Zdravotnická dokumentace a právo pacienta na informace
V tomto textu se vracím k problematice zdravotní dokumentace a přístupu do ní a k právu pacienta na informace. Text je také reakcí na článek redaktorky Zdravotnických novin paní Vladimíry Boškové.
Když pomineme žlučovitý až urážlivý tón článku, který je však paní Boškové bytostně vlastní, můžeme diskutovat o dvou tématech. Prvním z nich je přístup do zdravotní dokumentace a druhým právo pacienta být informován.
Přístup do zdravotní dokumentace
K prvnímu tématu na vysvětlení. Paní redaktorka Zdravotnických novin Vladimíra Bošková napadá ustanovení novely, podle kterých mají mít do zdravotnické dokumentace přístup různí profesionálové a vadí jí, že v novele není zakotveno právo pacienta na nahlížení do zdravotní dokumentace.
Především chci uvést jako velmi důležité, že do zdravotní dokumentace všichni dále jmenovaní mohou nahlížet ze zákona pouze v rozsahu nezbytně nutném pro splnění konkrétního úkolu v rozsahu své kompetence. Uvádím znění příslušného odstavce novely:
(10) Do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet, a to v rozsahu nezbytně nutném pro splnění konkrétního úkolu v rozsahu své kompetence:
e) lékaři, zdravotní sestry rehabilitační pracovníci, lékárníci, kliničtí psychologové a kliničtí logopédové v souvislosti s poskytováním zdravotní péče;
Je jasné, že v rámci poskytování zdravotní péče je nezbytné, aby se s dokumentací a jejím obsahem seznamovali poskytovatelé zdravotní péče. Proto zcela samozřejmě musí do zdravotní dokumentace nahlížet lékaři, sestry, psychologové a další, samozřejmě pouze v souvislosti s poskytováním zdravotním péče - tedy polopaticky řečeno, pokud konkrétnímu člověku péči neposkytuje, do dokumentace nahlížet nesmí.
g) pověření členové příslušné komory při šetření případů podléhajících disciplinární pravomoci příslušné komory;
Pokud lékařským komorám ponecháme pravomoci související s kvalitou zdravotní péče a disciplinárními řízeními, je potřeba, aby členové těchto komor (lékaři) v rámci šetření mohli nahlížet do zdravotní dokumentace pacientů.
h) revizní lékaři zdravotních pojišťoven v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem;
Revizní činnost zdravotních pojišťoven je naprosto nezbytná a je nepředstavitelná bez možnosti revizních lékařů nahlížet do zdravotní dokumentace pacientů, úhrada jejichž péče je předmětem revize. Rozsah pravomocí revizního lékaře je stanoven zákonem č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění.
j) soudní znalci v oboru zdravotnictví v rozsahu nezbytném pro vypracování znaleckého posudku zadaného orgány činnými v trestním řízení nebo soudy;
Soudní znalci na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebo soudu musí mít a vždy měli právo nahlížet do zdravotní dokumentace, neboť bez této možnosti by se hodnota jejich posudku výrazně zmenšila.
k) lékaři správních úřadů ve zdravotnictví pověření vyřizováním konkrétních stížností, návrhů na přezkoumání a podnětů ve správním řízení, a to v rozsahu vyplývajícím ze stížnosti, návrhu na přezkoumání nebo podnětu ve správním řízení;
Pokud souhlasíme s tím, aby si občan mohl stěžovat a aby jeho stížnost mohla být řádně vyřízena, je vhodné, aby ten, kdo stížnost vyřizuje, mohl být seznámen se zdravotní dokumentací. V novele se omezuje přístup ke zdravotní dokumentaci pouze na lékaře správních úřadů, tedy na lékaře, kteří jsou vázání lékařským tajemstvím.
m) lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem;
Přístup je omezen na lékaře, a to výhradně v rozsahu nezbytně nutném pro splnění konkrétního úkolu, tedy v tomto případě v souvislosti se zajišťováním jaderné bezpečnosti. Pravomoci úřadu stanoví zákon č. 18/1997 Sb. o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Nad rámec tohoto zákona novela omezuje přístup do zdravotní dokumentace výhradně na lékaře.
o) členové znaleckých komisí;
Členy znaleckých komisí jsou zpravidla lékaři. Není myslitelné, aby znalecká komise pracovala bez možnosti přístupu ke zdravotní dokumentaci.
q) pověření zdravotničtí pracovníci orgánu veřejného zdraví;
Přístup je omezen na zdravotnické pracovníky orgánů veřejného zdraví, jejichž povinnosti a oprávnění stanoví zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví.
y) lékaři orgánů sociálního zabezpečení při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely dávek a služeb sociálního zabezpečení, důchodového pojištění, státní sociální podpory, lékaři úřadů práce pro účely zaměstnanosti a lékaři okresních úřadů pro účely odvodního řízení a civilní služby; povinnosti zdravotnických zařízení vůči orgánům sociálního zabezpečení ve věcech zdravotnické dokumentace stanoví zvláštní právní předpis;
Při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti je nezbytné mít k disposici
Výčet osob, které mají v odůvodněných případech přístup ke zdravotní dokumentaci pacienta vychází z návrhu Ministerstva zdravotnictví, ale byl v rámci projednávání novely výrazně zúžen, ve stručnosti řečeno z úředníků na lékaře.
Novela byla řádně projednávána v Poslanecké sněmovně. Během projednávání s ní vyjádřili souhlas nejen poslanci, ale také odborníci Ministerstva zdravotnictví a Úřadu na ochranu osobních údajů. Je dobré připomenout, že během projednávání se měla možnost k návrhu zákona jistě vyjádřit i paní redaktorka Zdravotnických novin Bošková, která se jednání Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví pravidelně osobně účastní.
Zpracování zdravotnické dokumentace i všech dalších informací o zdravotním stavu a zdravotní péči konkrétních osob zcela samozřejmě podléhá zákonu 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. Tento zákon obsahuje zvláště pro informace týkající se zdravotního stavu velmi přísná pravidla.
Obavy, které se svým osobitým způsobem paní redaktorka snaží vyvolávat, jsou neodůvodněné. Samozřejmě je jasné, že se novela nemusí líbit každému. Samozřejmě že je možné dále diskutovat o změnách pravidel. Jsem však přesvědčen, že novela nezavedla do legislativy nic špatného, nic mimořádného, nic nového, co by ohrožovalo občany České republiky.
Právo pacienta na informace
Předmětem navrhované novely bylo především vyřešení problematiky registrů ve zdravotnictví a národního zdravotního informačního systému. Velkým přínosem novely je zakotvení možnosti vést zdravotnickou dokumentaci v elektronické podobě. Předmětem novely nebylo zakotvení práva pacienta na informace.
Je zcela jasné, že pacient má právo být plně informován o svém zdravotním stavu, o výsledcích všech vyšetření, o plánované a provedené léčbě, jejích rizicích, možnostech a výsledcích. Znovu opakuji, že podle mého přesvědčení je potřeba, aby to byl pacient, kdo bude o zdravotní péči rozhodovat, a zdravotníci byli jeho poradci a vykonavateli jeho rozhodnutí.
Být informován je více než mít přístup k dokumentaci. Pacient má plné právo být informován, což znamená, že dostane informace včetně vysvětlení, a to v takové formě, aby mohl vysvětlení porozumět a podle toho se svobodně rozhodnout. Pouhé nahlížení do dokumentace nemůže nahradit vysvětlení profesionála.
Na tomto místě je dobré připomenout si, že dokumentace není jen chorobopis v ordinaci lékaře, ale také tisíce rentgenových snímků, data v laboratořích, obrazové informace na optických discích počítačových tomografů a mnoho dalších informací. Bez odpovídajícího vzdělání není reálné z této dokumentace získat potřebnou zprávu pro pacienta.
Je třeba diskutovat o tom, komu vlastně zdravotnická dokumentace patří. Mnohokrát si lékař potřebuje do dokumentace poznamenat něco, co není informací o zdravotním stavu pacienta, ale přesto je pro lékaře potřebné. Nedivím se, že své osobní poznámky lékař před pacientem může chtít utajit.
Vztah lékaře a pacienta musí být založen na oboustranné důvěře. V tomto vztahu si nedovedu představit, že se pacient a jeho (svobodně zvolený) ošetřující lékař budou s využitím zákona přetahovat o zdravotní dokumentaci. Nedovedu si představit, že by lékař před pacientem tajil informace o jeho zdravotním svatu z jiných důvodů, než z důvodu prospěchu pacienta.
Základní povinností lékaře je nepoškodit pacienta. Jsem přesvědčen, že pacient má mít všechny informace o svém zdraví a nemoci. Současně však všichni víme, že jsou v životě situace, kdy nešetrná, nedostatečně srozumitelná či bohužel velmi beznadějná informace může pacienta poškodit. Je odpovědností a nelehkým úkolem lékaře zvážit, co je pro pacienta méně poškozující - zda plná tvrdá pravda či milosrdná neúplná nebo více nadějná informace. Na místě je i diskuse o právu pacienta aktivně informaci odmítnout.
Závěrem: pacient má bezesporu právo být plně informován o svém zdravotním stavu tak, aby této informaci plně porozuměl a mohl se na jejím základě správně rozhodnout. Lékař má povinnost pacienta nepoškodit, a to ani poskytnutím informací. Nahlížení do dokumentace není dostatečným způsobem podávání informací pacientovi.
Z prvního dne promítání na Academia Film Olomouc
Autorsky nezvládnuté filmy z České televize
Hodnocení prvního dne dokumentárních filmů, které jsme shlédli v porotě tohoto filmového festivalu, bylo zklamáním. Česká televize totiž obeslala festival celou řadou filmů, z nichž prošly předvýběrem a dostaly se před porotu jen některé, avšak i ty většinou projevovaly obrovské profesionální nedostatky.
Potenciálně zajímavé téma měl film "Domy života" od Marie Šandové (ČR 2000, 28 minut). Byl to dokumentární snímek o jednom českém židovském nadšenci, odborníku na židovskou kulturu a religionistiku, který chodí po vlastech českých a objevuje většinou zanedbané staré židovské hřbitovy, jichž je prý v Čechách velké množství - nejméně 334. Židovský aktivista byl nadšenec: živě před kamerou rozkládal rukama, zajímavě četl hebrejské nápisy na hrobech a interpretoval v Čechách většinou dávno zapomenutou židovskou kulturu. Jeho civilizační zázemí bylo konfrontováno s životy a postoji obyčejných Čechů, často hrabalovsky prostých, kteří se mnohdy - z čirého spontánního zájmu starají alespoň trochu o zapomenuté hřbitovy, avšak o jejich kultuře, náboženství a civilizaci nemají ani ponětí. Zejména jednoho člena poroty upoutal zajímavý námět tohoto filmu: traktoval ho jako film o kontrapunktu hlubokého židovského duchovna, kontrastujícího s pozemskou dočasností života normálních Čechů.
Jenže na to, aby byl člověk schopen z filmu vyvodit takovéto poslání, by musel být, zdá se mi, filmovým odborníkem nebo praktickým filmařem, člověkem citlivě schopným si představit, jak mohlo být toto téma profesionálně zpracováno.
To, co ze slibného námětu vzniklo, bylo špatné. Vadila nepřemýšlivá a nepořádná práce kameramana Juraje Fándliho, který podlehl některým druhořadým profesním zvyklostem v České televizi.
Fándliho kamera byla - nefunkčně - v neustálém pohybu. Málokdy použil stativ, takže se rozhovory s natáčenými lidmi třásly. (Z filmů z České televize, jimiž byl obeslán olomoucký festival, stejně divák v podstatě nabyl dojmu, že dokumentaristé na Kavčích horách mají v podstatě jen dvě pracovní metody: 1. Interviewování lidí, 2. Využívání archivního střihového materiálu - obojí metody byly většinou používány velmi nepořádně.)
Nefunkční a přemírné panorámování je tikem, který vyvolává dojem hlubokého amatérismu. Práce Fándliho kamery byla fatálně poznamenána nízkým soustředěním i přemýšlením kameramana. (Princip myšlenkové chabosti, nepořádnosti a nezaostřenosti, nedostatek schopnosti vytvořit pro film inteligentní, ostře promyšlenou strukturu, ochromoval v první den festivalu bez výjimky všechny snímky, jimiž Česká televize obeslala olomoucký festival. Jako by šlo téměř o charakteristickou, obchodní značku ČT. Bylo to nesmírně deprimující.)
Záběry nadšeného judaisty byly nepromyšlené (proč se někdy za jeho zády objevovala vodní plocha? pokud to mělo být nějakou symbolikou, bylo to polovičaté). Celkem film působil dojmem, že je jeho hlavní hrdina zajímavá osobnost a potřebovalo by to vzít kameru a natočit o něm pořádný snímek. Z tohoto filmu jsme se nic systematičtěji konkrétního nedověděli. Autorka, stejně jako autoři většiny filmů z ČT na olomouckém festivalu, měla velký problém s efektivní komunikací s divákem.
Její film byl profesně nepořádnou prací, počínaje už nedbalými, "standardními" titulky (prý jde o snad jediný typ písma, který si dokáží od příslušných pracovníků televizní filmaři vydobýt - nepřesvědčíte je údajně, aby vám pro titulky vašeho filmu opatřili charakteristické písmo).
Jeden člen poroty vyjádřil názor, že je možná potíž v tom, že je režisérka tohoto nepovedeného filmu žena: nemá prý totiž dostatečně silnou autoritu, aby si vydupala v ČT kvalitní výrobní tým.
Ještě otřesnějším příkladem neprofesionální televizní práce byl "dokument" Josefa Císařovského "Jak paprsek slunce na dveře umíral", údajně o sochaři Františku Bílkovi (ČR, 2000, 46 minut). Film byl urážlivý, protože předstíral originální uměleckou stylizaci, které naprosto nebyl schopen. O Bílkovi jsme se ve filmu nedověděli skoro nic: byli jsme po celou dobu vystaveni stereotypním, počítačově pozměněným, tupým a samolibým kolážím Josefa Císařovského, které hraničily s kýčem. Stereotypnost obrazů, které předstírají originalitu, aniž by se ve filmu jedenkrát zableskla, diváka uráží.
Kupodivu ještě horší byl film "Zákoutí Tomáše Bíma"od Jaroslava Černého (ČR 2000, 30 minut) Obrazy malíře Tomáše Bíma byly zajímavé a barevně pestré, i když silně připomínaly Kamila Lhotáka - a to tak věrně, že často vypadaly tematicky i stylově jak Lhotákův plagiát. První otázkou na rtech každého diváka, který tento film sledoval, tedy nutně muselo být, "pane Bíme, proč malujete skoro úplně stejně jako Kamil Lhoták?" Na tuto otázku se však film Tomáše Bíma nezeptal, protože se ho nezeptal na nic konkrétnějšího, objevnějšího či podstatnějšího. Celých jeho třicet minut bylo poznamenáno naprostou myšlenkovou prázdnotou, která byla občas přerušena nějakou trapností (Bímův kamarád mu přijde otevřít a když ho uvidí s televizním týmem, reaguje slovy: "Ty jseš opravdu slavnej, když přicházíš s televizní kamerou" - soudný filmový tvůrce by něco takto trapnou zpětnou vazbu ve smyslu "my jsme slavní, protože se nás dotkla televize" z filmu samozřejmě vystřihl. Trapné je na obrazovce i tykání - to navozuje dojem, že my slavní jsme na rozdíl od řadového diváka všichni kamarádi - jsme nad diváka povýšeni. Trapnost nad trapnost.)
Černého film bezmocně kroužil kolem Bímovy osoby a hlavně se nakonec soustředil na sezení jeho přátel kdesi v hospodě či na chatě. To je taky symptomatické - namísto aby byl film schopen poskytnout jasnou, analytickou informaci o umělcově díle, vypovídá o jeho zástupných kamariádšoftech.
Byl to film o ničem a urážkou diváka byly neprofesionální a nepořádně natočené záběry zajímavých Bímových obrazů. Ty obrazy si zasloužily, aby Černý a jeho kameraman je nafilmovali pořádně, netřaslavou kamerou, ze stativu, a tak, aby záběr obrazu vyplňoval celé plátno. Na jednom švenkem, šikmo zabraném Bímově obraze, visícím na zdi, byly dokonce vidět v odrazu ve skle kameramanovy reflektory!
O dost lepší byl film Jiřího Holny "Fotograf František Drtikol" (ČR 2000, 28 min.), který se nejméně ze dvou třetin skládal z kvalitně nasnímaných, netřaslavou kamerou nafilmovaných historických fotografiíí tohoto českého umělce, které zabíraly celé plátno. Tento základní profesní požadavek autor filmu zvládl, a u filmů z České televize to musí divák pochválit jako úspěch! (Autor sice pracuje jako režisér jednoho pořadu ČT, jeho film však produkovala nezávislá firma, pozn. JČ.)
Potíž je, že Drtikolovy fotografie byly doprovázeny plochými a velmi bombastickými, pseudointelektuálními citacemi z fotografových deníků, podmalovanými patetickou, příliš dramatickou hudbou. Trochu mě znepokojuje, že se Drtikol velkou částí svého díla specializoval na ženské akty - už jsem psal na jiném místě, že je velmi obtížné používat v uměleckém díle erotiky, protože jen velký talent dokáže vyvolat u diváka autentickou uměleckou reakci a nikoliv jen vzrušivou reakci fyziologickou. Fotografie byly rušivě doplňovány - zřejmě Drtikolovými vlastními - historickými pracovními filmovými záběry poněkud lascivně se pohybujících nahých žen, které působily ve struktuře filmu dost neústrojně.
Zajímavě se v závěru filmu jeho struktura poněkud změnila: když se film zmínil o tom, že byl Drtikol se svou fotografickou prací neúspěšný, a tak se přeorientoval na malířství: byl totiž profesí malíř. V této fázi film přešel kvalitně natočenými záběry několika Drtikolových pestrobarevných obrazů ústrojně a od černobílých fotografií a filmových záběrů do barvy a tento můstek pak posloužil k tomu, aby - téměř jako postskript, odpovídající vnitřní logice filmu - promluvili po jeho smrti Drtikolovi pamětníci. Zejména ve filmu hovořila Drtikolova dcera, ale bohužel, autor neznal míru: velmi intenzivně a výmluvně by působilo hned první lakonické a pádné její vystoupení, citací nějakého závěrečného Drtikolova výroku z jeho deníků nad nějakou jeho významnou fotografií mohl film skončit. Autor si však nedal říci a rozředil film v závěru dlouhým svědectvím Drtikolovy dcery, která pak už říkala jen banality.
Mnohé chyby se objevují v České televizi opakovaně a skoro u všech filmů z ČT , které jsme viděli: je zjevné, že mnozí tvůrci z ČT si často nepíší řádný scénář, něco náhodně natočí a pak k tomu náhodně napíší nějaký komentář. Mnohokrát jsme psali o tom, že je nepřijatelné, aby se slova komentáře věcně tloukla s obrazem. Není tedy například možné, aby film hovořil o Drtikolovi jako o fotografovi a aby byl Drtikol při tom v záběru ukázán s malířskou paletou v ruce jako malíř, anebo hovořit o jeho otci a při vyslovení slova "otec" ukázat v záběru fotografii jeho matky. Podle jednoho člena poroty neprokázal autor filmu dostatečně velký odstup od bombastických pseudofilozofických Drtikolových výroků.
Zajímavým a v některých částech až výjimečným filmem a alespoň v jedné pasáži magicky dojemným byl snímek Pavla Kouteckého "Islandská paměť" (ČR 2000, 58 min.) Mezi jeho prohřešky však patřilo, že neústrojně a dosti trapně začal dlouze jako o první věci hovořit o islandském jídle, jehož záběry byly nastříhány na většinou dobře, s profesionální citlivostí natočené záběry islandské krajiny a islandských hor (některé panorámy byly ovšem charakteristicky českotelevizně bezradné a nedotažené). Kdosi v porotě poznamenal: "Vždyť ta islandská tlačenka vypadá jak barevná struktura těch islanských skalisek." Ale bylo skutečně rozumné začínat celý film o jídle, jako by procovského (?) českého diváka v první řadě nezajímalo už nic jiného, než to žrádlo?
Bylo však zjevné, že autoři Island dost dobře znají (spoluautor scénáře Jan Burian o Islandu před natáčením filmu napsal knihu). Film nebyl natočen z rychlíku. Diváka nelze obelhat - vždycky je vidět, když si s filmem dají před natáčením jeho autoři v oblasti předběžného výzkumu práci.
Film si ovšem nedělal nijak obrovské ambice: nechtěl představit a ani nepředstavit islandskou společnost v širší komplexnosti. Dal si dost skromný úkol a ten dobře splnil. Podařilo se mu totiž vybrat zajímavé, živé a sympatické Islanďany, kteří - navzdory bariéře cizího jazyka (hovořili ve filmu anglicky, film měl české titulky) působili spontánně a přátelsky. V jedné chvíli se film skoro až dotkl geniality: obsahuje magickou scénu, při níž jde až divákovi mráz po zádech. Situace se vyvine ale zcela nenápadně. Šlo snad o náhodně vzniklou scénu, v níž jeden mladý Islanďan leží na břiše v texaskách a ve svetru napříč přes ustlanou manželskou postel, nohy jen v ponožkách za postelí zaklíněné do žeber ústředního topení. Nejprve vede stručnou nezávaznou řeč se svým malým synem o islandských hračkách a pak se v odpovědích soustředí na otázky českého reportéra o islandských ságách, plných "akčního napětí" - tj. častých a vzájemných vražd. Mluví o tom velmi bezprostředně a zajímavě - kontrast domáckého prostředí na posteli a bezprostřednosti vyprávění o krveprolévání ve starých ságách je jakýmsi zázrakem neobyčejně působivé. Byla to hvězdná chvilka v této etapě předvádění filmů na olomouckém festivalu.
Celkově však se ani tento film, i když patřil k lepším českým filmům v Olomouci, se nevymanil z všeobecného dojmu amatérství. Přispěly k tomu známé zlozvyky českých filmařů, jimiž se radikálně odlišují od světové dokumentární kinematografické tvorby, která bývá - soudě podle příspěvků , jimiž byl obeslán olomoucký festival - třeba nápaditá a působivá, nebo nudná, ale v drtivé většině případů alespoň splňuje základní požadavky profesionality v práci kamery, zvuku i střihu. I v "Islandské paměti" bylo chybou, že byly všechny rozhovory s Islanďany natáčeny nervní, ruční kamerou - jako by se i zde kameraman snažil pohybem kamerou nahradit to, co se obával, že mu případně chybí na kompozičních schopnostech - nebo se prostě neobtěžoval použít stativu.
Zajímavé je, jak málo dokáží ale kameramani České televize pracovat s výmluvným detailem to platí pro všechny filmy z České televize. Přitom však právě detaily jsou naprostým základem televizní kameramanské práce.
Islandský film však přinesl do české společnosti prostřednictví České televize jednu důležitou věc: ukázal, že i cizinci - navzdory cizí řeči, která je v očích českých občanů často dehumanizuje ("jsou to jen cizinci, nejsou ´naši´") - dokáží být lidští a mají vlastní autentickou a zajímavou existenci, s níž se lidé pak dokáží ztotožnit. Narušil tedy přežívající xenofobní stereotypy - budiž mu za to chvála, i když jsme se třeba ve filmu vůbec nedověděli, kolik těch Islanďanů na tom jejich ostrově vlastně žije
Otřesným a důležitým tématem se zabýval film Selhání od Pavla Štingla (ČR 2000, 60 min.) Pojednává o tragickém osudu mladého Slováka Viliama Gerika, člena parašutistické skupiny Zinc, která byla vysazena na českém území 28. března 1942. Gerik zůstal v nacisty okupovaných Čechách zcela bez pomoci a když si už nevěděl rady, šel se udat úřadům. S nacisty však nechtěl kolaborovat a snažil se zase nějak dostat do Británie. Přesto byl po druhé světové válce nesmyslně zatčen, odsouzen k smrti a popraven.
Pavel Štingl se však s tímto závažným případem, nastolujícím traumatické otázky o morálních kvalitách českých elit po roce 1945, nedokázal efektivně vyrovnat. Film pojal příliš zeširoka a Gerikův příběh nejméně v první polovině snímku neústrojně utopil v množství reálií o životě v okupovaném Protektorátu a ve válečné Británii. Mám dojem - a to zase platí o všech filmech z ČT, jimiž byl olomoucký festival obeslán - že dokumentárním tvůrcům z ČT chybí základní lidská pokora, že se mají před divákem na obrazovce vyjadřovat stručně, jasně, a co nejoriginálněji a nejzajímavěji - jinak mají mlčet: proč musí divák tolerovat jejich nepříliš strukturované výlevy mysli?
Gerikův příběh se ve změti reálií v první části filmu ztrácel, vynořil se až ke konci. Bylo by zapotřebí - a to také platí o většině filmů, vyslaných z ČT do Olomouce - snímek tak o třetinu zkrátit a dodat některé ostré otázky, aby to byl opravdu závažný dokumentaristický počin.
Občas podlehl Pavel Štingl pokušení sugestivně a jednostranně interpretovat historii. Někdy důsledky historických událostí bulvárním způsobem anticipoval. Je nepřípustné se zmiňovat ve filmu o pochybných činech politických či vojenských činitelů a nastříhnout na to bez důkazů záběr generála Ludvíka Svobody. Ano, jistě, sympatizoval s komunisty: dává nám to morální právo ho bezdůvodně nepřímou insinuací skandalizovat?
Jiné filmy na historická témata, jimiž ČT obeslala na olomoucký festival, nestály ani za podrobnější zmínku. Jak film Jany Hádkové "Masakr na švédských šancích" (ČR 2000, 27 min.) a film Mrtví a zapomenutí Kristiny Vlachové (ČR 2000, 23 min.) byly oba drzou urážkou televizního diváka a zneužitím vybíraného televizního poplatku. Film Masakr na švédských šancích, o zabíjení odsunovaných Němců, měl všechny nešvary charakteristické pro práci České televize. Byl to vlastně rozhlasový pořad, skládající se s rozhovorů s očitými svědky, na které byly bezradně nastříhány záběry na různé železniční vozy a kolejnice. Jak diametrálně jinak, vysoce kompetentně, dokázali pracovat se svědeckými výpověďmi před kamerou o osudech židovské rodiny v Maďarsku Salamon Andras a Ágnes Incze, bylo zjevné na jejich filmu Ztracená rodina, (Maďarsko 2000, 60 min.) Dokumentaristé v ČT by měli tento, ale i jiné zahraniční snímky studovat, chtějí-li se osvobodit od ochromujících nedostatků své práce.
Čím to je, že Maďaři, jak se zdá, dokáží natočit film, který je technicky na normální, profesionální západní úrovni, ale kromě toho, že je i inteligentní a přemýšlivý, je formálně a tematicky i něčím víc: převyšuje pouhou rutinní profesionalitu osobitě režijně stylizovanou autorskou výpovědí. Nechť si čeští dokumentaristé třeba povšimnou, že není zapotřebí ve filmu uvádět tváře hovořících svědků po dlouhé minuty: stačí jen několikavteřinový, symbolický záběr: svědectví může efektivně pokračovat při jiné obrazové struktuře.
Film "Mrtví a zapomenutí" od Kristiny Vlachové (ČR 2000, 23 min.) byl ,jednostrannou antikomunistickou propagandou - připomínal stalinské agitky z padesátých let.
Jak už jsem uvedl, zahraniční filmy vesměs zachovávaly alespoň základní, rutinní profesionální kvalitu, a tak neurážely. I mezi nimi byly některé filmy myšlenkově nepřesvědčivé: hned první film projekce, Pohled do pekla: Výprava za architekturou války (Christoph Boekel, Německo, 1999, 90 min.) byl nesmírně dlouhým, až politicky korektním emocionálním vyjádřením hrůzy z vraždění a brutality války na základě autentických svědectví účastníků různých válek během dvacátého století: nezdálo se, že film říká na ploše devadesáti minut o moc víc, než že jen neustále emocionálně opakuje: "Hrůza, hrůza, hrůza."
Snad až trochu komickým příspěvkem bylo francouzské "filozofické" zhodnocení fenoménu žebříku, "Žebřík je lidský" (Jean-Francois Dars, Anne Papillaut, Francie 2000, 59 minut), k jehož úplné charakterizaci stačí, zdá se nám, už jen jeho poněkud pompézní a nepříliš myšlenkově originální oficiální popisek pro katalog: "Žebřík je zdánlivě naprosto všední věc. Pokud se však zamyslíme nad jeho hlubším významem pro lidstvo, přijdeme na nejednu zajímavou souvislost, jako metaforu jej používáme ve smyslu žebříčku hodnot, Jákobova žebříku, apod. Žebřík je s lidstvem prostě spjat odjakživa..."
Jiným poněkud sporným, "uměleckým" příspěvkem byl film "Vystaveni" Jaspera Jargila (Dánsko 2000, 78 minut), z filmového hlediska profesionálně jistě kompetentní záznam experimentu režiséra Larse von Triera, který vytvořil v Muzeu umění v Kodani živou instalaci 53 herců. Ti na základě "nevypočitatelného pohybu mravenců v Novém Mexiku" (snímáno na místě kamerou a přenášeno přes půl světa do Dánska - jak umělé a jak snobské!) mění arbitrárně své jednání a emoce a vstupují tak do vzájemné, často dramatické, mezilidské interakce. Potíž byla, že šlo o herce, kteří své jednání fingovali, dodala celému experimentu určitou míru násilnosti a křečovitosti.
Technicky dobře natočený byl i dlouhý irský dokument Cesty ke svobodě: Písně vzdoru a touhy po svobodě (Philip King, Irsko, 90 minut ) o různých, zejména levicových protestních zpěvácích během dvacátého století zejména v anglosaském světě: jeho levicová tendence byla na prostoru devadesáti minut únavná, i když v tomto filmu irské televize (RTI) nepropadl autor nikdy stoprocentně ideologii a byl vždycky schopen proniknout k lidské podstatě motivace protestního hnutí. Profesionálně, dokonce s určitým technickým a střihovým šmrncem byl proveden i snímek Černé světlo (David Wesseler, Německo, 2000, 28 minut) o setkání stoupenců "gotické hudby" na undergroundovém hudebním festivalu loni v Lipsku, i když pak velkou částí nebyl příspěvek ničím jiným než záznamem z koncertu.
Viděli jsme také dobré vědeckopopulární filmy, například kyperský snímek o solární energii a velmi živý německý film/televizní pořad Záhady kvantové fyziky (Tomas Hallet, Německo, 2000, 42 min.), který vysvětlil složité téma nesmírně poutavou, přístupnou a dramatickou formou.
Nesmrtelnost na dosah - no to to trvalo...
Chtěl bych tímto veřejně vyjádřit svou upřímnou podporu snažení pana McFaddena o zkvalitnění našich životů. Člověk je dnes doslova pronásledován různými zdravotními neduhy a moderní medicíně patří rozhodně obrovský dík za souboj s nimi. Největší naděje jsou nyní - jistě právem - vkládány do genové terapie. Vymýcení dnes neléčitelných nemocí a především pak odstranění stárnutí, na to přece lidstvo po staletí čekalo. Stav nesmrtelnosti, to je jeden z nejdávnějších snů a jeho dosažení bude nesporně obrovským úspěchem vědy a lidstva.
Velmi se však pozastavuji nad reakcemi lidí, kteří tuto snahu o vylepšení člověka odmítají, či se k ní staví kriticky. Pevně věřím, že jejich zpátečnická a tmářská snaha o zastavení pokroku, o jakýsi návrat zpět do jeskyní nebude úspěšná. Rozhodně nemůžeme přijmout jejich omezování naší svobody k poznání. Jejich tvrzení, že člověk ke své svobodě nepřibírá stejný díl odpovědnosti, jsou veskrze falešná. Ve vědě pracují nejlepší mozky naší planety a ti jsou jistě schopni zvážit veškerá pro a proti a posoudit všechny následky svých činů. Představa, že by jejich činnost mohla jít proti prospěchu celého lidstva, je naopak výplodem chorých mozků s utkvělou představou o globálním spiknutí.
Kdo však jsou tito odpůrci ? Velmi často se jedná o lidi s nízkým vzděláním, bez základních znalostí složitých oborů, mezi které genetika patří. Co můžou tito lidé vědět o tajemstvích života ? Pokud budeme popřávat lehce manipulovatelným laikům více sluchu než školeným odborníkům, tragicky tak zbrzdíme náš pokrok ve všech jeho oblastech. To nesmíme připustit, byla by to obrovská škoda.
Dejme si pozor na demagogický argument, že každý objev nikoli může, ale zcela jistě bude zneužit. Lidé již dávno prokázali, že jsou schopni cítit odpovědnost za své činy. Jako příklad si vezměme například rozbití atomového jádra. Tento fenomenální objev nám dal do ruky obrovskou zásobárnu energie. Zároveň však taky ničivou zbraň. Jelikož jsou si lidé vědomi míry jejího destrukčního účinku, dobrovolně se rozhodli tuto zbraň (až na pár nepodstatných výjimek v historii) nepoužívat. Veškeré napětí ohledně atomu pak jen uměle rozdmýchávají jisté reakční síly, manipulující veřejnost nepravdivými informacemi. Za vzor může sloužit třeba zveličování nehody v Černobylu. Veřejnosti jsou předkládány údaje o stovkách mrtvých a postižených, avšak - jak naprosto exaktně zdokumentoval například nadějný český novinář Ivan Brezina - obětmi bylo pouze několik jednotlivých osob.
Technologie, která dokáže zachránit či prodloužit byť jen jeden jediný lidský život, nemůže než být považována za prospěšnou. A lidstvo se přece nesmí okrást o pokrok, přinášející tyto technologie, jen kvůli teoretické možnosti zneužití konkrétní technologie. Vždyť žádná cena, zaplacená za lidský život, nemůže být dostatečně vysoká, aby jeho cenu vyjádřila.
Pan McFadden správně argumentuje, že genetické změny probíhají i bez zásahu člověka - v režii přírody. Není tedy nejmenší důvod se domnívat, že by totéž v režii člověka mělo přinést negativní následky. Vždyť toho dnes již víme o světě a o životě tolik.
Zdá se, že nás nyní tyto vědomosti zavedou až tak daleko, že se zbavíme nemoci nejobtížnější - stárnutí. Této nemoci již podlehly stamiliony lidí a jedná se bezesporu o nejhorší pandemii v dějinách. Proti stárnutí je AIDS či Ebola jen kýchnutí. Zastavení stárnutí by tedy logicky mělo být jedním z hlavních cílů vědy.
Neléčit tuto chorobu na podkladě argumentů o přelidněnosti, překročení únosných limitů prostředí a vyčerpání zdrojů by bylo mylné. Vždyť nové technologie nám jistě umožní tyto problémy řešit - například kolonizací okolních planet.
Stejně tak neobstojí různé filosofické a etické pseudonázory, neboť s konečnou platností zjišťujeme, že člověk a život není víc, než pár genů a různé haraburdí, nahodile poskládané dohromady.
To, že toto vše objevil právě a pouze člověk, potvrzuje jeho vedoucí úlohu mezi všemi biologickými druhy.
Nebojme se tedy genetických manipulací a hleďme směle vstříc budoucnosti. Tak světlé zítřky, jako nyní, nás ještě nikdy nečekaly.
Autor tohoto článku je přesvědčen o své nepostradatelnosti pro lidstvo, proto by uvítal zaslání "balíčku nesmrtelnosti" na svou adresu ihned poté, co tento bude vynalezen.
P.S.: Můj soused trochu kulhá a často kleje, tomu to neposílejte.
Bieda Britských listov
Musim sa priznat, ze som s nemalym zacudovanim cital v piatocnych
Britskych listoch agitku vyzyvajucu verejnost na obranu Maria
Banga. Uverejnovana vyzva je pritom sprevadzana ucelovym, klamlivym
a neuplnym vykladom udalosti: romsku rodinu cestujucu v autobuse MHD
napadol neofasista a v sebaobrane bol utocnik usmrteny. Obraz je
doplneny prikladmi statneho rasizmu panujuceho na Slovensku a jemne
dokresleny hajlucimi skinami pri Tisovom hrobe. Oznamenie alebo vyzva
na rozdiel od predoslej agitky uverejnenej pred par dnami nie je ani
podpisane. Uverejnuju Britske listy anonymy ? Hm, staci predsa kratke
hladanie na sieti, aby som sa presvedcil, ze za akciou stoji
Komunisticky svaz mladeze Slovenska. Stare metody v novom sate.
Tentoraz podporene aj na tomto fore. Ticho si hovorim, ze by
redakcii nezaskodilo aj trochu opatrnosti.
Avsak bez ohladu na anonymitu autorov, mozu mat pravdu. Nemusime si
navravat, ze spoluzitie mensin na Slovensku je daleko od idealu.
Mimochodom, aj v susednom state za riekou Moravou to nie je ziadna
prechadzka ruzovym sadom, avsak si dovolim silne zapochybovat, ze
by Britske listy uverejnili vyzvu charakterizujucu explicitne tento
stat ako rasovy a pronacisticky. Zanechajme vsak uvahy o potencialnom
double standarde Britskych listov a venujme sa Slovensku.
Nedavno rasova vrazda romskej matky osmich deti v Ziline ( a aj
napriek tomu, ze jej pachatel bol tentoraz naozaj bezprecedentne
rychlo vypatrany a aj rovnako rychlo odsudeny na zasluzeny trest)
ukazuje na spicku ladovca, pod ktorou sa skryva vselico, samozrejme
i kritizovany rasizmus na Slovensku alebo na SS Slovensku ako
naznacuje oznamenie. Opat sa vsak pocujem ticho hovorit, ze aj
rasizmus ma rozne formy a zdroje... Nuz, ale toto tu aj tak
nevyriesime. Zopakujme si sa teda radsej znamejsie informacie
okolo pripadu Maria B.
O tom, co sa vlastne udialo, existuje viac verzii. Ako prva sa na
verejnosti objavila verzia, podla ktorej bol Branislav S. vyborny
student, ktory nemal nic spolocne s hnutim skinheads a iba doplatil
na svoju cestnost, ked cestujucich v autobuse upozornil na zlodejov,
za co ho dvojca obvineneho Edo B. napadol a jeho brat Mario dobodal.
Piatimi ranami nozom. Niektore udajne od chrbta, ked sa Brano S.
pokusal pred utocnikom utiect.
Verzia Maria je diametralne odlisna. Podla nej cestovali 18-rocne
dvojcata spolu so svojou matkou na trh, ked 17-rocny nacista Branislav
S. v autobuse bezdovodne napadol Mariovho brata Eda. Na jeho obranu
pouzil Mario noz a patkrat nim bodol utocnika. Potom bratia privolali
policiu na miesto cinu a pockali na nu. Pri vysluchu sa vraj dvaja
policajti spravali voci nim velmi hrubo a obvinili Maria z trestneho
cinu ublizenia na zdravi. V sucasnosti je vo vysetrovacej vazbe. Kedze
zraneny Branislav S. v nemocnici neskor zomrel, chce Krajsky urad
vysetrovania obvinit Maria z vrazdy, za co mu hrozi trest vazenia v
dlzke 10-15 rokov.
Obe verzie sa postupne menia. Napriklad zastancovia opravnenej obrany
Maria sa medzicasom vzdali terminologie, ze utocnik bol fasista, isty
cas ho nazyvali rasistom, neskor si ju znova osvojili, ako dokumentuje
uverejneny text oznamenia, kde sa pre zmenu bez akychkolvek
dokazov pouziva emotivny vyraz neofasista. Ak mam byt i ja trochu
emotivny, nestaci teda, ze rodicia stratili svojho syna, este si
maju v internetovych platkoch vydavajucich sa vzor investigativnej
zurnalistiky a etiky precitat nepodpisane texty, ze ich syn bol
fasista ? Pozostali po zavrazdenej matke osmich deti vo vyssie
spominanej rasovej vrazde ziadaju od jej odsudeneho vraha nahradu 55
milionov Sk. Nakolko si cenia svoju kredibilitu Britske listy, ked
bez mihnutia oka uverejnuju podobne pamflety ? Zaplatia to citatelia
Britskych listov ? Pochybujem.
Rovnako sa na zaklade informacii medii a dalsieho vysetrovania (svedkov
bolo dostatok, problem je vsak predovsetkym v ich neochote vypovedat,
rovnako ako pri cine bol problem predtym v ich pasivite) menia a
upresnuju aj dalsie vecne informacie o priebehu tejto tragickej
udalosti, ktore ponukaju iny obraz jej priebehu. V prospech romskych
dvojcat hovori predovsetkym skutocnost, ze po cine nevyuzili prilezitost
ujst z miesta cinu a vraj sami zavolali policiu. Vysetrovanie ohladom
samotnej inicializacie zapletky je vsak nadalej rozporne. Nie su zname
ziadne verifikovane svedectva o clenstve alebo podpore Rastislava S.
hnutiu skinheads, zato su zname opacne a verifikovatelne svedectva.
A nesporne je, ze ak aj bola obrana Mario B. odovodnena, tak nebola
v ziadnom pripade primerana a slo o zavazne protispolocenske konanie,
ktore je v kazdom pripade trestne. Toto vsak posledna verzia, ktoru
ponukli Britske listy svojim citatelom uplne zamlcuje.
Rovnako zavazne je zaroven, ze sa cela kauza politizuje. Tym lokalna
tragicka udalost nadobuda nove rozmery, kde cielom prestava byt
snaha o zistenie pravdy a zacina ideologicky serm, kde sa hlavnou
kartou stali nacizmu, rasizmus a v pozadi trcia stare totalitne
metody polopravd a manipulacii. Na internetovych strankach na podporu
prepustenia Maria B. na slobodu sa zhromazduju podporne listy od
organizacii, ktore rozumny clovek tazko poklada za vzor ochrany ludskych
prav a demokracie ( od roznych sektarskych komunistickych organizacii az
po prislusnika Iranskej revolucnej socialistickej ligy). Kam odo dneska
zaradime seriozne a investigativne Britske listy, ktore tuto akciu
rovnako podporili ? Ponechavam na uvahu citatelom. Ja osobne vsak
odteraz beriem informacie uverejnovane v tomto mediu velmi opatrne a
vzdavam sa dovery v jej redakciu.
Dovod je jednoduchy. Britske listy zradili principy, ktore verejne,
opakovane a neunavne deklarovali. Ano, je mozne, ze Edo B. bol
predmetom utoku s rasovou zamienkou. Rovnako je mozne, ze to bolo
naopak, podla prvej oficialnej verzie. Rovnako je mozne, ze sa na mieste
cinu stalo nieco ineho a akteri konali v ulohach nie nepodobnych
postavam v nejakej antickej tragedii. Jedinou sancou je pockat na
vysledky policajneho vysetrovania a nasledny sudny verdikt. Zaroven
je vsak uz teraz iste, ze obrana Maria B. bola neprimerana a stala
zmareny zivot jedneho cloveka. Ak sa za tejto situacie Britske listy
priklonili k uverejneniu propagacnej a zavadzajucej informacie, ak
preverenie tychto faktov je otazkou niekolkych minut prace na internete
- pripadne osobnych kontaktov redaktorov na dodatocne a serioznejsie
zdroje a ak tento postup nebol pouzity ( alebo su prislusnym zodpovednym
redaktorom za seriozne zdroje pokladane anonymne oznamy generovane
prostrednictvom mladeznickych struktur komunistickej strany Slovenska),
ak je uverejnene oznamenie plne primitivnej demagogie, tak potom
nemam ziadnu zaruku, ze Britske listy nemanipuluju citatelov
v inych, vhodnejsich pripadoch. Dakujem, neprosim si. Neprosim si
chvalospevy na vlastnu nezavislost, objektivitu, overovanie faktov
a pritom ponukanie hrubo manipulativnych vyzviev. Lebo toto je
neodcinitelna chyba ukazujuca na biedu Britskych listov: rozpor
medzi deklaraciami a skutocnou praxou. Osobne je mi to luto.
Vystavba postkomunistického hospodářství
Malá proverka efektivnosti aneb od emocí k businessu
Po trech letech od prelomu roku 1989 je mozná vhodné se vrátit nazpátek a podívat se na rok 1989, to co mu predcházelo a co mu následovalo v národním hospodárství ocima jakéhosi politicko-ekonomického accountanta neboli revisora úctu, jak se dríve ríkalo.
Zacneme tedy nejprve s prípravou roku 1989 v zahranicí, odkud jiz dvakrát v historii Ceskoslovenska se vedly za svetovych válek akce pripravující poválecny vyvoj. Jak tedy k ní prispela poválecná emigrace? Rozdelíme si ji zjednodusene na dve skupiny: první vlnu po roce 1948 a druhou po roce 1968. Po ekonomické stránce je mezi nimi jeden podstatny rozdíl - první vlna nemá vlastních zkuseností se "socialistickym vyrobním zpusobem", t.j. úplnym znárodnením ci postátnením veskeré hospodárske cinnosti a jeho následky. Její prední zástupci se snazili prispet k obnovení demokratického systému v CSR politickymi prostredky, s kterymi byli zvyklí zacházet, t.j. deklaracemi, osobními ci písemnymi intervencemi u západních vlád ci institucí a pod. Obnovením hospodárského systému se blíze nezabyvali, pokud je autorovi známo, nikdo se nepokusil aspon nacrtnout nejaky projekt ci program s tímto cílem. To jim nelze vycítat, protoze, jak se o tom presvedcili jejich následovníci po roce 1968, je nesmírne tezké prenáset "ekonomické" zkusenosti z komunistického systému. Západní odborny svet v tomto ohledu k podstate veci nikdy nepronikl, jak to ukázalo pusobení západních expertu v byvalych socialistickych zemích po roce 1989.
Emigracní vlna z roku 1968 odesla jiz s temito zkusenostmi, ale byla zatízena jinym problémem. Zatím co emigranti z roku 1948 byli pomerne homogenním celkem lidí, kterí odesli vyslovene a vylucne z politickych duvodu, bylo slození druhé vlny podstatne pestrejsí. Krome politickych emigrantu v ní bylo slusné procento emigrantu ekonomickych, komunistu ci "komunistu", kterí proste usoudili, ze to na západe více vynásí a o kterych nebylo tak jisté, zda to nehrají na obe strany. Zkusenosti z domova s udavacstvím a strach z moznych sankcí také proti rodinnym príslusníkum v CSR zpusobily nechut k nejakému sdruzování. Takze se pak v emigracním tisku objevovaly jen isolované clánky, kritiky, komentáre a vzácne i knizky tykající se národního hospodárství. Na tomoto míste nemá smysl je nejak hodnotit, protoze nikdy neprekrocily stadium normální publikace a "neprerostly" do nejakého programu; rozdíl mezi publikací a vypracovanym programem je ovsem podstatny. Uvázíme-li ze slusny pocet krajanu pracuje na západních universitách jako politologové a ekonomové, je to ponekud zarázející. Prakticky prínos emigrace k vystavbe postkomunistického hospodárství k datu 17.11.89 tedy konvergoval k nule, jak se ríká v matematice nebo byl nula z naseho hlediska, protoze revisori úctu takove veci jako konvergence neuznávají.
Je mozno se ovsem zeptat, co tedy vlastne mela emigrace udelat? Odpoved je jednoduchá: utvorit vybor nebo skupinu, která by nejaky zakladní program navrhla a systematicky a prubezne jej prizpusobovala vyvoji a situaci v CSR s jedinou ustrední myslenkou: zítra se zhroutí komunisticky rezim, co podnikneme vubec a zvláste v hospodárské oblasti - jinak receno akcní program, jak jsme se mohli naucit od komunistu. Protoze v osmdesátych letech KSC uz nemohla zabránit oboustrannému pruniku informací, bylo by byvalo mozné získat ke spolupráci i jednotlivce z domova a postupne tak rozsirovat okruh lidí, kterí by v kritickém okamziku mohli prevzít rízení akce doma. "Polehcující" okolnost: ani ostatní zeme nebyly na zlom ve vyvoji, ktery se dal alespon od nastoupeni Gorbaceva ocekávat, vubec pripraveny, coz nejvíce prekvapilo u Nemecké Spolkové Republiky, pro níz sjednocení obou cástí Nemecka bylo základním cílem veskeré politiky.
Co se udelalo doma pro prípravu postkomunistického hospodárství, je tezké hodnotit, protoze prakticky nebylo mozné se o tom neco dovedet. Reformní cást ekonomu se zrejme alespon v posledním údobí pred 1989 podílela na zákonu o státním podniku, ktery mel vytvorit aspon predstavu, ze bylo mozné podnikat i v rámci komunistického systému. Zákon byl prílis krátkou dobu v platnosti, nez aby stálo za to se jím zabyvat, ale jeho nejvetsím prekvapujícím následkem je, ze cástecne ci prevázne na jeho základe rabují (prevázne) komunistické spicky podniku národní podniky, jejichz aktiva prevádejí "legálne" do vlastních kapes. Strucny a hutny souhrn cinnosti na domácí fronte podal asi dobre informovany Karel Kriz. Z jeho clánku vyplyvá, ze nedoslo k vytvorení nejakého souvislého programu, jak tomu ostatne nasvedcuje i brozura "Ceskoslovensko na rozcestí" vydaná pocátkem roku 1990, dále fakt, ze základní element prestavby - (podle autorova názoru velmi problematická) myslenka kuponové privatisace pochází asi od profesora Svejnara z Pittsburgu a i prohlásení V. Klause, ze se nezúcastnil tretího cesko-slovenského jednání (v Trencianskych Teplicích?), protoze v téze dobe psal s F. Dlouhym scénár ekonomické reformy. K hodnocení cinnosti "domácí fronty" se ovsem ani zdaleka nedají uplatnovat stejne prísná kriteria jako na exil. Sesly-li se 3 osoby k více méne privátní diskusi o techto problémech, dalo se pravdepodobne predpokládat, ze aspon jedna z nich je informantem nejakého typu ci stupne. Domácí angazované osoby by se byvaly mohly nejlépe a asi nejbezpecneji zapojit do prípravy programu pres zahranicí, kdyby jim k tomu exil pripravil vhodné moznosti, coz se nestalo. Takze domácí prínos k príprave programu pro postkomunistické hospodárství muzeme povazovat podle zvoleného kriteria rovnez za nulovy.
Tato nepripravenost na zvrat v politické situaci mela pak samozrejme své nepríznivé dusledky. Kdyby se byla v listopadovych dnech predstavila skupina lidí s pripravenym hospodárskym programem, s podporou exilu a jeho znalostmi soucasného stavu západní spolecnosti, bylo by asi doslo k zásadne jinému dalsímu vyvoji. To se tedy nestalo, komunisté vlastne nemeli komu predat moc krome disidentu, ze znacne cásti tedy svym byvalym soudruhum a tak se v cele octl díky svému velkému morálnímu kreditu spisovatel Václav Havel. Ríká se, ze kazdy clovek píse cely zivot jednu knihu - bohuzel Havlova kniha byla o necem jiném, nez bylo potreba. Havel zil ve svete svych her, ve kterych se prevázne zabyval problémy a reakcemi lidí vystavenych totalitární moci a pokousel se - bohuzel úspesne - zejména v prvé fázi polistopadového vyvoje své názory uplatnovat v politické praxi. Ackoliv bylo, vlastne muselo byt zrejmé, ze korektní, ale dusledné vyporádání se starym rezimem bylo a je primární podmínkou pro zmenu politického ovzdusí jako nezbytného predpokladu hospodárskych reforem, prosadil více ci méne svuj názor, ze "komunistická strana se prihlásila k demokratickym principum, takze není duvod k jejímu zákazu" a tím umoznil komunistum pokracování v politické cinnosti. Vytvoril svérázny celonárodní i alespon se zacátku na západe obdivovany celonárodní "konsensus", z nehoz byvalí utlacovaní odvozovali jen nadeji, ze bude lépe, zatím co byvalí utlacovatelé jistotu, ze jim nikdo na jimi nakradeny majetek nesáhne, ze budou dokonce moci pokracovat v rabování národního majetku a za své preciny nebo i zlociny nebudou nijak postizeni. Základní hospodárské problémy mu byly vzdálené stejne tak jako teamu, kterym se obklopil. Dusledne se pokousel uplatnovat a prosazovat naivní idealismus v politické praxi v k tomu nejméne vhodné situaci. Ve svych Hovorech z Lán se na pr. zabyvá rostoucím voláním po politice silné ruky, zcela správne konstatuje, ze lidé na ni byli zvyklí a ze neschopnost nove se formující demokratické moci zakrocit vyvolává pocit nejistoty, ktery je zivnou pudou pro agresivní skupiny jako skinheadi, svym zpusobem Sládkova strana a na Slovensku nacionalistické skupiny, ale s nejakym praktickym politickym resením neprichází, chce budovat systematicky obcanskou odpovednost, smysl pro kázen, pro porádek jako vyraz svobody, jako vec dobrovolné volby. To je sice vznesená, ale v praxi velice neúcinná methoda, protoze se obrací jen na pomerne malou cást národa, která to ostatne v podstate nepotrebuje. Prakticky politik ci manazer vidí v takové situaci "volny prostor" (v marketingu "market niche") - neobsadí-li ho on sám svou politikou ci na trhu svymi vyrobky, obsadí jej nekdo jiny, konkurence, jak to názorne ukázal na Slovensku komsomolec pan Meciar a jak o tom svedcí v poslední dobe prudké stoupání popularity pana Sládka v nekterych oblastech ceskych zemí. Realista by si v této situaci musel uvedomit, ze prechod od jednoho extrému (komunisticky rezim) k druhému (demokracie bez mezí a hranic) je tak asi to poslední, co zeme potrebovala a ze optimální bylo neco mezi temito dvema extrémy, t.j. uvolnené osobní svobody, ale jeste pevnejsí ruka v oblasti kriminality a rozkrádání, pracovní morálky a ochrany a bezpecnosti státu a národního majetku. Pripocteme k tomu jeste zcela nepochopitelnou a ve svych dusledcích tragikomickou a skodlivou snahu o právní kontinuitu s predcházejícím rezimem, coz je absolutní absurdita. Je totiz známo, ze komunisté se snazili o lesklou fasádu zvucnymi, ale zcela prázdnymi frázemi v dokumentech jako na pr. v ústave, které byly ovsem vzdy doplneny "gumovymi" paragrafy, které mohly kdykoliv ten ci jiny zákon zcela znemoznit. Mimo to je známo, ze sami komunisté své vlastní zákony nebrali nikdy vázne - vse se rozhodovalo na pude strany a pokud to snad bylo v rozporu se zákonem, tím hure pro zákon.
Podtrzeno a secteno: zádná konkrétní akcní plán doma ci v zahranicí, zcela nevhodny typ prvního nástupnického rezimu, coz byl asi ten nejnepríznivejsí faktor, protoze velmi ztízil ne-li na dlouhou dobu znemoznil skutecnou morální a ekonomickou asanaci státu. Nejvetsím problémem postkomunistického hospodárství není ani tak úplné znárodnení národního hospodárství, ale rozpad morálky, silny nivelisacní tlak, rozkrádání, nedostatek kázne a úplne rozrusená prirozená hierarchie lidí ve spolecnosti. Státní ci národní podniky totiz byly jsou a budou vzdy méne efektivní nez soukromé, ale rozdíl mezi obema muze byt vetsí ci mensí v závislosti na místních podmínkách. Tak na príklad pri jedné nedávné privatisacní operaci v cs. hutnictví se mezi ctyrmi posledními vybranymi kandidáty octly jeden rakousky a jeden italsky státní podnik (státní= minimálne kontrolní balík akcií je v rukou státu). Francouzské podniky a banky (Air France, Crédit Lyonnais a j.) podobného typu expandují v zahranicí, pri cemz jim stát "kryje záda". Holandská spolecnost DSM nyní také privatisovaná, byla nepochybne a zvláste videno cs. ocima seriosní podnik. V dané situaci je rozhodující obnovení prirozené hierarchie vsude ve spolecnosti. Kuponová privatisace sama o sobe k ní nemuze vyrazne prispet. Drobní akcionári jsou vsude na svete vetsinou jen stádem bezmocnych (podle situace) nadsencu ci zoufalcu, kterí se snazí získat akcie prosperujících a zbavit se akcií neúspesnych podniku, coz ciní obvykle pozde a nevyhodne. Nikdy se ovsem nepokousejí zasahovat do rízení podniku. Stejne tak zájmem investicních fondu bude vzdy vyhodne prodat ci koupit, ale ne resit vnitropodnikové problémy, to je vecí profesionálních velkoakcionáru. Probíhá-li tedy v soucasné dobe kuponová privatisace úspesne, vztahuje se to zatím jen na její administrativne-organisacní cast, coz je samozrejme úspech, ale práve jen administrativne-organisacní. Na skutecné vysledky se musí pockat; dá se ocekávat, ze jiz dnes (nemnohé) úspesné podniky by nemely mít s akcionári problémy, spatnym akcionári nepomohou; hierarchii v podnicích vsak tezko mohou vyrazne ovlivnit. Kuponová privatisace má vsak svou financní stinnou stránku, kterou analysoval pan Nepil z Londyna, a kterou je mozno velmi zhruba krátce shrnout, ze stát dává zadarmo z rukou majetek; chybející príjny z neho bude muset pozdeji dohonit zvysenymi danemi. Její hlavní nedostatek je ovsem, ze nijak nemobilisuje lidi v zádoucím smeru, k pracovní aktivite, nybrz v podstate rozvíjí socialisticky "trend" dostat se bez práce a zadarmo k penezum. Místo skutecnych podnikatelu prinese asi vlnu obratnych spekulantu a skandály.
Soucasná koalicní vláda stojí pred nezávideníhodnym ukolem. Má presvedcit vetsinu, ze je v jejím zájmu, aby majetek a hospodárskou moc vlastnila mensina, která s obojím umí zacházet lépe, nez socialisticky rezim a to v silne nivelisacním prostredí, bez vyrazné politické prevahy v parlamentu, s vyhlídkou vseobecnych voleb za ctyri roky a v situaci, kdy rozhodující cást intelektuální kapacity bude zamestnána delenín státu. Sázet vse na kuponovou privatisaci jako na jediného kone bez alternativních privatisacních postupu se muze tezce nevyplatit.
J. Teplý, 24. 9. 1992
(Vyšlo v časopise POLYGON 8/92 pod titulem Po trech letech)
Historie boje o Rádio Pacifica II.
Rádio Pacifica je nezávislá a nekomerční síť rádií, založená po druhé světové válce pro podporu myšlenek míru, sociální a rasové spravedlnosti a umění.
Tato rádia vysílají do New Yorku (jako WBAI), Los Angeles (KPFK), Berkeley/ Lost Angeles (KPFA), Houstonu (KPFT) a Washingtonu (WPFW) a některé části programu i do mnoha přidružených stanic po celých Spojených státech. Je to pravděpodobně nedůležitější pokrokový zdroj informací mezi médii v USA. Jako první mj. vysílalo Ginsbergovo Kvílení, kritizovalo hony na čarodějnice v padesátých letech a vysílá komentáře politického vězně Mumii Abu Jamala, novináře odsouzeného k trestu smrti.
Stanice KPFK v Los Angeles má nejsilnější FM signál kdekoli ve Spojených státech. Stanice KPFA má nejsilnější signál v Severní Kalifornii, stanice WBAI v New Yorku vysílá z nejprestižnějšího místa ve městě, z Empire State Building. Samotná tržní hodnota pěti licencí přesahuje 100 milionů dolarů. Pacifica vlastní také pozemky, studia a zařízení v Berkeley, Los Angeles a Houstonu; vysílací věž a další majetek v Berkeley. Pět Pacificou vlastněných a provozovaných stanic pokrývá signálem 22% amerických domácností, vybavených radiopřijímači. Program Pacificy poslouchá každý týden 708 300 posluchačů a s 55 přidruženými stanicemi, vysílajícími celostátní program Pacificy je to dalších 500 tisíc až 1 milión posluchačů.
Současný konflikt v Pacifice zuří v době, kdy lze u amerických médií pozorovat ohromnou poplatnost nadvládě korporací a státu, i když ne tak hrubě jednostrannou jako v minulosti. Jako všechna veřejnoprávní média, Pacifica je pod tlakem Kongresu a financování ze státních prostředků je ohroženo.
Na počátku devadesátých let byla vedením Pacificy vypracována Strategie celostátních programů (Strategy for National Programming), která měla v plánu vytvořit Národní programovou službu (označovaná jako NPR) financovanou nadacemi společností jako Pew, Ford a MacArthur. V té době začal Kongres nahlas uvažovat o skončení financování Pacificy. Rok nato začala ředitelka Pacificy Pat Scottová nařizovat stanicím programové schéma a začaly čistky na stanici WPFW ve Washingtonu. V lednu 1995 odstranila vedení stanice KPFK v Los Angeles, začala čistky mezi programovými pracovníky a byla vydána interní pravidla zakazující zaměstnancům informovat veřejnost o vyhazovech. Ukončena byla také kolektivní vyjednávání.
Najatí konzultanti radí programovým ředitelům Pacificy přiblížit programy střednímu proudu. O měsíc později je tajně najata společnost specializující se na protiodborovou strategii, American Consulting Group, aby připravila nové smlouvy směřující k eliminaci participace zaměstnanců na řízení, práva na stávku a neplacených pracovníků. Rada Pacificy vyhlašuje v rozporu se zákonem všechna budoucí jednání finančního výboru za neveřejná. Začínají se rozbíhat masivní čistky na stanici KPFA.
Inspektor Úřadu pro veřejnoprávní vysílání začal vyšetřovat porušení pravidel veřejných zasedání managementu. Ze svého místa byl na nátlak právníků Pacificy vyhozen 17 dní před vydáním kritické zprávy, stejně jako jeho nadřízený, který se pokusil zprávu dokončit.
V roce 1996 bylo odhaleno, že vedení najalo American Consulting Group, což vedení Pacificy dlouho lživě popírá. Zejména na stanici KPFK hrozí tamní ředitel Mark Schubb za kritiku Pacificy vyhazovy a to formou pohrůžek jednotlivcům i v podobě vnitřního nařízení. Na konci roku je po půlroce tajných jednání vydán strategický pětiletý plán, jehož osou je přeměna Pacificy na organizaci s klasickou vertikální hierarchií moci. Za rok bylo utraceno přes 60 tisíc dolarů na aktivity k potlačení odborů.
Následující rok vyhrávají zaměstnanci stanice WBAI spor u Národní rady pro pracovněprávní vztahy (NLRB). Pacifica se odvolává a financuje spor desetitisíci dolarů z poplatků posluchačů (v r.1999 rozhodla NLRB v opačném duchu a potvrdila správnost postupu vedení). Pod palbou posluchačů i médií najímá management pro novou pozici “ředitele pro komunikaci” bývalého tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti. Ten vydává známý seznam “upravených” odpovědí připravených pro nepříjemné otázky poplatníků.
Pacifica připravuje plán o polovinu snížit lokální zastoupení (zástupci Rad jednotlivých stanic) v celostátní Radě Pacificy, což by jí samotné dalo dvoutřetinovou většinu.
Když je konečně vydána opatrná zpráva o šetření Úřadu pro veřejnoprávní vysílání, která však stále tvrdí porušení pravidel veřejných zasedání managementu, vedení Pacificy odjíždí do Washingtonu na soukromá jednání s řediteli Úřadu, který následně nepřihlíží k vlastní zprávě a chválí nové poměry v Pacifice.
Začínají se množit případy otevřené cenzury a nátlaku na jednotlivce i v podobě interních nařízení. Rada WBAI je informována, že ředitelka Pacificy vyvíjí nátlak na produkční pořadu Democracy Now, aby se zdrželi kritiky Clintona a nereferovali o případu Mumii Abu Jamala. Vedení stanice KPFK varuje programové pracovníky před podporou účasti na demostracích proti útokům na Irák. Spolupracující stanice dostali do smluv klauzuli o nereferování o praktikách (zejména protiodborových) v Pacifice.
V dubnu 1998 rezignovala ředitelka Pacificy Pat Scottová. Za jejího vedení bylo z Pacifky vyhozeno přes 300 lidí. Její práci veřejně chválí prezident Úřadu pro veřejnoprávní vysílání Coonrod, bývalý zástupce ředitele Hlasu Ameriky a ředitel Rádia Martí, propagandistické protikubánské “zbraně” USA. Scottová je vystřídána bývalým ředitelem Národní federace veřejných médií Lynn Chadwickem, se kterým v roce 1994 vypracovávala nová doporučení pro financování stanic.
V únoru 1999 Rada Pacificy uskutečnila snížení zastoupení lokálních stanic a de facto se touto eliminací ostatních hlasů stala orgánem, který se sám volí. Pracovníci WBAI ve vysílání mobilizují společnost, Rada se brání, že se tak stalo na doporučení Úřadu pro veřejnoprávní vysílání. Pobočky Pacificy odhlasovali vyjádření nedůvěry vedení Pacificy. Lokální rady stanic najali právníka, aby dosáhli nápravy interních nařízení, které podle nich porušují kalifornské právo.
Po vyhazovu populárního komentátora Benskyho z KPFA a poté i ředitele Sawayi, který za ním stál, začínají veřejné protesty zahájené tisícovou demonstrací v Berkeley. Během letních demonstrací vyjádřili na místě či v tisku podporu pracovníkům Pacificy rovněž známí aktivisté, novináři a intelektuálové mj. Martin Luther King jr. či Joan Baez a další, kteří vystoupili na velkém benefičním koncertu pro rebely.
Před sídlem KPFA vyrostl celodenní kemp protestujících, začaly přicházet projevy solidarity od mnoha skupin, solidární protesty začínají i u stanic WBAI a KPFK, vedení Pacificy čelí záplavě nesouhlasných e-mailů a faxů. Navzdory masovému zatýkání protestujících projevy nesouhlasu během léta 1999 sílí, zvláště, když dochází k dalším vyhazovům. Vedení Pacificy je vyzváno k rezignaci.
Vedení stanice KPFA najalo za 300 tisíc dolarů měsíčně bezpečnostní agenturu, čtvrtou největší v zemi, zasahující již např. při stávce v ABC. Jelikož neměla KPFA dostatek prostředků, nebylo zřejmé jak a kým byly služby agentury zaplaceny.
14. června našli pracovníci KPFA své pracoviště uzamčené a bylo jim řečeno, že mají z technických důvodů volno. Pořad Democracy Now, který o případu referoval byl cenzurován. Policejnímu řediteli v Berkeley je vytýkána nedostatečná ochota zatýkat demonstranty. Je najata drahá PR agentura Fineman a spol., aby napravila dojem z policejních čistek v kempu protestujících a zadržování demonstrantů. Začínají demonstrace před sídlem Fineman a spol.
V červenci je zveřejněn plán člena Rady Pacificy Michaela Palmera, který navrhuje zastavení vysílání KPFA, změnu programu a její prodej, popřípadě prodej WBAI. Vedení Pacificy svolává tiskovou konferenci jen pro zvané a snaží se nevpustit na ni reportéry neloajálních médií. O pár dní později vystoupí na veřejnost člen Rady Pete Bramson a prozrazuje, že Rada ten samý den tajně hlasovala o prodeji KPFA, protože financování sporů dovedlo Pacificu téměř k bankrotu.
Na konci června je studio (četná drahá zařízení studia byla bezpečnostní agenturou zničeno) opět zpřístupněno zaměstnancům KPFA a s PR agenturou je ukončena smlouva. Následující den se koná v Berkeley desetitisícový pochod na podporu KPFA a svobody projevu, který žádá odstoupení Rady. Pokus o ovládnutí KPFA nebyl úspěšný.
O případu KPFA postupně jedná rada města Berkeley (žádá rezignaci Rady a navrácení KPFA pod veřejnou kontrolu) a kalifornský parlament pořádá veřejné slyšení k otázce, zda Pacifica posledními akcemi neporušila svůj neziskový status. Ukázalo se, že Rada Pacificy utratila přes půl milionu dolarů na ochranku a PR agenturu za účelem získání KPFA.
V té době byla podána stížnost zaměstnanců KPFA na vedená u Komise USA pro lidská práva (šéfuje jí Mary Frances Berry, zároveň ředitelka Nadace Pacifica); kalifornský parlament odhlasoval povinnost vedení předložit finanční dokumenty. Při tom nadále probíhají ukončení oblíbených pořadů či nucené odchody komentátorů, kteří informují o protestních akcích (koncem roku 1999 šlo o bojkot zpravodajství Pacificy 16 přidruženými stanicemi).
Po rezignaci Chadwicka a dalších v lednu 2000 zaujali vrcholové pozice v Radě Pacificy zastánci prodeje, ředitelkou byla jmenována Bessie Wash, proslulá cenzorskými praktikami na stanici WPFW. Vydaná zpráva konzultantů praví: Pacifica se nepřetranformovala na NPR (Národní programovou službu) dosti rychle.
31. ledna 2000 vstoupila většina reportérů a přispěvatelů Pacificy do stávky. Na protest proti pokračující cenzuře se odmítli podílet na přípravě celostátního zpravodajství PNN (Pacifica Network News), které se vysílá ve více než 70 místních radiostanicích.
Podporu stávkujícím postupně vyjadřují největší odborová ústředna v Sanfranciském zálivu sdružující mj. odbory ze Silicon Walley a 100 000 pracovníků (AFL-CIO), skupina pro monitorování médií (Fairness and Accuracy in Reporting), Národní asociace pro svobodu projevu, proticenzorské sdružení, celostátní odborová organizace spisovatelů, přes 100 akademiků, advokáti, lidskoprávní aktivisté a další.
V reakci na to zveřejnil reportér Pacificy Saul Landau otevřený dopis odsuzující stávku s podpisy řady známých osobností. Velká část z nich v následujících během následujících dnů odvolala.
Stávka plánovaná původně na tři měsíce, byla hlasováním v květnu prodloužena na
neurčito.
Namísto cenzurovaných PNN začali stávkující připravovat a ze stanice KPFA vysílat své zpravodajství - Free Speech Radio Network (FSRN). Původně jej přebíralo pouze devět přidružených stanic, postupně jich však stále více přecházelo od PNN, na zpravodajství FSRN, které od počátku pokrývalo externími zpravodaji např. Kosovo, zasedání MMF ve Washingtonu a v Praze, protesty Greenpeace na Aljašce proti těžebním praktikám ropné společnosti BP-Amoco v březnu 2000 a jiné. Zpravodajství FSRN začala přebírat a i Independent Media Center (Indymedia) a koncem roku již přešlo na FSRN přes 70 místních a univerzitních rádií.
Během stávky podniká vedení proti stávkujícím pokusy právní (např. známkoprávní spor o doménu “www.savepacifica.net”, obvinění aktivisty podporujícího stávku z útoku na pracovníka Pacificy) a nadále pokračuje zákazech komentovat spory a v cenzurování obsahu vysílání, což vyhrotilo konflikt na newyorské WBAI. Opakuje se zde situace ze sporu o KPFA - uzavření prostor stanice pro zaměstnance a plány na její prodej.
V březnu tohoto roku bylo násilně přerušeno vysílání rozhovoru s kongresmanem Owensem, který vyjadřoval své mínění, že za novým složením Rady Pacificy stojí mocné ekonomické zájmy a její členy označil za obchodní dravce, kteří jsou dalece vzdáleni myšlenkám zakladatelů rádia. Jedním z takto označených členů Rady je John Murdock, společník právnické firmy Epstein, Becker and Green (EPG), specializované na potlačování odborů. Má největší podíl na vydání nezákonných nařízení v Pacifice a má v Radě nebývalý vliv. Pacifica najala EPG, aby jí zastupovala ve sporech s posluchači. V lednu 2001 byly prostory kanceláře EPG obsazeny 11 aktivisty, kteří odmítli odejít, dokud nepodepíše John Murdock kvůli střetu zájmů rezignaci z Rady Pacificy. Byly zadrženi a obviněni z porušování práva k cizí věci, protesty před kancelářemi EPG však nadále pokračují.
URL zdroje:
Dopis ministru školství
(Vážený) pane ministře
16. dubna 2001
(Vážený) pane ministře,
chodím čtvrtým rokem na víceleté gymnázium, tudíž nevím, jestli Vám jen tímhle nebudu předem nesympatická.
Ráda bych reagovala na současnou situaci školství, poněvadž bych se jako téměř každý, ráda dostala na vysokou školu. Dělám pro to skutečně hodně, ale čím víc toho dělám, tím víc se ptám sama sebe: Má to cenu? Má cenu se věnovat budoucnosti, když se mi čím dál tím víc jeví, že v ČR mladý člověk budoucnost nemá? Mé úvahy mají samozřejmě své opodstatnění a myslím, že nemá cenu Vám uvádět čísla. Čísla a počty dalších a dalších inteligentních lidí, kteří se nikam nedostali jednoduše proto, že patřili mezi nějakých 80% nepřijatých. Neměli dost peněz, odvahy, vědomostí? Nevím, kam tímhle stavem hodláte ještě dál zajít, ale doufám, že to dříve nebo později skončí. Bylo Vám navrhováno založit soukromé vysoké školy. Namítl jste (jistě pod tíhou Vašeho smyslu pro spravedlnost a etiku), že by se na školy dostali jen bohatí studenti. Ale není to snad takhle právě téměř ve všech vyspělých zemích? A studuje tam mnohonásobně víc lidí než u nás. Co je cílem vyspělého státu? Aby studovalo, co nejvíc mladých lidí, mladých lidí, kteří to tu budou řídit, až staří odejdou. Copak je škola nějaká zlatá starožitná socha, že s ní přijde do kontaktu jen pár vyvolených? Copak jsme opravdu národ kocourkovských? Jak jinak si to vysvětlit. Vždyť mohlo studovat víc lidí, jenže by podle vás byli omezováni chudší, tak radši ať studuje stále ta maličká minorita. Svědomí ministra zůstane neposkvrněno. A co rušení víceletých gymnázií? Rovněž kvůli spravedlnosti? Procento přijatých na vysoké školy z gymnázií je vyšší. Dobře, zrušíme radši gymnázia, ať mají ti, kteří na gymnázium nechtěli, lepší podmínky. Copak to jde, když máme dvě skupiny lidí - chytřejších, kteří se SAMI rozhodli studovat na gymnáziu, a těch druhých, kteří DOBROVOLNĚ zůstali na základních školách, radši odstranit tu první skupinu, aby se to vyrovnalo? A co udělat JEN víceletá gymnázia. Nápad stejně potrhlý jako ten Váš, ovšem s lepším výsledkem. Stát by totiž nepřišel o perspektivnějí skupinu obyvatel. Prosím Vás za všechny, vzpamatujte se. Inteligence je přeci budoucnost. Ale jakou budoucnost může mít ČR, když ji o ni vědomě připravujete, abyste zajistil rovnost chudých a těch, co na gymnázium jít stejně nechtěli. Nezdá se vám to ani trochu hloupé, dnes, v demokracii, kdy by měl mít každý právo rozhodnout se, jak chce? Nemyslíte si, že ten, kdo chce jít na víceleté gymnázium, tak tam prostě jde a kdo tam NECHCE, tak tam nejde? Že když zrušíte víceletá gymnázia, jediný efekt, kterého docílíte bude ten, že kdo na víceleté gymnázium chtěl, tam nebude moct a ten, kdo tam nikdy nechtěl, tam stejně nepůjde. Vždyť je to úplná blbost, nechápu, jak vůbec může mít někdo ze zahraničí odvahu překročit naše státní hranice, jestliže máme zákony a návrhy oplývající podobnými nesmysly. Já být turista, tak se bojím, aby si mě tu třeba nenechali na doživotí - řekli by mi, že je plno lidí, kteří nemají peníze vycestovat, tak nebude vycestovávat nikdo, tudíž ani já.
Teď krátce k vysokým školám. Připadáte mi jako krtek, hrabající si kdesi v podzemí svou bezpečnou chodbičku, protože jak jinak si vysvětlit, že NEREAGUJETE na to, co se děje, ba co víc, jste sám toho samotný původce. Copak nevidíte ty davy lidí na úřadech práce, davy zanedbaných inteligentních lidí, o které by se někde v zahraničí vyloženě prali, jen aby u nich mohli studovat, ale po kterých, zde, v naší pokrokové zemi ani pes neštěkne? Nechci čekat na to, až tam za čtyři roky budu ve frontě na místo uklízečky stát s nimi. Když už nevíte, co s tím, tak to od někoho okoukejte, to je jedno, my Vám budeme vděční za jakoukoli změnu, jen ne změnu k horšímu, jak tomu bylo doposud. Například v Dánsku, tam jsou studenti přijímáni vzhledem k výsledkům na “středních” školách, tudíž žádné zkoušky před přijetím na vysokou školu. A jak jim je dobře. Ti opravdu chytří jsou oceněni, ti, kteří chtěli odajkživa něco jiného, mají také svůj prostor. Česká republika je země nespokojenosti, nechápu, kde berete vůbec odvahu snažit se přiřadit do EU, mezi VYSPĚLÉ státy. Vyspělý stát přeci ví, na čem stojí jeho budoucnost, a sice na mladé generaci, proto se snaží se o ni řádně postarat. Mimo jiné přístupností možného vzdělání, kdo chce studovat, je vítán a oceněn a ne zavržen kamsi do civilizační propasti úřadů práce.
Doufám, že můj názor nebude jen výkřik do tmy. Na nikoho jiného než na ministra školství se dnes mladý člověk nemůže spoléhat, ať chce nebo nechce. Myslím, že bychom byli všichni rádi, kdybyste konečně vzal zodpovědnost, s jakou si s českými studenty hrajete, do svých rukou a začal jednat. Tím, že se budete snažit rozšířit řady vzdělaných lidí a ne naopak slabomyslným rušením víceletých gymnázií. Je to ve Vašem vlastním zájmu. Ještě stále Vám připadá současná situace na školách v pořádku, když už Vám píše i nějaká šestnáctiletá studentka, která by měla mít rozhodně jiné problémy než obavy o svou vlastní budoucnost?!
