Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu
věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových
ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych
na adrese
http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.
Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost
čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je
nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase
k dispozici. Podívejte se na adresu
http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.
Britské listy nyní mají novou automatickou každý den
aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz
/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto
časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí,
že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby
upoutávku případně umístili na své internetové stránky.
JČ.
Czech media, Czech
politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britské
listy.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a
hyperlinků, týkajících se ČR, zde
na Glasgow University). Zde jsou užitečné
internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou
republiku.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana
Čulíka.
Výběr textů z posledních dní:
Tisková konference Úřadu pro ochranu osobních údajů
Karel Neuwirt: Nikomu nesmí být odpírán přístup k vlastní zdravotní dokumentaci
Bez osvěžující přítomnosti Patrika Kaizra se tentokrát museli obejít účastníci pravidelné tiskovky Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ta byla věnována zejména přípravě prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronickém podpisu a nadcházejícímu skončení přechodného období, kdy jsou správci osobních údajů povinni se zaregistrovat.
Zeptali jsme se, jaký názor zaujal Úřad k nedávné kauze "prolomení" kryptografického systému Pretty Good Privacy (PGP). Specialista ÚOOÚ na tuto problematiku Pavel Vondruška uvedl, že podle jeho názoru je odhalení chyby v systému uložení privátních klíčů významným zjištěním z teoretického hlediska, avšak jeho praktický význam je minimální. O ohrožení elektronického podpisu, jak věc prezentovala některá místní média, nejde v žádném případě.
Domníváme se, že tento případ byl ilustrací toho, jak dobře jsou čeští novináři připraveni na tematiku elektronického podpisu a datové bezpečnosti obecně. Nejde tu jen o prostou ignoranci, ale jakmile se používání elektronického podpisu stane běžnou záležitostí, do hry vstoupí komerční zájmy. Firmy prodávající bezpečnostní systémy se pak budou pokoušet - s pomocí novinářů - přesvědčit své zákazníky, že u nich (a jen u nich) je ke koupi "kompletní bezpečnostní řešení pro vaše data v krabici". Zákazníci zaplatí nemalou částku za systém, který si přinesou domů nebo do kanceláře, roztrhnou pečeť (zajisté s hologramem), systém rozbalí a nainstalují na svůj - zcela nezabezpečený a neprověřený - počítač nebo LAN. Od té chvíle budou mít pocit jistoty, že k jejich datům se nedostane nikdo cizí - když za to dali tolik peněz, tak to přece musí fungovat!
Troufám si tvrdit, že teprve poté nastane pravý ráj pro hackery. Činnost, kterou lze dosud chápat spíš jako poněkud svérázné intelektuální hobby, se pak stane výnosnou profesí. Ostatně na ničem se nedá tak snadno vydělat jako na lidské hlouposti - pro niž v tomto případě novináři poslouží jako rezonátor a zesilovač.
Jak jsme slíbili, věnovali jsme pozornost rovněž otázce ochrany zdravotní dokumentace. Předseda Úřadu Karel Neuwirt uvedl, že podle jeho názoru v BL nedávno publikované stanovisko Vladimíry Boškové v řadě aspektů neodpovídá skutečnosti: nová legislativa není "informačně liberální", naopak striktně podřizuje nakládání s těmito materiály zákonu č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, na jehož dodržování bude ÚOOÚ nekompromisně trvat.
Problémy působí zejména to, že občané-pacienti netrvají na respektování svých práv a např. nevyžadují, aby jim lékaři a nemocnice zpřístupňovali jejich zdravotní záznamy, na což mají právo jak podle stávající, tak podle nové právní úpravy.
K problému národních zdravotních registrů předseda Neuwirt řekl, že podle stanoviska ÚOOÚ nejenže není možné vést tyto registry bez ohledu na podmínky zákona o ochraně osobních údajů, ale jak se domnívá, do registrů je nepřípustné zapisovat údaje o nemocných bez jejich souhlasu; případné výjimky by musel stanovit zákon.
V rozhovoru s novináři po skončení tiskové konference Neuwirtovi kolegové připustili, že v oblasti nakládání se zdravotnickými záznamy vládne neudržitelný stav, dokumentace bývá běžně zpřístupňována na neformální bázi, často i neoprávěným osobám, a nebude asi snadné přimět pracovníky ve zdravotnictví, aby dodržovali zákonem vyžadovanou disciplínu.
Citlivost i komerční hodnota dat, uchovávaných v informační systémech resortu, je ovšem velmi vysoká a je na pracovnících Úřadu, aby zajistili jejich ochranu; pravomoci k tomu mají dostačující, otázkou je, najdou-li dost odhodlání a vytrvalosti.
Mezinárodní farmaceutické společnosti se vzdaly v třetím světě prosazování svých léků za drahé západní ceny
Farmaceutické společnosti se rozhodly zastavit trestní stíhání proti zákonu platnému v Jihoafrické republice, který dovoloval výrobu levnějších kopií jejich patentovaných léků.
Toto rozhodnutí, které bylo oznámeno v přeplněné soudní síni v Pretorii, znamená, že došlo v boji mezinárodních organizací, usilujících o lidská práva a aktivistů za nemocné chorobou AIDS k podstatnému pokroku. Přiblížila se možnost, že 26 milionů Afričanů, nemocných chorobou AIDS, získá přístup k lékům proti této chorobě, vzniklým na Západě.
Jihoafrická ministryně zdravotnictví Manto Tshabalala-Msimang konstatovala, že jihoafrická vláda neuzavřela s mezinárodními farmaceutickými společnosti v této věci žádnou dohodu.
Jihoafrickou republiku původně žalovaly více než tři desítky farmaceutických společností. Argumentovaly, že jihoafrický zákon z roku 1997 je příliš všeobecný a diskriminuje výrobce léků. Jihoafrická vláda, aktivisté za nemocné chorobou AIDS a organizace hájící lidská práva však konstatují, že se mezinárodní farmaceutické společnosti snažily ždímat zisky ze zdravotnické katastrofy, která postihla rozšířením AIDS Jihoafrickou republiku a několik desítek dalších chudých zemí.
Více než 25 milionů z celosvětového počtu 36 milionů lidí, nakažených virem HIV, žije v subsaharské Africe, která patří k nejchudším oblastem na světě.
V roce 2000 zemřelo na AIDS v subsaharské Africe 2,4 milionů lidí.
Globální krize: nemoc AIDS, kterou svět ignoruje
Choroba AIDS postihuje celosvětově několik desítek milionů lidí, ale Evropa se přestala nemoci AIDS bát.
Celkem bylo infikováno celosvětově virem HIV asi 52 milionů lidí, z nichž 16 milionů už zemřelo. S infekcí žije 36 milionů lidí. Nejhůře byla postižena Afrika, tam denně na AIDS umírá 5500 osob. Vládnou však obavy, že Asie Afriku rozsahem epidemie nemoci AIDS předstihne. Avšak nejdramatičtější vzrůst v počtu infikovaných osob virem HIV byl v roce 1998 zaznamenán na území bývalého Sovětského svazu a v různých zemích východní Evropy. Na světě žije s virem HIV asi 1,4 milionu dětí.
Podle informací britského ministerstva zdravotnictví žije v šedesátimilionové Británii s virem HIV asi 10 000 lidí, kteří o tom nevědí. Začátkem roku 2000 žilo v Británii 20 800 lidí s virem HIV - za poslední čtyři roky tento počet stoupl o čtyřicet procent. Očekává se, že za další tři roky stoupne o dalších čtyřicet procent. Do konce roku 2003 prý bude v Británii 29 000 osob, infikovaných virem HIV. Z těchto přibližně 30 000 osob bude asi 16 000 infikováno prostřednictvím homosexuálního sexu, 11 500 prostřednictvím heterosexuálního sexu a asi 1500 prostřednictvím drogové závislosti. Odhaduje se, že asi třetina homosexuálních a bisexuálních mužů, kteří mají virus HIV, o tom nevědí a více než polovina heterosexuálních mužů infikovaných virem HIV, kteří žijí v sedmimilionovém Londýně, o své infekci nevědí.
Aktivisté bojující proti nemoci AIDS poukazují na to, že dnes dospělo mnoho lidí, kteří jsou příliš mladí na to, aby si pamatovali rozsáhlé informační kampaně varující před AIDS, jaké organizovala britská vláda v osmdesátých letech. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že navzdory nákladným informačním kampaním si stále ještě velké množství lidí není vědomo rizika infekce virem HIV. Každý desátý Brit si myslí, že proti viru HIV existuje lék a dalších 10 procent Britů si není jisto, zda existuje. Jen třetina mladých lidí ve věku 15-24 let uvedla, že je povědomí o existenci viru HIV přimělo, aby změnili svůj přístup k sexu.
Dosud skutečně neexistuje lék proti viru HIV. Byly vyvinuty nové, silné léky, takže vzniká plná choroba AIDS na Západě u menšího počtu lidí.
Farmaceutické společnosti ustoupily: bude to však nemocným v Africe co platné?
Shrnujeme analýzu ze včerejšího listu Financial Times.
Jihoafrická republika je pro farmaceutický průmysl zřejmě tím, čím byl Vietnam pro americkou armádu. Všechno se nyní radikálně změnilo.
To je alespoň názor Oxfamu, britské charitativní organizace, která zahájila před časem kampaň, aby byly lidem v chudých zemích zpřístupněny levné léky. Spolu s jinými organizacemi podporoval Oxfam Jihoafrickou republiku, která se tři roky svářila s mezinárodními farmaceutickými společnostmi.
Tento týden se farmaceutický průmysl, vyčerpán vitriolem, který na něho byl z celého světa zaměřen, se v této věci vzdal.
V čele skupiny farmaceutických společností, které vedly soudní spor s Jihoafrickou republikou, byly firmy GlaxoSmithKline, Merck a další výrobci léků proti nemoci AIDS. Nyní tyto farmaceutické koncerny oznámily, že žalobu proti jihoafrické vládě zastavují.
Oplátkou za to zřejmě získaly určitá ujištění, že bude jihoafrická vláda respektovat dohodu Světové organizace pro obchod o autorských právech, týkajících se podnikání (Trade Related Intellectual Property Rights), kterou farmaceutický průmysl silně podporuje. Zatím není jasné, co má tento příslib znamenat - situace se zřejmě vyjasní v následujících dnech a měsících.
Ať už jsou však podrobnosti tohoto kompromisu jakékoliv, rozhodnutí farmaceutického průmyslu zastavit žalobu proti Jihoafrické republice má dva důležité, zcela samostatné celosvětové důsledky. První z těchto důsledků se týká vytváření cen léků a ochrany patentů v rozvinutém světě. Druhým je problém, jak si vlády v Jihoafrické republice i jinde na světě poradí s zuřící epidemií nemoci AIDS, která je stále častěji uznávána jako nejhorší globální zdravotnická katastrofa v moderní historii.
Jestliže skutečně učinil světový farmaceutický průmysl podstatné ústupky v oblasti autorských práv a patentů pro Jihoafrickou republiku, bude to precedentem pro vytváření zákonů i v ostatních rozvojových zemích.
Zákony, proti kterým protestovaly farmaceutické společnosti nejostřeji, se týkají okolností, za nichž smí Jihoafrická republika ignorovat patenty mezinárodních léčiv, pokud je to v zájmu veřejného zdraví v Jihoafrické republice. Výše zmíněná dohoda Světové organizace pro obchod o autorských právech sice dovoluje, aby za určitých podmínek vlády ignorovaly platnost patentů léčiv, avšak farmaceutický průmysl se vehementně bránil, že jihoafrické zákony dovolovaly ministru zdravotnictví ignorovat patenty, aniž by bylo řádně právně prokázáno, že je to skutečně zapotřebí. Tím by mohl vzniknout precedent pro jiné země.
Farmaceutický průmysl tradičně používal diferencovaného cenového systému a rozvojovému světu nabízel léky za podstatnou slevu. Avšak jihoafrický případ donutil farmaceutické firmy, aby zredukovaly své ceny léků ještě daleko drastičtěji. Je velmi překvapující, vzhledem k tomu, že je světový farmaceutický průmysl tradičně nesmírně tajnůstkářský, že v této souvislosti zveřejnil své náklady na každý lék, aby bylo každému zjevné, kolik vlastně stojí jeho výroba.
V podstatě nynější ústupek od farmaceutického průmyslu znamená, že se tento ekonomický sektor smířil se skutečností, že bude muset fungovat na dvou zcela odlišných trzích. Na Západě bude prodávat malé množství léků za vysoké ceny a v rozvojovém světě velké množství léků bez jakéhokoliv zisku. Nynější průlom se týká léků proti AIDS, ale je zjevné, že se celá věc brzo rozšíří i na jiná léčiva.
Z toho vyplývá několik rizik. Levné léky mohou začít pronikat z rozvojových zemí na západní trhy. Celá věc také vystavuje farmaceutické společnosti i na západních trzích politickému tlaku, zákazníci i tam budou požadovat obdobnou slevu.
"Jestliže očekává rozvojový svět, že naše léky bude dostávat skoro zadarmo, musíme mít nějaké trhy, na nichž budeme schopni vydělat peníze, abychom získali zpět náklady na vývoj těchto léků," konstatovala Miyrrena Deeb, ředitelka Asociace výrobců farmak v Jihoafrické republice. Předvídá líté boje.
Druhý důsledek nynějšího rozhodnutí se přímo týká léčby lidí, nemocných chorobou AIDS v Jihoafrické republice i jinde. Aktivisté, kteří dosud nekritizovali vlády rozvojových zemí a soustřeďovali svou kritiku na západní farmaceutické společnosti, se nyní připravují k útoku právě na ty vlády.
"Jihoafrická vláda nemá dobrý program boje proti AIDS," konstatovala Glenda Gray, odbornice na HIV vw velké baragwanathské nemocnici v Sowetu. "Jihoafrická republika má dokonce prezidenta, který veřejně pochybuje o tom, zda virus HIV způsobuje AIDS... a program, který sice o nebezpečí AIDS informuje, ale neposkytuje lidem prezervativy. Je velmi obtížné si představit, že to, že farmaceutické společnosti nyní u soudu ustoupily, povede k efektivní léčbě nemocných chorobou AIDS."
Jihoafrická vláda se nyní octne pod obrovským tlakem, aby proti nemoci AIDS začala efektivně něco dělat. V zemi je infikováno virem HIV 4,7 milionů lidí.
"Už mám skutečně dost toho, že tady lidi na HIV pořád umírají," říká dr. Grayová. "Představte si, že musíte říkat ženě, která má virus HIV: ´Vezměte si tyhle multivitamíny a jezte hodně banánů a ovoce mango, a snad neumřete,´ když víte, že v zahraničí existují léky, které dokáží udržovat lidi s virem HIV při životě.
I jestliže se podaří přesvědčit jihoafrickou vládu, aby vypracovala seriózní strategii proti chorobě AIDS, odborníci se shodují, že bude zapotřebí obrovské mezinárodní podpory, aby vláda nakoupila potřebné léky (i za drasticky nízké ceny) a zmodernizovala infrastrukturu, jíž je zapotřebí na to, aby bylo léků proti AIDS využíváno efektivně. A ještě horší je to v jiných zemích subsaharské Afriky.
Jeffrey Sachs, harvardský profesor ekonomiky, který se aktivně zasazuje o lepší přístup k lékům proti AIDS a dalším nemocem v rozvojovém světě, odhaduje, že by globální léčebný program proti nemoci AIDS pro 3 - 4 miliony lidí - ty v pozdějších etapách nemoci - stál ročně asi 5 miliard dolarů. Dalších dvou miliard dolarů by prý bylo zapotřebí na modernizaci prevence proti AIDS, která je stejně důležitá.
Mark Malloch Brown, administrátor Rozvojového programu OSN, je však přesvědčen, že částka, které by bylo zapotřebí, je spíše asi 15 miliard dolarů ročně, i když asi po deseti letech by se postupně začala snižovat.
Zakážeme klonování lidí, rozhodla britská vláda
Britská vláda připravuje zákon, který zakáže reprodukční klonování lidských jedinců. Chce tím ujistit veřejnost, že plány na rychlé rozšíření genetické technologie do britského státního zdravotnictví neporuší etické zásady.
Zákon, zakazující lidské klonování, zřejmě bude součástí volebního programu labouristů před nadcházejícími volbami a bude schválen nedlouho po volbách.
Už podle nynějších předpisů je klonování lidí zakázáno, protože britský Úřad pro lidské oplodňování a embryologii odmítá pro takovou praxi poskytnout licenci, avšak britská vláda je přesvědčena, že je zapotřebí trvalejšího způsobu, jak to zakázat - zákona. Tak se Británie stane první zemí na světě, která zákonně zakáže lidské klonování.
Zároveň však chce britská vláda povolit, aby byly během následujících čtyř let do rozvoje genetické technologie investovány desítky milionů liber, aby se Británie dostala ve státním zdravotnictví na špičku technologického vývoje v této oblasti. Má dojít k podstatnému rozšíření genetického testování pacientů.
"Chceme se připravit na změny, abychom mohli efektivně využívat výhod plynoucích z nových genetických vědomostí, ale chceme se zároveň vyvarovat nebezpečí. Potřebujeme získat souhlas veřejnosti s dalším pokrokem v oblasti genetiky," konstatoval britský ministr zdravotnictví.
Dosud schválilo britské ministerstvo zdravotnictví jen jeden genetický test, na zřídka se vyskytující smrtelnou chorobu jménem Huntingtonova chorea, ale britský ministr zdravotnictví očekává, že se brzo budou provádět genetické zkoušky na celou řadu rakovin.
Vzniknou také čtyři "centra genetických informací", kde budou spolupracovat vědci, lékařští odborníci ze státního zdravotnictví a podnikatelé z farmaceutického průmyslu ve snaze vyvinout nové léčebné metody.
Do pěti let by se v britském státním zdravotnictví měl zvýšit počet genetických testů na 100 000.
Britský ministr zdravotnictví argumentuje, že je státní britské zdravotnictví v ideální situaci pro využívání genetické technologie. Je to totiž "socialistické zdravotnictví", které léčí lidi na základě potřeb, a tak mohou být pacienti povzbuzováni, aby se podrobili genetickým zkouškám, aniž by se museli obávat, že to zvýší náklady na jejich léčbu. Britské státní zdravotnictví se však bude muset změnit, aby bylo schopno využívat výhod pokroku v genetice.
Britská vláda připravuje zákon zakazující klonování lidí, aby nevznikla ve veřejnosti obava, že si chtějí vědci hrát na Pánaboha.
Britská vláda také zavádí moratorium, které zakáže pojišťovnám, aby využívaly genetických testů k vytváření zdravotních profilů jednotlivých pojištěnců, na jejichž základě by mohly předpovídat, kteří pojištěnci pravděpodobně zemřou předčasně anebo budou trpět chronickou chorobou. Pokud, jak se očekává, britská komise pro lidskou genetiku doporučí v této věci moratorium, vláda ho podpoří.
Jak žít déle
Máme-li zastavit proces lidského stárnutí, musíme překonat strach z genetického inženýrství a dát se do práce, argumentoval Johnjoe McFadden, profesor molekulární genetiky na University of Surrey, 9. dubna v deníku Guardian. Shrnujeme. Jiný článek k této problematice je zde.
Profesor Tom Kirkwood, autor letošní prestižní britské výroční Reithovy přednášky, argumentuje, že stárnutí není "ani nevyhnutelné, ani nutné" a vyzývá nás, abychom se "připravili na revoluci dlouhověkosti". Je pravda, že, jak konstatuje, nejsme naprogramováni, abychom zemřeli, na druhé straně je pravda, že naše geny nebyly vytvořeny pro dlouhověkost.
Většina našich předků byli lovci a sběrači potravy, kteří vedli krátký a brutální život: brzo se stávali obětí nemocí, hladmoru, divokých zvířat či konkurentů. Geny se u nich vyvinuly tak, aby obývaly lidské tělo jen přibližně po dvě desetiletí. Pak jsou předány dětem, další generaci.
Osud těla rodičů, které po narození dětí zůstává, byl pro geny, které mezitím už přešly do další generace, naprosto nezajímavý. Genové chyby, které se projevovaly až v pozdějších letech života a vedly k rakovině, k nemocem srdce, k infarktům či k Alzheimerově chorobě, by se v procesu přirozeného výběru vůbec ani neobjevily. Dlouhodobá údržba a opravování lidského těla, to nebylo prioritou.
Lidské geny se v tomto smyslu nijak nezměnily. Jsou i nadále určeny jen pro krátké životní období, bez ohledu na to, jak pečlivě udržujeme své tělo. Stárnutí je genetická choroba. Máme-li ji vyléčit, musíme proměnit krátkodobé geny v dlouhodobé geny, a toho lze docílit pouze genetickým inženýrstvím a genovou terapií.
Od samého počátku provozovala matka Příroda přísnou politiku rozmnožování jen zdravých a schopných jedinců. Drtivá většina organismů, narozených na tomto světa, z něho opět odešla, aniž by po sobě zanechaly jakékoliv potomky. Pro mnoho to byla prostě jen smůla, jiní však zdědili špatné geny, které vedly k nemocem, k nepevnému zdraví anebo prostě neměli sex appeal.
Tento motor evoluce popsal Darwin a bědoval nad jeho "nemotornou, plýtvavou, chybující a nesmírně krutou" činností. Jeho bratranec Francis Galton a jiní navrhovali, aby byla v rámci lidského pokolení nahrazena přirozená selekce rozmnožovacími programy, které by "zlepšily rasovou kvalitu budoucích generací".
Toto "eugenické" hnutí bylo otevřeně rasistické a usilovalo o to, aby "chabé národy" ustoupily "vznešenějším druhům lidstva".
V Německu vedl v roce 1934 zákon o rasové hygieně k nucené sterilizaci více než 80 000 lidí, považovaných za méněcenné. Eugenická politika ve Spojených státech vedla v letech 1907 - 1960 k nucené sterilizaci nejméně 60 000 lidí. I v liberálním Švédsku bylo více než 62 000 lidí (většinou žen) se zdravotními problémy, nebo jinak považovaných za "nežádoucí", sterilizováno proti jejich vůli.
Vzhledem k tomu, že historie je takto strašlivá, není divu, že se mnoho lidí obává, že se lidský genom znovu stane nástrojem eugeniky. Ale dnes je to jiné. Zatímco eugenika usilovala o to, omezit plodnost některých lidí nucenou sterilizací, genová terapie prostě jen chce opravit genové defekty, které nám způsobují choroby.
Cílem není vytvořit Galtonovu "vysoce kultivovanou lidskou rasu", ale eliminovat geny, které způsobují nemoci, včetně nemocí stáří. Tak jako vakcíny zvítězily nad neštovicemi, genová terapie možná dokáže zlikvidovat genetické nemoci jako cystickou fibrózu a svalovou dystrofii a nakonec i nejběžnější nemoc, proces stárnutí.
Skoro nemine jediný den, aby nás princ Charles nevaroval před nebezpečím genetického inženýrství. Jenže lidský genom ukázal, že příroda je nejaktivnějším genetickým inženýrem. Zdá se, že více než 200 lidských genů bylo převzato od bakterií a většina lidského genomu je plná haraburdí, mrtvol retrovirů a jiných parazitů, kteří se včleňovali a vyčleňovali z chromozomů po dlouhá tisíciletí.
Srovnáme-li své chromozomy s chromozomy jiných biologických druhů, zjistíme, že kromě toho, že do nich příroda včlenila nové geny, zároveň velké části našich chromozomů mění, kopíruje a vymazává a činí radikální změny přibližně jednou za milion let.
Takže jestliže provádí genetické inženýrství sama příroda, proč bychom se ho měli tolik bát? S úpadkem náboženství se, jak se zdá, stal genom světským ekvivalentem duše: geny jsou posvátné. Avšak DNA není nic duchovního. DNA vypadá jako kusy lepkavé bavlny. Je možné ji uskladnit v ledničce, poslat ji poštou přátelům, dokonce ji i sníst, aniž by člověk utrpěl výraznější etickou krizi. Geny jsou jen kousky našeho organismu a genová terapie je jen další formou lékařství. Napravíme-li zlomenou ruku, nikdo to nepovažuje za zasahování do božího plánu, a tak proč bychom měli pohlížet jinak na napravení poškozeného genu?
Samozřejmě, každou technologii lze zneužít. Avšak pokud by někdo chtěl využít lidského genomu k tomu, aby mohl vytvořit lidskou superrasu, nevěděl by, kde začít. Identifikovat ty geny, jejichž poškození způsobuje nemoci, je samo o sobě už značně obtížné: rozšifrovat interakce genů s životním prostředím, které vedou ke vzniku složitých vlastností, jako je fyzická atraktivita, fyzická síla či inteligence, je daleko obtížnější.
Bylo by pošetilé zakázat si potenciální výhody genové terapie jen proto, že se přehnaně obáváme jejího možného zneužití. Chirurg by nás taky mohl bodnout do srdce, ale důvěřujeme mu, že to neudělá: nezakazujeme chirurgům, aby na operačním sále měli k dispozici skalpel.
Chceme-li skutečně zlikvidovat genetické nemoce, včetně lidského procesu stárnutí, musíme překonat strach ze zasahování do našeho vlastního genomu.
Velké britské internetové banky terčem hackerů
Alespoň čtyři velké britské internetové banky se staly terčem útoků hackerů. Tato informace byla tento týden zveřejněna ve Velké Británii, při příležitosti založení speciální policejní jednotky, která se má zabývat zločiny, spáchanými na internetu.
V každém případě, kdy se hackerům podařilo proniknout do internetové banky, byly prý ukradeny statisíce liber, avšak banky oznamují tyto zločiny policii jen neochotně, protože se obávají, že by publicita těchto trestných činů poškodila důvěryhodnost bankovnictví na internetu.
Policistům, kteří bojují proti organizovanému zločinu, se podařilo - navzdory dementi bank - identifikovat několik hackerů, jimž se podařilo do bank úspěšně proniknout.
Cílem nové britské policejní jednotky je právě identifikovat internetové zločince, kteří falšují identifikační kódy úvěrových karet i jiných elektronických zařízení. Nová jednotka má zatím čtyřicet policistů a do dvou až tří let získá ještě dalších čtyřicet. Ministr vnitra Jack Straw konstatoval, že britská vláda hodlá věnovat v nadcházejících třech letech 25 milionů liber na boj proti zločinnosti. "Technologie mění způsob, jak se nyní páchají trestné činy," konstatoval Straw. "Zločinci hledají příležitosti, jak získat co největší finanční částky s co nejmenším rizikem a v současnosti existují obrovské možnosti pro svět organizovaného zločinu jak využívat těchto nových technologií. Peníze budou v budoucnosti elektronické, a tak se přesouvá i organizovaný zločin do oblasti nejnovějších technologií."
Tisková konference k založení nové policejní jednotky se konala v londýnském Science Museum, Muzeu vědy, kde je v současnosti výstava o internetové zločinnosti. Na výstavě je i exponát o jednom velšském teenagerovi, který byl obviněn, že získal z internetu 20 000 identifikačních údajů o majitelích úvěrových karet. Jiný exponát informuje o tom, jak protipodnikatelští hackeři zaútočili na internetové stránky společnosti Nike.
Šéf nové jednotky konstatoval, že existuje rostoucí ilegální kultura, která realizuje podvody, vydírání, propírání špinavých peněz, zabývá se pedofilií a šíří rasovou nenávist.
Policie však podle něho ani nebude náhodně kontrolovat internetové stránky, ani nebude číst soukromé emaily. Britský zákon to neumožňuje. Číst soukromé e-maily smí britská policie jen na základě příkazu podepsaného samotným ministrem vnitra.
Avšak Jack Straw potvrdil, že poskytovatelé internetových služeb budou muset policii dávat k dispozici "komunikační podrobnosti" o účtech svých zákazníků, aby mohla policie identifikovat příjemce e-mailů i servery, které navštívili.
John Wadham, ředitel organizace Liberty, která se zabývá ochranou lidských práv, konstatoval: "Vítáme, že byla tato jednotka vytvořena, ale zároveň by měly vzniknout spolehlivé záruky, že je zajištěno soukromí lidí užívajících internetu - to by mělo být porušeno jen v případech, kdy vznikne silné podezření, že došlo k trestnému činu."
Hacking
Policie rozeznává tři druhy hackerů. Hackeři pro zábavu nedělají většinou nic jiného, než že proniknou, kam je přístup zakázán. Mezi pachateli trestných činů jsou osoby, které elektronicky kradou peníze, a vandalové, kteří provádějí na různých serverech sabotáž. Třetím druhem hackerů jsou političtí aktivisté, jací například umístili na stovkách serverů apely proti využívání jaderné energie.
Viry
Každý měsíc je identifikováno 200 nových virů.
Softwarové pirátství
je nezákonné kopírování softwaru, hudby a videoprogramů.
Podvody
zahrnují podvody s úvěrovými kartami a tzv. "pyramidové" investiční projekty, jejichž četnost se velmi rozšířila prostřednictvím internetu.
Obtěžování, hrozby a šíření nenávisti
Sem patří tzv. "cyberstalking, vydírání e-mailem a vydávání seznamů osob, na něž se mají pak aktivisté zaměřit, jako když například bylo ve Spojených státech zveřejněno 200 jmen lékařů, kteří provádějí interrupce.
Balvínova normalizace
Sága České televize dosud nevyjasněna! Jiří Balvín již veřejně přiznal, že by byl potěšen, kdyby mu budoucí Rada ČT rozhodla ponechat křeslo generálního ředitele.
Dá se však od jejích členů očekávat, že nevyužijí tu nejdůležitější z toho mála pravomocí, které mají, a přikloní se k názoru, že bude Jiří Balvín tím pravým požehnáním, které vnese smysl do nekonečných kilometrů chodeb tohoto postsocialistického molochu?
Dosavadní vývoj ukazuje, že pan prozatímní ředitel žádné radikální změny neprovádí a snaží se takříkajíc vyjít se všemi, jen aby se vyhnul otevřenému konfliktu.
Před politiky se chameleónsky prezentuje jako kapitán, který nemíní dát vzbouřencům kormidlo, ale zároveň ujišťuje rebely, že politikům vola dělat nebude.
Jmenování Zbyňka Honyse na pozici ředitele zpravodajství je však naplňuje nadějí, že k očistě kádrů přece jen dojde.
Ten se ale nedávné "squattery z velína" snaží přesvědčit o tom, že jeho plány se dotknou pouze dynamiky a estetiky.
Nebezpečné je, že snaha pana Balvína nezpůsobit žádný negativní rozruch kolem svého působení by mohla zablokovat nutný posun a vývoj české veřejnoprávní televizní služby. Jeho úsilí by tak mohlo zplodit jakýsi pokus o "normalizaci s lidskou tváří".
Kuba na vlastní kůži
Kubánské paradoxy a náčrty několika osudů
Kubánci jsou jako Češi: Přitahují je paradoxy, rozumějí ironii a podléhají dojetí. Mají taky rádi vepřové, pivo a rum. Ale - jako vždycky je také tady nějaké to ale.
V lidových jídelnách, kde dostanete congrí - černé fazole s rýží - si k němu dáte tak nejspíš tak kus dušeného bůčku, případně nějaký ten salát. To vše za necelé dvě kubánská pesa (dvaadvacet pesos je do dolaru, takže peso je tak za korunu osmdesát haléřů českých). Na ulici dostanete slušnou pizzu od tří pesos do šesti - to už je ale pořádný kus. Zmrzlinu za peso, čerstvě vylisovanou pomerančovou šťávu nebo jiné refresco za půl pesa, stejně jako třtinovou šťávu guarapa. Náprstek výborné kávy je už za desetník, tak si dáte dvojitou. Dvojitý rum (asi půldruhý panák) za něco víc než dvě pesa. Lahvové pivo seženete za devět pesos, točené (0,375 l) mají málokde, ale najde se - za šest pesos. Leckde na ulici vám nabídnou celé jídlo v papírové krabici za deset pesos. Najíst se levně tedy, zejména pro dolarového cizince, není nikde na Kubě problém. V soukromé restauraci - paladaru - se už s dolarovými cenami počítá - tak od tří dolarů za porci výš. Jsou ale taky běžné restaurace a bistra “na turistických okruzích” se standardními - americkými - cenami. Tam pořídíte kávu za půl dolaru, kubánské lahvové pivo za 65 centů, a tak dále. V havanské Bodeguita del Medio, kam chodil Hemingway, vodí cizince a nabízejí jim mojito za pět dolarů - přitom celá láhev vývozního rumu, ze kterého se všechny koktejly dělají, stojí všude v obchodě tři dolary. I na “lidových” plážích je vždy dost osob ochotných přinést obratem bůhvíodkud teplé jídlo. Cizinci řeknou za krabici dva dolary, při námitkách, že ve městě totéž stojí jen deset pesos, sníží cenu na dolar - vždyť jste na pláži… Na plážích, navštěvovaných cizinci, vám pak - stejně jako ve městě - nabídnou langusty v cenách od čtyř do šesti dolarů. Všude vám nabízejí doutníky světově proslulých značek - podle bedekrů prý vynesených z fabrik.
Kubánci a Kubánky
První den v Havaně na nábřeží Malecón mne oslovil mladý pár. Po seznámení mi radili, kudy mám jít, pak se ke mně přidali, provedli mě celou centrální Havanou - čtvrtí obývanou těmi nejobyčejnějšími lidmi, ukázali mi tržiště, hospodu se slušným čepovaným pivem, mateřskou školku, kde pracovala ženská polovička tohoto páru, než musela zůstat doma s dítětem. Věnovali mi celé dopoledne, nabídli pravý kreolský paladar a byli velice zklamáni, když jsem odmítl. Před rozloučením si řekli o dvacet dolarů - prý na stravu pro dítě. Když jsem jim dal podstatně méně, chladně jsme se rozešli.
Zvyknout si na Kubánce chvíli trvá. Každou chvíli na vás někdo hvízdne, zeptá se, odkud jste, nabídne nějakou službu (soukromou restauraci, ubytování, doutníky) a jak se s ním dáte do řeči, už se ho zbavíte jen velmi těžko a máte přitom nepříjemné pocity nějakého provinění. Tento pocit ovšem získáte znovu, když na přátelské oslovení nereagujete… Nenašel jsem jiné, situaci odpovídající řešení, než rázné poděkování a odmítnutí.
Kubánci jsou ale také společenští, často poradí i nezištně pomohou, když si myslí, že jste v nouzi. Pak vás nevnímají jako držitele dolarů, které by mohly při troše úsilí patřit jim, ale jako sobě blízkého člověka. Když jsem na výpadovce ze Cienfuegos horkem a nedostatkem tekutin zkolaboval, odvedli mne na nedaleké středisko péče o matku a dítě, kde mi přítomná lékařka zkontrolovala tlak, doporučila vysadit některé mé léky, podala povzbuzující domácí nápoj, chutnající jako kokakola, kávu.
Nebo jindy, když jsem přejížděl ze západních provincií směrem na východ, nebylo lze se vyhnout Havaně, aspoň jejím předměstím. Rychle se stmívalo, nikdo na mávání nereagoval. Zastavil se u mne mladík, který šel na noční směnu, upozornil na nebezpečí zlodějů, obešel se mnou pár známých, zda by mne nenechali přespat, a když neuspěl, odvedl mne do chatrče, kde ještě se několika rodinami přespával, dal mi klíč od visacího zámku, ukázal, kde teče voda a poskytl pokrývku. Ráno jsem odešel ještě před jeho návratem ze šichty.
Vesměs se domluvíte, i když španělsky umíte - nebo se naučíte - jen pár slov. Čím víc románských jazyků ovládáte, tím líp - například italština se ještě před pár stoletími, nebo i ten současný neapolský dialekt, ani moc od španělštiny nelišila. S francouzštinou nebo angličtinou pak pochodíte jen málo. Ale se sílícím turistickým ruchem - nejvíc tam potkáte Francouzů, Quebečanů, Italů a prý i Němců - obyvatelé turisty navštěvovaných oblastí znají čím dál tím víc výrazů svých hostů.
Na spoustu věcí se stojí ukázněně a trpělivě ve frontě. Zeptáte se, kdo je poslední, a už jste ve frontě na něco. Byl jsem asi jediný Čech v té době na Kubě, kterého dojalo, když se mne jako posledního ve frontě mladý ženský hlas někde na východě Kuby otázal: Companěro, és ultimo? Soudruhu, jsi poslední? Odpověděl jsem takříkaje “ve věci samé” pouze “sí”, ale v duchu jsem podotkl: Poslední Čech na Kubě, kterému nevadí, když mu v téhle zemi někdo řekne “soudruhu”, zcela určitě!
Cizinci jsou bohatí
Ubytování v soukromí přijde obvykle na patnáct dolarů za lůžko na noc. Ale v Havaně, nebo v luxusnějších casas particulares i na dvacet. Majitel vám vždy nabídne ráno zdarma výbornou kávu, v těch dražších domech leckdy do ceny zahrne i snídani. Když budete smlouvat, lehce najdete ubytování za dvanáct, občas za osm, výjimečně i za pět dolarů. Je to dáno okamžitou situací pronajímatele --ten odvádí státu na poplatcích měsíčně 165 dolarů, ať už má hosty, nebo ne. Blíží-li se konec měsíce, máte šanci bydlet i za pět, s polopenzí celkem za jedenáct dolarů, jako já ve Viňales u paní Mery. Domácí totiž nabízejí s ubytováním i večeře za šest a snídaně za tři dolary a diví se, že nechcete - šetříte snad, nebo co?
Podezření Kubánců, že šetříte, i když nemáte proč, když máte dolary, vyvolává i vaše snaha cestovat stejnými dopravními prostředky, jako oni. I doprava je segregovaná - luxusní klimatizované autobusy jsou poloprázdné, z Havany do Viňales (asi 250 km) se dostanete za dvanáct dolarů, klimatizovaným vlakem ze Santiaga de Cuba do Havany za padesát. Vyjedete-li však o hodinu dřív (o páté odpoledne), přijde vás celonoční cesta mezi domácími pasažéry bez klimatizace na pouhých třicet dolarů. Kubánci si musí rezervovat jízdenky s pořádným - asi měsíčním - předstihem, ale jsou podstatně levnější. Běžných autobusů je málo, nahrazují je většinou kamiony nebo větší dodávky - taxi colectivos - s plechovou nástavbou s okny beze skel a s lavicemi, často i jen nezastřešené náklaďáky. Kamiony jsou levné - z Guantánama do Santiaga za pět pesos, do Baracoy za osm. Dostanete-li se však do dopravní špičky, buď zaplatíte v dolarech (tři až pět), nebo vás bez milosti z dopravního prostředku vysadí. Lze ale taky usmlouvat přijatelnější - až poloviční -cenu. Soukromí tuzemští majitelé aut od vás mohou žádat podstatně víc, a co horšího, až poté, co vás někam odvezou. Někteří z nich provozují taxislužbu načerno, taky obvykle jejich vozy mají tmavá skla - ne proti slunci, ale aby do nich dopravní policisté, kteří mají své kontrolní body na dálnicích vždy po sto kilometrech, neviděli.
Ernesto zubař
Tak mne taky Ernesto posadil do svého kadilaku z poloviny padesátých let ke svým dvěma známým a vezl mě coby stopaře zadarmo ze Sanctí Spiritus do Ciego de Avila, ale za další část cesty do Camaguey si řekl poté, co mne ubytoval u svého kamaráda Manola, dvacet dolarů. Byl natolik zaskočen tím, že jsem mu je celý zkoprnělý dal, že mne pozval domů na večeři. Ernesto je mladý stomatolog, ale praxe nechal, aby si vydělával jako taxikář v Havaně. Občas jezdí domů do Camaguey, kde má pronajatý dům, ve kterém na něho čeká přítelkyně - krásná sestřička z kliniky, kde -- má taky - zřejmě u jejích rodičů - pečlivou manželku a malé dítě, kde si staví domek, kam se chce vrátit. Se všemi se mi pochlubil... Pak se nelze divit, že mu plat obyčejného zubaře nestačí.
Cizinci v pronajatých autech, pokud jich není plno, často jinému cizinci zastaví. Jen málokteří ale svezou místní, kterým zřejmě nedůvěřují - například jeden francouzský pár, který je na Kubě už poněkolikáté, svezl nejen mne, ale i průvodkyni z muzea na vrcholku Gran Piedra (1234 m), kde jsou staleté kávovníkové plantáže a botanická zahrada s orchidejemi a kolibříky, po práci domů na pobřežní planinu, neboť kamiony nahoru skoro nejezdí. Jindy zas Argentinec Eduardo ke mně do vozu přibral matku s dítětem, která chtěla do nemocnice v Holguínu, když v Camaguey neměli pro její dítě antibiotika na ošklivě se šířící ekzém na tváři.
Američané
Do Cienfuegos mne svezli dva starší Američané - podle chování a vzezření kamarádi, profesionální vojáci. Jeden řídil, druhý navigoval s mapou v ruce. Stěžoval si na nepřesnost kubánských map, ale občas se prostě jen špatně zorientoval. Po pár seznamovacích větách na mne vypálili: Žádné známky ruské přítomnosti jste nezaznamenal? Přece jen není nad osobní rekognoskaci terénu. NRA se svými satelity (více zde) a NSA se svým celosvětovým odposlouchávacím systémem Echelon americkým zpravodajským službám prostě nestačí, tak na místa svého zájmu posílají své turisty.
Trinidad
V Trinidadu jsem bydlel u přítelkyně oné Mery z Viňales, jménem Neri. O mimořádně krásný starobylý přízemní dům s půdní vestavbou pro turisty uprostřed historického centra se stará sama s pomocnicí na prádlo a úklid. Její manžel (nebo přítel? - to se na Kubě nikdy přesně nedozvíte, pokud se rovnou nezeptáte), který za ní často jezdí a tráví u ní vždy dva-tři měsíce, je francouzský občan, který přednáší na universitě na Martiniku. Celé večery můžete poslouchat jeho oblíbenou kreolskou hudbu, ale také klasiky světové vážné hudby. Pokoj v přízemí Neri pronajímá za patnáct, v nástavbě s terasou za dvacet dolarů. Pohledná čtyřicátnice Yamila mi tamtéž, poblíž chrámu sv. Františka z Assisi, nabízela ubytování v paláci bez licence za dvanáct dolarů.
José akademik ekonom
V Santiagu jsem našel levnější nocleh u Nancy (které se taky zrovna nedostávalo hostů, tak jsem bydlel za dvanáct dolarů) v jednom ze tří pokojů na terase nad jejím bytem, pak získala zájemce za běžnou cenu a nabídla mi přestěhování do sousední ulice ke Carmen. Carmen je hospodyní vVýchodokubánské universitě v Santiagu. Zajímaly ho mé poznatky a názory (jako politologa) na postavení a situaci Kuby. Sám však se do debaty nepustil, vymluvil se na svou slabou angličtinu. Jinak tento mladší José vypomáhá manželce v práci, občas ji vystřídá, uklízí, na vysvětlenou dodává, že ho fyzická práce uklidňuje a mysl odpočívá. Tak jsme se spřátelili, že mne Carmen pozvala i na večeři. Ryby kuchal a porcoval José, smažila je Carmen u sebe doma. Pak vám přinesou a naservírují několik chodů (džus, congrí, smaženou rybu s přílohami a salátem, ovoce, moučník, nápoje a kávu) a nechají vás hodovat samotného, i když jsou po ruce.
José akademik geolog
Už jsem se v první části mého vyprávění o Kubě zmínil o cestách geologa Josého do Československa a o jeho přátelství s kolegou Jiřím. Poslední den jsem bydlel u nyní víc než sedmdesátiletého Josého v Casa Verde, kde on sám s manželkou a rodinou jedné ze tří dcer bydlí. Vracel jsem se večer z města a všichni muži z domu stáli přede dveřmi a povídali si. Jak jsem dorazil, José začal v angličtině vzpomínat na zážitky ze srpna 1968 v Praze, na další cesty. Jedna z posledních ho zavedla na břeh Ochotského moře do Magadanu, kde z pověření jedné kanadské těžařské firmy vyhodnocoval ložiska rud, o něž měla zájem. Byl na Dálném Východě poprvé, navíc v zimě, takže nebyl ani řádně oblečen, ani fyzicky zvyklý na třicetistupňové mrazy. Ptal se v restauraci jedné sympatické báryšni, co v těch končinách hledá, proč tam je. Dostalo se mu skoro hysterické odpovědi: Pačemu? Pa Stálinu! (Explikace mladším čtenářům: Poslali ji tam ještě za Stalina do vyhnanství a už tam zůstala.) Tak jsme poslouchali jeho vzpomínky skoro do půlnoci, než jsem poněkud nezdvořile odešel spát.
Kuba je svátek
Kubánci se rádi baví. V každém větším městě mají pravidelně svůj svátek. Tak v Santiagu de Cuba každou třetí sobotu v měsíci. To se uzavře jedna hlavní ulice tak dva kilometry dlouhá a pár vedlejších, do vozovky se nastaví zahrádky se stoly, kde se hoduje. Mezi zahrádkami jsou stánky s jídlem a pitím, smaží se selata, čepuje pivo rovnou z cisterny, hrají kapely nebo reprodukovaná hudba, lidé korzují nebo tančí. Vše začíná v podvečer kolem páté a trvá do dvou v noci. A když zrovna není santiaguera, jak se tomuto svátku v Santiagu říká, uzavře se jedna pár set metrů dlouhá ulice ve středu města, na obou koncích se postaví pódia a vše se v malém opakuje.
Demonstrace
Kubánci ale také demonstrují. Jednu jsem viděl právě v Santiagu. Divte se, za lidská práva. Policejní přítomnost byla minimální a jen pořádková, kázeň účastníků vyjímečná. Byla to demonstrace žen za rovná práva a příležitost, na podporu revoluce, která pro ně neskončila v rituálech a holdech vůdcům. Neumělé transparenty poukazovaly na spontánnost. Semtam některý vyslovoval podporu Fidelovi. Těch žen byly určitě čtyři desítky tisíc, směřovaly na kopec, kde jsou bývalá kasárna Moncada, nyní školský komplex. Díky této demonstraci jsem se tedy dostal dovnitř jinak těžko přístupného objektu. Řady demostrantek, které si tam vyslechly nějaké projevy, už byly značně prořídlé, ale stále ještě jich bylo mnoho tisíc. Kubánci vědí, co jsou lidská práva, ale neomezují je jen na politická (ta obvykle zajímají nejvíc střední třídu, relativně materiálně bezstarostnou). Práva sociální a kulturní jsou vnímána jako přinejmenším stejně důležitá, pro řadového občana možná významnější, protože se bezprostředně dotýkají všedního života všech lidí. A Kuba je pořád chudá země.
Kubánky
Kromě hospodyní či demonstrantek jsem potkal také řadu dalších žen, zejména těch, co vás osloví na ulici nebo po cestě v kamiónu. Záleží na vás, jak zareagujete.
V Cienfuegos jsem se prošel odpoledním městem a došel jsem až na špici mysu, kde jsem zaslechl zpěv a kytaru. Před jedním domem slavil majitel s přáteli padesátiny. Poslouchal jsem jen chvíli, ale oni mně hned nabídli panák rumu. Po pár hodinách jsme s oslavencem pokračovali už v mé režii v zahradní restauraci pár točenými pivy a tam zakoupenou láhev rumu jsme popíjeli na nábřeží, obklopeni pár místními děvami - “jineterami”, příležitostně poskytujícími své služby pod molem hostům hotelu Palacio de Valle v maurském slohu, vesměs Němcům. Protože jsem byl mezi místními Kubánci jako jejich přítel, neobtěžovaly mne, i když byly laskavé.
V Camaguey na náměstí mezi chrámem a konventem Naší Paní probíhal před místní honorací pionýrský slib školáků a poté pokračoval regionální festival řezbářů dřevěných soch a sošek. Potuloval jsem se tudy, když na mne zdálky mávala třiatřicetiletá mulatka, dávala mi kartičku připomínající den Valentina, svátek zamilovaných. Namítal jsem, že do 14. února je ještě daleko, ale ona, proč prý si neudělat svátek dnes. Vymluvil jsem se tím, že jsem slíbil, že tam večer přijdu. Říkal jsem si, že přece nemusím, ale nějak si mne v ulicích středu města našla. Zašli jsme na pivo a pak mi nabídla i víc. Měl jsem co dělat, abych jí to rozmluvil a poslal ji domů - spíš jsem sám utekl.
Irma
Jinak jsem reagoval v Santiagu. Jel jsem nacpaným kamiónem směrem k pevnosti Moro v ústí zálivu. Když postupně cestujících ubývalo, sedl jsem si na lavici. Vedle sedící dvaadvacetiletá dívka se dala se mnou do řeči, vypadala, reagovala a mluvila inteligentně. Představila se, prý jí matka říká Žakelína, ale jmenuje se Irma. Nebyla nějak zvlášť hezká, ale měla v sobě jistou přitažlivost. Po příjezdu do zátoky pod pevností se mne dotázala, zda mne může doprovodit, pak se do mne zavěsila. Prošli jsme pláží a hledali přímou cestu nahoru. Z několika přítomných mládenců se k nám jeden přidal a dělal průvodce. Vše jsem vnímal s velkou opatrností, nechtělo se mi platit zas za nějaký doprovod. Vyšplhali jsme se až k pevnosti, pět dolarů vstupného se mi zdálo moc, tak jsme se porozhlídli a po stejné pěšině šli zpět. Ti mládenci postupně pěšinu vlastními náklady upravují na dlážděnou cestu. Z toho i z následujícího jsem pochopil, že tvoří skupinu (jiní, konkurující jim podobnými službami na téže pláži, o nich mluvili jako o mafiánech), která nabízí návštěvníkům pláže, vesměs Kubáncům, služby - jídlo v krabici (vepřové nebo ryby s rýží), langusty v nedalekém domě, nealko, pivo, rum - a tak si vydělává.
Postávali jsme a posedávali na pusté (až na onu asi pětičlennou skupinu mladíků pod stromy) pláži, poobědvali z krabice, vypili pár piv. Dívka se svlékla do plavek a šla se koupat, ke mně si dala své doklady. Pak jsem se koupal i já. V pozdním odpoledni jsme vyrazili na zpáteční cestu. Irma měla sraz s kapelou, se kterou vystupuje jako tanečnice salsy, v zahradním baru Claquetta mezi katedrálou a bankou. Doprovodila mne až k Nancy, kde se představila jako moje přítelkyně, což sebou nese povinnost zapsat se do evidence hostů - ale to jí nijak nevadilo.
Požádala mne o dolar na mototaxi domů, aby se převlékla, a o další na cestu zpátky ke mně. Když znovu přijela, vydali jsme se pěšky do Claquetty. Muzikanti ale nikde. Po chvíli čekání u skleničky zjistila u vedoucího, že vystoupení odložili toho rána na druhý den. Měli jsme večer pro sebe. Irma předváděla různé latinskoamerické tance, jak zněly z reproduktorů, pak se přidávali přibývající návštěvníci a nakonec jsem s Irmou protančil noc. Před cestou domů jsem jí (a pro její matku) koupil kuře v baguetě (za čtyři dolary) a dal další dolar na moto. Následujícího dne jsem měl v plánu odjet do Baracoy, tak jsem se příjemně loučil se Santiagem, s tím, že za pár dnů se načas vrátím, před zpáteční cestou do Havany a domů.
Dále na východ
Můj výlet se ale náhle nešťastně zauzlil a má celková situace se zásadně změnila. Musel jsem začít pořádně šetřit, abych měl na zbývající dny na Kubě. Příslušník imigrační policie v Guantánamu, se kterým jsem přišel do styku, mi přátelsky zařídil přenocování zdarma u své přítelkyně, která mi ještě solidárně vypomohla na cestu zpět do Santiaga, kam jsem byl nucen se vrátit. Ještě dnes jsem jí dlužen nejen peníze, ale hlavně poděkování.
Když se věci jakž takž urovnaly, vydal jsem se opakovaně do Baracoy, kde jsem příjemně prožil pár dnů, jeden z nich na krásné pláži Maguana. Dvě Evropanky se tam opalovaly nahoře bez, společně se dvěma místními mulaty, kteří jim zjevně dělali dlouhodobý doprovod. (Nejsou jen společnice, jsou i společníci.) Když přišel policista s někým z místních, domníval jsem se, když se Evropanky hned oděly, že kvůli jejich nedostatečnému oblečení, ale spíš šlo o nějaký problém obou Kubánců se zdejší “plážovou mafií”.
Zpátky v Santiagu
Při svých opakovaných pobytech v Santiagu jsem neustále měnil adresu a ubytovatelé Irmě na její dotazy nesdělovali, kam jsem se přestěhoval - ctili mé soukromí. Já sám jsem zase už nebyl v situaci, abych mohl utrácet nad nejnutnější míru. Vyhledával jsem Irmu jen občas - telefonicky či osobně u ní doma - a ona mi říkala: “Ty mne postrádáš méně, než já (tebe).” Setkávali jsme se pak vždy na pár hodin, na půldne. Irma žije s matkou a bratrem nedaleko přístavu ve rodinném přízemním domku ještě s dalšími příbuznými. Nejmladší bratr, stále zdrobněle zvaný Raulito, má právě po vojně - sloužil v presidentské gardě. Nabídli mu, aby v armádě zůstal, ale nechtěl. Poté byl bez práce, chodil za kamarády (“mafiány”) na pláž a když mu nabídli znovu místo v armádě, byl ochoten přijmout. (Pokračování zatím neznám.) Raulito nás poté, co jsem navštívil jejich dům, začal občas doprovázet. Matka Yolanda má celkem čtyři děti, opakovaně rodila císařským řezem a teď má ve svých čtyřiačtyřiceti letech zdravotní potíže, opakovaně navštěvuje pohotovost na klinice, ale problém prý není v lécích, problém je prý řešitelný vitamíny a minerály. Tož je občas posílám.
Irma úspěšně udělala konkurs do souboru kabaretu Tropicana (od úterý do neděle denně 22 - 01 h, vstupné 30 - 45 USD), kde má v červnu nastoupit. Prý od ní chtěli, aby také zpívala, ale vzali ji, i když to odmítla.
S Irmou si teď dopisuju.
Docela dobrej den
Petr Baubín
Pasát kombi v dieselu je solidní tahoun. A když se mu šlápne na krk vyrazí docela svižně. Není to ani žádný prťous, kterého rozpářete i otvírákem na konzervy. Čím déle ho mám tím víc mám pocit, že tak nějak patříme k sobě. Samozřejmě s dravou elegancí bavoráka se pasát nedá srovnávat, ale má svoje. Koneckonců radši klidně dojedu, než se dravě a elegantně omotat kolem sloupu. Jako třeba ten černý bavor, co mě právě málem sestřelil z vedlejší ulice. Ten druhý, co se s ním honil, to narval čelně do zdi. Jo jo mokrý kostky jsou prevít. A taky vám řeknu, že airbagem zaplácnutý řidič je taky elegance sama. Aspoň vypadal dost živě. Zato ten první... Když jsem se k němu hnal s mobilem na uchu viděl jsem krev, hodně krve.
„Na rohu Kanadské a Východní autonehoda, minimálně jeden těžce raněný a budou asi potřeba hasiči, aby ho z toho vyřezali.“ Křičím do telefonu na pani, kterou ze všeho nejvíc zajímá, kdo volá a proč a taky jaké mám číslo, ne bot ale telefonu. Všechno jsem jí na sebe vykecal, když jsem se snažil odervat dveře u spolujezdce, no nakonec se té karoserie pustily. Řidič také intenzivně pouštěl krev někde na krku. Než jsem mu zamáčkl tepnu, vypadal jsem spíš jak pomocník na jatkách. A pohled na svět skrz krvavé brýle nemá taky žádné klady.
Miluju zvonící mobily, zvláště, když vládne klid a pohoda asi jako teď. Ta samá pani se mě vyptává, jestli jsem hlásil nehodu. Trochu hystericky jí ujišťuji, že mám ruku někde jinde než v zadku a ať kouká hejbnout tím svým, ať je tu sanitka hodně rychle. Hovor skončil pádem mobilu někam dolů. Uklouzl po nějaké tašce, co mi trůnila pod nohama. Za trest jsem jí vykopnul ven. Bohužel můj pohyb způsobil, že tepna zase začala postřikovat své okolí. Než jsem jí zamáčknul, měl jsem toho už opravdu plný zuby.
Druhý řidič se už vybabral z vozu a pomalu si to šinul ke mně. Okolo hromada čumilů, přičinlivě se slétli jak slepice na zrní. Třeba mi někdo z nich pomůže… Tak velký prd. Zdálky se ozvala houkačka a rychle se blížila. Tak to budu muset dotáhnout sám.
Najednou se na mě z druhé strany díval chlápek v červeném. „Jak je?“
„Na … už ho neudržím.“
„Tak já ho beru.“ A pomalu téměř nepozorovaně mě vystřídal a další mě už vytahoval z auta. Došel jsem ke svýmu pasátu. Opřel jsem se o kapotu a málem zkolaboval na nikotinový deficit. Cigarety a zapalovač byly v tašce ze které jsem tasil mobil a ta byla v prdeli, nebo někde tam poblíž. Další houkačka a další zachránci. Jeden se ke mně přiřítil, poskakoval kolem a skučel. „Kde jste zraněný, kde jste zraněný?“ Byl hodně mladý a připomínal mi komára kombinovaného s přerostlým klokanem.
„Sakra, nic mi není. Jsem jenom od krve a potřebuju akorát oheň a hadr.“ Chvíli na mě čuměl, jak péro z gauče. „Umřu bez cigára! Mám je někde v tašce u tý bouračky.“ Pokýval hlavou a vrazil do pusy zapálenou cigaretu. Vyčaroval jí jako schopný iluzionista. Pak odběhl k bouračce. Slastně jsem si potáhl, třas v nohou se zpomalil a po chvíli ustal. Rukám to zatím nedošlo. „Taky tam mám někde mobil“ Houknul za klokanem. I když teď už neskákal… stejně je to klokan. Za chvíli se vrátil s mobilem, hadrem a cizí taškou. Ani jsem neměl sílu protestovat a radši se začal utírat. „Dík, zlatej.“ Trochu se usmál a šel o dům dál. Hned mi bylo líp. Ale jak se říká nechval dne před večerem. Hadrem jsem se snažil vyčistit kapky krve z brýlí, efekt byl dokonalý, konečně se mohu dívat na svět skrz růžové brýle.
Anděla spásy vytěsnila černá uniforma. „Vy jste účastník nehody!“ Tím kategorickým prohlášením mi málem zlomil srdce. „Vaše doklady.“ Najednou jsem měl sucho v puse. Nevím co mě otrávilo víc, jestli ty brýle nebo on. Můj otrávený mžouravý pohled ho vůbec neodradil od další palby.
„Požil jste před jízdou alkohol?“ Aniž čekal na odpověď mi začal cpát pod nos trubičku s balónkem. „Já jsem z tohodle auta“ a poklepal jsem na kapotu pod sebou. „No a doklady mám někde na trase k tý bouračce a taky bych řekl, že jsem tak maximálně svědek a ne účastník.“ Nepotěšil jsem ho.
„Takže vy nejste z těch dvou aut?“
„Dokonce ani z jednoho z nich.“ Představa, jak vybořím dvě auta naráz mě téměř rozesmála. Nicméně příslušník na tom nic vtipného neviděl a zjevně nespokojeně se zamračil. „Takže ty doklady prosím.“ Lehce jsem v duchu zašuměl.
„Víte já ty doklady nemám, vypadly mi když jsem běžel zachraňovat toho řidiče, co přerazil ten sloup. Tohle auto je moje. Ty dva se vyřítili támhle z té vedlejší a rozmázli se tady zcela bez mé pomoci.“ Chvíli se díval na mě značně nedůvěřivě, pak si zapsal SPZ a odešel ke svému rodnému autu se dvěma modrými majáky.
Po chvíli jsem zašlápnul cigáro a že si půjdu hledat ty doklady. Nebylo mi to souzeno. Vynořil se přede mnou další orgán. „Takže vy nemáte doklady.“ Nenechal mě ani vydechnout. „A víte, že bez dokladů nesmíte jezdit?“ Obličej se mu změnil v káravý otazník.
„Doklady jsem měl u sebe, když jsem běžel zachraňovat řidiče toho bavoráku. Někde cestou mi vypadly. Takže když dovolíte, pokusím se je teď najít.“ Leč ouha. „ A máte alespoň něco?“
„A jako co?“
„Něco, čím by jste mohl prokázat totožnost.“ Vytáhl jsem platební kartu. Bankomatu před chvílí stačila, aby mi vydal z účtu poslední peníze. Byl jsem zvědavý, na co bude stačit teď. Chvíli na mě koukal jak na zjevení, pak něco důležitě zapisoval. Chtěl také mojí adresu atd. Z policejního auta se ozvala vysílačka.
Osaměl jsem.
Šel jsem hledat tu svojí tašku, samozřejmě marně. Doufám, že si alespoň pomohla nějaká chudá vdova. Třicet litrů v hajzlu. To je ale den.
Přijeli další policajti. Chlápek co jsem ho zachraňoval ležel na zemi, přikrytý dekou od hlavy až k patě. Dolehl na mě pocit marnosti.
Najednou jsem zjistil, že majáčky tu zbyly jenom jedny, samozřejmě ty špatný. Takže karta je taky v luftě. Jel jsem domů.
Dopisní schránka byla prázdná. Ta sousedova původně taky. Je teď na pár týdnů mimo, tak mu vybírám poštu. Po sprše a v čisté košili jsem se začal cítit o trochu lépe. Zvláště když jsem tomu ještě pomohl čerstvě ohřátou pizzou z mrazáku.
Dokonce jsem se odhodlal jít na místní oddělení nahlásit ztrátu úplně všeho.
Obzvláště pikantní byl pokus o vysvětlení zmizení platební karty. Vyprávění zcela převyšovalo inteligenční rozměr zapisujícího strážmistra. Nakonec jsme se shodli na perle: „Platební karta byla, podle tvrzení poškozeného, zadržena nezjištěným příslušníkem policie pro účely identifikace.“ S prozatímním papírem jsem zamířil domů.
Před dveřmi do bytu na mě čekali dva, ramena přes celý záda a v oblecích. Tvářili se středně nepřívětivě.
„Pan René Novotný?“
„Ano.“
„Dnes jste měl autonehodu, že?“ A je to tady zase, pomalu jsem odemknul. To byla chyba. Vnesli mě dovnitř jako pírko. S lehkostí buldozeru mě usadili do křesla.
„Kde jsou ty prachy?“
„Jaký?“
„Nehraj si se mnou!“ Rezignoval jsem, nehraju si už pár let.
„Nevím o čem mluvíte.“
Na ramena mě dosedly dvě tlapy a jedna pěst mi přistála na žaludku a druhá na obličeji. Zkroutil bych se jako paragraf, kdyby si mě ten druhý nepodržel. Těžce jsem popadal dech.
„Zkus to ještě jednou a uvidíš můj oběd.“ Poplácal mě téměř familiérně po tváři s jemností bucharu. Chuť kečupu mi kysele stoupala krkem.
„V klidu, jen nám řekni, kde jsou ty prachy.“
„O žádných penězích nic nevím.“ Další rána mu vytlačila ten kečup přímo do klína. Znechuceně odskočil a i moje ramena se uvolnila, takže mi zbytek pizzy skončil mezi nohama, ježíš to je ale den.
Z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody. Ten druhý se na mě téměř soucitně podíval a zapálil si u okna cigaretu. „Jó chlapče máš problém.“ „Jenže já o žádných penězích nic nevím, fakt. Opravdu nevím o čem mluvíte…“ Zarazil mě zvonek. Vystartoval jsem, by mi i Ben Johnson mohl závidět. Za dveřmi stáli další dva. Jeden mával plackou.
„Kriminální policie, potřebovali bychom od vás vysvětlení.“
„Jasně jdu s vámi.“ Vypadlo ze mě téměř radostně. A jemu málem vypadly oči. Vyrazil jsem ze dveří a zabouchl je za sebou.
Oddělení na kriminálce bylo jen o málo útulnější než márnice. Ze všeho nejvíc mi připomínalo hodně zanedbaný archiv. Všude hromady šanonů, papírů a prachu. Nad vším visel pach stovek cigaret. Na druhé straně jsem směl také kouřit a dokonce jsem dostal i sklenici s vodou. I když moje výpověď je moc nezajímala, spíš mi kladli zcela chaoticky otázky, samozřejmě bez zápisu.
„Tak si to projdeme ještě jednou. Proč jste odmítl dechovou zkoušku?“
„Nic jsem neodmítal, jen jsem říkal, že nejsem účastníkem nehody a váš kolega už pak po mě nic nechtěl.“ A tak stále dokola to trvalo skoro hodinu. Už mě to přestalo bavit. „O co vám vlastně jde? To mě snad chcete trestat za poskytnutí pomoci. Nebo co? Jestli mi chcete sdělit něco závažného, tak ven s tím, jinak bych šel raději domů.“ Doufám, že už tam nikdo jiný nebude.
„Podívejte se máme tady svědectví, že jste svou bezohlednou jízdou zavinil nehodu, že. A teď vlastně s následkem smrti. Tak to musíme prověřit.“
„A zavinil, jsem jí tak, že jedu po hlavní a omezím ty dva blázny z vedlejší, při jejich honičce.“
„No počkejte, to auto, co jste řídil, bylo přece BMW.“
„To je vážně bomba. A svýho Pasáta nechal stát na křižovatce, abych si odběhl trochu si zazávodit na s cizím autem.To je vážně super. Víte co, chopte se stroje. Já vám nadiktuji jak to bylo a pak jdeme domů. Už je vážně dost pozdě.“ Stalo se. I když jsem je musel ještě chvíli přemlouvat.
Jen o kartě se se mnou nechtěli bavit.
Doma bylo prázdno a to úplně, teda kecám nábytek a peřiny mi zbyly. Jinak opravdu jak po vymetení, televize, video, telefonní záznamník, všechno pryč. A všechno převrácené třikrát na ruby. Den jak vymalovanej. Ve skříni jsem vyhrabal starý telefon a zavolal na policii. Pak jsem si z tajných zásob nalil pořádného panáka. Už za dvě hodiny dorazili. Vše sepsali a odešli. Ze všeho nejvíc je zajímalo, proč jsem nezamknul. Nechtělo se mi vykládat, že je někdy lepší cestu k odchodu vydláždit zlatem.
Trochu jsem poklidil a zapadl do postele.
Ráno bylo téměř optimistické, než jsem došel k autu. Někdo si dal opravdu práci. Okénko vymlácené a všechno vybrakované. Tak takhle se pánbůh odvděčuje za dobré skutky. Smutně jsem se otočil a šel domů hledat nějaký igelit a lepící pásku. Hlásit jsem to nehodlal, policajtů už bylo až moc. Kromě toho jsem stejně neměl auto pojištěný. Juknul jsem se do schránky sobě a hlavně sousedovi. Taky jsem mu zalil kytky.
Potom jsem musel vymyslet bezpečný úkryt na tu cizí tašku.
Zalepil jsem sklo a rozjel další den.
Pak jsem čekal a čekal.
A nic.
Pár měsíců byl klid.
To čekání bylo dost hrozný.
Tašku jsem vybral až za půl roku, když jsme u souseda slavili jeho narozeniny. Stále byla přilepená pod kuchyňskou linkou. Doma jsem si je přepočítal bylo jich 999 tisícovejch. Byly pravé, to jsem si ověřil na té jedné pravé. Takže to nakonec nebyl tak špatnej den i když jsem svoje peníze a doklady už nikdy neviděl. Člověk nemůže chtít všechno. Jo ty tisícovky byly v markách. Jo a mimochodem, těm maníkům jsem taky nelhal, do tý tašky jsem se koukl až druhý den při zalévání těch kytek.
Oznámení: Protestní demonstrace před slovenským velvyslanectvím v Praze
Slovenský levicový aktivista obviněn za to, že se bránil rasistickému
útoku
Protest před Velvyslanectvím Slovenské republiky (Pod hradbami 1, tram
"Prašný most" z metra Hradčanská), Pondělí 23. 4. od 17 hodin
Slovenský levicový a romský aktivista Mário Bango je v současnosti
ve vazbě a čelí obvinění z ublížení na zdraví s následkem
smrti za to, že při obraně svého bratra Eda před útočícím
neofašistou, útočníka smrtelně zranil. Po smrti
neofašisty se ve slovenských médiích rozpoutala proti Máriovi kampaň,
vykreslující neofašistu jako vzorného studenta a příkladného
občana, který upozornil cestující na cikánské zloděje (což
výpovědi spolucestujících vyvrátili).
Slovenský parlament se stal držitelem evropského poválečného primátu,
když na návrh poslance HZDS Kalmana držel minutu ticha za mrtvého
neofašistu. Máriovi hrozí 5-12 let vězení.
Krajská prokuratura uvažuje o překvalifikování činu na vraždu
(sazba 10-15 let), o čemž má v nejbližších dnech rozhodnout.
Zároveň má 25. 4. padnout rozhodnutí o prodloužení vazby.
SSlovensko je - stejně jako řada dalších zemí v regionu - proslulé
státním rasismem. Někteří policisté o bratrech mluvili zásadně
jako o cikánech. Jeden nazval jejich matku "cikánská piča", když
je při výslechu požádala o vodu.
Pouhé 4 dny poté, 14. března, slavilo 250 fašistů výročí
vzniku fašistického Slovenského štátu, v němž romské populaci
hrozil holocaust.
Přijďte tuto akci podpořit! Mário potřebuje Vaši podporu! Každý
musí vědět, že se má fašistům postavit, jako to udělal Mário!
Svobodu pro Mária!
Solidární dopisy zasílejte na adresu:
Mário Bango, nar. 8. 6. 1982
Ústav na výkon väzby
priecinok 1077
Chorvatská 5
812 29 Bratislava
Slovensko
Pozvánka:
Média po krizi v ČT
- pondělí 23.4. 2001 Brno
Okú Brno-venkov, Moravské nám 6., (střed města, vlevo od kina Scala)
Pořádají Mladí konzervativci Brno, mediální partner RES PUBLICA
Předběžná verze programu (bude upřesněn podle účastníků panelů)
Účast přislíbili: Ivo Mathé, Jaromír Talíř- poslanec, Jana Dědečková, František Mikš, Petr Pleva- poslanec, Petr Dvořák- Radio City, Tomáš Pecina -Britské listy, Oldřich Kužílek- ODA, Luděk Navara- mf DNES, Ivana Denčevová- tv STELA, Václav Žák- Listy, Miloš Šenkýř- Rovnost, Milan Trojan- RRTV, Milan Uhde
V jednání jsou: Jiří Hodač, Ivan Hofman, Daniel Kroupa, René Pelán- tv Fatem,
9.30 - 12.00 I.Blok
Hlídací psi demokracie
Co ukázala krize v ČT? Jaký je stav české “mediální krajiny”? Jakou veřejnou službu očekáváme od veřejnoprávních médií? Současné trendy v českých médiích?
- I.Mathé, J.Talíř, F.Mikš, M.Uhde, L.Navara
13.30-15.00 II. Blok
Mediální legislativa
Jakou mediální legislativu potřebujeme? Chceme a umíme zabránit křížení vlastnictví médií? Chceme evropskou regulaci médií? Je dobrý současný systém přidělování licencí?
- P.Pleva, V.Žák, O.Kužílek, T.Pecina, M.Mareš
15.30-17.30 III. Blok
Regionální média
Jaká je role regionálních médií? Jsou regionální média konkurencí celostátním médiím? Mají regionální média dostatečnou ekonomickou bázi? Jaké jsou perspektivy regionálních médií v globálním světě? Kdo je adresátem regionálních médií?
- I.Denčevová, M.Trojan, P.Dvořák, M.Šenkýř, J.Dědečková
Počet míst je omezen - máte-li zájem kontaktujte nás:
