Miloslav Kučera st.: Řada lidí ve Sněmovně ČT jen tak nezapomene, co o nás vysílali
Rozhovor s členem mediální komise PSP ČR
TP: Pane poslanče, představiteli kterékoli jiné strany bych mohl položit otázku, jak se jeho strana dívá na tzv. vzpouru v České televizi. V případě sociální demokracie to udělat nemohu, protože v této straně jsou na jedné straně politici, kteří přenocovali v budově velína, a na druhé straně jste tam vy a vaše názory se velmi blíží názorům většiny politiků ODS. Zastoupeny jsou samozřejmě i další proudy. Z jakého důvodů existuje právě v této straně taková diverzita názorů?
MK: Jen bych chtěl předeslat, že moje názory se nutně nemusí blížit názorům jiné politické strany - to je, myslím si, shoda okolností. Není to žádný výrazný příklon, ani to není motivováno ortodoxním lpěním na znění smlouvy o stabilitě politického prostředí. Ke kauze ČT jsem od počátku měl velmi vyhraněný názor, který se shodou okolností blíží názorům několika významných představitelů ODS.
Pokud jde o ČSSD, mám pocit, že podobná situace je i v případě celé řady dalších obecně-společenských konfliktů nebo situací - tam všude je sociálně-demokratická strana nejméně "ukázněná", nejméně drží základní linii. Pokud půjde např. o prvky sociálního cítění nebo mezilidské solidarity, tam se shodneme, a to se projevuje v jednotném hlasování o zákonech na toto téma, ale speciálně pokud jde o myšlenkové střety ve společenské oblasti, tam je tato strana nejvíc rozprostřena do širokého spektra. To je ale dáno tím, z jaké členské základny vychází, protože tam jsou lidé chudí i bohatí, mladí i staří, intelektuálové i dělníci, zemědělci…
V praxi to ale může vést k paralýze…
Však ono ji to taky někdy způsobuje! (smích)
Jak blízko byl v souvislosti s krizí v ČT pád vlády?
Na to neumím dost přesně odpovědět. Něco se šuškalo, ale pro mě spíš byla otázka, jakým způsobem vláda do záležitosti vstoupí, a jestli si dobře vzpomínám, vláda do ní příliš nevstupovala; dílem proto, že předseda vlády byl na dovolené a zastupovali ho pánové Špidla a Rychetský, kteří spíš vyčkávali, jak se situace v televizi bude vyvíjet. Ministr vnitra Gross, ve chvíli, kdy by ještě možná zasáhnout mohl - a já si myslím, že v případě pracovní neposlušnosti, kdyby šlo o kterýkoli jiný podnik a jeho ředitel by požádal o zásah představitele represního orgánu, zásah by se uskutečnil. V tak citlivé instituci jako je ČT je to velmi těžké a hrozí, že to vyvolá nežádoucí zpětné reakce.
Připouštíte, že existovaly silné názorové rozdíly např. mezi premiérem Zemanem a ministrem vnitra Grossem. Tyto názorové rozpory kulminovaly při mimořádném zasedání Sněmovny, kdy premiér vystoupil s velmi razantním projevem, kdežto hlasování se neslo v mnohem smířlivějším duchu. Domníváte se, že z dlouhodobého hlediska si ČSSD polepšila? Zlepšil se její mediální obraz v důsledku toho, jak zasáhla - nebo nezasáhla?
Možná bychom si museli položit otázku, co je mediální obraz ČSSD. Na jedné straně v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění se na špici permanentně objevují politici jako Petra Buzková, Stanislav Gross, Vladimír Špidla, a za to by asi mnohá politická strana hodně dala, kdyby měla tři takové důvěryhodné a uznání společnosti požívající politiky. Na druhé straně se obávám, že ani tento fakt nebude sociální demokracii moc platný ve volbách. Občané si řeknou, že ona je to sice strana, která má dobré, zajímavé dva, tři nebo čtyři politiky, ale celkově moc důvěryhodná není.
Říkám to velmi nerad, ale na sjezdu bude oficiálně publikováno, že od posledního sjezdu ztratila sociální demokracie zhruba dva a půl tisíce členů. To je skoro 15 % členské základny! A kolik sympatií poztrácela mezi voliči, jsme velmi dobře viděli v podzimních volbách.
Když sleduji vysílání ČT, zejména po Novém roce, subjektivně mi připadá vstřícnější k sociální demokracii. Jakoby si ČT uvědomila, že ze tří pilířů stranicko-politické moci, tj. ODS, ČSSD a Čtyřkoalice, potřebuje podporu nejméně dvou. Sdílíte pocit, že došlo ke smíru mezi ČT a sociální demokracií?
Došlo ke smíru mezi Českou televizí a politiky vůbec - a možná bych nepoužil slovo smír, ale "vynucené příměří". Politici si uvědomili, že s ČT se velmi špatně válčí (dá-li se s ní válčit vůbec), a Česká televize si uvědomila, že pokud nechce vyvolat stav permanentní revoluce, musí vzít na vědomí existující demokratické politické struktury.
Nejste příliš optimistický? Uvedu konkrétní příklad: Parlament schválil novelu zákona o ČT, jímž veřejnoprávní televizi podřadil zákonu o svobodném přístupu k informacím. Hned na první dotaz, který ČT dostala, tj. dotaz Britských listů týkající se rozpočtu některých pořadů, neodpověděla, a včera na tiskové konferenci ředitel Balvín uvedl, že o tom nic neví a že ho to v podstatě nezajímá, že je to věc právního oddělení. Kde jsou tady na straně České televize nějaké ústupky?
Dobře, ale to je konflikt mezi Britskými listy a Českou televizí, nikoli mezi Českou televizí a politiky…
To je konflikt mezi Českou televizí a zákonem!
Ano. Jestli je to tak, jak to líčíte - a nemám důvod tomu nevěřit - je to konflikt ČT se zákonem a konejte, jak vám zákon umožňuje, protože budete zcela v právu. Mimochodem, právě financování veřejné televize bylo jedním z témat, kvůli kterým jsme se s představiteli tehdejšího vedení a později s představiteli revolučního vedení velmi ostře střetli, protože se domníváme, že Česká televize hospodaří s koncesionářskými poplatky špatně.
Ten smír vnímám v tom, že až na výjimky - a jednou z nich je nepochybně moje osoba - se ČT snaží vůči představitelům politické scény chovat aspoň neutrálně, korektně, ne takovým způsobem, aby mohla být napadena, že je to prvoplánová eskalace toho konfliktu.
Překládám-li si vaše slova, je to eufemismus pro stav dočasné, leč totální porážky politické reprezentace, která ustoupila nátlaku.
Slova porážka se trochu bojím, protože bych nechtěl, aby to bylo vnímáno ve smyslu "nelítostného boje na život a na smrt". Před chvíli jste řekl, že konflikt není mezi vámi a Českou televizí, ale mezi Českou televizí a zákonem. I já si myslím, že kdo tady prohrál, byl v první řadě zákon. V druhé řadě prohrála parlamentní demokracie. Někteří politici - a to mě mrzí - prohlašovali, že špatný zákon není potřeba dodržovat…
…což je uznávaný princip anarchismu…
…dokonce zaznělo, že i komunisté nebo nacisté také vůči svým odpůrcům postupovali podle tehdy platných zákonů. Mě na tom strašně urazilo, že komunistický nebo nacistický režim je tu připodobňován demokratickému státu. Takové srovnávání mě hluboce uráží.
Poslanecká sněmovna se rozhodla vyřešit problém nestandardním způsobem a zřídila institut prozatímního generálního ředitele, jehož sama zvolila. Zhruba před čtrnácti dny jsem byl přítomen společnému zasedání mediální komise a kulturního výboru, na kterém vystoupil pan Balvín a další členové managementu ČT. Jak na vás působí jednání pana Balvína a jeho výsledky, zejména ve srovnání s tím, s jakým "programovým prohlášením" kandidoval?
Na tuto otázku neodpovím, protože jsem panu Balvínovi slíbil sto dnů hájení, a ty ještě neuplynuly. Řeknu jen tolik, že na tom společném zasedání mnozí z nás drželo před sebou jeho 17 artikulů, a pan Balvín se nás pokusil přesvědčit, že ty artikuly plní, některé více, některé méně, a na některé se zatím nedostalo. Takže k vaší otázce bych se vrátil až po těch sto dnech.
Není to příliš velký přepych, vzhledem k tomu, jak krátké bude tak jako tak jeho období ve funkci prozatímního ředitele?
To období nemůžete zkracovat tím, jak dlouhé je jeho funkční období, ale musíte je měřit mírou času, který potřebuje, aby dokázal, že změny, které má v plánu, dokáže udělat, aby naznačil, kterým směrem se vydá…
Hovořili jsme o tom, že v době krize v ČT existovala velká diverzita názorů uvnitř ČSSD. Vykrystalizovaly se názory od té doby? Převládlo jedno křídlo?
Ta diverzita pokračovala i později, důkazem byla třeba volba zástupců ČSSD ve volebním výboru, kde se opět ukázala jistá názorová roztříštěnost strany. Ale tím, že máme před sjezdem, tyto věci spíš "bublají pod povrchem" a navenek se projeví až těsně po sjezdu.
Britské listy byly jedním z prvních médií, která vyjádřila jisté zklamání nebo skepsi nad seznamem kandidátů do nové Rady ČT…
Měli jste patrně větší štěstí než já, o kandidátech vím zatím jen z tisku. U některých jmen si řeknu: "No dobře, proč ne?", u jiných pokrčím rameny, pokývám hlavou a významně povytáhnu obočí. Nové Radě určitě není co závidět. Poučit se z chyb předešlého vedení není takový problém, ale co s tím teď dál, v této zjitřené situaci, jak docílit např. oné kýžené objektivity…?
Řekl jste, že není problém poučit se z chyb minulého vedení - tím si nejsem jist. V ČT existuje poměrně silný odpor k jakékoli změně, což jsme viděli ve čtvrtek na tiskové konferenci, kde oba dva přítomní šéfredaktoři vyjádřili nelibost nad tím, že byla znovu obsazena a nikoli zrušena funkce ředitele zpravodajství. Z toho vyvozuji, že i pro novou Radu bude velký problém prosadit změny, jmenovat do čela ČT osobnost, která by přišla s dynamickým programem…
Nechtěl bych, aby to, co teď řeknu, bylo chápáno jako vyhrožování. V těchto případech lze jít dvojí cestou: buď cestou přímého nátlaku, cestou toho, že se řady mně nepohodlných lidí zbavím, anebo že si naopak některé koupím, že jim zavřu pusu penězi. Ale jsou i jiné možnosti. Českou televizi jsme dostali do režimu zadávání veřejných zakázek. To bude mít zcela konkrétní dopad na…
…jen poznámku na okraj - zákon 106/1999 o volném přístupu k informacím Česká televize nerespektuje…
Souhlasím s vámi, ale jistě víte, že ve Sněmovně je celá řada lidí, která televizi asi hned tak nezapomene, jakým způsobem o nás referovala, takže ono by to pak opravdu Sněmovnu mohlo přestat bavit… Jsou i jiné způsoby, jak se postavit firmě tváří v tvář - např. se brzy bude diskutovat o výši koncesionářského poplatku. Já si nemyslím, že pracovníci ČT budou chtít za každou cenu bojovat se společností okolo sebe.
Jaký je tedy váš recept pro novou Radu?
Protože tato Rada bude mít nesmírně silný poslanecký mandát - bude volena vlastně dvakrát - nemá se čeho obávat a může si opravdu "dupnout", třeba v tom, že se podívá na hospodaření České televize, na objektivitu a vyváženost zpravodajství, a pak mohou následovat velice těžké ekonomické postihy…
Tím se dostáváme kruhem zpět k mé otázce: pokud by došlo k recidivě krize - i když je pravda, že historie se nikdy neopakuje přesně, ale vezměme to jako určitou hypotézu - zasáhly by tentokrát represivní orgány?
To záleží na tom, kdo těmto orgánům velí, jak dokáže vyhodnotit situaci.
Ale v sociální demokracii ani ve vládě neproběhly v důsledku toho, že policie nezasáhla, žádné změny. Takže je legitimní se ptát, co by se stalo, kdyby podobná situace nastala znovu. Vždy přece existuje spor mezi osobní popularitou politika a nutností udělat nepopulární opatření, které je ale z dlouhodobého hlediska nezbytné…
To asi máte pravdu, nicméně tuto otázku by bylo namístě položit panu minstrovi vnitra - a jak ho znám, mile by se na vás usmál a řekl by: "No, až k něčemu takovému dojde, tak my budeme připraveni." Premiér to vyjádřil jasně - v jednom rozhovoru řekl, že na Hodačově místě by byl tvrdší a nekompromisnější. Ale Hodač to nedokázal, premiér mu v té chvíli taky moc poradit neuměl a "vzbouřenci" zdánlivě tehdy i později dosáhli svého. Já ale tvrdím, že jenom zdánlivě.
Váš recept pro novou Radu je tedy změnit taktiku. Pomůže víc diplomacie?
Spíš jde o to, být na podobné situace připraven a vědět, co by měl člověk udělat. To, co se stalo, pana ministra Grosse trošičku zaskočilo a on určitě nechtěl zasahovat, notabene proti lidem, kteří vykřikují, že je jim brána svoboda slova - což oba víme, že nebyla.
Kdyby to ministr Gross udělal, v pořadu Fakta - možná na jiné televizi a pod jiným názvem - by se nevysílal příspěvek o vás, ale o něm. To je pořádný klacek v rukou novinářů, nemyslíte?
Tady vidíte, jak velmi relativní je ta svoboda slova, protože novináři ji pro sebe dokázali usurpovat celkem jednoznačně, politik už tu možnost nemá a prostý občan, který bude v duchu vaší žádosti chtít nějaké informace, se jí možná vůbec nedočká. To je špatně. Ovoce, které na přelomu roku naklíčilo, ať už bude jakékoliv, bude podle mého názoru poněkud přiotrávené, a bude chvíli trvat, než se s tou sklizní vyrovnáme.
Opakuji ale, že mnozí pracovníci ČT si ve shodě s některými novináři myslí, že vyhráli, jsou plni jásotu, triumfují… Já si to nemyslím a před chvílí jsem naznačil, jaké zákonné cesty mohou existovat - veřejná hospodářská soutěž, zákonné řešení koncesionářských poplatků apod.
Jak hodnotíte zpravodajství a publicistiku ČT, zejména v kontextu jiných sdělovacích prostředků obdobného dosahu?
Už delší dobu jsem nebyl s úrovní obého příliš spokojen - což neříkám proto, že by mi teď někdo šlápl na kuří oko. Ale celá řada lidí, s nimiž jsem o tom mluvil, mi říkala, že odhlédnou-li od toho, o čem pořad Fakta byl, už jen to, jak byl zpracován, bylo mimořádně slabé.
Takové stanovisko vyjádřily i Britské listy.
Ano, a nebyli jste jediní. A to není jediný publicistický pořad toho druhu: někam přijít s kamerou, něco natočit, pak to lehce sestříhat a dát k tomu povrchní komentář, to není důkaz profesionality.
V čem je jádro toho problému? Vy jste byl před Listopadem členem nějakých přehrávkových komisí?
To je taková, řekl bych, spíš úsměvná historka. Jako vyloučený komunista jsem měl od roku 1970 zakázanou kulturní činnost ve Východočeském kraji. Jediné, co jsem směl, bylo učit na literárně-dramatickém oboru lidové školy umění a pracovat s amatéry. Jako učitel jsem začal časem být zván do různých porot amatérských soutěží. Tak jsem se také dostal v polovině 80. let k Portě, mimo jiné proto, že jsem spolupracoval s mnohými amatérskými kapelami. Některým jsem uváděl jejich koncerty a v této souvislosti nám mnozí autoři těch amatérských písniček říkali: "No to je od vás hezký, když nám při soutěži říkáte, v čem se vám ta písnička nelíbí, ale my bychom chtěli mít možnost znát váš názor dřív, abychom eventuálně mohli ta kritická stanoviska konzultovat." To bylo např. v amatérském divadelním hnutí naprosto běžné, že porotci sledují soubor, jeho vývoj a činnost, velmi pravidelně, nejen na premiérách.
Takže tam vznikl v polovině 80. let nápad, že by bylo dobré, kdyby se amatérští textaři měli možnost scházet s porotci, s kritiky a s recenzenty ještě předtím, než porota vynese verdikt na soutěži. A od toho je už jenom krůček k tomu, že se začaly pořádat semináře pro začínající autory. Systém byl tehdy takový, že kdo chtěl veřejně hrát - a hovořím o amatérských, ne profesionálních kapelách jako Pražský výběr, ty měly jiný systém přes agentury (v pořadu Fakta vystoupil s kritikou i Michal Pavlíček, člen zakazovaného Pražského výběru-pozn. TP) - kdo chtěl veřejně hrát, musel mít přehrávku. To znamenalo, že aspoň kapelník musel umět noty, že se ta hudba dala aspoň trochu poslouchat, a pokud šlo o původní, ne převzatou tvorbu, uplatňovala se také kvalita písňových textů. Tehdy na Krajském kulturním středisku v Hradci Králové přišli s nápadem zřídit takový lektorský tým, který bude pro autory těchto textů jakousi oporou, nebo který bude sloužit pro přehrávkové komise jako určité vodítko kvality…
Byl jste členem některé té přehrávkové komise?
V Pardubicích, ano.
Kdo jmenoval členy těchto komisí?
Metodik příslušného okresního kulturního střediska, který měl na starosti hudbu. To byli většinou sami amatérští muzikanti, kteří nějakým způsobem tu muziku dělali. V přehrávkových komisích, které pamatuji a jichž jsem byl členem, nebyl nikdo z titulu toho, že by ho tam jmenoval nějaký stranický orgán, ale byla to odborná komise. Vždy tam byli tři-čtyři muzikanti, jeden člověk, který byl přes texty, a na základě toho jsem skutečně - to nepopírám - recenzoval asi 600 písničkových textů.
Ale v tisku jste hovořil o tom, že šlo o desítky, ne stovky textů…
Šest set jich bylo celkem, a zhruba dvě desítky byly záporné.
Někteří autoři za mnou chodili do školy, někteří dokonce i domů, protože je samotné to zajímalo a chtěli psát dobře. Mimochodem, my jsme se s nimi obvykle nedostávali do sporu kvůli ideologii, ale kvůli kvalitě, a ten zmíněný text, který uvádí Česká televize v pořadu Fakta, folkové skupiny Oboroh, to je opravdu text, se kterým jsem se nesmířil už tenkrát, a když si ho teď znovu přečtu a přečtu si k němu svůj posudek, nezměnil bych na něm ani písmenko. Já prostě s myšlenkovým vyzněním tohoto textu nesouhlasím.
Zpívá se tam o tom, že ať člověk chce nebo nechce, ať dělá, co dělá, je příslušníkem tupého stáda - s tím jsem se nikdy nesmířil. Netvrdím, že jsem byl disident, ale vždy jsem se hlásil o své právo na slunci a byl jsem ochoten za ně bojovat. Mně je tahle filosofie z duše protivná a takový nihilismus nesnáším.
Nemyslíte, že tím, že jste přijal účast v komisi, která implementovala systém cenzury, jste ten systém legitimoval?
To máte pravdu. Ale já nechci říkat, že kdybych to nepřijal já, seděl by tam někdo jiný - to by bylo strašně laciné. Že já jsem zakázal - vidíte, už jsem sám použil ten termín - já jsem nedoporučil dvacet písniček, jiný na mém místě by jich nedoporučil dvě stě - vůbec ne! Ale, opakuji znova, kdybych nepřijal členství v této komisi a kdyby po mém vzoru ho nepřijali jiní a jiní a jiní, nic by to nezměnilo na faktu, že by tím pádem amatérští muzikanti neměli kde hrát, protože by neměli kvalifikační zkoušku.
Ale to je zase ten argument: kdybych to nedělal já, byli by na mém místě horší.
Neříkám, že horší. Prostě: nehrálo by se. Systém byl postaven na tom, že chce-li někdo vystupovat veřejně, musí absolvovat kvalifikační přehrávku. Aby ji mohl absolvovat, musí se přihlásit a orgán, který za to odpovídá, což bylo příslušné kulturní středisko, musí jmenovat patřičnou komisi, která ty přehrávky uskuteční. Kdyby komise neexistovala, nebyly by přehrávky a muzikanti by nemohli hrát - leda doma.
Vraťme se ještě k České televizi. Na společném zasedání před 14 dny jste hovořil o konkrétních věcech, které se týkají vysílání ČT - zmiňoval jste se o zastoupení novinářům z různých médií ve vysílání. Měl jsem dojem, že ti, kdo kritizují mediální komisi Sněmovny, mají v tomto směru pravdu. Nedovedu si přestavit, že by poslanci seděli v půlkruhu kolem ředitele britské televize veřejné služby a říkali mu, které novináře má zvát víc a které míň do breakfast show.
Víte, pane Pecino, navzdory tomu, jak moc si vaší práce vážím a jak pozorně čtu Britské listy, tak zírám, jak jste zcela dezinterpretoval situaci, které jste byl svědkem - já mám pocit, že jsem byl na jiném zasedání!
Při přípravě nového mediálního zákona bylo klíčové, abychom zabránili tzv. berlusconizaci české mediální scény, tj. aby se v jedněch rukou neocitly televize, rozhlas i noviny a občan tak neměl velmi jednostranné, účelově cílené informace a v informacích a názorech chyběla pluralita. Na pluralitě názorů má významný podíl právě rozhlas a televize veřejné služby, které by neměly být pod vlivem privátních médií, protože tam má na názory především vlastník - a nedělejme si iluze, že je tomu jinak, to je princip. Média veřejné služby by tuto situaci měla naopak vyvažovat.
Na rozdíl od některých jiných zemí v Evropě u nás lidé téměř až absolutně věří tomu, co čtou nebo co se jim předloží v televizi, protože to "přece musí být pravda, když to říkali v televizi nebo když to psali v novinách" - to je taková tradice ještě od Rakouska-Uherska. A v této situaci nikomu nepřišlo divné, že pluralita informací, o kterou tak úzkostlivě usilujeme tím, že nechceme, aby byla všechna média v jedněch rukou, je najednou suverénně narušována tím, že sice veřejnoprávní médium není v rukou nějaké akciové společnosti, která vlastní tištěné deníky, ale přesto se představitelé těchto tištěných deníků objevují v médiích veřejné služby a tam svoje názory - dokonce velmi sugestivním způsobem - prezentují. Radio dokonce svého času četlo přímo články vybrané z denního tisku.
Když si na BBC 2 pustíte Newsnight, také tam uslyšíte přehled zítřejšího tisku!
Přehled je něco jiného.
Ale i tam vystupují jako komentátoři lidé z Guardianu, z Timesů… Je pravda, že stanice má implementován velmi pečlivý, velmi propracovaný systém, aby nedošlo k porušení vyváženosti.
A to chci říct - je to vybíráno tak, aby to bylo v konečném důsledku vybalancováno?
Moje otázka ale zněla, jestli je správné posadit poslance do půlkruhu, v jehož středu bude management České televize, a vyčítat mu levity.
Myslím si, že to je trochu nesprávný výklad. Pouze jsem říkal, jestli se někdo zamyslel nad tím a jestli někomu došlo, že je taková situace. Ale my jsme ani nenařídili řediteli ČT, že má skončit spolupráci s novináři z tištěných médií, ani jsme mu neřekli, s kterými tištěnými médii má nebo nemá spolupracovat, nebo že má ten pořad zrušit - pouze jsme konstatovali, že v některých pořadech nám chybí vyváženost informací, protože místo, aby třeba v situaci, kterou popisují v novinách XY., vystoupí v České televizi novinář, který k tomu bude vytvářet povinnou novinářskou opozici, tentýž novinář, který to napíše do svých novin, je pozván do televize, tam to zopakuje znovu, případně si ho ještě pozvou do radia.
To jediné mi na tom vadilo.
O tom se nepřeme, přeme se, zda je správnou metodou k "umravnění", zlepšení České televize zaměřovat se na tyto partikulární otázky místo na otázky koncepční - např. na otázku, jak vybrat kvalitního, silného, nezávislého ředitele.
Mně nešlo o umravňování - to prostě vzniklo v diskusi nad zákonem. Jestli je správné, jak vy říkáte, sedět v půlkruhu a "číst levity", když tento názor budu mít a zavolám ho panu řediteli po telefonu, řeknete, že politici ovlivňují managementu ČT telefonem, když si s ním dám schůzku v hospodě a někdo nás uvidí, řekne, že ti protřelí a zlotřilí politici se scházejí s managementem televize po hospodách… Já už neznám platformu, na jaké bychom se mohli sejít…
Ale je přípustné zasahovat takto do rozhodování vedení ČT? Padla tam konkrétní jména, např. týdeník Respekt…
To nebylo žádné zasahování do rozhodování - abychom nemluvili obecně, museli jsme uvést konkrétní příklad.
A je dobrý takový ředitel, který se bude těmito podněty řídit?
Nevšiml jsem si, že by se tím pan Balvín řídil - a také ho nebudu kontrolovat. Vyslovil jsem svůj názor a jestli se jím bude nebo nebude zabývat, je jeho věc.
Je to mediálně moudré? V loňském roce se dokonce o vaší komisi hovořilo jako o "Langrových jakobínech"…
Nemám rád mediální pokrytectví. Mediální moudré přece není ani to, že si tady spolu na toto téma povídáme.
Každý politik ale sleduje média a každé ráno si otevře noviny, nebo aspoň monitor, a sleduje, jak jsou tam jeho činy reflektovány…
Řekl bych, že z Poslanecké sněmovny to dělá tak patnáct procent poslanců.
Zdá se, že tedy souhlasíte s názorem předsedy své strany, který napsal do Práva celostránkový komentář, že média jsou nevýznamná - vzápětí poté jeho strana utrpěla debakl ve volbách.
Média jsou naopak velmi významná, už proto, že dokážou vytvářet mnohdy až virtuální realitu a ovlivňují veřejné mínění takovým způsobem, že pak přijdou volby a - tečka. Víme oba, co jste chtěl říct vy a jak já to vnímám. Ale mám se chovat proti své přirozenosti jenom proto, že si to přejí nějaká média?
Vzpomeňte si na Karla Čapka, který mi už dávno otevřel o médiích oči, když napsal povídku Skandální aféra Josefa Holouška.
Neříkám, že média jsou nevýznamná, ale nechci se podrobovat jejich teroru. V této zemi se dokonce už začíná hovořit o tzv. mediokracii. A jsme zpátky tam, kde jsme tento rozhovor začali - u krize v České televizi. Copak to nebyl mediální teror?
Ale proti "mediálnímu teroru" existuje obrana, která se nazývá Public Relations.
Promiňte mi cynismus, ale když budete mít tak dobré oddělení PR, jako má ministerstvo vnitra, projde vám 800 bezdůvodně zadržených osob při antiglobalizačních demonstracích a zpráva o jejich mučení na služebnách od Amnesty International. Pokud dobré PR nemáte, neprojde vám členství v přehrávkové komisi…
Tím jste udeřil hřebík na hlavičku. Mluvíte s poslancem, který není ministrem vnitra, ale řadovým členem té komise. V této pozici na PR agenturu prostě nemám.
Ale jste členem strany a určitou mediální politiku by měla mít i ona.
Já jsem si bohužel nevšiml, že by tomu tak bylo.
Bude podle vás důsledkem zánik strany?
Strany by neměly zanikat podle toho, jestli jsou nebo nejsou schopny si zaplatit PR agenturu. I když, máte pravdu, někdy je pro mě překvapením, když si, zejména v ilustrovaných týdenících, čtu reportáže typu Den s… a říkám si: "Proboha, jak se tam ten člověk dostal?" Teď už si to neříkám, ale dřív mi to bylo divné - než jsem se dozvěděl částky, za které je možné si zakoupit prostor v tom či onom médiu, a že to samozřejmě nedělá ten člověk přímo, ale že to za něj dělá agentura, která si za to nechá - ještě s patřičnou provizí - zaplatit.
Tohle je systém, který beru na vědomí, ale já sám nemám svou PR agenturu, nemám své mediální poradce, své články si píšu sám, rozhovory dávám sám… V tomto směru si i nadále chci zodpovídat sám za sebe.
Že by si to měla a mohla dělat politická strana, v tom s vámi souhlasím, ale musím říct, že ČSSD na rozdíl od jiných politických stran nemá kvalitně pracující PR agenturu, to všichni víme. Mělo to by to pro nás být poučením, že neumíme dělat mediální politiku. Někteří naši členové mají své odborné poradce a budují si svůj image, ale přesto si myslím, že by to nemělo znamenat zánik ČSSD. Bylo by mi velmi líto, kdyby existenci politické strany byla postavena jen tom, jestli si zaplatíme nějaké PR.
Pane poslanče, děkuji Vám za rozhovor!
Miloslav Kučera st. (1942), poslanec za ČSSD. V roce 1967 vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, avšak z politických důvodů nesměl tuto práci nikdy vykonávat. V době normalizace působil jako učitel na lidové škole umění. V letech 1991-96 byl ředitelem Východočeského divadla. Žije s rodinou v Pardubicích, do Prahy dojíždí. Do obecného povědomí vstoupil M. Kučera zejména svým nekompromisním přístupem k požadavkům zaměstnanců v době tzv. televizní krize a v posledních dnech pak rozvířila veřejné mínění zpráva, že v 80. letech rozhodoval o politické přijatelnosti písňových textů jako člen přehrávkových komisí.
Není pravda, že v Americe může každý zbohatnout
Spojené státy mají rigidní třídní strukturu
Bohatí lidé v Americe jsou přesvědčeni, že jejich společnost je meritokratická - že každý, kdo chce, může v této společnosti uspět. Chudí vědí, že tomu tak není. Shrnujeme článek Victorie Griffithové, který vyšel 24. března v deníku Financial Times.
Od dětství mám v hlavě historku o chudém chlapci, který čistil zákazníkům boty a stal se tak milionářem, píše autorka. Vyrostla jsem ve Spojených státech a vždycky jsem tomuto příběhu věřila - byla jsem tak typickým Američanem.
Jenže se ukazuje, že americká společnost je daleko méně "likvidní", než si lidé myslí. Oba loňští kandidáti na prezidentský úřad George W. Bush i Al Gore, jsou absolventi exkluzivních soukromých středních škol, a pak Harvardské univerzity. Bill Gates, který je všeobecně považován za člověka, který se sám vypracoval v miliardáře z ničeho, je také absolventem soukromé střední školy a pak Harvardu. Vypovídá to o tom, že v Americe vládne tradiční, konzervativní elita a není to meritokracie, do níž by se mohl dostat každý.
Spojené státy zdůrazňují, že jsou prý zemí příležitostí pro každého. Každá země má však vlastní definici třídní příslušnosti a Spojené státy v tom nikterak nejsou výjimkou. Být příslušníkem vyšší třídy je něčím víc než pouhý socioekonomický status. Příslušnost k vyšší třídě je také svázána s příjmem domácnosti a se všeobecným bohatstvím.
Je nesmírně lehké rozlišit bohaté Američany od chudých Američanů prostě jen podle jejich zvyků. Bohatí chodí daleko častěji na pěší výlety, kupují častěji balsámový ocet a pěstují si vlastní rajčata, méně bohatí stavějí kolem zahrady řetězový plot, mají na dvoře trampolínu a jedí hamburgery.
Pro Američany je důležitá představa, že pro každého existuje rovnost příležitostí. Navzdory dlouhé historii rasového a etnického napětí je sociální mobilita součástí amerického národního image.
Většina Američanů je přesvědčena, že ve Spojených státech má každý šanci, a vědecký výzkum až do devadesátých let toto přesvědčení podporoval. Političtí konzervativci (kteří nechtějí vydávat příliš mnoho peněz na sociální programy) rádi citují data, podle nichž Američané volně přecházejí mezi nejrůznějšími socioekonomickými skupinami.
Za posledních deset let však tyto představy zpochybnili ekonomové. V roce 1992 objevil zásadní nové skutečnosti David Zimmerman, profesor ekonomie na Williams College. Studoval totiž dlouhodobý dopad příjmu rodičů na příjem jejich dětí.
"Zdálo se mi, že ekonomové měří jen univerzitní studenty, kteří jsou chudí jen po dobu pár měsíců, než po absolutoriu najdou zaměstnání," konstatuje Zimmerman a dodává: "Rozhodl jsem se studovat sociální mobilitu po dlouhou dobu."
Zimmerman zjistil, že dlouhodobý průměrný příjmový status většinou určuje příjem rodičů.Z dětí, narozených v nejchudší čtvrtině obyvatelstva jich tam 40 procent zůstalo, 29 procent se přesunulo výš jen o jedinou příčku na společenském žebříčku. Z dětí narozených v nejbohatší čtvrtině obyvatelstva jich tam 41 procent zůstalo, 17 procent se přesunulo níž o jedinou příčku na společenském žebříčku. Vzhledem k tomu, že tato čísla měřila jen příjem rodičů, nikoliv zděděné bohatství, pravděpodobně podcenila stabilitu socioekonomického třídního rozdělení ve Spojených státech.
Studie dvou profesorů ekonomie na Brigham Youngově univerzitě v Utahu před třemi lety potvrdila silnou spojitost mezi platem otců a synů, avšak ukázala, že mechanismem, jímž se mezi generacemi předává společenský status, je vzdělání. Počet let, které otec stráví ve školském systému, tvoří celých padesát procent mechanismu, jehož prostřednictvím získává syn posléze plat.
Ve Spojených státech pracují v tzv. profesních zaměstnáních, vyžadujících kvalifikaci, drtivou většinou absolventi vysokých škol. Jen 8 procent Američanů, kteří vydělávají méně než 20 000 dolarů ročně, je absolventy univerzit, zatímco z těch Američanů, kteří vydělávají více než 100 000 dolarů ročně, má vysokoškolský diplom 82 procent osob.
Před půl stoletím určovala socioekonomické rozdělení ve Spojených státech síť absolventů z exkluzivních škol. Většina studentů na nejexkluzivnějších amerických univerzitách pocházela z elitních internátních středních škol, kteří se rekrutovali z elitních soukromých základních škol.
Tato síť absolventských známostí byla víceméně zlikvidována a do škol se přijímají studenti dnes daleko víc na základě schopností. Univerzity v USA nyní převážně přijímají studenty na základě výsledků celostátní zkoušky SAT (Scholastic Achievement Test). SAT je zkouška schopností, měří všeobecné schopnosti v matematice a v angličtině a nikoliv znalosti specializovaných akademických předmětů, a proto byla považována za hospodářsky spravedlivý nástroj pro přijímání studentů.
Autoři zkoušky SAT očekávali, že bude zkouška spravedlivá i pro uchazeče z odlišných socioekonomických skupin. V praxi k tomu nedošlo. Ukázalo se, že mladí uchazeči z bohatých rodin měli při této zkoušce daleko lepší výsledky než uchazeči z chudých rodin. Tak se elitní školy ve Spojených státech dostávají do složité situace: ve snaze zachovat si určitou míru "diverzity" přijímají často také studenty s výrazně nižšími výsledky u zkoušky SAT
Neschopnost chudých uchazečů udělat zkoušku SAT omezuje jejich přístup k vyššímu vzdělání a posiluje společenské třídní rozdělení. Něco brání chudým dětem, aby dosáhly při zkoušce tak dobrých výsledků jako děti z bohatých rodin.
Vědci toto "něco" hledají už dlouhá desetiletí. Argumentují, že ať je to cokoliv, existuje to zřejmě v rodinách - a dochází k tomu zjevně v prvních letech života dítěte. Klíčem k budoucímu společenskému úspěchu je "středostavovská výchova", i když není úplně jasné, co to znamená.
Život v bohaté rodině se silně odlišuje od života v rodině chudé. Bohatí rodiče s dobrým vzděláním mají širší slovní zásobu. Je pravděpodobnější, že dětem čtou. Omezují dobu, po niž se děti dívají na televizi. Péče o matku před narozením, míra násilí ve čtvrti, kvalita školy, do níž dítě chodí, počet sourozenců v rodině - to všechno zřejmě ovlivňuje akademický úspěch. A mnoho těchto faktorů je ovlivněno socioekonomickým statutem.
Avšak zatím se nikomu nepodařilo zjistit, čím přesně se bohaté děti liší od chudých dětí. Extremisté jsou přesvědčeni, že tu funguje darwinismus. Nejúspěšnější lidé jsou tak úspěšní proto, argumentují, že jsou geneticky nadřazení.
Problém je, že studie adoptovaných dětí tuto teorii vyvracejí. Děti adoptované do bohatých rodin mají v průměru stejně dobré akademické výsledky jako děti, které se v těchto rodinách narodily.
V devadesátých letech začali vědci argumentovat, že k procesu učení dochází daleko dříve, než se dosud předpokládalo.
Autoři Robert Haveman a Barbara Wolfová se pokusili ve své knize z roku 1994 nazvané "Succeeding Generations, Úspěšné generace" shrnout existující studie o socioekonomickém statutu. Vytvořili všeobecný obraz, podle něhož jsou děti výsledkem nefinančních investic a ty nakonec určují finanční úspěch.
Před dvěma lety argumentovala Judith Harrisová v populární knize The Nurture Assumption, Předpoklady výchovy, že na domácím prostředí nezáleží, že záleží na prostředí dětí. Není prý důležité, kolik knih přečte dítě samo, ale kolik knih přečtou jeho kamarádi.
Existuje mnoho studií, ale základní problém zůstává nevyřešen: Američané, kteří se narodí bohatí, zůstávají bohatí a ti, kteří se narodí chudí, zůstávají celý život chudými. Nikdo neví proč.
Autorka článku argumentuje, že je možné, že velmi významným rysem je samo očekávání sociální imobility. Loni na podzim se účastnila programu, jehož cílem bylo přilákat ke studiu na elitní soukromé škole uchazeče z chudých přistěhovaleckých rodin z Brazílie. Škola zorganizovala prezentaci v místním kostele pro brazilskou komunitu a ředitel zdůraznil, že děti dostanou stipendium a budou moci do elitní školy chodit zdarma.
Navzdory tomu přišla do kostela na prezentaci jen hrstka rodičů a nakonec se přihlásily jen tři děti.
I když většina dětí brazilských přistěhovalců chodila do špatných škol, jejich rodiče si nebyli schopni uvědomit, že by mohla být pro jejich děti soukromá škola výhodou, domnívala se autorka. Posléze zjistila, že je situace daleko složitější. Rodiče všech tří žadatelských dětí se jí svěřili, že bylo nesmírně obtížné udržet motivaci dětí, protože jim neustále všichni říkali, že se do elitní školy nikdy nedostanou. Vládla představa, že jejich socioekonomický statut je nezměnitelný, a ta udržovala status quo.
Vycházely z přírodních, zemědělských a technických věd, ale samotná otázka byla zaměřena na právní, ekonomické a společenské důsledky nějakých poznatků nebo dějů. Cílovou skupinou byli tedy lidé humanitně orientovaní, kteří vzhledem k zaměření BL představují majoritního čtenáře.
Otázky byly uvozeny několika věcnými informacemi, které nastavovaly minimální znalostní úroveň předpokládané odpovědi.
Přišel velmi zajímavý rozbor problematiky pojištění, který však by jen málo zaměřen na důsledky zmapování lidského genomu v pojišťovnictví, tedy na oblast, kam směřovala otázka. I tento rozbor by bylo vhodné po případném získání souhlasu autora zveřejnit.
Nepřišla žádná odezva z oblasti humanitních věd, politiky nebo ekonomie, kam byly otázky směřovány především.
Alternativní humanitní inteligence schopná pochopit relevanci výsledků přírodních a technických věd v české společnosti existuje, ale nečte BL nebo nechce na podobné otázky odpovídat.
Alternativní humanitní inteligence uvedených vlastností v české společnosti neexistuje.
Vlastě Leporské: Jednosměrná komunikace je vždy manipulací
Vážená paní Leporská,
Děkuji Vám za Vaši ***reakci na můj ***dopis o manipulativních
praktikách v pořadu Volejte řediteli.
Dovolím si na Váš dopis reagovat a abychom se někam v diskusi
dostali, omezím se pouze na problém samotný. Všechny Vaše námitky
k legitimitě mé osoby jako toho, kdo kritiku pořadu Volejte řediteli
vznáší, hodlám s dovolením ponechat jako argumenty "ad hominem"
bez odpovědi. Soudit mou morálku jistě můžete, pokud chcete,
já však považuji za důležitější přidržet se věci.
Můj dopis nebyl ani přitakáním článku Fabiana Golga, ani kritikou
fenoménu diváckého úspěchu televize Nova, a nebyl ani o tom, zda
Vladimír Železný ve svém pořadu kdy za někoho konkrétního loboval.
Byl o jedné konkrétní mediální manipulaci, kterou chci nazývat
iluzionismem.
Popsal jsem na základě své vlastní zkušenosti, jak byl pořad
připravován. Zde jsem zmínil v reakci na tvrzení Fabiana Golga,
že "úplné vymýšlení otázek a jmen diváků z vlastní zkušenosti
potvrdit nemohu, i když existence tohoto aktu byla v Nově vždy veřejným
tajemstvím a zdrojem nejrůznějších legrácek a vtipů mezi zaměstnanci."
Vy to nazýváte rétorikou, já svědeckou výpovědí, která by u soudu měla
hodnotu tzv. hearsay (něco z doslechu).
Dále jsem uvedl, že dotazy se vybíraly jen takové, jaké se hodily. Zkusme
prosím o fenoménu výběru toho, co se nám hodí, zapřemýšlet.
Tvrdím že vždy, všude a ve všem, kde dochází k jednosměrné komunikaci, např.když
jako pracovníci médií šíříme informaci k "mase příjemců", užíváme jen to z "Reality",
co se nám hodí.
Je úplně jedno, zda jsem výběrcem já, Vy , Vladimír Železný, redaktor zpravodajství
nebo Svatý Augustin.
Ze střepů reality, událostí, názorů si každý z nás vybere jen to, co odpovídá
naší verzi světa, naší ideologii, našim hluboce zažitým přesvědčením. Vědomě
či nevědomě, jde pak ve výsledku sdělení (stejně ve zpravodajství jako ve Volejte řediteli)
vždy o prosazení našeho zájmu. I ten, kdo SÁM prezentuje více protichůdných stanovisek,
aby tak dal divákům možnost uvořit si vlastní názor, sleduje nějaký vlastní zájem, má ke
skutečnosti nějaký vlastní postoj.
Mám-li k prosazení vlastních zájmů a postojů k dispozici hlásnou troubu masových médií,
dostává se mi obrovské moci.
Proto musí být každé masmediální jednosměrné sdělování vystaveno důsledné
společenské kontrole. Platí pro editoriální politiku zpravodajství stejně
jako pro Hovory z Lán.
Co z toho, co tvrdíte že JE (existuje, stalo se atd.) jste si do pořadu vybral a proč?
Co jste si do pořadu nevybral a proč? Co z toho považujete za důležité a proč?
Jaká pravidla při výběru, jaká kritéria při hodnocení, použiváte ?
Všechny tyto otázky - a mnohé další - má veřejnost právo neustále pokládat
a má i právo znát odpověď.
Nejenom novinář ve veřejném zájmu, ale každý občan. Každý občan je novinář.
Televize jak ji dosud známe je médiem jednosměrného sdělování, protože
neumožňuje širokou participaci všech občanů na principu rovnosti a
protože její zájmy, postoje, pravidla a technologie nejsou transparentní.
Tvrdím, že když televize není transparentní, je nejen nedůvěryhodná, ale
je pak ze své skryté podstaty manipulativní.
A jsme u jádra mého článku, u iluzionismu.
Pokud chodíte do kina, paní Leporská , dobrovolně usedáte do tmy sálu, abyste
spolu s ostatními diváky spoluprožila napětí, dojetí, očistný smích … Víte, že
jde o hru, fikci, a tak Vám jistě nevadí, že seance filmového představení je
v režii tvůrců filmu, technických prostředků kinematografu a filmového sálu.
Věřte, že vše, co se na plátně odehrává je detailně promyšlené a záměrně inscenované
v několika prostorových plánech obrazového pole, které ve tmě, spolu s jinými,
často zespoda nahoru, v nadživotní velikosti, obklopena stereofonním zvukem, sledujete.
Manipulace? Nikoliv, myslím si. Vím totiž, že jsem klamán, a znám pravidla hry.
Veškeré televizní vysílání (nejenom zábava, ale i zpravodajství) je také
konstruované a inscenované, jen o tom diváci mnohem méně vědí.
Neznají pravidla hry. Seriózní moderátor televizního zpravodajství,
v dobře padnoucím saku a nalíčen, sedící za stolem, Vám sice jaksi
z očí do očí vemlouvavě říká, co "přinesl den", jenže on vlastně čte ze
čtecího zařízení text sestavený někým jiným podle Vám zcela
neznámých editoriálních kritérií . Vážný moderátor pak možná
v reálu sedí za stolem jen v trenýrkách s nohama v lavoru se studenou
vodou. Proč taky ne, když je horký letní den a divák ho od pasu dolů
nevidí , protože nohy nejsou v záběru?
Všechno, co je v záběru, má však v inscenované televizní realitě
svou promyšlenou funkci.
Mají ji i telefonistky v přímém přenosu pořadu Volejte řediteli.
Proč tam jsou?
Aby mohli lidé v průběhu pořadu volat, jak píšete? Proč mají ale lidé vůbec
do přímého přenosu volat, když se nikdy řediteli nedovolají (dovolají se vždy
jen jeho telefonistkám)?
Nestačil by pak místo telefonistek telefonní záznamník?
Manipulace? Ano, jsem přesvědčen. Nevím, že jsem klamán, neznám pravidla hry.
Mediální kouzelník vytváří dojem nutnosti přímého přenosu (žádná nutnost není, kromě
kouzelníkovy potřeby aktuální reakce na společensko-politickou situaci) - předstíráním
on-line interakce s diváky, k níž ve skutečnosti nedochází.
Kouzelník nechť buď nechá diváky volat naživo přímo JEMU, nebo ať přizná, že
se mu v průběhu vysílání lidé dovolat nemohou, protože jde o předem připravené
vystoupení pod jeho plnou kontrolou.
Znám mnoho televizí na celém světě, paní Leporská. Nikde jsem však neviděl,
že by v demokratické zemi měl ředitel velké celoplošné televize na obrazovce
svůj vlastní pořad. Rád se nechám vyvést z omylu, pokud takovou zemi znáte.
Jde o mi o soudobou praxi, nikoli o televizní dávnověk.
Proč Volejte řediteli jinde není ? Protizákonné? Ne nutně. Třeba jen Nebezpečné,
Nehorázné, Neslušné … a velmi Nedemokratické.
Znám jenom dvě celoplošné televize světa, kde ředitel k národu přímo a pravidelně
promlouvá.
Českou televizi Nova (týdeník) a slovenskou televizi Markíza (čřtrnáctideník).
Svérázné příspěvky nás, Čechů a Slováků, k dějinám televizního vysílání …
S přátelským pozdravem,
Petr Sládeček
Ja si myslim, ze tady pan Langer panu Pecinovi ocividne slibuje dalsi
termin ("Váš závěr, že BL nemají nadále zájem o rozhovor ..., musím s
lítostí konstatovat, že je to ke škodě jak Ivana Langera, tak i BL,
respektive jejich čtenářů", "a někdy nashledanou"). Ale nevim jestli pan
Langer termin dodrzi.
Cela jeho zprava totiz, se svymi radoby moralnimi apely, jako i se
stavenim se do pozice obeti ("je mi líto, že jste neakceptoval moji
omluvu a důvody", "jsem musel zrušit", "musím odmítnout Váš závěr, že
můj důvod odkladu nebyl zásadní", "závěr neopodstatněný a především
nezakládající se na pravdě", "jistě víte, že jednání ... se protáhlo
více, než bylo plánováno", "přineslo mi to vážné komplikace", "proto
jsem musel, urychleně", "jsem i tak přijel s velkým zpožděním", "důvody
ryze věcné") ukazuje, ze nejen on, ale ani jeho kolegove nejsou schopni
terminy dodrzovat, jednani asi nepripravuji, ani sami sebe na ne
nepripravuji (o cem budeme jednat, jak dlouho na to potrebujeme, jednani
strukturovat, momentalne neresitelne odlozit k jednani po dalsi
priprave..., o cem budu a jak budu mluvit, jak umoznim partnerum me
snadno pochopit, mlcim kdyz nemam co rict...). U lidi, zejmena v jejich
postaveni, zakladni nedostatky. Vyroky ukazuji i dalsi neschopnost.
Neschopnost se zamyslet jak pusobim na ostatni, sve spoluobcany a danove
poplatniky, kteri me zivi. Absence tohoto mozneho poznani pak ani panu
Langerovi ani jeho kolegum neumozni dulezity vyvojovy krok ke zralosti:
na zaklade reflexe zmenit neprofesionalni, nedospele jednani.
Vim, ze jsem asi kruty a nespravedlivy, presto se domnivam ze velmi
konstruktivni - jak pokladnicka lidove moudrosti pravi: jen poznani
jesti matkou moudrosti ... a ... uceny z nebe nespad: take ja jsem se
musel na pomerne stara kolena naucit chovat dospele.
Tesim se slibeny na interview. A doufam ze bude k veci.
