Nová filmová adaptace Erbenovy Kytice je zklamáním
Jak se F. A. Brabec pokusil přepsat geniální text a selhal
Jan Čulík
(O novém filmu F. A. Brabce "Kytice", který nám laskavě zprostředkoval Robert Buchar.)
Erbenova Kytice z pověstí národních (1853), sbírka balad, inspirovaná lidovou poezií, je pozoruhodné dílo. V podstatě je to kniha normalizační, tvrdě prorežimní a prokatolická (katolicismus byl oficiální ideologií rakouské říše).
Představte si, že by pět let po porážce Pražského jara 1968 vydal čelný český spisovatel dílo inspirované ideologií cizí moci, která v Čechách tehdy totalitním způsobem vládla, dílo, jehož hlavní myšlenkou by bylo ostře konzervativní varování, že všechno na světě je jednou určeno, lidský život i všechno kolem něj podléhá nadosobnímu řádu a ten, kdo se pokusí o jakoukoliv změnu, bude krutě potrestán - a to i v případech, kdy pokus o změnu je třeba důsledkem jen chyby či pošetilosti.
(Takováto deprimující díla, historické romány, skutečně psal a oficiálně v sedmdesátých letech dvacátého století vydával Jiří Šotola, viz jeho Kuře na rožni, 1976 a Svatý na mostě, 1978, ovšem tato díla nebyla, jako Erbenova Kytice, prorežimní: naopak byla vyjádřením hluboké deprese ze stavu zotročeného národa a tento úhel pohledu pak ovlivnil autorův pohled na všechny epochy a celý svět.)
Dá se říci jen s malou mírou anachroničnosti, že Erbenova Kytice je přesvědčivým vyjádřením atmosféry Bachova absolutismu. Pět let po porážce revoluce z roku 1848, v době nejtužšího útlaku (Němcová v bídě a pod policejním dozorem, Havlíček ve vyhnanství, přibližně třicet pražských novin a časopisů nejrůznějšího politického zaměření, které vznikly v době svobody kolem roku 1848, bylo rychle zduseno, v Praze v letech 1582 - 1860 nevycházely vůbec žádné nezávislé noviny) vydává Erben, který po potlačení revoluce publikoval několik prorakouských loajálních projevů! a pečlivě se vyhýbal stykům s disidenty, jako byla Němcová, aby se o něho nezačala zajímat policie, sbírku básní, jejímž hlavním posláním je varování: "o nic se nepokoušej, přijímej situaci, v níž žiješ, jako něco, co je dáno, a co je - shora, nadosobním řádem, zakázáno měnit."
Na věci nic nemění ani to, že některé balady z Kytice vznikly už ve třicátých či ve čtyřicátých letech (Polednice je z roku 1834, Poklad z roku 1838, Zlatý kolovrat, Štědrý den a Svatební košile jsou ze čtyřicátých let, Záhořem se Erben snažil znovu a znovu neúspěšně negovat rebelii Máchova Máje už od třicátých let, podařilo se mu to až v padesátých letech, kdy také v rychlém sledu vznikly skladby Holoubek, Vrba, Dceřina kletba, Vodník, Věštkyně, Kytice).
Není sporu, že Erbenova Kytice je v tomto smyslu knihou prorežimní, "normalizační" _- a je to o to horší, že autor k svým superkonzervativním postojům využívá domácí české lidové tradice, tedy něčeho, co bylo považováno českými obrozenci za skvost - a ideologicky tuto tradici přizpůsobuje svým cílům.
Nicméně, navzdory svému dnes už v některých ohledech zcela neudržitelnému konzervatismu ("Matka nestačila pořádně uvařit manželovi oběd, a tak její dítě muselo zemřít," - tak interpretovala v písemné zkoušce na Glasgow University s mírnou ironií nedávno jedna irská studentka Erbenovu Polednici) je sbírka Erbenových balad geniálním dílem. Právem je považována za klenot české literatury, navzdory svému ideologickému obsahu.
Je to zvláštní, těžko vysvětlitelný jev: podaří-li se geniálnímu autorovi vytvořit velké dílo, dokáže to někdy překonat i nepřijatelný či zastaralý ideologický obsah. Je to podivné, protože za nejdůležitější rys uměleckého díla se běžně považuje jeho autentičnost - tedy vytvoření dojmu, že jde o strukturu, která je přesvědčivou výpovědí o životě. A přesto - viz Erbenova Kytice - existují díla, jejichž myšlenkový obsah se nám může dnes už zdát groteskní, navzdory tomu to však zůstávají díla veliká.
Velikost Erbenových balad v Kytici spočívá zřejmě především v autorově pozoruhodné práci s jazykem. Některé tyto básně cizeloval autor léta. Jsou složitou strukturou mnohonásobných sémantických vztahů.
Bylo nesmírně odvážné rozhodnout se pokusit se interpretovat tuto sofistikovanou jazykovou strukturu vizuálními obrazy filmové řeči. A není příliš překvapivé, že při tomto pokusu ve svém novém celovečerním filmu Kytice (je to pokus o "vizuálně poetické zobrazení" sedmi Erbenových balad z Kytice) F. A. Brabec selhal na celé čáře. Je to totiž trochu, jako kdyby se pokoušel přepisovat a zlepšovat Bacha nebo Mozarta.
Není to snad ani režisérova vina: argumentuji, že geniální jazyková struktura Erbenových veršů se do vizuálního projevu převést asi nedá leda snad mnohoznačnými obrazy a la Tarkovskij. Jenže si měl režisér uvědomit, na jak tenký led se pouští.
Snad by Brabcovi bývalo stačilo, kdyby si k věci přečetl pár základních literárněvědných prací o Kytici. Varovalo by ho to, aby se o vizuální ztvárnění do jiné formy nepřevoditelných, nenapodobitelných Erbenových jazykových struktur nepokoušel.
Základním principem jazykové výstavby Erbenových balad je paradox: na jedné straně konkrétnost, hmotnost, věcnost, na druhé straně je však vyprávění prezentováno v co nejúspornějších náznacích, takže čtenáři zůstává obrovský prostor pro vlastní fantazii.
To je právě Erbenův základní princip: dává čtenáři minimum, (ovšem velmi konkrétních a charakteristických) informací, které slouží v čtenářově mysli jako psychologické katalyzátory, uvádějící v činnost jeho obrazotvornost. Uvedete-li čtenářovu obrazotvornost v činnost, výsledek je daleko intenzivnější než jakékoliv konkrétní, zvnějšku vytvořené obrazy. Je to trochu jako při hypnóze - drobná zmínka, skromný motiv, vyvolá v mysli celý konglomerát asociací. Všimněte si, jak spoře, nepřímo, a přesto naprosto sugestivně, je charakterizována márnice ve Svatebních košilích a jak je vylíčeno, že se do ní hrdinka na poslední chvíli schovala:
Stojí tu, stojí komora,
nizoučké dveře, závora
Zavrzly dveře za pannou
a závora ji ochranou
Balady v Kytici se odehrávají jakoby mimo čas a prostor. Zdůrazňují základní, archetypální vztahy, zejména vztahy mezi matkou a dítětem. Příběhy se odehrávají v dialozích, prostředí není definováno, je vždycky pouze naznačeno. Jistě, to jsou charakteristické rysy lidové poezie, avšak Erben je ve svých baladách zmnohonásobil.
Najdete snad v Erbenově Polednici někde vůbec slovo kuchyně?
Báseň začíná takto:
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty."
Všimněte si, že to, že se scéna (snad) odehrává v kuchyni, musíme složitě a teprve postupně vydedukovat. To, že scéna není venku, se dovídáme, nepřímo, až ve třetí sloce (...kohout, vůz i husárek/ bouch bác! letí do kouta) protože se dovíme, že existuje kout, jsme asi v místnosti, a až v páté sloce se dovídáme, že jde skutečně o světnici.
Tyto všechny geniálně vyvážené náznaky každý pokus Erbenovy básně interpretovat vizuálně zničí: protože ty básně nejsou vizuální, jsou verbální, jejich síla je založena na vyvolávání asociací na základě drobných, slovních podnětů.
Je známo, že největší hrůza je nedefinovaná. Polednice je nejstrašnější, když existuje jen v naší představivosti. Jak daleko efektivnější by bylo, kdyby se v Brabcově pokusu tuto baladu převést do vizuální podoby neobjevil pod plachetkou Polednice skutečný obličej, ale plachetka zůstala prázdná, černá.
Náznakovité napětí geniálně strukturované Erbenovy balady je Brabcovou vizuální verzí zničeno, vidíme-li Polednici, interpretovanou doslova, tak, že to neponechává žádný prostor naší představivosti: jak se belhá krajinou, děti po ní házejí kamením, pokusí se hrdinku básně požádat o dítě, pak mávne pohrdlivě rukou a odbelhá se zase pryč. Definujeme-li Polednici a dáme-li divákovi dokonce možnost pohlédnout jí do obličeje, redukujeme ji z hrůzného mýtického jevu ("hlas vichřice podoba") v pouhého člověka. Už to, že režisér musí svou Polednici situovat do konkrétní kuchyně, ačkoliv v Erbenově baladě není o kuchyni ani zmínka, je selháním.
Brabcův film je slabý a nepřesvědčivý právě proto, že ruší tyto nejdůležitější rysy výstavby Erbenova textu - jeho náznakovost. Brabcova interpretace Erbenových básní je nesmírně explicitní - každá maličkost, zmíněná v Erbenově textu, je s obrovskou pečlivostí vyvedena vizuálně. Film selhává, právě protože je tak doslovný a popisný - tam, kde se Erbenův originál doslovnosti a popisnosti vyhýbá.
Pochybná je přitom i celá Brabcova vizuální poetika, jíž se autor snaží Erbenovu poezii zobrazit. Je povrchní, nehluboká a barvotisková. Namísto přemýšlivé, hloubkové, filozofické interpretace Erbenových textů (kdy by se třeba na plátně objevovaly obrazy či předměty, které by diváka upoutaly svou mnohoznačností, musel by s nimi pracovat, musel by o nich přemýšlet, nebo kdyby se autor pokusil Erbenovu poezii tvůrčím způsobem rozvinout, tam kde se o to dvakrát drobně pokusil, to bylo úspěšné, viz níže) všechno je pojato explicitně, co nejřvavěji, v prvním plánu.
Je to poetika televize Nova. Film je pozoruhodným svědectvím o tom, jak se za léta od vzniku bulvární televize Nova zřejmě změnilo kulturní vnímání v českém prostředí: ve funkci uměleckého díla figurují hyperexplicitní vizuální motivy ze stárnoucích rockových videoklipů. Brabec se při práci s vizuálními obrazy neubrání stereotypičnosti: často rychle kolem nás létají dramaticky vyhlížející mraky, nejlépe zbarvené do nezvyklé oranžové, mnohdy se objevují záběry měsíce, kamera se točí dokola kolem postav.
Nesmyslný a trapný je opakovaný chechtot některých postav: tak dívka v baladě Vodník, která má nutkání "jít k jezeru" "vyprat si šátečky" se infantilně pochichtává, stejně jako Král ve Zlatém kolovratu. Co má ten smích znamenat? Snad navozovat, že jde o archetypické, mýtické postavy?
Erbenovy balady mívají silný dynamický závěr: buď je to morální ponaučení, viz Svatební košile:
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře
a na každičké mohyle
útržek z nové košile.
Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé
bylo by co ty košile!
V porovnání s takovýmto silným závěrem bývají Brabcovy závěry balad podivně statické a pasivní: výše uvedeným dvěma slokám se v žádném případě nemůže vyrovnat záběr - celek na hřbitov, kde jsou na řadu křížů navlečeny kusy košil.
Obdobně bezmocný je ve filmu třeba závěr Polednice, který u Erbena zní takto:
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.
Erbenovu dynamickému a dramatickému závěru neodpovídá jiný pasivní Brabcův konec, oba manželé sedí v kuchyni na (výše zmíněné) lavici a na stole před nimi je přikryto ubrusem zřejmě mrtvé dítě.
Závěr se ve filmu ale zdařil v baladě Zlatý kolovrat, kde Brabec moudře využil sugestivního Erbenova textu. Možná to měl udělat ve všech případech, sklonit se před mistrem a nesnažit se ho vylepšovat. Ono to totiž nejde:
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.
Z hlavy jim oči vyňaty,
Ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.
Vítězí dokonalé verbální pojetí. Paradox totiž je, že slovně můžete vyjádřit jakýkoliv horor: kamera ho ale nemůže ukázat. Ze značnou mírou decentnosti podal Brabec drastický závěr Vodníka, avšak beze slov, takže film v této fázi vyznívá bezmocně a němě:
Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý.
A když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
Brabec jen nechal pod dveřmi do světnice prosáknout trochu krve a předtím jsme zaslechli praštění, zřejmě lámání vazu dítěte. Nemohl ukázat to, co Erben mohl napsat., a výsledek je chabý. I konec této balady je ve filmu statický: jsou to vždycky jakési tablaeaux vivants: živé obrazy: matka zavražděného dítěte zřejmě zešílela, sedí bezcílně na zemi a pozpěvuje si (obraz i chování je to banální), před prahem sedí zdeprimovaný vodník.
Brabcův film je úspěšný v několika drobnostech: tam, kde se autor filmu nepokoušel udělat nemožné: převést náznakovou Erbenovu poezii do vizuálně explicitních, příliš popisných obrazů, ale kde se pokusil - a asi ve dvou případech se mu to podařilo - tvůrčím způsobem rozvinout dimenzi Erbenovy básně.
Tak Brabec zajímavě doplnil motivaci dívky ve Vodníkovi (proč jde k jezeru) moderní motivací erotickou, něco, co si Erben v polovině devatenáctého století zřejmě nemohl dovolit, a asi ani nechtěl. V Brabcově podání je vodník relativně přitažlivý mladý muž (i když britské studentky, které film s námi v pátek shlédly, s pohrdáním ohodnotily jeho "přitažlivost" jako pomádovou atraktivitu starých videoklipů z osmdesátých let - už jsem uvedl, že Brabcova vizuální poetika je dost kýčovitá a zastaralá) a je jasně dáno najevo, že dívka na jezero jít chce, protože se s vodníkem chce vyspat. (To je pak explicitně zdůrazněno i erotickou podvodní scénou, kdy si vodník jedním trhnutím ruky strhne kalhoty, plave vzhůru vstříc vůči dívce a "utopená" dívka ho dychtivě sevře kolem pasu nohama.) - V původní baladě Erben vysvětluje, proč dívka spěchá k jezeru, myslím jen neutrální, magickou silou, která ji nutí jít k vodě. Vodník potřebuje manželku, která by se mu starala o domácnost, a tak holku čarami zblbne, erotika v tom není:
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti.
U Brabce sleduje dívka z okna svého domu před tím, než se vydá na jezero, dychtivě sexuální hrátky mladého vodníka s jakousi vodnicí, takže je jasné, že se chce účastnit.
To ovšem potom vyvolává otázky: Co se stalo s tou původní vodnicí? znamená to snad, že se dívka stává v Brabcově podání pouze jednou z několika vodníkových žen, součástí jeho harému? Anebo prostě vládne pod hladinou rybníka erotická promiskuita? To by - snad - protiřečilo vodníkovým požadavkům, v závěru básně i filmu, aby mu dívka šla dělat večeři a ustlat postel.
Dáme-li jednání dívky, která chce jít k jezeru, erotickou motivaci, tak, jako to učinil Brabec, balada začne působit moderním kontextu jinak, a až skoro komicky. U Erbena žije dívka v podvodní říši nerada ("Nevesely, truchlivy,/ jsou ty kraje vodní..."), u Brabce, je, zdá se, součástí docela šťastné podvodní rodinky - jen jí posléze napadne, že by mohla taky někdy navštívit matku.
Zdrojem konfliktu a nakonec smrti dítěte je ve Vodníkovi střet rodinných vztahů mezi dvěma generacemi: dívka - její vodnické nemluvně a dívka - její matka. ("Nikam nechoď, dcero moje!/ Zradu kuje vodní vrah/ ač že péči máš o dítě/mně o tebe větší strach.") Vzhledem k tomu, že Brabec dal baladě od samého počátku erotický význam, jeho verze balady tak nabývá skoro až komického významu: dala by se použít jako reklama na prezervativy: "Varování: Chcete-li souložit s vodníkem (čti: "někým tajemným a neznámým") používejte kondomu, povede-li totiž vaše soulož k těhotenství, vznikne katastrofální konflikt loajality mezi nově vzniklými a už existujícími vztahy."
Jinde se Brabcovi podařilo tvůrčím způsobem trochu rozvinout baladu Svatební košile: mrtvý milenec, který si přijde v noci pro dívku, která se za něho modlila a při tom se rouhala (katolík si nikdy nesmí přát sebevraždu: ona se však obrátila na Pannu Marii s prosbou "Milého z ciziny mi vrať, aneb život můj náhle zkrať!" a za to musela být příslušně potrestána) působí ve filmové verzi zpočátku docela normálně: až během šíleného letu na hřbitov, kde má být dívka roztrhána, v závislosti na tom, jak ji donutí, aby odhodila modlicí knížky, růženec i kříž po matce, se začíná teprve postupně projevovat hrůzně, jako záhrobní příšera. To dobře vysvětluje, proč dívka s ním zpočátku šla, a také to ilustruje, proč poznala až těsně před tím, než dorazili k příslušnému hřbitovu, že je to vlastně umrlec a monstrum. V Erbenově básni není tato motivace úplně jasná. (Let na hřbitov působí u Brabce groteskně. Možná je to v pořádku: Erbenovy balady mají určité rysy grotesknosti.)
Zmínil jsem se už o tom, že celkově byla poetika obrazů, jimiž se Brabec pokusil Erbena interpretovat, plochá, kýčovitá, dryáčnická, nehluboká a nepřesvědčivá -a to hlavně proto, že byly tyto obrazy popisné, nenechávaly prostor pro dvojznačnost.
V tomto smyslu bylo při pátečním promítání zajímavé sledovat reakci některých přítomných z České republiky, jimž se Brabcovo vizuální ztvárnění Erbena docela líbilo. Naproti tomu přítomné britské studentky na film často reagovaly otevřeně smíchem.
Některé pasáže skutečně komické byly: například scéna, kdy se v umrlčí komoře mrtvý, ležící tam na prkně na trojí výzvu ženicha-umrlce zvenku začne křečovitým vrzavým způsobem zvedat, aby márnici otevřel a vydal se v ní ukrývající "nevěstu" "hrobovým příšerám" venku na pospas. Britští studenti to - a další pasáže filmu ohodnotili jako "Hammer horrors": filmy - horrory z Hammerovy dílny jsou součástí britské filmové historie - jde o druhořadé snímky přehánějící kýčovitost hrůz a filmům jsou vidět švy.
Nemůžeme ovšem vyloučit, že Brabec pojal své ztvárnění Kytice jako parodii a schválně vybral co nejkýčovitější a nejpovrchnější pojetí, aby si z klasického díla udělal legraci. Takový přístup by byl samozřejmě legitimní: udělat něco tak blbého, až je to krásné. A nejzajímavější by jistě pak na tom filmu byla skutečnost, že si vlastně nikdo nemůže být pořádně jist, zda své dílo autor myslel jako vtip anebo zcela vážně: vzniká tak napětí mezi oběma možnými intencemi.
Závěr filmu je však jednoznačným selháním, i když se tam vyskytuje jedna inteligentní, dobře promyšlená drobnost. Sedm balad Kytice je uváděno záběrem sedmi hořících tlustých svíček, po ukončení filmové interpretace každé z nich se záběr vrací, svíčky jsou vyhořelé vždycky víc a vždycky je jedna další svíčka sfouknuta. V poslední baladě, Štědrý den, zjistíme, že svíčky jsou součástí kostelní scény v této poslední baladě - rámec filmu byl tak úspěšně integrován do děje.
Už jsme se zmínili o tom, že na rozdíl od Erbenova často velmi dramatického verbálního vyvrcholení jednotlivých balad je Brabec ohledně konců svých sedmi "baladických filmů" dosti bezradný, pasivní a bezmocný. Tato bezmocnost, zdá se, vrcholí v samém závěru filmu: Brabec neví, jak celý film ukončit. Rozhodl se pro nepůvodní řešení: laskavější kritikové by to diplomaticky nazvali poctou Fellinimu a Vojtěchu Jasnému.
Postavy balad se v samém závěru filmu účastní masopustního průvodu v maskách -silně to připomíná Felliniho i závěr Jasného snímku Všichni dobří rodáci: v Kytici i v Rodácích se vyskytuje skoro totožný záběr polozasněžené oranice.
Demokracie, odborníci a totalitáři
Aneb: Kdo má vládnout?
Otázky moci vždy hýbaly lidskou společností. Moc přináší svému držiteli nezanedbatelné výhody, a to nejen materiální. Najdeme ji skrytou za náboženskými i filosofickými spory, vykoukne na nás i z těch nejodlehlejších teoretických diskusí. Od prvopočátku existence státu je klíčovým pojmem všech diskusí o jeho podstatě. Starořecký filosof Platón ji umně spojil s otázkou dobra a s hledáním odpovědi na to, kdo je oprávněn ji držet.
Považuji za pozoruhodné, že tato diskuse se opakuje v lidské společnosti stále znovu a znovu. Otázky jím položené se vracejí i na místech nečekaných, jako je chat Lidových novin na téma „referendum“, nebo diskuse o korupci na stránkách internetových Britských listů.
Dlouhou školní výchovou utvrzované přesvědčení, že pravda je jen jedna, a to ta, kterou nacházejí odborníci, nám dává zdánlivě jasnou odpověď. Rozhodovat musí vždy ten, kdo dané otázce nejlépe rozumí, či jinak řečeno, ten, kdo zná pravdu.
Když si představíme rozhodování vědecké rady nějaké univerzity ohledně udělování např. docentských hodností, je nám jasné, že musí jít o rozhodování odborníků. Není možné posuzovat odborné kvality uchazeče o tento titul formou lidového hlasování. Kdo z nás by si byl schopen přečíst a posoudit docentskou práci z oboru nám vzdáleného?
Na základě této úvahy budeme jistě všichni souhlasit s tím, aby vědecký ústav určitého zaměření vedl po odborné stránce kvalifikovaný odborník, např. docent či profesor v daném oboru. A stejně tak budeme souhlasit s tím, že pokud se jedná o obor nám vzdálený, nejsme schopni rozhodnout, který z uchazečů tímto odborníkem skutečně je.
Pokud se vědou vůbec nezabýváme, což se týká rozhodující většiny občanů, nejsme vůbec schopni rozhodovat o tom, kdo by takové vědecké ústavy měl odborně vést. Volební kampaň, v niž by kandidáti předkládaly široké veřejnosti k posouzení své projekty výzkumu, by byla naprosto absurdní. Při čtení projektů z oborů genetiky, matematiky, kvantové fyziky atd. bychom asi získali dojem, že vůbec nejsou psány česky. Nic a sto stránkový projekt se takto navzájem rovnají, abychom uvedli něco zase z dialektiky.
To nás ovšem přivádí o něco dále, než jsme se původně domnívali. Nejen, že nejsme schopni rozhodovat odborné otázky, ale ani nejsme schopni kvalifikovaně vybrat odborníka, který by je rozhodl za nás, a to k našem prospěchu. Přesně tohle pochopil Platón, když ve své „Ústavě“ vyloučil lid z jakéhokoliv rozhodování.
Řekněme to ještě jednou, stručně: Pokud je řízení státu odbornou záležitostí, je demokracie nejhorší ze všech možných forem vlády. Totalitní monarchie je pak formou nejlepší. Přičemž slovem monarchie máme na mysli jedinovládu (tj. ono: mono arché ). Totalitní pak znamená to, že tento jeden odborník, ze všech odborníků nejlepší, rozhoduje vše, o čem je nutno rozhodnout. A to je skutečně vše, od výše daní, po populační politiku, zplození potomků atd.
K obdobným závěrům bychom dospěli, kdybychom uvažovali o morálních kvalitách. Lidí s vysokými morálními kvalitami bude vždy jen malá menšina. Vláda pak musí být v rukou této menšiny a nám nezbývá než přepisovat ústavy mnoha demokratických států, kde se píše, že zdrojem moci ve státě je lid. Ovšem, jak již víme, ten je morálně nekvalitní a odborně nekvalifikovaný. Špatné nemůže rodit dobré, ale vždy jen špatné. Ideální tedy je, když vysoce kvalifikovaní odborníci jsou současně morálně vysoce kvalitními osobnostmi a vybírají ty nejlepší jen sami mezi sebou. Příjemnou výhodou této úvahy je, že ospravedlňuje důvěrně známé, to, na co jsme zvyklí. Každý monarcha, generální tajemník, führer či velký kormidelník byl přece právě takovou osobností - vysoce „moudrou“ a morálně „kvalitní“.
Jistě, mohli bychom říci, že nám lhali, například komunisté. Ale jak to proboha máme poznat? Odborně to posoudit nemůžeme. A pokud si uvědomíme, že morální problematika moci nespočívá v tom, jestli máme trhat sousedova jablka či ne, ale v mnohem složitějších - odborných etických - otázkách, nezbývá nám, než vždy znovu a znovu věřit nějakým elitám, že nyní nám již opravdu, ale opravdu vládne ten nejmoudřejší a nejhodnější král, generální tajemník, guru atd.
Jak to tedy, že máme demokracii?
Pokud to ironicky poněkud přeženeme, můžeme na základě veřejných diskusí o demokracii v ČR říci, že Česká odpověď po roce 1989 by asi byla: náhodou! Či snad: vlivem vnějších okolností a nátlaku okolních států.
Obecně má však tato otázka řešení ve dvou rovinách: praktické a teoretické.
Lidé si prakticky ověřili, že se dokáží samostatně rozhodovat a že k tomu žádného vládce nepotřebují. Úspěšnost jejich rozhodování rodila jejich sebevědomí. Odtud ono odhodlání „třetího stavu“ ve francouzské revoluci „být vším, jestliže dosud byl ničím“. Svobodu si tedy dobývají lidé sebevědomí a solidární. A skutečně není možné svobodu dostat, když jste uvnitř lokajem (Patočkův termín). Sebevědomí a solidarita je to, co Čechům na cestě ke svobodě nejvíce chybí, více než vytunelované miliony.
Teoretické řešení má dlouhé dějiny. Připomeňme zde jen ty odpovědi, které jsou spjaty s nejbrutálnějším popřením lidské svobody a svéprávnosti, tj. s totalitními režimy ve 20. století. V reakci na nástup nacismu píše E. Fromm svou známou knihu Strach ze svobody, v níž hledá psychologické základy příklonu lidí k autoritářským formám vlády, K. R. Popper píše ze stejných důvodů svou slavnou knihu „Otevřená společnost a její nepřátelé“, a zmiňme pro náš účel velmi užitečnou Hayekovu knihu „Cesta do otroctví“.
Pokusme se stručně shrnout jejich základní argumentaci ve vztahu k našemu problému. Popper i Hayek pochopili, že rozhodování není věcí čistě odbornou, ale ve stejné míře i hodnotovou a zájmovou. Volby tedy nejsou rozhodováním o tom, která strana má pravdu, ale o tom, která strana - politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné řešení neexistuje.
Tak bychom mohli například rozhodnout o zastavení elektrárny Temelín, stejně jako o jejím zprovoznění. Z hlediska odborníků - ekonomů, fyziků atd. - jsou obě varianty stejně možné. Mohou nám ovšem říci, že máme kromě těchto dvou možností ještě tyto a tyto technicky realizovatelné varianty využití Temelína. První bude stát tolik, druhá tolik atd., důsledky první možnosti budou takové, druhé takové atd. A to je vše, co může odborník říci. Konečné rozhodnutí je pak již rozhodnutí politické, a to je rozhodnutí o tom, čí zájmy budou uspokojeny více, čí méně a čí např. vůbec ne.
Prostě je na našich preferencích, jestli se rozhodneme Temelín zastavit, školné zavést, či nikoliv a samozřejmě nést náklady a následky takového rozhodnutí. Vyplatí se nám nést riziko velké havárie jednou za 10 000 let a nebo ne? Jaká věda může za nás rozhodnout, jestli se máme bát hodně a nebo málo? Co je víc: tento kousek lesa, a nebo zkušební dráha automobilky, která zde má být postavena? Ani to nelze žádnou vědeckou metodou rozhodnout.
Jiná věc ovšem je, že každý politik se snaží přesvědčit co nejvíce lidí, že právě jeho návrhy jsou výhodné právě pro ně. To je dáno logikou voleb a nutností bojovat o hlasy občanů na politickém trhu.
Podstatou demokratické volby je tedy to, že vysíláme své zástupce - posíláme poslance, aby nás zastupovali při rozhodování těchto sporů a aby při tom obhajovali naše zájmy. Nic více. Žádné dobro pro všechny.
Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se občas (často?) zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a skupinovým (stranickým) zájmům před zájmy občanů, které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby o nich rozhodoval někdo jiný. Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás ani nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často vyhrávají nejschopnější manipulátoři (viz velice zajímavou knihu Postmanovu: Ubavit se k smrti).
Naléhavost tohoto problému roste s globalizací, stejně jako s našim vstupem do EU. Vznik rozsáhlé úřednické struktury této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, je velkou výzvou pro demokracii.
Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Právo na iniciativu zde znamená právo na vyvolání referenda na základě vlastního rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňuji, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů - v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc.
Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.
Chválím pořádně Petra Uhla
Čistému vše čisté aneb agenda Perryho Masona
Nezáviděl jsem nikdy Petru Uhlovi jeho roli "vládního ombudsmana" stejně,
jako jsem nezáviděl nikdy
Miloši Kužvartovi jeho roli otloukánka - ministra pro životní prostředí. Obě
tyto role mají zakódován již ve svém zadání konflikt zájmů.
Konflikt
loajality
ministra vlády a resortní - odborné profesionality. Obě předurčují k
nerovnému
boji Davida proti většině Goliášů zvláště proto, že některá "bojová"
hlasování ve vládě předurčila vznik dílčích "koalic" jednotlivých
ministrů,
majících mnohdy společnou agendu, mnohdy jen nápadně podobné názory
na určitá
témata.
Tak se v české vládě vytvořila silná koalice "anti-NATO"
v okamžiku vynuceného přijímání do Aliance, kvůli které
se přijímala na
vládě i mimořádná opatření (hrozila totiž obstrukcemi při přijímání
"natoidních"
zákonů či stanovisek - kvůli ní se např. čekalo několik hodin
na souhlas se
zahájením bombardování Jugoslávie).
Proti ní stála ovšem silná lobby
"natoidních",
složená povětšinou z ministrů silových (obrana, vnitro, zahraničí)
ministerstev. Vytvořila se i silná koalice
"pro-Temelín" (aneb "anti-Kužvart") složená z průmyslových ministrů
(prosazuje
většinou infrastrukturní investice - stavba koridoru, jaderná elektrárna,
restrukturalizace průmyslu, "velký třesk"). Jako protiváha se vytvořila
koalice
"šetrných liberálů" kolem ministra financí Mertlíka (snažící
se o větší zapojení
zahraničního privátního sektoru do investic státu a vyrovnanější
rozpočet).
Vytvořila se i koalice "e-government", prosazující rozvoj
telekomunikací a
informatizaci vzdělání a všech veřejných služeb (ministr dopravy,
ministr bez portefeje, ministr pro tajné služby,
ministr vnitra, ministr školství).
Všechny tyto dílčí
koalice spolu "obchodují" - podporu za podporu - a předjednávají
nejprůchodnější
verze jednotlivých zákonů a nařízení v "neoficiálních" kabinetních
schůzkách.
Někdy i soupeří a někdy dokonce lobbují i mimo
vládu. Tím lobbingem
myslím např. Kužvartovo zoufalé volání o pomoc do sousedních států
ve věci
mezinárodního posouzení vlivu jaderné elektrárny Temelín na životní
prostředí.
Jak dětinské a malicherné - ale je to realita. Její nepochopení
a odpor vůči
podobným zákulisním praktikám (byť jednobarevné vlády) vždy vyvolá izolaci
"poctivce" a jeho neúspěch.
Jakýkoliv fundamentalismus tak končí dříve,
než
dokáže cokoliv prosadit proti všem. Někteří ministři si dokázali
vybojovat
"flexibilní" pozici, ve které slouží jako jazýček na vahách těch
bojových
hlasování a lobbují tak ve prospěch svých agend jako "bohatá
nevěsta"...
Nezávidím Petru Uhlovi, že si vybral za své hlavní téma ochranu
lidských práv - téma, které podporuje v české společnosti slabé 4 %
občanů. Čtyřprocentní menšiny jsou mnohdy tolerovány, pokud
se nesnaží ze "svého" vidění světa učinit majoritní názor celé
společnosti.
Pokud ano, český establishment dokáže proti nim vygenerovat
emocionálně velmi silnou lobby, která je dokáže i na půdě parlamentu -
demokratickými mechanismy - tvrdě převálcovat.
Koalice lidskoprávní byla
vždy tou nejslabší nejen ve vládě, ale i ve sněmovně. Pokud
se to nikoho z voličů příliš netýká, tak přijímají poslanci
rezoluce "na ochranuy lidských práv" bez problémů.
Pro protikubánskou
či protimorskou - neřkuli pro protibetskou krizi mají pochopení.
Západní firmy si mnou ruce nad uvolněnými asijskými trhy a my, chudí jak
kostelní myš, jsme "chváleni" za "principiální" postoj. Všechny tyto regiony
jsou hodně daleko, nejlépe za kteroukoliv louží.
Lustrační zákon
či rasismus a xenofobie v české kotlině narazí
na "zásadní" odpor vždy. V Čechách rasismus? Nikdy. I hajlující skiny
čacká policie uchrání před těmi nebezpečnými LEVICOVÝMI extremisty. Že tím
chránícím je i bývalý terorista Hučín? No a co?
Vzpomínám si, jsk jsem
nedávno zůstal spolu s Ondřejem Neffem a Fedorem Gálem osamocen proti
smečce "liberálů" a fundamentalistických "demokratů", žvanících
o svobodě slova v případě vydávání Ády Hitlerova Mein Kampfu....
Jak typické.
Nezávidím všem,
kteří postavili svou agendu tak křehce jako bývalý ministr spravedlnosti,
který
hnán ideou "slepé" spravedlosti neviděl dál než těsně před sebe.
Odmítal se propojovat do žádoucích koalic, až
skončil nemilován nikým - sám.
Nezávidím ani Petru Uhlovi, který, jsa
"teroristou lidských práv" (cit. J. Beránek, Lidový dům) po celý svůj
bohatý život, snažil se nepodlehnout
snadnosti "koalovacího" vábení a jít za svým cílem i ve vládě,
ve které takto
fundamentalisticky prosazovaná práva menšin nemohla uspět, narážejíce
na zeď
většinového veřejného mínění, popularitu celé vlády a image ČSSD.
"Matiční"
návštěvy komisařů a politiků EU nebyly tou nejlepší zahraniční
propagací České
republiky, stejně tak jako PR agenturou uměle vyvolaná hysterie kolem
památníku
v Letech. Vznikla rovnice Uhl=potíže.
I Petr Uhl měl v té době vzácný
nedostatek citu pro
politické pletichy, neb si za svého spolupracovníka vybral člověka,
který byl z
"druhé" strany placen onou PR agenturou za lobbing proti České republice
- ve prospěch Panevropské unie a některých českých liberálních
politiků.
A
tak nevěda (a nevěříc), že s kukaččím vejcem v vlastním hnízdě,
snažil se Petr
Uhl nést svůj úděl obhájce lidských práv s poctivostí a umanutostí sobě
vlastní.
Nemohl uspět a vleklá mediální válka jej zlomila. Nakonec té agentuře
zaplatili "z vládního" několik miliónů "držhubného" a byl klid.
Petr Uhl pak
nedokázal mediálně razantně prosazovat opravdu potřebný a
kvalitní záměr - dozor Občanských
právních hlídek nad dodržováním zákonnosti českými policisty (chrabrými
bojovníky proti antioglobalizačnímu teroru) při antiglobalistických
demonstracích...
Škoda. Kdyby položil svou hlavu na
špalek a nedopustil v emocionálně rozjitřené době osamocenost
mandátu občanských
hlídek uprostřed mediálního oslavování "našich hrdinných policistů",
nemuselo dojít k mnoha fakticky i mediálně problematickým excesům,
nemusela vypuknout aféra "Ocelářská", nemusel se ministr vnitra Gross
potutelně
usmívat a "významně" mlčet, jsa otázán redaktorem Britských listů
na policejní
provokatéry z Opletalovy ulice 16, nemusel zanechat polský demonstrant
svůj
zub na české policejní úřadovně, nemusela mít Česká republika
z ostudy kabát po
hodnocení mezinárodní organizacepro dodržování lidských práv - Amnesty
International. Nebude muset mít ostudu ještě větší, když významné
kauzy začne prošetřovat Evropská unie či Parlamentní shromáždění Rady
Evropy, případně Soud pro lidská práva ve Štrasburgu.
Nedomnívám se, že významný
článek Petra Uhla v Právu jde "pochválit" jen jednou větou, jak to
učinil Tomáš
Pecina v pátečním vydání Britských listů. Přitom Pecinu chápu. Britské
listy (a TP zvláště) jako téměř
jedinné věnovaly mnoho sil a prostoru konkrétním případům porušování
lidských práv policií
jak v případech MMF, tak v případě Ladronka a dalších.
Je pro
Tomáše Pecinu
těžké vcítit se do role člověka, který svému mandátu snažil dostát
se ctí a
denně musel volit, zda odejít poražen či prosadit alespoň dílčí
vítězství. "Už slyším, jak Pecina namítá: Ale vždyť si to vybral
dobrovolně!
Zase má pravdu, ale jen napůl... To je rozdíl mezi
svobodným novinářem (který není existenčně závislý na svém šéfredaktorovi) a politikem, který je
závislý na svém znovuzvolení pod křídly své strany (a musí respektovat její
názor, program a další reálie své situace).
I o tom
je politika a politik, který uteče po prvním neúspěchu, nemá
v politice co
dělat.
Jak tvrdil Gorbačov, politika je umění možného. Petr Uhl vytrval
do konce i za cenu kompromisu, i za cenu přijetí řady
porážek. Prosadil ale model fungování a vnímání úřadu ombudsmana jako
nebyrokratické
struktury pro lidi a jejich problémy, kterou ani "právnicky-papírový" styl
Motejlův nedokáže změnit.
Anna
Šabatová dnes ponese břemeno těch méně právních, a o to více lidských
starostí, které budou chtít občané svěřit úřadu "posledního odvolání".
Gardnerovské (Erle Stanley Gardner, autor postavy Perry Masona a ideje
"soudu posledního odvolání") úloze neujde. Má pro to kvalifikaci mj. z
Centra sociální pomoci.
Nedomnívám
se, na rozdíl od Tomáše Peciny, že by si článek Petra Uhla
nezasloužil víc, než
jednu větu.
Je v něm snaha člověka se nevzdat, je v něm ta
umanutost, podle
které poznávám "svobodného" Petra Uhla, podle které poznávám, že Uhlův
boj o
lidská práva v České republice už nyní nesváže jakákoliv loajalita
a jakýkoliv zákaz
vlády.
Petr Uhl je zase po letech tím Petrem Uhlem, kterého znám
a který mi byl přes dílčí
názorové rozdíly sympatický. Tím krotkým vládním byrokratem bude dnes Jan
Jařab,
tím bojovníkem s hlavou hrdě vztyčenou proti všem bude Petr Uhl. A tak
to
má asi být. A tak je to asi správné. Protože popírání policejního
násilí opravdu
škodí. A vnitro na svou sebeočistu teprve čeká.
Popírání policejního násilí škodí
Petr Uhl, PRÁVO, 15.3.2001
Nejen ředitel Inspekce ministra vnitra
Mikuláš Tomin, ale i mluvčí ministerstva se ohradila vůči kritice
ústředí
světově známé Amnesty International (AI). Ta kritizuje jak některé činy
policie
při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky loni
v září v Praze,
tak i jejich následné, dosud neskončené šetření. Podle AI není ani
rychlé, ani
nestranné a nezávislé. ve svých závěrech má AI, kterou dosud
zpochybňovaly jen
diktátorské režimy, v zásadě pravdu. Jak pokud jde o protiprávní
policejní
zákroky, tak o následné šetření, je situace dokonce ještě horší, než to
líčí AI.
Nutno ale uznat, že se oba jevy - policejní zvůle i následný
šetřící postup -
projevují v menší míře než v 90. letech. z čeho čerpá vnitro
odvahu zapírat nos
mezi očima? z relativní podpory veřejnosti. Sympatie obyvatelstva
získala přitom
policie profesionální chybou, za niž nebyli viníci potrestáni, nýbrž naopak
provokativně veřejně odměněni. Velení policejního zásahu nechalo desítky
minut
útočit agresivní demonstranty kamením na špatně vystrojené
a vyzbrojené
policisty, statečně bránící přístup ke kongresovému paláci. Útok přitom
byl
závažnou trestnou činností, jen náhodou nebyl žádný policista zabit.
Pachatelé
násilných činů spravedlnosti unikli, policie si zato vyrovnávala účty s
jinými
lidmi - rozbíječi výloh, pokojnými demonstranty, nebo dokonce s těmi, kdo
neměli
s pražským zasedáním vůbec nic společného. Vnitro pak vlastní chyby pod
palácem
využilo, média a po nich i mnozí občané schválili nějakou tu ránu
proti
zadrženým, zvláště když se ukázalo, že to byli většinou cizinci.
Nutno
spravedlivě dodat, že policejní násilí v ulicích, až
na zmiňovaný případ
nedostatečné ochrany policistů, bylo většinou přiměřené, také díky Občanským
právním hlídkám, iniciativě studentů, kteří sledovali průběh střetů.
na
služebnách však přítomni nebyli, tam se pak někteří policisté
na zadržených
odreagovávali za své týrané a ponížené kolegy. Výsledky OPH ostatně
ukazují, že
se lidé u nás stávají z obyvatel občany, prokazují občanskou suverenitu
a právní
vědomí. Zdá se také, že policejní prezident Jiří Kolář uvážlivě
zvládá neblahé
dědictví vnitra a policie 90. let. Mikuláš Tomin sice dokázal za dva
roky s
dobrými výsledky rozvinout boj Inspekce proti korupci, spojení policistů s
pachateli zločinných spolčení a jejich jiné majetkové trestné činnosti,
ale o
tom, že potírání protiprávního chování policistů vůči (údajným)
delikventům je
snad ještě důležitější, ho bylo nutno teprve přesvědčit. Inspekce však stále
argumentuje tím, že nejsou stížnosti či trestní oznámení. Jsme
v Evropě, ne v
USA, a platí tu zásada legality a oficiality, státní orgány musejí
samy jednat,
bez jakéhokoliv podnětu. Poškození cizinci nebyli, až na výjimky, k
chování
policistů vyslechnuti. Ale hlavně - celé šetření policejní zvůle (která může
být
vždy trestným činem) bylo rozdrobeno: Inspekce šetří jen část, dalšími věcmi
se
zabývají (a nikdo nedokáže podat právní vysvětlení proč) oddělení stížností
a
kontroly policejního prezidia, a dokonce ikontrolní útvar pražské
správy. Chybí
přehled, panuje nechuť věci dotáhnout. Při tlaku zvenčí se něco uzná,
tu
přestupek, jindy i trestný čin s neznámým pachatelem. Vnitro zásadní
obrat k
postihu protiprávního jednání policistů teprve čeká. Zpráva AI vytýká ČR,
že
nerespektuje doporučení Výboru pro zabránění mučení z roku 1997, ač
se k tomu
přijetím příslušné smlouvy Rady Evropy zavázala. Doporučení, týkající
se i
zadržování na policii, vyslovil výbor po cestě do ČR
v roce 1997. Česká vláda
tehdy slíbila nápravu. Také proto přijala v roce 1999 věcný záměr
nového zákona
o Policii ČR. Za Václava Grulicha se na tom seriózně pracovalo. Návrh
paragrafového znění ale nový ministr Stanislav Gross z vlády stáhl
a pak si
nechal celý úkol od vlády zrušit! Nový policejní zákon je prý nepotřebný.
Resortní kontrola a náprava (a Inspekce ministra vnitra součástí
resortu je)
nestačí, nemůže být objektivní, zkušenosti ukazují, že kontrol musí být
více.
Vládní Rada pro lidská práva bude ještě tento měsíc projednávat možnosti
komplexního dozoru nad místy, kde jsou zadržováni lidé - také
v policejních
celách nebo na odděleních. Občanské a smíšené, občansko-státní
typy kontroly by
měly být posíleny. Nejen že to pomůže zadržovaným a zlepší to
českou reputaci v
cizině a usnadní vstup do EU, ale také to napomůže dalšímu
občanskému zrání
české společnosti. Policejní zvůle je zlá, avšak i v demokratických
státech
obvyklá. Co nelze tolerovat je nevyšetření a nepotrestání této zvůle,
nebo
dokonce její popírání. a tu se obávám, že ministerstvo
vnitra, jehož ministr je
náchylný spatřovat v oprávněné kritice mezinárodní spiknutí, není
na tento
postoj dosud připraveno.
Útrpný obraz diskuse na internetovém fóru "VerejnaCT"
Pan Mgr.Tomás Jurcík, ucitel a predseda Spolecnosti stredoskolských
pedagogu, odpovídá v internetové diskusi na názory které mu nejsou po chuti
úsecne a stroze. Na svých stránkách ovsem hovorí o komunikaci. V praxi ale
predvádí jen to, co jiz znám z doby, kdy moje deti navstevovaly základní
skolu: Naprostou neschopnost vetsiny ucitelu vnímat aktivní úcast rodicu
jinak nez ohrození vlastního privilegia mít ten správný názor. Nebudu
popisovat patálie, které jsem s nimi na skole mel a které zde naznacil pan
Navrátil: Myslení pokrivené komunistickou "nalejvárnou", projevující se v
neschopnosti vnímat detskou individualitu a v neúcte ke vsem, kterí
projevují jiný názor.
To vse jsem nalezl v Jurcíkových textech na jeho
www.volny.cz/jurcik-tom.
Nebezpecnost pokriveného myslení tohoto ucitele
charakterizují jeho vlastní slova, hned v úvodním textu "Máme jeste svobodu
ve sdelovacích prostredcích, jak to bude dál?"
Tomás Jurcík v nem (
http://volny.cz/jurcik-tom/politika/svobodu.htm ) mimo jiné píse:
"Hrdinství lidí, kterí obetovali Vánoce ve prospech nezávislosti své práce,
kterí místo toho, aby trávili nejhezcí svátky uprostred rodiny, a protoze
jsou vsichni mladí, mnozí z nich mají doma i malé deti, je veliké. Ti kdo se
jejich hrdinství snazí snizovat ci zesmesnovat, patrí k lidské spodine.
Patrí mezi ty, kdo v pookupacní normalizacní ére aktivne vyuzívali príhodné
situace k obsazování míst po vyhozených "kontrarevolucionárích", patrí k té
sorte lidí, kterí totéz delali v padesátých letech, patrí k tem, kdo totéz
delali za Protektorátu..."
Nebudu zde rozebírat patologicky nenávistné rysy tohoto témer
fasisticky nesnásenlivého skváru, desí me ale predstava, ze takový clovek
jeste pusobí ve skolství, o jehoz stavu si po deseti letech stále nedelám
zádné iluze.
Co skutecného muze o hrdinství sdelovat zákum clovek, který s
nechutným patosem spatruje hrdinství v úcelové revolte? Jakou kvalitu v
komunikaci muze projevovat ucitel, který se jeste pred nedávnem neumel pod
text svého mailu ani podepsat a který reaguje pouze na vyjádrení
diskutujících, s jejichz názory se ztotoznuje?
Snazil jsem se vstrícne vyjádrit k jeho návrhu obcanského sdruzení
které zaslal do diskuse, ale mé vyjádrení (http://groups.yahoo.com/group/verejnact/message/1458 ) presel mlcením. Není
divu. Pan ucitel ocekává vstrícnost a shodu pouze od svých "spolubojovníku"
a nemuze si nechat pokazit vytvorený obraz "neprítele". V jeho pojetí je
dobro a zlo totiz zcela jasne ohraniceno mírou jeho sympatií k tem, s
kterými se podle svých predstav shoduje. Proto také místo na mé vyjádrení
reaguje na mail, v kterém se s diskusí na "verejnact" loucí úcastník, s nímz
se jiz dríve utvrdil ve svých shodách :
Milá Renato,
chápu Vás krok jako dusledek marné snahy dohodnout se na kompromisu s
lidmi, kterí ho nejsou schopni. Kazdý má svoji pravdu, ale lidé, kterí se
místo
racionálního vyhledávání podstat problému zamerují na nicotnosti, kterými
mohou "protivníka" porazit, v horsím prípade zesmesnit, nestojí za to,
abychom se snazili je presvedcit o tom, ze i na nasí strane muze být kus
pravdy. Zdraví Tomás!
Já jsem na tento dopis reagoval následujícím zpusobem, ale ani v tomto
prípade pan magistr Tomás Jurcík neodpovedel :
Pane Jurcíku, o jakém kompromisu to písete? Prectete si nezaujate moji
výmenu
názoru s Renatou a pak hovorte o schopnostech. Nezamerujete se naopak Vy sám
nyní na nicotnost místo toho aby jste si vsimnul, ze jsem se "obtezoval"
vyjádrit se obsírne k vasemu obcanskému sdruzení?? O jakých protivnících to
mluvíte? Vzdyt jsem Vám dokonce napsal : Já mám na to jiný názor, ale
samozrejme budu podporovat svobodné moznosti k tomu, aby vase sdruzení mohlo
existovat !!! A kdo je zde objektivní, musí moji nezaujatost uznat.
Pripadáte mi jako hrác na fotbalovém stadionu, který hraje jen na toho,
kdo má stejný dres. A nebo je verejnoprávní CT jen výsadou jejích
samozvaných a vyvolených ochráncu? Slovo protivník máte v ústech Vy, já jsem
ho zde nikdy nepouzil a vsechny vnímám jako rovnocené partnery v diskusi.
Nehodlám se v ní ovsem nechat diskvalifikovat jenom pro to, ze jsem nebyl na
strane redaktoru ve velíne CT. Selekce a "sektárství" je proto na vasí
strane.
Zdraví JVP
K návrhu stanov obcanského sdruzení vyzval pana Jurcíka v dobrém úmyslu
"moderátor" diskuse "verejnact" Roman Joura zrejme netusíc, ze stanovy má
pan Jurcík pripravené jiz od ledna na svých www stránkách. K tomuto
obcanskému sdruzení pro verejnoprávní prostredky (
http://volny.cz/jurcik-tom/politika/krize.htm ) se 16.3. lapidárne vyjádril
i Miloslav Navrátil :
Milý pane Jurcíku,
to se Vám opravdu povedlo. A jaké budou uniformy ? Nastínil jste stanovy
centralistické organizace s tuhou strukturou. Nebyl jste to Vy, kdo psal, ze
je (byl) ucitel ? Práve skola a ucitelé jsou (samozrejme vedle rodiny)
hlavními viníky morálního marasmu. Bude trvat mnoho let, nez ucitelský stav
získá kredit, o který prisel za léta prosazování stranické linie KSC na
vsech typech skol.
Zdraví Navrátil
Odpoved vsak nedostal pan Navrátil, ale dalsí Jurcíkuv sympatizant :
Pane Pikoro,
více nez dvacet let jsem byl prasivým psem, takze jsem na podobná
hodnocení zvyklý. Trochu Vám závidím schopnost se nad podobnými jevy zasmát.
U vedomí toho, ze tak myslí clovek, který podle vlastních slov pracoval ve
výchove,
je mi z toho trochu smutno. Asi se náhled mladsích generací na zivot mení
mnohem rychleji, nez si starsí generace pripoustejí. Presto jsem optimista
a i nadále budu delat vsechno pro to, aby rozhodujícími ciniteli dalsího
vývoje u nás nebyly politické strany, nýbrz nejrozmanitejsí vlivná
obcanská sdruzení.
S pozdravem Tomás Jurcík
Protoze stále povazuji diskusní fórum "verejnact" za demokratickou moznost
vyjádrit se ke kazdému príspevku, replikoval jsem pana Jurcíka takto :
Pane Jurcíku,
kde jste byl, kdyz se zacalo rozpadat Obcanské fórum? Uz
tehdy jste prece mohl zacít delat vsechno proto, aby rozhodujícím cinitelem
dalsího vývoje u nás nebyly politické strany, ale toto vlivné obcanské
sdruzení !! Muzete mi ríci, proc jiz tehdy jste nemobilizoval v této veci
mládez a obcany ?? JVP
Odpoved Tomáse Jurcíka bez podpisu prisla v zápetí : Spoluzakládal jsem
ODS.
Schopnost výmeny názoru v diskusi (http://groups.yahoo.com/group/verejnact)demonstruje pan Jurcík vskutku
mimorádným zpusobem a nechápu proto jeho vlastní duvod úcasti v podobném
fóru. Ledaze by v ní hledal své spríznence v "krízovém" tazení proti
"spodine", která si dovolila mít svuj vlastní názor na to, co se událo o
Vánocích v Ceské televizi. Bohorovnost, falesné poplácávání po zádech,
servilita a patolízalství tolik známé z fóra CT - Vec verejná, se ale
infiltrovala i do této diskuse o které jsem si myslel, ze bude setkáním
otevrených a nezávislých lidí. Muj omyl ale shrnuje jeden z mnoha podobných
mailu, tentokrát opet pana Jurcíka z 10.3.2001 :
Renato,
i já si rád cetl a ctu Vase príspevky. Nebýt Vás, Romana, VP, Moniky a
nekolika dalsích, asi by nemelo smysl v této diskusi utrácet cas. Díky!
Tomás Jurcík
EPILOG:
MF Dnes, pátek 16.3.2001 strana 8 : Podle posledního výzkumu
Sociologického ústavu Akademie ved (CVVM) v únoru témer polovina obyvatel
dosla k tomu, ze k masovým protestum na námestích vlastne nebyl duvod.
Revoltující zamestnanci zustávají sympatictí "jen" 47 procentum lidí. S
jejich postupem ale dríve souhlasilo pres 81 procent lidí...
17. února 2001 od 18 hodin bylo na programu opery Národního divadla představení opery Richarda Wagnera Tristan und Isolde (Tristan a Isolda). Toto dílo klade na interprety hlavních rolí mimořádné nároky a proto většina světových scén, které toto dílo uvádějí, zvou do představení hosty, kteří se specializují na wagnerovské role. Tito pěvci mají vzhledem k mimořádnosti svého talentu a k náročnosti rolí extrémní honorářové nároky. Soubor opery ND měl v době přípravy inscenace naštěstí v zaměstnaneckém poměru představitele role Tristana pana Sergeje Ljadova a pro roli Brangäne paní Yvonu Škvárovou. Pro úplnost uvádím, že v sezóně 2000/2001 uvádíme toto představení v jednom obsazení.
Naneštěstí ve čtvrtek 15.2. pan Ljadov ohlásil indispozici a z objektivních příčin nemohl v představení vystoupit. Do odpoledne se nám podařilo sehnat adekvátní náhradu - pana Goldberga, který zpívá tento typ rolí na německých scénách. K tomuto kroku jsme přistoupili i přesto, že jeho honorář byl na vysoké úrovni (i když vyjednáváním se nám podařilo dosáhnout zlomku jeho obvyklých honorářů v Německu).
V pátek 16.2. paní Škvárová - pěvkyně pro roli Brangäne - přišla s neschopenkou. Byla další objetí chřipkové epidemie. V tomto momentu jsme již nebyli schopni z rozpočtu pokrýt další honorář pro pěvkyni, která by nahradila paní Škvárovou (zaměstnance ND) na dostatečné úrovni, a proto jsme museli přistoupit ke změně představení.
Podařilo se nám získat pana dirigenta Jiřího Kouta, čerstvého nositele ceny České hudební rady za mimořádné zásluhy o šíření české hudby v zahraničí, který měl dirigovat Tristana, pro dirigování náhradního titulu večer 16.2. - Její pastorkyňu Leoše Janáčka. Dirigent Kout tuto Janáčkovu operu řídí v mnoha světových operních domech a tento večer byl zážitkem pro pražské operní obecenstvo.
Změna titulu z opery R. Wagnera na jedno z nejvýznamnějších operních děl české operní literatury byla vysvětlena a omluvena šéfem opery Josefem Průdkem před začátkem představení před oponou.
Pisatel Dr. Miloš Pěkný si ale především stěžoval na špatnou organizaci, která vznikla při přijímání vstupenek zpět od diváků, kteří nevyužili možnosti zhlédnout náhradní představení. Situaci jsem osobně projednal s vedoucím úseku obchodu a propagace panem Václavem Beránkem. Uvádím následující.
Hledištní personál nacházející se ve vstupním foyer především, ale i v ostatních lokalitách Národního divadla je odpovědný za včasné a správné usazení návštěvníků do hlediště a za prodej inscenačních programů. Není oprávněn podávat obchodní informace, prodávat či vracet vstupenky. Z tohoto důvodu je na každém večerním i odpoledním představení přítomna pokladní, která zastupuje obchodní oddělení a je odpovědná za rychlé řešení vzniklých problémů se vstupenkami - v případě zrušeného představení, náhlých změn titulů, atp. Národní divadlo prodává vstupenky prostřednictvím prodejního vstupenkového systému Pegas. Prodej vstupenek se řídí přísnými pravidly, která jsou zakotvena v obchodní směrnici Národního divadla. Prodej vstupenek na scény Národního divadla se uskutečňuje několika možnými způsoby. Vstupenky je možné zakoupit v pokladnách ND a StD a zaplatit přímo v hotovosti nebo prostřednictvím obchodního oddělení, které vyřizuje hromadné objednávky a v souvislosti se snahou o zlepšení služeb pro diváky vstupenky zasílá spolu s fakturou nebo složenkou objednavatelům po celé republice i do zahraničí. Dále vstupenky na scény ND prodávají (na základě uzavřených smluv o spolupráci) také naši smluvní partneři nebo cestovní kanceláře, které mají kupř. své pobočky i v zahraničí a i tam vstupenky do ND prodávají. Jedná se o společnosti zabývající se prodejem vstupenek na všechny kulturní akce v Praze nebo i v celé republice. Vstupenky prodané prostřednictvím smluvních partnerů mají pochopitelně vyšší cenu. Zmiňuji se o této skutečnosti především proto, že Národní divadlo nemůže právě při změnách nebo zrušených představeních přijímat zpět vstupenky zakoupené u jiného prodejce, tedy za vyšší cenu. Divák musí uplatnit vrácení vstupenky v místě prodeje (tato informace je uvedena i na zadní straně vstupenky). Vstupenky zakoupené příkladně v zahraničí jsou mnohonásobně dražší než ty, které diváci zakoupí v pokladnách Národního divadla. Národní divadlo tedy nemůže proplácet poplatky pro jednotlivé zprostředkovatele, jejichž blíže nezjištěné množství může celkovou výslednou cenu vstupenky ovlivnit. Tuto garanci má tedy vždy poslední článek řetězce, který jak předpokládám je schopen za navrácené vstupenky zákazníkům vracet zpět jejich peníze. Při prodeji vstupenek na hromadné objednávky je nutné v případě přijímání vstupenek zpět dodržovat pravidla - v souvislosti s provázaností zaúčtování plateb jak za faktury nebo za složenky - s celopodnikovým účetnictvím. Vstupenky placené při odběru hromadnou platbou lze stornovat nebo provádět dobropis právě až v obchodním oddělení, které přesně eviduje, jakým způsobem byla ta která vstupenka hrazena a zda byla platba skutečně provedena (abychom nevraceli ještě neobdržené peníze).
Není to dobrovolná činnost navíc, jak se Vám možná zdát, kdy pokladní ve večerní pokladně bedlivě a možná zdlouhavě pročítala a do prodejního systému Pegas přepisovala pořadová čísla předložených vstupenek. Právě po zapsání vydané vstupenky do systému se ukáže, jakým způsobem byla vstupenka zakoupena a v okamžiku, kdy je jasné, že byla zakoupena v pokladnách Národního divadla a tedy že není na vstupence zprostředkovatelská přirážka, vstupné bez problému obratem navrací. V případě, že zjistí, že vstupenku sice vydávalo Národní divadlo, ale divák ji získal prostřednictvím některého z obchodních partnerů Národního divadla, odesílá žadatele na místo jeho nákupu a nebo do obchodního oddělení. Kontrola vstupenek ve večerní pokladně se divákovi jeví jako zdlouhavá a nepochopitelná. Leč je bezesporu nutná. Zdálo-li se Vám jednání pokladní nehodné Národního divadla, omluvte ji prosím, ale s přihlédnutím na to, že, jak věřím, chtěla dlouhou frontu diváků uspokojit v době co nejkratší, jednala rychle a ne možná dostatečně uctivě.
Bohužel i s dalším zmiňovaným problémem - s jazykovou nedostatečností hledištního personálu se musí Národní divadlo potýkat. Jazykové schopnosti hledištního personálu jsou v pravdě jen mizivé ale s přihlédnutím k celkové finanční situaci Národního divadla, kdy v oblasti mzdové například právě uvaděčky, které jsou v divadle každý večer (v ND se hraje každý den, o sobotách a nedělích, kdy se hrají obvykle dvě představení - odpolední a večerní) mají měsíční plat ve výši - přepočteno na libry - 40 GBL. Jistě pochopíte, že tato mzda nezaručí odbornou kvalitu personálu.
Musím ještě dodat, že vždy při změně představení je ve vitrínkách Národního divadla uveřejněna omluva divákům, v případě operního představení je omluva uvedena i v jazykových mutacích.
<>
JUDr. Jiří Srstka, ředitel ND
Na závěr musím dodat, že pečlivě sleduji procento stížností na nedostatky při prodeji vstupenek a chování hledištního personálu. V úhrnu roku prozatím nikdy nepřekročily 1% počtu diváků, kteří navštívili či nakupovali vstupenky do ND. Dle mezinárodních statistik je toto procento velice dobrým výsledkem.
pred casem BL publikovaly zkusenost navstevnika ND se zrusenym
predstavenim Tristana a Isoldy. Shodou okolnosti jsem byla na temz
predstaveni, ale predplatitelum penize nevraceli. Tristana a Isoldu
nahradili Jeji pastorkyni. Ta proto jiz v programu podle vysvetleni ND
nebude. Nyni poslali nahradni listky na Tristana a Isoldu. Misto
predplatneho v nejvyssi cenove kategorii I. galerii. Ceske instituce
(jakekoliv) si opravdu delaji z lidi onuci.
Stejně nesmyslné je zvýšení nebezpečí korupce, které je předpokládáno při zavedení školného. Ochota platit za přijetí na školu se odvíjí od výše výhod (peníze, prestiž, odklad vojny…), které studium přináší. Zavedením možnosti platit za studium míru těchto výhod (a tedy ochotu platit) neovlivní. Naopak: od lidí studující práva mám informaci, že „poplatky“ za přijetí jsou tak vysoké, že alternativa 14 tisíc školného ročně se jeví jako velice levná.
Co vlastně je ve článku odmítáno: podřízení vzdělávání krátkodobým požadavkům trhu, redukce člověka pouze na "flexibilní pracovní sílu", "imaginární lidský zdroj". Tento postoj by mi nebyl nesympatický, pokud by ihned vzápětí autor (opět) neprokázal naprostý ekonomický diletantismus. Maximalizace zisku není jediným cílem firem. Ty úspěšné se spíše snaží o dominanci v perspektivním segmentu trhu a toho nedocílí minimalizací nákladů. To, že některé české firmy jedou na maximální krátkodobý zisk s minimálními náklady hraničí z hlediska strategie až s barbarstvím jehož typickou obětí však nejsou vysokoškoláci, ale spíše absolventi učebních oborů. Kromě toho fakt „katastrofálního nedostatku studentů technických směrů a přeplněností VŠ humanitních a ekonomických směrů“ svědčí o opaku než se tvrdí v článku: „požadavky trhu“ po 90. léta byly právě po technických oborech, kde jsou dokonce nástupní platy vyšší než u ekonomů, což se ví a stejně se na ně nikdo nehlásí. I v letech 93-95 byl daleko větší nával na humanitní obory, přestože platy (např.) učitelů, historiků a psychologů byly nízké.
Fašistická je představa podle které by trh měla vystřídat jakási dlouhodobé koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti, termín co mne jako svobodomyslného člověka naplňuje hrůzou, stejně jako představa, že se mi hodná státní (?) autorita postará o to abych nemusel měnit zaměstnání. Pojem kvalitativní postup člověka mi až příliš připomíná teze o přerodu/zrodu nového socialistického člověka (a nebo rovnou nadčlověka) a „obohacování jeho znalostí o nové objevy, metody, prohlubování a rozšiřování jeho vědomostí“ je pojem jak z padesátých let.
Je smutné, že právě tato představa koncepce rozvoje chráněného před trhem (která je dnes naprosto nesmyslná, především v rámci malé otevřené ekonomiky jako je ČR) mobilizuje dnešní vysokoškoláky. Co vím, když „liberálně pravicová ODS“ kupčila s EU s našimi budoucími právy (zákaz nákupu půdy za omezení přístupu na pracovní trh EU), neozval se nikdo. Izolacionizmus však táhne, tak tedy správně pryč s odpovědností za svět „pane kolego“ Štefko, pryč „s pochybných dobrodružství "pod praporem humanismu a svobody".
Za obzvlášť nešťastný považuji argument o užití zkušeností z krize v ČT. Tato krize vedla k přijetí zákona, který daleko více vydává ČTV na pospas parlamentu, protože členové rady jsou dle něj daleko lépe odvolatelnější. Kromě toho průběh krize jak se odehrával na půdě FFUK měl řadu odpudivých rysů. Především párek udavačů Koura - Cieslar se opravdu „vyznamenal“, viz přepis z Tady a teď (a je třeba dodat, že pánové Koura a Mareš zpívali, dle mým informací, spolu a dokonce snad ani nešlo o nacistické písně):
Miroslav MAREŠ, předseda Rady ČT: Mně chodily několik dnů e-maily, že se tato skutečnost zveřejní a že prostě, pokud nerezignuji z rady. Já jsem asi před třemi roky byl v Hamburku a já si na tuto skutečnost prostě nepamatuji.
Petr VRABEC, moderátor: Na události z Hamburku si ovšem vzpomíná i další účastník stáže, student filozofie Jan Cieslar.
Jan CIESLAR, student: Já jsem toho byl svědkem, bylo to před jednou přednáškou, kde jsme si tak žertem povídali, co by na té přednášce tak mohlo být, a najednou pan kolega Mareš začal zpívat nějaké nacistické písničky, nevím, který to byly, ale vím, že to byly nacistický písně.
Pokud chce jít iniciativa SOS student podobnou cestou, potěš nás pámbu.
Jde
o obcasnik "Klaudyán", ktery je podle svého podnadpisu "internetovy
magazin pro historickou geografii a environmentalni dejiny".
Povazuji za
vymluvne, ze to neni treba "internetovy casopis zamereny na vyvoj
zemepisneho prostredi." To slovo internetovy bych prijal(akceptoval) a
uprednostnil(preferoval) nad nejakym novotvarem(neologismem).
Nemohu se
vsak ubranit opovrzlivemu usklebku (pejorativni grimase), kdyz se
pojednava(referuje) vzdelane(erudovane) a podlozene(fundovane) se
zrejmym(evidentnim) citem(sensitivitou) pro jazyk(lingvu), ehm, na podporu
nazvoslovi(terminologie) Cesko, se kterym mimochodem souhlasim.
Ono totiz
neni divu, ze nazev Cesko odmitaji normalni lide jako vyplod(kreaci)
nejakych radobyodborniku(diletantu) nebot tito osvetovatele(lumeni) nam
neopominaji vylepsovat/(inovovat) i v drobnostech takova klasicka slova
jako diskuse(diskuze) - viz komentar Stepana Kotrby v uvodniku BL stejneho
cisla, upozornujici na skutecnost, ze na serveru http://www.nejsmeovce.cz
vzniklo "diskuzní fórum" (sic)
Ne na vsechno mame hezke ceske slovo. Napriklad takova 'nauka o znacich'
se lepe rekne semiotika, o internetu uz rec byla.
Ale pozor, aby z toho nakonec nebyla simiotika(opicarna).
<ú>
Vzhuru zpet do arborealniho environmentu, nebot "Jsme novi a lepsi!"
