Pokusím se pokud možno stručně charakterizovat, o co jde.
Asi před týdnem jsem obdržela dopis Ing. Milana Točiny, generálního ředitele
Pojišťovny UNIVERSAL (máme u ní uzavřeno pojištění domácnosti), ve kterém
kromě jiného sděloval, že pojišťovna rozvázala k datu 31.12.2000 smlouvu o
zprostředkování se společností TUBL & spol., a to z toho důvodu, že
společnost využila databázi osobních údajů klientů pojišťovny s cílem
oslovit je a převést je k jiným pojišťovnám s cílem získat novou provizi za
uzavření pojistky s vyšším pojistným.
Po přečtení dopisu ředitele Točiny se mi rozsvítilo : v posledních dvou
letech mi totiž soustavně docházely panem Tublem osobně podepsaná přání ke
všemu možnému (narozeniny, svátek, novoroční přání apod.), ale současně s
pozvánkou k osobnímu projednání výhodnějších podmínek smlouvy.
Informace
ředitele ve mně vzbudily podezření, že by mohlo jít i o další nezákonné
použití osobních údajů a protože mi to nedalo, obě firmy jsem si
"prolustrovala" v internetovém obchodním rejstříku.
Po několikavečerním
luštěním pavouků, kterými jsou personálně propojeny osoby statutárních
orgánů Pojišťovny Universal, vytunelované Universal Banky, vytunelovaného
investičního fondu TREND a desítek dalších pochybných firem se dostavil
šok, který se změnil po přečtení Vašeho článku o spojení Václava Březáka
s dr. Tomášem Nebeským ve stav zcela infarktový, neboť tito pánové se
objevují i u dalších podvodů - rabování českých lesů, zejména na Moravě,
krachy našich pivovarů, podivné machinace realitních firem s pozemky atd.
Jedná se stále o stejný okruh lidí, o stále stejná jména.
Představa, že osobní data celé naší rodiny projdou rukama lidí z firmy
DELTAX, kde nejméně dr. Grée a její manžel jsou provázáni s osobami, které
připravily naši rodinu o část úspor v jedné z krachujících bank a tuto
republiku o miliardy, mě rozhodně nenechává klidnou. Lidi by se určitě měli
dozvědět, že na ČSÚ pracují buď amatéři, kteří přípravu sčítaní odflákli a
žádnou bezpečnost nezajistili, nebo jsou přímo napojeni na tuto mafii.
Pro pojišťovny všech typů a jejich zprostředkovatele nabízející všemožná
pojišťění musí být i malý zlomek databáze ze sčítání poklad k nezaplacení.
Začínám se skutečně bát, a není to určitě hysterie, že s obyvateli této
republiky začíná manipulovat mafie.
Demokracie může škodit
Tak argumentuje nestor britských historiků Eric Hobsbawm v aktuálním čísle časopisu New Statesman. Jeho argumentaci shrnujeme. V plné verzi je jeho článek anglicky zde.
Dokáže "vůle lidu" přinést řešení pro společnost jednadvacátého století?
Nikdo se veřejně neodvažuje zpochybňovat demokracii. V dobách tzv. "reálně existujícího socialismu" se údajnou demokracií zaštiťovaly i ty nejméně demokratické režimy jako Severní Korea, Pol Potova Kambodža a Jemen. I dnes je nemožné - s výjimkou pár islámských teokracií a dědičných království na Blízkém východě - najít režim, který neoslavuje myšlenku v soutěži zvolených parlamentů či prezidentů. Právě proto je však racionální veřejná diskuse o demokracii potřebná a zároveň neobyčejně obtížná.
Nutně neexistuje žádná logická souvislost mezi různými složkami konglomerátu, který nazýváme "liberální demokracií". I nedemokratické státy mohou být založeny na principu právního státu, jak tomu bezpochyby bylo v Prusku a v říšském Německu. Od dob Tocquevillových a od dob Johna Stuarta Milla víme, že svoboda a snášenlivost vůči menšinám je v demokracii daleko častěji ohrožována než chráněna. Víme také od Napoleona III., že režimy, které se dostaly k moci prostřednictvím státního převratu, mohou pak ve volbách získávat autentickou, drtivou většinu, tím že mají podporu většiny (mužských) voličů. A ani Jižní Korea ani Chile v sedmdesátých a osmdesátých letech nenapovídají, že je organická souvislost mezi kapitalismem a demokracií.
Svobodné volby se však považují za důležité nikoliv proto, že to zabezpečuje občanská práva, ale proto, že to (teoreticky) poskytuje lidem možnost zbavit se nepopulární vlády. Zde je ovšem nutno zaznamenat tři velmi důležité věci.
Zaprvé, liberální demokracie, stejně jako jakákoliv jiná forma režimu, vyžaduje existenci politické jednotky, v jejímž rámci by mohla existovat, většinou je to "národní stát". Bez takové jednotky nemůže liberální demokracie existovat. Zda bude moci liberální demokracie existovat v Evropské unii jako celku, to se teprve ukáže.
Zadruhé, je pochybné, zda je liberálnědemokratická politika vždycky lepší než nedemokratická vláda. Ukrajina získala nyní demokratickou politiku (alespoň víceméně), ale za tu cenu, že přišla o dvě třetiny svého skromného hrubého domácího produktu, jaký měla za sovětských dob. V Kolumbii nevládla nikdy armáda déle než po velmi krátkou dobu, Kolumbie má skoro pořád ústavní, demokratickou, řádně zvolenou vládu, existují tam dvě hlavní politické strany, které spolu soupeří, jak to teorie vyžaduje. Přesto však dosahuje počet osob, usmrcených, zohavených a vyhnaných z domovů za poslední půlstoletí v Kolumbii milionů a je to daleko větší počet než počet obětí latinskoamerických diktatur.
Třetí skutečnost vyjádřil Winston Churchill: "Demokracie je nejhorší forma vlády, až na všechny ty ostatní formy vlády, které byly občas vyzkoušeny." Argumentace pro demokracii je v podstatě jen záporná. I jako alternativa pro jiné systémy lze demokracii bránit jen s povzdechem. Během většiny dvacátého století to moc nevadilo, protože konkurenční politické systémy byly tak strašné.
Přesto však je "lid" dnes zdrojem moci ve všech státních vládách kromě vlád teokratických. To je správné: Má-li mít vláda nějaký smysl, musí hovořit jménem občanů a starat se o jejich dobro. Ani diktatury nepřežijí příliš dlouho, když je jejich poddaní přestanou tolerovat. Právě proto, když na to došlo, se "totalitní" režimy ve východní Evropě, navzdory tomu, že státní aparát zůstal loajální a mašinérie útlaku dál dobře fungovala, rychle a tiše rozložily.
Moc moderních států je založena na třech předpokladech: zaprvé, stát má větší moc než ostatní jednotky, které působí na jeho území, zadruhé, obyvatelé tohoto území víceméně dobrovolně přijímají autoritu tohoto státu a zatřetí, vláda pro ně poskytuje služby, které by jiné agentury nedokázaly poskytovat tak efektivně - zejména jde o zákonnost. Za posledních třicet až čtyřicet let začínají tyto tři předpoklady velmi výrazně ztrácet platnost.
Zaprvé, jak to dokazuje Severní Irsko, i velmi stabilní a efektivní stát je bezbranný vůči novým, malým, přenosným nástrojům zkázy. Moderní život je nesmírně zranitelný, lehce vzniká chaos. Takže vlády už nemají monopol na vynutitelnou moc.
Zadruhé, lidi už nejsou ochotni dobrovolně poskytovat loajalitu populárně legitimní vládě, ani poslouchat vládu nelegitimní.
Zatřetí, od sedmdesátých let kritizují ultraradikální politikové a ideologové stát. Argumentuje se, a to daleko více s teologickým přesvědčením než za pomoci historických důkazů, že veřejné služby dokáže lépe poskytovat "trh". Takže stát už přestal aktivně i pasivně mobilizovat občany a spoléhá jen na soukromé hospodářské mechanismy.
Suverenita trhu není však dodatkem k liberální demokracii: suverenita trhu je alternativou k liberální demokracii. Je alternativou k veškeré politice, protože popírá nutnost politických rozhodnutí, což právě bývají rozhodnutí týkající se společných či skupinových zájmů, na rozdíl od volby jednotlivce, který má individuální preference. Účast na trhu nahrazuje účast v politice. Zákazník nahrazuje občana.
Dvě skutečnosti jsou dnes náhražkou občanské aktivity při jejím dnešním úpadku a náhražkou efektivity tradičních procesů zastupitelské vlády. Cílem veškeré politiky se staly palcové titulky v novinách (anebo dramatické televizní záběry) - ty jsou totiž daleko efektivnější (a lehčeji dosažitelné) než mobilizace desetitisíců lidí. Už je dávno pryč doba, kdy se celé ministerstvo soustřeďovalo na vypracování přesvědčivé odpovědi pro parlamentní interpelaci. Nyní se třese ministerský předseda před publikací reportáže od investigativního novináře. Dramatické veřejné vyjadřování nesouhlasu musejí brát vážně i vlády s velkou parlamentní většinou - přestože jde většinou o kampaně, vyvolané malými, nevolenými a netypickými menšinami.
V důsledku existence hromadných sdělovacích prostředků je dnes veřejné mínění mocnější než kdy předtím, a to vysvětluje, proč dochází k tak obrovskému vzestupu profesí, které se specializují na ovlivňování veřejného mínění.
Méně je známo o přímé souvislosti mezi politikou sdělovacích prostředků a tzv. direct action - totiž přímými akcemi zdola, které rovnou ovlivňují rozhodující osoby na samém vrcholku společnosti a vyhýbají se středním strukturám zastupitelské demokracie.
Všichni dobře známe onen "efekt CNN" - onen politicky silný, ale nestrukturovaný pocit, že "něco se musí udělat" ohledně Kurdistánu, Východního Timoru či jiných krizových částí světa. Nedávné demonstrace v Seattle a v Praze ukázaly, jak efektivní jsou dobře cílené přímé akce malých skupin, které dobře vědí, jak přesně se chovat před kamerou. Takové akce dokáží ovlivnit i jednání organizací, které byly vytvořeny tak, aby byly imunní před tlaky demokratické politiky, jako je MMF a Světová banka.
Tak vzniká pro liberální demokracie velmi vážný a aktuální problém. Ve stále více globalizovaném světě koexistují národní vlády se silami, které dokáží ovlivňovat život občanů nejméně tak silně, jako samy vlády, ale tyto síly jsou mimo dosah vlád. Vlády jsou vůči nim bezmocné. Stoupne-li například cena ropy, občané jsou přesvědčeni, že by s tím vláda měla něco dělat.
Ale co může vláda dělat? Daleko více než v minulosti jsou vlády pod tlakem systematicky zkoumaného veřejného mínění. Vlády ovšem nemohou přestat vládnout a PR agentury jim taky neustále radí, aby dávaly najevo, že aktivně vládnou. Přitom musejí státní úřady často činit rozhodnutí o společném zájmu, která jsou technická, stejně jako politická. Tady jim demokratické hlasování (ani tržní rozhodování zákazníka) vůbec nepomůže. Ekologické dopady neomezeného rozvoje automobilové dopravy se nevyřeší uspořádáním referenda. Kromě toho, nutná řešení mohou být nepopulární, a v demokracii je nemoudré říkat občanům, co nechtějí slyšet.
Jak poznamenali Sidney a Beatrice Webbovi, občané nedokáží předem posuzovat projekty, jen jejich výsledky. Veřejnost umí daleko lépe hlasovat proti něčemu než pro něco. Umí sice zlikvidovat dlouholeté zkorumpované režimy (Itálie, Japonsko), ale neumí už vytvořit pozitivní alternativu. Uvidíme, jak to dopadne v Srbsku.
A přesto je vláda pro lidi. Je tak efektivní, nakolik jsou s ní obyčejní lidé spokojeni. Jakkoliv neinformovaná nebo i hloupá je "vůle lidu", je životně důležitá. Jak jinak můžeme zhodnotit veškerá ta technickopolitická řešení, ať už jsou z odborného hlediska uspokojivá, než podle toho, jak ovlivňují lidský život? Sovětský režim selhal, protože neexistovala obousměrná komunikace mezi těmi, kdo rozhodovali a těmi, kdo se podle těch rozhodnutí museli řídit. Volnotržní globalizace posledních dvaceti let učinila tutéž chybu.
Ideální řešení už většinou není pro vlády k dispozici. Bývalo to řešení, které využívali v minulosti lékaři a piloti letadel - že jsme všichni na jedné lodi. Jenže jen málo vlád se těší v současnosti takové důvěře občanů. Alternativní mediální experti neustále podvracejí činnost vlád.
Takže nejpohodlnějším řešením je pro vlády udržovat pokud možno většinu svého rozhodování mimo politiku a mimo publicitu. Velká část politického rozhodování se děje za scénou. Tento trend však povede k růstu občanské nedůvěry ve vládu a v politiky.
Svět bude zřejmě i v jednadvacátém století dále zápasit s těmito nedokonalými demokratickými mechanismy. Existující politické mechanismy dramaticky nevyhovují našim problémům. Fungují jen uvnitř existujících států, jejichž počet roste, a snaží se reagovat na globální svět, který tyto mechanismy nemohou ovlivnit. Vůbec není jasné, jestli bude možno tyto mechanismy uplatnit v obrovském a heterogenním prostoru Evropské unie. Soutěží se světovou ekonomikou, jejímiž jednotkami jsou nadnárodní firmy - to jsou jednotky, pro něž otázky politické legitimity a společného zájmu neexistují.
Kromě toho žijeme ve věku, kdy dopad lidského jednání na ekologii je obrovský. Neutralizace těchto dopadů bude vyžadovat akce, které voliči ani zákazníci velmi pravděpodobně nepodpoří.
Jinými slovy, stojíme na počátku třetího milénia asi jako onen příslovečný Ir, kterého se zeptali, jak se dostat do vesnice Ballynahinch, on se zamyslel a řekl: "Ale to je špatné, že vyjíždíte odsud."
Soud Evropské unie postavil kritiku EU mimo zákon
Evropský soudní dvůr včera rozhodl, že má Evropská unie zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů. Tím bylo zrušeno dosavadní anglické zvykové právo a padesát let evropských právních precedentů, týkajících se občanských svobod, napsal ve středu 7. března britský deník Daily Telegraph.
Nejvyšší soud Evropské unie rozhodl, že měla Evropská komise plné právo propustit Bernarda Connollyho, britského ekonoma, který přišel v roce 1995 o místo, protože napsal a publikoval knihu, kritickou vůči evropské měnové integraci. Jmenovala se The Rotten Heart of Europe, Prohnilé srdce Evropy.
V soudním rozhodnutí se praví, že má Evropská komise právo omezovat disidentské názory za účelem "ochrany práv jiných osob" a potrestat jednotlivce, kteří "poškozují image a reputaci Evropské komise". Případ má širší dopad pro otázky svobody projevu a mohl by omezit práva občanů Evropské unie, kteří nepracují pro bruselskou byrokracii.
Soud charakterizoval Connollyho knihu jako "agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou". Zvlášť se mu nelíbilo, že autor argumentoval, že hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a "v konečném důsledku i míru".
Avšak odmítl argument, který před třemi měsíci předložil generální advokát Damaso Ruiz-Jarabo Colomer, podle něhož prý je Connollyho kritika Evropské unie podobná extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.
Connollymu bylo nařízeno, aby zaplatil náklady Evropské komise na proces. Konstatoval, že proces nebyl spravedlivý. Uvedl: "Vrátili jsme se zpět do doby inkvizice. Práva obžalovaných nejsou žádným způsobem respektována ani zaručena. Byl vzkříšen trestný čin podvratné pomluvy."
Colomer argumentoval ve svém soudním podání v listopadu 2000 v této věci, že významný precedenční britský případ týkající se svobody projevu v této věci není pro evropské právo relevantní. Z jeho postoje vyplývalo, že Evropský soud není ochoten brát britskou právní tradici příliš vážně.
Connolly nyní hodlá předložit svůj případ jinému evropskému soudnímu dvoru, Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který nemá nic společného s Evropskou unií.
Laskavost politiků napříč politickým spektrem
Kdyz Pavel Rychetsky jako docasny ministr spravedlnosti projevil vstricnost
vuci uprchlemu trestanci Jirimu Kajinkovi, pomyslel jsem si, ze se v nem
ozvalo socialnedemokraticke souciteni s lidmi ve slozitych zivotnich
situacich. Uprimne receno, Rychetskeho krok se mi libil, i kdyz ho tehdy
leckdo odsuzoval.
Nyni se dovidam, ze dobre srdce neni jen priznacnou
vlastnosti socialnich demokratu, ale soucit s lidmi v nesnazich se projevuje
u nasich politiku napric politickym spektrem a dokonce sjednocuje ke
spolecnemu usili ideologicky nesmiritelne protivniky.
Tak pan poslanec Karel Kuhnl se ujal sympatickeho ruskeho uprchlika
Vladimira Gause, ktery sice nikomu neskodil a v Rusku byl trvale
pronasledovan, ale presto se u nas nemohl po radu let domoci postaveni
uprchlika. Pan poslanec se ho ujal, i napsal doporucujici dopis
"nepratelskemu" ministrovi vnitra Grulichovi a pozdeji take jeho nastupci,
Stanislavu Grossovi. Dobra vec se podarila. Prestoze se za bezence postavil
ideologicky protivnik, v panech ministrech se probudila socialnedemokraticka
dobra srdce a nestastnikovi pomohli. Diky tomu snad konecne v nasi zemi
nasel klid dobry clovek, ke kteremu se jeho vlast nechovala dobre.
Nemohu vsak jednoznacne chvalit vstricnost obou socialistickych ministru
vnitra k ruskym bezencum, protoze znam i jiny pripad, v kterem by bylo
slusnejsi se zatvrdit. Kdysi se u nas zalibilo sikovnym ruskym manzelum,
Markovi Plaxovi a Natalii Kovaleve, kteri si zde zalozili firmu Intertrade
PK s.r.o. se sidlem v Praze 8. Zivili se zvlastnim zpusobem. Jejich zivnost
bychom mohli pojmenovat: Zahranicni uvery snadno a rychle. Od zakazniku, ci
spise obeti, vybirali nemale penize na naklady rizeni. Za jejich vraceni v
pripade nedodani slibeneho uveru rucili smenkami nebo seky. Nic z toho
nebylo pravda. S uverem to nikdy nevyslo, prijate zalohy nikomu nevratili,
seky a smenky nebyly kryte. Zustavaji za nimi skody za nekolik milionu.
Obcanskopravni vymahani nahrady je bezucelne, protoze nic nemaji.
Pokusy o
trestni stihani skoncily neuspesne. Prestoze jejich skudcovska cinnost byla
ministerstvu vnitra znama, postupne v dobe pusobeni obou milosrdnych
socialistickym ministru vnitra oba ziskali pravo zit na nasem uzemi.
Jejich
zadosti byly vyrizeny rozhodne rychleji nez ta Gausova. Tesim se, ze se
jednou v novinach take doctu, kdo se za ne primluvil. Jiste to musel byt
nekdo daleko mocnejsi, nez pan poslanec Kuhnl, protoze intervenoval ve
prospech pochybnych existenci, a presto se ucinek jeho zasahu dostavil
rychleji.
Neškodná reklama anebo jen komerční zneužívání dětí?
Dětská prostituce je aktuální problém, před kterým konečně zpozorněly i naše státní orgány. Je ale dojemné slyšet občas vyjádření české policie, že to u nás zatím není tak zlé. Lze se smířit s tím, že konkrétní a prokazatelně zjištěné případy vlastně neexistují a že tedy není důvod se příliš znepokojovat? Tato činnost přece není veřejná, a proto existuje skrytě a pochopitelně velmi utajeně. Přestože současná lidská společnost nevnímá etické hranice a žebříčky hodnot nijak závazně, nedovolila zatím dětskou prostituci legalizovat. I když ani zde nelze budoucí vývoj lidského druhu přesně odhadnout, tolerance a legalizace takového chování by znamenala pro lidstvo totální mravní úpadek.
Jestliže je dětská prostituce dosud obtížně prokazatelná, dětská pornografie zaznamenala především díky internetu nebývalý zájem a je snadno dostupná. Přitom dětskou prostituci nelze oddělovat od dětské pornografie, protože spolu těsně souvisí.
Zcela novým jevem který stojí za povšimnutí ze společensko -sociologického hlediska, je masivní poptávka po tomto druhu exklusivního „zboží“. Dostupný internet je doslova zaplaven nabídkou dětské pornografie nejrůznějšího druhu.
Incest, pohlavní styk mezi sourozenci a pohlavní zneužívání těch nejmenších dětí, je zde bohužel naprostá samozřejmost. V nabídce jsou již od tří let a jejich identita je redukována na pouhé pořadové číslo a formát, pod kterým lze obrázek otevřít.
Kde není poptávka, není nabídka a návštěvnost těchto stránek se v podstatě stává masovou záležitostí, která nemusí věstit nic dobrého.
Zájem o dětskou pornografii totiž dnes zřejmě již přesahuje rámec „běžné“ pedofilní úchylky i statistické počty pedofilně zaměřených jedinců.
Lze proto podle zájmu důvodně odhadovat, že dětskou pornografii konzumují lidé z nejrůznějších vrstev společnosti, včetně té nejvyšší.
Internetová nabídka s erotickým materiálem presentuje odkazy na obrázky s dětskou prostitucí téměř všude a ty lze objevit pod obvyklým názvem lolita, prakticky na každém erotickém serveru.
Veřejné dohady o významu pojmů sexuální zneužívání dětí a komerční využívání dětí jsou naprosto směšné, neboť problém zbytečně komplikují. Tato oblast by měla být nahlížena komplexně v celé šíři souvislostí a nikdo by se neměl dohadovat o slovíčka.
Dětská prostituce a pornografie má své pozadí příčin i důsledků a tento negativní společenský jev je výsledkem působení mnoha nejrůznějších zájmů. Děti jsou totiž také komerčně využívány a zneužívány v masovém měřítku naprosto legálně a reklama je toho jasným důkazem.
Ve stovkách jejích variant nejrůznějšího druhu se totiž kalkuluje právě s dětskou nevinností i nahotou a lze jen obtížně určit, kde začínají a končí tenké hranice komerčního „pohlavního“ zneužití. Na jedné straně sice právní řád tyto hranice přesně určuje, ale na straně druhé jsou v běžné realitě života porušované a stěží rozpoznatelné.
Paradoxní totiž je, že většina pedofilů se spokojí s pohledem na obnažené dětské tělíčko, aniž by mohli být jakkoliv usvědčeni ze své úchylky. Přitom na internetu může kdokoliv navštívit stránky plné nahých i na půl oděných dětských těl od nemluvňat nahoru, ale na své si může přijít i v neškodném módním magazínu.
Jak ale zabránit komerčnímu využívání nahých dětí, když jsou díky reklamě zcela legálním a poutavým zdrojem lukrativních zisků? V této souvislosti lze zmínit třeba reklamu fy Fischer a Miele. V prvním případě reklama pod názvem „Držte si klobouky - máme pobyt zadarmo“ ukazuje tři malé chlapce, svlečené do plavek, jak diváckému pohledu nabízejí na pláži své roztomilé zadečky a v druhém případě zase presentuje reklama nahé malé dítě, v souvislosti s pečící troubou!
Podobných obrázků komerčně využívajících nahé děti jsou ve světě stovky a dítě se v dnešní době stalo jedním z důležitých nátlakových nástrojů hromadné spotřeby. Reklama proto s tichým souhlasem státu legalizuje komerční zneužití dětské nahoty a činí z ní zdroj zisku.
Totéž platí ale pro dětskou prostituci s tím rozdílem, že stát ji veřejně odmítá. Každopádně stavidla současné morálky a volné směny zboží uvolnila dítě jako objekt trhu, který dětskou nahotu v masovém měřítku nadužívá i zneužívá. Na tomto základě jsou proto dětská reklama i dětská pornografie stále jen dvě strany téže mince. Jak dlouho to nebudeme chtít vědět?
Mají Britské listy komunistické myšlení?
Kdysi davno, v dobach komunisticke totality, vydali ti, kteri s rezimem
nesouhlasili, petice Dva tisice slov (1968), Charta 77 ci Nekolik vet
(zacatek roku 1989). Jak se k tomu postavila tehdejsi nomenklatura? texty se
ji samozrejme nehodily do kramu. A tak v Rudem Pravu (i jinych novinach)
zacaly vychazet clanky, jak jsou tyto petice pomylene a spatne. Nikdy nikde
nevysel cely prepis, aby si ctenar mohl vytvorit vlastni nazor, jen kritiky. *)
V soucasne dobe se na Blistech kupodivu setkavame se stejnou praxi: nikde
neni moznost srovnani tolik kritizovanych textu p. Penase ci p. Smida. Jen
odsudky. Tato praxe prilis nesvedci o profesionalite tvurcu Blistu. Pokud
chci neco kritizovat, musim predlozit podklady. Nemohu prece jako ctenar
zaujmout stanovisko, pokud nevim, z ceho kritika Blistu vychazi, co presne
kritizuje.
Stejne tak patri ke komunistickym praktikam prestat diskutovat s nekym, s
kym nesouhlasim, protoze mi dosly argumenty. Kdyz mi editor Blistu nejen
nezodpovi na polozene otazky, ale v kratke noticce na zaver jen napise:
"Nemam cas se handrkovat o samozrejmostech," vyzniva to spise jako pohrdani
jinym nazorem.
Rovnez v dobach komunismu manipulovali s tim, co kdo rekl ci napsal. Napr.
ja jsem vcera v e-mailove vymene s editorem Blistu napsal, ze nelze
uverejnit odsouzeni dvou lidi, aniz bych uvedl dukazy a fakta. Na to jsem
dostal tuto odpoved:
"Zatreti nekdo, kdo doporucuje, aby se knihy palily, neni pro me
literarni kritik. Pro vas ano? Pan Penas si mohl alespon spravne povsimnout
autoru knihy, kterou nevecne odsoudil. Neni to kniha Culikova, vice textu v
ni napsal druhy autor, Pecina. Tyto nepresnosti nevadi?
Zactvrte nekdo, kdo vytvari nepodlozene myty, jako pan Smid, protoze ma
kamarady v CT, neni pro me nezaujaty pozorovatel. Pro vas ano?"
Nepodlozene myty zde vytvari pisatel, protoze opet vznasi nepodlozena
obvineni.
Pote jsem napsal:
"Samozrejmosti jsou overene a podlozene informace. Vy ve svem prispevku
(kde chvili mluvite v 1. osobe mnozneho cisla a jednou ve 3. osobe
jednotneho cisla) napadate dva lidi, aniz byste predlozil jasne dukazy.
Uverejnete text p. Penase z MF Dnes, uverejnete Penasovu recenzi knihy V
hlavnich zpravach: Televize (at si mohou ctenari Blistu utvorit vlastni
nazor, ne predzvykany), a uverejnete dukazy, ze pan Smid se zaprodal
prazskym radoby intelektualum a ze je "bojacny"."
A prisly mi tyto odpovedi:
"Pokud pan Penas vezme fakta, uvedena v knize, a racionalne je zpochybni,
je to neco jineho. Pan Travnicek napsal pro Nove knihy recenzi, kde
konstatuje, ze sice kniha obsahuje celou radu rozhovoru s Hodacem,
Chmelickem, Samalem, cleny Rady, celou radu dokumentu, ale jak "muzeme
dokazat, ze jsou prave, ze jsme si je nevymysleli"? Proti takovemu argumentu
nelze argumentovat nijak. Pan Travnicek ma na svuj nazor samozrejme pravo a
ja ho respektuji.
Jeste drobna poznamka na vysvetlenou, snad se vam to objasni.
Je to stejne jako s tou pornografickou vystavou v Rudolfinu. Kdyz tady ukazu
komukoliv ty "obrazy", jak vysly v Reflexu, neni o tom vubec sporu: lidi
jsou sokovani, jak muze seriozni casopis brat tuhle voajeristickou, spinavou
pornografii vazne.
Nemam cas se handrkovat o samozrejmostech."
Jak vidno, pan editor vubec neodpovida na mnou polozene dotazy, naopak
obraci rec jinam.
Pote se mnou prestal pan editor komunikovat.
Proto si zacinam klast otazku, zminenou v uvodu: Maji Blisty komunisticke
mysleni?
*) Poznámka JČ: Prohlášení Dva tisíce slov (kompletní text je v BL zde) nebylo apriori antikomunistickým dokumentem (jeho autor, Ludvík Vaculík, byl komunista), apelovalo na občanskou aktivitu. Text vyšel na jaře roku 1968 v týdeníku Literární noviny s nákladem 300 000 výtisků a také v hlavních denících. Nikdo proti němu nepublikoval žádné útoky. Naopak text podepsal velký počet občanů. - Petice "Několik vět" nebyla vydána "na začátku roku 1989", ale koncem jara toho roku.
Články Milana Šmída jsou v jeho Louči (www.louc.cz), na niž pravidelně Britské listy odkazují. Nemůžeme přetiskovat texty z časopisu Týden, který je běžně k dispozici.
Po pěti letech existence Britských listů je, přiznám se, poněkud únavné znovu a znovu opakovat tatáž fakta a principy. Proto zavádíme zásadu, že argumenty a diskuse budeme publikovat v BL pokud možno jen jednou, protože nemá cenu se kruhovitě vracet znovu a znovu k témuž a znovu a znovu přesvědčovat nepřesvědčitelné osoby. Fakta, jejichž opakování pan Lipšanský vyžaduje, jsou zjevná a byla v BL průběžně publikována. Nebudeme se k nim vracet, přestože je pan Lipšanský není schopen vnímat už v jednou zveřejněné verzi. Na své názory má samozřejmě právo.
Pane Peňási, čtu vás rád, ale přihodil se vám profesní kiks
Vazeny pane Penas,
libily se mi Vase recenze v Respektu, a pochopil jsem tedy Vas slavny ulet s rozhodcim Collinou, protoze me tehdy taky hrozne nastval a uletl jsem uplne stejne (byt v soukromi).
Zda se mi ale, ze se Vam prihodil dalsi profesni kiks, a to s panem Culikem a jeho knihou. Nechapu, jak jste mohl vytecny souhrn nekolikalete seriozni prace takhle ztrhat. Nevim, jestli ten pan Samal z tiraze Vaseho tydeniku je tyz, ktereho kritizuje Culik. Jestli je, tak jste mel byt prinejmensim opatrnejsi, kdyz jste kritiku postavil na tom, ze Culik proste strani svym udajnym kamaradum a ODS proti Samalovi. Mel byste si asi tu knihu precist pecliveji, kdyz pisete, ze pan Culik nekritizuje pana Samala, ze je spatny novinar.
Taky nevim, jak jste mohl bohorovne napsat, ze Culikovo kniha nedava popis krize do kontextu. Jestli je na te knize neco hodnotne trvaleji, tak to jsou prave obecne vyvody o tom, jak ma komunikovat verejnopravni medium s verejnosti, jaky ma byt profil clenu rady CT, jak ma vypadat management zpravodajstvi, ze by mel mit eticky kodex atd. A jestli Vas neoslovily obecne uvahy o (ne)ceneni kvality veci v Cechach, tak snad zijeme v jine zemi.
Vase recenze v Respektu (Tyden nectu, koupil jsem si to kvuli Culikovi) se mi libily, protoze se Vam casto povedlo ukazat originalne nejaky zajimavy aspekt (ostatne to plati i o tom, co jste napsal o te Bobovizi ted). Culika jste ale odstrelil hodne od boku, ze se kamaradi Dedeckovou. Jsem zklaman, ze i Vam unikl ten zajimavy pribeh, ktery Culik ma s nekterymi z tercu sve kritiky. Jak s Dostalovou, tak i s Dedeckovou to zacalo ostrou kritikou od Culika, neustalymi stiznostmi a zadostmi Peciny na radu CT atd, coz je z vetsi casti v knize dokumentovano. Povazuji za zajimavy (a v CR ojedinely) priklad, jak tyto verejne cinne osoby na zaklade techto podnetu o sve praci zapremyslely vlastni hlavou a zacaly podle meho nazoru kvalitne zastavat verejny zajem. Kdyby takhle umeli nakladat s verejnou kritikou vsichni verejni cinitele v CR (vcetne stranickych pratel uvedenych dam), byla by politicka kultura u nas o hodne dal. Pokud ma na tyto lidi redakce Britskych listu nejaky vliv, tak je to vliv verejne dokumentovany a nijak neskryvany.
Zkratka si myslim, ze jste tu ojedinelou knizku hrube podcenil. Taky si myslim, ze postavit pointu na tech vyjimecnych okamzicich, kdy Culik nekoho nalepkuje (byzantismus, fasismus), bylo trochu zlovolne, protoze to jsou jen vyjimecne okamziky. Podrobneji dokladat vetsinu svych tvrzeni, nez to dela Culik, uz opravdu nejde (viz rada analyz zpravodajstvi CT slovo od slova).