Britské listy


pondělí 5. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Zdraví:
  • Je to oficiálně potvrzeno: elektrické vedení vysokého napětí způsobuje leukémii Ukázka analytické reportážní práce rozhlasu BBC:
  • Kuvajt, bráněný Západem deset let po osvobození: nerovná a nespravedlivá společnost) Česká televize:
  • Proč jsme se nedověděli, jak to bylo s Drahošem? Mluvila byste Přesčas (Marek Pokorný) Evropská unie:
  • Bruselská krize 2001 (Miroslav Václav Steiner) Polemika o vegetariánech v české společnosti:
  • Odkud ví dr. Šimůnek, že je babička veganka? (Jan Rovenský)
  • Jak je to s dítětem v ústavu: upřesnění
  • Opravdu jsem odborníkem na hygienu výživy (Jan Šimůnek) Oznámení:
  • Přímá demokracie: Založení sítě NDDIE v Mnichově a registrace Hnutí za přímou demokracii v ČR Reakce:
  • Úpadek a soumrak Britských listů: Neodpustím si na tu hrůzu chvilku civět (Vratislav Obereigner)
  • Případ Rögnerová (Ivan David)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213- 1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.


  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si Britské listy udržet, inzerujte na  jejich stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • V nedělní Sedmičce pobavil Cyril Svoboda (KDU-ČSL) tvrzením, že vzhledem k nerozpustitelnosti Senátu jednou vzniklý senátní klub nikdy nezanikne. Představa klubu, který už léta nemá žádného senátora, ale přesto zaměstnává personál, v senátních garážích je mu vyhrazeno auto pro předsedu apod., je sice půvabná (a snad by ani nepřekvapila), ale je to jinak: podle § 21, odst. 2, jednacího řádu Senátu klub zaniká, jestliže počet jeho členů klesne pod počet senátorů potřebných k ustavení klubu, tj. pět. (TP)

  • Skončil Vladimír Železný a sílí v české politice postavení Čtyřkoalice? V 9. čísle časopisu Euro argumentuje Jaroslav Plesl, že Vladimír Železný zřejmě v České republice jako televizní podnikatel dohrál, zejména pokud by český Nejvyšší soud, k němuž se odvolali Američané, zrušil rozhodnutí Vrchního soudu, že smlouva mezi ČNTS a CET 21 nebyla exkluzivní a pokud ČR prohraje arbitrážní řízení, které proti ní vede Ronald Lauder, který ČR obviňuje, že nechránila podle příslušné smlouvy jeho investice. Nadto nyní v ČR sílí postavení Čtyřkoalice, a ta má Železného plné zuby. Pokud by měla dostatečný politický vliv, jistě by se mu pokusila odebrat licenci. "Otřesné je, do jaké míry závisí budoucnost Vladimíra Železného na politické atmosféře, nikoliv na liteře zákona," konstatuje Plesl. - S tím vším je možno souhlasit, ale zajímavá je otázka, zda je skutečně realistické, že v příštích volbách bude posílí v ČR Hrad a Čtyřkoalice, které ovšem plně ovládají česká elektronická, původně "veřejnoprávní" média. Vyskytují se názory, že vlivné západní podnikatelské kruhy a politické kruhy už zcela opustily ODS Václava Klause jako stranu i šéfa pro své záměry zcela nepoužitelné, a zaměřily se na nejmenší možné zlo v ČR, Čtyřkoalici, jejíž vliv chtějí v ČR posílit a prosadit, protože se domnivají, že bude nejvěrněji v ČR zastávat západní podnikatelské a politické zájmy a Českou republiku výhodně pro Západ stabilizuje, asi tak, jako Spojené státy pro sebe výhodně stabilizovaly Jižní Ameriku (bez ohledu na kvalitu režimů, které tam vládnou). Jenže situace je možná složitější. Potíž je, že čtyřkoaliční politikové jako Jiří Pehe či Jan Urban mají sice celou řadu vazeb na Západ, jenže problém je, že Čtyřkoalice nemá schopné politiky, kteří by dokázali v ČR realizovat konkrétnější politický program. Je tedy možné, že západní vlivové agentury nakonec usoudí, že 4K je pro jejich stabilizační účely v České republice stejně nepoužitelná jako zkorumpovaná a nacionalistická ODS. A kromě toho: Čtyřkoalice do značné míry čerpá svůj vliv z vlivu Václava Havla, kterého podporovaly Spojené státy. Jenže s volbou George W. Bushe americkým prezidentem ztratily USA nyní zájem o Evropu a uzavírají se do izolacionismu. Lze tedy očekávat, že bez podpory USA se vliv Čtyřkoalice a Václava Havla v české společnosti už nebude tolik projevovat. Posílí v ČR zřejmě naopak vliv Evropské unie, která však je velkou měrou socialistická a bude tedy pravděpodobně jako svého koně v ČR podporovat zejména ČSSD. Pokud se o české politice rozhoduje v zahraničí (pád komunismu v roce 1989 byl důsledkem zahraničních, nikoliv domácích vlivů), v nynější konstelaci by to znamenalo nejpravděpodobnější vítězství sociálních demokratů v příštích volbách. Pokud se ovšem i tato strana neprokáže jako zcela nemožná, pokud se např. nerozštěpí a půlka z ní se nepřidá ke Čtyřkoalici. V tom případě by se zřejmě Čtyřkoalice se svým novým sociálně demokratickým křídlem ucházela o podporu EU intenzivněji než dosud a možná by ji získala. Uvidíme. V každém případě dnes v ČR existuje celá řada politiků, ochotných ku prospěchu své kariéry plnit zájmy západních vlivových skupin - na zájmy domácích českých voličů a na rozvoj české demokracie spíše kašlou. (JČ)

  • Právníci Vladimíra Železného podali žalobu na Lidové noviny a trestní oznámení na jejich redaktorku Janu Ciglerovou za článek o tom, že v den, kdy soud rozhodoval o zajištění jeho majetku, odvážel stříbrný chrysler ze Železného galerie v Dlouhé ulici v Praze 1 obrazy. --- Dodejme, že zcela oprávněně: i čeští novináři se musejí naučit profesionalitě a odpovědnému zacházení s informacemi a pokud Ciglerová nesežene pro svá tvrzení důkazy, může získat poukaz na dvouletý bezplatný studijní pobyt ve vězení. (TP)

  • Porušování zákona při sčítání v Olomouci? Napsal nám olomoucký čtenář, který si nepřeje být jmenován:

    ČSÚ dal instrukce Obecním úřadům, jak provádět sběr obálek s formuláři (a asi nejen OÚ Olomouc). Že v ČSÚ neznají Ústavu ČR, už asi nikoho neudiví, ale že ji neznají úředníci OÚ Olomouc, je opravdu zarážející.

    Druhý článek,odstavec čtvrtý Ústavy ČR "Nikdo nesmí být nucen k něčemu, co zákon neukládá".

    Nyní následuje přepis části článku MF Dnes,příloha Morava z pátku 3.března.

    "Lidé přinesou sčítací tiskopis do kanceláře v domě U zlatého jelena. Pokud nemají obálku o rozměru A4, úředníci jim ji dají. Pravdivost vyplněných tiskopisů úředníci nezkoumají, ani neotevírají již doma zalepené obálky. Na obálku ovšem píšou jméno, adresu a žádají i podpis osoby, která tiskopisy přinesla." Taková je domluva se statistikou. Nikdo se tomu nebrání", odvětila pracovnice na poznámku,že tuto identifikaci zákon neukládá. Pracovníci si také vedou seznam osob, které tiskopisy na radnici donesou."

  • Televizní vzbouřenci chtějí znovu stávkovat, dokud se do ČT nevrátí Paluska. Budou si sami určovat, kdo má být ve vedení ukradené televize. Viz tato informace:

    Na stredecni vzbourenecke oslave se oslavenci dohodli, ze pokud dopadne dobre audit, a oni jsou presvedceni, ze to ani jinak nemuze dopadnout, musi se vratit pan Paluska. Pokud by mu nebylo umozneno se vratit, jsou rozhodnuti opet stavkovat.

  • Kde je teď v Praze k dostání kniha "V hlavních zprávách: Televize". Především v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici a v Arbesově knihkupectví, Štefánikova 26, kde byla ve čtvrtek úspěšná autogramiáda. Kniha byla také zahlédnuta v knihkupectví Vyšehrad v Jindřišské ulici, u Kanzelsbergera dole na Václavském náměstí ji v pátek v podvečer neměli, byla vyprodána (podle informace z knihkupectví se prodává ze všech knih o televizi nejlíp, "na Kateřinu Kašparovou není nikdo zvědavý") a byla doobjednána. Roman Skamene byl viděn, jak vychází z knihkupectví Academia na Václavském náměstí, mává rozčileně rukama a konstatuje: "To je skandál, ten Čulík není nikde k dostání!" - Dovídáme se také, že knihkupectví Academia odmítlo uspořádat autogramiádu této knihy, protože je prý "politická" (!). Ivan Binar ze Svobodné Evropy odmítl návrh nakladatelství ISV, aby při příležitosti vydání této knihy Svobodná Evropa odvysílala interview s Janem Čulíkem, čímž RSE znovu potvrdila, jak malou pluralitu názorů ve svém vysílání toleruje ("Toho!!?" vykřikl do telefonu Ivan Binar.)

    Kniha je k dispozici také zde v internetovém knihkupectví Kosmas za lidovou cenu 118 Kč plus poštovné (má 366 stran), kde je na prvním místě Top Ten nejprodávanějších titulů. Je také možno si ji koupit v běžné pracovní době přímo v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098.

  • Jiřímu Kofránkovi se podařilo zprovoznit stránku www.nejsmeovce.cz. Blahopřejeme! (TP)

  • Přibližně polovina z padesáti až šedesáti antifašistických aktivistů byla v sobotu ráno zadržena policií poblíž kulturního domu Eden v Praze 10, když se pokusili zablokovat přístup členům Vlastenecké republikánské strany na jejich akci. Zásahová jednotka postupovala údajně při zásahu se značnou dávkou brutality, zprávy hovoří o jednom hospitalizovaném demonstrantovi. Účastníci demonstrace, s nimiž jsme měli příležitost telefonicky hovořit, si stěžují, že policisté zakročili bez jakékoli předběžné výzvy a aktivisty zatýkali, jak je v kraji dobrým zvykem, v ulicích města "podle vzhledu", bez vazby na konkrétní skutek. Mezi zadrženými je i známý anarchistický aktivista Ondřej Slačálek. --- Na jedné straně je jasné, že po blamáži s Madsem Traerupem a zmařeném stíhání Dvorské a Pioreckého se policisté budou snažit ubezpečit se, že opět smějí vše a za své činy - díky Inspekci ministra vnitra - nenesou trestní odpovědnost, na straně druhé se nám ale nezdá, že by blokády neonacistických shromáždění byly zvlášť vhodným způsobem, jak propagovat názorovou pluralitu a toleranci. (TP)

  • Policejní zdroje upřesnily počet zadržených na 19 osob, a zraněni mají být údajně dva demonstranti a jeden policista. Obě strany se shodují v tom, že anarchisté házeli dlažebními kostkami, podle informací Československé anarchistické federace (ČSAF) stříleli neonacisté po anarchistech z plynové pistole. Úsměv budí jak vyjádření tiskové mluvčí policie pro ČTK, že "z chování levicových radikálů byla zjevná snaha vyvolat výtržnosti, proto policie proti nim zasáhla", tak tisková zpráva ČSAF, v níž stojí: "Po několika minutách došlo k dalšímu bezdůvodnému policejnímu útoku, na který však již několik aktivistů zareagovalo zcela legitimní fyzickou obranou". Inu, folklór pražského předjaří... (TP)

  • Sobotní potyčka dotřetice: Dvě osoby, jeden muž a jedna žena, byly obviněny z útoku na veřejného činitele. Stíhány jsou na svobodě. (TP)

  • Z přibližně 300 lidí, kteří to přislíbili, přispělo na činnost Britských listů přispělo zatím 117 čtenářů (což je méně, než jsme čekali), průměrný příspěvek je asi 1 600 korun (což je naopak víc). Přispívají téměř výhradně čtenáři z České republiky: to svědčí o tom, že Britské listy, stejně jako internet, přestaly definitivně být doménou zahraničních Čechů a staly se domácí periodickou publikací. Všem, kdo se nám snaží pomoci, děkujeme! (TP) Všem dárcům osobně poděkujeme a máme pro ně exkluzivní, domníváme se velmi užitečný dárek. Zašleme na vaši adresu. (JČ)

  • Mám či nemám Britským listům přispět? Ptá se Aleš Kastner:

    Vážený pane Čulíku,

    mohu rozjet placení BL, ale potřebuji vědět, zda budete BL provozovat i při současných cca 300 přispěvatelích, nebo to do určitého data vzdáte, když se jich sejde významně méně než 500. (Abychom si potom nemuseli složitě vracet peníze. Nebo bych mohl svůj příspěvek považovat za dar a po případném zastavení BL přispívání pouze ukončit.)

    Jestli ovšem ty peníze potřebujete hned, mohu to spustit.

    Myslím, že tuto informaci potřebují i ostatní potenciální přispěvatelé.

    Poznámka JČ: Potvrzujeme, že s nynějším počtem cca 300 sponzorů budeme vydávat Britské listy i nadále. I nynějších dosud shromážděných cca 200 000 Kč nám dává možnost vydávat BL po dobu cca nadcházejících šesti měsíců: této doby chceme využít a budeme se mezitím snažit získávat finance i z dalších zdrojů. Zdůrazňujeme, že finanční příspěvky potřebujeme na investigativní práci pražských reportérů BL. - Apelujeme tímto především na zahraniční čtenáře BL, kteří by snad mohli, ve veřejném zájmu, podpořit Britské listy finančně ve větších počtech, zejména proto, že je to pro ně daleko menší zátěž než pro domácí čtenáře v ČR. (Pošlete šek na pražskou adresu Občanského sdružení Britské listy, Slezská 56, Praha 2 - jinak to nejde, nesmíme založit konto v zahraničí a nechat dárce platit kredit kartou: porušili bychom totiž český devizový zákon.)

  • Požádali jsme ČSÚ o bezpečnostní zprávu ke sčítání lidu, k níž pánové Smejkal, Kodl a Janka vypracovali expertní posudky, i o posudky samotné. Pokud nám ČSÚ odpoví, že jde o tajné dokumenty, vzniká otázka, jak se s nimi mohli seznámit bezpečnostní experti; podle našich informací má Jindřich Kodl, poradce ministra Březiny, pozitivní lustraci a těžko by tedy prošel prověrkou Národního bezpečnostního úřadu. Na odpověď ČSÚ jsme proto neobyčejně zvědavi... (TP)

  • Vážení čtenáři, stále potřebujeme ještě další drobné sponzory BL. "Financuji si vlastního investigativního novináře, aby odhaloval skandály a šlendrián v České republice," - to si může dnes říct každý z oněch přibližně 286 čtenářů, kteří se rozhodli finančními příspěvky sponzorovat další vydávání Britských listů, upozornil mě na Glasgow University Pavel Trtík, na něhož to, jak se zdá, to udělalo značný dojem. Na nás také: Je to skutečně pozitivní krok k občanské samostatnosti. - Děkujeme. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) i na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (údajně není v provozu)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

    Naše poštovní adresa je:

    Občanské sdružení Britské listy
    Slezská 56
    120 00 Praha 2

    Stanovy Občanského sdružení Britské listy jsou zde, IČO: 26519887.

    Bohužel nemůžeme přijímat příspěvky z platebních karet. Zahraniční sponzory, kteří nechtějí utrácet za mezinárodní převod (wire transfer), proto prosíme, aby na adresu občanského sdružení poslali částku šekem nebo International Money Order. (Na registraci placení prostřednictvím internetu a úvěrových karet se pracuje.)

    DĚKUJEME.

    Občanské sdružení Britské listy přirozeně vydá zájemcům stvrzenku za platbu pro případné daňové účely (je však otázka, zda to finanční úřad uzná). Zájemci o stvrzenku nechť pošlou e-mail s poštovní adresou a číslem účtu. Jakmile platba přijde, stvrzenku jim pošleme. Díky.

    Stále potřebujeme 500 drobných sponzorů, zatím se jich přihlásilo 286

  • Stále hledáme drobné sponzory Britských listů. Ukazuje se, že je neudržitelné dále dělat investigativní práci BL naprosto bez financí. Největší naděje vkládáme do finanční podpory jednotlivých čtenářů, ochotných platit investigativní práci BL roční částkou 1000 - 1500 Kč (tj. 2,74 Kč - 4.10 Kč denně), nebo jakoukoliv částkou placenou v jakýchkoliv intervalech. Potřebujeme takovýchto drobných sponzorů cca 500, zatím se jich - do pondělí do večera - přihlásilo 286. Doufejme, že se přihlásí ještě další - zatím se proud nabídek dost zpomalil, ale i práce na základě podpory od 280 lidí zavazuje. Bude-li česká společnost schopna takto pluralitním způsobem financovat nezávislý list, bude si moci gratulovat. Prosíme, sdělujte nám i nadále, zda jste ochotni BL takto finančně podpořit.

  • Britské listy dál trpělivě očekávají vyjádření pražského Úřadu vyšetřování ke studiu Martina Kloubka na sovětské policejní škole i k tomu, zda si policisté mají právo předvolávat občany k výslechu na druhý konec republiky. Písemné vyjádření nám policejní mluvčí Soňa Jindráková přislíbila už před dvěma týdny. (TP)

  • V pátek 9. 2. 2001 vyšla kniha Britských listů o vzbouření v České televizi. Kniha se jmenuje V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili. Najdete v ní všechny důkazy "podvratné činnosti" Britských listů proti České televizi (viz článek člena managementu ČT Nikolaje Savického). Kniha je to výbor z textů publikovaných v  Britských listech.

  • Zajímavá až fascinující četba. Napsala nám Irena Válová, předsedkyně Syndikátu novinářů ČR:

    Vážený pane Pecino,

    zakoupila jsem pro sebe knihu V hlavních zprávách: Televize, kterou jste napsal spolu s panem Čulíkem. Pro mne jde o zajímavou až fascinující četbu. Na knihu jsem "narazila" náhodou, neboť jejímu vydání nepředcházela žádná propagace. Je to zatím jediná kniha o událostech v ČT, kterou mi stálo za to si koupit.

  • ČTK dává knize "V hlavních zprávách: Televize" osm bodů z deseti. Minulou sobotu zveřenila ČTK o naší knize zabývající se krizí v ČT tuto recenzi.

  • Studii Miroslava Brady o základních principech televizního zpravodajství publikujeme v angličtině na tomto místě. Petr Sládeček z Londýna, který nám ji zprostředkoval, k tomu dodává:

    Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o  platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o  svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text. Také jsme chtěli o ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde, a tyto informace jsme už dostali. Psali jsme o tom zde. Vyplývá z nich znepokojující zjištění, že Člověk v tísni užívá v ČT šest kanceláří a dva sklady za velmi nekomerční činži 8300 Kč měsíčně - dotují to televizní diváci svým poplatkem.


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Je to oficiálně potvrzeno: elektrické vedení vysokého napětí způsobuje leukémii

    Jak včera uvedl týdeník Sunday Times, byla zveřejněna vědecká studie, z níž vyplývá, že děti, které žijí nedaleko vedení vysokého napětí, jsou vystaveny, sice malé, ale významné míře zvýšení rizika, že onemocní leukémií.

    Sir Richard Doll, epidemiolog, který v šedesátých letech objevil souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, varuje, že děti, které žijí nedaleko vedení vysokého napětí, jsou vystaveny zvýšenému riziku leukémie. Doll také v nadcházejícím týdnu hodlá informovat veřejnost, že možná existuje také souvislost s výskytem rakoviny u dospělých, ta je ale nedokázaná.

    Dollův výzkum si objednala britská státní National Radiological Protection Board (Národní rada pro radiologickou ochranu), která monitoruje nebezpečí související s radiací.

    Doll je předseda poradní skupiny této organizace pro neionizující radiaci. Strávil celou řadu měsíců analýzou výsledků studií rakoviny, vyskytující se u lidí, žijících nedaleko vedení vysokého napětí.

    Poprvé v historii tedy nyní britská vládní instituce připustila, že existuje spojitost mezi výskytem rakoviny a vedením vysokého napětí.

    Vyvolává to pravděpodobnost, že vládu budou žalovat o náhradu mnoha milionů liber rodiče dětí, kteří tvrdí, že jejich děti onemocněly leukémií právě v důsledku existence vedení vysokého napětí nedaleko jejich domů. Mohlo by to také obnovit kampaně místních skupin, požadujících, aby bylo vedení vysokého napětí uloženo pod zemí anebo přesunuto na bezpečnou vzdálenost od obytných čtvrtí.

    Profesor Colin Blakemore, člen Dollovy skupiny, konstatoval: "Z důkazů vyplývá, že existuje mírně zvýšené riziko výskytu rakoviny, když člověk bydlí u vedení vysokého napětí. Oficiálně potvrdíme, že existují důkazy mezi výskytem vedení vysokého napětí a rakovinou."

    Blakemore uvedl, že je mechanismus vzniku rakoviny nejasný, ale je možná důsledkem toho, že vedení vysokého napětí emituje nabité částce, ionty, které pak lidé vdechují.

    Blakemore dodal: "Je důležité potvrdit, že existuje tato souvislost a musíme provést další výzkum. Jednou možností by bylo umístit vedení vysokého napětí pod zem. Náklady na přesunutí existujícího vedení vysokého napětí by byly obrovské, ale bude to zřejmě nutno vzít v úvahu pro budoucí vývoj, zejména při výstavbě nových obytných čtvrtí.

    Dollova zpráva zdůrazní, že bude zapotřebí dalšího výzkumu, který by potvrdil mechanismus, jak rakovina vzniká. Z předchozích studií - které Dollův výbor zkoumal - vyplývá, že desetitisíce lidí v Británii žijí tak blízko vedení vysokého napětí, že jsou vystaveni silným elektromagnetickým polím. Z nové zprávy vyplývá, že u malého počtu dětí může z toho důvodu každoročně vzniknout rakovina.

    Na souvislost mezi vedením vysokého napětí a rakovinou poukázali vědci poprvé v roce 1979 v Americe. Do roku 1990 vzniklo několik nezávislých britských studií, z nichž vyplývá, že elektromagnetická pole mohou škodit zdraví. Avšak jiné zprávy to popřely a postižení občané se tedy vzdali pokusů žalovat elektrárenské společnosti.

    Britská státní Rada pro ochranu před radiací vždycky zaujímala velmi opatrný postoj k tvrzením, že elektřina může záporně ovlivňovat lidské zdraví, ale o minulém víkendu její členové přiznali, že bude Rada zřejmě muset svůj postoj k této záležitosti změnit.

    Martyn Day, právník, který v polovině devadesátých let žaloval jménem obětí leukémie neúspěšně elektrárenské společnosti, je přesvědčen, že je možné, že nové důkazy povedou zřejmě k obnovení těchto soudních sporů.

    Electricity Association, která zastupuje většinu britských elektrárenských podniků, konstatovala, že neexistují žádné konkrétní důkazy, že by elektrická a magnetická pole, vznikající kolem elektrických vedení, způsobovala rakovinu. "Ovšem informace, že existuje zdravotní riziko, ať už sebemenší, budeme muset vzít vážně," dodala.


    Kuvajt deset let po osvobození - nerovná a nespravedlivá společnost

    Ukázka analytické reportážní práce rozhlasu BBC

    Nyní, právě deset let po osvobození Kuvajtu spojeneckými jednotkami od okupace Iráku vysílala minulý týden rozhlasová stanice BBC Radio 4 v pořadu File on Four pořad Gerryho Northona z této země o tom, zda západní osvobození přivodilo v této zemi demokratické změny. Nepřivodilo. (Stopáž pořadu File on Four je 40 minut.)

    Když vstoupila do války v Perském zálivu bezprecedentní západní aliance, rétorika Západu nehovořila o zásobách ropy, ale o svobodě, o slušnosti a o lidskosti. Kuvajtská vláda slíbila, že do společnosti více začlení vylučované členy a rozšíří demokracii. Skutečností o deset let později je to, že starý Kuvajt byl brilantním způsobem zrekonstruován. Ropa zase teče a všechno se vrátilo k normálu. Ti, kdo vzali příslib reforem vážně, zjišťují, že jejich hlas není uprostřed jásání nad tímto úspěchem vůbec slyšet.

    Reportér: Tato silnice, vedoucí pouštní plošinou kdysi bývala hlavní silnicí mezi Kuvajtem a jeho sousedem, Irákem. V současnosti tu pr,ojíždí jen občas jediné auto. Když před deseti lety tudy utíkaly irácké invazní jednotky, toto byla jejich cesta domů, kde byli rozdrceni opakovaným spojeneckým bombardováním. Toto je ona nechvalně známá silnice do Basry, silnice smrti.

    Avšak co se přihodilo se zničenou zemí, kterou Iráčané opustili? V optimistických dnech v době osvobození Kuvajtu, konce února 1991, bylo přislíbeno, že vznikne nový Kuvajt, dynamický, podnikavý a hlavně - demokratičtější. Kolik z těchto příslibů bylo splněno v Kuvajtu, ve státě, který stále potřebuje, deset let po válce ochranu, světa?

    "Hledám dokument o zatčení pěti Kuvajťanů dne 23.února, před osvobozením, a zadávám klíčové slovo ´resistance´..."

    Jedním z prvních činů kuvajtské vlády po návratu před deseti lety bylo to, že přiměla archiváře, aby zaznamenali a uložili do archívů, co se dělo za okupace. Nikomu nebylo dovoleno, aby na okupaci zapomněl. Půl milionu iráckých dokumentů bylo nalezeno rozházených ve vojenských prostorech, na policejních stanicích a v podnicích po celé zemi. Dr. Yusef Abdul Malati mi přečetl jedno armádní komuniké, které přeložil z původní arabštiny.

    "Musíme využít nových metod, jak je mučit."

    "Kde je to napsáno?"

    "Tady, bod 7. Tady je to arabsky."

    "A co přesně znamená ´nové´ metody?"

    "Slovo, které použili v arabštině, znamená, že je nutno oběti mučit bezprecedentním, tvůrčím způsobem a mučitel má přitom mít pocit, že je umělec."

    V době invaze v  srpnu 1990 byla značná část kuvajtské elity v zahraničí, byla, jak je jejím zvykem, na dlouhodobé dovolené ve svých druhých či třetích domovech v Evropě a ve Spojených státech. Vládnoucí kuvajtská rodina uprchla do Saúdské Arábie.

    Obyčejní Kuvajťané, kteří zůstali doma a zorganizovali proti invazi odpor, riskovali zatčení a uvěznění v Iráku. Na konci války uspořádal Červený kříž výměnu válečných zajatců. Tisíce lidí se vrátily do Kuvajtu. Avšak Kuvajt tvrdí, že 605 osob stále chybí. Jejich rodiny mají silné důvody, proč z toho obviňovat Irák.

    "Jmenuji se Abdul Hamid Al Atar. Jsem otcem jednoho z těchto válečných zajatců, jmenuje se Džamal."

    Džamalovi bylo v době invaze 25 let. Byl zaměstnán jako televizní technik. Jeho otec ho podporoval v tom, aby se Džamal účastnil organizace rozvozu potravin pro kuvajtské rodiny v prvních dnech irácké invaze. Začal však mít o Džamala starosti, když se Džamal naučil, jak používat výbušnin. Abdul viděl svého syna naposledy pozdě odpoledne 13. září 1990 nedaleko domu jeho sestry.

    "Odcházel jsem a on přicházel. Bál jsem se o něho, když jsem ho neviděl, tak jsem ho při tomto setkání objal a políbil a řekl jsem, Kde jsi byl? a on mi odpověděl, Tatínku, nemám čas, mám moc práce. A tak jsem mu řekl, aby byl na sebe opatrný a on mi odpověděl, abych ho nežádal, aby byl na sebe opatrný. To mi řekl. Budu bojovat proti Iráčanům vší mocí. Popřál jsem mu mnoho štěstí. O dvě hodiny později ho chytli."

    Džamal už předtím vyhodil do povětří irácký vojenský automobil a chystal se vyhodit do povětří další, když ho zatkli. Onoho čtvrtečního večera se dověděl jeho otec Abdul, že Džamala odvezli na policejní stanici.

    "Viděl jsem jeho džíp, jeho auto bylo na policejní stanici, džíp Suzuki. Řekli mi: Co chcete? Odpověděl jsem: Chci navštívit svého syna. Zeptali se: Jak se jmenuje? Řekl jsem. Džamal. A bylo mi řečeno: Vidíte toho člověka s černými brýlemi? Řekl jsem: Ano. A v tom do něho jeho kolega strčil loktem a řekl: Buď zticha. Můj syn mě ale slyšel, jak se tam s nimi hádám, a zavolal, Ne, ne, otče, jsem tady."

    "Vy jste slyšel jeho hlas?"

    "Ano, slyšel jsem jeho hlas. Pak mu někdo jakoby zacpal ústa, umlčel ho. Od té chvíle už jsem o něm nikdy neměl žádné zprávy."

    Irácký režim tvrdí, že nemá ve vězeních žádné Kuvajťany, ale tomu se v Kuvajtu všeobecně nevěří. Zjistili jsme z nezávislého zdroje informací, že Irák v určité době potvrzoval, že více než 100 chybějících osob bylo zatčeno v okupovaném Kuvajtu a odvezeno do Iráku do města Basry, i když Irák tvrdil, že se pak tito lidé ztratili v chaosu při konci války.

    Kuvajtská vláda nadále požaduje, aby Irák navrátil všech 605 chybějících osob, jako by byly tyto osoby pořád ještě ve vězení a pořád ještě naživu. Čelný člen irácké vlády, dr. Yusef Al Ibrahim, argumentuje, že to je jediný realistický postoj.

    "Proč jste přesvědčeni, že jsou ještě naživu, když Iráčané tvrdí, že o těch lidech nic nevědí?"

    "Víte, po zkušenostech z invaze 2. srpna nevěřím Iráčanům a iráckému režimu ani slovo. Možná nejednám logicky, jednám emocionálně, ale jsem si jist, že někteří z nich jsou ještě na živu."

    "Někteří? Ne všichni?"

    "Doufám, že všichni, ale vím, že někteří mají nemocné srdce, někteří byli staří - "

    "A někteří možná byli usmrceni, to přece není vyloučeno."

    "Možná ano, ale i jestliže byli usmrceni, chtěli bychom jejich pozůstatky."

    "Nebylo by laskavější vůči rodinám, jichž se to týká, kdyby vláda pořád nezdůrazňovala, že ti lidé jsou pravděpodobně ještě na živu, ale kdyby řekla, že je možné, že byli usmrceni?"

    "Víte, vláda musí dát trvat na tom, že jsou naživu. Je velmi obtížné říct těmto rodinám, že jejich členové rodiny jsou mrtví."

    Avšak pro Abdula al Attara se zdá být jeho denní zoufalství a nejistota ohledně neznámého osudu jeho syna Džamala tou nejhorší alternativou.

    "Je to pro nás velmi těžké. Všichni bychom strašně chtěli, aby Irák přiznal, že váš syn nebo dcera nebo otec už nejsou naživu, že je Irák usmrtil. Protože uznáváme, že jsme všichni bojovali proti irácké invazi. Takže bychom je považovali za mučedníky, kteří obětovali svůj život za svobodu své země. Kdybychom věděli, že je můj syn mrtvý, bylo by to lepší než čekání. Čekání je velmi těžké. Čekání, když nevíte, jen sníte o tom, že je naživu..."

    Ať už jsou tyto emocionální jizvy jakkoliv hluboké, z hmotného hlediska byl Kuvajt od války znovu plně vybudován. A nikde to není zřejmější než zde, uprostřed jeho ekonomického srdce, na burganských ropných polích. Brzo poté, co projedete vojenskou kontrolou, uvidíte jednu pečlivě zachovanou oblast zdevastovaného průmyslu - jednu ropnou instalaci, kterou Iráčané před odchodem zapálili. Je to nyní začouzená směsice zohýbaných trubek a obrovských válců, částečně v zemi nebo stojících našikmo. Celá oblast je pokryta černým spadem z požáru.

    Když irácké jednotky ustupovaly, zapálily v Kuvajtu 700 ropných požárů. Ty hořely dlouhé měsíce a z nich vznikly husté mraky kouře. Byl to obrovský ekologický vandalismus.

    (Film:) "Koncem února 1991 se rozšířily po obloze nad Kuvajtem černé mraky. Den se proměnil v noc..."

    Příběh o tom, jak byla kuvajtská těžba ropy zachráněna, je námětem informačního filmu, který promítá kuvajtská ropná společnost ve svém kině. Ředitel operací v Burganu, Mazuk Buaki, je hrdý na téměř neuvěřitelnou rychlost, s níž byl kuvajtský průmysl obnoven.

    "Přišli jsme přímo na ropná pole a scéna, kterou jsme tam tehdy viděli, byla opravdu hrozná. Po dobu prvních několika měsíců nebylo možno vůbec vidět slunce. Cílem bylo tehdy zahájit těžbu co nejrychleji. Podařilo se nám to do tří měsíců."

    "Jak dlouho vám trvalo obnovit těžbu na úroveň před okupací?"

    "To nám trvalo asi rok. Protože jen uhasit požáry všech ropných polí trvalo sedm měsíců. To se považuje za rekord."

    Kuvajt nemá skoro nic jiného než ropu. Není zde zemědělství ani průmyslová výroba ani turistika. Avšak tato malá země vlastní deset procent známých světových rezerv ropy. Kuvajt těží 2 miliony barelů ropy denně a to přináší Kuvajtu 50 milionů dolarů denně.

    "Většina kuvajtského příjmu pochází v současnosti z ropných příjmů. Téměř 95 procent příjmů Kuvajtu pochází z vývozu ropy a ropných výrobků."

    Spolu s rekonstrukcí kuvajtských ropných polí došlo k návratu starého kuvajtského režimu. Vládnoucí dynastie, Al Sabbasovi, se vrátili to emírského paláce a korunní princ se znovu stal ministerským předsedou. Kuvajtská královská rodina stále jmenuje vládu a rozpouští parlament, kdy se jí zachce. A vzhledem k tomu, že byla celá ekonomika oživena, je také i ekonomika rekonstrukcí statu quo.

    Na oslavu Dne osvobození jsou osvětleny obrovské kancelářské věžáky uprostřed Kuvajt City každý večer shora až dolů v barvách kuvajtské národní vlajky. Během dne nikde nespatříte jedinou stopu války. Žádná rumiště, ani stopu po jediné kulce. Kuvajt se vypořádal s hrůznou kapitolou ve své nedávné historii tím, že zlikvidoval ze svých ulic všechny stopy toho, že k invazi došlo.

    V obytné oblasti spolu soutěží nádherou obrovské paláce. Jsou neobyčejně zařízeny. Některé mají v přízemí mramorové plavecké bazény. Kamkoli přijdete, Kuvajťanům slouží služebníci.

    Musíte projít stěnou syntetické hudby, když vstoupíte do nádherných kanceláří Al Saad Agency, doslova "Agentury Štěstí", módního kuvajtského dovozce pracovních sil. Tady za modrými zástěnami z kouřového skla sedí Olid Al Saad, sám Pan Štěstí, u vyleštěného dřevěného pracovního stolu a organizuje nábor služek a řidičů pro tisíce zákazníků.

    "Kdybych chtěl zaměstnat služku, kolik bych vám musel zaplatit?"

    "Musíte zaplatit jejich letenku a náš poplatek. Například z Indonésie asi 1000 dolarů."

    "A kolik bych musel té služce pak platit měsíčně?"

    "Asi 160 dolarů, včetně ubytování a potravin. Nemůže bydlet ve vašem domě."

    "Odkud pocházejí ty služky?"

    "Z Indonésie, z Filipín, ze Srí Lanky a také z Indie. Některé rodiny jsou velké a potřebují tři nebo čtyři služky. A  domácnosti také potřebují řidiče, aby vozili děti do školy, protože, víte, já dopoledne pracuju a moje manželka taky."

    "Je tohle dobré podnikání?"

    "Je to dobré, ale je tu tvrdá konkurence."

    "Vyděláváte hodně?"

    "(Smích.) Možná. Možná."

    V Kuvajtu žije jen 750 000 Kuvajťanů. Al Saad je jedna ze 700 kuvajtských zprostředkovatelen služek a jiných domácích služebníků. Tento kvetoucí obchod považují analytikové za příznak choroby kuvajtské ekonomiky. Kritikové poukazují na to, že Kuvajťané si zvykli na to, že žijí v bavlnce a že se o ně starají jiní lidé.

    Je pozoruhodné, že vláda dotuje pro takto bohaté obyvatelstvo základní potraviny. Každý občan má kartu s potravinovými lístky a ty může použít ve vládních supermarketech, které prodávají potraviny za nesmírně nízké ceny - ale jen pro Kuvajťany.

    Kuvajtská vláda také dotuje bydlení a vzdělání a zdravotnictví je tu zadarmo. Přitom nikdo neplatí daně. Britský velvyslanec Richard Muir diplomaticky varuje, že to ochromuje seriózní pracovní etiku - nikdo moc nepracuje, protože nikdo nemusí.

    Šéfové vojenské aliance, která Kuvajt zachránila, požadovali po osvobození Kuvajtu, aby byla provedena hospodářská reforma. Uplynulo deset let a k žádné hospodářské reformě nedošlo.

    "Stačí se tu podívat do novin a uvidíte, že existuje velké množství znepokojení a zklamání, jak všechno zůstalo při starém."

    "Co je špatného na nynější situaci?"

    "Téměř veškerý příjem z prodeje ropy je využíván na to, aby země mohla žít v luxusu. 96 procent zaměstnaných Kuvajťanů pracuje ve státním sektoru. Je jasné, že státní sektor je přebujelý, že skoro veškerý průmysl je státní a nevýkonný. A to všechno je nutno změnit. Pokud se to nezmění, nastane doba, je obtížné říci kdy, když už nebude stačit příjem z prodeje ropy na nynější luxus.

    Ovšem dá se to vyřešit pouze tak, že by bylo nutno ohrozit zájmy mnoha lidí a zájmy voličů, a tak je velmi obtížné, že by parlamentu udělal cokoliv. Znamenalo by to, že by lidi přišli o zaměstnání, anebo by rychle musel vzniknout soukromý sektor a nové pracovní příležitosti v soukromém sektoru budou daleko méně pohodlné a budou daleko náročnější než nynější pracovní příležitosti ve státní správě, a budou samozřejmě i méně placené."

    "Existuje tady pocit frustrace, že se hospodářství nerozvíjí?" "Ano, každý den se o tom píše v redakčních komentářích v novinách."

    Kuvajtská vláda odpovídá, že toto je dědictví kuvajtské dobročinné autokracie. Přesvědčovat lidi, aby se vzdali svých výsad, je něco, co v Kuvajtu nikdo dělat nechce a Kuvajt je alespoň částečná demokracie. Takže se nový ministr financí dr. Yusuf Al Ibrahim téměř omlouvá za reakci Kuvajtu na své pozoruhodné bohatství:

    "Je to všechno pravda. Lidé tady žijí v  bavlnce, nepracují, a jsou rozmazlení. Ale musíte pochopit, proč k tomu došlo. Kuvajt od získání nezávislosti učinil zásadní rozhodnutí, že ropné bohatství musí být rozdělováno mezi všechny Kuvajťany. A musíme každému jednotlivému Kuvajťanovi poskytnout dobré vzdělání, dobré zdravotnictví, dobrý dům či byt a trvalé zaměstnání."

    "To zní nádherně, ale ekonomika to není."

    "Začalo to krásně, teď máme velmi vysokou porodnost, více než 3,5 procenta. A hospodářství roste pomaleji než je tato míra porodnosti. Naše potřeby rostou rychleji než roste náš příjem. Po čtyřiceti letech nyní vidíme, že příliš mnoho lidí v Kuvajtu vlastně nepracuje. To vám řeknu upřímně."

    Pestrá nákupní střediska v Kuvajt City vypadají podobně jako na Západě. Dá se tu nakupovat v obchodech, jaké znáte z Británie - Debenhams, Next, Milano, Miss Selfridge a dát si kávu v Starbucks. Kdyby nebylo venku teď v únoru horko, měli byste pocit, že jste v Británii - i když ceny tu jsou astronomické a na parkovišti je daleko víc mercedesů než v Británii. Kuvajťané nakupují.

    Avšak Kuvajťané tvoří méně než třetinu obyvatelstva Kuvajtu. Více než dvě třetiny lidí zde jsou neobčané. A mnoha z nich vláda za posledních deset let velmi vážně ztížila život.

    (Brečí dítě.) Žije tady 120 000 osob bez státního občanství, to je asi stejný počet jako počet zdejších kuvajtských voličů. Většina těchto lidí tu žije už dlouhá desetiletí. Mívali výsady kuvajtských občanů a často pracovali ve státní službě. Ale v důsledku invaze začali být podezřelí. Možná že jsou to sympatizanti s Irákem? Vláda je zbavila státních míst. Tito lidé nemají kam jít, a tak jsou nuceni zůstávat v  zemi, která je už nechce.

    Pracovníci OSN nám představili jednu takovouto rodinu, která žije v malé kůlně z betonových cihel skoro bez nábytku. Otec rodiny nám řekl, že pracoval v kuvajtské státní službě před invazí po dobu třiceti let. Vydělával hodně, takže si mohl platit své dvě manželky a rozsáhlou rodinu. Pak byl propuštěn a nyní žije jen z darů charitativních organizací.

    "Pracoval jsem u kuvajtské ropné společnosti. Začal jsem tu pracovat v roce 1959. Pracoval jsem tam až do irácké invaze. Vláda a firma, kde jsem pracoval, mě propustily. Po invazi jsem už nenašel zaměstnání. Protože nemám kuvajtské občanství."

    Přišel nejen o zaměstnání, ale o právo na zdravotnictví zdarma a na školství zdarma pro své děti.

    "Mé děti dřív chodily do státních škol. Od invaze musejí chodit do soukromých škol. Také musíme platit za zdravotní péči. Za všechno platíme. Kdybych musel do nemocnice, Pánbůh ví, co by to stálo. Nemohu si to dovolit."

    "Jakou mají tedy vaše děti budoucnost?"

    "Požádali jsme vládu, aby nám dalo kuvajtské občanství. Prosili jsme je. Když nám je nedají, necháme to Pánu Bohu."

    Parlamentní výbor pro lidská práva podporuje věc těchto občanů bez státní příslušnosti. Loni jich poprvé dostalo 1000 kuvajtské občanství. Ale je to nepopulární politická kauza. Ministr financí dr. Yusef Al Ibrahim to ani nezastírá:

    "Tato otázka přece existuje po celém světě. Ve všech zemích u Perského zálivu, v Maďarsku, v České republice. Po celém světě jsou tito cikáni."

    "Zvnějšku to vypadá, jako že vláda nechce dát těmto lidem občanství. Je to proto, že tady máte krásný národní dort a o ten se dělí 700 000 lidí? Kdybyste přidali dalších 180 000, kus dortu by byl pro Kuvajťany menší?"

    "Kdybyste k nám přidali dalších 180 000 lidí, je to víc než 25 procent obyvatelstva. Je to otázka kultury, sociálních zvyklostí. Změnilo by to celou společnost."

    "Ale když tady už žijí? A mnozí z nich tu už žijí po celá desetiletí, i po celé generace. Neznamená normální lidskost, že by měli mít možnost vést lepší život?"

    "Souhlasím. Jsme si vědomi lidského aspektu tohoto problému, ten bereme v úvahu, ale zároveň musíme tento problém vyřešit tak, aby z něho měla prospěch kuvajtská společnost."

    A zatímco rodiny bez občanství jsou diskriminovány, jiní Nekuvajťané se stávají obětí aktivního resentimentu.

    Před invazí tvořili Palestinci páteř kuvajtské ekonomiky: v profesích, v obchodu i v řemeslech. Bylo jich tady 400 000. Během okupace začali být považováni za zrádce, jakmile začal Jásir Arafat podporovat Irák. Dnes je v Kuvajtu jen 40 000 Palestinců - deset procent.

    Mohammadu Husajnovi je 54 a  žije v bídě s manželkou a šesti malými dětmi v zanedbaném bytě s dvěma místnostmi. Mohammad žije v Kuvajtu od roku 1967. Více než dvacet let pracoval ve státní službě, organizoval na ministerstvu školství školní dopravu. Vydělával dost na pronájem velkého, elegantního bytu. Po irácké invazi byl propuštěn a od té doby si vydělává nádenictvím v černé ekonomice.

    "Pracoval jsem ilegálně. Kdyby mě chytili imigrační úředníci, zkonfiskovali by mi veškerý majetek. A to by byl konec. Prodával jsem na ulici na vozíku zeleninu. Jednou mě chytli, ale můj syn šel na policii a řekl, že tu zeleninu prodával on. Oni ho za to zavřeli do vězení na šest měsíců."

    "Proč nemůžete získat povolení k pobytu a pracovat legálně?"

    "Snažil jsem se tolikrát, ale musíte mít sponzora. A žádného jsem neměl. A pak existuje problém poplatku za povolení pobytu. To si nemohu dovolit zaplatit."

    Povolení k pobytu - nikoliv občanství - by Mohammada stálo 20 000 dolarů na osobu. Je to neskutečná částka pro rodinu, která nemá příjem. Pro lidi, jako jsou oni, je "nový Kuvajt" velmi nepříjemným místem. Vláda jejich situaci podstatě zhoršila.

    Avšak během války v Perském zálivu učinila vládnoucí královská rodina celou řadu veřejných slibů, že po osvobození bude vytvořena lepší, spravedlivější a daleko více inkluzivní společnost. O deset let později k tomu stále ještě nedošlo.

    Nejenže se to týká mnoha Nekuvajťanů, ale poloviny Kuvajťanů. Ženám jsou v Kuvajtu stále odepřena politická práva.

    Kuvajt není Saúdská Arábie, kde ženy nesmějí ani řídit automobil. Kuvajtské ženy tvoří třetinu pracovních sil v Kuvajtu, některé jsou ve svém oboru velmi významnými představitelkami. V Kuvajtu existuje energické feministické hnutí a ženy hrály významnou roli v odporu proti invazi. Dr. Fatima Al Abdalli, vědecká pracovnice, zabývající se ekologií v ropné společnosti, byla v Kuvajtu po celou dobu okupace.

    "Zpočátku to bylo pro mne nesmírně obtížné. Pak jsem si uvědomila, že mám určité úkoly. Jsem matka a manželka, jsem členkou velké rodiny. Chtěla jsem dát rodinu dohromady. Psala jsem letáky, na podporu veřejnosti. Pomáhali jsme odboji."

    Během invaze svolal Emír v exilu v Jeddě lidovou konferenci Kuvajťanů. Vláda úmyslně vyvolala naděje, že po osvobození Kuvajtu dostanou ženy plná práva, včetně práva hlasovat ve volbách. Ministerský předseda, korunní princ, přislíbil, že posílí demokracii, prohloubí lidovou účast na demokracii a konstatoval, že ženy budou hrát v tom všem významnější roli. Stále ještě na to čekají. A dr. Al Abdalli má pocit zrady:

    "Očekávali jsme lepší Kuvajt, lepší život a lepší demokracii. Takže v prvním roce po osvobození jsme si neuvědomili, že si o to musíme říct. Pak jsme i uvědomili, že nám říkají, že ženy žádná práva nedostanou, že mají sedět doma. A od roku 1992 se situace mění k horšímu."

    Silná konzervativní tradice kuvajtské politiky je založena na celostátních debatních klubech, jimž se říká divanía. Vznikly z  beduínského zvyku debatovat o denních otázkách v sezení u stanu. Každý týden se v Kuvajt City konají stovky zasedání divanía. Odehrávají se ve velkých čtvercových místnostech, u domů hostitelů. Tady je jádro kuvajtské politiky.

    Čelný státní úředník sedí mezi profesorem biochemie a šéfem letištní ochranky. Je tu generál, zahraniční velvyslanec, celník, kapitán obchodní lodi a ředitel ropné společnosti. Všichni mají dlouhé hábity a dlouhé čelenky. A jsou to výlučně muži.

    "Ano, není to tradice, aby sem chodily ženy."

    "Souhlasíte s tím?"

    "No, respektuju tradici. Myslím, že je to správné. Víte, my respektujeme ženy velmi silně. A někdy tady hovoříme o věcech, které by ženy raději neměly slyšet, neměly by se na tom podílet."

    Trvalo to po válce téměř devět let, než parlament, kde zasedají jen muži, vůbec hlasoval, zda by měly ženy dostat právo hlasovat. Emír vydal zákon, jímž poskytl ženám politická práva - a zákon byl v parlamentě poražen dvěma hlasy. Výsledek je odrazem rostoucího islámského fundamentalismu. Mají 10 z 50 poslanců. Mnoho z nich má styky s Muslimským bratrstvem. Účastnili jsme se soukromého zasedání v únoru 2001, kdy jeden tento poslanec, nový ministr spravedlnosti a islámských záležitostí konstatoval, že ať je vládní postoj k této věci jakýkoliv, on sám nikdy nebude podporovat hlasovací právo pro ženy. Odmítl nám k této věci poskytnout rozhovor.

    Muslimské bratrstvo nařídilo svým poslancům, aby hlasovali v roce 1999 proti hlasovacímu právu pro ženy a jeho předseda, Abdullah Ali Mutawa, odmítá jakýkoliv kompromis:

    "Jsem proti účasti žen v parlamentu. Kdyby byly ženy v parlamentě, kdo by se doma staral o děti? Chce-li žena něco vyjádřit, má bratra, manžela a ti mohou za ni hlasovat."

    "Takže kuvajtské ženy mají připustit, že za ně budou mluvit v parlamentě ženy. Je to tak?"

    "Ano, ano. Parlament není pro dámy správným místem. Mohou být lékařkami nebo učitelkami, na tom není nic špatného, pokud budou dobrými muslimkami a budou nosit islámské oděvy, nesmějí ukazovat nohy a prsa a hlavu. Ženy se musejí naučit vést život jako ženy."

    A tak se případ sufražetek dostal k soudu. Dr. Rowla Dashti, úspěšná finanční poradkyně, podala ústavní stížnost proti diskriminaci ve volebním zákoně.

    "Minulou sobotu jsem šla na policejní stanici, kde normálně registrujeme své hlasy. Požadovala jsem právo na hlasování. Odmítli mě zaregistrovat, že mají povoleno pouze registrovat muže. Po delší diskusi jsem se zeptala: Zaregistrujete mě nebo ne? Řekl: Ne. Odpověděla jsem: Tak dobře a včera jsem zažalovala vládu."

    Rowla Dashti argumentuje, že se zákon protiví ústavě, která výslovně zaručuje všem občanům rovnost ve veřejných právech. Podobnou ústavní stížnost podala před rokem a skončilo to u Ústavního soudu, kde byl případ odmítnut ještě dříve, než byl vůbec slyšen. Muži u Ústavního soudu totiž objevili malou právní kličku v její stížnosti. Všeobecně se očekává, že i v její nové stížnosti najdou taky nějakou.

    Kuvajtská vláda oficiálně podporuje hlasování pro ženy. Ale když to neprosadila v parlamentě, ministr financí dr. Yusef Al Ibrahim jen doufá, že příště se to podaří lépe:

    "Snažíme se přesvědčit některé poslance, aby hlasovali pro vládní návrh. Ale žijeme v demokracii. Musíme přijmout - - "

    "Výsledkem ale je, že sliby, které byly učiněny ženám během okupace Kuvajtu, že po osvobození vznikne nová společnost - ženy byly zrazeny, ne?"

    "Ale víte, novou společnost netvoří jen vláda, dělají ji občané. Pokud se ženy zorganizují a budou v této věci energicky pracovat, hlasovací právo získají. Z nebe to nespadne. Bude to záviset na množství tlaku, jaký vyvinou."

    "Problém je, že musejí vyvíjet ten tlak na muže."

    "Na muže a taky na jiné ženy."

    "A až přijedu za deset let do Kuvajtu, budeme mi schopen říci: Vidíte, ženy získaly hlasovací právo? Anebo mi zase řeknete, že musejí pracovat usilovněji a počkat déle?"

    "Já doufám, že to hlasovací právo dostanou příští rok. Ale žijeme ve společnosti, kde se rozhoduje hlasováním a rozhoduje parlament."

    Takže je to víceméně nezreformovaný Kuvajt, který - o deset let později -. svět pořád ještě brání před nepřátelským Irákem.

    Po dvou set kilometrové hranici Kuvajtu s Irákem jsou rozmístěny jednotky OSN.

    Prapor bangladéšské armády podporuje kontingent OSN Unicom, který se skládá z vojáků ze 32 zemí. Jeho vojenští pozorovatelé jsou rozmístěni na pozorovatelnách v horké, prázdné poušti. Bydlí tam v dopravních kontejnerech.

    Zatímco americké a britské nálety proti Iráku pokračují, hranice sama je úspěšně demilitarizována. Jednotky OSN tu působí jen jako pozorovatelé.

    Avšak Kuvajt se teď obává Bagdádu stejně tak silně jako před deseti lety. Nedávné prohlášení, že Irák stále ještě považuje Kuvajt za svou 19. provincii, jen zvýšilo kuvajtský pocit nejistoty.

    V Kuvajtu minulý týden konstatoval bývalý prezident George Bush: "Nejste sami. Nikdy sami nebudete." A generálmajor John Wise, velitel OSN, si nemyslí, že mezinárodní společenství přestane někdy hranici bránit:

    "Kdyby na celé hranici mezi Kuvajtem a Irákem nebylo přítomno OSN, znamenalo by to, že by proti sobě stály vojenské jednotky obou stran, byl by větší potenciál krize. Jsem si zcela jist, že kdyby tady nebylo OSN, mohlo by dojít k vážnému incidentu."

    "Znamená to, že pokud nevznikne mír mezi Irákem a Kuvajtem, OSN tady bude muset být na na neurčitou dobu?"

    "Ano."

    "Na neurčitou dobu, to je velmi dlouho. Znamená to několik desetiletí, že?"

    "Je to docela možné. V Libanonu jsou jednotky OSN už třicet let. Na Kypru je to podobné."

    Když vstoupila do války v Perském zálivu bezprecedentní západní aliance, rétorika Západu nehovořila o zásobách ropy, ale o svobodě, o slušnosti a o lidskosti. Kuvajtská vláda slíbila, že do společnosti více začlení vylučované členy a rozšíří demokracii. Skutečností o deset let později je to, že starý Kuvajt byl brilantním způsobem zrekonstruován. Ropa zase teče a všechno se vrátilo k normálu. Ti, kdo vzali příslib reforem vážně, zjišťují, že jejich hlas není uprostřed jásání nad tímto úspěchem vůbec slyšet.


    Proč jsme se nedověděli, jak to bylo s Drahošem?

    Mluvila byste Přesčas

    Marek Pokorný

    Mám několik poznámek k středečnímu Přesčasu.

    Nechápu, proč ten pořad vůbec vznikl. Ač má téměř dvacet minut, nedozvěděli jsme se nic jiného, než "počítání oveček" (v tomto případě kdo kolikrát koho navštívil). Celý pořad byl proplácán pouze touto tematikou. A když konečně Jana Lorencová chtěla ukázat něco z dokumentů, které si sebou vzala, tak jí pan Knížák utnul, že už by mluvila P(p)řesčas.

    Náš avantgardní ředitel Národní galerie celý čas opravdu diletantsky promarnil. Nevím zda byl pouze indisponován a nebyl schopen posoudit co je zajímavé a důležité, či je to jeho dlouhodobější impotence (vzhledem k nevhodnému času, kdy se doma musíme koukat na večerníčka a běží zprávy na Primě, jen málokdy tento pořad vidím). Jeho záběr je ovšem obdivuhodný. Ředitelování galerie, sloupky do novin, moderování v televizi....

    Připadá mi, že Česká televize v novém pořadu sází na moderátorské "hvězdy" - je jedno o čem se mluví a zda je téma plytké, hlavně že pořad moderuje známá osobnost.

    Podezření z korupce jednoho z nejvyšších představitelů televize (ředitele brněnského studia ČT Drahoše) a jeho provázání na jednu zájmovou skupinu je velice závažné. Proto tento Přesčas hodně sliboval. Marně.

    Nechci už soudit jak dalece se na vyznění pořadu podepsalo to, že ředitel Národní galerie je jeden z nejskalnějších příznivců ODS a naopak ředitel brněnského studia je touto stranou podporován. A už vůbec nechci soudit, jak velký na tom mělo podíl to, že Železniční stavitelství, o které vlastně v celé kauze šlo, bylo nezanedbatelným sponzorem této strany....


    Bruselská krize 2001

    Miroslav Václav Steiner, Mnichov

    Dosavadní čtyřicetiletý vývoj Evropské unie probíhal zcela živelně, od počátku zde převládal vliv Francouzů, kteří v Bruselu obsadili převážně rozhodující pozice v orgánech Unie.

    Jakákoliv kontrola od začátku chyběla, z toho vyplývá poměrně drzá samoobsluha personálu, připomínající v mnohém posledních 10 roků v ČT.

    Poslední velká čistka, při které byly od koryta odstaveny především dvě zvláště nenasytné korupční dámy, nepřinesla zásadní změnu. Zkorumpovaná německá "odborářka" Monika Wulf Mathiesová, známá tím, že jako vedoucí odborové organizace prosadila dva roky "nulovou rundu", prý v zájmu udržení pracovních příležitostí, ty však stejně odpadly, takže splněny byly spíše zájmy jejích bossů v pozadí, dokonce počítala s návratem do lukrativní pozice kterou získala jako odměnu za její zradu na členech odborové organizace.

    Situace v Bruselu je napjatá. Špičky se sice podařilo vyměnit, bezedný sud korupce a prospěchářství se však nedaří uzavřít. EU zaměstnává na 20 000 úředníků, při efektivním využití pracovní doby a organizaci srovnatelné se soukromým sektorem by jich zbylo pouze několik tisíc. V EU jsou zaměstnávány celé rodinné klany, neschopní úředníci nejsou propouštěni, nýbrž zůstávají "poradci" na doživotí, samozřejmě při platech kolem 360 000 Kč měsíčně a to bez daní!

    Zvláště škodlivá je typicky totalitní mentalita, podle které se služební postup váže ne na dosažené vzdělání a kvalitu pracovního výkonu, nýbrž na počet let, které nositel úřadu proseděl na své židli.

    Nový president evropské komise, Romano Prodi, se na toto hospodářství už nemůže dívat. První krok ke zlepšení situace by měl být každoroční auditing, který by chtěl zavést Prodiho muž pro zvláště těžké úkoly, Angličan Neil Kinnock. Přesně před dvěma roky zahřmělo v Bruselu poprvé, Santerova korupční banda musela odstoupit. Ani Kinnock však nemůže jednat, jak by bylo třeba. Jeho reformy budou uskutečňovány pomalinku, s pětiletými lhůtami, aby v Bruselu nezačala revolta po vzoru ČT. Počítá s ročními úsporami kolem 90 milionů Kč ročně, za 5 roků tedy 450 milionů, což je z ročních výdajů na personál ve výši více než 100 miliard Kč opravdu jenom pakatel. I takto opatrně stanovený úkol se zdá v Bruselu teměř nereálný, Bruselští "poctivci" dosud každý pokus o racionalizaci dokázali zablokovat.

    Další Prodiho zbraň proti "poctivcům" je František Heřman Bruener, vedoucí úřadu pro potlačování podvodů (OLAF). Ten srovnává svůj úřad, který dosud dokázal zaměstnat pouze 20% svého budoucího stavu úředníků, další prostředky blokují "poctivci" v EU, s myší, která je proti slonovi sice pohyblivá, ale moc toho nepořídí.

    EU stojí před řadou závažných rozhodnutí. I komise musí podléhat právnímu řádu, i když se jí do toho vůbec nechce. Rozhodnutí o zřízení úřadu státního zástupce Evropské Unie se proto odkládá na Svatého Dyndy, nějaké dozorčí orgány jsou všem zúčastněným proti mysli.

    Dnešní Augiášův chlév musí být vyčištěn nejpozději do chvíle rozšíření EU o nové členy, je to příležitost, začít s čistým stolem. Je v moci nových členů, požadovat jasné právní poměry a nezávislý kontrolní orgán, který by potlačoval korupci a mrhání prostředky EU. Převážně francouzsko- španělská nadvláda "poctivců" pak nemůže zůstat rozhodující silou v EU. Úměrně počtu obyvatel je nezbytné, aby v EU byla úřední řečí angličtina a němčina, ostatní řeči mají pouze regionální význam.


    Polemika o vegetariánech v české společnosti

    Odkud ví dr. Šimůnek, že je babička veganka?

    Jan Rovenský

    Jsem vegan osm let. Krome studia vysoke skoly (prava, nyni na pul roku preruseno) pracuji na pomerne narocnem manazerskem miste v  neziskove organizaci, ve volnem case se venuji speleoalpinismu (jsem cekatelem na clenstvi ve spelozachranne sluzbe), vysokohorske turistice (v lete pres mesic na Kavkaze, vcetne vystupu do 5.000 m.n.m.), pravidelne jezdim na kole. Loni jsem prodelal kompletni zdravotni testy, jedine, co se pani doktorce nelibilo, byl mirny nedostatek zeleza, coz se po zmene jidelnicku velmi rychle srovnalo. Vsechno to samozrejme muzu dolozit.

    Stydel bych se (a stydim) o tom psat, ale na dost tezko uveritelny clanek pana Simunka o zlych a podvyzivenych veganech jsem reagovat proste musel.

    Byla-li by veganska strava skutecne "nutricne deficitni", asi bych to pri svem stylu zivota uz nejak pocitil, nebo by se to aspon projevilo pri uvedenych testech. Jestli tomu Dr. Simunek neveri, jsem mu k  dispozici.

    Co se tyce udajneho mateni pojmu, dopousti se ho prave pan Simunek. Nevim o tom, ze by se nejaky vegan (a neni nas v Cechach zas tolik) schovaval za vegetarianstvi. Z mne dostupnych materialu (a panem Simunkem citovanych clanku) nikterak nevyplyva, ze "prisne vegetarianstvi" babicky znamenalo veganstvi. Pan Simunek nemusel jezdit do Britanie, aby zjistil, ze rada lidi i u nas povazuje za  vegetariana kazdeho, kdo spotrebu masa aspon omezujuje (znam takovych "vegetarianu" celou radu). Jak se ma potom oznacit clovek, ktery maso neji vubec, ale jine zivocisne vyrobky neodmita? Co treba "striktni vegetarian"?

    Pokud by babicka skutecne chtela krmit kojence vegansky (tj. s  vyloucenim jakehokoliv mleka), byly by pane Simunkovo namitky na  miste. Namisto dukazu, ze tomu tak je, nam vsak byla predlozena spekulativni a emotivni filipika proti nestastne babicce.

    O pravnich aspektech cele veci (podle mne zjevne protiustavni a v rozporu s mezinarodnimi dohodami o lidskych pravech) radeji psat nebudu, bylo by to dlouhe a nikdo by to necetl. Jsem presvedcen, ze  babicka, bude-li vytrvala, svuj boj vyhraje, ale po tech nekolika letech, ktere to muze trvat, uz bude samozrejme psychika chudaka ditete poznamenana ustavni peci, mozna nadosmrti. Je zajimave, ze to Mr. Simunkovi nevadi.

    Poznámka TP: Podle našich informací je rodina vegetariánská, nikoli veganská.



    Jak je to s dítětem v ústavu

    Upřesnění od sympatizantky s vegetariánskou babičkou, která si nepřeje být jmenována.

    Vážený pane Pecino,

    dovoluji si upozornit na některé faktické chyby, které se vloudily interpretací článku a tím, že nebyly uveřejněny některé podstatné skutečnosti, které by bylo vhodné uvést na pravou míru.

    Jinak chápu čtenáře, který se rozhořčuje a ani se příliš nedivím, že dává za pravdu sociální pracovnici.

    Jak jsem psala, rodina nejsou vegani, ale vegetariáni.Přísně vegetariánský je zde tedy myšlen pouze zcela bez masa.

    Rodina jí vejce a mléčné výrobky.

    Čtyřapůlletý Zbyněk zatím od babičky neodešel, stále u ní žije.

    Jde jen o to, že pokud babička soud prohraje, bude muset odejít i on, pokud spor vyhraje, musí dostat i Pavlíka. Problém je teď hlavně v čase, protože půlroční chlapec ještě ani nedrží pořádně hlavičku a je velmi citově deprivovaný pobytem v kojeneckém ústavu, který mu tozhodně nemůže nahradit milující rodinu.

    Ještě ke komentáři čtenáře - lékař ví, o čem mluví, rodina zvolila právě tohoto dětského lékaře, který se danou problematikou zabývá a má v péči více vegetariánů, protože může poskytnout neocenitelné rady co se týče správné a vyvážené výživy dítěte.


    Opravdu jsem odborníkem na hygienu výživy

    Jan Šimůnek

    1. Opravdu učím na lékařské fakultě v Brně, mimo jiné i tu výživu, dokonce jsem i habilitoval v oboru "ekonomika a hygiena výživy".

    2. Když jsem se podíval do originálního pramene na internetu u vegetariánů, tak tam byla naprosto jasná souvislost mezi akcí sociální pracovnice a tím, že se měl do rodiny z kojeneckého ústavu přesouvat 4 měsíční kojenec, bratr dotčeného předškoláka.

    3. Že je veganská dieta pro malé děti nevhodná, ba dokonce škodlivá (od zpomaleného růstu, mentální retadace až po zvyšování rizika některých chorob v pozdějším věku) je zcela exaktně dokázáno mnoha pracemi, řada z nich je dostupná i na Netu, třeba v rámci Med-Line nebo jiných podobných databází.

    4. Když někdo s veganstvím začne ve 4. dekádě života (či ještě později) a bude se současně dostatečně "dopovat" nutrienty v tabletách, tak to nějak do důchodu doklepe, protože už není ve vývoji.

    5. Pochopitelně nemohu blíže rozebrat konkrétní "babiččinu" dietu (protože s výjimkou toho, že se jedná o "striktní vegetarianismus" nebyla blíže popsaná) a tím pádem ani specifikovat její případný dopad na zdraví 5 letého chlapce. Nemohu s naprostou jistotou vyloučit, že dieta byla vysoce sofistikovaně doplněna zdroji nedostatkových nutrientů tak, aby byla plnohodnotná (pravděpodobnost něčeho takového je ovšem velmi malá a ta dieta by byla několikanásobně dražší než "masožravý" standard). Není také jasné, jak věrohodně či nevěrohodně babička reagovala na konkrétní připomínky k výživovému režimu. Samozřejmě nemohu zcela s jistotou vyloučit ani to, že si děti někdo "předplatil", i takové věci se, bohužel, stávají.

    6. Nicméně jsem svou reakcí na článek v BL chtěl říct, a možná se mi to nepodařilo úplně polopatisticky, že vegeteriánská dieta jako příčina odebrání dítěte sociální pracovnicí není rozhodně primárním důkazem existence nějakých "temných machinací", ale že odebrání v takovém případě může být provedeno ze zcela racionálních a nezištných důvodů.

    7. Rozhodně by stálo za upřesnění o jakou dietu konkrétně se jednalo (co tam bylo povoleno, co zakázáno, v jakých kvantech to bylo podáváno, jaký je objektivní stav dítěte /ta čilost a spokojenost není validní argument, "čilé a spokojené" jsou i mentální anorektičky ještě pár hodin před smrtí/, atd. atd.) a zejména sledovat jeho další osud, aby se vyloučily či potvrdily "temné síly v pozadí".

    8. Obávám se, že míra toho, co společnost dovolí či nedovolí rodičům dělat s dětmi, vysloveně záleží na politickém systému. Jsou (nebo byly) systémy, kde nebude úřadům vadit, ani když své dítě za bouřlivé noci podřežete na oltáři Temného Božstva, a jsou systémy, kde bude stačit pár modřin na jeho tělíčku, abyste se stal terčem docela nepříjemných zákroků ze strany státu. Oba uvedené extrémy asi nejsou "to pravé ořechové".

    S pozdravem

    Doc. MUDr. Jan Šimůnek, CSc.


    První krůčky k přímé demokracii v Evropě

    Založení sítě NDDIE v Mnichově a registrace Hnutí za přímou demokracii v ČR

    Milan Valach

    Hnutí za přímou demokracii v České republice bylo právě v těchto dnech, 22.2.2001, oficiálně zaregistrováno na Ministerstvu vnitra ČR. Tímto aktem byla završena první etapa vývoje. Významnými body na této cestě byla „První mezinárodní konference o přímé demokracii“, která proběhal v  Příbrami v srpnu 1998 za účasti několika desítek zájemců z celého světa. Z významných hostů bychom rádi upozornili alespoň na Mike Gravela, bývalého senátora (USA), prof. Ted Beckera (USA) a D. Waterse, zástupce Institutu pro iniciativu a referendum ve Washingtonu. Konference se zúčastnili rovněž aktivisté z řady asijských zemí, Austrálie a mnoha států Evropy. V  roce 2000 navázala na úspěšně se rozvíjející spolupráci konference v Aténách. Počátkem roku 2000, 25. března, bylo uspořádáno pracovní setkání evropských aktivistů v Brně následované první mezinárodní konferencí „Sítě pro přímou demokracii“ (NDDIE, Network for Direct Democracy in Europe, ) v Mnichově, probíhající ve dnech 10.-12. listopadu 2000. Z mnoha dalších akcí bychom rádi upozornili na připravovanou konferenci ve Švédsku v Lundu, která je plánována na červen 2001 (bližší informace je možné obdržet na adrese: jiri.polak@swipnet.se - komunikace je možná i v češtině).

    Cíle hnutí stručně přibližuje tiskové prohlášení přijaté na mnichovském jednání, o kterém stručně informujeme na následujících řádcích.

    Cílem sítě NDDIE je dosáhnout práva na referendum a iniciativu pro občany ve svých zemích. S výjimkou Švýcarska, kde tato občanská práva jsou v praxi již přes jedno a půl století.

    Této první konference NDDIE se zúčastnilo 60 aktivistů z 19 evropských států - Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Holandsko, Irsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Norsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Švédsko a Velká Británie.

    Účastníci konference, tak jako i mnoho jiných občanů evropských zemí, jsou znepokojeni nad nedostatkem demokracie v Evropě, jak západní, tak východní. Rozhodli se proto založit systém pro vzájemnou podporu a rozvíjení celoevropského hnutí za přímou demokracii. Jeho cílem je:

  • vzájemná podpora práce evropských skupin pro přímou demokracii
  • předávání znalostí, dovedností, zkušeností a navazování kontaktů.

    Hnutí má za sebou již první významné úspěchy. Německé skupině Více demokracie (Mehr Demokratie), činné od roku 1988, se podařilo dosáhnout zavedení závazného referenda a práva na iniciativu na místní i státní úrovni - zatím „jen“ v Bavorsku a Hamburku. Nyní má 2700 členů, kteří pracují ve všech spolkových zemích.

    NDDIE chce také široce zpřístupnit dovednosti a znalosti o demokracii, zvláště o demokracii přímé a  o politických podmínkách nutných k její efektivní funkci. Za tímto účelem hodlá široce využívat nejen internet, ale také tištěné manuály, pracovních setkání a připravuje rovněž vlastní informační zpravodaj.

    Na konferenci byla diskutována i otázka přímé demokracie na úrovni EU, v níž občané dosud trpí nedostatkem transparentnosti rozhodovacích procesů administrativy EU a svého skutečného vlivu na tato rozhodnutí. Přímá demokracie je účinným - a ve Švýcarsku dávno osvědčeným - lékem na tyto problémy, zdůraznil švýcarský politolog a politik Andreas Gross.

    Z dalších známých osobností se konference zúčastnil bývalý člen německého parlamentu Gerald Häfner a bývalý americký senátor Mike Gravel, dlouhodobý zastánce přímé demokracie.

    „Jsme rozhodnuti vytvořit silné skupiny usilující o přímou demokracii v každé evropské zemi. Neustaneme, dokud lidé v Evropě nedosáhnou práva na přímé rozhodování o všech důležitých věcech.“ prohlásil Thomas Rupp z Německa.

    Za Hnutí za přímou demokracii: PhDr. Milan Valach, Ph.D.


    Úpadek a soumrak Britských listů

    Neodpustím si na tu hrůzu chvilku civět

    Vlastimil Obereigner

    Vím, že nejsem sám, kdo vzpomíná na dobu, kdy se Britské listy četly se zájmem a s radostí, že existuje vzdělaný, inteligentní a věci oddaný človíček, který se nezištně takovéto dobré věci věnuje. Prostor k diskusi, který tu takto vznikl využívala celá řada čtenářů, různého zaměření, vyznání a přesvědčení. Až na malé výjimky zde vládnula atmosféra slušnosti a byla zřetelná jakási intelektuální úroveň. A nejsem sám, kdo s měrou lítosti pozoruje hrozivý úpadek, a absenci několika častých dopisovatelů, kteří obsah diskusí obohacovali.

    Zřetelné zešeření nastalo po návratu T.P., který se velkou měrou zasloužil o bulvarizaci tohoto známého internetového deníku. To, co tento nadaný pán vypouští z počítače, je někdy až neskutečné. Možná, že se některý, ještě zbylý, čtenář zeptá - co tu tedy chceš?, proč to čteš?. Sám se tomu divím. Je to jakýsi druh masochizmu. Asi jako když jedete kolem truchlivé scény nehody a neodpustíte si na tu hrůzu chvilku civět. Nebo škrábat si svědící komáří píchnutí.

    S nechutí a zhnusením jsem sledoval neuvěřitelně předpojaté zprávy a komentáře událostí kolem zasedání Měnového fondu loni v Kongresovém centru. Už jsem se zde jednou k tomu vyjádřil a v současnosti paranoidní kritika právě probíhajícího sčítání lidu. Postoj, který zaujaly Britské listy se dá nazvat výzvou k občanské neposlušnosti. Jak si vlastně lidi představujete život v moderní společnosti? Stát je něco, před čím si musíme dát pozor!? Stát o nás chce vědět všechno možné, aby s námi mohl točit a manipulovat!? Policie je jeho brutálním nástrojem a proto je v pořádku ji občas kamenovat dlažebními kostkami!?

    Vím, že v Čechách není mnoho prostoru se někde zašít - uschovat. Pro tyto paranoiky mám ale řešení. Sbalte svých pět švestek a přemístěte se sem na divoký Západ. Zejména ve státech Montana, Idaho, Washington a Oregon najdete v hlubokých lesích své ideologické souputníky. Jsou různého zaměření, ale není nutné se s nimi spolčovat. Někteří tvrdí, že jediným platným zákonem je Písmo svaté, jiní prostě tvrdí to co vy: “Státe, nech si své zákony, nech mě být a nevšímej si mně. Nechtěj na mně daní, neboť já od tebe taky nic nechci”. S flintou, nebo samopalem v ruce můžete bránit SVÉ právo, jako se to tu už několikrát stalo. Žilo se tu tak, je to jen pouhých 200 roků. Nebylo policie, nebylo daní, žádné úřady, instituce. Vše se řešilo velmi jednoduše. Lid si vše řešil sám. Vládnul soudce Lynch. Jeden by nevěřil, že by po takovém způsobu žití někdo mohl dychtit. A vypadá to, že takoví jedinci existují. A kupodivu - dokonce umí psát!

    Trochu mírnější poznámku těm, kteří volají po “přímé demokracii”. Je to samozřejmě možná varianta, ale není to žádné spasení. V Oregonu, kde žiji už skoro čtvrt století je systém, který se dá nazvat přímou demokracií. Několikrát za rok jsou volby, kde se hlasuje o různých problémech. Je to proces nákladný a zdlouhavý a často dochází ke škodám, na které občané potom poukazují. Jeden příklad z mnoha: Na nadjezdu pomocné dálnice 217 s mezistátní č. 5 byla na obou stranách přejezdu signální světla. Po letech vlivem růstu populace čekání na zelenou způsobovalo drastické zpomalení provozu. Po několik let voliči neschválili několikamilionový projekt mimoúrovňového řešení. Znal jsem několik, kteří volili proti, protože tamtudy jedou jednou za uherský rok. (Po pěti letech se konečně přejezdy staví, kde na to stát vzal peníze nevím). Z podobných důvodů není dostatek peněz na školství. Bývá slyšet: “Já už děti školou povinné nemám, tak co bych platil!” Jako všude jinde, i zde je řada demagogů a populistů a tak se mnohokrát stává, že nějaký nesmysl ve volbách zvítězí a následně ústavní soud zjistí a rozhodne, že je to protiústavní a věc zruší. Takže to není tak dobré, jak se může zdát, proto velká většina zemí s demokratickým systémem tvoří zákony ve volených zastupitelských orgánech. Proč a jestli vůbec, to funguje ve Švýcarsku, nevím. Je jistě jednodušší (i když ne jednoduché) vybrat kvalitní zastupitele, než zkvalitnit celou společnost. A je tedy na voličích, aby si své zástupce vybírali zodpovědně.

    Je mi líto Britských listů, těch, na které vzpomínám. Těch je opravdu škoda. Vůbec bych se nerozmýšlel takové finančně podpořit. Ale osud jejich současného formátu je mi lhostejný. A mráz mi běží po zádech, když si uvědomím, že bych měl i finančně podporovat pódium, kde převládá laciná bulvární havěť a prostor takovým kreaturám, jako je soudruh Exner a podobní.

    Poznámka JČ: 1. Pan Obereigner je veden omylem. Britské listy nikdy nikoho nenaváděly k tomu, aby házel na policisty dlažební kostky. Psaly o tom, že v dnešním světě, jemuž dominuje manipulace (od) sdělovacích prostředků, se do mezinárodních zpráv dostane jen událost, podbarvená násilím, a to mohlo vést tvrdé jádro antiglobalizačních demonstrantů loni v září v Praze, aby se pokusili o určitou míru dosti kašírovaného násilí - bylo to nepříliš realistické, protože většina demonstrantů se násilí neúčastnila.

    Co se týče práva občanů porušovat zákony, redaktor Britských listů se přiklání k názoru, že v závažných kauzách asi občan právo - ve veřejném zájmu - zákon porušovat má (viz kauza sufražetek na přelomu 19. a 20. století ve Velké Británii) - musí však být plně připraven za to nést právní, tedy i trestní důsledky.

    2. Pokud má pan Obereigner námitky proti článkům Tomáše Peciny, musí být konkrétní: jakých věcných nepřesností, chyb či zkreslení se podle něho pan Pecina dopouští. Rádi každou chybu - nejsme neomylní - opravíme. Zajímavá by byla jistě i konkrétní charakteristika s příklady, co pan Obereigner považuje za bulvární.

    3. Stát musí být pod trvalou, kritickou kontrolou občanů. Britské listy jsou hrdé na to, že jsou schopny k této kontrole svou prací přispívat.

    4. S politickým přesvědčením nemá psaní Britských listů nic společného. Z textů profesionálního novináře nesmí být vidět, jaké politické názory osobně zastává.


    Případ Rögnerová

    Ivan David
    5. 3. 2001

    Dne 2. 3. 2001 za mnou ve Sněmovně přišel štáb TV Prima s otázkou, co soudím o rozhodnutí soudu, že Rögnerová byla odvolána z funkce ředitelky neoprávněně, a tudíž jí má být vyplacena vysoká částka. Odpověděl jsem, že jsem slyšel, že proběhl jakýsi soud a od ředitele FN Motol vím, že ho nemocnice Motol prohrála. Řekl jsem, že neznám rozsudek, takže ani nejsem schopen posoudit argumentaci. Redaktorka se mě ptala, jestli se proti tomu budu odvolávat. Odpověděl jsem, že nejsem nemocnice Motol a soud jsem neprohrál. Ptala se, co soudím o výroku soudu, že jsem Rögnerovou odvolal neoprávněně. Odpověděl jsem, že takový výrok soudu by byl nesmyslný, protože ministr je oprávněn ředitele zřizované ministerstvem odvolávat. Současný ředitel FN Motol mi řekl, že po tom, kdy jsem odvolal Rögnerovou, jí mnou vedením nemocnice pověřený bývalý náměstek ředitelky Březovský (nyní ředitel největšího odboru Min. zdrav.) vyplatil odměnu 50 000.- Kč a třináctý plat a propustil ji pro nadbytečnost. Rögnerová pak nemocnici žalovala, že byla propuštěna, aniž jí bylo v rozporu se zákoníkem práce nabídnuto uplatnění (§ 65 odst. 3). Podotýkám, že součástí sdělení odvolání, které jsem několika ředitelům poslal byla také formulace ve znění "Vaším odvoláním pracovní poměr ve Vaší organizaci nekončí...". Plat ředitele velké nemocnice se obvykle pohybuje v rozmezí 30-40 000.- Kč. Částka, kterou má Rögnerové zaplatit nemocnice, se vypočítává z posledního čtvrtletí zaměstnání. Tehdy byl příjem náměstkem velmi posílen (21. 12. 1999 dostala 50 000.- odměny + třináctý plat), a tím částka, která má být vyplacena Rögnerové, vzrostla na tři čtvrti miliónu. Je tedy velmi pravděpodobné, že její bývalý náměstek Březovský Rögnerovou neoprávněně propustil po dohodě s Rögnerovou. Nic tím neriskoval.

    Jen pár minut po TV Prima za mnou přišel štáb TV Nova. Paní redaktorka rovněž rozsudek neznala a tvrdila, že jen zaskakuje za redaktorku Řezáčovou (ta řídila v TV Nova kampaň proti mně v roce 1999). Prý soud rozhodl, že odvolání Rögnerové neplatí, protože prý soud dokázal, že jsem proti ní byl zaujatý... Nedovedu si představit, o jakou právní argumentaci by se mohl takový rozsudek opírat. Rozsudek jsem nedostal prostě proto, že nejsem účastníkem řízení, ač se Rögnerová a někteří novináři snaží vyvolat opačný dojem.

    Jestliže dnes Rögnerová tvrdí, že vlastně nebyla jako ředitelka odvolána, měla by vysvětlit oč své tvrzení opírá. Fakt, že odvolání osobně nepřevzala není rozhodující. Protože by se takto mohl každý vyhýbat důsledkům aktů sdělovaných korespondenčně, stanoví Občanský soudní řád v § 46, že "písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se o tom občan nedozvěděl". Ona se však o svém odvolání nemohla nedozvědět. Ač byla údajně na dovolené, vystupovala v TV i v rozhlase. Své odvolání soudně nenapadla a ač se dnes cítí stále ředitelkou, funkci předala Březovskému a přihlásila se do výběrového řízení.

    S paní ředitelkou Rögnerovou jsem se setkal v létě 1998 ještě před svým jmenováním do funkce. Zajímal jsem se o hospodaření nemocnice, zejména o outsourcing, tedy o smluvní zajištění služeb cizími subjekty, když si tyto služby donedávna nemocnice zajišťovaly samy. Je to oblíbený a doposud užívaný způsob tunelování nemocnic. Zvláště jsem se zajímal o stravovací provoz. Paní ředitelka téměř s pláčem tvrdila, že s tím nemůže nic dělat, protože by nesehnala pracovní síly, kdyby chtěla stravování provozovat nemocnicí. Namítl jsem, že když firma ztratí zakázku, zaměstnance ihned propustí a je tedy zřejmě možné je přijmout.

    Během mnoha měsíců ve funkci jsem s Rögnerovou téměř nepřišel do styku. Jen mi párkrát volala ve věci soudu s Rathem, který jí označil za neschopnou řídit nemocnici. I Rath mě žádal o pomoc proti Rögnerové a předával mi různé dokumenty, které měly doložit, že s hospodařením není vše v pořádku. (To mu asi rok na to nebránilo, aby neprohlásil, že jsem Rögnerovou odvolal z osobní msty.) Nijak jsem se v té věci neangažoval, pouze jsem dal pokyn k přípravě kontroly hospodaření v nemocnici Motol. Mezi tím přibývalo různých většinou anonymních upozornění na hospodaření v Motole. Jejich počet byl ze všech nemocnic největší, ovšem nemocnice je také ze všech největší.

    Na jaře 1999 jsem poslal do FN Motol kontrolu. Rögnerová však podala námitku pro předpoklad podjatosti, protože ředitel odboru Budinský (nyní FN Motol) zařadil do kontrolní skupiny pracovníka, který byl Rögnerovou z FN Motol za nevyjasněných okolností propuštěn. Proto jsem rozhodl o přerušení kontroly. Mezi tím jsem požádal ředitelku Rögnerovou, aby vyhlásila výběrové řízení na stravovací provoz v Motole. Učinila tak jen extrémně nerada, ostatně zrušila už za Stráského a Roithové dvě výborová řízení, protože jí výsledek nevyhovoval. Není jasné, zda podmínky soutěže definovala velmi nejasně záměrně nebo z neschopnosti. Výběrové řízení proběhlo a první místo v pořadí (ze dvou firem) získala firma, která vyhrála v minulosti již jedenkrát. Rögnerovou protežovaná firma GTH, která ostatně v rozporu se zákonem bez výběrového řízení působí v Motole dodnes, byla ze soutěže vyřazena z nezpochybněných formálních důvodů. Rögnerová podepsala, že bere výsledky soutěže na vědomí (či podobně). Rozhodně je naprostá lež tvrzení, které se mnohokrát objevilo v tisku, že jsem Rögnerovou donutil podepsat nevýhodnou smlouvu. Dodnes žádná smlouva podepsána nebyla. Rögnerová by postupovala v souladu se Zákonem o hospodářské soutěži, pokud by uzavřela smlouvu s kteroukoliv firmou, která splnila podmínky jí vyhlášené soutěže. To ovšem evidentně neměla v úmyslu. Mohla také bez udání důvodů v souladu se zákonem soutěž zrušit. Tím by nadále pokračovala praxe v rozporu se zákonem. Věděla, že by se mi takový stav nelíbil. Neudělala tedy vůbec nic. Po soutěži jsem poslal do Motola kontrolní skupinu na pokračování přerušené kontrolní akce. Už si to nepamatuji, ale je možné, že jsem pokračování kontroly odložil po výběrovém řízení, aby mě Rögnerová nemohla napadnout, že je to forma nátlaku, aby v tísni musela podepsat smlouvu. Je to samozřejmě hloupost, ale bylo to v době, kdy už se proti mně rozvíjela v médiích kampaň a moje protiargumenty by samozřejmě nikdo netiskl a nevysílal, zatímco Rögnerové výmysly ano. Kontrola hospodaření zjistila velmi závažné nedostatky a její trestní odpovědnost byla nepochybná. Rögnerová pochopila, že jde do tuhého a proto 4 měsíce po výběrovém řízení vystoupila v dobře připraveném aranžmá před médii s obviněním, že jsem jí telefonicky v noci před výběrovým řízením vydíral. Brzy potom si prý vzala dovolenou - zjevně proto, aby ztížila doručení případného odvolání, protože v médiích vystupovala nadále a nadále chodila do nemocnice. Údajně jsem jí vyhrožoval, že když nepodepíše nevýhodnou smlouvu, že jí pošlu do Motola kontrolu. Samozřejmě věděla, že její smyšlenka bude silně medializována, zatímco já žádný prostor v médiích nedostanu. Přesto jsem svolal tiskovou konferenci a všechny relevantní skutečnosti jsem uvedl. Prakticky nic z toho nebylo publikováno. Za několik dní mě v médiích napadl náměstek Čihař (nyní náměstek ve FN Motol) s údajným zpochybněním kontroly v Motole. Dovolenou si vzít nemohl, takže náhle onemocněl, podle novin "na týden", ale uzdravil se asi za 3 týdny v den, kdy jsem do rukou prezidenta složil rezignaci. Dodnes neexistuje žádná reálná možnost, jak věc veřejně sdělit, takže se nikdo ani nedozví, že jsem celou kauzu na své internetové stránce popsal a to komentářem a usnesením vyšetřovatelky Policie ČR, která se mimořádně důkladně zabývala t restním oznámením Rögnerové. Ta dokonce přiložila k tomuto oznámení jako přílohu (důkazní materiál !!!) hanopis "spisovatele" Vernera. (Usnesení vyšetřovatelky je na internetové adrese: http://mujweb.cz/www/ivan.david/dokumenty/tresty/polic-kom.html). Takto se k informacím může dostat tak nanejvýš několik desítek lidí, kteří se o tom například touto cestou dozvědí. Vyšetřovatelka přes úpornou snahu neprokázala vůbec nic z tvrzení Rögnerové až na to, že podle výpovědi člena výběrové komise byla při soutěži "dusná atmosféra" (soutěžilo se o skoro 200 miliónů). Naopak byl vyšetřováním pan Verner jasně usvědčen ze lži. Některá výběrová řízení údajně zmanipulovaná pracovníky ministerstva se nekonala, jiná nevyhrála nejdražší firma, jak tvrdil, ředitel přerovské nemocnice Václavík popřel, že by se ho někdo snažil před výběrovým řízením ovlivnit, atd. Během krátké doby působení pana Vernera na ministerstvu se ukázalo, že je prakticky nepoužitelný. Pouze dělal ostudu a škody šířením desinformací (které ovšem tehdy nebyly namířeny proti mně). Proto také nikdy nebyl jmenován tiskovým mluvčím, jak stále tvrdí. Nepropustil jsem ho jen proto, že mě ředitelka kabinetu dvakrát přemluvila, abych to nedělal, protože Verner je naprosto bezcharakterní a mohl by se mstít. Několik dní před vydáním své knihy mi přinesl projekt jisté firmy, která by prý mohla zvýšit moji popularitu (zjevně za peníze ministerstva). Vyhodil jsem ho s tím. Přes snahu Buzkové, aby za ČSSD kandidoval do Senátu, nebyl jako kandidát konferencí schválen, protože ho nepodpořili ani všichni ti, kteří tenkrát pokládali jeho výmysly za pravděpodobné. Byli totiž přesvědčeni, že vydání knihy poškozuje ČSSD. Buzkové to zjevně nevadilo.

    Do Senátu však kandidovala Rögnerová. V tu chvíli jsem opustil myšlenku, že jí budu žalovat pro pomluvu a v občanskoprávním sporu na ochranu osobnosti. Rögnerová by tak jen dostala příležitost zopakovat všechny své výmysly a je evidentní, že by byla ještě chabější možnost její tvrzení u soudu napadnout a to i přesto, že dva měsíce existovalo zmíněné usnesení vyšetřovatelky. Rögnerové se totiž ujal velkoinzerent senátor Václav Fischer s argumentací, že Rögnerová je nezávislá kandidátka (!!!). Média nežijí z prodaných výtisků, ale hlavně z inzerce. Přátelé novináři mě ujistili, že žádný šéf v novinách za těchto okolností nepovolí nic, co by se mohlo dotknout zájmů velkoinzerenta. Je to často používaný korupční prostor. Majitelé listů nechtějí přijít o peníze a novináři o místo. Z téhož důvodu byli proti Rögnerové stejně bezmocní její protikandidáti. Veřejnost se nedozví absolutně nic.

    Pan advokát mě navíc ujistil, že soudy se snaží takových sporů zbavit zamítnutím žaloby (pro jakoukoliv záminku, výlohy platí žalující strana), nerady přiznávají finanční odškodněn, a co bych prý ostatně měl z toho, když se mi možná za dva roky bude muset omluvit někdo, jímž hluboce opovrhuji. Tak nevím... Možná se budu soudit, možná napíšu knihu o tom, jak to tam nahoře fouká a smrdí. Materiálu mám až moc.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|