Co je nového v České republice

O věcech skutečně důležitých se nemluvilo, a média nedokázala bez paranoie vysvětlit veřejnosti skutečná bezpečnostní rizika sčítání a následného vytvoření superdatabáze obyvatel. Čtyřkoaliční Česká televize v poslední fázi podporovala sčítání až k naprosté ztrátě soudnosti, "občanská demokratická" TV Nova byla naladěna do opozičně-smluvní smířlivosti a ani TV Prima nepřistoupila k problematice s nezbytnou analytickou hloubkou.

Výsledkem bude, že znejistělý občan o sobě poskytne záměrně zkreslené informace, dotazníky "ošvejkuje" a akce za více než dvě miliardy skončí vytvořením databáze, jejíž statistická a demografická hodnota bude kolísat v okolí ceny tabulky náhodných čísel. (TP)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) i na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (údajně není v provozu)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Naše poštovní adresa je:

Občanské sdružení Britské listy
Slezská 56
120 00 Praha 2

Stanovy Občanského sdružení Britské listy jsou zde, IČO: 26519887.

Bohužel nemůžeme přijímat příspěvky z platebních karet. Zahraniční sponzory, kteří nechtějí utrácet za mezinárodní převod (wire transfer), proto prosíme, aby na adresu občanského sdružení poslali částku šekem nebo International Money Order. (Na registraci placení prostřednictvím internetu a úvěrových karet se pracuje.)

DĚKUJEME.

Občanské sdružení Britské listy přirozeně vydá zájemcům stvrzenku za platbu pro případné daňové účely (je však otázka, zda to finanční úřad uzná). Zájemci o stvrzenku nechť pošlou e-mail s poštovní adresou a číslem účtu. Jakmile platba přijde, stvrzenku jim pošleme. Díky.

Stále potřebujeme 500 drobných sponzorů, zatím se jich přihlásilo 286

Nevim, zda Cesky statisticky urad poucil obce o spravne metode scitani (http://blisty.internet.cz/20010228e.html#04), ale v tomto clanku (http://www.mvcr.cz/casopisy/s/2001/0009/9pril1.html) v tydeniku Verejna sprava (http://www.mvcr.cz/casopisy/s/nove.html) jim jasne sdelil, ze pocet obyvatel obce ma vliv na obecni rozpocty, protoze (centralne) vybrane dane jsou obcim prerozdelovany podle poctu obyvatel. To jsou ony dotace, o kterych se zminuje pan Petr Novak (hledej uprostred hlavni stranky) http://blisty.internet.cz/0102/20010227b.html. Zavislost "dotaci" na poctu obyvatel v obci vyplyva to zakona 250/2000 Sb. o rozpoctovych pravidlech uzemnich rozpoctu a hlavne ze zakona 243/2000 Sb. o rozpoctovem urceni dani (viz paragraf 4, odstavec 2 a priloha). Oba zakony jsou zde: http://blisty.internet.cz/0102/20010227a.html. Zvlaste obce s poctem obyvatel na rozhrani, na kterem se skokove zvysuje podil z celostatni dane, napriklad mezi 100 a 101 obyvatel ci mezi 5 000 a 5 001 obyvatel, budou zrejme mit velky zajem secist opravdu vsechny obyvatele, protoze podle zakona i jeden obcan navic muze prinest obci vyznamne vetsi podil z celostatnich dani.

Vážený pane Pecino,

zakoupila jsem pro sebe knihu V hlavních zprávách: Televize, kterou jste napsal spolu s panem Čulíkem. Pro mne jde o zajímavou až fascinující četbu. Na knihu jsem "narazila" náhodou, neboť jejímu vydání nepředcházela žádná propagace. Je to zatím jediná kniha o událostech v ČT, kterou mi stálo za to si koupit.

Kniha by měla být k dostání v  knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, v  knihkupectví Academia na Václavském náměstí a u Kanzelsbergera. (JČ) - Ptejte se, vyžadujte ji, pokud o ni máte zájem.

Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

Výběr textů z posledních dní:

Vážení přátelé z Britských listů, dovolte, abych něco podotkla k případu Hon na vegetariány, protože o něm poměrně dost vím (je to příběh z mého blízkého okolí).

Co mě nejvíc štve, je to, že je člověk proti takovému jednání zcela bezmocný.

Věc se má tak - maminka toho dítěte se o něj nemůže starat, pro tohle není důležité proč. Babička si požádala o pěstounskou péči a také ji dostala. Sociální pracovnice, která má rodinu na starosti celou dobu neměla a pokud vím nemá žádné výhrady vůči babiččině péči. Ta byla samozřejmě sledována a shledána dobrou. To ovšem pouze do té doby, než babička zažádala o druhého vnuka, který se narodil v létě. Nejprve vše vypadalo bez problémů, maminka dítěte napsala i dopis, že si přeje, aby se babička o dítě starala, babička napsala žádost o svěření do pěstounské péče.

A teď pozor:

4. října byly sociální pracovnice (ta, která má rodinu na starosti a s ní zmiňovaná paní Horáková, která má na starosti náhradní rodinnou péči) u rodiny na návštěvě a bylo konstatováno, že vše je v pořádku. Sociální pracovnice řekla, že domluví v kojeneckém ústavu, kdy je možno chlapečka vyzvednout.

5. října, tedy den poté, už je dítě dlouhodobě ohroženo nestandardním stravováním, a to do té míry, že paní Horáková podává žalobu k soudu na zrušení stávající pěstounské péče, bez jakékoli konzultace s babičkou, bez jakéhokoli předchozího upozornění ( pokud nepočítám slovní útoky paní Horákové). Je zvláštní, že je lépe informována o zdravotním stavu dítěte, než sociální pracovnice, která rodinu navštěvuje, přitom paní Horáková viděla dítě asi dvakrát v životě a neprojevila jakýkoli zájem o kontakt s ním.

6. října tedy další den na to, už je vydáno předběžné opatření, takže až do vyřešení sporu je menší chlapec odsouzen k tomu, aby zůstal v kojeneckém ústavu (tady bych se znovu vrátila k slovním útokům paní Horákové, která prohlásila: Prosím Vás,co Vy byste mohla tomu dítěti nabídnout! My mu najdeme bohaté rodiče!) Je to velice zvláštní, když uvážím, že takováto předběžná opatření se vydávají, pokud je dítě v bezprostředním ohrožení života či zdraví. Toto dítě se zřejmě ocitlo v ohrožení den ze dne.

Tady se zřejmě stalo další nedopatření, protože paní soudkyně zapomněla babičku obeslat, také zapomněla předvolat ke znaleckému posudku kromě lékaře(tento znalecký posudek ještě neproběhl)i psychologa, který by posoudil citovou vazbu chlapce v rodině. Zato si nezapomněla s paní sociální pracovnicí popovídat za zavřenými dveřmi bez přítomnosti babičky (a to ještě před jednáním).

Musím se přiznat, že se mi celá záležitost moc nelíbí, a mám z ní pocit, že zde jde ještě o něco jiného, než o vegetariánství. Ta babička totiž kromě toho, že učí na ZŠ dřív pracovala i s poostiženými dětmi v Krizovém centru a nemyslím si, že zrovna ona by byla osobou ohrožující jakkékoli dítě, včetně vlastních, a to z jakéhokoli důvodu.

Mluvila jsem s mnoha odborníky - lékaři, psychology, sociálními pracovnicemi, a všichni se shodli na tom, že vegetariánství není důvod k odebrání dítěte,zejména když jeho zdravotní stav je dobrý a všechna vyšetření na to ukazují.

Takový hrubý zásah do fungující rodiny by si měla paní Horáková (potažmo paní soudkyně) tvrdě zodpovědět. A doufám, že u nás přece jenom funguje nějaká demokracie, a takovéhle jednání nezůstane bez odezvy.

Pokud budete chtít uveřejnit něco z mého komentáře, prosím, neuvádějte moje plné jméno. Mám totiž děti a patřím pod stejné (...).

Je či není vegetariánství škodlivé a směla ho sociální pracovnice zakazovat?

P.S. jeste k tomu vegetarianstvi: ze existuji rizika se lze dozvedet i na http://www.nutrition.org.uk/Facts/nutandhealth/vegetarian.html (celkem strucne a prehledne zpracovano). Stale trvam na tom, ze nelze pausalne odsoudit stat, ktery se o tuto problematiku aktivne zajima (takova socialni pracovnice muze vlastne svoji praci delat vyjimecne dobre - hodnoceni zalezi jen na uhlu pohledu).

Tomáš Pecina: Obávám se, že se mýlíte. Sociální pracovnice je veřejným služebníkem a musí interpretovat názor státu, ne svůj vlastní. Jakmile bude uzákoněno, že vegetariánství škodí zdraví a děti k němu nesmějí být vedeny, pak bude takový zásah na místě. Dokud tomu tak není, je to voluntarismus a hrubé porušení profesionální etiky.

Existují náboženské sekty, které zakazují krevní transfúzi - co byste říkal, kdyby sociální pracovnice z takové sekty odebrala rodičům dítě poté, co dovolili, aby dítě dostalo transfúzi?

Praha je město, překypující vynikající architekturou, všude je kvalitní hudba a krása není nikdy daleko. Už alespoň 650 let, od doby, kdy tu založil Karel IV. Univerzitu a přilákal do Prahy vědce a umělce, je město intelektuálním, uměleckým a kulturním střediskem - a bylo jím i v oněch častých a mnohdy dlouhých obdobích válek a útlaku, kdy tu bylo těžko žít.

Takové středisko kultury mohli vytvořit a udržovat při životě jen kultivovaní lidé. Pražská architektura mohla vzniknout jen v důsledku součinnosti osvícených mecenášů, vedoucích představitelů města, talentovaných architektů a restaurátorů, vážně beroucích svou práci. Pozoruhodné bohatství kulturní nabídky v Praze závisí na schopných umělcích, na publiku, které jejich práci dokáže ocenit a na rozsáhlém financování kultury ze státních fondů i od soukromých sponzorů. Vysoce civilizovaní občané Prahy jsou následníky mužů (a jejich manželek), kteří město vybudovali a přivedli ho k rozkvětu.

Jak byly překonány krize a jak vznikla rozmanitost

Když roku 1945 odešli Němci, pražská architektura zůstala víceméně nedotčena. Komunisté respektovali architekturu, umělecký život i pražské tradice. V období od konce třicátých let do konce osmdesátých let neutrpěly významné pražské budovy ničím jiným než jen zanedbáním a odstraněním cenných předmětů.

Avšak PI utrpěla daleko víc než architektura jejího města. Němci považovali PI za hrozbu a rozhodli se pražské intelektuály zlikvidovat - většina z nich byla protiněmecká. Za komunismu byli disidentští pražští intelektuálové opět v nebezpečí, avšak ti, kdo z různých důvodů s režimem spolupracovali, měli možnost si vybudovat úspěšné kariéry a v mnoha případech dosáhli i vynikajících uměleckých či vědeckých výsledků. Po většinu doby od konce třicátých let až do roku 1989 byla dosti podstatná část pražské inteligence utlačována, i když zjevně nikoliv tak intenzivně jako ostatní skupiny obyvatelstva. Avšak inteligence byla zvyklá na to hrát čelnou roli ve společnosti a budit respekt, a tak intelektuálové pociťovali ponížení silněji než zemědělci na venkově nebo tovární dělníci, kteří byli na těžký život a na politické elity zvyklí.

PI nebyla nikdy soudržnou skupinou a padesát let útlaku, zaměřeného na její nejrůznější složky, ji ještě dále roztříštilo. Až do druhé světové války existovalo v Praze mnoho německých a židovských intelektuálních skupin, ale do konce čtyřicátých let byly tyto skupiny úplně rozprášeny. Je však nutno zdůraznit, že i zbývající PI je podstatně rozrůzněná. Jejím jádrem je vnitřní kruh starých a dobře etablovaných pražských intelektuálních dynastií, čelných vědců z nejrůznějších disciplin, a slavných umělců, spisovatelů a hudebníků. Součástí vnějšího kruhu jsou intelektuálové, kteří neměli možnost strávit dětství v Praze, a méně slavné osoby s různým zázemím, které nicméně přispívají svým způsobem k intelektuálnímu životu města.

Outsideři, "osoby na část úvazku" a ženy

Inteligence potřebuje neustále novou krev. Praha, jako všechna velká města, neustále čerpá životadárnou krev z venkovského zázemí. Mladí umělci a vědci, spisovatelé, malíři, hudebníci, inženýři a architekti - z malých měst a vesnic v Čechách, na Moravě a na Slovensku a z obyčejných pražských rodin - přicházejí do hlavního města, pracují ve svých profesích a možná nakonec dosáhnou i věhlasu, avšak stará PI je nikdy plně mezi sebe nepřijme.

Taky tu existuje velké množství "intelektuálů na část úvazku", kteří fungují jako intelektuálové jen příležitostně. Muži a ženy, kteří si vydělávají na živobytí v méně intelektuálně exaltovaných povoláních, tvoří nadšenou, i když nikoliv distinguovanou součást intelektuální scény tím, že mimo pracovní dobu zpívají ve sboru, chodí na koncerty a do galerií, získávají znalosti a vedou civilizovaný život.

Vždycky, samozřejmě, existovali talentovaní lidé a lidé méně talentovaní, pracovití lidé a zahaleči, ti, kdo mluví, a ti, kdo něco dělají.

Je riskantní činit všeobecné soudy o tak mlhavě definované a rozrůzněné skupině lidí, o to více, že nemám žádné akademické tituly, ani důkazní materiál, sebraný na kvazivědecké bázi, který by poskytl důvěryhodnost pouhým dojmům, jež zde nabízím. Je docela dobře možné, že jsem se stal obětí falešného dojmu ohledně této sofistikované, ale složité skupiny lidí, mnozí z nichž strávili většinu dvacátého století tím, že před outsidery skrývali daleko více, než jim odhalili. U veškerých generalizací o PI bude jistě množství výjimek, tak jak se to dá u každé skupiny mimořádných lidí jistě očekávat. A přirozeně, značný počet výjimečných a nekonformních PI bude vždycky daleko zajímavější než masa jejich běžnějších protějšků.

Obnova - navzdory útlaku

Za socialismu však došlo k velmi výrazné obnově inteligence. Vysoké školy a profesionální kulturní organizace se rozrostly a vznikl velký počet velmi dobrých umělců a vědců. Skoro nikdo z PI, kteří si stěžují, jak špatné bylo školství za socialismu, by nesouhlasil s názorem, že jim samotným - produktům kritizovaného komunistického školství - se dostalo beznadějně špatného vzdělání!

Někteří příslušníci nové inteligence byli disidenti anebo kryptodisidenti, jiní pracovali, s různou měrou angažovanosti, uvnitř systému. Někteří měli štěstí, že měli vlastní profesi, například byli profesionálními hudebníky nebo inženýry, v níž mohli vyniknout a nemuseli dělat příliš mnoho politických kompromisů. Jiní, novináři a právníci, se dostávali v zaměstnání neustále do styku s oficiální ideologií. Součástí práce v těchto profesích byla složitá a často nejasná kombinace nutnosti realizovat ideologii v praxi anebo - či zároveň hledat způsoby, jak omezovat či bránit její realizaci v praxi.

Rok 1968 byl bodem obratu: do té doby si mohl PI myslet, že je možné, aby působil upřímně a čestně v rámci komunistického systému, že "socialismus s lidskou tváří" je možný. Avšak vstup vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 ukázal docela jasně, že česk(oslovenská) inteligence nebude vyloučena z nutnosti hrát určitou roli a že se jí nikdo nebude ptát na to, co by se mělo dělat.

Jak reagovala PI na tři rány, k nimž došlo během dvacátého století (na německou invazi, na komunistické převzetí moci a na události roku 1968) a jak reagovala na dlouhé roky mezi těmito katastrofami a po nich? Otevřený odpor byl velmi nebezpečný a nebyl taktikou, jakou si česká inteligence zvolila. Některým se podařilo odjet do zahraničí, ale většina zůstala doma, chovala se nenápadně, pohřbila hlavu do písku a praktikovala pasivní rezistenci. Během padesáti let útlaku se tomuto volnému seskupení PI podařilo přežít, aniž by se se muselo vzdát starých hodnot, které považovalo za nejcennější.

Pokusím se vyjmenovat některé hodnoty, které, jak se zdá, udržovaly během 50 let PI při životě, a hodnoty, které se PI snažili zachovat.Bezpochyby bylo nejvýznamnější hodnotou akademické vzdělání a vědecká práce. Znalosti jsou něčím, co se lidem dá těžko vzít, a utlačovaným to poskytuje sebedůvěru a seberespekt. Druhou velkou hodnotou byla kultura. Hudba, divadlo, malířství, sochařství a další umění - to pomáhalo mnoha lidem. A správný PI musí umět hrát dost dobře na hudební nástroj, hovořit s dobrými znalostmi o vážných formách umění, znát životopisy velkých umělců. atd.

Třetí hodnotou byla civilizovaná oddechová činnost. Kromě své znalosti a lásky architektury a umění, správný příslušník PI musí umět dobře tančit a musí mít hlubokou, i když silně sentimentální lásku k českému venkovu. Je šťasten, když tráví víkendy na chatě nebo na chalupě, chodí na dlouhé procházky, v zimě jezdí na běžkách, sedí u táboráku a večer u něho zpívá. Všechny tyto činnosti, velmi náročné na čas, se dobře hodily do uvolněného pracovního prostředí, kdy "jsme předstírali, že pracujeme, a oni předstírali, že nás platí".

Ti intelektuálové, jejichž kariéra byla zničena, ať už tomu bylo ve skutečnosti anebo jen v jejich představách, se soustředili na svůj osobní a rodinný život: na to, že zastávají civilizované hodnoty, že mají vzdělanou mysl, že žijí v krásném městě, že mají v soukromém životě velké množství volného času a možná i duchovní kvalitu. Za komunismu nebyla Praha vůbec kulturní ani vzdělanostní pouští: existovala tu kina, divadla, koncerty a dobré levné pivo, knihkupectví a dlouhé víkendy na venkově. Obyčejní lidé si mohli dovolit účastnit se nejvýznamnějších kulturních akcí.

Strategie pro přežívání

Ať už však byl jejich soukromý život jakkoliv bohatý, disidenští příslušníci PI si museli vypracovat strategie, jak přežít na veřejnosti a v zaměstnání. Otevřený odpor se vyskytoval zřídkakdy, hlavní strategií byla pasivní rezistence. Příslušníci PI se naučili stovkám způsobů, jak nenápadně sabotovat plány utlačitelů, přičemž předstírali, že plní veškeré příkazy. Naučili se, že je třeba vždycky mít připravenu stovku hodnověrně znějících výmluv, proč nic nedělají. Schválně se vyhýbali získávání kvalifikace, která by mohla napomoci utlačitelům - anebo takovou kvalifikaci alespoň před nimi skrývali. Například záměrně ustoupili do akademicky vysoce specializované oblasti, takže si měli možnost vypracovat vynikající vědeckou pověst, aniž by se museli podílet na čemkoliv, co se týkalo reálného světa.

Dobrý voják Švejk nebyl považován za komickou postavu - stal se vzorem toho, jak může vlastenecký Čech přežít v nepříznivých dobách. Vzhledem k tomu, že neexistovala pro diskriminované intelektuály žádná vazba mezi schopnostmi, povyšováním v práci a příjmem, neexistoval také skoro žádný tlak na to, aby člověk udělal kariéru a vydělával peníze. O těch lidech, kteří zastávali vysoká místa, se předpokládalo, že s režimem kolaborují, zatímco o těch, kdo měli peníze, se předpokládalo, že jsou to podvodníci.

Vážné problémy - svobody

Mnoho Moravanů i mimopražských Čechů také považují příslušníky PI za arogantní a populističtí politikové toho mohou dodneška využívat. Inteligence ztratila vliv na hlavní politické strany, které vznikly v devadesátých letech, ODS a ČSSD. Představitelé těchto politických stran vědí, že výroky, zaměřené proti PI, mohou zvýšit jejich popularitu u voličů.

V roce 1989 PI předpokládali, že se z jejich řad, jako obvykle, budou rekrutovat přirození vůdci národa. PI stáli v čele disidentů, patřili mezi národní elitu. Jenže o padesát, čtyřicet, nebo třeba jen dvacet let vývoje nelze přijít, aniž by za to člověk nezaplatil určitou cenu. Příslušníci PI, jednoduše řečeno, nebyli na rok 1989 připraveni. Jejich postoje zůstaly zakonzervovány v roce 1968 nebo 1948 nebo dokonce 1938. Chyběla jim kvalifikace, know-how a zkušenosti (zejména v oblasti managementu), jak řídit postkomunistickou zemi, postkomunistickou univerzitu, postkomunistické divadlo nebo televizi. Tak se toho ujali tvrdší, méně nadaní muži, kteří odsunuli PI stranou.

Inteligence měla ve zvyku cítit se nadřazeně, ale nebyla vůbec připravena na to, řídit zemi v době obtížné transformace. V důsledku předchozích padesáti let si příslušníci PI zvykli více kritizovat než konstruktivně jednat či řídit, naučili se lépe psát satiru než dělat záznamy o průběhu schůze navykli si raději sedět v sobotu večer s přáteli, než aby museli jednat s tvrdými muži, odhodlanými získat moc a vydělávat peníze. Všeobecně jim šlo lépe mluvit než jednat. Po dobu padesáti let neposuzoval PI nikdo podle toho, co dokázali, ale podle toho, čím byli. A v devadesátých letech se zjistilo, že nejsou dobří.

Zvyky, založené na touze přežít a na pasivní rezistenci odumírají pomalu, zejména u starších generací, které se v některých případech stále ještě cítí ohroženy neúprosným novým světem, do něhož byly ve stáří vrženy, ve světě, kde jsou úsudky o tom, co je "dobré", založeny, jak se zdá, na úsudku baptistických účetních odborníků z jihu Spojených států a nikoliv na argumentech pražských filozofů.

Nová generace

Skoro vůbec jsme dosud nehovořili o jejich ženách. Vzdělané ženy v Praze se vždy především zabývaly péčí o své muže, příslušníky PI, a o jejich děti, anebo, až příliš často, tím, jak přežít po rozvodu. Jejich příjem ze zaměstnání ve státní sféře, stejně jako příjem jejich manželů, je velmi malý. A rodinný rozpočet vyžaduje nejen dva příjmy, ale spoustu dodatečných příjmů z práce na volné noze.

Naštěstí pro vystresovanou manželku-matku-zaměstnankyni ve státním sektoru-pracovnice na volné noze je situace taková, že se od ní neočekává, aby ve svém hlavním zaměstnání pracovala skutečně tvrdě. Často má možnost trávit spoustu času v práci odpočíváním, než se uprostřed odpoledne rozloučí s kolegy a vydá se k pracovně náročnější práci na volné noze a k práci pro domácnost. Jen výjimečně projevují pražské dámy určitého věku na pracovišti intenzivní pracovní nasazení. Jejich dcery však patří k úplně jiné generaci.

Skoro žádné vzdělané ženy v Praze nemají dost času na to, aby se mohly připojit k inteligenci, což je stejně výlučně mužský klub a akceptuje ženy jen jako doprovod. Proto existuje jen minimální počet příslušnic PI., všechny z nich jsou čestné výjimky.

Od roku 1989 uplynulo více než 11 let. Během celé této doby se PI obnovovala a vzniká nová generace lidí, kteří jsou kvalitně vzdělaní a mají plné ambice získat kvalifikaci pro řízení země v novém zlatém věku. Už to není stará akademická či umělecká inteligence se spoustou volného času. Její hodnoty jsou, jak se zdá, daleko hmotnější než hodnoty předchozích generací. Mladí muži a mladé ženy jsou připraveni pracovat déle, tvrději a efektivněji, často v soukromém sektoru, ale očekávají, že za to dostanou slušný plat.

Nová generace dává přednost horám ve Švýcarsku před Špindlerovým Mlýnem, hotelu u Egejského moře před chatou v Jižních Čechách. Její horizont, zájmy a aspirace jdou za hranice Prahy. PI se za krátké období změnila - už to nejsou lidé s volným časem, ale bez peněz - jsou to lidé s penězi, kteří však nemají čas.

Bude dědictví podpory pro vynikající tradici intelektuálního života v Praze bezpečné v rukou nové generace pražské inteligence a městských radních? Doufejme, že ano. Doufejme, že se budoucí generace města budou starat o kulturní život Prahy tak intenzivně jako jejich předkové, že pražští radní budou i nadále financovat státními (i sponzorskými) penězi intelektuální a kulturní činnost a hlavně, že nové století přinese méně politických katastrof než století minulé, aby Praha mohla být městem, které bude dál vytvářet dobrou kvalitu života pro své občany i pro velké množství spokojených návštěvníků.

(Robin Healey pracuje v Praze od roku 1991. Je zaměstnán v mezinárodní kanceláři ČVUT.)

Jiří Kofránek

"Everybody is ignorant, only on different subjects" (každý je ignorant, pouze v jiném oboru), praví heslo jednoho z předních světových lékařských časopisů. Nikdo není vševědoucí, skutečný badatel dnes a denně stojí s pokorou před matkou přírodou jejíž tajemství se snaží poodhalovat. Pouze diletanti (kteří si ovšem svůj diletantismus neuvědomují) znají rychlá řešení a mají sklon vynášet kvapné závěry.

Je totiž nutno mít stále na paměti, že každý jsme diletantem v jiném, než v tom svém zákoutí. A tak stejně jako je informatik diletantem v sociologii, tak i sociolog je diletantem v informatice. A jestliže se informatik pozastavuje nad tím, jak je možné, že cizí osoba drží v ruce bianko orazítkovaný a podepsaný průkaz tazatele ČSAV a ČSÚ spolu s dokumenty, které veřejné rozhodně nejsou (protože ví, jak zatraceně snadno se v dnešním globalizovaném světě se dají nehlídané informace zpeněžit), nemusí si hned od sociologa vysloužit arogantní útok.

Konec konců i mně připadají úvahy Štěpána Kotrby ohledně kšeftování s individuálními daty z mikrocenzu 92 přehnané, ba dokonce stejně směšné, jako někdejší tvrzení Necenzurovaných novin a Českého deníku, že účelem mobilitního šetření bylo obstarat informace pro komunistickou stranu. Nicméně ale arogance, s níž se Petr Matějů v článku "Fascinovaný diletant v roli vyšetřovatele" do Štěpána Kotrby obul, mě poněkud zarazila. Nemusím s někým souhlasit, dokonce mi jeho závěry mohou připadat úplně zcestné, ale je vždycky výhodné se snažit věcně pochopit uvažování oponenta, než emotivním útokem prosazovat své ego.

Sociolog si nemusí do konce uvědomovat riziko podcenění ochrany zpracovávaných dat, které jsou čím dál tím více lukrativnějším zbožím a tak mu někdy mohou urputné snahy informatiků o datovou bezpečnost připadat jako diletantské bránění výzkumu. Právě z tohoto nepochopení zřejmě pramení i výroky profesora Machonina v článku "Vymyšlený obchod se strategickými informacemi" o tom, že veřejná kritika sčítání lidu odborníky informačních technologií vážně potenciálně poškodila "důležitý a nepostradatelný zdroj informací o společnosti, bez něhož nemůže kvalitně fungovat ani vědecké poznání, ani kvalifikované politické řízení společnosti."

"To, co je pochopitelné a snad i omluvitelné u prostého občana, je hrubým opomenutím u odborníků disponujících potřebnými informacemi a znalostmi," výhružně píše prof. Machonin a na závěr se ptá: "Kdo před kým se bude za tuto nenapravitelnou škodu zodpovídat?"

Myslím si, že tím, kdo bude platit za řadu pochybení v komunikaci s občany tohoto státu nebudou informatici. Ti neskrývali své názory za sukně tiskových mluvčí, netvrdili blábolivé nesmysly o bezpečnosti CD-ROMů v trezorech ČNB!

Problém je už od počátku v komunikaci - kritika způsobu praktického provádění sčítání se v informatické veřejnosti objevila záhy poté, co ČSÚ zveřejnil prováděcí předpisy. Protože ty teprve ozřejmily, jak hluboká je neznalost statistiků v bezpečnostní problematice.

Přiznávám, že připomínkové řízení k zákonu i k prováděcím předpisům bylo mimo oblast zájmu řady dnešních kritiků - koneckonců, problematika cenzu se týká spíše sociologů, než informatiků. Ve věku informačních technologií se však informatiků dotkla. Protože teprve dnes si profesionální systém na porovnávání obrovských datových souborů může pořídit každá větší firma či reklamní agentura.

Shodou okolností jsem předsedou "Odborné komise ČSSD pro informatiku a telekomunikace", tedy odborné komise politické strany, která má nyní exekutivní zodpovědnost a proto sledování všech politicko-informatických souvislostí je v "popisu práce" naší komise.

Na hrozící problémy se sčítáním mě upozornil jeden z expertů naší komise krátce po zveřejnění příslušných prováděcích předpisů. Bylo zřejmé, že způsob zajištění ochrany osobních dat při blížícím se sčítání lidu, domů a bytů (zejména uvádění rodného čísla jako jednoznačného identifikátoru osoby na dotaznících pro statistické šetření) je zcela nedostatečný a je i v rozporu se současnou legislativou ochrany osobních dat.

Obávali jsme se (a nyní se stále zdá, že oprávněně) možné reakce části občanů, kteří pod vlivem pochybností odborníků i novinářů, vyslovovaných veřejně do médií, se rozhodnou do dotazníků uvádět některé údaje záměrně nepravdivě nebo neúplně.

Domnívali jsme se, že více než důrazná slova a výhrůžky desetitisícovými pokutami zde pomůže pouze taková ZMĚNA prováděcích pravidel plánovaného sčítání, která důvěryhodně zvýší stupeň zabezpečení citlivých osobních údajů.

Lidé, kteří budou mít jistotu, že zákonem striktně vyžadovaná data nemohou být nijak zneužita, nebudou do dotazníků uvádět nepravdivé nebo neúplné informace. Výsledkem by bylo získání přesnějších dat při sčítání.

Naše komise proto vypracovala návrh oddělení identifikačních a věcných částí příslušných dotazníků, který podstatným způsobem zvyšuje bezpečnost ochrany osobních dat.

S tímto návrhem jsem se ještě obrátil na Národohospodářskou komisi ČSSD, kde náš návrh získal plnou podporu.

Základním principem našeho návrhu je důsledné oddělení údajů identifikujících fyzickou osobu a její adresu od ostatních věcných dat, které občan státu poskytuje při statistickém šetření (ty mohou být následně identifikovány pouze podle sčítacího okrsku).

Každý sčítací dotazník by měl dvě fyzicky oddělené části: první s identifikačními daty občana, bytu či domu a druhou s šetřenými věcnými údaji. Ke každému dotazníku by se přidělilo náhodně zvolené neopakující se číslo - tzv. jednoznačný identifikátor. Toto číslo, např. ve formě dvou samolepek, kde by bylo vyjádřeno v čárovém kódu, by se přilepilo na každou část dotazníku.

Důležité je, že obě části dotazníků by byly následně zpracovávány ve dvou různých pracovištích. Jak v papírové, tak i v digitální formě v počítači by se tedy nikde ani na okamžik neobjevila zároveň data jež občana identifikují společně s daty, které občan státu poskytne pro statistické zpracování. Proto ani teoreticky by tedy nehrozilo zneužití poskytnutých dat.

Jedno pracoviště by pod přísným dohledem Úřadu na ochranu osobních údajů zpracovávalo první části dotazníků s osobními identifikačními údaji. Chráněným tajným údajem by totiž byla vazba náhodně přiděleného číselného identifikátoru na data, podle kterých by bylo možno zjistit totožnost respondenta (přes rodné číslo, jméno, příjmení, adresu). Tato data by byla tajná, nesměla by opustit pracoviště a po zpracování by se zničila. Zpracování by spočívalo v roztřídění náhodně přidělených číselných identifikátorů, reprezentujících jednotlivé fyzické osoby, byty a domy na příslušných dotaznících, podle sčítacích okrsků.

Takto setříděné identifikátory pak mohou sloužit jako klíče pro vlastní statistické zpracování, prováděné druhým pracovištěm.

Důležité je, že ze samotného číselného identifikátoru by nešlo zpětně zjistit osobu, identifikovat adresu bytu či domu.

Z dat shromážděných při sčítání by tedy v žádné fázi zpracování nebylo možné údajům o majetku či vybavení bytu zpětně přiřadit konkrétní fyzickou osobu či konkrétní adresu bytu. Šlo by pouze zjistit příslušný sčítací okrsek.

Uvedená metoda odděleného zpracování věcných a identifikačních údajů pomocí rozdělených formulářů není nová. S její modifikací se mnozí setkali např. při zpracování testů na přijímacích zkouškách na vysoké školy. Lze jen s politováním konstatovat, že bezpečnou metodu sběru a zpracování dat Český statistický úřad nezohlednil v prováděcí vyhlášce k zákonu a přes četné námitky odborníků tvrdošíjně trvá na zvolené metodě zpracování, která v občanech nebudí důvěru a pravděpodobně povede ke zkresleným výsledkům.

V praxi by se dokonce daly využít i současné dotazníky, v nich by se vyplňovaly všechny položky neobsahující identifikační údaje (osoby, bytu, domu). Ty by se vyplnily na zvláštním formuláři, který by bylo nutno urychleně dotisknout. Bylo nám jasné, že změna pravidel by znamenala jisté úsilí i další náklady, avšak domnívali jsme se, že ty miliardy korun, na které sčítání přijde, by přece stály za trochu úsilí o kvalitnější výsledek.

Na zasedání předsednictva naší komise jsme návrh předali ministru Karlu Březinovi. Bohužel se mu ho nepodařilo ve vládě prosadit, protože 7. února vláda vydává prohlášení kde se rázně ohrazuje proti zpochybňování průběhu sčítání a způsobu ochrany údajů. "Takové jednání vláda považuje za naprosto nezodpovědné," doslova hřímal mluvčí vlády na adresu zpochybňovačů na tiskové konferenci. (Jediný kdo hlasoval proti tomuto usnesení byl Karel Březina).

Mezi reptaly, brojícími proti plánovanému způsobu sčítání patřil i Úřad na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), který brojil proti uvádění rodných čísel v dotaznících a podle kuloárních informací při jednání mezi ČSU a ÚOOÚ již prý bylo téměř dosaženo dohody o tom, že rodná čísla ze sčítacích archů zmizí. S rozhodnou podporou vlády v zádech nakonec ovšem ČSÚ rodná čísla z formulářů odmítl odstranit, protože je údajně potřebuje k odstranění duplicit. Náš návrh odděleného zpracování identifikačních a věcných dat by tento problém elegantně řešil.

Nemám ve zvyku naše spory, naše názory, naše doporučení vládě zbytečně medializovat - to nechávám politikům. A právě proto jsem dlouho o horkém bramboru spojeném se sčítáním nikam nepsal.

Teprve když jsme vyčerpali všechny (před veřejnou publicitou skryté) kroky, které by mohly přimět vládu, aby sama přišla s vlastním návrhem řešení, rozhodli jsme se jeho podstatu zveřejnit - 10. 2. jsem proto v Právu publikoval článek "Sčítání může být bezpečnější" a následně v 7. čísle časopisu Ekonom článek "Přepulte velkého bratra".

Bohužel, ze strany odpovědných politiků nebyla žádná reakce.

Zdánlivě je přece všechno v pořádku, občané nějaké údaje do příslušných kolonek sčítacích dotazníků přece jen píší. Průzkum veřejného mínění ale naznačuje, že statisticky zdaleka nezanedbatelné množství lidí se však chystá uvést do dotazníků údaje neúplné nebo nepravdivé Obávám se, že sebedůraznější vládní prohlášení či hrozba pokut je k větší pravdomluvnosti nepřinutí. Tím spíš, že za odmítnutí vyplnit kolonku může být člověk popotahován, ale za nesprávnost nikoli.

Pak ale výsledkem velmi drahého podniku tedy budou nepřesné údaje získané za bratru 2,4 miliardy!

"Položme na jednu misku vah výdaje za zešvejkované sčítání lidu a na druhou nezadatelné právo úřední moci nepřiznat chybu. Co váží víc je jasné. Zvláště když chybí třetí miska, na níž by bylo možno zjistit váhu promrhané občanské loajality," píše v sobotním Právu Jiří Franěk.

A ta promarněná důvěra občanů, podle mého názoru, je ale tou největší ztrátou.

PS: Byl bych rád, aby Štěpán Kotrba i Pavel Machonin nebrali tento článek jako útok. Velmi dobře vím, že i já jsem diletant, pokud mluvím o sociologii, diletant je ale i sociolog, pokud mluví o informatice a hází za hlavu důležitost ochrany osobních dat.

Josef Pospíšil

Vazeny vedecky pracovniku z ustavu,

Vami citovana obrovsky narocna akce - scitani lidu - byla pripravena naprosto ledabyle, hloupe a diletantsky. Udaje, ktere ziska, budou zkreslene a navic s pravdepodobnosti hranici s naprostou jistotou dojde k unikum dat. Je v rozporu se zakony, je vsak prosazovana vyhruzkami zakonnych sankci a  perzekuci a s nebyvalou a neomalenou aroganci. Vase uplakane argumenty o  vaznem poskozeni duleziteho a nepostradatelneho zdroje informaci o  spolecnosti, bez nehoz dle Vas nemuze kvalitne fungovat ani vedecke poznani ani kvalifikovane politicke rizeni spolecnosti, neobstoji. Kdo chce, at se pripoji, nebudu mluvit za ostatni, ale chci Vam sdelit, ze se nehodlam stat Vasim predmetem vyzkumu, ani statistickym udajem. Co takhle zavest plosne odposlechy? Ci kamery v loznicich? To by byl zajimavy vedecky material, ne? Jazykovedci by zjistili slovni zasobu obyvatelstva, sexuologove frekvenci styku a nejcastejsi polohu. Verim, ze by jiste k nejakym zaverum dosli. At zije veda, ze? Jenze je rozdil mezi dobrovolnou ucasti v nahodnem a omezenem vyberu jedincu a celoplosnou buzeraci. Jsou lide, kteri soulozi na oltarich vedy, polepeni elektrodami, snimani, nahravani, mereni a zaznamenavani. Je-li to jejich salek caje, prosim, navic vede skutecne prospeji. Ovsem dobrovolne. Ja vsak zustanu stranou, nehodlam se hemzit na sklicku mikroskopu vedcum ani pavedcum.

Reci o kvalifikovanem politickem rizeni spolecnosti bych byt Vami take nevedl, videl jste vubec nasi vladu? Nasi soucasni politicti ridici prece vychazeji z vysledku minuleho scitani, ne? A tomuhle Vy rikate kvalifikovane? Kde zijete, clovece? Trvale za zdi ustavu? Zkuste take nekdy vyrazit mezi lid, ale Vy radeji jen naslouchejte - nemluvte. To si opravdu myslite, ze kdyz nasi politici dostanou pravdive vysledky scitani, ze se zacnou starat o blaho lidu? Tomuhle skutecne verite? Pokud ano, Vam patri kralovstvi nebeske.

Ja se ptam Vas - kdo se bude zodpovidat za nesmyslne a stupidne vyhozene penize danovych poplatniku za fusersky slatane scitani a kdo se bude zodpovidat za uniky dat, k nimz dojde? Vy s panem senatorem Outratou?

Michal Popelář

Již nějakou dobu nežiji s rodiči, přesto mám stále u nich trvalé bydliště. Včera jsem se z telefonátu s nimi dozvěděl, že za mou osobu se budou vyplňovat sčítací listy 2! Jeden vyplním já na svém stávajícím bydlišti, druhý úplně stejný jsou rodiče povinni vyplnit v místě trvalého bydliště.

Kouknul jsem se na stránky ČSÚ v domění, že podobná věc je přece nesmysl. Proč by někdo měl vyžadovat vyplnění dvou formulářů, když stejně potom bude odstraňovat formuláře duplicitní (důvod zadání rodného čísla).

Opak je pravda, na stránce ČSÚ se doslova praví:

"Když budu jinde než v místě svého bydliště, jak bude u mě probíhat sčítání?

Když budu v hotelu (popř. v nemocnici, léčebně a pod.), tak se také zúčastním sčítání? Jak to bude probíhat?

Každá osoba, kterou zastihne sčítací komisař ve svém sčítacím obvodu, vyplní Sčítací list osob. V případech, kdy bude občan vyplňovat Sčítací list osob na jiné adrese, než je místo jeho trvalého pobytu, zakřížkuje na Sčítacím listu osob v otázce 4. Druh pobytu odpověď "dočasně přítomný" a uvede přesnou adresu místa svého trvalého pobytu.

Současně v místě trvalého pobytu za jeho osobu vyplní Sčítací list osob jiný člen domácnosti (případně sčítací komisař)."

Pokud to chápu správně, tak se úplně zbytečně bude vyplňovat spousta formulářů navíc (lidí, kteří žijí mimo své trvalé bydliště je docela dost), přičemž se před zpracováním výsledků stejně ty duplicitní odstraní. Trošku mi to připomíná Kocourkov.

Roman Svoboda

V Brně 27.února 2001

Věc : stížnost proti průběhu výběrového řízení

V současné době probíhá výběrové řízení vypsané na místo vedoucího redakce zpravodajství ČT Brno, do něhož jsem se i já písemně přihlásil. První kolo výběrového řízení formou slyšení před doposud anonymní komisí se uskutečnilo ve čtvrtek 22.února t.r. O termínu konání jsem však byl jako účastník výběrového řízení informován telefonicky vedoucí zam. a práv. útvaru ČT Brno paní Grunovou až dopoledne předchozího dne - tedy 21.února.

Vzhledem k jiným smluvním závazkům vůči ČT jsem v tak krátké době /řádově 25 hodin/ nebyl schopen, aniž bych ohrozil výrobu pořadu, svoji účast před výběrovou komisí zabezpečit. O tom jsem také v telefonickém rozhovoru paní Grunovou ihned informoval. Sdělila mi, že o této skutečnosti bude komisi informovat a pokusí se nalézt řešení.

Protože jsem do pondělí 26.února ze strany vedení ČT či výběrové komise nebyl o způsobu řešení informován, téhož dne jsem navštívil paní Grunovou osobně. Mj. mi sdělila, že z důvodu mé neúčasti v 1.kole se s mojí další účastí ve výběrovém řízení nepočítá. Na můj dotaz, zda mohu nahlédnout do pravidel či statutu vypsaného výběrového řízení mi odpověděla, že takový statut neexistuje, že se výběrové řízení řídí interními předpisy ČT.

Nepovažuji telefonické oznámení termínu konání výběrového řízení den předem za formu a dobu obvyklou. Nechci vedení ČT Brno podezírat z manipulace, ale mám vážné obavy z jeho profesionality při obsazování tak závažné funkce, jakou vedoucí redakce zpravodajství bezesporu je.

Michal Gregor

Salon Práva přinesl 8. února rozsáhlý názor z pera Václava Bělohradského pod sugestivním titulkem, Poučení z krizového vývoje (ať už dopadne jakkoli). U intelektuála formátu profesora Bělohradského zaráží fascinace laciným klišé - za veškeré zlo v naší zemi může opoziční smlouva, ODS a Václav Klaus. Tak černobílý svět vskutku není. Opoziční smlouva není ani o korytech, ale také není smlouvou politicky kartelovou. Je méně obvyklá než smlouva koaliční, jistě, že nestandardní. Je však výsledkem daného rozložení politických sil. Takto karty rozdal volič. Nic na tehdejší situaci nezmění přání mnoha politologů či vlivných hráčů na mediálním poli, kteří by dali přednost pravo-středové koalici s vyloučením ČSSD či takovému povolebnímu uskupení, které by zcela vyloučilo ODS. Tolik nenáviděná a kritizovaná opoziční smlouva je výsledkem politiky, která je označovaná jako umění možného. To, že i uvnitř ODS měla a má své odpůrce není žádným tajemstvím.

1. Démon opoziční smlouva nebo neschopnost se dohodnout

Kupodivu předchozí opoziční smlouva, která umožnila menšinovou pravo-středovou vládu výměnou za parlamentní vedení pro ČSSD nikoho nepohoršila. Jsem si vědom rozdílu. Především na ní výrazně participovala dnešní čtyřkoalice. Opoziční smlouva nevyšachovala politické koaly z mocenských struktur. Byla to jejich neschopnost se dohodnout. Kladení maximalistických požadavků, které hraničily s vydíráním a především neshoda mezi lidoveckými a unionistickými poslanci. Myslím, že celé vedení ČSSD nespalo v hrůze, že lidovci s unií přijmou nezměrně velkorysý návrh, že se Zeman vzdá nároku na předsedu vlády a uvolní půlku křesel. Sázka na principiální ideologické pravičáky, ztělesněné v osobě Jana Rumla, dokonale vyšla. Ani tato nabídka nebyla přijata.

2. ODS draze platí stabilitu a účet ještě není uzavřen

Na argument, že opoziční smlouva přináší nestabilitu, nelze odpovědět, že vytvořila relativně stabilní politickoekonomické prostředí v naší zemi. Odpůrci tohoto řešení totiž nejsou ochotni přijmout názor jak zahraničních investorů, tak i hodnocení Evropské unie. Budiž, je to jejich právo. Podle mého názoru smlouva o politické stabilitě nejen že přináší onu stabilitu, ale je obrovským vkladem do budoucna. Tento budoucí celospolečenský profit Občanská demokratická strana draze platí a nepochybně tento účet ještě není uzavřen. I nejzavilejší nepřítel levice, který akceptuje parlamentní systém, musí připustit že se volební kyvadlo dříve nebo později vychýlí doleva.

Sociální demokracie je a doufám, že ještě dlouho bude jedinou relevantní levicovou politickou silou. Nepochybuji, že lidovci velmi usilovali o možnost podílet se na moci a hned tak část z nich Rumlovi a celé Unii svobody nezapomene jejich vyšachování. Strana lidová je historicky zvyklá participovat na moci a to skoro vždy. Řekněme, že má opravdu silný koaliční potenciál. Nicméně Zemanova ČSSD po volbách představovala silnou kávu pro nemalou část KDU-ČSL především na Moravě. A to bez ohledu na skutečnost, že deklarovaný volební program ČSSD je v mnoha bodech této straně bližší než unionistický. Sociální demokracie totiž postrádala jakoukoli zkušenost s vládnutím.

3. Nezbytná zkušenost s vládnutím

Díky Bělohradského nedemokratické pasti - jím tolik zlehčované opo-smlouvě - dostala ČSSD neopakovatelnou možnost se naučit vládnout. Zdůrazňuji, že bez bolestných a složitých koaličních vztahů. Nemyslím vládnout dobře.

Postačí, pokud se naučí odpovědně nakládat s mocí. Cenné je zjištění, jak moc a přerozdělování státních peněz může korumpovat a že jde o nesmírně vyčerpávající činnost, která je děsivě odpovědná je nesdělitelný prožitek. Zaplať bůh za zjištění Zemanova týmu a jeho následovníků, že dávat neuvážené a populistické sliby může být dlouhodobě politickým mementem mori.

Byl jsem přesvědčen, že nelze mít horší mediální politiku než má ODS. Mediální politikou strany nemám na mysli nadbíhání novinářům či jejich korumpování nejrůznějšími metodami, až po přímé kupování prostoru v mediích. Od počátku by postačila nekonfliktní či neurážlivá komunikace bez poučování, za kterou by se dalo očekávat férové jednání od druhé strany. Dovolím si použít staré a velmi pěkné české přísloví - Jít po něko jako slepice po flusu. Tento pocit sdílí značná část členů ODS z obrazu, který je o ODS mediálně vytvářen. S jistou dávkou škodolibosti musím konstatovat, že v této oblasti ČSSD dokázala skoro nemožné. Přes špatný vládní nástup, Zemanův tým nevládne tak, jak je v některých mediích vykreslován. Troufnu si prohlásit, že někteří ministři jsou ve srovnání s jejich předchůdci nejlepší.

Tolik odsuzovaná a nenáviděná oposmlouva umožnila nesmírně zvýšit koaliční potenciál neopominutelné levicové straně a tím vlastně vyloučila opakování oposmlouvy do budoucna. Pokud by se měla opakovat povolební situace, umím si představit jednání s ČSSD o vytvoření vládní koalice. Že by to nebylo vůbec jednoduché a snadné, o tom není nejmenšího sporu.

4. Opoziční smlouva a krize v České televizi

Nevím, kdo zavedl do české společnosti pojem virtuální svět. Přesně takový pocit jsem měl nad Bělohradského závěry v kauze Česká televize. Příčinou krize je opoziční smlouva a bezskrupulózní touha občanských demokratů po moci. Jsem si vědom, že to není názor ojedinělý a bývá doplněn přesvědčením, že se prý ODS chtěla zmocnit veřejnoprávní televize. Také zazněla obvinění, že se ODS pokusila zabránit svobodě slova v České televizi, což byl hlavní důvod uváděný účastníky mítinků na Václavském náměstí či v areálu ČT.

Opusťme svět chtěné a účelově manipulované virtuality a přejděme do reálné skutečnosti. Není nejmenších pochyb, že poslanecký klub ODS hrubě podcenil důležitost nominace do Rady České televize. Výběr kandidátů, kteří byli posléze zvoleni do Rady ČT takzvaně za ODS, byl velmi neodpovědný. V Občanské demokratické straně je velmi silné konkurenční prostředí. Ti, kteří jména bývalých televizních radních navrhli a přesvědčili poslanecký klub, aby je zvolil jako kandidáty ODS, za tuto chybu zaplatí. Není ale od věci připomenout, že Rada měla devět členů a rozhodovala šesti hlasy. Rada vždy mohla rozhodnout cokoli a to bez ohledu na názor třech členů, které delegovala ODS. Tento fakt platil do doby, než podruhé utekl od odpovědnosti za veřejnoprávní televizi mediálně prezentovaná jediná osobnost této rady, pan Raichrt. Úvaha, že zloduch Dědečková měla manipulovat celou radou, je trapně komická.

Myslím, že se celá rada dopustila několika zásadních chyb. Odvolala ředitele Chmelíčka, aniž by veřejnosti jasně a srozumitelně vysvětlila důvody jeho odvolání. Dále, aniž by provedla standardní výběrové řízení, jehož nezbytnou součástí musí být veřejné slyšení, použila pana Hodače jako klacku, od kterého očekávala, že zavede ekonomický pořádek v ČT. Ředitel Hodač neměl nejmenší šanci cokoli provést, protože chyby Rady završil velmi nešťastným personálním výběrem svých nejbližších spolupracovníků. Řešit vzpouru v ČT, která byla později přejmenovaná na stávku, nebylo v silách Hodačova týmu a Rada v  této krizové situaci naposled a totálně selhala.

5. Příčina malé české televizní války

Nemá smysl pojmenovávat selhání či porušení zákonů jednou či druhou stranou sporu. Důležité je, co bylo příčinou či počátkem malé české televizní války. Připomínám, že roční rozpočet naší veřejnoprávní televize je srovnatelný s rozpočtem Ministerstva kultury. Dále platí, že veřejnoprávní televize (rozhlas) existuje pouze díky veřejným poplatkům. Jde o druh daně. Zákon nám všem ukládá povinnost nedobrovolně platit peníze, ze kterých je hrazen provoz těchto institucí. Tvrzení některých zainteresovaných redaktorů, že zde není tato souvislost, protože je zpoplatněno držení příjmače, nestojí za komentář.

Jeden nejmenovaný politik skvěle formuloval většinu cílů nebo zájmů v naší společnosti směřovaných nejen ke státu a obcím, ale vůči všem veřejným rozpočtům. O peníze jde vždy až na prvním místě. Jako komunální politik - předseda Finančního výboru Městské části Praha 1 mám nemalou zkušenost s  miliardovým ročním rozpočtem obce. A to jak s přípravou a architekturou rozpočtu, tak především s odpovědností, která plyne z maximální informační otevřenosti. Naše radnice musí vždy zdůvodnit i tu nejmenší položku v rozpočtu. Není to nic neobvyklého či mimořádného. Je to naší samozřejmou povinností, protože nakládáme s penězi, které nám nepatří a které máme pouze právo spravovat a to pod přísnou veřejnou kuratelou.

To samé musí platit jak pro Českou televizi, tak i pro Český rozhlas. Počátek sporu vznikl u pochybností o hospodaření s veřejnými prostředky v ČT. I nositel Nobelovi ceny za literaturu musí počítat s tím, že pokud se chce ucházet o zakázku v České televizi (Českém rozhlasu), která je hrazena z veřejných peněz, že se bude muset zúčastnit soutěže. Pokud ji vyhraje, musí počítat s možností, že se veřejnost dozví výši jeho odměny či honoráře. Pokoušet se hovořit v těchto souvislostech o obchodním tajemství již není pokrytectvím, ale nezměrnou drzostí. Naplatí tvrzení některých příjemců nemalých částek od ČT, že zveřejňovat výši jejich zakázek není ničím jiným než socialistickou hrou na strunu české závisti. Veřejné soutěže se nevztahují jen na uměleckou tvorbu, ale na většinu peněz utrácených našimi veřejnoprávními medii. Veřejná kontrola minimálně představuje zveřejnění podrobného rozpočtu a následnou výroční zprávu o hospodaření. Toto je skutečný a fundamentální základ budoucí stability nejen v České televizi.