Britské listy


úterý 27. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká společnost:
  • Lidská práva a rezidua totalitního myšlení: Případ Pilip, Bubeník a Havel (Milan Valach) O Mikrocenzu 92 a o nynějším sčítání lidu:
  • Diletanti brání vědecké práci (Pavel Machonin, Sociologický ústav ČAV) Recenze: Kniha švýcarských ekonomů:
  • Přímá demokracie prospívá společnosti (Vladimír Rott) Postavení žen:
  • K diskusi v Britských listech: Jak je to skutečně se ženskými schopnostmi (Lenka Vytlačilová) Protest - nejsem závislá na České televizi:
  • Když vystupuji v ČT, je to na kontrakt s Jiřím Krejčíkem, nikoliv na kontrakt s ČT (Ludmila Rakušanová, Rádio Svobodná Evropa) Ocelářství a pochybná politika české vlády:
  • Český těžký průmysl leží v troskách (Miroslav Hruška) Školství:
  • Úskalí myšlenek (a vizí) První Dámy České školní inspekce (Ivo Fencl)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213- 1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.


  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si Britské listy udržet, inzerujte na  jejich stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Jste vegetariáni? Pak vám možná sociálka odebere děti. Napsal Jan Šťastný: (TP)

    Vis, co se stane, kdyz mas deti a a na tebe si zasedne socialni pracovnice? Pokud ty deti zanedbavas, bijes apod., je to v poradku, to jim nevadi, ale pokud jsi vegetarian, muze se stat, ze ti ty deti odeberou! To neni vtip a nestalo se to za minuleho rezimu. Doporucuju http://www.vegetarian.cz/ostatni/hon.html.

  • Chcete vědět, jak může ČSÚ propojit všechna citlivá osobní data ze sčítání, aniž by potřeboval jméno a adresu? Tato ilustrace měla být součástí článku Štěpána Kotrby v týdeníku Euro, který vyšel včera. Nebyla. Přinášíme ji tedy alespoň pro čtenáře Britských listů spolu se včerejším článkem. (šok)

  • Česká republika, země sužovaná rozmary počasí. Podle českých novinářů nastala minulý čtvrtek kalamita, protože v únoru napadl neočekávaně sníh. Další kalamita se očekává koncem tohoto týdne: jak nám sdělily dobře informované zdroje, sníh má v úmyslu roztát. (TP)

  • Telenovela o trpkém konci telemagnáta pokračuje. Ke kýčovitému průběhu kampaně přispívá kromě samotného mogula zejména redaktorka Lidových novin Jana Ciglerová; hloupost jejích článků o TV Nova by stála za monografické zpracování. Železný není (jen) padouch a CME (jen) oběť. Až do rozchodu si obě strany dokonale vzájemně vyhovovaly; nejde ani zdaleka o vítězství Dobra nad Zlem, ale o aplikaci obecného principu, že stát musí zajistit vynutitelnost závazků vyplývajících ze smluvních vztahů, ať z nich má prospěch kdokoli. Že je tato myšlenková konstrukce nad síly např. redaktora ČT Patrika Kaizra, nepřekvapí, ale jestliže ji nechápou ani novináři "elitního intelektuálního" deníku Lidové noviny, měli bychom asi na vstup do Evropské unie rychle zapomenout. (TP)

  • "Financuji si vlastního investigativního novináře, aby odhaloval skandály a šlendrián v České republice," - to si může dnes říct každý z oněch přibližně 286 čtenářů, kteří se rozhodli finančními příspěvky sponzorovat další vydávání Britských listů, upozornil mě na Glasgow University Pavel Trtík, na něhož to, jak se zdá, to udělalo značný dojem. Na nás také: Je to skutečně pozitivní krok k občanské samostatnosti. - Děkujeme. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    431349001/2400 u Expandia Banky, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) i na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. Listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

    Naše poštovní adresa je:

    Občanské sdružení Britské listy
    Slezská 56
    120 00 Praha 2

    Stanovy Občanského sdružení Britské listy jsou zde, IČO: 26519887.

    Bohužel nemůžeme přijímat příspěvky z platebních karet. Zahraniční sponzory, kteří nechtějí utrácet za mezinárodní převod (wire transfer), proto prosíme, aby na adresu občanského sdružení poslali částku šekem nebo International Money Order. (Na registraci placení prostřednictvím internetu a úvěrových karet se pracuje.)

    DĚKUJEME.

    Občanské sdružení Britské listy přirozeně vydá zájemcům stvrzenku za platbu pro případné daňové účely (je však otázka, zda to finanční úřad uzná). Zájemci o stvrzenku nechť pošlou e-mail s poštovní adresou a číslem účtu. Jakmile platba přijde, stvrzenku jim pošleme. Díky.

    Stále potřebujeme 500 drobných sponzorů, zatím se jich přihlásilo 286

  • Stále hledáme drobné sponzory Britských listů. Ukazuje se, že je neudržitelné dále dělat investigativní práci BL naprosto bez financí. Největší naděje vkládáme do finanční podpory jednotlivých čtenářů, ochotných platit investigativní práci BL roční částkou 1000 - 1500 Kč (tj. 2,74 Kč - 4.10 Kč denně), nebo jakoukoliv částkou placenou v jakýchkoliv intervalech. Potřebujeme takovýchto drobných sponzorů cca 500, zatím se jich - do pondělí do večera - přihlásilo 286. Doufejme, že se přihlásí ještě další - zatím se proud nabídek dost zpomalil, ale i práce na základě podpory od 280 lidí zavazuje. Bude-li česká společnost schopna takto pluralitním způsobem financovat nezávislý list, bude si moci gratulovat. Prosíme, sdělujte nám i nadále, zda jste ochotni BL takto finančně podpořit.

  • Britské listy dál trpělivě očekávají vyjádření pražského Úřadu vyšetřování ke studiu Martina Kloubka na sovětské policejní škole i k tomu, zda si policisté mají právo předvolávat občany k výslechu na druhý konec republiky. Písemné vyjádření nám policejní mluvčí Soňa Jindráková přislíbila už před dvěma týdny. (TP)

  • Co je nedůvěryhodného na tom, být nezaměstnaný, ptá se Vít Novotný:

    Skutecne bych rad vedel, proc panu Kotrbovi vadi, ze jako scitaci komisari jsou brani nezamestnani z uradu prace. Je byt nezamestnany snad nejaka nemoc? Neni mi jasne, ktera skupina lidi by na miste komisaru panu Kotrbovi nevadila. Da se odhadnout, ze spinavou komisarskou praci budou za 10 000 korun delat studenti, lidi pracujici na castecny uvazek, nebo prave nezamestnani, tedy vsechno lidi, ktere si potrebuji prilepsit k svemu vydelku. Kdo jiny by se dobrovolne vystavoval neprijemnym oblicejum a v horsim pripade i slovnim utokum scitanych obcanu? Vyhrada pana Kotrby mi pripada stejne nemistna jako nektere otazky v dotazniku zadatelu o praci scitacich komisaru zde v Britanii, ktery se mi nedavno dostal do ruky. Dotaznik se ptal v oddilu "charakter zadatele," zda dotycny byl nekdy odsouzen, dluzi penize, je mu konfiskovan majetek nebo jeho firma je v konkursnim rizeni. Nevim, jak to, ze nekdo nema praci nebo mu krachuje firma, ovlivni jeho praci komisare. Lide, kteri jsou na tom financne dobre nebo pracuji na plny uvazek, budou travit svuj cas prijemneji nez otravovanim obcanu, kteri chteji mit po praci klid. Take nechapu, jak to, ze nekdo jiz nejakou praci ma, zajisti jeho duveryhodnost.

  • Proč se přestal vysílat koncem minulého týdne spot České biskupské konference v Radiožurnálu vysvětluje zde Robert Němec.

  • Nadace a politici. Ptá se Juliana:

    Existuji nejaka pravidla ohledne prace politiku jedne zeme pro nadace a  podnikatele druhych statu (pripadne podnikatele tehoz statu)?

    Tato otazka ve mne hloda uz od Pilipovy cesty na Kubu. At uz jsou zamery nadace Freedom House jakkoliv zasluzne, pripada mi nedustojne, aby byl politik suverenniho statu najiman nadacemi statu jinych.

    Ted jsem cetla v clanku BHHRG, ze politici ctyrkoalice pracuji pro ruzne nadace (Obcansky institut je placen zbrojarem Lockheed Martin, Ustav pro evropskou politiku castecne Evropskou unii, cast politiku ma vazby na Patria Finance). Neobava se nikdo, ze by mohlo dojit ke stretu zajmu, kdyby pak tito politici vyjednavali se zbrojari, EU nebo se zabyvali financemi?

    PS Jsou aktivity britskych politiku taky podporovany nadacemi, anebo je to specifikum chudsich zemi? Podporuje Lockheed Martin instituty i jinde? Neco se psalo i o podpore Clintona Cinany, takze financni lobbisti se asi najdou vsude.

    Clovek by mel tyto veci v kazdem pripade vedet, aby si pak mohl vyroky politiku pro sebe korigovat s ohledem na pripadne financni vazby. Nevim, proc se tato fakta sireji nepublikuji (dozvedela jsem se je az z clanku BHHRG). Myslim, ze  by to byly mnohem zajimavejsi informace nez to, co rekl ktery politik druhemu.

  • "Nedáte-li formulář sčítacímu komisaři, přijdete vaše město o dotace!" Píše Petr Novák:

    V sobotu jsem byl poctěn návštěvou sčítacího komisaře, který mi přinesl formuláře. Když mi začal vysvětlovat kdy si pro ně přijde, ujistil jsem ho, že je odešlu přímo na ČSÚ. K mému překvapení mi podal zcela novou informaci, že tímto okradu naše malé město o dotace, neboť se nedostanu do "předběžných výsledků", a ať si to určitě ještě rozmyslím, protože město dotace nutně potřebuje. Bohužel neumím pátrat zda se jedná o pravdivou informaci, domněnku příslušného komisaře, domněnku Městského úřadu, nebo domněnku ČSÚ.

  • V pátek 9. 2. 2001 vyšla kniha Britských listů o vzbouření v České televizi. Kniha se jmenuje V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili. Najdete v ní všechny důkazy "podvratné činnosti" Britských listů proti České televizi (viz článek člena managementu ČT Nikolaje Savického). Kniha je to výbor z textů publikovaných v  Britských listech.

  • Zajímavá až fascinující četba. Napsala nám Irena Válová, předsedkyně Syndikátu novinářů ČR:

    Vážený pane Pecino,

    zakoupila jsem pro sebe knihu V hlavních zprávách: Televize, kterou jste napsal spolu s panem Čulíkem. Pro mne jde o zajímavou až fascinující četbu. Na knihu jsem "narazila" náhodou, neboť jejímu vydání nepředcházela žádná propagace. Je to zatím jediná kniha o událostech v ČT, kterou mi stálo za to si koupit.

    Kniha by měla být k dostání v  knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, v  knihkupectví Academia na Václavském náměstí a u Kanzelsbergera. (JČ) --- Tolik teorie; prakticky kniha zatím viděna nebyla. (TP.) - Ptejte se, vyžadujte ji, pokud o ni máte zájem.

  • Studii Miroslava Brady o základních principech televizního zpravodajství publikujeme v angličtině na tomto místě. Petr Sládeček z Londýna, který nám ji zprostředkoval, k tomu dodává:

    Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

  • ČTK dává knize "V hlavních zprávách: Televize" osm bodů z deseti. V sobotu vydala ČTK o naší knize zabývající se krizí v ČT tuto recenzi. Kniha je k dispozici zde v internetovém knihkupectví Kosmas za lidovou cenu 118 Kč plus poštovné (má 366 stran), kde je na prvním místě Top Ten nejprodávanějších titulů. Je také možno si ji koupit v běžné pracovní době přímo v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098 a - jak doufáme, i když to nemáme potvrzené - v nejlepších pražských knihkupectvích (Fišer, Kanzelsberger, Academia na Václavském náměstí).

  • Autogramiáda knihy "V hlavních zprávách: Televize" bude ve čtvrtek 1. března v 16 hodin v knihkupectví Arbes pana Ebra v Praze na Smíchově. Knihu bude podepisovat Jan Čulík. - Naopak autogramiáda a diskuse o knize se tentokrát demokraticky nebude konat v pražském PEN klubu, jehož funkcionáři individuálně (nikoliv jako PEN klub, bylo mi zdůrazněno) podporují televizní vzbouřence, a tak návrh na diskusi a čtení z  knihy, zaujímající trochu jiný postoj, pluralitně přijali "chladně až odmítavě".

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o  platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o  svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text. Také jsme chtěli o ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde, a tyto informace jsme už dostali. Psali jsme o tom zde. Vyplývá z nich znepokojující zjištění, že Člověk v tísni užívá v ČT šest kanceláří a dva sklady za velmi nekomerční činži 8300 Kč měsíčně - dotují to televizní diváci svým poplatkem.


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Lidská práva a rezidua totalitního myšlení

    Případ Pilip, Bubeník a Havel

    Milan Valach

    Je možné, aby se téma lidských práv pojilo s rezidui totalitního myšlení? Je možné, aby nositeli těchto reziduí byli, ať již vědomě či nevědomě, dokonce i ti, kteří zasvětili boji za lidská práva značnou část svého života? Bohužel, možné to je.

    V posledních dnech jsme často slýchávali, že lidská práva jsou nedělitelná a univerzální. Pokud jsou někde porušována, je morální povinností všech humanistů a demokratů usilovat o nápravu. Jestliže místní zákony stojí tomuto cíli v cestě, jsme morálně oprávněni je porušovat. Až dotud lze s dosud řečeným zcela souhlasit. I když se jedná o složitou otázku, k jejímuž zodpovězení bychom potřebovali důkladnější diskusi, než jaká byla ta, která proběhla v souvislosti s misí pánů Bubeníka a Pilipa na Kubu a k níž se vyjadřovali mnozí, včetně Václava Havla.

    Vedle takto moralizující strany vstoupila do diskuse i strana pragmatická, reprezentovaná p. Zahradilem a zkoumající přínosy té či oné aktivity pro naši republiky. Tuto stranu sporu však nyní necháme stranou.

    Východiska moralizující strany se objasňovala i v jiných případech, a to v zvláště v případě České televize. Zde se ukázalo, že podle jejích názorů není možné „dogmaticky lpět“ na liteře zákonů, a to ani tehdy, když se spor řeší v rámci demokratického společenského systému. Vždy je totiž nutné mít na zřeteli především ducha zákonů.

    To v praxi znamená, že je možné zákony porušovat, pokud usoudíme, že tím prospíváme demokracii a humanitě.

    Nejvyšším soudcem v tomto rozhodování je vlastní svědomí, které nám řekne kdy a jaké zákony máme dodržovat a kdy a jaké můžeme, či spíše jsme povinni z hlediska „vyššího principu mravního“ porušit.

    S jistou licencí, ale asi jen s velmi malou, jestli vůbec nějakou, lze takto charakterizovat postoje části českých intelektuálů, politiků i Václava Havla z posledních dnů. A to zvláště v souvislosti s těmito dvěma událostmi: stávkou v České televizi a misí pánů Pilipa a Bubeníka na Kubu.

    Na první pohled sympatický postoj v sobě skrývá několik pastí, do nichž bychom mohli lehce upadnout, pokud bychom chtěli být skutečně důslední. Souhlasím s tím, že není možné lpět na dodržování zákonů tam, kde není demokracie. Tedy tam, kde není možné veřejně diskutovat o jejich povaze a platnosti a kde především není možné veřejně usilovat o  jejich změnu, pokud jsou v rozporu s demokratickými ideály a ideály humanity.

    Avšak již druhá část výše zmíněného postoje vyvolává značné pochyby. Jestliže vlastní svědomí - přesněji vlastní přesvědčení - učiníme nejvyšším a tedy také jediným soudcem rozhodujícím o našem jednání, ocitáme se mimo demokracii v prostoru náboženského a politického fanatismu.

    Pokusím se to dále vysvětlit, ale nyní chci upozornit na ještě jeden důležitý aspekt. Takovýto postoj dává totiž druhým lidem jen dvě možnosti. Buď s jeho nositelem souhlasí, a potom přijímají jeho „morální vůdcovství“, nebo s ním nesouhlasí, ale pak se vlastní vinou stávají morálně méněcennými a dokonce špatnými lidmi.

    První past spočívá tedy v tom, že takovéto pojetí lidských práv vede k rozdílné morální kompetentnosti lidí, a tím k ospravedlnění jejich faktické nerovnosti. Pod heslem lidských práv můžeme tak snadno dospět k jejich radikálnímu popření v praktickém životě.

    Problém, se kterým se dále setkáváme, je znám jako problém „etiky postoje“, tedy morálního přesvědčení, které prosazuji bez ohledu na následky nejen pro sebe sama, ale i pro druhé lidi. A to je právě druhá z pastí, do nichž moralizující vědomí často upadá. Ve jménu ideje lidských práv se obětují lidé z masa a kostí.

    Takováto etika je platná jen tehdy, když jsem přesvědčen o vlastní neomylnosti, nebo alespoň o tom, že jsem nejméně omylný ze všech lidí. Pokud tomu tak není, nemohu v demokratické společnosti vyzývat k nerespektování zákona, a to zvláště tehdy, když jsem díky svému postavení prakticky mimo jakoukoliv odpovědnost za případné následky. Mohu ovšem iniciovat veřejnou diskusi o tomto zákonu, případně využívat legální cesty k jeho změně.

    To ale morální vůdce držící se etiky postoje nemůže nikdy udělat. Musel by totiž připustit, že se může mýlit a že jeho svědomí proto nemůže být jediným nejvyšším soudcem. Musel by totiž připustit, že i jiní lidé mohou mít pravdu a on se může mýlit, a tím by přestal být vůdcem a stal by se jedním z mnoha.

    Naše morální přesvědčení je často v rozporu s tím, co říkají ostatní či s tím, co se děje v naší společnosti a co dělají politikové. Ale není jiná demokratická cesta, než vstoupit do tohoto světa politiky, ať již prostřednictvím nějaké občanské iniciativy či jinak, a usilovat o získání většinového souhlasu s našimi návrhy a o potvrzení tohoto souhlasu v demokratickém hlasování občanů.

    Ale tady se rozdrobuje jasnost morálních pravd, jednoznačnost pravdy a dobra. V diskusi, v níž se zjišťuje a utváří většinová shoda, je nejvyšším cílem kompromis a nejvyšší hodnotou různost, pluralita, bez níž by žádná diskuse neměla smysl. Demokracie ve svém ideálním pojetí je pak cestou, jak zabezpečit takovouto diskusi tak, aby žádný hlas nebyl umlčován či manipulován. Lidská práva jsou jednou z podmínek nutných pro takovouto diskusi, stejně jako jejich praktické dodržování je výsledkem fungování demokratického systému.

    Třetí past skrytou v moralistním postoji pak můžeme vidět v rozporu mezi jeho jednoznačností a platností stanovovanou morální autoritou a nejednoznačností, kompromisností demokraticky utvářeného konsensu vznikajícího v diskusi-sporu mnoha různých lidí. Řekněme to ještě jinak. Pod slibem očisty společnosti od všech morálních kompromisů - nedůsledností, nás tento postoj zbavuje názorové plurality, tj. práva mnoha hovořit do veřejných záležitostí, a nahrazuje ji morální oprávněností privilegované autority. Pod ideou lidských práv lze takto dospět k totalitě. Ve jménu dobra je možné nastolit nejhorší zlo, jaké dosud lidstvo poznalo. Avšak máme zde ještě čtvrtou past. Morální nekompromisnost garantovaná morální autoritou se snadno stává morálním relativismem. A pokud veřejnost přijímá takovou autoritu, stává se sama pokryteckou.

    První příklad pro toto tvrzení můžeme nalézt v  diskusích o svobodě slova a nezávislosti České televize. Přít se s jejími redaktory o to, že jejich zpravodajství bylo vždy velice nevyvážené a neobjektivní, je sporem v různých, míjejících se rovinách. Oni totiž chápou svobodu slova jako možnost bez omezení prezentovat své názory, hodnoty a politické sympatie prostřednictvím veřejnoprávní televize.

    Výzvu k větší objektivnosti či vyváženosti tudíž chápou jako omezení svobody. Svoboda je přece možnost říkat pravdu, a ta je jen jedna. A co je touto pravdou, to určuje naše svědomí. (To v tom lepším(?) případě, v tom horším(?) jde o prostou korupci a kariérismus.)

    Jsou-li redaktoři příznivci zrovna jedné z politických stran, zdá se pak zcela v pořádku, když právě tato strana dostává v médiích největší prostor, jsou potlačovány negativní informace o ní atd.

    A naopak, je-li nějaká strana nesympatická, dostává se zcela oprávněně na obrazovku jen v nezbytné míře, a  to ještě nejraději v souvislosti s negativními informacemi o ní, které stejně jen potvrzují to, co jsme již předem věděli.

    Předem dané rozhodnutí se stává pravdou, a to důležitější než pravda sama. Ve jménu pravdy lze pak zatajovat informace, manipulovat s nimi atd. Navenek se to ovšem jeví jako pokrytectví, kdy hlasatelé pravdy často podvádějí. Ale z hlediska jejich svědomí, tedy „vyšší“ vnitřní pravdy je vše v pořádku.

    Druhým příkladem je případ Kuby. Souhlasím s tím, že na Kubě nejsou dodržována lidská práva a že to není demokratický režim. Nejde ovšem o Kubu jako takovou, ale o její nespravedlivý politický systém. Protestuji-li tedy proti Kubě ve jménu lidských práv tam utlačených lidí, činím tak také proto, že tato práva stavím výše než hospodářské styky, strategické úvahy apod., a to ne v tomto jednom případě, ale ve všech případech.

    Co si však počít se cestou Václava Havla do Saudské Arábie? Tato země je známá rozsáhlým porušováním lidských práv, mnohem větším a brutálnějším než k jakému dochází na Kubě. Avšak podle vyjádření V. Havla „Určité zvyklosti či úkazy zdejšího života, které nám připadají vzdálené a které bychom v jiných zemích mohli považovat za nespravedlnost, jsou historicky zformované tvary místního povědomí“ (LN 12.2.2001, s.8).

    Chtělo by se dodat: asi právě tak, jako „historicky zformovaný útvar“ inkvizice. Podle Havlova mluvčího jsou ovšem lidská práva o „šest pater níž, než je královská a  prezidentská úroveň“ !!! (zdůraznil M.V., Právo 12.2. 2001, s. 7).

    Buď jsem bojovník za lidská práva a pak mne nemůže zajímat jestli je feudální diktatura posvěcena náboženským fanatismem a strategickými a hospodářskými zájmy USA. Nebo jím nejsem, ale pak bych měl vystupovat jako pragmatický politik, jeden z mnoha. Vše ostatní je pokrytectví, v němž chci být zadobře s mocnými tohoto světa a současně vystupovat vůči „prostému lidu“ jako strážce morálních hodnot. Na jedné straně sláva a příjemná společnost elity, na druhé straně opravdovost vlastního postoje. Není možné mít oboje, je nutné zvolit. Zdá se, že Václav Havel této volby již není schopen. Nevyčítám slabost, neboť ta je lidská. Vyčítám předstírání.

    Z hlediska občanů je zde však nastražena další - pátá past. Kdo se podrobuje „morální autoritě“, ten se nakonec musí vzdát ideálů, za jejichž nositele tuto autoritu původně považoval. Moralistní postoj se ve střetu s reálným životem dostává do řady pro něj neřešitelných rozporů. Je často nucen ke kompromisům, které však nemůže přiznat, neboť by tím popřel sám sebe. Každé rozhodnutí proto musí vydávat za stejně zásadové jako kterékoliv jiné. Jeho následovníci tak postupně souhlasí s protikladnými stanovisky a s navzájem se popírajícími činy. Ideál pravdy a dobra je tak velice brzy vyměněn za ideál osvíceného panovníka, v němž nejvyšší hodnotou je on sám. Ve jménu dobra, či moderněji humanity, se hlásá posvátnost osobní moci. Pokrytectví se tak stává normou.

    Oproti do sebe zahleděné „etice postoje“, tak charakteristické pro všechny totalitní ideologie, bychom z těchto důvodů měli volit raději „etiku odpovědnosti“ za důsledky svého jednání pro druhého člověka. Podle ní nejen že nebojujeme za lidská práva bez ohledu na druhé, ale právě kvůli nim a s vědomím následků našich činů pro ně. A především, bojujeme za ně proto, že tito druzí lidé sami o svá práva usilují. Základem této etiky je vzájemný pocit solidarity a úcty obyčejných lidí. Lidí, kteří jsou v tomto světě často vystaveni krutému zacházení a útlaku.

    Obnovení solidarity a vzájemné úcty v české společnosti bude důležitým krokem v našem úsilí o  překonání totalitního dědictví, které si v sobě nese každý z  nás. Nejvyšší autoritou na této cestě si mohou být jen občané sobě navzájem. Nejvyšší autoritou jsme tedy my sami.


    Diletanti brání vědecké práci

    Vymyšlený obchod se strategickými informacemi

    Pavel Machonin

    Šílený pocit již dvakrát dříve prožité osobní zkušenosti, něčeho, jak říkají Francouzi "déja vu", se mě zmocnil po přečtení textu o Mikrocenzu 92, jak jej přinesly Britské listy z 22. 2. t.r. Poprvé jsem se totiž již v letech 1970-1975 spolu se svým týmem stal předmětem zběsilé normalizační kampaně ve sdělovacích prostředcích u nás i v Sovětském svazu, a to za přípravu a provedení výzkumu sociální stratifikace a mobility ve spolupráci Univerzity Karlovy a Federálního statistického úřadu (1967) a publikaci knihy Československá společnost (1969). Udánlivým zločinem, který jsme spáchali, bylo empiricky zdůvodněné odmítnutí stalinské vize výlučně třídního vidění světa a kritika nedemokratičnosti tehdejšího systému. Řada z nás na tuto kampaň doplatila dvacet let trvající tvrdou perzekucí včetně ztráty povolání a své se dostalo i statistikům, kteří se odvážili nám pomáhat.

    Podruhé nás Necenzurované noviny a Český deník v roce 1993 - v účelové snaze očernit tehdejší vedení Českého statistického úřadu - nevybíravě napadly za realizaci dalšího stratifikačního a mobilitního šetření připraveného Sociologickým ústavem AV, protože prý měl obstarat informace o společnosti pro Komunistickou stranu(!). Vyvolaly svou insinuací dokonce zájem prokuratury a policejní vyšetřování, jež samozřejmě žádné provinění neprokázalo a spolu s vyjádřeními vědecké veřejnosti způsobilo svým iniciátorům i politickým poměrům u nás značnou ostudu doma i ve světě. V průběhu tiskové konference, na níž jsme prokázali nesmyslnost tohoto útoku, jsem dostal infarkt.

    Dnes už jsem vytrénován zkušenostmi z celé řady ataků z různých směrů za jediné, totiž vytrvalou snahu o seriózní, empiricky podložené studium naší společnosti. Nicméně nemohu než pochybovat o zodpovědnosti novodobých informatiků a "ochránců informací o jednotlivcích", kteří ve své svaté válce proti Sčítání lidu 2001 neváhali převzít tutéž dávno odhalenou falešnou kartu z roku 1993 a pokusit se jí zdiskreditovat znovu českou statistiku, která má dnes zcela jiné vedení, a, jenom tak mimoděk, současně i českou a slovenskou sociologii. Přitom co argument, to chybná nebo neúplná informace, matoucí veřejnost.

    Výzkum sociální stratifikace a mobility z roku 1993 byl srovnávacím výzkumem šesti postsocialistických společností střední a východní Evropy, po jakém jsme jako vědci toužili celé čtvrtstoletí. Jeho projekt a text jeho dotazníku nezpracovali Američané, ale celý tým vědců ze všech zúčastněných zemí, USA a Nizozemí, který podstatně přepracoval původní maďarský návrh. Přirozeně jsme uvítali, že na realizaci výzkumu přispěla svým grantem Národní vědecká nadace Spojených států, holandská vědecká nadace, Grantová agentura AV ČR a československé federální ministerstvo práce.

    Datové soubory se staly majetkem všech participujících vědeckovýzkumných institucí, včetně našeho a slovenského Sociologického ústavu, a od roku 1996 jsou u nás podle platných zákonů dostupné komukoli, kdo o ně požádá.

    Obsah dotazníků i z nich vytvořených datových souborů vycházel z bohatých zkušeností stratifikačních a mobilitních výzkumů ve světě i u nás s příslušnými inovacemi odpovídajícími specifikům naší situace. Velikost souboru - v našem případě cca 4700 dotázaných - zcela znemožňovala získání relevantních poznatků na úrovni nižší než krajské. V našem souboru nejsou žádné identifikace zcela náhodně vybraných jednotlivců. Všem dotazovaným bylo poslání výzkumu náležitě vysvětleno a byli ujištěni o jeho zaručené a také plně dodržované anonymitě. Nevelký počet odmítnutí odpovědět byl nahrazen dodatečným výběrem - nikdo tedy nikoho k účasti na výzkumu nenutil.

    Na základě výzkumu byla zpracována řada článků v odborném tisku, které vyšly v letech 1993 a následujících, dvě odborné expertízy pro federální a české ministerstvo práce a sociálních věcí (že se po volbách 1992 změnilo vedení zbylého národního ministerstva, nebylo způsobeno námi a nikdo z nás neodpovídá za to, zda a jak nový ministr těchto expertíz využil, či nevyužil) a český příspěvek k prognosticky orientované studii Východní a střední Evropa 2000 (1994), který byl jedním z prvních nástinů revize tehdejší jednostranné koncepce transformace.

    V roce 1996 vyšla kniha Machonin, Tuček a kol. Česká společnost v transformaci, zpracovávající výsledky výzkumu a nadhazující možné alternativy k dosavadnímu vývoji. Každý si ji může koupit a přesvědčit se, že obsah našeho výzkumu nemá nic společného s dodáváním informací, tentokráte, pro změnu, zlým Američanům.

    Materiály z výzkumu byly také využity pro kapitolu o devadesátých letech pro knihu Krejčí, Machonin Czechoslovakia 1918-1992, a Laboratory for Social Change, která vyšla v Londýně a New Yorku a obsahuje jedinou dosud publikovanou informaci a zobecnění o metamorfózách sociální struktury české a slovenské společnosti ve dvacátém století.

    Z výzkumu vzešla také řada dalších, oboustranně užitečných analýz, porovnávajících vývoj v českých zemích a na Slovensku. Závěry z výzkumu byly se souhlasem a oceněním přijaty Grantovou agenturou AV. Výsledky výzkumu jsou zahrnuty rovněž do komparace s výsledky nového výzkumu Dekády transformace z roku 1999, o nichž české sdělovací prostředky podrobně informovaly počátkem roku 2000. Publikace tohoto porovnání je připravována.

    Uvedené způsoby využití výzkumu z roku 1993 jsou dílem té větve zpracování, kterou si podle dohodnuté dělby práce vzal na starost tým sociální transformace a modernizace, vedený dříve mnou, nyní kolegou Tučkem, zatímco širší mezinárodní porovnání sledoval tým sociální stratifikace vedený P. Matějů. Ani práce uskutečňované jeho skupinou, ač s jejich závěry v lecčem nesouhlasíme, se nikterak nevymykají standardům sociologických výzkumů a vědecké etice.

    Jakékoli řeči o "prodávání informací", možnosti zahraničního zneužití informací pro politické či ekonomické účely, popř. dokonce o možnosti individualizace dat a zneužití takto získané informace proti jednotlivcům zahrnutým do výzkumu, nemají sebemenší věcný podklad. Jsou plodem fantazie autorů stati otištěné v Britských listech, jejíž podstatou je špiónomanie a bojovný, leč zcela naivní individualismus, nerespektující potřeby vytváření empirických bází sloužících výlučně potřebám vědeckého zobecnění.

    Sběr dat ve výzkumu z roku 1967 a 1993 uskutečnily po dohodě s vědeckými institucemi statistické orgány zejména proto, že jedině ony měly odpovídající tazatelskou síť a možnost provést skutečně reprezentativní náhodný výběr zkoumaných jednotlivců (na rozdíl od krajně nepřesného kvótního výběru, který uplatňují agentury pro výzkum veřejného mínění). Podobně se postupuje v řadě vyspělých zemí ve světě již po dlouhá desetiletí. Za tuto pomoc mohou být věda a zprostředkovaně i společnost a stát české a slovenské statistice jen vděčny. V roce 1993 byl náš výzkum proveden jako oddělené šetření na náhodně vybrané části souboru pro Mikrocenzus vybranými tazateli na naše náklady. Datový soubor byl však ihned po uskutečnění terénní fáze oddělen od technicky nezbytných možných statistických identifikací jednotlivců, jež se v našem souboru absolutně nevyskytují.

    Všechny tyto informace, které jsou v tak příkrém rozporu s tvrzeními textu uveřejněného v Britských listech, si mohli jeho autoři při troše svědomitosti opatřit prostým dotazem v našem týmu, popř. zakoupením a přečtením příslušné literatury, o jejíž existenci či neexistenci zřejmě vůbec nevěděli.

    Opakované útoky na hromadná sociologická šetření i na sčítání lidu a mikrocenzy připomínají ze všeho nejvíc bouře "rozbíječů strojů" z počátků industrializace a "revolucionářů", kteří se po Říjnu 1917 v Rusku dožadovali likvidace železniční dopravy jako výplodu prokletého kapitalismu. Nejhorší na nich je, že kritici tohoto typu vždycky přicházejí s křížkem po funuse. Poslední připomínkové řízení k právě probíhajícímu cenzu se konalo před více než dvěma lety a, mimochodem, zjistilo se při něm, že spousta údajů, které se běžně zcela povinně sbírají v evropských zemích, do našeho sčítání není vůbec zahrnuto, takže ochrana "tajemství" individua je u nás až značně přehnána.

    Kde byli dnešní vševědoucí kritikové tehdy, kdy ještě bylo možné udělat dílčí úpravy v technice sběru dat, které tenkrát prostě nikoho nenapadly? Stává se to ostatně v Čechách pravidlem, že "zásadní" námitky k zákonům se objevují až po jejich přijetí a při jejich uvádění do života. To, co je pochopitelné a snad i omluvitelné u prostého občana, je hrubým opomenutím u odborníků disponujících potřebnými informacemi i znalostmi. Jejich veřejná kritika sčítání lidu ve chvíli, kdy tato obrovsky náročná akce již nemohla být jakkoli upravena nahodilými improvizovanými zásahy, vážně potenciálně poškodily důležitý a nepostradatelný zdroj informací o společnosti, bez něhož nemůže kvalitně fungovat ani vědecké poznání, ani kvalifikované politické řízení společnosti. Kdo před kým se bude za tuto nenapravitelnou škodu zodpovídat?

    Pavel Machonin,
    vědecký pracovník Sociologického ústavu


    Demokracie je lepší než její (absolutní) neznalost - Přímá demokracie vede jak ekonomicky tak politicky k úspěšným výsledkům společnosti

    Politická kniha z východního Švýcarska - Tři ekonomové university St. Gallen předložili fulminantní plaidoyer pro přímou demokracii

    Vladimír Rott

    Facit, který by mohl i překvapit: tři ekonomové, Gebhard Kirchgässner, Lars P. Feld a Marcel R. Savioz, považují náš (= švýcarský) systém přímé demokracie za moderní, úspěšný, schopný vývoje a velmi vhodný na export. Nejen politicky, ale i ekonomicky výkonnější než representativní demokracie. V aktuální diskusi o nutnosti rozšíření nebo omezení přímé demokracie zaujímají autoři jednoznačně stranu pro rozšíření. Přitom dobrou argumentací vyvracejí známé domněnky, že by demokracie měla pracovat pomalu, zabraňovat reformám, podporovat svými plebiscity rozpolcenost, a že by měla být vystavena značnému vlivu finančně silných skupin.

    Obdivuhodně schopná činů

    Autoři ukazují, že hlasování se ve Švýcarsku nedají koupit. Dále, že občané jsou schopni a ochotni rozhodovat dokonce i v daňových otázkách, pokud je považují za podstatné. Na příkladu roku 1998 jasně dokládají, jak Švýcarsko "přes" přímou demokracii právě formou plebiscitů bylo schopno provést reformy, v málokterém jiném státě v tak krátké době možné - totální revisi spolkové ústavy, úsporný balík na sanaci spolkových financí, a novou koncepci dopravy.

    Silné stránky

    Kniha fascinuje především tam, kde autoři rozebírají silné stránky přímé demokracie. K nim patří - ve srovnání s jinými státy - vysoká informovanost a zájem občanů a politika, která je nesrovnatelně blíže zájmům "průměrného občana" než v demokraciích reprezentativních. Podivuhodný je ale doložení ekonomické efektivity přímé demokracie. Autoři dokládají tento poznatek množstvím ekonometricko-statistických důkazů, sice ne zrovna pro všechny čtenáře zábavnými. Ale právě tyto kapitoly jasně ukazují, že tam, kde jsou zavedena finanční referenda jsou státní výdaje nižší, daňová morálka lepší, výkony veřejných subjektů efektivnější a konec konců i hrubý domácí produkt vyšší než tam, kde občanům tato kontrola veřejných financí chybí. V těch kantonech, které znají finanční referenda, jsou daňové úniky o 30 nižší a náklady na veřejné služby - jako například odstraňování odpadků - až o 20 procent nižší.

    Proti "zpodstatnění"

    Autoři tudíž odůvodněně odmítají omezení přímé demokracie - často označované jako její "zpodstatnění". Pokud by se například zabránilo fakultativním referendům tím, že by je parlament měl potvrzovat určitým kvórem, tak by byl podporován vznik "koalic politiků proti lidu". Problematické následky by měly návrhy ustanovit hranici nejméně padesátiprocentní účasti na hlasování - což by vedlo k tomu, že by protivníci předlohy jednoduše nešli hlasovat, což by jim spolu s těmi co stejně notoricky nehlasují pohodlně zaručilo většinu pro "odmítnutí". Například v Itálii ztroskotala v roce 1999 předloha volebního zákona právě na takovém ustanovení minimálního kvóra, přestože byla přijata většinou 91,7 procenta hlasů (neuvěřitelná to absurdita pro Švýcary; poznámka překladatele).

    Přesto jsou reformy nutné

    Přes pozitivní bilanci vidí autoři u přímé demokracie potřebu reforem. V podstatě doporučují tři změny:
  • Ve smyslu "zpodstatnění", moderátní zvýšení nutného počtu podpisů pro referenda a iniciativy, podložené už jen tím že původně stanovené množství odpovídalo 4,7 a 7,5 procentům voličů, zatímco dnes odpovídá 1,1 respektivě 2,2 procent.
  • Ve smyslu rozšíření přímé demokracie, zavedení zákonné iniciativy i na úrovni spolku.
  • K tomu se autoři zasazují - vzhledem k positivním ekonomickým následkům - o zavedení finančního referenda také na spolkové úrovni.

    Jiné návrhy, jako například přímou volbu spolkové rady (= vlády), autoři odmítají.

    překlad Vladimíra Rotta, Curych, recenze Paula Rosenkranze "Demokratie besser als ihr Ruf" v Neue Luzerner Zeitung: http://www.neue-lz.ch/nachrichten/artikel.jsp?ref=5209817303

    o autorech, jejich výzkumu, knize a universitě v St. Gallen: http://www.presse.unisg.ch/pd/pd_26_99.html

    http://www.unisg.ch

    Gebhard Kirchgässner, Lars P. Feld, Marcel R. Savioz

    Die direkte Demokratie. Modern, erfolgreich, entwicklungs- und exportfähig

    (Přímá demokracie. Moderní, úspěšná, vývoje a exportu schopná)

    Helbing & Lichtenhahn Verlag, 238 stran, CHF 39.-


    Jak je to skutečně s ženskými schopnostmi

    Lenka Vytlačilová

    Malá poznámka k příspěvku "Odlišná pohlaví a ne/stejné schopnosti"

    Cituji: Pak se ptejme, proc je tak malo vyraznych zen v dejinach, - mimo jednu oblast, tj. literaturu. Proc ne hudebni skladatelky, napriklad, tam prece vzdelani i prilezitosti byly uz davno ?

    Vec je bohuzel slozitejsi. Vyraznych zen v dejinach neni tak malo. Ony tam jsou, ale nejsou videt, nebot se jaksi nedostaly do ucebnic. Jana Husa zna u nas skoro kazdý. Je znám i za hranicemi, ale kdo zná J. Askew ? Taky neodvolala a taky byla upalena. Kdyz ctete jeji vypoved z vezení, rozhodne nemáte pocit, ze  to byla nevyrazná osobnost.

    Pokud jde o hudebni skladatelky, platí totez co napsala V. Woolfová o spisovatelkách. Zena skutecne nemuze psát jako Shakespeare, jenom si predstavte jak by to vypadalo, kdyby mel Shakespeare sestru (Vlastni pokoj - cituji zpameti). Podivejte se jak byl vychováván Felix Mendelssohn a jak jeho sestra Fanny. Jeho vsemozne povzbuzovali, jí vysvetlovali, ze jako zena smí jeho úspechum pouze prihlizet, touzit po nich nesmí. Hudbu sice psala cely zivot, ale publikovat zacala az po ctyricítce. Mám dojem, ze neco dokonce pod jeho jménem.

    Je pravda, ze hudebni vzdelaní bylo cástí výchovy mladých dívek v lepsich rodinách po staletí. To vzdelávání vsak melo hranice. Skladba se vetsinou neucila.

    To mate jako se psanim. To divky take do urcite doby neucili. Ucili je cist, to ano. Obzvlaste v protestantských zemích. Bibli je nutno znat. Ale psát? Proc? Materiál je drahý a co by taky zenská mela psát, ze ?

    Vzdyt uz Aristoteles vedel, ze cnosti muze je umet mluvit a poroucet, cnosti zeny je umet mlcet a poslouchat.

    Od zeny se neocekavalo ( a mnohdy dodnes neocekava), ze by snad mohla mit nejakou vlastni myslenku, a pokud by ji snad mela, ocekavalo se ( a mnohdy se stále ocekává), ze si ji nechá pro sebe.

    Navíc kdyby zena umela psát, mohla by psát milostné dopisy (argument z Nemecka 17. stoleti).

    Navic pokud zeny komponovaly, byly takove a nebylo jich malo - myslim, ze bych jich pred rokem 1900 nasla aspon sto -zpravidla nepublikovaly.

    Kazde vydane dilo, jehoz autorem je zena, predstavuje uklouznuti na ceste ctnosti, napsal jeden jezuita v 16. století.

    Takze jejich dila, pokud se samozrejme vubec zachovala, lezi dodnes zaprasena a zapomenuta v archivech.

    Tech nekolik zen, ktere se staly profesionalnimi hudebnicemi bylo zpravidla z muzikantskych rodin. (Plati to i pro malirky, temer vsechny byly z malirskych rodin). Vyjímku budou tvorit radove sestry.

    Jinak mne napada pouze jedina vyjimka, hudebni skladatelka A. Bembo (c. 1640 - c 1722). Ta skutecne z muzikantske rodiny nepochazela, dostalo se ji slusneho vzdelani a profesionální hudebnicí se stala poté, co s milencem utekla z domu.


    Když vystupuji v ČT, je to na kontrakt s Jiřím Krejčíkem, nikoliv na kontrakt s ČT

    Ludmila Rakušanová

    Vážený pane Čulíku,

    Britské listy nesleduji, a tak jsem byla teprve nyní upozorněna na to, že v nich byly zveřejněny články, které nemohu chápat jinak než jako evidentní pokus o diskreditaci své osoby a profesní cti z Vaší strany. Ve čtvrtek 18. ledna jste zveřejnil článek Jiřího Procházky: „Za bohatství, moc a slávu - O peníze jde až v první řadě“, Jeho autor uvádí jako příklad „publicistů, obávajících se o osud výhodně /pro sebe/ uzavřených smluv a milionových zakázek s ČT“ na prvním místě následující:

    „blonďatá spolupracovnice Svobodné Evropy /v podstatě už jen české stanice z českých peněz/ Lída Rakušanová se obávala o 2,2 mil. Kč za svůj dokumentární pořad v ČT /rozpočet 6 půlhodin po 366 tis. Kč za každou půlhodinu/“.

    Bylo Vaší povinností, jak to právem neustále vyžadujete od českých novinářů, si před zveřejněním ověřit, že jsem s ČT nikdy žádnou smlouvu neuzavřela. Pořad, o kterém Procházka píše, není autorským pořadem. Jedná se o 6 na sobě nezávislých dokumentárních filmů, které produkuje Jiří Krejčík ml. a já na nich participuji jako spoluautorka námětu a moderátorka na základě dohody nikoli s televizí, nýbrž s panem Krejčíkem, a to zhruba za jednu desetinu sumy, kterou uvádí Procházka. Tak tomu bylo i v uplynulých dvou letech mé spolupráce s Jiřím Krejčíkem, což mohu kdykoli doložit.

    22. ledna přinesly Britské listy reakci Jana Paula na Procházkův článek, ve kterém Jan Paul rozebírá autorské pořady ČT a kde o mé osobě není - logicky- ani zmínka. Pod článkem je ale Vaše poznámka v následujícím znění:

    „Je skandální, jestliže se k poměrům v České televizi vyjadřují publicisté jako např. Lída Rakušanová ve Svobodné Evropě a zároveň neuvedou, že tam vysílají seriál. Lidé finančně a profesně zainteresovaní na provozu České televize by si měli uvědomit, že hovoří-li ke konfliktu, jde o střet zájmů. Měli by mít základní lidskou slušnost a etiku se ke konfliktu nevyjadřovat“.

    Vážený pane Čulíku, jsou jen dvě možnosti, jak si mohu tento Váš nehorázný výpad vyložit: buď vůbec nevíte, co ČT vysílá,- což by ovšem zcela popíralo základní krédo novináře psát jen o tom, o čem je informován- anebo to víte, a pak jste se rozhodl mne záměrně zdiskreditovat. Žádám Vás tedy důrazně o to, abyste se mi v Britských listech okamžitě omluvil a  uvedl desinformace o mé osobě na pravou míru.

    Vaše údaje k omluvě očekávám na své e-mailové adrese. Lída Rakušanová.


    Poznámka JČ: Jak je v článku Jiřího Procházky uvedeno, autor převzal už dříve publikované informace z časopisu Profit, takže možná, že by se autorka měla se svou stížností obrátit nejprve tam. Za nepřesnost se za autora nicméně omlouvám.

    Necháme však na ctěném čtenáři, aby sám rozhodl, zda je nezávislost komentátorky Lídy Rakušanové zajištěna, když vystupuje v České televizi nikoliv na základě kontraktu s ČT, ale na základě kontraktu s třetí osobou, která pak uzavírá na natočený pořad (jehož je Rakušanová "spoluautorkou námětu a moderátorkou") kontrakt s ČT.

    Nechť si čtenáři sami rozhodnou, zda Lídě Rakušanové její práce "pro Jiřího Krejčíka ml. a nikoliv pro ČT" skutečně poskytuje tak výraznou nezávislost na České televizi, aby jí to dávalo etické právo vyjadřovat se jako "nestranná novinářka" ke krizi v ČT tak razantně, jak to činila ve vysílání RSE.

    Žádný novinář, který pracuje pro Českou televizi, ať už na základě přímého kontraktu anebo na základě kontraktu přes třetí osobu (!!) nemá a neměl právo se profesionálně, komentáři ve sdělovacích prostředcích, vyjadřovat ke krizi v ČT, neboť se lehce může stát terčem obvinění, že není nestranný a nezaujatý. Televizní vzbouřenci ovšem princip novinářské nestrannosti porušili naprosto bezostyšně, takže proč by se znepokojovali novináři, s nimi sympatizující, v českém prostředí tak jemným subtilním, nepochopitelným (?) pojmem, jakým je střet zájmů.

    Novinářská nestrannost a integrita je ovšem vzácné zboží, jehož se lehce pozbývá a jakmile se jednou ztratí, už se nenabude. Je mi jasné, že lidé jako Adam Komers či Antonín Dekoj tohle těžko pochopí, naopak je s podivem, že Ludmila Rakušanová - po dlouholetém pobytu v Německu - tohle nechápe. Možná, že se západní zvyklosti po návratu do ČR zapomínají rychle.

    Co se týče výše rozpočtu pro jednotlivé pořady, v nichž Ludmila Rakušanová vystupuje, rád bych zopakoval, popř. parafrázoval poznámky, uvedené pod Procházkovým článkem z 18. ledna 2001:

    (a) jde o  rozpočet nákladů na celý pořad, nikoliv tedy honorář pro jednotlivého účinkujícího. Přesto to však na věci nic nemění: ČT vydává celé tyto částky mj. v podstatě na prezentaci těchto televizních osob: ty tedy z celé věci mají daleko větší prospěch než pouze osobní honorář: velkou a zpeněžitelnou hodnotou je i celostátní "sláva", která je pro lidi, kteří v pořadu vystupují, důsledkem těchto investic. Jejich zisk tedy daleko přesahuje jejich - třeba i  docela skromný - osobní honorář.

    Český těžký průmysl leží v troskách

    Miroslav Hruška

    Přestože hutní podniky vyspělých zemí zaznamenávají konjunkturu, domácí těžký průmysl, někdejší chlouba a tahoun českého hospodářství, leží na lopatkách. Poldi Kladno, Z - Group, ŽD Bohumín, Nová huť, Vítkovice, Železárny Hrádek a další se motají v kruhu.

    Dnes už nikdo přesně nespočítá všechny ty revitalizační a ozdravné programy, které se staly černou dírou rozpočtu a dále zatížily jeho schodek. Výsledek nedávné cesty premiéra Miloše Zemana do Lucemburska a následná jednání o prodeji Nové huti Arbedu mají alespoň na čas oživit příjmovou stránku rozpočtu, avšak při současném způsobu hospodaření skutečně jenom na čas.

    Vím, až potud nic nového, leč přece jenom - blíží se volby a toto období je u nás tradičně předurčeno slibům potěmkinovských architektů. Vždy poslušný ministr Miroslav Grégr vyslyšel volání svého šéfa, srazil podpatky, hrdě vysunul bradu a prohlásil, že zařídí Velký třesk.

    Představa vychází z investice do ekonomiky ve výši 265 miliard korun. Finanční injekce by měla už letos zvýšit HDP na čtyři a v příštím roce na pět a více procent. Expert Jan Vejmělek z Komerční banky se v tisku dal slyšet, že „…to bude pro naši zadluženou zemi další rána,“ šéf parlamentu Václav Klaus myšlenku přirovnal k Maově chiméře velkého skoku, nicméně kabinet je přesvědčen o správnosti záměru.

    „Byla ukončena sanace bank,“ chválí postup ministra premiér Zeman a myslí na zdroj, který by Grégrovu geniální představu financoval. Daňoví poplatníci? Ti dosud nesplatili výsledek Salzmanova čarování v Komerční bance.

    Vláda se přitom dál drží nejistých kroků a de facto na stříbrném tácu předala soukromé ČSOB jmění IPB a přitom si ponechala problémové úvěry. A do toho jako blesk z čistého nebe hlásí rekordní dluh Konsolidační banka, tentokrát má účet daňovým poplatníkům činit až 180 miliard korun. Za takové situace řadový občan jen těžko chápe premiérova slova o vyléčených peněžních ústavech.

    Na druhé straně Grégrovo přesvědčení, „…že by banky na podobný plán slyšely,“ není zase tolik nereálné. Být v současném právním prostředí bankéřem, asi bych ve vztahu k Velkému třesku žil v očekávání dalšího tučného sousta.

    Poznámka JČ: Nejsem si zcela jist, zda ocelárny všech západních zemí skutečně zaznamenávají konjunkturu: ve Velké Británii byla například čelná ocelárna právě nucena propouštět dosti podstatné počty zaměstnanců. Ocelárny se většinou považují za starší technologii a důraz na jejich výstavbu bývá menší než na podniky nejmodernější technologie, tj.počítačů...

    Úskalí myšlenek (a vizí) První Dámy České školní inspekce

    Ivo Fencl

    Před delším časem jsem v jednom celostátním deníku napsal , že až čas ukáže , co dokáže ženská logika , když z patnácti uchazečů byla před půl druhým rokem vybraná a jmenovaná Ing. Marie Kalábová první ústřední školní inspektorkou do čela České školní inspekce. Její mužští předchůdci roli nezvládli, ostrouhali mrkvičku její rivalové a sokyně na vysoké postavení se školské správě. Mezitím editoři deníků došli k názoru, že o ČŠI toho bylo v médiích už dost a  je mnoho důležitějších věcí nežli jsou trable ( a  trapnosti) organizace produkující hlavně stohy popsaného papíru. I rodiče i učitelstvo po deseti letech považují ČŠI - s jejím střídáním šéfů , neustálými reorganizacemi všeho druhu, s věčným tápáním a změnami metodiky, s nekonkrétními inspekčními zprávami , byrokratickými rituály , nemohoucností a nesvéprávnost v rozhodování- za  příklad selhání polistopadových slibů o demokratickém , odborně věrohodném , odideologizovaném , polidštěném úřadování ve školství. Úroveň jazykové , myšlenkové a profesionální kultury ČŠI dokládají nejlépe její výroční zprávy o školství za uplynulá léta včetně té letošní . Vytáhnout je z pod prachem zapomenutí a pokusit se je souborně porovnat , až na jednu první vlaštovičku v UN 4/01, se nikdo zatím nepokusil.

    Nástup vrchní šéf-inspektorky do čela od počátku kontroverzní organizace byl přijat s očekáváním, že nezávislá zjištění a doporučení této ze zákona svébytně konstruované kontrolní instituce státu budou konečně předkládány padni komu padni a prosazovány u exekutivy i ve školách s nevídanou důsledností. Že dojde k  obměně opotřebovaného zejména řídícího personálu , který za stav instituce nese odpovědnost. Uskutečňovatelkou nejen nápravy, ale i změny se tu měla a mohla stát , i pro svoji vyhlašovanou mravní a profesionální integritu, právě Ing. Marie Kalábová.

    Jaké je dnes její image a jak ona vidí sebe sama? Vize a myšlenkový i citový svět první dámy ČŠI se pokusily zmapovat v rozhovorech s ní , pokud vím, jen Učitelské noviny , Rodina a škola a na internetu vycházející Česká škola. Malá výtěžnost skoro padesáti položených otázek třemi různými redaktory v úhrnu ale budí rozpaky a vnucuje otázku, proč tazatelé nedokázali klást i otázky podstatnější a ostřejší. ? Proč nezveřejnily i ty, na  které tázaná nedokázala , odmítala nebo se bála odpovídat. V Česku už víme svoje: Podmínkou zveřejnění většiny rozhovorů je jejich autorizace . S ní jde většinou i dodatečná autostylizace a  autocenzura.

    Z pěti rozhovorů s paní Ing. Kalábovou alespoň víme , že v čele ČŠI stojí žena velmi opatrná a smířlivá, nikoli bojovná a nekompromisní. Že ji zformovaly zážitky a zkušenosti desetiletí bývalého režimu , se kterým se naučila žít ve strachu i v opatrném hrdinství a dokázala v něm být relativně i existenčně úspěšná. Také dnes si hlavní šéfová ČŠI dává pozor, aby její názory nebyly kontroverzní a aby držely módní linii. Libuje si v obecných tématech a formulacích , ke konkrétním vyjádřením se nechává dotlačit, když ji to neohrožuje. Občas jí uklouzne úvaha, „větička“, postřeh, protimluv, nonsens, šokující svojí myšlenkovou strukturou a připomínající intelektuální perly a „bonmoty“ jednoho z jejích předchůdců. „ Jenomže většinou se musí dělat kompromisy . Jsme společností deseti milionů lidí a není možné , aby pravda byla jednoznačná. Musí se sebrat a vyloupnout“( RaŠ), tvrdí dnes mimo jiné paní ústřední šéf-inspektorka. Co se dá dělat, pokusme se o to.

    Vybírám tři- čtyři okruhy témat: Vyjádřila se k legitimitě osobní i svého nového postavení , k rolím inspekce a inspektorů ( personálním perspektivám, kariérnímu růstu a  metodám práce), ke stávajícímu a budoucímu postavení organizace a  k obrazu ČŠI v zrcadle poslední výroční zprávy. Jsou za ní celkem kladné zážitky ze  socialistické jednotné školy v mládí, praxe učitelky na učilišti, zkušenosti bývalé ředitelky , školská legislativa „jako koníček“ v bývalé funkci na ministerstvu . Má technické vzdělání a inženýrské myšlení , specifickou učitelskou kariéru dost odlehlou od zkušeností a změn v současném základním školství ( to ale komentuje se zvláštní zálibou). Do jejích spíše skeptických nebo kritických stanovisek se promítá nápadný sklon přeceňovat vlastní osobní zkušenost, bezprostřední citové motivace a  dílčí poznatky. Hned po jmenování se např. cítila oprávněna hodnotit stav celé ČŠI , do které nastoupila. Nadřadila při tom pohled z venku - zkušenost ředitelky a ministerské úřednice. Postoj praktika a technické zjednodušování se promítají i do jejích názorů na to , co lze od školství, učitelů, ředitelů, inspektorů a rodičů očekávat a jak s nimi zacházet . Jako vždy při předchozích změnách v ČŠI , ani současné Kalábové závěry viditelně nevycházejí z trpělivé, fundované a kriticky nepředsudečné, tvořivé analýzy minulého stavu , ba právě naopak. Dobré věci jsou zapomenuty, iluze a  mýty přežívají. Houževnatě zakořeněné základní metodologické a metodické chyby organizace často i  s jejich nositeli se dál presentují jako objevování Amerik. Ve dvou rozhovorech se např. vedla až scholastická disputace o zázračné léčivé moci „nové metodiky“. I vrabci si už cvrlikají, že ta „stará“ i ta „nová“ „metodika“ byly a jsou hlavní příčinou ideového, obecně intelektuálního , odborného a hlavně mravního selhávání celé organizace a následně únavy , znechucení, nemotivovanosti , resignace a demoralizace nejen jejích řadových „provozovatelů“ a  vykonavatelů , ale i celého středního článku řízení.

    Je známo, že ČŠI se od počátku klaněla totemovým slovům, které její šéfové starostlivě instalovali , přinášeli jim úlitby a jejich vzývání požadovali i od podřízených. Kult slov-bůžků v ČŠI netrval ale nikdy dlouho. Střídaly jej etapy ikonoklasmu , klatby , ba inkvizice. S novými šéfy vždy přifrčely nová hvězdná slova : Napřed „objevena“ a pak zase zavržena byla tzv. „komplexní inspekce“ , pak se úřadovalo „ v modulech“ - A, B , C , pak AB , AC , ABC a kdoví v jakých ještě . ( Pohled „ z kosmu“ na české školy se asi hodil autorům do jejich formálního „stylu“ a celkově odtažité „koncepce“ dílčích i výročních zpráv. ) Inspekční „ ptydepe“ a  formalizované „šablony“ měly ale i vlastní samohyb i  svoje zasvěcované guru. Ani nyní se s těmto obskurními poměry a tématy paní šéf-inspektorka nedokáže vypořádat jasnou řečí. Nemají aktuálně proto její rozhovory spíše funkci jakési kouřové clony? Při tom si jinde a u jiných uvědomuje, jak tahle posedlostí a idiotskou zálibou v  mnohoznačnosti nedefinovaných slov byl infikován i připravovaný návrh nového školského zákona. Tuší, kolik ničivých sémantických virů se v něm zabydluje. „Kdybych školský zákon psala já , tak bych tato slova vůbec nepoužila“, posteskla si žena mimo kameru. Je úsměvné, jak se paní Kalábová dřívějším totemovým slovům ČŠI slovům nedůsledně a  štítivě vyhýbá, ale jinde už protěžuje a zná svoje „nová“ slova vlastní.

    Tradičním kamenem úrazu řadových inspektorů je i dnes , že na příkaz nadřízených často zjišťují a vyhodnocují záležitosti , kterým sami nerozumí a nemají pro ně kvalifikaci. Proto vznikaly trapné situace a strojily se pilně úklady inspekčním osobám. Mívaly až anekdotické zápletky , komické pointy a šířily se pak pro obveselení a satisfakci mezi řediteli škol a učitelstvem nejen tichou poštou. Nezdá se nám, že by se zas tak v zámku a v podzámčí mnoho proti minulosti změnilo. Jen noví lidé, nové problémy, ale staré zvyky a poměry. Inspektoři- zelenáči dostali nedávno nového černého Petra :Šikanu ve školách. Musejí radit, vyšetřovat. Paní Kalábová si to pochvaluje. Přeje si to prý ministerstvo. Jinde se od ní dovídáme , že „školy se u nás zatím ani neumějí hodnotit , jak je již běžné na Západě. Musí se to tedy naučit.“ Taky „inspektoři vesměs nejistí“ se to všechno určitě naučí. Jako o té šikaně? Atd., atp.

    Shrnuto a podtrženo: V dosavadních rozhovorech s paní ústřední inspektorkou Ing. Marií Kalábovou zatím chybí aspoň v náznaku schopnost skutečně koncepčního, teoreticky fundovaného , odvážného a tvořivého analyticko-syntetického myšlení i jasnější vize organizace podložená poučeními z té její nekončící mizérie. Myšlenkovou a volní ochablost jí řízené organizace dokumentuje i poslední výroční zpráva. V řadě případů opakuje zjištění, která byla známá a lépe formulovaná v předchozích zprávách před několika lety. Důkazem nepružnosti , nesamostatnosti a pravděpodobně i neschopnosti ČŠI samostatně formulovat a ověřovat vlastní hypotézy je stav, kdy některé klíčové jevy a trendy v českém školství nebyly ani pojmenovány natož analyzovány ( např. vyhodnocení rolí a výsledků víceletých gymnázií aj. ). Po recidivách mesiášství, histriónství, fantazírování , exhibicionismu, diletantismu , reorganizačních extrémech , podivných investičních akcích , lidské malosti , zlodušství, intrikánství a neumětelství by mohla paní ústřední šéfka už vědět, že orientální poměry zejména v nižších patrech její instituce úspěšně dále přetrvávají. Čerstvý vítr moderního řízení? Respektování osobnosti? Samostatné, nezávislé , kritické myšlení ? Plochá komunikace? Osobní angažovanost a odpovědnost skutečných „znalců školství“, „ lidí zkušených a ve vyučování zběhlých“, jak to nárokovali a samozřejmě předpokládali staří školští legislativci? Ani náhodou. A co kdybychom tu vyjmenovali nároky, které jsou kladeny na osobnostní a profesionální předpoklady současných auditorů pro výkon jejich práce? To by bylo na jiný článek. Zatím dál v ČŠI ale pokračuje para-militární režim a dril i  s jejich slovníkem. Tuhá subordinace a nedemokratičnost ve vnitřní i vnější komunikaci se nosí dál jako železné košile.

    Bohužel. Co z venku před svým příchodem před půl druhým rokem prý sledovala Ing. M. Kalábová s rozpaky , ba se studem , nyní její (sebe)cenzurující , byrokraticky opatrnický a konvenční způsob uvažování a jednání sotva změní výrazně k lepšímu. Připustíme-li, že ji to mrzí a že se o to nápravu poměrů v ČŠI velmi rozpačitě , opatrnými krůčky pokouší , děje se to hlemýždím tempem. Nemohla by paní ústřední šéf-inspektorka alespoň otevřeně říci, proč tomu tak je a kdo jí v tom bránil, či ještě brání? Jinak do budoucna ČŠI dál zůstane jen invalidní a infantilní v projevech i ve výkonnosti. Není zbytečný luxus pro stát provozovat tak velmi drahý úřad? Bylo by osudnou chybou pro české školství , kdyby i nový školský zákon znovu Českou školní inspekci v její nefunkční formě nerespektující moderní principy a zásady kontroly jakosti legislativně zakonzervoval na celá další léta. Nedopusťme to!

    PhDr. Ivo Fencl, CSc. je nezávislý publicista, v letech 1992-98 působil jako inspektor speciálních škol ČR


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|