Mikrocensus 92
Statistika a mezinárodní obchod se strategickými informacemi
O tom, jak ČSÚ na počátku devadesátých let spolupracoval s
Američany za hubičku na tom, aby v USA znali podrobné údaje o českém
obyvatelstvu
Téměř 100 stran fascinujících a zároveň velmi znepokojujících
informací o porušení snad všech myslitelných zásad o nakládání s daty se
dostalo do rukou Britských listů. Jejich zveřejnění dokazuje minimálně jeden
způsob, kdy aktivity pod pláštíkem ČSÚ posloužily zájmům úplně jiného státu,
a ČSÚ za ně ještě poděkoval. Jelikož se do rukou Britských listů dostaly též
bianko podepsané a orazítkované průkazy sčítacích komisařů ČSÚ i ČSAV z
tehdejší akce, jedná se pravděpodobně i o trestný čin (přinejmenším
nedbalostní) pracovníků těchto institucí. Množství strategických informací,
které obsahovaly dotazníky obou propojených šetření, mohlo umožnit po
pečlivém vyhodnocení získat nezanedbatelnou ekonomickou výhodu při
investování v ČR koncernům ze Spojených států. Bylo to jen ze Spojených
států a bylo to jen tenkrát? Posuďte však sami a kriticky tato fakta:
V roce 1993 provedl ČSÚ statistické šetření o finančních a majetkových
poměrech domácností, příznačně nazvané MIKROCENSUS 92. Množství údajů, které
ČSÚ potřeboval vědět, se vešlo na trojlist - 6 STRAN A4. Zákon ČNR 278/92,
podle kterého se uvedené šetření konalo neuváděl ŽÁDNÉ další šetření, které
by se mohlo legálně propojit s šetřením MIKROCENSUS 92. Přesto ČSÚ v rozporu
s tímto zákonem připojil k tomuto šetření další, tentokráte 42 STRÁNKOVÝ
dotazník, vypracovaný týmem specialistů University of California v americkém
Los Angeles ve spolupráci se Sociologickým ústavem ČSAV v Praze. Vedoucím
projektu SSVE byl sociolog Petr Matějů, nyní poslanec za Unii svobody a
velký zastánce současného sčítání osob. Tento, na americkou objednávku
vypracovaný a z amerických zdrojů placený dotazník, připojil ČSÚ k projektu
MIKROCENSUS 92.
Údaje, které vyžadoval od lidí americký projekt, byly oficiálně zaměřeny
na SOCIÁLNÍ STRATIFIKACI VE VÝCHODNÍ EVROPĚ PO ROCE 1989 (SSVE). Tehdejší
"oficiální odůvodnění" hovořilo o důležitosti vyplnění dotazníků pro tvorbu
sociální politiky. Výsledky této "tvorby" pak zřejmě zažila česká společnost
v letech následujících... Tazatelé se ale ptali na množství velmi citlivých
a specifických otázek, které mapovaly ekonomickou situaci domácností (10
STRAN A4), náboženského vyznání občanů (2 STRANY A4) politické
organizovanosti před rokem 89 i po něm (3 STRANY A4). Otázky směřovaly
dokonce na příbuzenské svazky do 2 kolena prarodičů z matčiny strany, příjmů
a majetku, úspor v bankách, šperků a obrazů, podnikání apod.
K intruktáži tazatelů byly určeny 26 stránkové "Instrukce SSVE" jsou
přímé pokyny pro tazatele, řešící provázanost šetření SVVE a MIKROCENSUS,
tedy vazbu "soukromé" a "státní" části šetření... Jejich součástí je i
přenos identifikačních údajů osob z formuláře MC92-1 do "Evidenčního listu
rozhovoru" SSVE. Podle Petra Matějů, kterého kontaktovaly Britské listy, byl
proveden statistickým úřadem výběr 8000 osob z databáze Mikrocensu (několik
desítek tisíc osob).
V záhlaví titulního listu "Instrukcí" není ale uvedena Akademie věd,
ale ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Evidenční list rozhovoru SSVE má přitom zase
podtitul "Identifikační údaje z MIKROCENSU 1992" a je v něm instrukce o
propojení identifikačních dat. Pro propojení šetření SSVE a MIKROCENSUS
vydal ČSÚ formulář MC-92-6 pod názvem "Seznam vybraných bytů pro tazatele",
ve kterém bylo uvedeno: přesné jméno a úplná adresa uživatele konkrétní
domácnosti, "pagina" - číslo, jednoznačně tohoto konkrétního člověka
identifikující ve všech dalších formulářích. Tazatele tedy statistický úřad
vybavil přesnými adresami a jmény osob, které byly určeny pro Mikrocensus i
výběrové dotazování o sociální stratifikaci. Údaje obou dotazníků přitom
bylo možné propojit kdykoliv po jejich převzetí, neboť spojovacím článkem
byly ony "paginy". K porušení oficiálních pravidel přísně technicky vzato
mohlo dojít kdykoliv od chvíle, kdy se veškeré dotazníky zpracovaly do
strojového tvaru. Matějů toto "propojení datových vět" vyloučil, řka, že
jemu samému se do rukou dostaly už pouze anonymizovaná data. Zda se tak
někde a někdy stalo či ne, bude zajisté otázkou dalšího šetření, a to zřejmě
nejen Britských listů...
I tato "anonymizovaná" data však umožňují
přesnou identifikaci dotazem s kombinací a několika odpovědí z jinak
anonymního šetření, což přiznali poslanci v rozpravě o sčítání lidu. (V
Třešňové ulici v Domažlicích bydlí s největší pravděpodobnosrtí jen jeden
ženatý inženýr ekonomie, narozený v roce 1956, podnikající plynule od roku
1992 a vlastnící byt 4+1...).
Poslanec Matějů uvedl pro Britské listy, že celý datový archiv šetření
SSVE byl následně převezen do USA a je nyní ve výhradním držení fakulty
sociologie Kalifornské univerzity v Los Angeles, která se účastnila projektu
jako partner se vkladem vládní americké nadace National Science
Foundation ve výši "ne méně než 10 000 USD" (podle slov poslance
Matějů - pozn. autora). I on sám prý musel jet v roce 1994 do Kalifornie,
když chtěl zpracovat údaje z uvedeného výzkumu. Výsledky celého šetření jsou
zveřejněny až nyní v knize se signifikantním názvem "Nerovnost, spravedlnost
a politika" (Matějů, Vlachová, 2001), -tedy devět let po jejich sběru - a v
knize nakladatelství Academia "Zpráva o vývoji v české společnosti" (1999).
Stávají se občané pokusnými králíky amerických univerzit?
Britské listy budou i nadále pozorně sledovat vývoj kauzy "Mikrocensus
92", budou klást dotěrné otázky na Statistickém úřadě i dalších státních
institucích, neboť nás velmi znepokojuje možné pokračování této kauzy dnes,
kdy sčítací komisaři rozdávají formuláře deseti milionům obyvatel České
republiky.
Tentokráte se to jmenuje Sčítání lidu 2001. Jiřina Růžková, hlavní
garantka současného sčítání (censu), odpovídá na obavy tlumočené novináři
šalamounsky: "Nás nezajímá, co máte právě vy. Nás zajímá, jak je na tom celá
země..." No bodejť, vždyť to je to nejzajímavější pro každý nadnárodní
koncern, chystající investici v malém Česku. Americký či evropský, jen
plánovitostí svých investic může dosáhnout odpovídajícího zisku. O nic
menšího než o prachy vlastně nejde.
Tomu se říká globalizace. Kalifornská
univerzita byla u důležitých informací první. Za ubohých pár desítek tisíc
dolarů.
Česká republika 2001
Vřava v České televizi: šlo o princip anebo o politiku?
Toto je první část českého překladu oficiální zprávy britské Helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group) která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Navzdory drobným nepřesnostem se nám zdá zajímavá. Zítra přineseme v češtině druhou, její závěrečnou část.
"Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran ... Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách."
(Antonín Švehla Karlu Čapkovi 1)
Začátkem ledna 2001 se účastnily tisíce lidí velkých demonstrací uprostřed Prahy, hlavního města České republiky. Podle vedoucích představitelů těchto demonstrací byli demonstranti rozhořčeni nedávným jmenováním nových lidí do České televize. Tato jmenování byla prý politicky motivována a ohrožovala nezávislost sdělovacích prostředků v České republice. Mluvilo se o nové hrozbě totality a o návratu stranické nadvlády nad státními sdělovacími prostředky.
20. prosince byl jmenován nový generální ředitel České televize, Jiří Hodač. Zaměstnanci v České televizi tvrdili, že je Hodač politickým jmenováním, že měl blízko ke Klausově Občanské demokratické straně. Na protest zahájili stávku, "okupovali" pražské ústředí České televize a dostalo se jim při tom podpory od čelných politiků.
Brzy se do záležitosti vložili lidé zvenčí: představitelé Evropské unie a nevládních organizací, jako například Mezinárodní federace novinářů v Bruselu se okamžitě postavili na obranu stávkujících novinářů a kritizovali české úřady za to, jak reagovaly na situaci. Teprve když Hodač rezignoval a Parlament změnil způsob, jímž mají být v budoucnosti jmenováni ředitelé České televize, se situace do určité míry uklidnila.
Představitelé britské Helsinské skupiny pro lidská práva navštívili Prahu koncem ledna s cílem zjistit, co se vlastně děje. Pro lidi na Západě by bylo velmi podivné, kdyby se do ulic vydaly tisíce demonstrantů, kteří by protestovali proti jmenování určitých lidí do jejich státních sdělovacích prostředků, vzhledem k tomu, že k těmto jmenováním běžně dochází na politickém základě a jmenování uskutečňují lidé s vhodnými politickými vazbami anebo správným členstvím v politické straně. Většina italských, francouzských či německých občanů by ani nebyla schopna vzpomenout si na jméno různých ředitelů, šéfů zpravodajství, atd. ve svých televizních stanicích. Avšak stoupenci stávkujících osob v České televizi se velmi rychle vytasili s protiargumentem. Konstatovali, že po desetiletích komunismu jsou lidé v ČR velmi citliví na jakýkoliv projev politického zasahování do sdělovacích prostředků.
Je politováníhodné, že se pozorovatelé britské Helsinské skupiny za lidská práva nemohou s takto idealistickým a zjednodušeným vysvětlením ztotožnit. Poté, co tito pozorovatelé podrobně prostudovali celou situaci a jednali s nejrůznějšími účastníky konfliktu, dospěli k závěru, že je situace daleko špinavější, než jak byla prezentována. Vůbec nešlo o projev "lidové moci": zdá se, že stávka o Českou televizi byla součástí širší strategie, jejímž cílem je přesunout moc do rukou malé skupiny lidí, jejichž tenata dosahují do všech oblastí kulturního, politického a hospodářského života České republiky.
Konflikt
Česká republika má čtyři celostátní televizní stanice - státní televize má dva okruhy a dále existují nezávislé televizní stanice Nova, Prima a TV3. V zemi existuje také více než 200 rozhlasových stanic, včetně státního rozhlasu. Záležitostmi, týkajícími se licencování a regulace těchto stanic, se zabývá česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. To je těleso, jmenované parlamentem, jehož členství odráží rovnováhu stranické reprezentace v dolní komoře sněmovny. Dvě další tělesa kontrolují práci televize a rozhlasu - Rada České televize a Rada Českého rozhlasu. Složení těchto těles také (až do nedávné krize) odráželo stranické zastoupení v Parlamentě.
V roce 2000 se začaly hromadit problémy s Českou televizí. Její mladý generální ředitel, Jakub Puchalský, odstoupil v prosinci 1999 a v únoru 2000 byl nahrazen Dušanem Chmelíčkem. Podle kritiků se ani jednomu z nich nepodařilo zkvalitnit profesionalitu České televize ani v oblasti výroby pořadů, ani v oblasti finanční průhlednosti. Ve snaze zlepšit způsob, jak Česká televize funguje, odvolal v březnu parlament televizní radu a nahradil ji novým týmem.
Jedním z prvních činů této Rady bylo v dubnu jmenovat George Hodače jako šéfa zpravodajství. Jeho funkční období nebylo charakterizováno úspěšnou prací a v srpnu Hodač po konfliktech se zaměstnanci televize rezignoval. Znovu šlo o konflikty týkající se Hodačových snah Českou televizi zreformovat. Šířily se také nepodložené zprávy, že Hodač propustil Romana Proroka, moderátora televizního diskusního pořadu, protože se prý Prorok postavil nepřátelsky vůči mluvčímu parlamentu Václavu Klausovi. To popřelo mnoho pozorovatelů, kteří konstatují, že Prorok byl propuštěn, protože byl špatný. S Hodačem to nemělo nic společného.
20. prosince odvolala Rada ČT Chmelíčka a jmenovala George Hodače generálním ředitelem ČT. Dala mu mandát, nejen aby provedl interní reformy, ale také aby zprůhlednil netransparentní financování uvnitř ČT. Mnoho lidí tvrdilo, že jsou rozhořčeni, že byl Hodač jmenován příliš rychle, bez diskuse, avšak jiní konstatovali opak: Radě České televize trvalo příliš dlouho, než dospěla k rozhodnutí.
Hodač je původem Čech, avšak opustil Prahu v roce 1980 a po mnoho let pracoval v české redakci zahraničního vysílání BBC v Londýně. Jeho zkušenosti z mezinárodně proslavené rozhlasové stanice zapůsobily u Rady ČT bezpochyby v jeho prospěch. Na jmenování mírného a zdvořilého Hodače reagovalo mnoho zaměstnanců České televize jako na šok - zejména proto, že si předtím udělal mnoho nepřátel ve funkci ředitele zpravodajství ČT. Jejich hněv se znásobil, když Hodač jmenoval 23. prosince šéfem zpravodajství Janu Bobošíkovou, která v ČT už předtím dost dlouho pracovala.
Hlavním obviněním, vzneseným proti Jiřímu Hodačovi, bylo, že je prý poslušnou loutkou opoziční Občanské demokratické strany a že prý dokonce zažádal o zaměstnání u šéfa této strany Václava Klause. Klaus i sám Hodač toto energicky popřeli a nikdy nebyly předloženy žádné důkazy, že by mezi oběma muži byla jakákoliv souvislost. Hodač vždycky tvrdil, že je naprosto nepolitický, a bezpochyby by bylo podivné, kdyby levicový establishment, který ovládá BBC, skrýval mezi sebou nebezpečného pravičáka. Hodač byl zároveň obviněn pražským korespondentem listu Le Monde Martinem Plichtou, že prý v sedmdesátých letech sympatizoval s komunistickým režimem (2). Jana Bobošíková krátce pracovala pro Klause jako hospodářský poradce, když byl Klaus ve funkci předsedy Parlamentu. Jinými slovy, byla zaměstnancem českého Parlamentu, nikoliv ODS. Je o ní také známo, že odvysílala v České televizi celou řadu skutečně tvrdých interview s Václavem Klausem.
Zaměstnanci České televize odmítli pod Hodačovým vedením a pod vedením Bobošíkové pracovat. Okupovali zpravodajskou redakci a rozšířili tvrzení, že prý bojují za nezávislost České televize, i když zatím nově jmenovaní vedoucí pracovníci ČT neučinili vůbec nic, co by se dalo charakterizovat jako politické či zaujaté. Do 25. prosince vznikl v České republice systém dvojího vysílání - rebelové vysílali své zpravodajství na kabelu a na satelitu. 25. prosince vyvolal Hodač rozhořčení tím, že na 24 hodin zrušil normální vysílání na protest proti okupaci. 26. prosince propustila Bobošíková 20 rebelů, ale ti odmítli propouštěcí dokumenty přijmout. Když se Hodač pokusil obrátit se na úřady, aby stávkující osoby odstranili z redakce zpravodajství, úřady mu nepomohly. Ministr vnitra Stanislav Gross odmítl do České televize vyslat policii.
Stávkující apelovali na veřejnost, aby je podpořila, prostřednictvím svého "pirátského" vysílání a tištěná media jejich apelům poskytla podporu. Koncem prosince byla česká veřejnost přesvědčena, že dochází v České televizi k politickému pokusu o puč, a začala se shromažďovat před ústředím ČT v Praze 4 k pokojnému protestu. Občanům v patách přišli politikové. Nejvíce bylo vidět členy Unie svobody, která je členem Čtyřkoalice. Avšak vyskytli se i politikové z ČSSD. Tito lidé se k stávkujícím připojili v jejich bunkru, ostentativně si přinesli spací pytle a zůstali tam s nimi po dobu několika dní. Veřejnost stávkujícím opatřovala potraviny i pití a do budovy to bylo dopravováno provazy. 27. prosince a posléze v novoročním projevu, vysílaném z Pražského hradu, vyjádřil prezident Havel sympatie televizním stávkujícím, jeho manželka Dagmar učinila 2. ledna 2001 v televizi totéž.
3. ledna se konalo mimořádné zasedání Parlamentu, které schválilo dodatek zákona o Českém rozhlase a televizi. Navrhl, aby v budoucnosti byli jmenováni kandidáti Rady ČT a Rady Čro občanskými skupinami, i když konečné členství musí schválit Parlament. Počet členů Rad byl zvýšen z 9 na 15. Bylo rozhodnuto, že bude jmenován prozatímní generální ředitel ČT, než budou tyto mechanismy realizovány. Hodač byl propuštěn z nemocnice 8. ledna a 11. ledna rezignoval na funkci generálního ředitele ČT.
Protagonisté
Mnoho kritiků usiluje o změny v České televizi už dlouho (3). Organizace pracuje v obrovském komplexu budov na kopci jménem Kavčí hory, nad Prahou. Zaměstnává 2800 osob, včetně 1850 trvalých zaměstnanců na volné noze, kteří dostávají plný plat. Mnoho zaměstnanců pracuje v ČT už dlouhou řadu let. Srovnejte toto s malým počtem lidí - 396 - které zaměstnává nezávislá televize Nova, která má větší sledovanost (52 procent) než Česká televize.
Česká televize vydělává přibližně 1 - 2 miliardy Kč reklamou, navzdory tomu, že je financována státem částkou 4 miliard Kč. Bylo zdůrazněno, že z hlediska proporcí je to příliš mnoho. Také se tvrdí, že existuje příliš mnoho neprůhledných dohod se soukromými produkčními společnostmi, které byly vytvořeny ve spolupráci s ČT. Zdá se, že zákon požaduje od České televize, aby podporovala českou kinematografii. Britská Helsinská skupina pro lidská práva zaznamenala mnoho obvinění, že jsou prý tyto obrovské fondy šířeny ve prospěch oblíbených intelektuálů a umělců, kteří se podílejí na výrobě dotovaných filmů, a že jedním důvodem, proč tak energicky podpořili stávku, byla obava, že toto velmi příjemné uspořádání by bylo ukončeno, kdyby bylo financování České televize učiněno transparentním.
Poté, co byla nová Rada ČT zvolena v dubnu 2000, Chmelíček požádal o další půl miliardy korun, čímž by se rozpočet ČT dostal do červených čísel. Parlament to odmítl schválit. Podle mnohých pozorovatelů bylo právě toto momentem, kdy začaly problémy. George Hodač byl v prosinci jmenován generálním ředitelem s tím, aby tyto problémy vyřešil a připravil řádný audit financování ČT.
Všeobecně všichni přiznávají, že Hodač nebyl spojen s interními strukturami v České televizi - byl jediným z 22 žadatelů o místo generálního ředitele, který byl skutečným outsiderem. 6 žadatelů se dostalo do užšího výběru. Avšak i když byl Hodač považován profesionálně za schopného provést potřebné změny, byl zřejmě naprosto nepřipraven na ofenzívu, která následovala po jeho jmenování a podle některých pozorovatelů nebyl Hodač dostatečně agresivní na to, aby dokázal efektivně proti rebelům bojovat. Skončil v nemocnici v důsledku vyčerpání během svého krátkého ředitelování ČT.
Hodač byl ředitelem zpravodajství ČT po krátkou dobu od dubna do srpna 2000. Přijal toto jmenování s dobrými úmysly ve snaze zlepšit profesionalitu zpravodajství tím, že zavede pracovní a výrobní praxi, jakou používá BBC. Přiznává, že se setkal s nepřátelskými postoji vůči této praxi. V roce 1989 byla z českého televizního zpravodajství odstraněna stará garda a nahrazena mladými, nezkušenými nadšenci. Hodač tvrdí, že po celých deset let tito lidé produkovali neprofesionální materiál - bylo zapotřebí zavést do České televize řádné kvalifikační procedury, zejména co se týče objektivity novinářské práce.
Tou dobou, svědčí Hodač, se on a ředitel Dušan Chmelíček shodli v tom, že jeden konkrétní pořad, V pravé poledne, polední diskusní pořad mezi českými politiky a moderátorem Romanem Prorokem, ztratil orientaci a má malou sledovanost. (4) Pro většinu pozorovatelů se zdá být takové rozhodnutí normální součástí denního řízení firmy, kdy někteří jsou povyšováni a jiní propouštěni. Avšak, podle Hodače bylo Prorokovo propuštění okamžitě zpolitizováno, zejména příslušníky Unie svobody, kteří Hodače obvinili, že jednal na základě příkazů Václava Klause. Hodač konstatuje, že o záležitosti s Klausem nikdy nehovořil.
Proč zažádal George Hodač o místo generálního ředitele ČT, když narážela jeho předchozí práce ředitele zpravodajství ČT na překážky? Říká, že původně neměl v úmyslu o místo žádat, ale přátelé ho přesvědčili, aby tak učinil. A byl překvapen, že byl vybrán. Ale když byl tedy jmenován generálním ředitelem, domníval se, že bude mít možnost zavést takovou praxi, v jejímž rámci by došlo ke zvýšení úrovně práce ČT a mohl by také zavést profesionální audit. Hodač je britský občan a tak nemůže být členem žádné české politické strany, ani nemůže hlasovat v českých volbách. Konstatuje, že nemá na ODS žádné vazby a že jen hovořil s Václavem Klausem jako novinář pro zahraniční vysílání BBC a pro Českou televizi.
Bylo 21. prosince a mnoho lidí, zejména politikové, bylo mimo Prahu na vánoční dovolené. Proto bylo obtížné jmenovat nový pracovní tým. Hodačovo jmenování okamžitě vyvolalo nepřátelství. Avšak rozhněvaní zaměstnanci tvrdili, "nevadíte nám vy, ale jde nám o principy" - podle Hodače tím měli na mysli, že je hlavním cílem protestu změnit způsob volby Rady České televize.
Hodač je přesvědčen, že vzbouřenecký "puč", který následoval, byl naplánován dlouhé měsíce předem - pravděpodobně v době, kdy si klíčoví lidé uvědomili, že bude Chmelíček odvolán. Souhlasí, že puč neměl s ním osobně nic společného - ke stejnému řetězci událostí by došlo, kdyby byl jmenován do funkce ředitele ČT každý jiný z ostatních šesti kandidátů v užším výběru (kromě jednoho). Důkazem pro to je podle Hodače skutečnost, že bylo investováno velké množství peněz pro stávku na výrobu předem natočených pořadů, z nichž některé obsahovaly dezinformace o něm a o Janě Bobošíkové. Vzbouřenci také získali přístup k soukromým záznamům rozhovorů uskutečněných mobilními telefony, ve snaze dokázat, že jsou Hodač a Bobošíková součástí spiknutí s Radou ČT a ODS. Ve většině zemí by bylo něco takového závažným trestným činem, dokazuje to však, že měli vzbouřenci vynikající styky s bezpečnostním aparátem České republiky. Hodač tvrdí, že značný počet nejdůležitějších stávkujících z řad technických a administrativních zaměstnanců byli členové bývalé komunistické staré gardy - šlo o aktivisty, kteří byli členy Lidových milic nebo to byli agenti Stb.
Navzdory vánočním prázdninám byli politikové z Unie svobody v Praze a byli připraveni využít protestů pro své cíle. Jako všichni parlamentní poslanci v České republice mají imunitu a nemohou být trestně stíháni. Tak se stalo, že ministr vnitra Stanislav Gross odmítl zasáhnout a odmítl je z televizní stanice policejně odstranit, když se tam dostavili, aby vyjádřili podporu vzbouřencům. Také tito politikové blokovali policii přístup ke stávkujícím.
Většina pořadů, vysílaných během vánočního období v České televizi byla předtočena, ale pro Hodače a Janu Bobošíkovou bylo téměř nemožné vyrobit jakékoliv nové pořady, včetně zpravodajství. Zatímco stávkující okupovali redakci zpravodajství, Hodačovi a Bobošíkové se podařilo vysílat z celé řady jiných, nejrůznějších míst, avšak jejich zpravodajství bylo často přerušováno a 8. ledna se Bobošíková vzdala pokusů vysílat zpravodajství. Došlo k vzrůstu napětí, lidé začali demonstrovat před budovou - někteří členové davu začali být agresivní a Jana Bobošíková byla napadena. Údajně byl v davu Havlův mluvčí Ladislav Špaček. Jen tam tak stál a díval se.
Hodač sám dostával množství vulgárních telefonátů a e-mailů, některé z nich obsahovaly výhrůžky, že bude zavražděn. Nakonec mu policie z vlastní iniciativy poskytla ve dne v noci ochranku, protože se obávala, že by skutečně mohl být usmrcen. George Hodač a jeho paní jsou stále ještě v šoku z těchto událostí, i když jsou nyní zpátky v Anglii. Konstatují, že by se v žádném případě neodvážili cestovat znovu do Prahy.
11. ledna se Hodač rozhodl odstoupit, poté, co strávil pět dní v nemocnici v důsledku vyčerpání a stresu. Sám nezískal od žádných politiků žádnou podporu a nikdo z nich se nepostavil na jeho obranu. I když se premiér Miloš Zeman zpočátku stavěl proti stávce, změnil svůj názor a požadoval Hodačovu rezignaci, když hrozilo, že by mohla mít situace vážné následky pro jeho vládu. Václav Klaus, muž, který údajně zorganizoval "pravicový puč" v České televizi, byl v době začátku televizní krize v Rakousku na lyžování. Podle některých pozorovatelů se Klaus rozhodl, jakmile začalo být jasné, o co politicky jde, zůstat od celé záležitosti co nejdále. Klaus sdělil britskému Helsinskému výboru pro lidská práva, že "se nikdy na televizi nedívá", a tak není nejvhodnější osobou, která by se mohla k vážnosti situace vyjádřit. I když George Hodač rezignoval, neobdržel žádný oficiální dopis, jímž by byla jeho rezignace potvrzena - navzdory tomu, že to zákon vyžaduje.
Stávkující
Koncem ledna 2001 byly stále ještě budovy ČT pomalované nápisy a politickými hesly - na mnoha kresbách byl Klaus a Hodač, jak jsou nějakým způsobem spojeni. Na tyči byl umístěn záchod, pod nímž ležely stovky vyhořelých svíček, které tam nechali během ledna demonstranti. Po mnoha oknech v ČT byly vylepeny plakáty s nápisem "stávka". I stoupencům vzbouřenců byla nepříjemná některá infantilní hesla, která byla často na samé hranici zlé vůle. Jeden vzbouřenecký nápis na dveřích redakce zpravodajství zněl: "Neotevírejte okna, nebo do redakce zpravodajství pronikne smrad."
Zaměstnanci v recepci byli dobře připraveni na zahraniční návštěvníky a mluvčí stávkujících, Jan Moláček, se hned dostavil k rozhovoru se zástupci britské Helsinské skupiny pro lidská práva. Velín byl plný pracovní činnosti - stávkující totiž pracovali vyráběli televizní vysílání. Moláček přiznal, že "stávka" prý nyní znamená něco spíše jako "dělnická okupace" - což je známý výraz ze stávek v sedmdesátých letech. Nicméně, na obrazovkách televizních diváků bylo pořád v rohu slovo "stávka" - jako připomínka hrdinství televizních zaměstnanců, kteří bojovali tak chrabře proti politickým vlivům.
Organizace stávky připomínala Gramsciho dělnické rady. O tom, zda se má konat stávka, se v České televizi nikdy nehlasovalo, což je v mnoha západních zemích, včetně Británie, naprosto protizákonné. Když jsme se zeptali, proč se o rozhodnutí stávkovat nehlasovalo, Moláček konstatoval, že všichni zaměstnanci se stávkou souhlasí a že hlasování tedy není zapotřebí. Dodal: "Všichni slušní lidé v České republice nás podporují," čímž prozradil pozoruhodný názor na demokracii. Například bylo obtížné zjistit, jak přesně funguje řetězec rozhodování mezi stávkujícími. Jana Bobošíková tvrdila, že neví, kdo rozhoduje. Podle Moláčka prý mělo každé oddělení vlastní stávkový výbor. Když jsme se dotazovali, jestli byli členové těchto stávkových výborů řádně zvoleni, Moláčkova odpověď byla velmi mlhavá. Avšak každé oddělení mělo každý večer schůzi, kdy se jednalo o událostech právě uplynulého dne. Jejich požadavky byly jasné. Neočekávali, že budou mít možnost rozhodovat o volbě generálního ředitele, avšak považovali všechny osoby spojené s Hodačovým vedením za nepřijatelné a vyžadovali okamžité propuštění Jany Bobošíkové a dvou dalších lidí. "Nejlepším člověkem pro funkci generálního ředitele" do budoucna by podle jejich názoru měl být někdo, kdo má zkušenost s prací v České televizi.
Bylo velmi sporné, jestli to skutečně je tak dobrý nápad. Moláček pracuje v zahraniční redakci zpravodajství ČT už dva roky. V 17. 30 večer během normálního pracovního dne uprostřed týdne neměl Moláček naprosto tušení, co bude hlavními zahraničními zprávami v České televizi následující den. Tou dobou světem otřásala jedna skutečně dramatická zahraniční zpráva - zemětřesení v Indii. Avšak je možné, že schůzování stávkujících výborů a jednání se zahraničními delegacemi bylo pro Moláčka důležitější než práce.
Když jsme hovořili o Georgi Hodačovi, Moláček tvrdil, že se prý Hodač "mnohokrát" pokusil ovlivnit obsah zpráv. Avšak když jsme naléhali, aby nám poskytl konkrétní příklady, dokázal jmenovat jen dávno známý a pořád opakovaný případ propuštění Romana Proroka a něco, co se týkalo pořadu o divadle Labyrint, avšak Moláček si nepamatoval, o co šlo. Poté, co jsme se ptali na tuto věc celé řady lidí, včetně George Hodače, zjistili jsme pouze, že Hodač chtěl před vysíláním shlédnout reportáž o restaurování divadla Labyrint - což je v každé televizní zpravodajské redakci zcela běžnou záležitostí. Hodač také požádal, aby produkce reportáže poskytla řediteli divadla, jakémusi panu Krausovi, právo na odpověď. Kraus odmítl a pořad byl přesto odvysílán., Možná že si někteří lidé v České televizi mysleli, že to bylo příliš "na hraně".
Jiné země
Politický vliv ve sdělovacích prostředcích není v mnoha zemích věcí neznámou. Italské televizní stanice jsou ovládány politickými stranami a v Německu jmenují vládnoucí strany personál, který řídí rozhlasové a televizní stanice v různých spolkových zemích. Ve Velké Británii je Rada guvernérů BBC sice nezávislá, avšak generálního ředitele BBC jmenuje vláda. Nynější generální ředitel BBC Greg Dyke je člen Labouristické strany, který věnoval úřadu Tonyho Blaira 50 000 liber. Jeho jmenování vyvolalo kontroverzi, ale lidé byli ochotni počkat, jak se bude ve své funkci chovat, než by začali požadovat jeho rezignaci.
Avšak navzdory politizaci jmenování vysokých činitelů v mnoha západoevropských televizních stanicích vyjádřil Jonathan Faull, mluvčí Komise pro Evropu, znepokojení nad situací v České republice a konstatoval, že prý EU bude "uvažovat o zásahu". Mezinárodní PEN Club oznámil, že ho "znepokojuje" vývoj v České republice, "který ukazuje, že v ČR dochází k jasné politické manipulaci veřejnoprávního zpravodajství". Zdá se, že nikdo v Praze nehovořil s žádným představitelem Pen Clubu - prohlášení bylo vydáno v Londýně.
Avšak Aidan White z Mezinárodní federace novinářů přijel 8. ledna 2001 do Prahy. Také strávil spoustu času se stávkujícími, ale výrazněji se nepokusil spojit se s Janou Bobošíkovou a Georgem Hodačem. Během své návštěvy Prahy s nimi jen krátce telefonoval. Nakonec apeloval na "všechny naše členské organizace ve více než 100 zemích světa, aby vyjádřily podporu a prohlásily, že vás ve stávce podpoří".
Nikdo z těchto lidí se nikdy nedotazoval na to, jakého politického přesvědčení je většina zaměstnanců České televize, ani nepoukázal na to, že bývalý ředitel ČT, Ivo Mathé, je nyní poradcem prezidenta Havla. Přitom však byla po řadu let Česká televize kritizována pro nedostatek nestrannosti. Například v roce 1998 se vysílaly nákladné pořady na podporu vstupu České republiky do NATO a do Evropské unie. Byla to v podstatě propaganda a alespoň částečně byly tyto pořady financovány těmito organizacemi.
V současnosti se vzbouřili bulharští novináři proti novému řediteli rozhlasu, jmenovanému nezávislou radou pro vysílání. Takže skutečnost, že je Rada pro vysílání oficiálně nepolitická, nebrání lidem v tom, aby protestovali proti řediteli, pokud se rozhodnou, že byl jmenován politicky, nebo pokud se jim prostě jaksi nelíbí. Obránci systému, kde jsou rady, zabývající se regulací sdělovacích prostředků, jmenovány podle rovnováhy politických sil v parlamentě, tvrdí, že alespoň v takovém systému víte, na čem jste.
Veřejnost
Vzhledem k tomu, že televizní vzbouření bylo prezentováno v českých sdělovacích prostředcích absolutně jednostranně, není divu, že mnoho lidí došlo k názoru, že skutečně probíhá zlovolný puč ve snaze podvrátit Českou televizi. Hodně lidí se účastnilo demonstrací před Kavčími horami a později velké demonstrace na Václavském náměstí. Podle některých pozorovatelů se prý 3. ledna shromáždila na podporu stávkujících novinářů na Václavském náměstí až 100 000 lidí. Policie odhadla počet na 50 000, což je však stále velmi podstatné množství lidí. Setkali jsme se s tvrzeními, že nevládní organizace, která tuto demonstraci zorganizovala, byla založena už před tím než byl Hodač jmenován generálním ředitelem ČT.
Mnoho mladých Čechů, bezpochyby podvědomě, lituje skutečnosti, že nezažili vzrušující doby disidentské činnosti v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Tato imitace útlaku jim poskytla možnost stát se hvězdou v boji proti totalitě. Je znepokojující skutečností, že v zemi, která je tolik chválena za to, že v minulosti bojovala za demokracii, reaguje tolik lidí na výzvy, aby šli demonstrovat do ulic, ale zaujímají přitom tak bezstarostný postoj ohledně zákonnosti. Avšak česká veřejnost je už dlouhodobě zpracovávána sdělovacími prostředky, aby věřila, že všichni politikové jsou podvodníci a že čeští politikové jsou ještě daleko větší podvodníci než politikové jinde. Ukazuje se, že tento vývoj je velmi užitečný, neboť volební apatie hrozí zlikvidovat podporu pro hlavní politické strany.
Také se zdůrazňuje, že se Češi nechají velmi lehce manipulovat - kapitulovali před nacismem i před komunismem bez boje. Jejich "sametová revoluce" v roce 1989 nevznikla úplně v důsledku "lidové vůle", jak se to prezentuje. Přesněji lze říci, že to byl pečlivě připravený kompromis uzavřený mezi frustrovanými členy komunistické strany, kteří se chtěli osvobodit od totalitních zákazů, a bývalými disidenty, mnozí z nichž v ČR vládnou dodnes. Kritikové konstatují, že tito lidé usilovali o to, aby vyměnili elity u moci, a nikoliv o to, aby dali normálním českým občanům skutečný politický pluralismus.
Politikové
Vzhledem k tomu, jak radikální profil měla televizní stávka, je překvapující, že hlavní podpora pro ni pocházela od politiků středu a pravice. Členové Unie svobody podpořili věc vzbouřenců dokonce i tím, že o Vánocích s nimi v místnosti, která se stala vzbouřeneckým ústředím, po několik dní spali. K nim se připojili také členové katolické církve, včetně oblíbeného kněze prezidenta Václava Havla, Tomáše Halíka a pražského biskupa suffragána. Měli bychom si stále uvědomovat, že obvinění vznesená proti Georgi Hodačovi ohledně jeho údajné politické zaujatosti byla (a stále jsou) nedokázána. Hodač neměl možnost vyrobit žádné pořady, které by se mohly stát důkazním materiálem ohledně jeho politické zaujatosti.
Stávkující porušovali zákon a zákon porušovali i jejich političtí stoupenci. Hodač byl jmenován striktně podle českého zákona, to nikdo nepopíral. Kromě toho, velín redakce zpravodajství, který vzbouřenci používali pro svůj protest, neměl být přístupný ani pro veřejnost, ani pro zaměstnance televize, protože je podle zákona určen k použití ve specifických případech, včetně celostátní krize, kdy má Česká televize povinnost informovat veřejnost o tom, co dělat v době krize. To, že prezident České republiky (který nemá výkonné pravomoci) také veřejně podpořil stávkující, jen dále posílilo obavy, že Česká republika zřejmě pevně oddána věci demokracie a pluralitního oddělení jednotlivých druhů moci. Kdyby vystoupil v Británii v televizi manžel královny Alžběty II, vévoda z Edinburku a podpořil divokou stávku nějakých televizních zaměstnanců, vyvolalo by to po celé zemi šok a všeobecné rozhořčení. Avšak toto přesně učinila v jednom vzbouřeneckém vysílání manželka Václava Havla.
Jinými slovy, nevýznamný pracovněprávní spor byl využit skupinou známých politiků, blízkých prezidentu České republiky, za účelem prosazení jejich vlastních politických cílů.
(Dokončení zítra.)
