Britské listy


pondělí 12. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sobotní ČT 2:
  • Pořad "Zpráva o stavu světa" drastickým způsobem odhalil zaujatost a nekompetentnost televizních novinářů (Tomáš Pecina, Alexandr Růzha) Reakce:
  • U KGB jsem nestudoval a Piorecký a Dvorská jsou vyslýcháni ve vlastním zájmu (pplk. JUDr. Martin Kloubek) Odpověď pplk. Kloubkovi:
  • Podezření z politických souvislostí vašeho postupu je značné (Tomáš Pecina) Práce inspekce ministra vnitra:
  • Odpověď od Mikuláše Tomina: V souvislosti s vyšetřováním zářijové policejní brutality vyslechla naše inspekce zatím dva svědky ze zahraničí
  • Na Tominovu odpověď reaguje Jiří Kopal, Občanské právní hlídky Sčítání lidu:
  • Kocourkovští chrání data: Kopie databáze na CD-ROM bude v trezoru (Tomáš Pecina) O volbě nového ředitele ČT:
  • Proč se ČT musí zbavit špatných novinářů (Jaroslav Plesl, pozn. JČ) Benjamin Kuras, Lidové noviny a Velká Británie:
  • Kurasův pohled na Velkou Británii je subjektivní a jednostranný (Jan Čulík) Komunistická minulost:
  • Nepůsobil jsem sice na ÚV SSM, ale svůj díl viny nesu stejně (Nikolaj Savický) Co si pořád nechceme uvědomit:
  • Dnešní establishment, komunismus a likvidace alternativní kultury v ČR (Karel Mašita, pozn. TP) Reakce:
  • Janu Čulíkovi: O ČT - osobní aspekty lze nechat stranou jen při respektování racionální argumentace (Václav Žák)
  • ČT: Je správné rozkvedlat a zvířit bahnité vody společnosti (Václav Pinkava)
  • Moloch ČT: Tady a teď? Nikde a nikdy (Miloš Ráb)
  • Slavně v ČT zvítězila svoboda projevu (Petr Jánský)
  • Vítězství pracujícího lidu v ČT (Jiří Maroušek)
  • ČT - demokracie? (Jindřich Dvořák) Dvojí metr české policie:
  • Trestní oznámení podané sdružením Meritum na INPEG

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.


  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, pondělí 16.30:

  • Doplňujeme jako poslední, velmi závažný článek trestní oznámení občanského sdružení Meritum na organizátory zářijových demonstrací proti summitu MMF/SB. Jde o zcela obecně formulované podání; česká policie, která odložila konkrétními svědeckými výpověďmi a rozsáhlou dokumentací podloženou kauzu Ladronka, se však na základě tohoto podání rozhodla mluvčí INPEGu skutečně vyšetřovat. (TP)

    Aktualizace, pondělí 13.00:

  • Milan Šmíd vydal dvaadvacátou Louč. Kromě jiných zajímavých materiálů Louč obsahuje ostrý útok na redaktory Britských listů Tomáše Pecinu a Štěpána Kotrbu, které Šmíd obvinil z megalomanství a z toho, že z BL dělají politický a kulturní bulvár cibulkovského typu. Rozhodně doporučujeme! (TP)

    Reportér se ptá policisty: "A dostali ti drbani přes držku?"
    Policejní důstojník odpovídá: "To si pište."

  • Nečekaná a šokující novinářská sebereflexe se otevřela před diváky ČT v rámci tematického večera věnovaného globalizaci. Uveďme hned na začátku, že osmdesátiminutová Zpráva o stavu světa autorů Filipa Nováka a Martina Schulze není tím, jako co se tváří - analytickým dokumentem o globalizaci. Autorům se, možná neúmyslně, podařilo sestříhat pořad, který podává, často za cenu brutální denunciace používající hrubé záběry dokumentující "práci" televizních reportérů v terénu, žalostný stav etiky pražské novinářské obce na straně jedné, a na druhé straně obrovskou a pro laika těžko pochopitelnou manipulační moc obrazového média. Výsledkem je mimořádně působivý film, který, jak jsem přesvědčen, zaslouženě vyvolá rozsáhlou polemiku, píše v prvním článku dnešních BL Tomáš Pecina.

  • Únorové vítězství pracujícího lidu dovršeno: v České televizi se ujal funkce prozatímní generální ředitel Jiří Balvín. Poslance, kteří ho v pátek zvolili 102 hlasy, zaujal Balvín zřejmě tím, že není tak výraznou a nezávislou osobností jako Karel Kochman, neangažoval se veřejně v prosincovém sporu a vzhledem k přetrvávajícím nejasnostem kolem jeho odchodu z televize nemá šanci stát se ředitelem, kterého by bylo obtížné nechat Radou odvolat. Balvínem proponovaný program sladké stagnace musí být rajskou hudbou i uším vzbouřenců. Nový ředitel ihned splnil všechny jejich požadavky a odvolal z funkcí Janu Bobošíkovou a Jindřicha Beznosku; na základě toho vzbouřenci v sobotu krátce po poledni ukončili "stávku". (TP)

  • Sčítání lidu k Ústavnímu soudu. Britské listy v pátek podaly ústavní stížnost, jíž usilují o zákaz sčítání lidu, domů a bytů a o zrušení příslušného zákona. (TP)

  • Omluva Nikolaje Savického:

    Jan Čulík má bohužel v jedné věci pravdu: při psaní třetí části své analýzy vývoje krize v ČT jsem se nechal unést pochopitelným, leč nikoli ospravedlnitelným hněvem. Na věcných závěrech, které jsem učinil, trvám. Musím se však omluvit paní Janě Dědečkové a paní Janě Bobošíkové za použití hodnotících výrazů, které do věcného rozboru nepatří a které jsem nikdy neměl vyslovit ani napsat. Opět se tradičně se musím ohradit proti způsobu, jímž text interpretuje Jan Čulík. Ve spojitosti s počínáním ODS jsem nepoužil “komplot”, a to proto, že jednání této strany v dané situaci za komplot nepovažuji. Bylo to věcné a racionální jednání, z něhož nemusím mít radost, ale nemohu popírat, že bylo zcela legitimní a z hlediska zájmů této strany nesporně prospěšné.

  • Otázka pro Karla Březinu. Využili jsme webové tiskovky ("webovky") Českých novin a položili otázku ministrovi bez portfeje Karlu Březinovi:

    Vláda ve středu napomenula tisk, že informuje nevhodně o připravovaném sčítání lidu, domů a bytů. Věděla ale vláda o tom, že dotazníky se dostanou do rukou soukromé firmě bez patřičné bezpečnostní prověrky, nebo se to dozvěděla až z médií? V případě, že platí druhá možnost, dovolím si vyslovit vážné pochybnosti o kompetenci této vlády k vydávání podobných doporučení...
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Ministr odpověděl:

    Nevím jakou bezpečnostní prověrku máte na mysli. Firma je vázána mlčenlivostí a za porušení jsou vysoké sankce. Vláda byla podrobně informována předsedkyní Českého statistického úřadu a vyslechla si i názory představitelů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Na základě podrobné diskuse rozhodla o svém stanovisku.

    Připadá vám, že se odpověď s otázkou jaksi minula? Nám také... (TP)

  • V pátek 9. 2. 2001 vyšla kniha Britských listů o vzbouření v České televizi. Kniha se jmenuje V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili. Najdete v ní všechny důkazy "podvratné činnosti" Britských listů proti České televizi (viz článek člena managementu ČT Nikolaje Savického). Kniha je to výbor z textů publikovaných v Britských listech. Vyšla v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098.

  • Studii Miroslava Brady o základních principech televizního zpravodajství publikujeme v angličtině na tomto místě. Petr Sládeček z Londýna, který nám ji zprostředkoval, k tomu dodává:

    Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

  • Zde je celý třísekundový záznam prchajících policistů ve formátu AVI (pozor, 3,5 MB!). Zdá se, že jsou na něm k poznání všichni tři policisté, kteří křivě svědčili proti Madsi Traerupovi. S jistotou to však určit nemůžeme, k tomu bychom museli mít k dispozici kvalitnější záznam. (TP)

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text. Také chceme od ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde.

  • Štěpán Kotrba podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který zveřejnil ve vysílání pořadu Fakta České televize dne 15.1. výpisy z účtů mobilních telefonů členů Rady ČT:

    "Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

    Viz o tom v BL zde. (JČ)

  • "V České republice je nebezpečno". Jan Čulík je šokován tím, co televizní vzbouřenci provedli za poslední měsíc, selháním českých "elit" i indolentní reakcí většinové české společnosti. Píše o tom zde.

  • Mé zoufalství: Jak jsem přivedl do ulic 100 000 lidí. Upozorňujeme také na tuto souhrnnou analýzu televizní rebelie od Jana Čulíka, která původně vyšla anglicky v časopise Central Europe Review. (Nejnovější tragický vývoj v české společnosti shrnuje JČ anglicky v dnešním vydání časopisu Central Europe Review na tomto místě.)

  • Nynější hlubokou krizi v České televizi sledujeme od jejího počátku před Vánoci; všechny dosud zveřejněné články k této problematice najdete v v chronologickém archivu Britských listů.

  • Kořeny konfliktu v České televizi. Vzhledem k tomu, že v české společnosti vládne obrovská neznalost o tom, co je podstatou nynějšího konfliktu o Českou televizi, upozorňujeme na tuto analýzu Jana Čulíka, která podrobněji osvětluje, jak a proč krize vznikla, jak byla politicky zneužita a jak jí byla zmanipulována nemyslící a neinformovaná veřejnost.

    Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem KytkouJanou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

  • Podle slibu zveřejňujeme plný text zprávy kontrolní skupiny o situaci v TS Brno, zaznamenávající korupční praxi, za niž je odpovědný jeho šéf Zdeněk Drahoš. Zpráva je zde (soubor RTF, 284 KB), zde je digitální podpis ve formátu PGP.

  • Sponzorování Britských listů. Ozvala se zatím řada čtenářů s různými nápady, o jejichž realizaci budeme uvažovat. Někteří čtenáři OPAKOVANĚ navrhují, že by byli za Britské listy ochotni rozumnou, nepříliš vysokou částku platit. Snad realizovatelnou částkou by bylo cca 1000 - 1500 Kč ročně. To je zajímavá myšlenka, ale na to, abychom získali k dispozici dostatečné prostředky k řádnému financování profesionální investigativní práce, by muselo pravidelných dárců být větší množství. Proto by nás zajímalo, kolik z několika tisíc pravidelných čtenářů Britských listů by bylo ku prospěchu české společnosti ochotno přibližně takovouto částkou na provoz Britských listů pravidelně přispívat a  způsobit tak jejich profesionalizaci a posílení jejich nezávislosti. Své názory prosím pište do redakce tohoto listu. (JČ)

  • Hledají se nápady, jak získat sponzorování pro Britské listy. Pokud máte nápad, jak efektivně a systematicky finančně sponzorovat Britské listy, napište do redakce tohoto listu. Vydáváme tento deník už téměř pět let každý všední den zadarmo, se značným vypětím. Vzhledem k velkému pozitivnímu vlivu, jaký vykonává na českou společnost, by mělo být možné získat nezávislou finanční podporu, která by mohla vést k dalšímu zefektivnění práce BL ve prospěch české společnosti (dosavadních pět let pracují novináři Britských listů pro tento deník zadarmo až po ukončení svého normálního, každodenního zaměstnání). Firma Internet Servis, na jejímž serveru jsou Britské listy umístěny, neumí pro ně získávat placenou reklamu. Musejí tedy existovat jiné možnosti - nebo že by česká společnost skutečně nedokázala k vlastnímu prospěchu financovat elitní nezávislý analytický internetový deník?

  • Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.

  • Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Sobotní ČT2: "Zpráva o stavu světa" drastickým způsobem odhalila zaujatost a nekompetentnost televizních novinářů

    Tomáš Pecina

    Reportér se ptá policisty: "A dostali ti drbani přes držku?"

    Policejní důstojník odpovídá: "To si pište."

    Nečekaná a šokující novinářská sebereflexe se otevřela před diváky ČT v rámci tematického večera věnovaného globalizaci. Uveďme hned na začátku, že osmdesátiminutová Zpráva o stavu světa autorů Filipa Nováka a Martina Schulze není tím, jako co se tváří - analytickým dokumentem o globalizaci. Autorům se, možná neúmyslně, podařilo sestříhat pořad, který podává, často za cenu brutální denunciace používající hrubé záběry dokumentující "práci" televizních reportérů v terénu, žalostný stav etiky pražské novinářské obce na straně jedné, a na druhé straně obrovskou a pro laika těžko pochopitelnou manipulační moc obrazového média. Výsledkem je mimořádně působivý film, který, jak jsem přesvědčen, zaslouženě vyvolá rozsáhlou polemiku.

    Některé záběry z ulic, zejména ty, které dokumentují zacházení policie se zadrženými, byly odvysílány vůbec poprvé. Poprvé dostal velký samostatný prostor i mluvčí INPEGu Viktor Piorecký a pro diváka, který Pioreckého nezná osobně, mohlo být takové setkání překvapivé.

    Zdaleka nejvýraznější pointou filmu jsou ale zmíněné "denunciační" sekvence, které si vzaly na mušku zejména reportéra ČT Patrika Kaizra, známého vstřícným až služebným poměrem k policii, a v jednom poměrně krátkém, ale likvidačním záběru pak dialog reportéra TV Prima (domnívám se, že šlo o Jiřího Borovce) s podplukovníkem policie Husákem. Husák si pochvaluje, jak jednotky policie "vyčistily" Václavské náměstí, Borovec se ptá "A dostali ti drbani přes držku?" a Husák odpovídá: "To si pište."

    Neméně působivý byl i rozhovor s Pioreckým na kameru. Na otázku, jaké jsou jeho dojmy z uplynulého týdne, si Piorecký začne stěžovat na média. V tu chvíli se kamera zastaví a novinářka i kameraman mu vysvětlují, že kritika médií do televize nesmí. Piorecký se brání, že je-li mluvčím, musí přece tlumočit stanovisko své organizace, ale nemá šanci: reportérka ho pobízí, ať tedy říká cokoli, že oni si to upraví podle potřeby (což, jak víme, posléze skutečně udělali).

    Trochu nespravedlivý je dokument k Janu Urbanovi, jemuž je v něm rovněž vyhrazen medailon: podle informací autora této glosy nepůsobil Urban při summitu jako policejní konfident, jak z kontextu může vyznít, ale - stejně jako při povstání na Kavčích horách - byl svého druhu zpravodajským a operačním důstojníkem Hradu s důležitou doplňkovou "zviditelňovací" a "imagovou" agendou.

    Hlavní otázkou, kterou si nad bezesporu pozoruhodným a přelomovým snímkem musíme položit, je, proč se televizní novináři odhodlali k tak drsné sebereflexi - a já odpověď neznám.

    Na diváka, který Kaizra s Borovcem osobně nezná, muselo viděné zapůsobit jako zjevení: jsou toto reportéři, kteří se pak postavili před kameru a podali nestrannou zprávu o střetech policie s demonstranty? Vzkaz předaný divákovi byl brizantní a nedvojsmyslný: nevěřte tomu, co jsme vám kdy ukázali, záběry vysílané v září jsme pro vás sestříhali a reportáže zmanipulovali tak, jak jsme v té době považovali za správné. Kdybychom chtěli, ze stejného materiálu bychom sestavili drastický film o neskutečné brutalitě (a tuposti) zasahujících policistů.

    Druhé poselství směřuje do vlastních řad: jak Kaizr, tak Borovec překročili mez tolerance novinářské komunity a přestali požívat práva kolegiální ochrany. Vůči oběma je film nelítostný a měl by znamenat konec jejich profesionální kariéry. Prostředky, jichž bylo použito, tj. odvysílání pracovního materiálu, jdou ale tak daleko za hranici novinářské etiky a slušnosti, že si nezadají se zveřejněním výpisů z mobilů radních ve Vítkových Faktech.

    To je třetí poselství Zprávy o stavu světa: v české komunitě televizních novinářů platí zákon džungle a redakce zpravodajství jsou prostředím bez etiky. Kdokoli se znelíbí většině, bude zlikvidován a zapomenut. Brutálně, efektivně, bez ohledu na použité prostředky.



    K tomu poslal - dle mého soudu velmi případnou - reakci Alexandr Růzha: (TP)

    Dobrý den,

    v nedělní aktualizaci BL jste napsal:

    "...jdou ale tak daleko za hranici novinářské etiky a slušnosti..."

    V této souvislosti mi nejí jasné, jak mohli překročit něco, co neexistuje, protože již dlouho jsme svědky, že něco takového jako "novinářská etika" v ČR není. Jaký je rozdíl mezi tím, když novinář neodvysílá vyjádření pana Pioreckého, resp. odvysílá co se mu hodí, nebo mezi tím, když vysílá i k tomu příslušející pracovní materiál. Jakmile skupina novinářů překročí určité pomyslně definované meze a nezávislá autoritativní instituce (kterou stejně nemáme, ať mi někdo netvrdí, že je to Syndikát novinářů) je nesankciuje, tyto meze padají jako regulační nástroj a jsou následně překračovány kým chtějí. Je to jako kdyby veřejně skupina lidí páchala krádeže a nebylo jim v tom zabráněno, v tom případě pozbývá konkrétní zákon společenské praktické platnosti a krade každý.

    Nevěřím, že může existovat samovolná, nevynucená, etika tam, kde někdo má moc ovlivňovat masy, zneužije toho cíleně či mimovolně. Koneckonců, pokud měli páni Novák a Schultze (jako že jsem zmíněný pořad neviděl) upozornit na skutečné zákulisí novinářské práce, je to přeci jen dobře, ať už to udělali z jakéhokoli popudu.

    Nicméně aby to nebyl jen monolog, postavím v úvodu zmíněnou otázku:

    Jak může někdo porušit něco, co v praxi nefunguje, tj. reálně to neplatí?

    Podotýkám, že můj názor je názorem člověka - nenovináře, tj. se třeba pletu, třeba takové normy existují, třeba jsou dodržovány a jejich dodržování kontrolováno nezávislou silnou institucí, třeba žijeme v Utopii a já jsem malá víla (to už je poněkud abstraktní :)

    S pozdravem
    Alexandr Růzha

    Pan Piorecký a slečna Dvorská jsou vyslýcháni ve vlastním zájmu

    pplk. JUDr. Martin Kloubek

    (Toto je reakce na tento článek Tomáše Peciny. Reakci Tomáše Peciny na dopis dr. Kloubka publikujeme níže.)

    Britské listy
    redaktor
    pan
    Tomáš PECINA

    Vážený pane,

    škoda, že jste nepostupoval standardně jako jiní redaktoři a raději mi ve věci , o které chcete informovat veřejnost, nenavrhl rozhovor. Všechno potřebné byste se včas dozvěděl. V telefonu jste mne oslovil ve stylu " policista - nepřítel společnosti " a  ihned mne agresivně a neprávem obvinit z porušování zákona a šikanování občanů, to není úroveň na které jsem zvyklý diskutovat.

    Pokud Vám jde opravdu o pravdu, pak ta je někde zcela jinde. Zjistil byste, že věc byla přikázána k vyřízení právě mně, aby nebyla zpolitizována. Tedy k věci.

    Nejdříve k Vašim pochybnostem o právu vyšetřovatele předvolat občana mimo bydliště. Pokud nahlédnete do libovolného komentovaného trestního kodexu (Sovák, Šámal, Novotný etc.) snadno zjistíte, že orgán činný v trestním řízení koná ve svém obvodu. Tam také předvolává. Mimo svůj obvod koná pouze ve výjimečných případech, kdy je úkon vázán na ono jiné místo (rekonstrukce, domovní prohlídka, výslech těžce nemocného na lůžku etc.). Výslechy k provedení jiným vyšetřovatelem jsou dožádávány u jednoduchých věcí, kde stačí položit několik málo otázek předem připravených dožádávajícím vyšetřovatelem. To není tento případ. Na základě předmětného trestního oznámení, které podalo sdružení MERITUM, jsem byl nucen prostudovat obsáhlý listinný i videomateriál. Vaše představa o tom, že jiný vyšetřovatel bude znovu vše nastudovávat kvůli dožádání není reálná.

    Naše veřejnost, a jistě i Vy, oprávněně kritizujete zdlouhavost trestního řízení. Představa, že vyšetřovatelé budou kvůli jednotlivým výslechům jezdit po celé republice je proto rovněž nereálná. Občan má, jak jistě víte, právo na proplacení všech účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou. Pokud se mu nehodí termín nebo má jiné problémy, je to věc jednání.

    Pan Piorecký a slečna Dvorská byli předvoláni na závěr šetření ve vlastním zájmu. Jistě znáte prastarou zásadu římského práva: "nechť je slyšena i druhá strana". Pokud bych hodlal zahájit trestní stíhání, předchozí postup by byl zcela jiný. Jezdit do Prahy v rámci jednání MMF a SB předvolaným problém nečinilo.

    Než Vám napíši pár slov k Vašemu nařčení, které není v souladu s novinářskou etikou, chtěl bych Vám říci, že Vaše jednání na mne činí dojem generace mládeže počítačových her a televizních klipů. "Znič padoucha (monstrum, obludu etc.) na obrazovce zničující dávkou, než zničí ona tebe". " Klikni si na ikonu - každé heslo které se vysvítí je pravda". Ověřil jste si něco z Vašich tvrzení?

    Ten případ mi byl přidělen právě podle biblického příběhu jak se z Šavla stal Pavel. Je pravda, že jsem vstoupil v roce 1968 do KSČ. Nevím co víte o té době. Měl jsem svoje ideály jako je má pan Piorecký nebo slečna Dvorská. Nikdy jsem však potom žádnou funkci nevykonával. K policii jsem nastoupil s romantickou představou, že budu detektiv. Z kádrových důvodů jsm však skončil za přepážkou s razítky na pasovém úřadu. Vysokou školu SNB jsem vystudoval proto, že mi právnická fakulta nebyla povolena. Vystudoval jsem s průměrem 1,1 a státní zkoušky jsem absolvoval s průměrem 1,0, proto mi bylo nabídnuto místo učitele, které jsem přijal. Jak vidno, nikdy jsem nepracoval na úseku boje s vnitřním nepřítelem ani nestudoval na Vysoké škole KGB. To by občanským a dalším prověrkovým komisím, stejně jako policejním personalistům, neuniklo. Po roce 1990 jsem byl rád, že mohu pracovat tam, kde jsem chtěl a nechal se přeložit na úřad vyšetřování.

    Kupodivu jste se při vyhledávání informací o mé sobě nezmínil o tom, že externě přednáším v oboru etiky policejní práce a že jsem dlouholetým (a poměrně známým) členem představenstva občanského sdružení bojujícího za ochranu lidských práv Bílý kruh bezpečí. Vedoucím oddělení, které vyšetřuje nejzávažnější násilnou trestnou činnost (především vraždy)¨ jsem se nestal pro svoji "totalitní činnost", ale po deseti letech služby, kdy moji nadřízení zhodnotili všechna pro i proti.

    Rozhodně Vám nepíši proto, abych se obhajoval. I když si můžete vše ověřit, nevěřím tomu že o to stojíte. Jsem zvyklý se dlouhá léta dívat do mrtvých očí obětí vražd, jednat s jejich příbuznými, vyslýchat vrahy, takže mne jistě nebudete podezírat, že bych byl bolestín. Můj dopis je spíše zklamaná reakce vyčerpaného padesátiletého muže na to, že nastupující generace mých dětí si nevzala s historie žádné poučení.

    Po roce 1990 jsem tolik chtěl věřit tomu, že už skončilo "kádrování, slídění, hony na čarodějnice a udávání odůvodňované znovu "zástupnou morálkou", že se tak děje ve jménu "něčeho vyššího". Doufal jsem, že každý bude posuzován podle svých skutků a bude mít šanci to dokázat. Jsem opravdu zklamán, že se tak nestalo a už vím, že ...vstanou noví bojovníci...

    Pokud o rozhovor na dané téma opravdu stojíte, můžeme se doufám, tentokrát se vzájemným respektem, domluvit. I když popravdě odpověď nečekám, neboť podle Vašeho přístupu si zatím myslím, že Vám jde spíše o boj s "třídním nepřítelem".

    pplk. JUDr. Martin Kloubek

    Odpověď Tomáše Peciny:

    Podezření z politických souvislostí vašeho postupu je značné

    Vážený pane podplukovníku,

    děkuji za Váš dopis. Uznávám, že telefonická komunikace (podobně jako komunikace e-mailem) může snadno způsobit nedorozumění; navrhuji proto odhlédnout od počátečního kontaktu. Snažme se situaci řešit věcně.

    Ve Vašem případě jsem postupoval standardním novinářským způsobem, tzn. přetiskl jsem pasáž z Necenzurovaných novin s explicitním odkazem na zdroj, následně požádal o potvrzení informací tiskové oddělení ÚVP a zároveň si vyžádal podklady u vydavetele NN. Existují i další zdroje, které v případě rozporů využiji - to však potrvá poněkud déle.

    V žádném případě nezpochybňuji Vaše právo vstoupit do kterékoli politické strany, zvlášť bylo-li to v souladu s Vaším přesvědčením. Důležitá je pro mne tato informace hlavně jako (zdůrazňuji!) předběžný indikátor věrohodnosti a přesnosti ostatních životopisných údajů.

    Co se týká věci samé, stále se přikláním k takové interpretaci §§ 53 a násl. TŘ, že orgány činné v trestním řízení by neměly předvolávat občany k provedení úkonů jinam než do místa jejich pobytu, není-li to nezbytné z charakteru úkonu nebo není-li to určeno přímo zákonem (např. místní příslušností soudu v případě hlavního líčení). V daném případě mělo být buď provedeno dožádání, nebo jste měl zajistit provedení úkonu v místě pobytů předvolaných. Tento právní názor mi nezávisle potvrdilo několik právních expertů, které jsem požádal o stanovisko; nad Vašim postupem všichni vyslovili značný údiv.

    Značné pochybnosti ve mně vyvolává též průběh vyšetřování. Předmětné skutkové podstaty, tj. §§ 164 a 165 TZ, mají úzkou vazbu na ústavně zaručená základní lidská a občanská práva a považuji za velmi znepokojivé, že vzhledem ke známým okolnostem trestní oznámení nebylo dosud odloženo. Netajím před Vámi, že podezření na politické souvislosti Vašeho postupu, zejména poté, co důkazy provedené v hlavním líčení v případu dánského demonstranta Madse Traerupa ukázaly Policii ČR ve znepokojivě nepříznivém světle, pokládám za značné.

    V tomto smyslu jsem se vyjádřil i v Britských listech.

    Máte-li zájem setkat se se mnou osobně, rád tak samozřejmě kdykoli učiním.

    S pozdravem,

    Tomáš Pecina, Britské listy


    Odpověď od Mikuláše Tomina:

    V souvislosti s obviněními z policejní brutality vyslechla inspekce dosud dva cizince

    Toto je odpověď na 
    tento dotaz.

    Ministerstvo vnitra ČR
    Poštovní schránka 21/1N
    170 04 Praha 7
    Č.j. IN-141/03-2000

    Praha dne 9. února 2001

    Pan
    Tomáš Pecina
    Internetový deník Britské listy

    Vážený pane,

    K Vašemu dotazu ze dne 8. února 2001 sděluji, že v souvislosti s prověřováním tří trestních oznámení na postup policistů vůči osobám, které byly v rámci policejních opatření k výročnímu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze předvedeny na místní oddělení Policie ČR Vysočany, Žižkov a Vokovice, vyslechl policejní orgán inspekce ministra vnitra k dnešnímu dni dvě osoby cizí státní příslušnosti.

    Návrh na vyžádání právní pomoci v případu "Ocelářská" (místní oddělení policie Vysočany) bude státnímu zástupci předložen, neboť nutnost vyslechnout některé cizí státní příslušníky vyplynula z úkonů, které byly v těchto dnech provedeny. V ostatních případech návrhy dosud podány nebyly.

    PhDr. Mikuláš Tomin
    ředitel inspekce ministra vnitra


    Poznámky k odpovědi šéfa Inspekce MV Mikuláše Tomina na dotaz Britských listů

    Za projekt OPH: Jiří Kopal

    (pro zbylých 4-5 čtenářů Britských listů, kteří ještě neztratili ohledně táhnoucí se kauzy formálního vyšetřování policejního násilí poslední zbytky zájmu, příp. trpělivosti...)

    V Ocelářské ve Vysočanech byli podle údajů policejních orgánů tři zahraniční předvedení. Vyslechnout se Inspekci podařilo za vydatného přispění OPH jednoho ze dvou celkově v odpovědi jmenovaných - Poláka Arkadiusze Zajaczkowskeho. U dalších dvou, Brita Edwardse M. D. a Francouze Remyho F. S., se o to zatím - zcela v rozporu s požadavkem řádného vyšetření podle § 158 trestního řádu - nepokusila. Přesto bylo vyšetřování, navzdory stížnosti oznamovatele na Obvodní státní zastupitelství, s klidem odloženo. Situaci možná změnil podle vyjádření pana Tomina Britským listům až příjezd Zajaczkowskeho. Na základě této odpovědi se zdá, že by se policisté z Inspekce mohli konečně seznámit s Úmluvami o vzájemné pomoci ve věcech trestních, jak jsme jim již před čtvrt rokem v dobré vůli radili. Jak je ovšem domluva za použití základních právních znalostí s policejními orgány složitá, vědí i erudovaní advokáti (viz zde), po jejich zkušenostech s velkými a rovněž nevyšetřenými případy policejního násilí v minulých letech (viz např. tato poznámka).

    Na vokovické stanici Arabská podle Inspekce "bohužel" nikdo nepodpořil výpověď jihokorejského doktoranda na UK Jeonga... Možná to bylo i tím, že další zahraniční předvedení vyslechnuti nebyli. Násilí na Arabské ovšem potvrdil i vyslechnutý český svědek, na němž byly též páchány trestné činy, jež byl na stanici se svojí přítelkyní jako jediný z ČR! Protože měl asi velmi realistické vnímání české policejní práce, nebyl tak hloupý, aby podával stížnost resp. trestní oznámení.

    Stejně jako OPH, které ovšem "formalisticky v souladu s právním řádem ČR dohromady několik desítek podání učinili", od začátku věděl, že se nic nevyšetří. I když (nebo právě proto...?) je veřejným tajemstvím, že jsou o latentním policejním násilí informovány i špičky policie, jak dokumentuje upřímná odpověď (v právním státě ovšem naprosto u veřejného činitele šokující) za zásah odměněného velitele Husáka, odvysílaná v dokumentu o MMF, 10. 2. večer na ČT 2, viz nedělní komentář T. Peciny.

    Podle spisu k celému případu, k němuž má přístup právník OPH zastupující pana Jeonga, bylo na stanici 26 zahraničních předvedených. Mimo Jeonga, který v současné době žije v Praze, Inspekce žádného nevyslechla, ani se o to nepokusila - např. u tří občanů slovenských (i když pří řádném vyšetřování podezření z trestné činnosti by měli být vyslechnuti bez výjimek všichni možní svědci).

    Na služebně se měli tedy nacházet podle národností: 3 Slováci (Tomáš B., Tomáš P., Jan P.) 2 Poláci (Jaroslaw U., Bogdan H.), 4 Britové (Cara W., Ben D., Sonia H., Iana D.), Švéd Lars-J. P., Italka Armanda B., Řek Vangelis K., 6 Němců (Robert H. S., Christina S., Carlsten H., Oliver B., Christof B., Wonda A.) a americký investor ve střední Evropě, údajně bývalý poradce amerických republikánských politiků Edward L. Barner, jenž se demonstrací neúčastnil a na bezdůvodné předvedení a hrubé zacházení si stěžoval bezúspěšně prostřednictvím velvyslanectví USA. Dále ještě OPH znají příjmení dalších šesti zahraničních osob bez přesného uvedení národností, kteří také přišli přespat na tuto pohostinnou policejní stanici.

    Na služebně v Lupáčové na Žižkové si nejsem jist přesným počtem zahraničních předvedených. Jisté je, že byli vyslechnuti jen dva čeští, kteří vypovídali o brutalitách již v písemných podáních, kteří tvořili polovinu ze čtyř svědectví, předaných spolu s trestním oznámením a jedním lékařským potvrzením OPH Inspekci. Zahraniční občané, kteří by mohli napomoci zjištění pachatelů již prokázaného trestného činu, ovšem nebyli vyslechnuti ani kontaktováni. K mučení ovšem mělo docházet ze strany cca. osmi policistů.

    Pozitivně víme o přítomnosti Izraelce Yehoshuy Tzarfatiho, Němce Tadzia Muellera, Nizozemce (se španělsky znějícím jménem) Rodriga Fernandeze a Američana křestním jménem Gary. Ohledně nejasného počtu cizinců je třeba dodat, že na Lupáčovu jich byl jistý počet předveden i 27. září dopoledne (takovýchto osob bylo předvedeno dohromady více než 26. večer! - většinou se měli dostat na služebny na základě nonkonformního vzhledu). Takto nás o brutálně zmláceném "Izraelci Shookym" informovali již 27. večer dva Němci ze Stuttgartu. Lidé náhodně pochytaní 27., jako oni, většinou dostali na služebně podle jejich výpovědí několik ran a kopanců (rovněž jde samozřejmě o trestné činy, přinejmenším zneužití pravomoci veřejného činitele) a razítko do pasu (pak do 24 hodin překročit hranice) po přestěhování na Cizineckou policii, kteréžto protiprávní zacházení je velice udivilo.

    Nicméně ve srovnání s viděnými oběťmi odplaty z 26. v noci, kteří pomalu mířili na dvojdenní ozdravný pobyt v pruhovaných mundúrech s vězeňským číslem na rukou, jak to tak bývá ve zvyku "v nekontrolovaném koncentráku Balková" hovořili o štěstí; (na pozoruhodné podmínky v Balkové upozorňoval již dříve Výbor zřízený podle Evropské úmluvy o zabránění mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 9/1996 Sb.)...

    Vedle výše uvedeného souhrnu musím již po několikáté opakovat, že vedle těchto známých kauz Inspekce naprosto bezdůvodně nevyšetřovala další obdobná nebo i závažnější podání (např. týkající se policejních stanic Hráského na Chodově, Svatoslavovy v Nuslích či Bartolomějské na Praze 1).

    Na závěr se neubráním položit v tzv. demokratickém právním státě nepříjemně znějící otázku. Svědčí tyto - zde a ve spoustě minulých vydáních Britských listů (viz Archiv) i v řadě jiných médií - zveřejněné a řádně zdokumentované případy jen o chabé vůli policistů z Inspekce vyšetřit trestné činy jejich kolegů, nebo nešťastné tváře jednotlivých vyšetřujících (např. 6. 2., 14:00, Úřad vlády ČR, zasedání Sekce proti mučení), kteří si soukromě stěžují, že zase bude vše svedeno na ně, spíše poukazují na "jakýsi právně neuchopitelný druh vis maior" jejich nadřízených policejních či nadřízených ještě vyšších - politických...?


    ČSÚ: Kopie databáze na CD-ROM bude v trezoru

    Kocourkovští chrání data aneb Mlčte, vaše dotazy jsou příliš sofistikované!

    Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba

    Vzpomínáte si, jak kocourkovští radní v době válečného ohrožení spustili městskou pokladnu na dno rybníka a aby věděli, kde ji mají hledat, udělali zářez na dno loďky? Na slavnou tradici naváže nyní Český statistický úřad (ČSÚ): aby zajistil bezpečnost databáze osobních dat získaných v připravovaném sčítání lidu, pod policejním dohledem převeze její kopii na CD do trezoru České národní banky.

    Přesně to vysvětlil poněkud užaslým novinářům na páteční tiskové konferenci místopředseda ČSÚ pro bezpečnost Jan Matějček. Když se Štěpán Kotrba vehementně dožadoval odpovědi na konkrétní a věcné bezpečnostní otázky, např. jak je to se zabezpečením objektu a počítačové sítě a zda jsou prověřeny všechny osoby, které přijdou s počítačovým systémem obsahujícím data do styku, byl pokárán a mluvčí ČSÚ mu udělila time-out, aby se dostalo i na ostatní novináře. Několikaminutové naprosto nekvalifikované blábolení bezpečnostního šéfa ČSÚ nakonec ale přineslo ovoce: uvěřila mu mladá reportérka TV Nova, která do příspěvku iniciativně zařadila i ilustrační záběr na bankovní sejf.

    Silné byly vizuální zážitky z tiskové konference. Medvěda s medvědářkou připomínali v čele tiskovky předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Karel Neuwirt a předsedkyně Českého statistického úřadu Marie Bohatá. Zatímco ta ve svém proslovu akcentovala harmonickou shodu, která provázela jednání obou úřadů (ÚOOÚ prý "pochopil a akceptoval" nutnost zjišťovat o občanech i naprosto nestatistické údaje), K. Neuwirt byl jiného názoru: kolonku pro jméno a adresu jeho úřad s výhradami přijal, ale v žádném případě se nedomnívá, že je nutné udávat rodná čísla (protože hned po skončení tiskovky svolal Neuwirtův úřad na úterý tiskovku vlastní, můžeme se nadít reprízy v opačném gardu: medvědář a medvědice).

    Ke gaudiu vnímavějších novinářů uvedla M. Bohatá i dva, jak řekla, "takzvané bezpečnostní experty", Jana Janku a Vladimíra Smejkala, u nichž ČSÚ narychlo objednal znalecké posudky, zda je sčítání lidu bezpečné (Britské listy požádaly podle zákona o svobodném přístupu k informacím o náklady těchto expertíz). Janka se v krátkém projevu blýskl postřehem, že dotazníky jsou jen "slabým odvarem" toho, co o občanech chce vědět ve svých dotaznících Julius Meinl při žádosti o věrnostní kartu (který zákon ukládá tyto dotazníky vyplňovat, expert Janka neupřesnil).

    Vladimír Smejkal byl v těžké pozici, protože sám před několika měsíci sčítání napadl a prohlásil, že si odkládá stranou deset tisíc na pokutu. Nyní takticky připustil, že dotazníky možná vyplní, ale v žádném případě je nesvěří sčítacímu komisaři; předá je prý osobně předsedkyni ČSÚ (skoro totéž později prohlásil v rozhovoru s T. Pecinou i K. Neuwirt: věru cenný náznak občanům, do jaké míry mohou důvěřovat státní správě!).

    Smejkal poměrně ostře napadl zákon o sčítání lidu i jeho praktickou realizaci ČSÚ a za největší bezpečnostní riziko celého procesu označil soukromou firmu Deltax Systems, která bude dotazníky zpracovávat. "Kdybych já byl v jejich pozici, věděl bych, se jak k datům dostat," řekl Smejkal. Přítomný ředitel Deltaxu Ladislav Mach nebyl přitom schopen vysvětlit ani to, jak jeho firma prověřila osoby, které budou pracovat s dotazníky a s jejich databázemi, ani proč Deltax dosud nemá prověrku od Národního bezpečnostního úřadu: s vysvětlením, že žádnou vlastně nepotřebuje (přestože o ni požádal), se smířil pouze přítomný archetyp naivity-předsedkyně ČSÚ. Když se jí Štěpán Kotrba pokoušel objasnit, že kontrola nad podobným souborem dat je otázkou bezpečnosti státu, neváhala se před kamerami spektakulárně zhrozit nad takovou opovážlivostí.

    Závěr z páteční tiskovky je nanejvýš tristní: jestliže dosud panovaly nad způsobem zajištění shromažďovaných dat rozpaky, nyní je střídá zděšení: osobní data nejenže zneužita být mohou, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou též zneužita budou.



    Výchovná poznámka TP: Základní poučkou datové bezpečnosti je, že chráněná data se vůbec nesmějí nahrávat na pevné nosiče, ale musejí být od okamžiku pořízení po vymazání zašifrována. Jako nejvhodnější se pro tento případ jeví asymetrická kryptografie s dostatečně silným algoritmem. Příslušný pár klíčů vygenerují statistici. Jeden z nich předají Deltaxu k šifrování údajů načítaných z dotazníků (zároveň musejí zajistit, aby data souběžně "neodtékala" jinam). Druhý klíč zůstává v trezoru (nebo v držení kompetentního šéfa) až do chvíle, než bude načítání kompletní, a pak bude použit na jediném izolovaném počítači pro odstranění duplicit a vytvoření konečné plně anonymní databáze. Nakonec se databáze vypálí v potřebném počtu kopií na CD-ROM a počítač se kompletně vymaže. Posledním krokem musí být vymazání obou klíčů i zašifrované pracovní databáze a skartace všech papírových podkladů.


    O volbě nového ředitele ČT:

    Proč se musí Česká televize zbavit špatných novinářů

    Jaroslav Plesl

    Prozatimniho reditele Ceske televize vynesla do funkce politicka dohoda poslaneckych klubu CSSD a ODS. Pokud si dobre vzpominam, prave politicke handle o CT byly podnetem vzpoury redaktoru verejnopravni televize a pozdeji dokonce privedly do ulic desitky tisic lidi.

    O tom, ze volba Jiriho Balvina vzesla z dohody spicek klubu ODS a CSSD, nam Ceska televize v patek nic nesdelila. Podle meho si vsak CT platime mimo jine proto, aby nas o takovych vecech "verejneho zajmu" informovala. Vsadim se, ze i mnoho privrzencu televizni rebelie by chtelo vedet, jak to bylo doopravdy s Balvinovou volbou. To se vsak od svych "milacku" nedozvedi.

    Ve skutecnosti to bylo takhle. ODS si dobre uvedomovala, ze zadneho sveho kandidata na funkci prozatimniho reditele CT neprosadi. ODS se proto zamerila na eliminaci "rizik". Tim byl hlavne ctyrkoalicni favorit Karel Kochman. Vyjednavac ODS Petr Necas proto sdelil kolegovi Zdenku Skromachovi, ktery vede poslanecky klub ODS, ze Klausovi lide podpori osobu prijatelnou pro CSSD, coz ovsem nesmi byt Kochman. Socialni demokrate se sice chvilku hadali, protoze Kochmana silne prosazoval napriklad ministr kultury PAvel Dostal, ale nakonec vybrali Balvina. Pro ODS to byla volba prijatelna a oba kluby tak dostaly instrukci volit Jiriho Balvina. Tak se stal tento muz prozatimnim reditelem CT.

    Aby to novinar minuly patek v parlamentu zjistil, nemusel se zas tak moc snazit. Poslanci byli ochotni o volbe hovorit vymenou za zavazek, ze jejich jmeno zustane utajeno. Podrobne informace v sobotu zverejnil jediny denik - Pravo. Avsak instituce, ktere se problem tyka nejvice, dulezite informace prekvapive nezjistila. Redaktor Marek Wollner namisto toho smesne atakoval predsedu ODS otazkou, zda se nahodou na Balvinovi nedomluvila ODS s CSSD. Myslel si opravdu, ze mu to Klaus potvrdi?

    Pro absenci dulezite informace o volbe reditele CT ve zpravach te same verejnopravni instituce existuje dvoji vysvetleni. Bud se poslanci z CSSD a ODS televiznich Che Guevaru proste boji, a tak jim radeji nic nerikaji. Nebo jsou redaktori CT opravdu neschopni a informace si neumeji obstarat. At tak, ci tak, v Ceske televizi nemaji co delat.

    Je take slusne pripomenout, ze z hlavnich deniku zverejnilo informace o volbe jen Pravo. MF Dnes a Lidove noviny odvedly stejne spatnou praci jako CT.

    Poznámka JČ: Jak na to poukazuje Tomáš Pecina, Pleslova analýza má možná dvě chyby:

    1. Kochman nebyl čistě kandidátem Čtyřkoalice, všichni poslanci 4K pro něho nehlasovali.

    2. Potíž je, že Jiří Balvín je v důsledku své nejasné minulosti v ČT a nejasného odchodu v roce 1997 vydíratelný. Pokud si tedy oposmlouva dělá iluze, že jeho prostřednictvím leccos v ČT prosadí, asi se mýlí. Citujeme z článku, který jsem včera napsal pro týdeník Reflex:

    Jmenováním bývalého šéfproducenta uměleckých pořadů ČT Jiřího Balvína, snad nejnevýraznějšího a nejovlivnitelnějšího kandidáta prozatímním ředitelem České televize, potvrdili poslanci českého parlamentu, že jim nejde o upevnění nezávislosti veřejnoprávní ČT, ani o neúplatnou profesionalizaci jejího zpravodajství. Dali tím naopak najevo, že se vrhli do všeobecného boje českých politických seskupení o získání vlivu nad Českou televizí. Veřejnoprávní televize tedy v ČR s konečnou platností zanikla.

    Do prosincového vzbouření nadržovala redakce zpravodajství ČT nenápadně Unii svobody a Čtyřkoalici: od tohoto vzbouření se stala otevřeně čtyřkoaliční televizí, o čemž svědčí i  častá přítomnost čtyřkoaličních politiků na Kavčích horách a například přespávání Jana Rumla v televizním velíně. Jmenováním Jiřího Balvína nyní dávají zejména oposmluvní poslanci v parlamentě najevo naději, že ani v jejich věci není ještě nic ztraceno.Doufají, že se i stranám opoziční smlouvy podaří nějakou část politického vlivu, vykonávaného nad Českou televizí, Čtyřkoalici ještě urvat. Jenže Balvín není v ČT "trojským koněm" ČSSD a ODS. Je vydíratelný, a kdyby se pokusil o jakékoliv razantnější změny, interní struktury České televize ho zničí, stejně jako zničily Hodače.

    Klíčem je skutečnost, že Balvínova minulost je nejasná. V roce 1997 byl údajně propuštěn z České televize proto, že se znelíbil tehdejšímu řediteli Ivo Mathému, který byl znám tím, že netrpěl rozkrádání televizních fondů. Podle jiné verze musel Balvín z ČT odejít, protože byl špatný manažer a nedokázal si uhlídat peníze. Podle nejcyničtější verze byl nucen Balvín v roce 1997 televizi opustit, protože se prý v ČT obohatil osobně. Z informovaných kruhů je známo, že je Balvín vydíratelný zejména v souvislosti s nesrovnalostmii v oblasti financování dabingu.

    Nejasnost Balvínovy minulosti z něho pro poslance učinila nejatraktivnějšího kandidáta. Právě v důsledku nejasností spojených s jeho odchodem z ČT bude Balvín ve funkci prozatímního ředitele České televize slabým hráčem, pod tlakem od všech stran: od opoziční smlouvy, od Čtyřkoalice, od neformálních struktur Mathého stoupenců v České televizi a  zejména od vítězné redakce zpravodajství, která od poloviny prosince 2000 opustila zbytky etiky veřejnoprávní novinářské práce a rezignovala na základní princip kritického odstupu od zpracovávaných témat (Jiří Hodač reportéry ČT v létě 2000 neúspěšně přesvědčoval, že i o problémech vlastní televize musejí informovat neosobně, kriticky a s odstupem, z různých, protikladných úhlů pohledu, jako by šlo o úplně cizí podnik).


    Kurasův pohled na Velkou Británii je subjektivní a jednostranný

    Ke Kurasovu článku v Lidových novinách o BBC a o nynější Británii

    Jan Čulík

    Zdá se mi, že Benjamin Kuras reaguje emocionálně, rozzuří se, utvoří si názor a jede. Při tom si někdy zapomene řádně ověřit informace a nezkoumá vždy analyzované téma férově ze všech úhlů pohledu. V týdeníku Respekt z 9. 3. 1992 citoval Kuras nepřesně jednu stránku z policejního spisu Jana Kavana, takže tím vznikl nepodložený dojem, že Kavan v normalizačních sedmdesátých letech spolupracoval s StB - všichni víme o tom, jak Kavana skandalizoval český tisk sedm let.

    Nedávno jsem náhodou četl v Lidových novinách Kurasův článek o Severoatlantickém společenství - byl asi tak oslavný, jako se v padesátých letech psaly hagiografie na Josefa Vissarionoviče Stalina. Jenže o společenství NATO se na Západě vede docela zajímavá a otevřená debata: není totiž jasné, jakou přesně roli by tato organizace měla v budoucnu mít, vzhledem k nové situaci v  Evropě, vzhledem k naléhání některých západoevropských politiků vytvořit sjednocenou evropskou brannou moc i vzhledem k americkému rozhodnutí vytvářet si vlastní protiraketovou obranu. Zajímavější by býval článek o všech těchto otevřených otázkách a nikoliv argumentace typu "Sovětský svaz - mírová hráz", uplatněná v tomto případě na NATO.

    V dubnu roku 2000 kritizoval Kuras v Lidových novinách Britské listy a připsal chybně jejich editoru Janu Čulíkovi několik údajných přímých citací z tohoto internetového deníku, které byly jen subjektivními interpretacemi étosu Britských listů od kritika BL Josefa Fronka, uvedenými i ve Fronkově textu bez uvozovek.

    Nyní se dovídáme, že když vyšlo najevo, že Greg Dyke jako kandidát na funkci generálního ředitele BBC poskytl před časem Labouristické straně dar 50 000 liber, "nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně stranickopolitické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku". Není pravda, jak tvrdí Kuras, že se nad Dykovým darem Labouristické straně nikdo nepozastavil: vyvolala dost rozsáhlou celonárodní diskusi, jedním jejímž závěrem v podstatě bylo, že je Dykovo jmenování výhodné pro konzervativce: aby nebyla BBC obviňována z nadržování labouristům, bude na ně od Dykova jmenování muset být tvrdší. Několik ukázek z této diskuse z britských novin naleznete v Britských listech z 28. 6. 1999.

    Součástí byly i dost ostré satirické šlehy: rozhlasová stanice BBC Radio 4 například odvysílala ironickou, záměrně zkreslenou reportáž, kdy se novináři ptali lidí na ulici, zda je Tony Blair "brilantní, vynikající, anebo pouze velmi dobrý premiér". Po Dykově jmenování ho sama BBC - právem interviewovala velmi agresivně - jak se také dočtete v Britských listech z 28. 6. 1999.

    S Kurasovými články je potíž: všechno, co píše, je "v podstatě pravda", až na to, že kontext fakt, která uvádí, bývá podstatně složitější. Je tedy velmi složité a únavné je uvádět na pravou míru. Tak je například skutečně pravda, že se vedení BBC velmi kontroverzně rozhodlo nařídit v listopadu 1998 (viz Britské listy z 2. 11. 1998) svým rozhlasovým a televizním stanicím, aby nevláčeli Petera Mandelsona vysíláním za jeho homosexualitu, poté, co vyšlo najevo v pořadu Newsnight, že je Mandelson homosexuál. Kuras se však už nezmiňuje o tom, že proti tomuto nařízení vznikla mezi vedoucími pracovníky BBC vzpoura a že například (sám jsem to viděl) satirický pořad Have I Got News for You si z toho nařízení přímo v televizním vysílání udělal legraci: (moderátor pořadu Angus Deyton: "Ředitel BBC nám pod přísnými tresty nařizuje, že se v žádném případě nesmíme zmiňovat o tom, že je Peter Mandelson HOMOSEXUÁL!! - a sakra.") Ve vysílání rozhlasové stanice BBC Radio 4 se o této otázce pak konala debata, kde toto rozhodnutí vedení BBC ostře odsoudila Mo Molamová, tehdejší labouristická ministryně pro Severní Irsko, která ho charakterizovala jako "vážný omyl".

    Velká Británie za labouristické vlády Tonyho Blaira není, navzdory tomu, co navozuje Benjamin Kuras, socialistická republika. Mnozí pozorovatelé pochybují, zda zůstala za Blaira, který převzal velkou část ekonomického i politického dědictví Margaret Thatcherové, Labouristická strana stále ještě "levicovou" stranou. (V současnosti se labouristé chystají k privatizaci londýnského metra.)

    Myslím, že není úplně férové srovnávat skandály Blairovy vlády se skandály předchozích konzervativních vlád, kdy šlo třeba o poskytování osobních úplatků konzervativním poslancům za interpelace v parlamentě (v hotovosti v hnědých obálkách) a nejméně jeden vysoký konzervativní činitel (náměstek minstra obrany Jonathan Aitken) skončil ve vězení. (Možná jsem špatně informován, ale tuším, že žádný člen Blairovy vlády dosud za korupci neskončil ve vězení.)

    Nejzávažnějším skandálem labouristů bylo v roce 1997, že labouristická vláda se sice v předvolebním programu zavázala zakázat reklamu na kouření při sportovních akcích, ale firma Formula One, která organizuje automobilové závody, dostala po volebním vítězství labouristů i nadále cigarety na svých automobilových závodech inzerovat. Vyšlo najevo, že šéf firmy Bernie Eccleston předtím jednal s Tonym Blairem a věnoval jeho straně milion liber. Když ale tento skandál vyvřel na veřejnost, Labouristická strana peníze Ecclestonovi vrátila.

    Další dva labouristické skandály byly pak spojeny s Peterem Mandelsonem, ideologem nově pravicové Labouristické strany: po prvním musel Mandelson odejít z politiky, když dostal od kolegy ministra půjčku na koupi soukromého domu. Podruhé a zřejmě definitivně musel Mandelson odejít z politiky v minulých dnech, kdy byl obviněn, že údajně před třemi lety zatelefonoval jménem jednoho indického dárce finančních prostředků vládnímu labouristickému projektu náměstku ministra vnitra ohledně dotazu, jak by Ind mohl získat britské občanství.

    Mandelson argumentoval v týdeníku Sunday Times (viz jeho článek v Britských listech 29. 1 2001), že si prostě tu epizodu na vzdálenost tří let řádně nepamatuje. Tento poslední Mandelsonův skandál má zřejmě složité pozadí: ve hře jsou antipatie britských novinářů vůči Mandelsonovi, který nedlouho před skandálem vydal prohlášení, aby ho i jeho rodinu nechali novináři na pokoji - tak se mu pomstili - a určitou roli hrály asi také antipatie mezi Mandelsonem, tiskovým mluvčím Tonyho Blaira Alastairem Campbellem a ministrem financí Gordonem Brownem.

    Ano, Blairova vláda se soustřeďuje více než jiné britské vlády na mediální manipulaci, tzv. spin doctoring, a dosahuje v tom často nebývalých úspěchů. Ano, hlavním autorem této mediální manipulace je Blairům tiskový tajemník Alastair Campbell, který je za to upřímně nenáviděn a v britských médiích je často prezentován jako velmi kontroverzní osoba. (Televize Channel Four nedávno vysílala fingovaný, satirický pořad, jakoby natočený skrytou kamerou, v němž byl na prostoru téměř hodiny prezentován Tony Blair jako primitivní, neschopná loutka agresivního Alastaira Campbella, který Blairovi psal projevy, předepisoval mu, jak se má chovat na veřejnosti, diktoval mu reakce v parlamentě.) Nevím, nakolik je relevantní, jak píše Benjamin Kuras, že býval Campbell "levicový novinář". Taky je asi nepřesné jeho označení Campbella jako "politruka" - politruk vnucoval na stranických školeních nepružnou marxistickou ideologii - nedomnívám se, že by nynější britská labouristická vláda vůbec měla jakoukoliv ideologii, kromě směsice pragmatismu a úsilí vypadat co nejlépe ve sdělovacích prostředcích.

    Ano, je pravda, že pod tlakem internetu, satelitních a kabelových televizních stanic, se vysílání terestrických televizních stanic ve Velké Británii mění a zhoršuje. Přesto však zůstává BBC pro Českou republiku stále daleko nedostižným vzorem. O kontroverzních otázkách se v BBC stále debatuje, a to často velmi ostře.

    BBC ovšem byla, zejména za vlády Margaret Thatcherové, asi právem obviňována, že je semeništěm levicových intelektuálů - podvracela vládní politiku - a z toho, jak ji poslouchám - v těchto dnech zejména rozhlas - podvrací BBC vládní politiku i nadále. Je ovšem pravda, že ruka Alastaira Campbella je šikovnější než ruce někdejších konzervativních vládních propagandistů: za vlády Johna Majora docházelo v  ranním rozhlasovém vysílání BBC v živých rozhovorech s ministry k neobyčejně dramatických sporům a konfliktům. To se dnes děje méně často - Campbell prostě ministry v kontroverzních věcech do rozhlasového studia nepustí.

    Avšak zkusmo jsem přednesl Kurasovo tvrzení, že je BBC nyní hlásnou troubou pro vládní labouristickou stranu, několika dost nestranným britským občanům. Všichni to odmítli. Pozval-li si pořad Newsnight k diskusi o Mandelsonově nejnovějším skandálu a jeho rezignaci na veškeré vládní a stranické funkce do studia jen zástupce Labouristické strany, zdá se mi to v tomto případě relevantní: šlo totiž přece o skandál uvnitř Labouristické strany: šlo o špinavé prádlo samotných labouristů. Pozvat k probrání této závažné krize Labouristické strany v jednom pořadu právě jen činitele této strany se mi zdá ospravedlnitelné: konzervativci či liberální demokraté se budou asi těžko vyjadřovat k interním pnutím a osobním rivalitám uvnitř konkurenční strany: to je asi jako, kdyby si k diskusi o sarajevském atentátu v ODS pozvala Česká televize do studia sociální demokraty.

    Ale je jistě možné (tento pořad jsem neviděl), i když nepříliš pravděpodobné, že i BBC dělá chyby. Nevěřil jsem svým očím, když v televizním zpravodajství o vzbouření v ČT dne 3. ledna 2001 prezentovala ve své reportáži z Prahy televize BBC jen jediný, tj. vzbouřenecký pohled, a neuvedla, že byl Jiří Hodač jedenáct let jejím vlastním zaměstnancem. Taky jsem si na to stěžoval a dostal jsem od příslušných činitelů zpravodajství BBC za pravdu.

    To, že podle průzkumu veřejného mínění považuje podle Kurase 54 procent Britů Blairovu vládu za stejně zkorumpovanou jako předchozí konzervativce, je podle mého názoru výrazem zdravé skepse britských voličů vůči všem politikům. To, že se však chystá pro labouristy hlasovat daleko více občanů než pro konzervativce, bude těžko v důsledku propagandy sdělovacích prostředků - média mívají na volební preference dost malý vliv.

    Jde o to, že nynější britská Konzervativní strana je bohužel - ano, bohužel, je to na škodu demokracie, protože konzervativci v Británi nyní nejsou schopni působit jako efektivní opozice - skutečně jen o málo více než okrajovou sektou euroskeptiků a většina národa si to o nich asi myslí. Britští konzervativci měli obrovskou šanci jmenovat šéfem své strany bývalého ministra financí Kennethe Clarka - člověka, chytrého jako opice, který vlastnoručně přivodil v posledních letech Majorovy vlády v Británii výrazný hospodářský boom, z něhož čerpají labouristé dodnes. Jenže pro tvrdé jádro euroskeptiků v Konzervativní straně (i John Major s nimi neustále zápasil) byl Kenneth Clarke příliš proevropský. Kennethe Clarka se labouristé skutečně báli, a kdyby býval byl on ve vedení Konzervativní strany, je dost dobře možné, že by se nyní chýlila vláda labouristů v Británii ke konci. Jenže Clarka nemohli konzervativní euroskeptici snést, a tak si zvolili do čela strany člověka bez výraznějšího charismatu - Williama Hagua. Bude trvat ještě dost dlouho, než se na scéně britské konzervativní politiky objeví nové, skutečně velké osobnosti. To, jakým způsobem se mezitím staví BBC vůči Konzervativní straně, na to asi nebude mít příliš velký vliv.

    Britská demokracie není v žádném případě dokonalá a tendence ke koruptivní praxi existují v každé zemi. Přesto jsem přesvědčen, že i dnešní britská politická a mediální scéna může být v mnoha ohledech pro Českou republiku inspirací. Británie není a nikdy nebude socialistickou republikou "vlády jedné strany", jak se ve svém článku snaží navozovat Benjamin Kuras. Vždycky nakonec dojde k tomu, že britští občané začnou mít už určitého politického seskupení dost a vyženou je z vlády s příslušným randálem.

    P.S. Navzdory tomu všemu, jak špatnou pověst má mezi britskými novináři Blairův tiskový tajemník Alastair Campbell, byl jsem potěšen, že má alespoň smysl pro humor.

    V sobotu vysílal Channel Four přímým přenosem udílení jakýchsi výročních politických cen. Pořad uváděl známý moderátor padesátiminutových Channel Four News Jon Snow, ale cenu v každé tematické kategorii přišel na pódium udělit nějaký známý politik. Cenu za nejlepšího politického komentátora roku tedy přiběhl udělit neurvale vyhlížející Alastair Campbell. Slova se zmnocnil s nějakou drzou poznámkou, a pak pokračoval:

    "Tři nominovaní v této kategorii jsou: Andrew Brown z deníku Independent (jízlivý úšklebek): - to jsem teda nevěděl, že to ještě vychází; Andrew Marr z BBC (pohled úkosem stranou, kde seděl Marr, výkřik plný pohrdání): Jidáši!; a Peter Riddell z deníku Times (pod vousy): "no tak, ten je v pořádku, ten je vod nás, od Ruperta Murdocha" (traduje se, že Tony Blair uzavřel propagandistickou smlouvu o neútočení s tiskem a televizí tohoto australského magnáta, pozn. JČ). "- cenu dostává: Andrew Marr. - No tak si to užij."

    A Campbell byl pryč.


    BBC, náš vzor?

    České demokracii už nezbývá žádný pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, který by se nedal zkorumpovat

    ÚHEL POHLEDU

    Benjamin Kuras, Lidové noviny 9. 2. 2001

    Informační školení pro politiky Vrchním politrukem Blairovy vlády je jistý Alastair Campbell, bývalý levicový novinář, který má pod kontrolou informace vycházející z vlády na veřejnost. Ten provádí pravidelné instruktáže, co vládní ministři smějí a co nesmějí veřejně říct. Téměř denně zástupcům médií sděluje přesně to, co on a Blair rozhodli, že veřejnost smí vědět, v jakém kontextu, sjakým vysvětlením, případně zamlčením. Účelem jejich propagandy je dbát, aby se Blairova vláda jevila jako jediná možná co největšímu počtu voličů. Názory veřejnosti Campbell podrobně zpracovává a spolu s Blairem jim svůj spin přizpůsobuje, aby se zdálo, že se jimi vláda řídí. Na nedávné dramatické - a již druhé - demisi vrchního zákulisního stranického komisaře Petera Mandelsona z ministerské funkce bylo nejpozoruhodnější toto: Musel z politiky odejít ne proto, že lhal parlamentu, nýbrž proto, že lhal Campbellovi, který pak bezděky tutéž lež sdělil médiím, čímž ze sebe udělal osla. Kdyby mu totiž Mandelson řekl pravdu, dokázal by ji zavčas překroutit tak, aby ji veřejnost dokázala spolknout i s udicí. Novináři, kteří vidí vládě do kuchyně, tvrdí, že Mandelsona odrovnal Campbell a že Blair to musel potvrdit, když viděl, že Mandelsonovy vady charakteru by mohly ohrozit volební šance strany. Když se Mandelson snažil veřejně - a dost trapně - hájit, Campbell ho jednoduše prohlásil za duševně vyšinutého. Campbellův úřad a moc jsou součástí vytrvalé demontáže tradiční britské Civil Service čili státní služby. Ta byla tradičně nestranická, dnes v ní převládají nově jmenovaní labourističtí straníci v nejvyšších funkcích.

    Co se děje v BBC

    Krátce po nástupu do vlády Blair (nebo že by Campbell?) do televize BBC nasadil nového generálního ředitele. Je jím jistý Greg Dyke, někdejší labouristický kandidát (ve volbách nezvolený), o kterém se ví, že straně daroval 50 000 liber. Nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo neprotestoval, nikdo neupozornil, že to je zjevně politické stranické jmenování a porušení Charty BBC, nikdo nevyhlásil stávku. Nikdo si ani nějakou dobu nevšímal, jak zpravodajské komentáře začínaly glorifikovat Blairovu vládu a konzervativní opozici přehlížet a znevažovat jako nějaký spolek zaostalých cvoků, kteří zaspali dobu a nic neumějí. Když v jednom programu hostující debatér odhalil Mandelsona jako tajného homosexuála, generální ředitel BBC vyhlásil pro všechny pracovníky zákaz se o Mandelsonově sexualitě jakkoli zmiňovat. Většině novinářů se to dařilo brát jako vtip, protože cenzura se přece v BBC nedělá, že... Konzervativní tisk si ale kousek po kousku začínal všímat, že v politických debatách BBC, které podle Charty BBC musí být "vyrovnané", postupně přibývalo debatérů labouristických a ubývalo konzervativních. A po Mandelsonově lednové demisi diváci hlavního večerního programu zpráv, komentářů a diskusí Newsnight sledovali, co si nikdo nemyslel, že kdy bude v Británii možné: politickou debatu devíti labouristů a známých labouristických stoupenců bez účasti jediného konzervativce či liberála. Na zkoprnělého diváka se z ní valilo toto: Vůdce opozice Hague si víc uškodil než pomohl, když si v parlamentní debatě dovolil zeptat se Blaira, zda jeho dlouholetá důvěra v Mandelsona neprozrazuje nedostatek soudnosti. Blair opáčil, že to naopak prozrazuje nedostatek soudnosti u Haguea a zaručuje to, že konzervativní strana nemůže být nikdy zvolena. Mandelson byl skvělý ministr, ve své funkci vykonal znamenitou práci a vláda i resort ho bude postrádat. Pronásledoval ho pravicový tisk a ničeho tak hrozného se nedopustil. (Jenom, rozumějme, chudák, telefonoval na ministerstvo vnitra, aby urychlilo udělení britského občanství dvěma indickým miliardářům, stíhaným v Indii za podvody, kteří darovali milion liber na stavbu Dómu milénia, jehož byl Mandelson vrchním vládním referentem. A pak, chudák, veřejně lhal, že na ministerstvo netelefonoval, ve víře, že mu to dosvědčí lidé, kterým telefonoval.)

    Tragédie, ne skandál

    Dále se divák z programu dověděl, že Blair se zachoval velkolepě, statečně a rozhodně, když za takovou maličkost vyhodil z vlády svého nejlepšího přítele a nejbližšího spolupracovníka, hle důkaz jeho etických a státnických kvalit a geniální soudnosti. Pro stranu a vládu - a celou nebohou Británii - je to tragédie. (Ne skandál a ostuda). Ale strana a vláda to svými schopnostmi a láskou k národu překoná a letošní volby samozřejmě vyhraje znovu. To proto, že konzervativní strana je nerelevantní spolek extremistů. A tak mnohým najednou dochází, jak jsou v nejnovějších průzkumech mínění možné tyto nesrovnalosti: 75 procent občanů souhlasí, že opětným jmenováním Mandelsona udělal Blair vážnou chybu. 63 procent souhlasí, že si touto aférou Blair poškodil premiérskou reputaci. 54 procent souhlasí, že Blairova vláda je stejně korumpovaná, jako byla předchozí vláda konzervativní. 84 procent souhlasí, že Blairova vláda nesplnila svůj předvolební slib, že nepodlehne korupci. V letošních volbách se ale chystá labouristy volit 49 procent, konzervativce 31 procent voličů. Britský národ, jak poznamenal jeden komentátor, se připravuje dobrovolně nastolit vládu jedné strany - navždy. Ale proč vás tím zbytečně deprimuji? Abych vás upozornil, že české demokracii už nezbývá nikde venku žádný jasný a pevný vzor, který by mohla napodobovat a převzít, kterým by se mohla řídit, který by se nedal zkorumpovat. Aby dnes Češi mohli mít tak kvalitní demokracii, o jaké debatují po televizních protestech, budou si ji muset vypiplat z vlastního písku, z vlastních představ, z vlastních hodnot, zásad a tradic. Ocitají se v osamění, z něhož je může vyvést jen nějaké to churchillovské: "Pánové, jsme na to sami. Nevím jak vy, ale mě osobně to vzpružuje."

    Nepůsobil jsem sice na ÚV SSM, ale svůj díl viny nesu stejně

    SSM má velký podíl na morálním relativismu a hradbě mlčení o nedávné minulosti v České republice 90. let.

    Nikolaj Savický

    Pohoršil jsem svého někdejšího kamaráda Štěpána Kotrbu tím, že jsem ve svém článku upozornil na někdejší působení paní Jany Bobošíkové na ÚV SSM. Obvinil mne, že využívám informací z doby, kdy jsem sám na ÚV SSM působil “jako nevolený spolupracovník, který se dobrovolně a sám přihlásil a s chutí zpracovával nějaký úkol”. Na ÚV SSM jsem sice nepůsobil a s jeho definicí toho, co jsem tehdy dělal, nemohu v žádném případě souhlasit, ale přesto jsem se tehdy pod záštitou SSM podílel na něčem, co později přispělo k nebezpečnému rozostření morálních kritérií v české společnosti 90. let.

    Omlouvám se za rozvláčnost, ale nejprve musím vyložit Štěpánem Kotrbou zmíněnou část svého příběhu, aby bylo jasné, proč a z jakých pozic tuto organizaci kritizuji a proč se domnívám, že SSM na rozdíl od Mefistofela “chtíc konat dobro, vždy zlo vykoná”. Naprosto s ním nesouhlasím v hodnocení úlohy SSM ve druhé polovině 80. let, ale dodávám, že v pochopitelném mravním rozhořčení udělal jednu nesmírně záslužnou věc, totiž otevřel jedno velmi přísně tabuizované téma české společnosti.

    O mé kariéře a jiné zvířeně

    Členem SSM jsem byl v letech 1978 - 1986 v základních organizacích na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, Filozofické fakultě UK v Praze a v jednom vojenském útvaru v Táboře. Členství v SSM jsem ukončil tím, že mi při odchodu z vojny kdesi ztratili členskou legitimaci a já jsem o  získání nové neusiloval, neboť mi to v pětadvaceti letech připadalo jaksi nepatřičné a poněkud směšné. S výjimkou základní vojenské služby jsem nikdy nebyl funkcionářem SSM ani na úrovni základní organizace.

    Věc, vylíčená Štěpánem Kotrbou, se má následovně. V roce 1982 jsem spolu s jedním kolegou vymyslel a založil akci Umění a doba, která si kladla za cíl seznamovat pražské vysokoškoláky z jiných než humanitních oborů s dějinami umění. Důvod byl jednoduchý: spolu s několika kolegy jsme cítili do jisté míry špatné svědomí za to, že můžeme studovat své vysněné humanitní obory, v mém případě jednooborovou historii, kam se ovšem dostal jen jeden z deseti uchazečů, zatímco mnozí další skončili na strojní či stavební fakultě ČVUT nebo jiných vysokých školách, kam bylo snazší se dostat (nehledě na ty, kteří nemohli studovat vůbec, nebo se ke studiu neměli ani šanci přihlásit). Zároveň se v té době výrazně omezovala výuka humanitních předmětů i na středních školách a my jsme se báli ztráty kontinuity vztahu k humanitnímu vzdělání v řadách vysokoškoláků z technických a přírodovědných oborů. Uvědomovali jsme si, že absolventi vysokých škol na všech působištích, kam později přijdou, budou působit jako nositelé určitého kulturního standardu, a přáli jsme si, aby tento standard byl co nejvyšší.

    Pokud jsme chtěli oslovit vysokoškoláky a organizovat rozsáhlou vzdělávací akci, která nakonec měla za sedm let své existence celkem přes 1850 absolventů, tj. těch, kteří prošli alespoň jedním semestrem, a současně jsme nechtěli být perzekvováni, nemohli jsme dělat nich jiného, než vyhledat záštitu SSM. Tu nám poskytla nejprve Městská vysokoškolská rada SSM a později jedno z ústředí vysokoškoláků (existovala dvě paralelní ústředí, jedno české a jedno federální, a já si už bohužel nevzpomínám, o které z nich tehdy šlo, a ze zkratky to neumím dešifrovat). Pokud vím, nikdo z postupně asi dvaceti lektorů akce Umění a doba nebyl funkcionářem SSM. Jednalo se vesměs o studenty vyšších ročníků FF UK učitelského studia kombinací s dějepisem, kteří tak získávali dobrou praxi - několik z nich úspěšně skončilo ve vědě. Paradoxně mezi námi nebyl jediný kunsthistorik. Z posluchačů mnozí rozhodně nebyli ani členy této organizace, ani k ní neinklinovali.

    Na podzim 1982 jsme začali organizovat systematické kurzy, které se brzy staly velmi úspěšnými a zdaleka přesahovaly rámec působnosti SSM. Návštěvníky těchto kurzů byli i posluchači, kteří nejen se SSM, ale ani s vysokými školami neměli nich společného. Pohledem zpět: suplovali jsme tehdy poměrně efektivně úlohu těch, kteří podobné věci dělat měli (a mohli je dělat na mnohem vyšší odborné úrovni, než my), ale nedělali. Musím poněkud revidovat představu Štěpána Kotrby, že jsme spasili “mnoho mladých lidí” od toho, aby “bezcílně seděli na nároží či v hospodě a píchali si tehdy módní pervitin”. Takovou moc přednášky o dějinách umění a kultury nemají. Oslovovali jsme naopak cílevědomé lidi, kterým jsme poskytovali informace, jaké v obdobném rozsahu a struktuře tehdy jinde snadno a bez rizika dostat nemohli. Tím jsme přitahovali i zájem a pozornost lidí, kteří by jinak nikdy nebyli ochotni na žádné akci SSM z principiálních důvodů participovat. K této stránce věci se později vrátím podrobně.

    SSM přispívalo do roku 1987 na tuto akci ročně 600,- Kčs (to není chyba, slovy: šest set korun) na tisk plakátů. V roce 1988 navíc vydalo skripta, jichž jsem spoluautorem (Kapesní dějepis českého malířství a sochařství I. - III., Cesty francouzského malířství XIX. století), která jsou dostupná ve veřejných knihovnách. Tím náklady na tuto akci jistě vzrostly, ale účetní stránku neznám. Jednalo se však o velmi špatně tištěné brožurky dosti odpudivého vzhledu a téměř bez obrázků. Autoři nedostali honorář. Podotýkám, že to byla skripta, v jejichž v textu nenajdete slovo "socialismus" či "socialistický", "třída", "třídní boj", nebo jakékoli jiné stopy ideologické indoktrinace. Má to jednoduchý důvod: zatímco obecné dějiny byly pod tvrdou ideologickou kuratelou, dějiny umění stály na okraji pozornosti, a tak bylo možné na jejich bázi vykládat českou historii bez záměrného zkreslení, o což jsme také usilovali. Proto jsme se většinou vyhýbali dějinám 20. století, protože tam už bychom museli buď lhát, nebo se dostat do přímého konfliktu s mocí, a nic z toho nebylo naším cílem.

    Byl to samozřejmě z odborného hlediska víc než odvážný pokus, který trpěl školáckými chybami a jemuž se dnes usmívám, ale přesto tehdy víc než splnil svůj účel. O zcela neideologickém charakteru našich přednášek i skript ostatně svědčí to, že nejméně do roku 1994 byly jejich nelegálně pořízené kopie používány uchazeči o studium dějin umění jako praktická příručka k přijímacím zkouškám, a setkal jsem se s nimi nečekaně ve své pedagogické praxi ještě i v roce 1997, kdy už byla díky záplavě novější literatury nesmírně zastaralá. Pobavilo mne, když jsem v roce 1994 zjistil, že se xerokopie tří svazečků těchto skript prodává mezi studenty za 150 Kč...

    Kromě toho jsme ještě uspořádali v letech 1987 a 1988 dva výlety autobusem po památkách východočeského baroka a jihočeské gotiky, kde náklady na dopravu hradilo SSM. Jednou jsme uspořádali školení svých lektorů, rovněž za peníze SSM. Tolik o věcné stránce celé záležitosti.

    Pro úplnost a abych předešel dalším podezřením, chci dodat, že jsem v dubnu 1985 odmítl vstoupit do KSČ a nikdy jsem nebyl ani kandidátem, ani členem této strany. Odmítnutím vstoupit krátce před ukončením studia do KSČ jsem si způsobil dlouhou řadu nepříjemností, ale získal jsem také zajímavé životní zkušenosti (včetně toho, že se mi poštěstilo být roku 1987 nezaměstnaným za reálného socialismu, což nebylo nic příjemného), za které jsem - bez sarkasmu - vděčný, neboť mi velmi pomohly později.

    K domněnkám Štěpána Kotrby: na ÚV SSM jsem opravdu nikdy nepůsobil a dokonce neznám ani jeho vnitřní strukturu, vzpomínám si jen, že mi ji tehdy jeden z našich společných známých objasňoval a že mi připadala velmi komplikovaná. Jediné, co mne s touto organizací spojovalo, byla akce Umění a doba. V době, kdy jsme se seznámili (1988) jsem už ani nebyl členem této organizace, ale to Štěpán Kotrba nemohl vědět. V té době, krátce po návratu z vojenské základní služby, jsem se totiž vlastní hloupostí a naivitou dostal do velmi značných existenčních potíží. Do této věci byli zasvěceni dva mí přátelé, kteří tou dobou skutečně působili na nejnižších stupních hierarchie ÚV SSM, a jedině díky jejich pomoci jsem nemusel “jít k lopatě”, jak se tehdy říkalo. Abych opět předešel možným podezřením, dodávám, že tito lidé po roce 1989 nepůsobili v politice, nepracovali ve veřejné správě a nepodnikali ani nepracovali v médiích.

    Vzhledem k tomu, že jsem se jednání žádných volených orgánů SSM nikdy nezúčastnil a v budově ÚV SSM na Senovážném náměstí v Praze jsem byl za celý svůj život dvakrát nebo třikrát jako host (v souvislosti s technickou stránkou vydání výše zmíněných skript), nebylo pravděpodobné, že bych se někdy v oněch letech s Janou Bobošíkovou mohl potkat a seznámit. Z té doby si ji vůbec nepamatuji a údaje o jejím působení v těchto orgánech, které jsem zveřejnil ve svém článku, čerpám z její před několika týdny zveřejněné přihlášky*) do předlistopadové ČST z dubna 1989. O jejím působení na ÚV SSM vím čirou náhodou asi od roku 1996, ale o podrobnosti jejího angažmá v této organizaci jsem se až do přelomu let 2000/2001 vůbec nezajímal. Na druhou stranu právě z výše uvedených důvodů mohu lépe než mnoho jiných posoudit, co znamenají citované věty, obsažené v její přihlášce do ČST, a jakou cenu za ně musela zaplatit.

    Po kariéře v SSM jsem nikdy nezatoužil, ač jsem jistě měl dobrou příležitost ji dělat a těžit z ní, stejně jako mnoho jiných. I o tom se zmíním dále. V profesní kariéře mi však akce Umění a doba naopak velmi škodila. Nebyl jsem však ochoten ukončit ji, protože jsem ji tehdy pokládal a dodnes pokládám za obecně prospěšnou a důležitou. Kvůli svému spojení s SSM však měla i své stinné aspekty, a o nich dnes chci psát především. Stejně jako jiné podniky, vysokoškolské kluby, divadla, Porta nebo třeba Hnutí Brontosaurus, totiž poskytovala prostřednictvím SSM předlistopadovému režimu cenné alibi. Polidšťovala jej a dodávala mu zdání legitimity.

    Zapomenutá organizace

    Je zajímavé, že tato snad nejmasovější organizace v ČSSR 80. let dnes zdánlivě nikoho nezajímá. Dočteme se o zločinech komunismu, ale v souvislosti s SSM se kromě občasného použití slova “svazák” v pejorativním slova smyslu, v poslední době paradoxně zejména o lidech, kteří pro své mládí ani neměli faktickou možnost být členy této organizace, občas hovoří a píše nanejvýš o “majetku SSM”, tedy o nemovitostech, zničených, zdevastovaných a divoce privatizovaných v 90. letech. Členská základna a mocenská hierarchie této organizace, protkávající tehdy celou společnost, jako když se vypaří. Pokud dnes o někom veřejně činném padne zmínka, že kdysi byl funkcionářem SSM, zapadne to zpravidla bez povšimnutí a společnost takovou skutečnost bez námitek toleruje.

    Tento jev má jednoduchou příčinu. Velká část a možná většina lidí, které dnes můžeme zařadit do kategorie “opinion makers” v České republice, se v SSM ve větší či menší míře angažovala. Někteří se za to stydí, jiní méně, ale existuje mlčky přijímaný konsensus: veřejně se o tom nehovoří. V soukromí, mezi kamarády, si občas zavzpomínají na zážitky z oněch let, ale na veřejnosti se o tom mluvit nesluší. Tato tichá dohoda však způsobuje, že jsme mlčky tolerantní k věcem, k nimž bychom tolerantní být neměli, spoutáni tichým vědomím spoluviny.

    Co vlastně SSM byl? Někdy kolem poloviny 70. letech, v době, kterou si sám nepamatuji, to měla být přísně výběrová organizace, která měla připravovat mladé kádry na vstup do KSČ, aby se doplnily její normalizačními čistkami prořídlé řady. Tehdy však paradoxně nebyla zdaleka tak nebezpečná jako později, když se programově změnila v masovou organizaci veškeré mládeže. Matně si vzpomínám na svůj vstup: v I. ročníku gymnázia vstoupila do SSM celá třída jako jedna základní organizace. Nějaký výbor, dvě schůze ročně, legitimace a příspěvky. Brali jsme to jako naprostou samozřejmost, o níž se neuvažuje a nediskutuje. Na druhou stranu jsme ani v nejmenším nebrali své členství v SSM vážně. Totéž na vysoké škole: studijní kruh byl zároveň základní organizační jednotkou SSM, kde se řešily současně organizační otázky studia a záležitosti SSM.

    Když jsem v roce 1982 hledal záštitu pro Umění a dobu, nepokládal jsem patronaci SSM ani trochu za problematickou. Zpočátku bylo sice dost obtížné tuto myšlenku prosadit, protože tehdejší svazáčtí funkcionáři byli ještě velmi rigidní a podezíraví, ale když se s tím smířili, přidělili zanedbatelnou částku z rozpočtu, vyžadovali faktury a zprávu o tom, že akce opravdu proběhla, a tím to pro ně končilo. V té době mi ani okolnosti, za nichž jsem Umění a dobu zakládal, nepřipadaly podivné. Dokonce jsem ani nepokládal snahu režimu omezit přístup k humanitnímu vzdělání a snížit jeho kvalitu (a obojí jsem zřetelně pozoroval) za úmysl, ale v podstatě za nechtěné selhání vzdělávací soustavy, která se tehdy marně soustřeďovala na snížení technologického zaostávání ČSSR za západoevropskými státy.

    Pro objasnění tohoto postoje musím definovat generaci, k níž patřím, a omlouvám se za nezbytnou a v mnoha případech jistě neoprávněnou generalizaci. V roce 1968 mi bylo šest let, v době Charty 77 patnáct. Poslech Hlasu Ameriky jsme sice chápali v podstatě jako povinný (kdo by toto vysílání neposlouchal, působil by mezi vrstevníky jako idiot), ale tyto zprávy z jiného světa měly pramalou souvislost s realitou, která nás obklopovala, a tak nás nikterak neburcovaly. Když jsme přicházeli do let vysokoškolského studia, byly už pro nás události kolem Charty věcí stejně archaickou, jako osmašedesátý. Vzpomeňme Byronova Dona Juana, když říká (cituji po paměti): ”Kde svět je sedm let starý? Jak skleněná koule roztříštil se v střepy!”. Byli jsme první skutečně důsledně “normalizovanou” generací. Pro naše předchůdce ještě o tři - čtyři roky dříve byl vstup do SSM morální otázkou, pro nás nikoliv. Právě tím začíná skutečně nebezpečná role této organizace.

    Uvědomme si, že v té době se “normální lidé” (a nemám rád toto slovní spojení pro jeho nepřesnost) v podstatě pohybovali mezi dvěma liniemi. Na jedné straně to byla ochota jít k volbám (odmítnutím začínala sféra disentu a nevyhnutelné perzekuce), na druhé nepřijatelnost vstupu do KSČ (za touto hranicí začínala neomluvitelná kolaborace). Je to opět zjednodušující schéma, ale pro účely mého vyprávění postačuje. Právě v tomto intervalu působil v 80. letech SSM. Postupem let nabýval z původně úzkého charakteru mládežnické politické organizace podstatně volnější podobu. Obrazně řečeno, ďábel nabízel lidem od patnácti do pětadvaceti let celou jemně odstíněnou škálu smluv: pro ambiciózní tu byla hlasovací mašinérie, celá struktura od základních přes místní, okresní a krajské orgány až po ÚV SSM, kariéra, končící v podstatě automatickým přechodem do funkcí v KSČ a v politickém životě. Pro ty, jimž se tato cesta protivila, tu zase byla možnost volné spolupráce v řadě konkrétních aktivit od tábornické školy přes ochranu přírody až po kulturu. Zadat si každý mohl dle svého uvážení.

    Po polovině 80. let se tato situace začínala měnit. Na jaře 1987 jsme s kolegy vedli velice intenzivní diskuse o tom, že musíme Umění a dobu dostat zpod patronace SSM, abych svou činnost dále nekompromitovali. Nakonec k tomu nedošlo, a to z jednoho důvodu. Do nejnižších stupňů hierarchie ÚV SSM přišlo tehdy několik mladých lidí, mých vrstevníků, kteří se velice odlišovali od běžné představy svazáckých funkcionářů. Byli vzdělaní, měli vkus, neschvalovali primitivní ideologické vidění světa a měli nesporné manažerské schopnosti. Byli na rozdíl od svých předchůdců a většiny ostatního aparátu SSM skutečnými idealisty. Věřili, že režim je v podstatě správný, ale protože svým rozhledem ostatní zdaleka převyšovali, domnívali se, že jej může spasit jen reforma a větší míra otevřenosti. Právě tito lidé kolem sebe dokázali shromáždit aktivity, o nichž tak nadšeně píše Štěpán Kotrba.

    Musím s ním souhlasit v tom, že se tehdy pod záštitou SSM odehrávaly mnohé užitečné a jinak veřejně neuskutečnitelné aktivity od ekologie až po oblast divadelního života. Z publikací, které Štěpán Kotrba ve svém výčtu opomněl, připomínám např. české vydání dvou svazků úvah Antoine Artauda nebo věc tehdy zcela neuvěřitelnou, totiž vydání básní Bohuslava Reynka. Kryli před následky příliš otevřených projevů mnoho svých přátel a známých (i když jejich reálná moc zase až tak daleko nesahala) a protože sami věřili v to, co dělali, působili i navenek věrohodně. Jejich podpora byla natolik upřímná a intenzívní, že jsme ji přijali a Umění a doba za příznivých materiálních podmínek (možnost publikovat, reálný záměr založit časopis) dožila pod patronací SSM až do doby, kdy nás převrat na přelomu let 1989 - 1990 odvedl k jiným aktivitám.

    Problém je v tom, že to nebyla zásluha SSM, ale nenápadné vynucování si loajality za povolení k věcem, které v občanské společnosti žádné svolení vrchnosti nevyžadují. Ano, SSM krylo časopis Kavárna AFFA Martina Mejstříka (a v řadách SSM se našli i další vůdcové revolty z listopadu 1989). Jistě, ve vysokoškolských klubech SSM se hrála představení a koncertovaly kapely, které by ideologové KSČ jistě neschválili. Ovšem, pod hlavičkou SSM mohly vycházet neprodejné publikace, které jinak neměly kromě samizdatu šanci spatřit světlo světa. Jenomže to vše se týkalo jen okruhu privilegovaných, kteří výměnou za toto zdání svobody platili právě přihlášením se k SSM.

    Není normální, aby ten, kdo chce hrát divadlo, kvůli tomu musel vstupovat do monopolní mládežnické politické organizace. Není normální, aby určité časopisy a knížky mohly vycházet jen pro určitý okruh lidí a za tu cenu, že se jejich autoři, překladatelé a editoři uchýlí pod křídla takové organizace. Není normální, aby se ochránci přírody za právo vykonávat to, co si předsevzali, museli opět přihlásit do takové organizace. Systém měl ve druhé polovině 80. let pro aktivní mladé lidi docela zvláštní prémiovou nabídku: dělej v podstatě co chceš, čti a piš si, co chceš, hraj divadlo, jaké chceš, a dostaneš od mne na to peníze. Dokonce budeš beztrestně moci dělat věci a hlásat názory, za které jiné zavírám, nebo jim alespoň vydatně znepříjemňuji život, a to vše za maličkost: budeš to dělat pod hlavičkou SSM. Právě tento postup, tato mentalita, byly tím, co pomáhalo udržovat totalitní režim při životě.

    Tento sytém měl navíc výhodu řetězové reakce. Rozostření hranic mezi přijatelným a nepřijatelným (z hlediska tzv. “normálního člověka”) začínalo někde v rozhodovací struktuře ÚV SSM (v nejproblematičtějších případech jistě s tichým posvěcením příslušných orgánů KSČ) a pokračovalo dolů, do posledního klubu, na poslední koncert či poslední přednášku. Sám jsem v tomto řetězu figuroval. Dějiny evropského výtvarného umění jsou až hluboko do 19. století založeny na křesťanské ikonografii. Jednou z hlavních os přednáškových cyklů Umění a doby tedy byl relativně podrobný výklad křesťanské ikonografie až po velmi speciální otázky, takový, jaký tehdy nikde jinde nebyl snadno a bez rizika veřejně dostupný. To k nám, ač jsme si takový cíl ve skutečnosti nekladli, po celou dobu existence Umění a doby přivádělo relativně početnou skupinu mladých katolíků, lidí, kteří by se jiné akce pod hlavičkou SSM z principiálních důvodů nikdy nezúčastnili. Pro ně jsme tedy my představovali rozvolnění kritérií přijatelnosti, protože jsme nabízeli něco, co chtěli vědět, výměnou za to, že se zúčastní akcí pod patronací SSM (ač jsme tuto patronaci opravdu nezdůrazňovali...).

    Když se pak v listopadu 1989 totalitní systém začínal hroutit, poskytlo právě SSM revoltě řadu vůdců a aktivistů. Kdo si dnes vzpomene (nebo lépe řečeno: kdo si chce vzpomenout), že demonstrace, která skončila 17. listopadu 1989 na Národní třídě, byla svolána na Albertov jako společná akce nezávislých a Městské vysokoškolské rady SSM?

    Důsledky

    V listopadu 1989 naházeli pražští vysokoškoláci svoje svazácké legitimace do beden a odpadkových košů, přistavených k tomu účelu u vchodu do jednotlivých fakult, a členská základna celé organizace se alespoň na vysokých školách v Praze prakticky během několika dnů rozpadla. Vzniklo několik nástupnických organizací a nějaké instituce, které se zabývaly správou opuštěného majetku. Zdálo by se tedy, že až na majetkové ztráty je vše v pořádku. SSM přece nikoho neperzekvoval, nikomu neškodil a měl i své lepší stránky. S radostí jsme zapomněli.

    Štěpán Kotrba měl odvahu veřejně vyslovit něco, co si mnoho lidí spjatých tehdy s SSM tím či oním způsobem, myslí pořád, ale považují za pošetilé říkat to nahlas. Bylo to vlastně prima. Mohli jsme dělat spoustu věcí. Když člověk chtěl, tak šlo vlastně všechno. SSM byla dobrá a prospěšná organizace, enkláva velké relativní svobody v době, která jinak nezávislé projevy příliš netolerovala. Naučili jsme se v ní manažersky uvažovat a pracovat, vymýšlet, navrhovat, organizovat, zařizovat. A co vlastně kdo proti SSM dneska má? Že byl někdo funkcionář SSM? To je toho. Zajišťoval, aby to fungovalo, a fungovalo to tenkrát lépe než cokoli jiného.

    Mám řadu přátel a známých, kterých si vážím (včetně Štěpána Kotrby), a kteří tehdy v strukturách SSM tak či onak působili. Mám mnohé příjemné vzpomínky na tu dobu, spojené právě s akcemi, které SSM zastřešovalo, a v knihovně pár unikátních svazečků, které jsou hmatatelným pozůstatkem relativní svobody myšlení mezi tehdejšími vysokoškoláky. Přesto jsem přesvědčen, že jakákoli adorace této organizace je velmi škodlivá. Byla to dobře fungující past, která nám zanechala neblahé dědictví v podobě apriorní nedůvěřivosti vůči těm, kdo obhajují lidská práva a bojují proti totalitní moci, dědictví v podobě neblahého mravního relativismu a nemožnosti rozlišit, kdo je kdo. SSM totiž dokázal mnoha mladým lidem té doby zastřít skutečnost, že k tomu, aby něco podnikali, žádnou takovou organizaci nepotřebují. Nemravně si vynucoval demonstrativní (a přitom víceméně společensky přijatelnou, protože zdánlivě bezvýznamnou) podporu totalitního režimu výměnou za povolení něčeho, k čemu v občanské společnosti nikdo politický souhlas nepotřebuje. V rámci SSM jsme se stávali Havlovými zelináři, vyvěšujícími výměnou za možnost prodávat zeleninu nápis “Proletáři všech zemí, spojte se!”. S tím pomyšlením mi bohužel jinak příjemné vzpomínky hodně hořknou.

    *) Poznámka JČ: Formulace "před několika týdny zveřejněná přihláška" Jany Bobošíkové do České televize - je hodně eufemistická. Během rebelie nabourali vzbouřenci i důvěrné osobní složky dokumentů v ČT a v "boji na život a na smrt" se tam zmocnili i přihlášky do ČT, kterou Bobošíková podávala ještě za komunismu v roce 1989 a argumentovala v ní, že je uvědomělou socialistickou občankou. Tento dokument pak za účelem Bobošíkovou diskreditovat vzbouřenci rozšířili po internetu, sám jsem dostal několik kopií. Bylo to hrubě bezostyšné a manipulativní porušení zásady důvěrnosti dokumentů, uložených v ČT - zneužití tohoto dokumentu bylo jen dalším dokladem anarchie v České televizi a jsem přesvědčen, že by slušně argumentující člověk takto zneužitého dokumentu neměl ve své argumentaci vůbec využívat. Je to totéž jako zveřejnění výpisů z mobilních telefonů.


    Co si pořád nechceme uvědomit

    Karel Mašita

    Česká televize, antiglobalizační protesty, Ladronka, česká policie, likvidace českého undergroundu, Václav Klaus, Jan Ruml, Plastic People.

    Někdy je opravdu lepší raději současné tuzemské "aktuální" dění příliš nesledovat. Alespoň v zájmu svého duševního zdraví. Tohle jsem si říkal při čtení dvou příspěvků v Britských listech v pátek 9. února. Ten první je od Juliany Jak je to s českou tvorbou v ČT?, druhý pak dotaz Tomáše Peciny řediteli inspekce ministra vnitra Mikuláši Tominovi (autor si zde spletl dva různé dopisy-pozn. TP) k působení podplukovníka Martina Kloubka na postu pražského policejního vyšetřovatele, který trestně vyšetřuje některé antiglobalizační demonstranty z loňského září v Praze. Právě o něm se totiž Pecina dověděl, že patří ke "klasické komunistické" vnitrácké nomenklatuře a že je též absolventem vysoké školy SNB, fakulty StB, a Vysoké školy KGB v bývalém Sovětském svazu. Pecina pak k této "odbornosti" konstatuje, že: "Tak impozantním životopisem se u dnešní policie může pochlubit málokdo." Jde prostě o člověka s bohatými zkušenostmi pro "boj s vnitřním nepřítelem" přesně dle jeho komunistického vzdělání. Další Pecinova otázka, zda takový policista může ve své funkci působit, když přece právě na lidi tohoto typu se vztahuje lustrační zákon, však rozevírá jen jednu souvislost různých mocensko vlivových vazeb nynější české postkomunistické společnosti. Celé jejich objasnění je totiž třeba hledat mnohem hlouběji.

    Především tvrzení, že: "Tak impozantním životopisem se u dnešní policie může pochlubit málokdo," neodpovídá pravdě. Je to přesně naopak: s tak "impozantním životopisem" pracuje u české policie značné procento dalších "příslušníků" - a leckdy i na velmi vysokých, zhusta však jakoby "neviditelných" postech. Kromě toho v minulosti řada těchto "odborníků" působila pod cizími jmény, tedy jako "nelegálové", od té doby se vnějškově změnili, a dnes mají opět zcela jiná jména. (Vím o čem mluvím, neboť když jsem nedávno jednoho takového tradičně arogantního a totálně "požitého" "orgána" před jistým hostincem trošku "provětral", vypadl z něj policejní průkaz na jméno, které se ani nepodobalo jeho jménu z dob, kdy mě několikrát "předváděl" na VB.)

    Jistě není od věci připomenout si, že po jistou dobu těmto "nelegálům" šéfoval jiný pplk. - František Tinka, který od roku 1984 jako náčelník odboru vyšetřování správy kriminální služby českého ministerstva vnitra osobně řídil nezákonnou kriminalizaci Jazzové sekce; kolik svých soukmenovců - "nelegálů" do současných bezpečnostních "složek" natahal, to už asi ani nejde zjistit, nicméně po jeho odchodu od policie s ním byl později obchodně spřízněn dnes již bývalý ekonomický náměstek generálního ředitele ČT Jindřich Beznoska, a kdo tam tohoto náměstka "protlačil", by určitě též stálo za detailní vyšetření.

    Neméně zajímavý je i fakt, že Tinka byl na toto místo dosazen ministrem vnitra Janem Rumlem, který v mocichtivosti ODS při jedné poradě se svým stranickým šéfem a českým premiérem Václavem Klausem dostal pokyn, aby se vykašlal na nějaké komunisty a aby se nejvíc zaměřil na český underground. Bylo to někdy v roce 1993 a téměř ihned následovalo několik akcí, při nichž např. měla být vypuzena Jazzová sekce ze svého sídla v Pálffyho paláci v Praze na Malé Straně a dosud neznámými vandaly byl za tupého přihlížení státních orgánů její majetek vyhazován na dlažbu.

    Vzápětí se vynořila "aféra" jednoho z šéfů pražské policie, bývalého rockového hudebníka Jana Vaculíka, který byl poté odvolán, načež následovaly hysterické články o "piklech" undergroundu v českých bezpečnostních složkách, mj. i od jednoho z nynějších "vzbouřenců" v ČT Martina Schmarze v Českém deníku.

    Následovalo tažení proti celé řadě rockových klubů, v Praze např. Bunkr, Radost FX, Propast, klubu 19 v Kladně, Avantagarda music klubu v Jihlavě a dalším. Zároveň se začaly nesmyslně zpřísňovat protidrogové sankce i za nenávykovou marihuanu, byla zahájena likvidační kampaň proti Necenzurovaným novinám a byl také uvězněn Jiří Wonka jen za to, že oprávněně prosazoval potrestání viníků umučení svého bratra Pavla.

    Od té doby pak proběhlo množství dalších, méně viditelných diskriminací českého undergroundu, včetně jeho vymizení z "veřejnoprávní" České televize a Českého rozhlasu. Janem Rumlem takto rozjetý "protiundergroundový vlak" pokračuje v jízdě dál a stále ho řídí dlouholetí "orgáni SNB", kteří přece s "protispolečenskými živly" mají své bohaté zkušenosti.

    Brutální policejní vyklizení sídla undergroundové omladiny v Praze na Ladronce (opět za osobní účasti vysokých představitelů ODS, jejichž předseda Václav Klaus ostatně bydlí téměř naproti), neméně surové policejní zásahy proti odpůrcům globalizace loni v září v Praze a beztrestnost policistů za tyto excesy tohle jen dokazují.

    Kdo má hůl, psa si najde. Lze se proto divit, že když tentýž Ruml po vypovězení poslušnosti Klausovi a po založení vlastní Unie svobody požádal Milana Hlavsu a Plastic People, aby mu na předvolební kampani této strany zahráli, tak že ho Hlavsa poslal "do hajzlu"?

    Kdo získal moc, potřebuje mediální prostor. Kdo má média, kormidluje veřejné mínění. Kdo má přístup do médií, má peníze. Proč se vlastně až po smrti Hlavsy ukazuje, že o jeho životě, ale i o celé scéně alternativního českého rocku, jehož byly Plastic People pouze součástí, se toho na veřejnosti mnoho neví?

    Inu proto, že nemá prakticky vůbec žádný přístup do médií. A proč? No přece proto, že namísto podpory této tvorby docházelo a stále dochází k její maximální eliminaci a nezřídka i k jejímu trestně právnímu postihu.

    Landronka přece nebyli nějací "feťáci", ale naopak byla to především komunita s vlastní psychologickou a nekonformní uměleckou identitou.

    Jenže ta už odporovala mezitím veřejnosti vnucené představě o její "kriminální závadovosti" - právě té "závadovosti", která je výsledkem politického tažení proti ní.

    Takhle je to ale už zase znovu v celé současné české kultuře, kterou opět pevně svírají stejné gangy z dob komunistické "kulturní fronty", jejichž tváře se stále šklebí a hulákají nejen z komerčních médií, ale především z České televize a v Českém rozhlase.

    Možná především tohle měla asi na mysli Juliana ve svém příspěvku o problematice původní české tvorby. Žádná tady totiž není. Anebo je, ale ve své podstatě oponuje politickému establishmentu, čímž ho ohrožuje, takže musí být zničena.

    A to všemi prostředky (viz výše) a za souhlasného mručení popreklamou zmasírovaného davu, kterého přece i nynější moc musí nechat v klidu přežvykovat. Neboť současná česká státní moc je stejně zbabělá a nenávistná, jako byla ta v dobách "budování světlých zítřků".

    Což je přesně to, co si pořád nechceme uvědomit.

    Poznámka TP: Zmínka K. Mašity o vazbách Jindřicha Beznosky na F. Tinku je - aspoň pro mě - nesmírně cenná, protože poskytuje chybějící článek mezi volbou Hodače a zdánlivě nepochopitelným jmenováním J. Beznosky. Vyjdeme-li z pravděpodobné pracovní hypotézy, že Jiří Hodač od 70. let působil pod kontrolou československé zpravodajské služby (některé fáze jeho kariéry jiný výklad ani neumožňují), rázem je jasné, odkud mu byl kontroverzní finanční ředitel "doporučen". Poněkud divočejším způsobem můžeme propojit i absurdní trestní oznámení Merita (tj. Beznosky) s iniciativním nasazením pplk. Kloubka, jenž normálně řeší násilnou trestnou činnost, na ryze politickou kauzu Dvorská-Piorecký. Být v kůži těch dvou bych tedy rozhodně nechtěl...


    Janu Čulíkovi: osobní aspekty lze nechat stranou jen při respektování racionální argumentace

    Václav Žák

    Jan Čulík má obecně pravdu: nemá se argumentovat ad hominem. Jenže v okamžiku, kdy jeden z aktérů debaty přestane respektovat fakta, zbývá málo co jiného. Jan Čulík prezentuje svou verzi příběhu ČT. Má velkou zásluhu, že se příběh krize ČT nevypráví jako (jednostranný) příběh odhodlaného boje za svobodu slova.

    Bohužel, sám se ve vyprávění své verze uchyluje k jiné jednostrannosti. Není totiž neutrálním vypravěčem, v příběhu hrál velmi aktivní roli. Jana Dědečková získala pohled na ČT právě od něj a od BL. To napsal sám. Zase, nic proti tomu. Jenže při posuzování tak složitých institucí, jakou je ČT, se s barvotiskovými nálepkami "postkomunistická instituce" nevystačí. Jakýkoliv kontrolní orgán, který má usměrňovat chod nějaké instituce, jí musí napřed rozumět. Porozumění předpokládá důvěru: rada se měla napřed snažit pochopit, jak televize vůbec funguje, a pak přistoupit (přes finance, protože jinou možnost neměla), k reformě podle její vize.

    Zde hraje vliv Jana Čulíka značnou roli: základní vztah rady k televizi byl skutečně založen na nedůvěře, kterou ji vnukl on na základě kritiky Mathého působení v televizi. Jistě, Čulík může Mathého kritizovat. Ale nesmí přitom ignorovat fakta: je naprosto nesporné, že Mathé řídil televizi proti "zvyklostem" devadesátých let, kdy se manažeři obohacovali na úkor řízených podniků. Na to existuje celá řada dokladů: Mathé sám popsal způsob, jak fungovalo v televizi účetnictví. Obávám se, že Jan Čulík jeho výkladu buď vůbec nerozuměl, nebo rozumět nechtěl: jinak si nedovedu vysvětlil, že by dál trval na výtkách z neprůhledného účetnictví.

    Upozorňuji, že tyto informace nemám od Iva Mathého: mám je od lidí, kteří nejsou součástí žádných "neformálních" struktur. Když ovšem vidím, že se Jan Čulík nesnaží informace, které mluví ve prospěch Iva Mathého, ověřit, že není ochoten své paušální odsudky změnit, nezbývá mi, než se ptát ad hominem, proč má Jan Čulík na televizi takovou citovou fixaci, která s racionalitou nemá společného nic?

    Nikolaj Savický ve svém článku neudělal nic jiného, než že důsledky Čulíkových předsudků popsal. Vysloužil si za to denunciaci, že je z ÚV SSM. Obávám se, že tady už skutečně jakákoliv diskuse končí. Kádrování je přiznáním, že argumenty docházejí. Savický přece neargumentuje jako zhrzená milenka, má odstup od věci. Ale nevidí důvod, proč by haněl něco, co si podle něj hanu nezaslouží.

    Savický si zaslouží racionálnější odpověď, než jakou mu Jan Čulík dává. Pokud to neudělá, pokud mu bude podsouvat jenom obhajobu statu quo, pokud neuzná svou spoluodpovědnost za televizní krizi, nebude mít cenu žádnou další diskusi vést.


    Je správné rozkvedlat a zvířit bahnité vody společnosti

    Václav Pinkava

    Pane Savicky,

    Skoda ze Vas literani triptych v BL neobsahuje nejaky abstrakt nebo management summary. Je totiz velice trefny (soudim), zel je to ctenarsky maraton, a jeho shrnuti ponechavate redakci, takze se mame (ehm) co tesit na karikaturu.

    Nezbyva mi nez pocit, ze situace v CT je ukazem zakyslosti a zloby, lec neni to marne, ztracene, horsi nez predtim, jak konstatujete.

    Nikoliv!

    Jde totiz o rozkvedlani a zvireni, okysliceni bahnite stojate vody spolecnosti, kde se derou na povrch jedinci chorobne ambiciozni lec druhoradi, jako smradlave plyny.

    To musi zakonite znamenat ze nez bude lepe, bude hur.

    Neni na tom nic noveho, nebot neni nic noveho pod sluncem.

    Ukolem medii je tento proces urychlit, soudim a novinari byvaji az posedli svym moznym vlivem - vdyt z toho jinak nic moc nemaji. Jak jsem psal zde http://blisty.internet.cz/0101/20010124n.html propaganda ma mnoho forem.

    Za propagandu lze povazovat nejen zpravodajstvi, ale cokoliv co ma nejaky skryty zamer, i sebekladnejsi. Napriklad poukazat skrze dramticky serial na pokroucenou lidskost, na zkorumpovanost moci. Prave BBC ma ve zvyku v tomto dobrem smyslu moralisovat - napriklad serialy "Ano pane ministre" a "Zajiste pane premiere" jsou platne vseobecne, a prestoze nevyhovuji politikum, vysilaji se.

    V serialu 'I Claudius' od BBC http://www.historyinfilm.com/claudius/ , (adaptace knih Roberta Gravese, ktere jsou k dostani i v ceskem prekladu - loni se adaptace romanu Roberta Gravese dostal i do ceskeho rozhlasu http://www.radioservis-as.cz/archiv/4200/42pub5.htm ), mi utkvela jedna Claudiova veta "Let all the poisons that lurk in the mud, hatch out!", aneb 'vyckejme, at bahno vyvrhne uplne vsechny jedy, ktere skryva'.

    Neni nahodou, ze otraveny organismus ma sklon k vyvrhovani z utrob. (Jako dilci katarzi lze vnimat i vylevy pisalku, ze te ci one strany.)

    Potiz je tu zasadni. Nelze podporit myslenku, ze "v zajmu objektivity" by novinari nemeli (neb subjektivne) rozlisovat mezi dobrem a zlem, a nemeli by davat tomu, co vnimaji jako dobro vice 'reklamy' - nebo 'zlu' antireklamy. Ano, jsou subjektivni, ale nemuseji byt roboticky nezucastneni a nesoudni. Vyvazenost za kazdou cenu ale dava stejny prostor dobru i zlu, bez napovedy divakum. To potrebujeme, to chceme? A co takhle podporit myslenku, ze spolecnost, ve ktere je zlo primo zakorenene, ma pravo byt ujistovana skrze 'svoje media' ze je skvela, prvotridni? Uznejme prinejmensim, ze druhorada spolecnost nema mit za vzor jen druhorade jedince na obrazovkach druhorade televize, ze jedina mozna vyvazenost vznika z kriticnosti proti vsem nesvarum bez rozdilu ci jsou.

    Paradoxem medii verejne sluzby vzdy bude (de facto moralisujici) poslani: Byt vzorem, byt lepsi nez ti kteri koukaji a poslouchaji, kteri plati, a kterym medium slouzi.

    To je vsak ukol pro peclive vybrane a ex definicio velmi vyjimecne lidi.

    A jak toho dosahnout, kdyz neni odkud cerpat prijatelne a schopne lidi, kteri by ucast na nasi provincnosti povazovali za vyzvu, nikoli vyhosteni z civilisace.

    Nezoufat. Taci se teprve rodi, vzdelavaji, cestuji a cerpaji zkusenosti. Ale na vysledky si holt budeme muset jeste pockat.


    Moloch ČT: Tady a teď? Nikde a nikdy

    Miloš Ráb

    Další vrcholnou ukázkou "vyváženosti" zpravodajství ČT byla páteční hlavní zpravodajská relace Události, ve které v rámci informací o volbě nového GŘ ČT chyběla jakékoli zmínka o výzvě parlamentu novému řediteli, kterou navrhla Miroslava Němcová (ODS) - "sestavení vyrovnaného rozpočtu pro rok 2001 a provedení forenzního auditu do 90 dnů od zvolení".

    Tato informace chyběla dokonce i v rozšířené části Událostí na toto téma "Tady a teď"!

    Bez nároku na odměnu tedy navrhuji změnu názvu tohoto pořadu na daleko výstižnější "Nikde a nikdy", nebo ještě lépe na "Tam a tehdy", protože se jedná o reálný návrat biľakovské demagogie...

    To už není virtuální normalizace, ze které byla osočována tzv. Bobovize, když se v nesrovnatelných podmínkách dopustila něčeho podobného absencí informace o výzvě parlamentu k odstoupení Hodače. Tehdy si vysloužila od "nezávislých" (na rozumu) novinářů démonizaci hraničící s hysterií, vše v rámci "boje za svobodu slova"!

    Jsem velmi zvědav, jak budete, píšící dámy a pánové, reagovat nyní!


    Slavně v ČT zvítězila svoboda projevu

    Petr Jánský

    Sluší se proto shrnout události, které vstoupí do historie jako “vánoční puč ODS”. Na počátku byla opoziční smlouva, která zplodila politický klíč obsazení Rady ČT (4 ČSSD, 3 ODS, 1 KDU-ČSL, 1 US) a myšlenku, že přes Radu budou strany oposmlouvy ČT ovládat. Politickým zadáním a nešťastnou volbou konkrétních členů se Rada změnila v partyzánský oddíl, který měl jediný úkol: ČT dobýt. Naprostou nekompetentností se Radě podařilo ČT téměř dobít.

    Události v rychlém sledu:

    Únor

    D. Chmelíček nastupuje do funkce GŘ

    Duben

    Začíná fungovat Marešova Rada ČT

    Srpen

    Dědečková chce odvolat Chmelíčka. Langer jí telefonuje a vytýká nesprávný postup a poškozování strany (zdroj: Dědečková).

    Září

    Erben - radní za ČSSD: “Od září jsem říkal, že nad Kavčími horami krouží modrý pták.”

    Říjen

    Chmelíček pozastavuje odvysílání reportáže o Sazce v Klekánici.

    Listopad

    Během 2 hodin volá Dědečková několikrát Hodačovi, Dostálové a Bobošíkové.

    Rada ČT vytýká Chmelíčkovi postup v kauze Sazka.

    Úspěšná konference ČT - věc veřejná se mění na iniciativu ČT-věc veřejná. Ta se staví proti odvolání Chmelíčka.

    Prosinec

    Dvanáctého - Rada ČT odvolává D. Chmelíčka (zapomene to dát na papír).

    Sedmnáctého - ČT-věc veřejná požaduje zastavení výběrového řízení a odvolání Rady ČT.

    Osmnáctého - špičky ČSSD tajně hlasují o budoucím řediteli ČT.

    Chmelíček navrhuje odvolání Drahoše za chyby v hospodaření studia Brno.

    Dvacátého - Rada ČT jmenuje J. Hodače GŘ ČT (kandidát na tiskového mluvčího ODS, který před pár týdny musel z ČT odejít. Stačil však na základě politického tlaku Klauszemana odvolal R. Proroka). Ustavení Krizového výboru zaměstnanců ČT. Zaměstnanci obsadili velín a požadují zrušení volby Hodače a odstoupení Rady ČT.

    Jedenadvacátého - Klaus: “je třeba zahájit přípravu privatizace ČT”. Ruml se Žantovským: “privatizace ČT je pokus o její ovládnutí”.

    Přestává jít o GŘ, jde o nezávislost a veřejnoprávnost ČT. Zaměstnanci si připnuli červenobílé stužky. V noci Hodač na doporučení Rady ČT jmenuje J. Bobošíkovou (býv. poradkyně Klause) ředitelkou zpravodajství. Poslanci 4K sbírají podpisy na mimořádné zasedání sněmovny.

    Třiadvacátého - L. Vaculík píše nových 2000 slov: Prohlášení ČT - věc veřejná (výzva občanům k podpisové akci). Želený ve své půlhodince dává návod, jak se vzbouřenci zatočit (Moc bych se s tím nemazal). Hodač jmenuje Drahoše (původní kandidát ODS na funkci GŘ) programovým ředitelem.

    Čtyřiadvacátého - z Barrandova začíná “vysílat” Bobovize. Lidé chodí denně na Kavčí hory podpořit zaměstnance a sledovat normální Události na velkoplošné obrazovce.

    Pětadvacátého - Bobošíková přináší vánoční dárek - výpovědi neposlušným zaměstnancům. Bobovize vysílá z Primy. Klaus vyzývá vládu, aby zasáhla. Devět členů z 13 členného kolegia GŘ vyzvalo Hodače k rezignaci. Zeman je na dovolené a Rychetský se Špidlou a Grossem zachovávají chladnou hlavu.

    Sedmadvacátého - Oba kanály ČT vypnuty (poprvé v historii TV od r. 1953). J. Grygar (první předseda Rady ČT) je znepokojen útokem ODS. V. Havel vyjádřil podporu pracovníkům ČT. Dostalo se mu ostrého odsouzení od V. Klause. Klaus naopak veřejně podpořil Hodače. Havel předtočil novoroční projev a povzdechl: “Uvidíme, zda se můj projev k divákům dostane”.

    Osmadvacátého - stanovisko Rady velkého Štěpánka (kandidát ODS do senátu), že legálním vysíláním je Bobovize. Gremium ČSSD ústy místopředsedy Špidly pravilo: “Volba Hodače byla chybná”. Zasedla sněmovní komise pro kulturu - poslanci ODS, ČSSD a KSČM vyjádřili podporu Hodačovi.

    Třicátého - J. Čulík v MFD tvrdí, že krize v ČT je pracovněprávní spor, který redaktoři převedli na politický konflikt 4K versus oposmlouva.

    Leden

    Prvního - Krizový výbor konečně vyhlašuje stávku. Stávkující pašují na různá místa vysílání Bobovize brilantní upoutávku na demonstraci 3. ledna na Václavském náměstí. ČT šíří zpravodajské vysílání přes internet. Mnoho lidí po celé republice sleduje TV vysílání na svých počítačích.

    Druhého - Bobovize omylem vysílá den staré zprávy. Scházejí se předsedové parlamentních stran (kromě KSČM), aby se na ničem nedohodli. Všem zastáncům zákona posílá F. Novotný článek Poselství Antigony - nad zákony je morálka. J. Grygar upozorňuje, že zákony začala porušovat sama Poslanecká sněmovna.

    Třetího - stotisícové shromáždění na Václavském náměstí podpořilo stávkující. Bobovize vysílá odkud se dá a kašíruje pozadí prázdného velína.

    Čtvrtého - Hodač se zhroutil (odvezen do nemocnice) a řízení ČT se ujala Bobošíková.

    Pátého - mimořádné jednání poslanecké sněmovny v přímém přenosu. ODS se po 10 letech pohrdání zákonem bije za jeho dodržování. Zeman v závěru projevu napadl presidenta Havla.

    Desátého - Bobovize se položila. Národu se ulevilo a začal se bavit (např. Události - černá půlhodinka s bílými titulky o boji proti neautorizovaným informacím).

    Jedenáctého - “Dobrý den, zmanipulovaný dave!” - tak zdraví Z. Svěrák 60 tisíc lidí na druhém shromáždění na Václavském náměstí. Hodač rezignuje a pověřuje řízením V. Valterovou.

    Dvanáctého - Druhá mimořádná schůze posl. sněmovny odvolává Radu ČT. Klaus se neovládne při projevu poslance P. Svobody (US). K. Dostálová (ODS) klesá na úroveň pavlačové drbny. Exceloval předseda klubu ODS Tlustý, když v průběhu jednání (po poradě Zemana s Klausem) prohlásil: “Poslanci ODS v každém případě zákon podpoří”. Bylo vymalováno, oposmlouva zafungovala, špatný zákon o ČT schválen. Ministr kultury P. Dostál si zalhal, když bylo potřeba napravit první hlasování o tom, že “v České republice nebyla a není ohrožena svoboda slova”.

    Patnáctého - ČT v pořadu Fakta zveřejnila výpisy z účtú mobilních telefonů členů Rady ČT. Nade vší pochybnost byla prokázána účast politiků v práci radních. Již v listopadu byl puč ODS předjednán s hlavními aktéry Hodačem a Bobošíkovou.

    Sedmnáctého - Odbory obsadily ředitelnu a L. Paluska převzal funkci GŘ do doby, než V. Valterová ukáže “papír”. První a poslední vážná chyba stávkujících. Senát vrací zákon o ČT sněmovně.

    Dvaadvacátého - Falbr nabízí dohodu, Valterová odmítá.

    Únor

    Druhého - Valterová nechce stávkujícím vyplatit mzdu za leden. Nestávkující mají poslat žádost o mzdu do tajné schránky. Mimořádně nechutným způsobem se Valterová odepsala.

    Šestého - veřejné slyšení 6 kandidátů na ředitele ČT v poslanecké sněmovně.

    Devátého - sněmovna volí Jiřího Balvína prozatímním GŘ (Balvín 102, Kochman 34, Měchura 22, Kralert 17, Bobošíková 9, Valterová 4) . Ten okamžitě odvolává J. Bobošíkovou, posléze Valterovou a Beznosku. Desátého - stávka po 41 dnech končí. Stávkující dosáhli splnění všech svých požadavků.

    Bylo to o lidech. Nejhorší dojem udělala majitelka penzionu z Krkonoš. Její kvalifikací byla drzost a prostředkem agresivita. Klasický příklad ztráty soudnosti a zaslepenosti mocí. V těsném závěsu je s estébáckými manýry její zatloukaná přítelkyně Kateřina Dostálová. Na třetím místě mám pana Železného. Kdyby došlo na jeho slova, ČT dnes už neexistuje. Mimořádně destruktivně zapůsobil V. Klaus prohlášením o nutnosti privatizace ČT. Následuje Jan Čulík. Udělal z BL hlásnou troubu svého jediného a neomylného výkladu krize v ČT. Paní Valterová sehrála smutnou roli. Projev ve sněmovně, vyvěšení billboardů a zadržení mezd jí ČT nezapomene. Za ní je Jana Bobošíková. Ta postavila barikády, ta znepřátelila, co se dalo. Daleko za ní jsou pánové Hodač a Mareš. Svým způsobem oběti. Poslanec V. Kučera starší pronesl ve sněmovně takový blábol, že jsem plně chápal papír s omluvou divákům, který jiný poslanec ukázal na kameru. Demagog k pohledání. Nedobrý pocit zůstal z těch lidí, kteří se rozhodli vystoupit v Bobovizi (J. Kodet, I. Janžurová, M. Štěpánek, I. Mládek), stejně jako z petiční akce vedení divadla Ta Fantastika.

    Na druhé straně vynikli účastníci stávky. Smekám před všemi a jen zvýrazňuji paní Drtinovou a pana Dekoje. Vedle nich jsou to lidé, kteří chodili na Kavčí hory a kteří přišli na Václavské náměstí. Na největším polistopadovém shromáždění vystoupili umělci, odboráři, představitelé různých svazů, novinářů, studentů, atd. Neuvádím konkrétní jména, abych na někoho nezapomněl, snad jen radikálního J. Krause. Pozitivní roli sehrál president Havel. Ve sněmovně se za ČT jednoznačně postavila Čtyřkoalice, někteří poslanci ČSSD a poslankyně Machatá. V senátu pak byl nejvíce vidět a slyšet pan Žantovský a Ruml (neslaně nemastně působil předseda senátu Pithart). Radou ČT se nenechal umazat pan Rejchrt. Velký dík patří pánům Rychetskému, Špidlovi a Grossovi, kteří odolali tlakům na silové řešení. Neocenitelná byla podpora mezinárodních odborových a profesních organizací, jakož i médií.

    Je konec a já mám dobrý pocit. Dobrý pocit z toho, že to s naší občanskou společností není tak špatné. Že už na sobě nenecháme dříví štípat. Že víme, kdo je kdo a do voleb to nezapomeneme. ODS sela aroganci a touhu po moci, sklidila celonárodní bouři odporu. ČT se nemusí za nic omlouvat. Boj za nezávislost dotáhla do vítězného konce. Novému řediteli, panu Balvínovi, přeju hodně zdaru.


    Vítězství pracujícího lidu v ČT

    Jiří Maroušek

    Ano, v poledne 10.2.2001 zvitezil pracujici lid v Ceske televizi a tim ukoncil 41 dni trvajici okupacni stavku na zarizeni, ktere patri vsemu pracujicimu lidu. Novy reditel splnil absolutne vsechny pozadavky stavkujicich okupantu a nasledne stahl veskere vypovedi pracujicich CT...

    Az jsem se snazil o humor, nicmene pri pohledu na noveho reditele, radostne redaktory a odborare a okamzite chvaliciho pana Havla mi bylo smutno, lepe receno spatne.

    Ze to cele takto dopadne, bylo jiz predem jasne, nicmene jsem doufal, ze uznani zakona ( a ne jednoho) bude alespon castecne naplneno.

    Jedine pozituvum, ktere jsem onoho pamatneho dne zaregistroval, bylo zmizeni slova STAVKA z obrazovky CT a take "reklama" na nedelni shromazdeni pred CT.

    Preji CT a jejich odborarum, aby byly stale ve strehu a na strazi, kdyby jim v CT chtel nekdo zacit nahodou zase delat poradek.


    ČT - demokracie?

    Jindřich Dvořák

    Demokracie dostala opet poradne na pr.... Volba noveho, byt prozatimniho reditele CT prokazala totalni zabednenost nasich politiku a jejich plne gate z novinaru.

    De facto ve svem vlastnim zajmu nemohli nikoho jineho zvolit, protoze pan Komers jiz pred slysenim kandidatu vyhrozoval, kdyz nebude reditel podle jejich gusta, tak svolaji lidi na Letnou.

    Ne, nemyslim si, ze by tam prislo tentokrat tolik ocekavanych priznivcu svobody slova jako na vaclavske namesti, ale nasim politikum to jako vyhruzka dostatecne stacilo, sedli na zadek a prosadili cloveka, ktery vzbourencum vyhovoval.

    Nerozhodovaly ani v nejmensim schopnosti, ale prijatelnost pro lidi, o jejichz protipravnim jednani neni pochyb. Potazmo tak predevsim politicke zajmy a strach z reakce anarchistu v CT. Statni moc opet projevila totalni neschopnost nejen vymahat a prosazovat pravo a zakon, ale i totalni neschopnost uvazovat zdravym rozumem.

    Rozhodly politicke a potazmo osobni zajmy jednotlivcu.

    Vubec mne neprekvapi, az se podobnym zpusobem zacnou bourit zamestnanci jinych statnich nebo polostatnich organisaci, az nasi politici budou zase na objednavku menit zakony a lezt do pozadi dalsim a dalsim vzbourencum.

    Pred lety s tim zacal pan Lux pri vyjednavani se zeleznicnimi odbory a dnes jsme svedky pokracovani. Kdo bude priste?

    Pri pohledu na noveho reditele vidim jedine jeho plus v tom, ze delal dlouha leta v CT. Avsak jeho reference jsou vskutku zajimave. V roce 1997 propusten pro spatne hospodareni, po roce od sveho propusteni se objevuje na pouhych 7 mesicu na miste manazera v Ceskomoravskem tenisovem svaze. Proc z takoveho mista tak brzy odesel, vi jen on a par zainteresovanych, ale ja si nemyslim,ze by clovek z takoveho mista odchazel tak brzy sam... dalsi pulrok po odchodu z tenisoveho svazu nastupuje jako reditel vyroby v CNTS, spolecnosti, ktera nic nevyrabi a je na pokraji totalniho krachu. Je vskutku zajimave, ze clovek s tak dokonalymi zkusenostmi v CT nemohl najit odpovidajici misto ... Pan Mathe asi velmi dobre vi, proc nechce jeho zvoleni nikterak komentovat.

    Jaky ze  to bude reditel ? Nevim, ale pokud nejaky „reditel“ nastoupi a hned na zacatku slovy pani Dostalove sklapne paty pred panem Komersem a splni do detailu behem par minut veskere pozadavky vzbourencu ,pak mam hned nekolik duvodu si myslet, ze to neni pan Balvin ,kdo je skutecnym reditelem v CT.

    Jiste, mnozi reknou, ze stavka konci a situace se uklidni. Ale v tom pripade se ptam.

    Co je v CR rozhodujici pro vykon funkce vrcholneho manazera verejnopravni organizace ?

    Schopnosti odborne a moralni nebo politicke ? Pan Dostal se pri slyseni kandidatu zeptal hrdinsky a populisticky pani Bobosikove „a to chcete dal vest valku ?“

    Tato dama mu klidnym tonem odvetila, ze zadnou valku ona nevede, a ze by to zadna valka nebyla, kdyby ji z toho neudelali samotni politici.

    Slova o demokracii nelze v teto zemi brat moc vazne, protoze pokud jejich vyznam neznaji a nechteji chapat ani ti,kteri ji hlasaji a maji casto v nazvu sve strany,pak se nejedna o demokracii ale diktaturu proletariatu, pouze s jinym kabatem a jinymi tvaremi.

    Zeme, kde neni stat schopen treba i silou prosadit vykon prava a dodrzovani zakonu, kde politici nejednaji ani v nejmensim v zajmu svych volicu,ale pouze v zajmech svych stran a osob,kde jsou stale nekteri rovnejsi mezi rovnymi a anarchie je nejen tolerovana ale samotnymi politiky chranena a povysovana nad zakon neni demokraticka ani omylem a bude trvat jeste velmi, velmi dlouho nez se skutecne demokracii alespon priblizime natolik, abychom se mohli od jinych demokracii ucit.

    Zatim je to jen casto nechutna a smutna hra na neco, co s  terminem demokracie nema absolutne nic spolecneho.


    Dvojí metr české policie

    Trestní oznámení sdružení Meritum na INPEG

    Sdružení MERITUM (dále jen sdružení) je právnickou osobou - občanským sdružením s cílem mimo jiné sledovat dodržování lidských práv a základních svobod a dodržování principů občanské společnosti a zákonnosti.

    Předsednictvo sdružení v reakci na řádění kriminálních živlů v ulicích Prahy ve dnech 25. až 27. září 2000 se rozhodlo podat toto oznámení s úmyslem urychlit nalezení a potrestání osob, jež jsou organizátory a podněcovateli násilí a nepokojů probíhajících v Praze v těchto uvedených dnech.

    Při zhodnocování skutečností nasvědčujících páchání trestné činnosti vycházelo předsednictvo především z informací z médií, tedy televize, rozhlasu a tisku. Dále vycházelo z informací uveřejněných na internetových stránkách Sdružení Inpeg (Iniciativa proti ekonomické globalizaci).

    Skutečnosti, ze kterých sdružení vychází:

    Ve dnech 25. až 27 září 2000 proběhla v Praze organizovaná jednání osob projevující se zejména:

    1. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném napadání přísluníků Policie České republiky a Městské policie hlavního města Prahy se zjevným úmyslem násilím působit na výkon pravomoci veřejného činitele a pro tento výkon, a to se zbraní (zejména dřevěné tyče, dlažební kostky a další hmotné předměty vrhané na uvedené příslušníky). Tímto jednáním byla způsobena újma na zdraví policistů, novinářů a dalších osob vyskytujících se v místě nepokojů nebo těžká újma na zdraví a způsobena škoda na majetku soukromém a veřejném dosahující nejméně větší kody, podle odhadu médií však zjevně škody velkého rozsahu.

    2. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném vydání v nebezpečí újmy na zdraví fyzických osob a nebezpečí vzniku škod na majetku fyzických a právnických osob házením zápalných lahví (tedy s úmyslem zapálit či způsobit požár) a házením předmětů způsobilých zranit fyzické osoby (zejména příslušníky policie a další přítomné osoby). Tímto jednáním byla způsobena těžká újma na zdraví policistů a dalších osob a škoda velkého rozsahu na majetku soukromém (fyzických a právnických osob) a veřejném (obce Praha a příslušných shora uvedených městských částí).

    3. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném zvyšování obecného nebezpečí (jednání ad 2), tedy ve stupňování jednání popsaném ad 2); a dále jednáním spočívajícím v úmyslném organizovaném ztěžování činnosti ke zmírnění a odvrácení obecného nebezpečí, spočívajícím zejména v organizovaném rušení telekomunikačního provozu vysílaček Policie České republiky značky Matra vysílači elektromagnetického signálu (rušičkami) umístěnými na dopravních prostředcích.

    4. Jednáním spočívajícím v hromadné a organizované úmyslné účasti na napadání jiných osob (například obyvatel Prahy, novinářů, účastníků výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nebo účastníků pokojných demonstrací, nezúčastnivších se násilí) s úmyslem hrubým způsobem rušit shromádění občanů a dalších osob (Výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky).

    5. Jednáním spočívajícím v účasti na organizovaném a hromadném úmyslném napadání fyzických osob (zejména příslušníků Policie České republiky a Městské policie hl. m. Prahy, novinářů) s úmyslem ublížit jim na zdraví útokem pomocí zbraně (zejména tyče, dlažební kostky, zápalné lahve). V řadě případů k újmě na zdraví či těžké újmě na zdraví došlo.

    6. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném omezování osobní svobody fyzických osob, kdy bylo účastníkům Výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky bráněno ve svobodném pohybu po hlavním městě Praze blokováním dopravních prostředků, ulic a dopravních tepen, dále blokádou budov, a to zejména budovy Kongresového centra a sousedících administrativních budov.

    7. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném vyhrožování účastníkům Výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Účastníkům zasedání pohrůžkou těžké újmy spočívající v nemožnosti svobodného pohybu a uzavření v Kongresovém centru, respektive pohrůžkou násilí, s cílem donutit účastníky rozhodnout o zrušení shora uvedených institucí. V souvislosti s naplněním výhrůžek uvedených shora byla způsobena škoda velkého rozsahu na soukromém a veřejném majetku jednáním popsaným pod dalšími body.

    8. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném omezování účastníků Výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve výkonu jejich práva na pokojné shromáždění pohrůžkami násilí a těké újmy spočívající v nemožnosti svobodného pohybu a uzavření v Kongresovém centru.

    9. Jednáním spočívajícím v účasti na hromadném a organizovaném úmyslném poškozování věcí jiných osob, zejména soukromých fyzických a právnických osob a obcí (Praha a shora uvedené městské části) s cílem takové věci zničit či učinit neupotřebitelnými pro jejich původní účel (likvidace chodníků, cest, silnic, veřejného osvětlení, zábradlí a dalších veřejných instalací). Uvedeným jednáním byla způsobena škoda velkého rozsahu.

    Sdružení se domnívá, že jednáními sdružením neztotožněných fyzických osob uvedenými shora byly naplněny skutkové podstaty těchto trestných činů:

    1. trestný čin útok na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 a), b), odst. 2 a), b), c) a případně i odst. 3 trestního zákona;

    2. trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 2 a), b), c) trestního zákona;

    3. trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 2 a), b), c) trestního zákona;

    4. trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1, 2 trestního zákona;

    5. trestný čin ublížení na zdraví podle § 221, odst. 1, 2 c), případně § 222 odst. 1, případně § 223 nebo § 224 trestního zákona;

    6. trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2, 3 a případně odst. 4 trestního zákona;

    7. trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 a), b), c), d), popřípadě odst. 3 trestního zákona

    8. trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování podle § 238a odst. 1 trestního zákona

    9. trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 c), d), popřípadě odst. 3 trestního zákona

    Sdružení se domnívá, že jednání popsaná shora nebyla náhodná, nýbrž že s ohledem na některé skutečnosti (např. barevné odlišení proudů osob dopouštějících se těchto jednání při jejich přiblížení Kongresovému centru, "výbava" takových osob zbraněmi - tyčemi apod. a ochrannými prostředky dovezenými zahraničními osobami i ze zahraničí a dopředu připravenými, organizované rušení telekomunikačního systému Policie ČR, atd.) se jednalo o jednání organizované, jež má své organizátory, návodce a pomocníky. Bez činnosti organizátorů, návodců a pomocníků by k jednání shora popsaným vůbec nemohlo dojít, resp. by k němu nedolo v rozsahu a formě, jak se udála.

    Z uvedeného důvodu se sdružení domnívá, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů shora uvedených týkajících se jednání ad 1) a 9), a to sdružením neztotožněnými osobami ve fázi přípravy, a neztotožněnými osobami jako účastenství ve formě pomoci, návodu a organizace.

    V souvislosti s výše uvedeným sdružení uvádí, že z médií zjistilo i další následující skutečnosti. Fyzické osoby Viktor Pioretský a Alice Dvorská, které byly novináři nejčastěji tázány jako osoby reprezentující organizátory, resp. jako organizátoři shromáždění osob vyústivších v jednání popsaném shora ad 1) a 9), a jako reprezentanti sdružení Inpeg (Iniciativa proti ekonomické globalizaci), veřejně v médiích (televize, tisk) se přihlásily k některým shora popsaným jednáním (např. ad 6), 7), 8) jak výše popsáno). Uvedené osoby veřejně podněcovaly k některým jednáním (omezení účastníků Výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v jejich pohybu jejich zablokováním v Kongresovém centru, dokud uvedené instituce nezruší apod.). Navíc některá jednání shora popsaná veřejně schválily, když však tato jednání naplnila skutkovou podstatu shora uvedených trestných činů (omezení účastníků Výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v jejich pohybu jejich zablokováním v Kongresovém centru, dokud uvedené instituce nezruší apod.).

    Z uvedeného důvodu mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podněcování podle § 164 trestního zákona a trestného činu schvalování trestného činu podle § 165 odst. 1 trestního zákona.

    Žádáme, aby shora uvedené skutečnosti orgány činné v trestním řízení prověřily a v případě, že podle zjištění orgánů činných v trestním řízení došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů shora popsaných, žádáme o příslušný právní postup. Zároveň žádáme o vyrozumění, jak bylo s tímto podnětem naloženo.

    V Praze dne 28. září 2000. Mgr. Jaroslav Novák, advokát v plné moci, za sdružení MERITUM

    Za správnost: Jaromír Piskoř, tajemník sdružení MERITUM.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|