V České republice je nebezpečno
Jan Čulík
Dost jsme se zasmáli - ale spíš smutně - v neděli s Andrewem Stroehleinem tvrzení Marka Vítka z pořadu Fakta České televize, že jejich "úspěch", pořad Fakta, kde prozradili printouty mobilních telefonů vybraných členů Rady ČT a spáchali tak zřejmě trestný čin, za něž mohou být odsouzeni až na pět let do vězení, případně k pokutě 5 milionů Kč, je prý stejně investigativní jako investigativní pořady televize BBC. - Ano nakonec celá rebelie, kterou uspořádala od poloviny prosince 2000 zakonzervovaná redakce zpravodajství České televize, to jsou např. ve Velké Británii jistě zcela běžné záležitosti, které se dějí skoro každý týden, konstatuje Andrew Stroehlein. Zrovna minulý týden rebelovala redakce zpravodajské relace na BBC 2 Newsnight, vedená Jeremy Paxmanem. Vzali si na pomoc na televizní obrazovku Spice Girls a Micka Jaggera, pomáhal jim taky Paul McCartney, okrášlili se anglickými trikolórami a za nadšeného souhlasu celého národa vyhnali z úřadu generálního ředitele BBC Grega Dyka. Pak okupovali BBC Television Centre ve White City v Londýně, BBC přestala vysílat normální zpravodajství a na všech svých okruzích domácího i zahraničního rozhlasového a televizního vysílání, sledovaných po celém světě, se jala vysílat emocionální hudbou podbarvené zpomalené záběry redaktorských vzbouřenců z londýnského Television Centre, jak tam přespávají a užívají suché záchody. Paul McCartney složil za tímto účelem zvláštní píseň s textem "Jděte už někam", operativně ji nahrál za doprovodu liverpoolské filharmonie, a všechny okruhy televize BBC ji opakovaně vysílaly jako doprovod k záběrům vyhnaného Grega Dyka a jeho managementu. Labouristický premiér Tony Blair i šéf konzervativní strany William Hague reagovali pozitivně na televizní apely vzbouřenců, zrušili svůj normální politický program, vzali si spacáky a šli podpořit vzbouřeného Paxmana přespáváním v newsroomu ve White City. Národ byl dojat, statisíce lidí přišly demonstrovat na Trafalgar Square a průzkumy veřejného mínění ukázaly, že mají vzbouřenci 73 procentní podporu britského obyvatelstva. - Necítíte, jak je to absurdní, když se převede to, co se nyní děje v ČR a lidem se to tam snad zdá normální, protože nic jiného neznají, do kontextu jiné země?
Vezměte si každou jednotlivou epizodu, která se od začátku vzbouření redaktorů zpravodajství ČT před Vánocemi odehrála, napište si ji stručně jednou větou na čistý arch papíru a chvíli nad ní zauvažujte. Dostaví se autentický pocit, že jste v Bohnicích. K tomu se nedá dodat nic. K jinému závěru nedojde nikdo, komu jsou známy veškeré podrobnosti této krize a kdo je schopen na ni hledět s chladnou hlavou a s odstupem.
Nejděsivější je na celé krizi skutečnost, že se národ nechá takto jednoduchým způsobem zmanipulovat pouhou televizní stanicí. Nejstrašnější je pohled na údajné intelektuály, prý elitu české společnosti, kterým chybí základní schopnost požadovat fakta a racionálně je analyzovat.
Chápu, že lidé nemají informace - česká média jsou špatná a o podrobnostech, které jsou u kořenů této krize, českou veřejnost neinformovala. Kromě toho, občan jistě nemá povinnost být stoprocentně informován o všech aspektech veřejného života - od toho tady právě mají být dobré sdělovací prostředky, aby pro něho jasně a profesionálně vyhmátly, co je důležité.
Hrůzné je však to, že občané jsou ochotni vytvářet si na určitou situaci konečný názor jen na základě povrchní emocionální manipulace - že nepociťují touhu si - ve vlastním zájmu - k danému problému zjistit spolehlivá fakta. Nejvarovnějším je, že v české společnosti neexistují skoro žádní inteletuálové, skoro žádní rozmyslní jednotlivci, kteří by dokázali dostatečně odvážně a jasně říci: Lidi, nehloupněte: prosím vás, rozeberme si tu celou věc pořádně: stali jste se obětí stínohry. V ČR se příliš věří na nejrůznější insinuace, bez podpory ověřitelných faktů. Tak se člověk dostane do začarovaného kruhu, do zrcadlové síně.
Jsou-li lidé ochotni propadnout jakékoliv veřejně ventilované hysterii, skrývá se v tom nebezpečí potenciálního fašismu. Ten chápu jako ochotu neinformované veřejnosti začít emocionálně podporovat povrchně líbivý, nehluboký populistický program.
Lidé, kteří o podstatě této televizní krize něco vědí, opakovaně zdůrazňovali, že její podstatou nebylo žádné "spiknutí ODS" ve snaze ovládnout veřejnoprávní Českou televizi. Sám jsem zde už několikrát svědčil o tom, že Jiří Hodač nebyl - jak tvrdí vzbouřenci v ČT - dlouhodobě připravovaným kandidátem ODS na funkci generálního ředitele ČT, že to byl kompromisní kandidát, přijatý na poslední chvíli a že nejaktivnější členové Rady ČT zamýšleli jmenovat profesionálku Kateřinu Fričovou. I Nikolaj Savický z vedení ČT konstatoval, že by ČSSD či ODS musela být opravdu hloupá, kdyby se v situaci relativně pluralitní demokracie pokusila o něco tak hazardního, jako ovládnout Českou televizi prostřednictvím puče. Strana, která by se o něco takového pokusila, by tím spáchala sebevraždu. Každý přece totiž ví, že by neovládla ostatní sdělovací prostředky a ty by na puč poukazovaly. Bylo geniálním tahem protivníků ODS z Unie svobody, že se jim podařilo vytvořit umělý dojem takového puče.
Jistě, do určité míry si za nynější prohru mohou Václav Klaus a ODS sami: ve vášnivé, naprosto iracionální reakci českého obyvatelstva sklízejí plody své předchozí arogance i zkorumpovanosti.
Jenže, myslím, věc je složitější. Klaus ani jeho ODS se zdá se mi nedopustili na české veřejnosti takových drastických zločinů, aby se jim musela česká společnost nyní pomstít takovýmto strašným způsobem.
Jde o něco trochu jiného. Lidé v ČR jsou všeobecně frustrováni neuspokojivostí života ve své zemi i českou politikou. Jsou frustrováni z politiky i z ekonomiky. Chtějí, aby se jim vedlo líp. V zemi chybí analýza, proč se lidem vede špatně. Namísto toho, aby byli lidi schopni věcně zjistit, co je podstatou společenských problémů, propadají v důsledku frustrace emocionální zuřivosti. Právě Václav Klaus a jeho ODS se staly terčem všeobecné, zuřivé emocionální frustrace. Unii svobody a vzbouřeneckým novinářům se podařilo této frustrace velmi efektivně využít.
Za nesmírně znepokojující považuji, jak rychle se národ dokázal vrátit k stalinským praktikám denunciace a likvidace dobré pověsti a jak citlivě na ně reaguje široká veřejnost - manipulátoři ji těmito praktikami dostávají přesně tam, kde ji chtějí mít.
Všimněte si jediného: český národ nezkoumá argumenty, nerozbírá, co kdo říká, nejde ke kořenu věci, ale rozbírá, kdo to říká. Jestliže přišla Jana Dědečková s argumentem, že je zapotřebí Českou televizi zprofesionalizovat a otevřít její financování veřejné kontrole, její odpůrci nereagovali proti ní kritikou tohoto argumentu, ale pokřikem, že jde o puč ODS, případně o snahu zdiskreditovat Janu Dědečkovou jako osobu.
Janu Bobošíkovou, jednu z nejlepších profesionálních novinářek, jakou Česká republika má, se odpůrci nepokusili zdiskreditovat tím, že by vstoupili do debaty o jejích novinářských principech, ale bezostyšným rozšiřováním její žádosti o zaměstnání v České televizi v roce 1989, kterou vzbouřenci neoprávněně ukradli v archívech ČT, případně rozšiřováním fotografie z technologické konference na brněnském Invexu, kde náhodou Bobošíková stojí vedle Klause. Nereagovat na argumenty, ale namísto toho se snažit zničit protivníkovi jeho dobrou pověst, to jsou leninské, těžce kágébácké dezinformační principy. Je politováníhodné - píše o tom v dnešním vydání BL také Jiří Svoboda - jak efektivně využili televizní vzbouřenci těchto diskreditačních metod ze zbrojnice komunistické tajné policie a jak rychle jim to veřejnost sežrala i s navijákem.
Celou českou televizní krizi lze interpretovat ze všeobecného hlediska jako střet ideologií.
Dobře to definoval Milan Šmíd, když v prosinci napsal ve své Louči:
"Jak jsem měl možnost poznat Janu Dědečkovou, dokážu si představit její postoje k situaci v ČT. Podnikatelka "klausovka", která chce, aby věci fungovaly, se náhle setkává s odlišnou kulturou dotované instituce veřejné služby, v níž přežití pracovníka závisí více na loajalitě k podniku a jeho personálním strukturám než na skutečném výkonu, instituce, v níž tvorba pořadů je vlastně jakýmsi nepřetržitým zadáváním veřejných zakázek (…) což s sebou nese nebezpečí klientelismu. Kromě toho je to instituce, v níž se těžko hledají jednoduchá kritéria efektivity a kde se tak snadno zahnizďuje lajdáctví a šlendrián. Dokážu si představit, co si asi Jana Dědečková myslí, když sedí na diskusi FITESu a dozvídá se o vnitřních poměrech v ČT, o jánabráchystické dramaturgii, o neschopných a neochotných řidičích a osvětlovačích, které navíc nikdo není schopen vyhodit."
Stoupenci volnotržní ideologie z Občanské demokratické strany se pokusili vnutit České televizi principy profesionalismu, otevřenosti a požadovali, aby se Česká televize byla nucena ze své práce demokraticky zodpovídat. Střetli se s intenzivní, z komunismu stále ještě přežívající vnitropodnikovou kulturou, která byla naprostým opakem všech zásad otevřené demokracie a volného trhu.
Dědečková a její stoupenci jednali neobratně a dopustili se celé řady chyb, jichž jejich protivníci v České televizi využili proti nim s velkou škodolibostí a neobyčejně efektivně.
Je však pozoruhodné, že při obraně televizního statu quo využili vzbouřenečtí redaktoři technik, které mají svůj původ v komunistické éře. Vzdali se posledních zbytků kritického odstupu a začali místo zpravodajství vysílat systematickou politickou propagandu. Soustředěné mediální kampaně v českých sdělovacích prostředcích mají svůj původ ve stalinských padesátých letech ("Psovi psí smrt!") a znovu byly intenzivně využívány v neostalinských letech sedmdesátých. Televizní rebelové využívají estébáckých technik, jejichž cílem je likvidace důvěryhodnosti protivníkovy osobnosti, takže se pak nikdo už vážně nezabývá jeho argumenty.
Americký politolog Fred Eidlin se zmínil ve své studii "Logic of Normalisation" (Logika normalizace) v sedmdesátých letech o tom, že většina politiky Pražského jara roku 1968 měla formu "rezolucí, které odesílaly pracovní kolektivy na podporu té či oné reformní myšlenky". Eidlin právem poznamenává, že lidé v normální demokratické společnosti neposílají hromadné protestní, ani podpůrné rezoluce. I v roce 1968 to byl pozůstatek stalinských zvyklostí z padesátých let, kdy si zaměstnanci podniků zvykli odesílat četné společné "otevřené dopisy" odsuzující "třídní nepřátele", oběti vykonstruovaných soudních procesů.
Podobné techniky se v ČR objevily znovu. Za poslední měsíc opět posílají nejrůznější instituce rezoluce, které podporují "spravedlivý boj bojovníků o naši televizi". Česká společnost zjevně nemůže úplně překonat svou stalinskou minulost.
Nezastírám, že mě chování velké části české společnosti za poslední měsíc šokovalo. Nedomníval jsem se, že míra patologického rozkladu české společnosti je tak hluboká. Doufejme jen, že z tohoto dna je už možný jen vzestup. Eugen Haičman má pravdu, když v dnešních Britských listech konstatuje, že
televizní vzbouřenci vlastně stoprocentně splnili svou povinnost redaktorů veřejnoprávní televize a upozornili na hlubokou krizi, v níž se nachází tato společnost. Byť trochu nestandardním způsobem. Můžeme děkovat Bohu, že jde "jenom" o televizi. Představte si, že by se naše země ocitla jako již mnohokráte ve stavu skutečného ohrožení demokracie. A představte si, že v ní budou figurovat aktéři současné frašky.
Odvážím se, byť s nutnou dávkou jedovatosti, tvrdit že televizní vzbouřenci vlastně stoprocentně splnili svou povinnost redaktorů veřejnoprávní televize a upozornili na hlubokou krizi, v níž se nachází tato společnost. Byť trochu nestandartním způsobem. Můžeme děkovat Bohu, že jde “jenom” o televizi. Představte si, že by se naše země ocitla jako již mnohokráte ve stavu skutečného ohrožení demokracie. A představte si, že v ní budou figurovat aktéři současné frašky. Nejde jen o druhořadé redaktory, stejně druhořadé máme i politiky. Můžeme použít i slovo neschopné. Více než spiknutí mafií či tajných služeb nebo pokusů o vytunelování televize se za celou věcí ukrývá obyčejná lidská blbost. Jelikož chování hlupáka je naprosto nevyzpytatelné, může se mnohým zdát, že se někde v dáli ukrývají jakési temné síly. Pokud existují, tak se samozřejmě na každé takovéto krizi přiživí. Osobně s nimi ale nekalkuluji.
Jsou i jiné temné síly. Jmenují se lidská neschopnost a nezodpovědnost. Jsem přesvědčen, že tyto dvě hrají v celém problému rozhodující roli. Bojovat za svobodu slova v zemi, kde si v kontaktních pořadech rozhlasu může každý vyslovit svůj blábol přímo do éteru, je absurdní. Svoboda slova má jeden předpoklad. Tím je odpovědnost lidí za své jednání. Zase mám pocit, že píšu banality, ale tuto banalitu mnozí z nás nechápou. A nechápou jí především ti, kteří mají moc rozhodovat. Max Weber mluví o dvou typech etiky. První nazývá etikou přesvědčení, druhou etikou zodpovědnosti. Tu druhou klade samozřejmě výše. Své přesvědčení hájili někteří členové rady ČT až do hořkého konce samotné rady.
Ono to vypadá pěkně, když někdo setrvává na svém názoru, ale mívá to občas dosti obludné následky. Vzbouřenci necouvnou ve svém svatém zápalu ani o píď. Senát vrátil návrh televizního zákona sněmovně. Už dříve Jan Ruml ve své svaté pravicovosti nepřistoupil na koalici se sociálními demokraty a vznikla opoziční smlouva a tím současná situace. A tak dále.
Náš spor nemá jediného prvořadého aktéra, ten by jednal právě ve smyslu vyšší etiky odpovědnosti a třeba i malinko slevil ze svých zásad jen aby nalezl kompromis. A není kde ho vzít. Jiřího Hodače je mi lidsky líto, ale když na něco nemám, tak jdu od toho. Na co se vlastně pořád spoléhal, ví přesně jen on sám. Nicméně jeho “oběť ukázala křehkost naší demokracie. Její pilíře jsou totiž narušeny. Zde selhala moc výkonná, zákonodárná i soudní. A Hodač se na ně asi spoléhal. Jsme bohužel v České republice. Výkonná moc, v našem případě ministr vnitra, mohla zasáhnout.
Čtu stále různé právní expertizy o tom, jestli mají či nemají zaměstnanci právo okupovat pracoviště. Ale televizní velín přece není fabrika. To je strategický objekt. Já mám pocit, že toto nikomu nedochází.
Idea internetu pochází od armády. Vědci dostali zadání, vytvořit takovou síť, která bude funkční i v případě, že bude její podstatná část vyřazena z provozu. Síť, která nebude mít žádné řídící centrum.
Televize takové centrum má, a proto je mnohem zranitelnější a zneužitelnější. Nikdo z politiků si toto buď neuvědomil, anebo sice uvědomil a zároveň měl strach o své politické preference.
Naštěstí jde “jen” o veřejnoprávní televizi a jejího ředitele. Představme si jednání našich současných politiků třeba v případě vojenského ohrožení státu. Běhá z toho mráz po zádech.
Stejně se ale zachovala moc zákonodárná i soudní. Poslanců je mnoho, tam je to horší, ale u soudu je to jednoznačné. Pokud by rozhodoval kvalitní soudce, nikoliv druhořadý byrokrat, našel by zákonný podklad pro vyklizení velína právě v tom, že by jej posuzoval jako mimořádně důležitý objekt, nikoliv jako továrnu. Jenže to chce mít vlastní samostatné myšlení a jednání a z toho vyplývající odpovědnost.
Jak se ale zachovali odpůrci televizní vzpoury? O bobovizi snad nemusím mluvit. Tady jde o jednání podle stejného schématu, jaký popisuji výše. Jana Bobošíková vsadila a ztratila svůj kredit dobré novinářky, jen proto že byla přesvědčena o správnosti toho co dělá. Já věřím tomu, co říká, a nemyslím si, že jednala v zájmu nějakých temných sil. Pouze ztratila soudnost. I to patří k jednání, které vychází z přesvědčení.
Opravdu křivdíme vzbouřencům, když nazýváme druhořadými pouze je. Musíme mluvit o druhořadosti našich elit. Tady někde je asi epicentrum veškerého dědictví naší minulosti a nejen komunistické. Chybí nám lidé, kteří dokáží v krizových chvílích jednat. Vystupovat pro či proti samotné televizní vzpouře je snadné. Rozhodovat a jednat na vlastní zodpovědnost už těžší. Vždy je jednoduší se ukrýt za předpis, stranický program, či vůli někoho jiného.
Bez prvořadých politiků, novinářů či soudců nikdy nebudeme kvalitní demokracií. Ani demokracie se neobejde bez autority. Jenže skutečnou autoritou musí být osobnost. Žádný zákon si sám od sebe autoritu nezíská. Autoritu může ale mít jeho dobrý interpret. Přirozená autorita je mnohem starší instituce než pozitivistická autorita, spoléhající na předpis.
Kvalita rozhodování spočívá ve schopnosti nadhledu. Schopnost nadhledu nevzniká snadno. Nejvíce manipulují ti, kdož jsou sami manipulováni. Vidění světa jako spiknutí je známka osobní slabosti. Nejsem-li si schopen poradit se svým životem, buď začnu na sobě pracovat, anebo mi nezbude než vidět všude temné síly, které se spikly proti mně, mojí rodině či “mojí televizi”.
Celou televizní krizi bych chápal jako varování. Může přijít i krize, kde půjde o mnohem více.
Estébácké manýry a ti druzí...
S panem inženýrem Jánským jsem na téma použití seznamu hovorů z mobilních telefonů v pořadu FAKTA ČT1 již polemizoval soukromě, kdy se neohradil proti mnou uváděným argumentům. Ohradil se proti mně a s pocitem řádně ukončené debaty mi plácl nějakou nálepku na čelo. V druhém kole na mne byl již vlídnější. Dobře chápu logiku pana inženýra Jánského: šlo o to dokázat, že jsou vybraní členové Rady prolhaní a nepřiznají, že si s politiky telefonovali. K usvědčení lháře je dobrý jakýkoli důkaz. Ať byl sebesporněji pořízen, ať je v kolizi se zákony a když jsme u "duchů": kolize s duchem Listiny základních práv a svobod je očividná.
Fakta právní povahy - ti, kdo neoprávněně získali sjetiny realizovaných hovorů, je užili v rozporu s účelem, pro který jsou pořizovány (pořizovány jsou z důvodů ekonomie, aby případný zuřivý zámořský telefonista ČT neruinoval - vedoucí mu dá neoprávněné hovory k úhradě). Druhým významným právním aspektem je, že z těchto sjetin získali a zveřejnili údaje o třetích osobách, které s režimem výpisu v ČT nemají vůbec nic společného.
A co by tomu řekl pan inženýr, kdyby kousek nějakého hovoru v ČT přehráli? Mohlo by to být ještě daleko působivější! Třeba by to mohl být důkaz. Některý vlivný poslanec by mohl telefonicky křičet na člena rady: "Tak už sakra toho Hodače zvolte! Máte na to ještě deset minut!". To by bylo ještě efektnější číslo. A nakonec, co třeba vrazit štěničku do květináče. Přišel by třeba na kus řeči pan Hodač, nebo paní Bobošíková a všechny jejich ďábelské záměry by vyšly nejevo jejich ústy - trochu by se to sestřihlo, aby to bylo údernější! Je v tom nějaký rozdíl, pane inženýre Jánský?
Není důležité, je-li takový zásah do čistě privátní, zákonem chráněné oblasti života jedince prováděn málo, delikátně, nebo masivně. To už je pouze otázka intenzity. Každý, kdo má tento typ myšlení (estébácký, bisácký, kágébácký, ciacký ect.) je nebezpečný pro potenciálně rizikové situace, kdy se společnost významněji vychýlí ze stability.
Plně v tomto ohledu chápu způsob myšlení Petra Cibulky a je myslím naprosto logické, že se na Václavském náměstí na demonstraci pokoušel vystoupit, ale ti, v jejichž režii to fungovalo, mu to znemožnili.
Cílem bohulibého konání v pořadu FAKTA nebylo dobrat se pravdy (i soud civilizovaného světa si přitom odpírá potěšení dobrat se pravdy zakázanými prostředky - v tom je étos spravedlnosti). Tady však nebyla cílem pravda, ale veřejné autodafé - páchlo to po zlámaných svíčkách, hozených na dlaždice před oltář. V přímém přenosu. Nejde jen o to dobrat se pravdy - zúčastnění ucítili krev a chtějí se hlavně dobrat vítězství a nosit na rukou šamany vlastního náboženství. A zjevovat vyšší pravdy různým kmenům politiků, zejména podle jejich kokard a spacích pytlů.
Všechni zveřejnění lháři jsou zhanobeni. Všichni slabší a citlivější jsou zastrašeni - zítra mohou vysílat čísla z mého, nebo z tvého mobilu. Tak drž hubu a krok. My si na tebe něco najdem. Třeba ti přihrajem kamaráda s dobře schovanou miniaturní kamerou cestou na rande.
V samotném hlavním stanu těch, kteří to vymysleli panuje nádherný pocit moci - zvládli to! Teď po těch Radních už ani pes neštěkne! Ale nemoc metastázuje - zatím neřekli všechno. Mají to v ruce. Komu volal pak ředitel...? Komu volal kdy kdo z vrcholného managementu...? Komu volal tamten redaktor, není to náhodou práskač? Nevolal někdo nějakému politikovi...?
Očistnou katarzí tohodle příběhu by bylo kdyby účastníky téhle ošklivé taškařice postavili před civilizovaný soud a soudili je podle práva. S akceptací všech polehčujících okolností. Krom trestu na svobodě by každý z nich, kdo má tyto metody za přijatelné nástroje útrpného práva, měl být tak na deset let vykázán z možnosti jakkoli mediálně ovlivňovat veřejné mínění.
"To není pro Tebe, hochu, to je takový ksindl", - říkával můj strýc. To bylo v jeho slovníku výrazem nejvyššího opovržení. Byl profesorem vysoké školy a uznávaným odborníkem světového jména v oboru metalurgie. Jsem jist, že by mně to dnes řekl zase.
Z něho má čtenář dojem, že každý nový ředitel by nutně jmenovaným publicistům pořady buď zrušil, což je málo pravděpodobné a nebo alespoň omezil jejich rozpočet, což je pravděpodobnější. Pokud by měly být některé zrušeny, je možné, že k tomu povedou dva důvody : buď malá sledovanost a nebo jejich kvalita. Obé se ovšem může vzájemně propojovat. Protože ale s kvalitou lze něco dělat, je nakonec poslední celkem reálnou hrozbou výměna moderátorů, či obměna autorů. To ovšem otevírá další otázky, týkající se především konkrétní kvality toho kterého pořadu a jeho "veřejnoprávní" přínosnosti. Na druhé straně veřejnoprávní televize nemůže vysílat jen pro co nejširší diváckou obec (jak se o to bohužel Česká televize trapnou zábavou snaží), ale měla by zaznamenávat i menšinová a "osamocená" myšlenková pnutí. Bohužel ani to se jí nedaří, neboť prostor dostávají stále titíž protagonisté, poměrně vyšeptalého názorového spektra.
Dovedu si představit, že mnozí publicisté budou smysluplnost svých projektů zuby nechty obhajovat a to třeba rovnou v Katovně. Tak jako tak je jasné, že poklidné časy by měli mnoha lidem v České televizi skončit. Je nanejvýš nutné, aby byla smysluplnost některých pořadů podrobena tvrdé kritice a analytickým rozborům. V diskusních pořadech se až na vyjímky objevuje stále stejný intelektuální okruh, zvaný do televize na základě neprůhledného klíče kamarádských a jiných vazeb tak, jako se v presentaci populární masové zábavy, objevují stále stejní televizní baviči.
Dovedu si představit výměnu nudného a nevýrazného "barmana" Michala Prokopa v pořadu Krásné ztráty. Nevyužívá podle mne možnosti které se mu v pořadu nabízejí, v konfrontaci dvou odlišných osobností jako hostů v "baru". "Rodinný podnik" Schulzů Sněží je podle mne také nahraditelný osobnostmi, které budou dávat méně najevo příklon k určitému typu myšlení a studio kreativně otevřou i jiným názorům. Totéž se týká veřejnoprávně nesrozumitelné "mlácečky slámy" pořadu Katovna (čajovna?), "zinstitucionalizovaného" kritika a jeho hostů. Tento uzavřený kritický "klub osamělých srdcí seržanta Justa", každým pořadem zdánlivé seriozní povahy, demonstruje ve skutečnosti tématickou a myšlenkovou chudobu.
Oproti tomu autoritám nepodrobující se řvoun Kraus i způsob vedení jeho talk-show, je zpestřením nudné uniformity zábavně-populárních pořadů. U nás se ale stalo dobrým zvykem nehledět na pravidlo, že čeho je moc, toho je příliš. Fero Fenič zase dokázal vytvořit nový typ "pohyblivého"dokumentu, který chce pomoci vytvářet národní sebereflexi. V poslední době ale poněkud ztrácí šťávu, ve své viditelné snaze někam společensky patřit. Těžko ale kupříkladu posuzovat finanční hodnotu toho, co produkuje Břetislav Rychlík.
Jakkoliv se nyní zdiskreditoval na straně vzbouřených redaktorů, jeho autorský přínos je pro české kulturní povědomí zcela mimořádný.
Jestliže Britské listy tvrdí že dobrá veřejnoprávní televizní stanice by se měla zabývat problémy obyčejných lidí, je to právě dokument a publicistika Břetislava Rychlíka, která proniká do periferních oblastí lidských činů a osudů lidí, často na okraji společenského zájmu. Předhodačovskou televizí pozastavený seriál Česká klišé, měl přispět k výpovědi o skutečném duchovním klimatu v naší zemi a jeho pozastavení bylo hrubou chybou. Měřit proto Rychlíkovi skrze finance hodnotu jeho sdělení, je v každém případě velmi zavádějící a snad i nepatřičné.
Ne všichni v ČR podporují televizní vzbouřence
Pane Culiku,
Uvodem dovolte, abych Vam podekoval za Vase dosavadni - na ceskem
medialnim trhu zcela ojedinele - zpravodajstvi tykajici se krize kolem ceske
verejnopravni televize. Nemel jsem v minulosti casto prilezitost setkavat se s
Vasim listem, ale myslim, ze teprve nyni docenuji, jak prinosny je pro
ceskou verejnost projekt, v jehoz cele stojite.
Se zajmem jsem si precetl vas prispevek o korenech krize v ceske televizi
(http://blisty.internet.cz/0012/20001227d.html#03), ktery (z podstatne lepe
informovanych pozic) plne potvrzuje me vlastni zavery.
V nedavne minulosti jsem
pusobil jako zamestnanec statni spravy a na zaklade tamnich zkusenosti mohu
rici, ze chovani televiznich vzbourencu nese vsechny symptomy zpusobu, kterym
se proti (jakekoliv) zmene brani zakonzervovana a zkorumpovana byrokracie.
Vase "obrana statu quo" to pojmenovava dokonale.
Presto mam pripominku: projevujete nazor, ze "verejnost vzbourence na zaklade
nekolika dni propagandistického vysilani ve prospech jejich kauzy podporuje".
Osobne se domnivam, ze situace zdaleka neni tak jednoznacna. Vzbourenci maji
nesporne podporu (dluzno rici ze na normalni spolecnost nezdrave sirokeho)
frustrovaneho segmentu ceske spolecnosti. Jde o barvitou, zrejme velmi prchavou
pospolitost. Integruje v sobe nostalgicke revolucionare, kterym tato revoluce
byla "ukradena" dnesni "arogantni politickou moci" (Dekujeme, odejdete) a tu
cast verejnosti, jejiz politicky rozhled urcuji antipatie k predsedum
smluvne-opozicnich stran (preskrtnute portrety Klause a Zemana). V neposledni
rade sem patri chronicky nespokojene obeti ceskeho kapitalismu, jejichz
politickou platformou az do sveho vstupu do vlady byvala na levici CSSD, na
pravici pak az do sveho vycpeni SPR-RSC. Prave k teto skupine se celkem
nepokryte obracel kontroverzni predvolebni billboard ctyrkoalice, sve misto zde
jiste maji i medialni uvahy Vladimira Mlynare o mozne obnove trestu smrti v CR.
Mam za to, ze tyto proudy dnes spolecne tvori zhruba tretinu ceske
spolecnosti. Spolecnym politickym programem je odstraneni stavajici vlady a
nicim nepodlozene presvedceni, ze ti, co prijdou po nich, proste musi byt lepsi.
Frustrovaneho cloveka lze podstatne lepe motivovat k ucasti v kolektivnich
natlakovych akcich nez spokojeneho obcana, ktery ma pocit ze "zas o tolik
nejde". Vzdyt nakonec i vyzva "Dekujeme odejdete", ktera pred ceskou verejnosti
pres masivni medialni propagaci zcela propadla, dokazala sveho casu na
Vaclavske namesti privest osmdesatitisicovy dav. Vyzva obcanske iniciativy "CT
- vec verejna" k podpore nosenim cervenobilych stuzek se v prazskych ulicich
nesetkala s zadnou podstatnejsi odezvou. Jsem presvedcen, ze posledni kroky
vzbourenych redaktoru (obsazeni reditelstvi CT) ceska verejnost vetsinou
nepodporuje.
Zaverem dovolte dotaz: ve sve analyze uvadite, ze ze si redaktori "Ceskou
televizi navykli pouzivat jako prostredku k vyjadrováni vlastnich nazoru a
prosazovani vlastnich cilu" a ze "kolos CT poskytoval vyhodne a netransparentni
zamestnani příslušníkum rozsahle obce soukromych televiznich vyrobcu a
podnikatelu". A co nevydelecne organizace? Je napr. nadace "Clovek v tisni pri
ceske televizi" spojena s CT konkretnimi financnimi toky? Zminena organize se
(krome rady chvalyhodnych humanitarnich projektu) angazuje i v kontroverznich,
vysoce politizovanych aktivitach, jakou byla napr. nekriticka podpora
Izetbegovicovy nacionalisticke autokracie nebo demonstrace za nezavislost Cerne
Hory. Organizace byva (mj. z akademickych kruhu) obvinovana z rozpoutavani
protisrbskeho sovinismu. Jsou tyto aktivity financovany i z verejnych
prostredku?
A propos: koncem cervna 1999 Jolana Voldanova v hlavni zpravodajske relaci CT
uvedla, ze "z valecnych zlocinu byl mezinarodnim soudnim tribunalem pro byvalou
Jugoslavii obzalovan byvaly general armady bosenskych Srbu Tihomir Blaskic".
Tihomir Blaskic sice skutecne byl tribunalem obzalovan, ale uz o rok drive.
Neslo o generala armady bosenskych Srbu, nybrz o generala armady republiky
Chorvatsko... Zrejme jen nahoda, ale tesne po kosovske krizi, v atmosfere
vyhrocenych protisrbskych emoci, to nepusobilo dobre.
Poznámka JČ: Opakovaně jsme kritizovali v Britských listech existenci humanitární organizace Člověk v tísni v České televizi: humanitární organizace nemá místo ve veřejnoprávním sdělovacím prostředku, jehož povinností je zaujímat vůči událostem kritický odstup. Tento princip činitelé organizace Člověk v tísni nedodržují, stejně jako celá Česká televize. Podle starších výročních zpráv této organizace (na rok 1997), které máme k dispozici, byla činnost této organizace financována především z českých státních zdrojů, z ministerstva zahraničních věcí a z ministerstva vnitra. Zdá se tedy, že byla tehdy tato organizace spíše nástrojem české zahraniční politiky, a proto je její umístění v údajně nezávislé, veřejnoprávní televizi, o to víc zarážející. - Když v červnu 2000 kritizovaly Britské listy nepřípustný novinářský aktivismus Jaromíra Štětiny, pozastavovaly se nad jeho vazbami k ruskému politiku Grigoriji Javlinskému, zjevnými z jeho nadšeně oslavných článků o tomto politikovi, ptaly se, proč se Štětinovo Epicentrum jmenuje stejně jako propagandistická organizace Grigorije Javlinského v Rusku a požadovaly, aby Štětina vysvětlil, jak je jeho novinářská práce financována, Jakub Patočka, šéfredaktor Literárních novin, interpretoval tuto Čulíkovu kritiku právem jako kritiku i organizace Člověk v tísni (Štětina je tam členem správní radz) zrušil za trest sloupek Jana Čulíka v tomto týdeníku, slíbil mu proplatit za něj dlužný honorář za celý předchozí půlrok (slib nesplnil) a sloupek předal právě organizaci Člověk v tísni, která tím, že ho píše, dále porušuje princip novinářské nestrannosti.
Podle výroční zprávy obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni za rok 1999 dostala tato společnost toho roku z MZV ČR 4 660 473 Kč, z MV ČR 4 889 991 Kč, ze Státní správy hmotných rezerv 4 161 850 Kč, z vlastní činnosti získala 4 871 490 Kč. Od České televize dostala 1 246 157 Kč. Kromě toho dostala také dary a granty od zahraničních nadací (cca 13 milionů Kč) a dáledary od blíže nespecifikovaných fyzických a právnických osob ve výši cca 60 milionů Kč.
Zde je stížnost Tomáše Peciny na ředitele ČT Dušana Chmelíčka ohledně Člověka v tísni: Uveďte postavení
organizace Člověk v tísni do souladu se zákonnými požadavky. Zde je odpověď Rady ČT, že vůbec nevadí, že sídlí Člověk v tísni v České televizi. K tomu zde komentář Tomáše Peciny.
Nezávislí: protestujeme, že řada deliktů je promlčena, než se jimi může zabývat soud, Česká televize to veřejnosti zamlčela
Republiková rada politického hnutí Nezávislí jednala 20.1.2001 v Rybitví. Na základě rozsudku krajského soudu k výsledku voleb se rozhodla obrátit se na Ústavní soud. Důvody jsou následující:
Přepočítání sporných hlasů proběhlo bez jakékoli kontroly jak ze strany soudu, tak bez účasti zástupců NEZ.
Počty vyřazených hlasů, které v některých okrscích překročily 50 % signalizují chybu volebního systému, nebo nesprávný postup volební komise.
U soudu se potvrdilo, že některé volební lístky byly vyřazeny v rozporu se zákonem.
Volební systém, který neumožňuje zpětnou kontrolu je nedemokratický.
I v budoucnosti budou v ČR probíhat společné volby do různých orgánů a důvodem k vyřazení hlasů nemůže být skutečnost, že byly vloženy do obálky nesprávné barvy, protože nikdo nemůže tuto skutečnost ověřit a to ani v samotné volební komisi. Proto je nutné, aby Ústavní soud rozhodl o ústavnosti této části zákona.
Rovněž nemožná účast zástupců volených subjektů v Ústřední volební komisi, kde probíhá kontrola regulérnosti postupů voleb není v souladu s demokratickými principy.
Republiková rada rozhodla, že na jednání bude zvát i zástupce z krajů, protože některé kraje nemají v radě zastoupení. Tím se zlepší komunikace mezi zastupiteli krajů zvolenými za NEZ a Republikovou radou.
K situaci v České televizi rada konstatovala, že cenzura v ČT trvá i nadále. Informace o stanovisku NEZ k situaci v ČT ze dne 28.12.2000 nebyla zveřejněna. Pokračuje tedy situace, kdy návrhy nejsilnějšího mimoparlamentního politického subjektu jsou trvale cenzurovány.
K občanům se tak nedostanou informace, že řada trestních deliktů se sprovodí ze světa tak, že u soudu zůstanou ležet déle, než je promlčecí lhůta. Na tuto situaci upozorňovalo NEZ opakovaně a správnost těchto tvrzení byla potvrzena současnou prověrkou ministra spravedlnosti.
Rovněž požadavek NEZ, aby zákon neumožňoval další podnikání těm, kteří přivedou podnik k bankrotu, nebo aby bylo možné vymáhat dluhy i na dalších firmách stejného vlastníka, se občané nikdy nedověděli. Právě tato chyba způsobila největší rozkrádání státního majetku a tunelování bank a kampeliček.
Protože pod tlakem veřejnosti, by podobné chyby v zákonech nikdy nemohly projít, nese tak ČT spoluodpovědnost za ztráty, které jsou ve stovkách miliard. Tyto ztráty doposud neskončily a jsou hlavním důvodem nízké ekonomiky České republiky. Podílejí se i na schodku rozpočtu minulého roku.
Praha 20.1.2001
Ing. Jiří Novák
místopředseda NEZ
Další kacířské poznámky ke kubánskému dobrodružství poslance Pilipa
Z hloubi duše (mám-li nějakou) přeji pánům Pilipovi a Bubeníkovi co nejrychlejší návrat do vlasti, i kdyby byl v nejhorším případě spojen s nepříjemnou nutností odpykat si v české věznici trest, uložený kubánským soudem. Ohlasy čtenářů na mé první kacířské zamyšlení mi však odkryly ještě další úhel pohledu na věc.
Je správné, že se naše státní orgány snaží pomoci oběma trosečníkům vrátit se ve zdraví do vlasti.Pochyby vzbuzují zvolené prostředky a postupy, jakož i intenzita zájmu sdělovacích prostředků a způsob, jakým některé z nich o případu a Kubě informují. Je zřejmé, že naše oficielní místa a média neměří všem stejným metrem. Oba pánové cestovali přece na Kubu jako soukromé osoby bez - doufejme - oficiálního pověření a nemají nárok na jinou péči ze strany státu než takovou, kterou by poskytl každému obyčejnému kmánovi v potížích. Ve skutečnosti se jim dostává pozornosti "nadstandardní",působící občas dojmem nepřiměřenosti až hysterie.
Přibližně v téže době, kdy vznikl tento případ, došlo k zemětřesení v Salvadoru. Naše vláda neměla peníze na vyslání záchranářů. Má však prostředky na vyslání delegace poslanců s doprovodem, jejíž cesta nebude o mnoho levnější. Náklady na cestu záchranářů by patrně byly vyváženy spásou několika lidských životů, byť nikoli českých. Život našich "turistů" zřejmě není ohrožen a navíc jsou pochybnosti, zda poslanecká delegace čehokoli dosáhne.Nejsou jasné argumenty,jimiž bude působit přesvědčivě na kubánskou stranu, není znám rozsah jejího vyjednávacího mandátu a neví se, zda bude moci jednat s osobami s přiměřenou kompetencí k řešení problému.
Postoj oficiálních míst i novinářů je projevem politického romantismu. Část médií hystericky vykřikuje cosi o nevině našich "cestovatelů", aniž by přesně věděla, proč na Kubu cestovali, a hlavně, proč je kubánské orgány viní právě ze špionáže ve prospěch USA. Pokud oba pánové na sebe dobrovolně vzali úlohu kurýrů, zprostředkujících pomoc kubánským disidentům, jde o čin sice z našeho pohledu ušlechtilý, nicméně otevřeně nepřátelský Castrovu režimu. Nezbývá nám, než - byť skřípajíce zuby - vzít na vědomí, že naši občané jsou na půdě jiného suverénního státu a o otázce jejich viny směrodatně nerozhodnou české redakce, ale kubánský soud.
Některé redakce dále považovaly za vhodné právě teď se věnovat intenzivnímu šíření záporných informací o situaci na "ostrově svobody", který pro ně v uplynulých jedenácti letech téměř neexistoval. Určitě tím kubánskou stranu nepotěšily a nenaladily k příznivějšímu pohledu na případ vězněných Čechů.
Ćeská oficielní místa vytrubují hlasitě do světa, jaké diplomatické (rozuměj: nátlakové) akce podniknou,aniž by přiznala, že jde o prázdná gesta, prozrazující bezmocnost. Ani slovo o tom,že postoj k osudu zbloudilých synů vlasti musí být diferencovaný podle skutkové podstaty věci. My prostě víme předem, že obvinění proti pánům Pilipovi a Bubeníkovi byla kubánskými úřady vykonstruovaná, takže máme svaté právo dožadovat se jejich okamžitého bezpodmínečného propuštění. Pokud by však tento výchozí předpoklad byl mylný, pak by nepřiměřené sebevědomí naší diplomacie zhoršilo vyhlídky na úspěšné jednání o zmírnění osudu provinilců. Zejména však v oficielních postojích chybí realistické přiznání, že spolehlivě účinné mohou být pouze takové kroky, které budou směřovat k zlepšení zcela zbytečně vyhrocených špatných vztahů mezi oběma státy. Vůli k nim jsme zatím ani nenaznačili. Nemyslím, že bychom se měli náhle stát propagátory metod vládnutí Fidela Castra, či že bychom měli hodit pány Pilipa a Bubeníka přes palubu. Měli bychom však začít brát věci tak,jak jsou,vzít mlčky na vědomí kubánskou svrchovanost a pokusit se klidné,věcné vyjednávání bez mediálního ohňostroje, vedené snad spíše prostřednictvím neoficielních osobností, požívajících oboustrannou důvěru.Jinak nám nezbude, než se spolehnout na výměnu našich občanů za Kubánce souzené pro špionáž v USA,což může trvat hodně dlouho a navíc to nemusí vyjít.
Inaugurační projev amerického prezidenta George W.Bushe
http://www.cnn.com/ALLPOLITICS/inauguration/2001/transcripts/template.html
GEORGE BUSH ml.:
připomínky vítány
Pane předsedo Nejvyššího soudu USA Rehnquiste, pane prezidente Cartere, pane prezidente
Bushi, ...
[potlesk]
... pane prezidente Clintone, vážení hosté a moji spoluobčané, nenásilné
předání autority je v historii vzácností, ale v naší zemi zvykem.
Jednoduchou přísahou potvrzujeme staré tradice a označujeme začátek nového
období.
Nejprve chci poděkovat panu prezidentu Clintonovi za jeho službu našemu národu.
[potlesk]
A děkuji panu viceprezidentovi Goreovi za volební klání, k němuž přistoupil
s duchaplností a které zakončil s elegancí.
[potlesk]
Je pro mě poctou a naplňuje mě pokorou, když stojím na tomto místě, kde
přísahala dlouhá řada amerických vůdců a neméně dlouhá řada jich přísahat
teprve bude.
My všichni máme svoje místo v dlouhém příběhu - příběhu, jehož pokračování
píšeme, na jehož konec však nikdy nebudeme moci dohlédnout. Je to příběh
nového světa, který se stal přítelem a osvoboditelem světa starého, příběh
otrokářské společnosti, která se stala služebníkem svobody, příběh
mocnosti, která vstoupila na jeviště světových dějin proto, aby byla
ochráncem, nikoliv vlastníkem, obhájcem, nikoliv dobyvatelem.
Je to americký příběh - příběh nedokonalých a chybujících lidí,
sjednocených napříč pokoleními zásluhou velkých a trvalých ideálů.
Největším z těchto ideálů je americký princip, že každému patří místo pod
Sluncem, že si každý zaslouží naději a že se nikdy nenarodil člověk, který
by byl bezvýznamný.
Úkolem Američanů je tento příslib naplňovat svými životy a zakotvit
v našich zákonech. A ačkoliv jsme na naší cestě občas zaváhali nebo
zastavili, jinou cestou se vydat nemůžeme.
Po většinu minulého století byla americká víra ve svobodu a demokracii
pevnou skálou uvnitř burácejícího oceánu. Nyní je semínkem, který vítr
nese, aby zakořenilo v mnoha národech.
Naše demokratická víra je více než jen krédem naší země, je to též vrozená
naděje v naši lidskost, ideál, který prosazujeme, ale nevlastníme,
poselství, které udržujeme a předáváme potomkům. A dokonce i po téměř 225
letech nás ještě čeká dlouhá cesta.
Zatímco se mnoha našim občanům dobře daří, další jsou naplněni pochybami
v onen příslib, ba dokonce i pochybami ve spravedlnost v naší vlastní
zemi. Touhám některých Američanů stojí v cestě propadající školy, skryté
předsudky a okolnosti jejich narození. A někdy jsou naše odlišnosti tak
hluboké, že se nám zdá, že sdílíme jeden kontinent, ale nikoliv jednu
zemi.
S tím se nesmíříme a něco podobného nedovolíme. Naše jednota a naše
svornost je důležitým úkolem pro vůdce i občany každého pokolení. A tímto
slavnostně slibuji: budu pracovat na tom, abychom vybudovali jednotný
národ, národ spravedlnosti, národ, v němž mají všichni příležitost.
[potlesk]
Vím, že je to v našich silách, neboť naším průvodcem je autorita mocnější,
než jsme my sami, která nás tvoří rovné ke Svému obrazu.
A také proto, že se spoléháme na principy, které nás sjednocují a vedou
kupředu.
To, co vždycky sjednocovalo Ameriku, nebyla krev, původ ani půda. Jsme
ovládáni ideály, které nás povznášejí nad náš původ, minulost i naše zájmy
a které nás učí, co znamená být občanem. Každé dítě musí být vychováváno
k těmto principům. Každý občan musí tyto principy podporovat. A každý
přistěhovalec naši zemi přijetím těchto ideálů činí více americkou,
nikoliv méně.
[potlesk]
Dnešním dnem stvrzujeme svůj závazek uskutečnit přísliby našeho národa
životem plným zdvořilosti, odvahy, solidarity a charakteru.
Pravá Amerika se řídí principem zdvořilosti. Zdvořilá společnost od
každého občana žádá dobrou vůli a respekt, poctivost a ochotu odpouštět.
Zdá se, že někteří věří, že si naše politika může dovolit být podlá
proto, že v našich dnešních debatách zdánlivě o moc nejde.
Ale Americe jde vždycky o hodně. Jestliže se sami nestaneme motorem boje o
svobodu, nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud srdce našich dětí
nenasměrujeme k poznání a k charakteru, promrháme jejich talent a
podkopeme jejich idealismus. Pokud dopustíme, aby se naše hospodářství
ocitlo napospas vnějším vlivům a sláblo, nejvíce trpět budou ti
bezbranní.
Musíme žít naše životy podle zásad, které nás spojují. Být dobrým občanem,
není taktika ani důsledek přecitlivělosti. Je to volba, která dává
přednost důvěře před cynismem, obecnému zájmu před chaosem. Pokud tomuto
závazku zůstaneme věrní, dovede nás k cílům, které sdílíme.
Amerika je také zemí odvahy.
Naše národní odvaha se projevila v dobách krizí a válek, kdy obrana před
společným nebezpečím definovala obecné dobro. Nyní si musíme vybrat, zda
nás příklad našich otců a matek bude inspirovat, nebo zda tato pouta
přetrháme. Odvahu v době požehnané musíme ukázat tak, že se s problémy
popereme, místo abychom je předali budoucím generacím.
[potlesk]
Společně napravíme americké školství dříve, než nevědomost a lhostejnost
ovládne další mladé životy.
Zreformujeme sociální a zdravotní péči a ochráníme tak naše děti před
těžkostmi, boj s nimiž je v našich silách. A snížíme daně, aby se naší
ekonomice vrátila energie a abychom odměnili úsilí a podnikavost
pracujících Američanů.
[potlesk]
Posílíme naši obranu více, než se zdá nezbytné na první pohled, v obavě,
že by slabost někoho mohla vyprovokovat k útoku.
[potlesk]
Postavíme se proti zbraním hromadného ničení, aby se nové století obešlo
bez nových hororů.
Nepřátelé svobody a naší země by se měli vyvarovat chyb: Amerika se i
nadále bude angažovat ve světě jak kvůli historii, tak kvůli tomu, že si
to přejeme, a bude usměrňovat rovnováhu sil ve prospěch svobody. Budeme
bránit naše spojence a naše zájmy. Bez arogance ukážeme, co je naším
záměrem. Agresím a zlým úmyslům se postavíme rozhodně a energicky. A u
všech národů se budeme přimlouvat za hodnoty, ze kterých se zrodil národ
náš.
[potlesk]
Pravá Amerika ví, co je to soucit. Americké svědomí nám říká, že hluboká a
trvající chudoba je příslibů našeho národa nehodná.
Ať jsou naše pohledy na příčiny chudoby jakékoliv, můžeme se shodnout na
tom, že děti se v nebezpečí neocitají vlastní vinou. Zřeknutí se dětí a
jejich zneužívání není aktem Božím, nýbrž prohrou lásky.
[potlesk]
A zřizování nových žalářů, jakkoliv nezbytným může být, nesmí být
náhražkou pro naději a řád v našich duších.
Kdekoliv někdo trpí, stojí před lidmi velký úkol. Američané, kteří
potřebují pomoc, nejsou cizí lidé, ale občané, neztělesňují problémy,
nýbrž priority. A my všichni slábneme, pokud někdo ztratí naději.
[potlesk]
Vládě přísluší důležité zodpovědnosti za veřejnou bezpečnost a obecné
zdraví, za lidská práva a veřejné školství. A přece: solidární pomoc je
úkolem pro celý národ, nikoliv jen pro vládu.
A někteří jsou v takové nouzi a jejich rány jsou tak hluboké, že na ně
platí jedině dotyk mravokárcův či modlitba pastorova. Církev a dobročinné
organizace, synagogy a mešity přinášejí našemu společenství lidskost a v
našich plánech a v našich zákonech budou zaujímat čestné místo.
[potlesk]
Mnozí v naší zemi nepoznali bolest chudoby, ale můžeme naslouchat těm,
kteří ji poznali.
A já mohu za náš národ něco slíbit: pokud uvidíme zraněného poutníka na
cestě do Jericha, nepřejdeme na druhou stranu.
[potlesk]
Pravá Amerika je místo, kde si osobní zodpovědnosti ceníme a kde ji
očekáváme.
Tím, že voláme po zodpovědnosti, nehledáme obětní beránky, spíše se
dovoláváme svědomí. Ačkoliv zodpovědnost žádá oběti, odměnou je nám hlubší
duchovní uspokojení. Plnohodnotnost života nenacházíme pouze v možnostech
volby, ale také v závazcích. A v dětech a v našem společenství vidíme
závazky, které nás osvobozují.
Náš veřejný zájem je závislý na soukromém charakteru, na občanských
povinnostech, na rodinných poutech, na elementární poctivosti a na
nezištných skutcích, které nás vedou k naší svobodě.
Několikrát za život jsme přivolání k tomu, abychom učinili velké skutky.
Ale jak pravil jeden světec naší doby, každý den jsme voláni k tomu,
abychom malé skutky provedli s velkou láskou. Nejdůležitější úkoly
demokracie vykonávají všichni.
Budu žít a vládnout podle těchto principů, abych zdvořile naplňoval své
přesvědčení, odvážně usiloval o zájmy veřejnosti, abych podpořil
spravedlnost a solidaritu, zasazoval se o zodpovědnost a sám tak i žil.
Všemi těmito způsoby se budu snažit hodnoty našich dějin přenést do naší
doby.
Co děláte vy, je stejně důležité jako to, co dělá vláda. Prosím vás,
abyste usilovali v první řadě o obecné dobro, a teprve potom o osobní
pohodlí; abyste reformy, které jsou třeba, bránili před lacinými útoky;
abyste sloužili svému národu a začali u svého souseda. Prosím vás, abyste
byli občany: občany, nikoliv diváky; občany, nikoliv předměty;
zodpovědnými občany, kteří budují rozmanitá společenství sloužící občanům
a charakterní národ.
[potlesk]
Američané jsou šlechetní, silní a mravní ne proto, že věříme sami sobě,
ale proto, že věříme v něco, co nás přesahuje. Pokud nám duch občanství
schází, žádný vládní program ho nenahradí. Pokud tento duch máme, žádná
křivda ho nepřemůže.
[potlesk]
Poté, co byla podepsána Deklarace o nezávislosti, politik ze státu
Virginia John Page napsal Thomasu Jeffersonovi: "Víme, že to není dostih,
který vyhraje nejrychlejší, ani bitva, kterou vyhraje nejsilnější.
Nemyslíte, že se kdesi v této vichřici vznáší anděl a ukazuje této bouřce
směr?"
Od chvíle, kdy Jefferson absolvoval inauguraci, uplynulo v řece mnoho
vody. Hodně věcí se změnilo a mnoho let prostřídalo. Ale hlavní téma
dnešního dne by Jefferson znal: velký příběh o odvaze našeho národa a jeho
prostý sen o důstojnosti.
Nejsme autory tohoto příběhu, který čas a věčnost naplňuje svým záměrem.
Ale přesto je jeho záměr úkolem pro nás a tento úkol vykonáváme službou
pro své bližní.
Aniž bychom se kdy unavili, vzdali nebo skončili, vracíme se dnes k tomuto
záměru, abychom naši zemi učinili spravedlivější a šlechetnější, a
potvrdili tak důstojnost našich životů a každého jednoho života.
Úkol trvá. Příběh pokračuje. A anděl vznášející se ve vichřici této bouřce
určuje směr i dnes.
Bůh žehnej vám všem a Bůh požehnej Americe.
(Překlad: Luboš Motl)
Podobně jako oblíbená "zpětná legitimizace" (tj. dal jsem mu facku, a protože on mi ji vrátil, ukázalo se, že jsem byl v právu) je "slabý mandát" sofistikovaný nesmysl: zásadní vadou Jiřího Hodače bylo, že při svém předchozím působení zanechal nedvojznačný dojem neschopného, nepraktického manažera, a že byl zvolen loutkovou Radou ve špatně předstíraném konkursu, na tom změnilo jen málo. Stejně tak by neuspěl Zdeněk Drahoš, neschopný čelit vážným obviněním kontrolní skupiny, kdežto Kateřina Fričová, Ladislav Paluska ani další dva kandidáti ze shortlistu by mezi zaměstnanci vzpouru nevyvolali - přestože vybrat ředitele, který má ve funkci vydržet šest let, za méně než šest týdnů je hazard a důkaz nevelké soudnosti radních. (TP)
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
