středa 13. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Británie předvídá konvergenci všech sdělovacích prostředků:
  • Zavedena nová regulační struktura pro britská média) "Darwinovská levice" místo marxismu?
  • Jak nejlépe dosáhnout štěstí - rozhovor s profesorem bioetiky na Princetonské univezitě Peterem Singerem Americké volby:
  • PresiDENT (Václav Pinkava) Svoboda projevu:
  • Mein Kampf aneb je Zítko vinen nebo nevinen? (Jiří Wagner)
  • Koniášové a nepořádná Zítkova práce (Martin Stín) Reakce na reakci:
  • Protestuji proti článku Miloše Štěpánka - měl se zeptat (Štěpán Kotrba) Školství:
  • Školné - další pohádka (Václav Špíka) Jak jíst zdravě:
  • Dva diametrálně odlišné pohledy na dietetiku (Aleš Kastner, JČ)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Ředitel ČT Dušan Chmelíček byl odvolán. Rada ČT v úterý odvolala generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka. Sedm členů Rady hlasovalo pro odvolání, jeden byl proti a jeden radní se zdržel. (TP)

  • Rada ČT včera večer vyhlásila konkurs na nového generálního ředitele. Přihlášku s přiloženým názorem na organizační strukturu ČT a stanovením základních kritérií poslání veřejnoprávní televize musejí uchazeči podat do sekretariátu rady do 19. prosince. Nový ředitel by měl být podle předsedy rady Miroslava Mareše zvolen nejpozději do konce ledna. Členové rady současnému řediteli podle jeho slov vytýkali to, že neplní svůj původní projekt, že neprovedl "vnitřní restrukturalizaci", že se mu nepodařily změny ve zpravodajství a že navrhovaný rozpočet počítá s čerpáním rezerv. Rada vyzvala finančního ředitele ČT Ladislava Palusku, "aby se do příštího týdne pokusil najít v předloženém návrhu rozpočtu (ČT) možné rezervy, tak aby nebyla narušena kvalita vysílacího schématu a výrobního úkolu a technického rozvoje".

    Člen rady Miloš Rejchrt označil v zápise ze zasedání rady podle informací Chmelíčkovo odvolání v současné chvíli "za krok ve svých důsledcích pro ČT ničivý". Členka rady Marcella Marboe-Hrabincová uvedla, že výhrady, které má rada ke stylu práce ředitele a k plnění úkolů, které si sám stanovil, jsou sice opodstatněné, ale ona nehlasovala pro.

  • Členové sněmovní komise pro sdělovací prostředky rozhodnutí Rady České televize odvolat generálního ředitele veřejnoprávní televize Dušana Chmelíčka radním nevyčítají. Nemají zatím dost informací. Většinou požadují od rady, aby pokud možno co nejrychleji zvolila nového šéfa ČT.

    Rada opakovaně a někdy i jednohlasně kritizovala ředitele ČT, například v listopadu za to, že v říjnu bránil odvysílání kritické reportáže o Sazce, jejíž vedení mu hrozilo ukončením výhodné ekonomické spolupráce. Podle rady tím ohrozil postavení ČT jako nezávislého média veřejné služby. Chmelíček byl ve funkci pouze od 1. února 2000. Rada ho kritizovala, že neplnil projekt, s nímž přišel do funkce.

    Britské listy by k tomu dodaly, že se Dušan Chmelíček nepokusil zmodernizovat a zprofesionalizovat zpravodajství ČT, které dodnes zůstává "Klepetkovou doménou" - jádro redakce je soubor přátel a příznivců dosavadního šéfa zpravodajství Bohumila Klepetka, který si je tam natahal především s cílem zakonzervovat své postavení, nikoliv zlepšit stav redakce. - Do čela České televize by měl přijít profesionál se skutečným televizním zázemím, který by dokázal rozrušit zakonzervované neformální vztahy, zprůhlednit financování (bylo by potřeba rozdělit rozpočet 5 miliard Kč a analyzovat ho po částech), vydobýt si důvěru profesionální mediální obce a dostat do televize schopné mladé novináře se západní zkušeností, kteří už v ČR existují - jen je najít a získat.

    Ozvou se asi hlasy, že jistě nebyl ředitel Chmelíček výrazný ředitel, byl to podnikový právník, nikoliv televizní profesionál, ale že možná bylo chybou ho odvolávat tak brzo, že se mu měl dát čas. Potíž je, že se za více než deset měsíců od jeho jmenování v České televizi toho příliš nepohnulo, nejvýznamnější část této veřejnoprávní instituce, totiž zpravodajství, zůstává navzdory několika kataklysmatům (odchod Romana Proroka, Jiřího Hodače a Zdeňka Šámala) a zmateně protiřečícím výrokům stejně zabetonované a druhořadé jako dříve. Přitom u mnohých pracovníků ČT se Chmelíček zdiskreditoval právě pokusem zakázat Klekánici o Sazce a opakovaným vyjednáváním s šéfem Sazky Hušákem. Chmelíček neplnil termíny projektu, na jehož základě byl jmenován. Radou České televize pohrdal a pokud s ní komunikoval, tak dosti rozporným způsobem. Ať si myslíme o kvalitách některých členů Rady České televize cokoliv, je nesporné, že Rada má např. právo na finanční kontrolu neprůhledného hospodaření ČT - a  co měla dělat, když jí vedení televize v této věci odepírá spolupráci? Ohledně kvality zpravodajství nebyla s Českou televizí řeč. Jako mnozí pracovníci vedení ČT však Chmelíček, jak se zdá, uměl docela dobře manévrovat a manipulovat - nikoliv nutně ku prospěchu rozvoje televize, ale především k obraně vlastní pozice. Už se proti Radě České televize rozbíhá intenzivní mediální kampaň - vypadá to, jako by od dob Charty 77 v roce 1977 neuměli už lidé v Praze ani české sdělovací prostředky reagovat na žádnou událost jinak než nějakou diskreditační kampaní. - Navzdory tomu, že pochází možná kandidátka na funkci ředitele ČT Kateřina Fričová z komerčního prostředí, má za sebou profesionální zázemí, a to je nesporný klad. Musela by však projít řádným konkursním řízením. Kdyby byla jmenována, teprve by se ukázalo, zda dokáže neutralizovat pletivo neformálních vztahů v ČT a nahradit kamarádšoft profesionalismem. Je to úkol gigantický, nad lidské síly. (JČ)

  • Očekávaný nedobrovolný odchod ředitele Chmelíčka vyvolal okamžitou reakci médií i politiků: proti odvolání byli téměř všichni, koho zpravodajství ČT oslovilo. Moderátor pořadu "21" Jaroslav Dědič byl zjevně předem instruován, kdo hájí "správný" názor, a v nečekaně ostré a osobní konfrontaci mezi předsedou Rady ČT Miroslavem Marešem a Dušanem Chmelíčkem se pokoušel o lobbying, seč mu (chabé) síly stačily. Bohužel, selhal hlavní aktér: D. Chmelíček byl nepřesvědčivý, agresivní a očividně nemluvil pravdu, takže zanechal tentýž dojem, který čtenáři BL znají z jeho červnového rozhovoru.

    Způsob, jakým Rada vyhlásila výběrové řízení, čpí ovšem improvizací a jazykem provozních porad firmy, která málo dbá na svou pověst. Nevhodný je zejména rozsah předkládaného projektu (vlastně jen jeho torza) a nedostatečná doba, kterou uchazeči dostanou na jeho přípravu - dva až tři týdny by mělo být minimum. Čas, kdy se aspiranti budou rozhodovat, spadá navíc do týdne vrcholící mediální hysterie, a tak je pravděpodobné, že se výběrového řízení nezúčastní mnozí, kteří by měli reálnou šanci ve funkci uspět. Velkým nedostatkem je i to, že v propozicích není jasně stanoven harmonogram výběrového řízení ani způsob, jak se výběr v konečné fázi vlastně uskuteční.

    A o kom se v zasvěcených kruzích nejčastějí mluví jako o kandidátech na vítěze? V prvé řadě je to bývalá ředitelka TV Prima Kateřina Fričová, která by v tandemu s Petrem Schwarzem mohla vytvořit velmi silný tým, podporu politiků i některých radních má šéf brněnského studia ČT Zdeněk Drahoš (což by, vzhledem k nevalné kvalitě brněnské produkce i Drahoše jako manažera, byla zřejmě likvidační a "slovakizační" varianta) a "třetím vzadu" je současný ekonomický ředitel ČT Ladislav Paluska. Další dva potenciální kandidáti, Ivo Mathé a Petr Sládeček, již deklarovali úmysl konkursu se nezúčastnit. (TP)

  • Hledají se nápady, jak získat sponzorování pro Britské listy. Pokud máte nápad, jak efektivně a systematicky finančně sponzorovat Britské listy, napište do redakce tohoto listu. Vydáváme tento deník už téměř pět let každý všední den zadarmo, se značným vypětím. Vzhledem k velkému pozitivnímu vlivu, jaký vykonává na českou společnost, by mělo být možné získat nezávislou finanční podporu, která by mohla vést k dalšímu zefektivnění práce BL ve prospěch české společnosti (dosavadních pět let pracují novináři Britských listů pro tento deník zadarmo až po ukončení svého normálního, každodenního zaměstnání). Firma Internet Servis, na jejímž serveru jsou Britské listy umístěny, neumí pro ně získávat placenou reklamu. Musejí tedy existovat jiné možnosti - nebo že by česká společnost skutečně nedokázala k vlastnímu prospěchu financovat elitní nezávislý analytický internetový deník?

  • Cenu za nejhloupější článek týdne dostává... aneb Hravá sonda do duše konformistovy. Neobyčejně hluboký text Jany Ciglerové, nazvaný Vánoční večírek dokáže otřást firmou, přinesly na stránce domácího zpravodajství úterní Lidové noviny. Autorka v něm s využitím všemožných stereotypů a klišé (a, bohužel, v "lehkém" a rádoby ostrovtipném stylu) radí, jak by se měl konformní zaměstnanec chovat na vánoční party pořádané jeho firmou. (TP)

  • Pozvánka na přednášku na University of Paisley: Co znamenaly zářijové protiglobalizační protesty pro českou občanskou společnost.

    The Politics Division of the School of Social Science and the Centre for Contemporary European Studies, High Street, Paisley, PA1 2BE, invites you to an Open Seminar:

    Restaging Seattle in Prague. What did the IMF protests mean for Czech society?
    Dr. Simon Smith, Research Lecturer,
    Centre for Contemporary European Studies
    Wednesday 13 December 1:30pm
    Room E335

    Simon is currently engaged in research on the development and changing nature of "civil society" structures in the contemporary Czech and Slovak Republics. Earlier this year he worked as a  volunteer with OPH ('Civic Legal Observers'), an initiative set up by two Czech NGOs to monitor the Prague IMF demonstrations with the aim of minimising the potential for conflict and ensuring the legality of police actions.

    (Viz též tento článek dr. Smithe v BL.)

  • Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze knihy Adolfa Branalda Pražské promenády od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Nová regulační struktura pro britské sdělovací prostředky

    Dosavadní regulační instituce britských médií, Broadcasting Standards Commission, Radio Authority a Independent Television Commission budou zrušeny a nahrazeny jediným, ústředním superregulačním orgánem, Ofcom (The Office of Communications, Úřadem pro komunikace) oznámil včera britský ministr kultury Chris Smith. Ofcom v sobě prý bude slučovat "specializované znalosti a vizi", v jejímž rámci bude schopen porozumět "konvergujícímu prostoru komunikací".

    Podle Chrise Smithe poskytne nový úřad Británii v oblasti sdělovacích prostředků "světový náskok", protože umožní mediálnímu průmyslu, aby "jednal odpovědně, ale svobodně a udržoval pro občany důležitou vysokou úroveň".

    Smith dodal, že nový úřad osvobodí mediální průmysl od zastaralých předpisů, které budou nahrazeny rámcem, "v jehož ohnisku jsou potřeby občanů".

    Smith uvedl, že do roku 2005 mají získat všichni britští občané přístup k internetu.

    Ofcom bude podřízen ministerstvu kultury a ministerstvu obchodu a průmyslu.

    Dlouho očekávaný návrh zákona o komunikacích definuje "třetí mediální revoluci", v jejímž rámci budou považována všechna elektronická média - od televize po e-mail - za součást téhož multimediálního světa.

    Smith zdůraznil, že je důležité "ochraňovat vysokou úroveň televizních pořadů, na niž jsme všichni zvyklí". Jak se očekávalo, Ofcom získá pravomoci dosavadních regulačních institucí. Bude také řešit stížnosti na BBC, a bude vystupovat jako nezávislý ombudsman pro rozhlasové posluchače a televizní diváky, které neuspokojí interní systém BBC pro stížnosti.

    Bude to poprvé v historii, co se bude externí instituce zabývat stížnostmi na BBC.

    Ofcom také dostane zvýšené pravomoci k regulaci konkurence v komunikačním sektoru.

    "Jak se začíná konkurence zostřovat, je zapotřebí instituce se všeobecnými pravomocemi - speficické instituce pro jednotlivé vysílací sektory už nestačí," konstatoval jeden zdroj.

    Úřad Ofcom bude mít také pravomoci rozdělovat vysílací spektrum, což dosud činil Úřad pro radiokomunikace, který byl součástí ministerstva průmyslu a obchodu.

    Pravomoci nového regulačního orgánu bude také obsahovat:

  • právo zajistit, aby okruhy veřejnoprávního rozhlasu a televize dostaly dostatečně jasné a výrazné místo v nových elektronických programových průvodcích

  • odpovědnost za zajišťování obsahové úrovně elektronických médií. Bude zaveden nový filtrovací a klasifikační systém, v  jehož rámci budou rodiče moci chránit své děti.

  • nový úřad bude také měřit sledovanost a zajišťovat, aby britské televizní stanice vysílaly pořady veřejného zájmu

  • Ofcom bude také vyšetřovat stížnosti týkající se neférového zacházení a porušení soukromí

  • Ofcom bude mít pravomoci podobné telekomunikačnímu regulačnímu orgánu Oftel - bude moci aktivně zasáhnout , když bude zjevné, že mediální průmysl neplní své povinnosti vůči zákazníkům.

    Zákon o komunikacích přistupuje k regulací médií trojím způsobem. Zaprvé budou muset všechna média dodržovat

  • určitou minimální obsahovou úroveň
  • zpravodajství bude muset být nestranné
  • nezletilé děti nesmějí být vystavovány nevhodným pořadům.

    Druhá a třetí část zákona o komunikacích se bude týkat vysílatelů veřejné služby, určuje otázky jako, jak vysoké mají být kvóty původních pořadů, regionálního vysílání, vysílání zpravodajství v době nejvyšší sledovanosti a požadavků, aby vysílatelé vypracovávali veřejné dokumenty o své programové politice.

    Chris Smith konstatoval, že vysílání veřejné služby bude od nynějška ještě více a nikoliv méně důležité pro společnost, zejména proto, že je to fórum pro informovanou, veřejnou demokraticko debatu a materiál vysoké kvality.

    Britský ministr kultury konstatoval, že vláda odmítla návrhy, aby byl zprivatizován celostátní komerční kulturní okruh Channel Four (který je sice financován z reklam, ale nemá žádného vlastníka a veškeré jeho příjmy musejí být investovány do výroby pořadů). Channel Four zůstane vysílatelem ve veřejném sektoru.

    Ministr kultury také informoval, že vláda zruší dosavadní předpis, podle něhož nesmí žádná firma vlastnit více než dvě licence regionálních komerčních televizních stanic, které celkem mají 15 procent anebo více celé divácké obce, a nahradí ho předpisem novým. Bude také zrušen předpis, podle něhož nesmí žádná firma vlastnit dvě londýnské televizní stanice. Tyto předpisy se pozměňují a ruší, protože vzniká daleko rozrůzněnější mediální trh a zároveň je potřeba, aby při sílící mediální konkurenci byly jednotlivé mediální firmy silnější.

    Důležitou otázkou bylo, zda má nynější Rada guvernérů BBC, která dohlíží na činnost BBC, být podřízena novému úřadu Ofcom. Ministr kultury Smith konsatoval, že Rada BBC bude dále fungovat, ale zákazníci si budou moci stěžovat i do Ofcomu, pokud dospějí k názoru, že Rada BBC pro ně neudělala dost.

    Smith poskytl veřejnosti ujištění, že dosavadní televizní okruhy, které je možno v Británii sledovat zadarmo - BBC 1, BBC 2, ITV, Channel Four a Channel Five - budou i nadále volně dosažitelné.

    Dodal, že ostatní okruhy, například subskripční okruhy na digitálních satelitech kabelová televize, nebudou smět zákazníkům účtovat příliš horentní částky.


    "Nejvlivnější žijící filozof": Jak usilovat o štěstí

    Kontroverzní filozof Peter Singer argumentuje, že zvířata mají svá práva a že etika by měla být založena utilitárně. Podporuje "darwinovskou levici"

    Rozhovor vyšel v prosincovém čísle amerického časopisu Reason. Přinášíme mírně zkrácený překlad. Anglický originál je zde.

    Časopis New Yorker ho nazval "nejvlivnějším žijícím filozofem". Jeho kritikové mu říkají "nenebezpečnější člověk na světě". Peter Singer, De Camp Professor bioetiky ve Středisku pro lidské hodnoty na Princetonské univerzitě je nejkontroverzněji znám svými názory, že zvířata mají stejný morální statut jako lidé. Je autorem mnoha knih, včetně děl Practical Ethics (1979), Rethinking Life and Death (1995) a Animal Liberation (1975), kterého se prodalo více než 450 000 výtisků. Letos vydal knihy Writings on an Ethical Life (Ecco Press) a A Dawinian Left: Politics, Evolution and Cooperation (Yale University Press), která argumentuje, že levice musí nahradit Marxe Darwinem, má-li přežít.

    Singer je pravděpodobně nejdůkladnějším zastáncem filozofického utilitarismu od Jeremyho Benthama. Je přesvědčen, že zvířata mají práva, protože relevantním morálním faktem není to, zda dokáže bytost racionálně argumentovat, ale zda dokáže vnímat utrpení. Singer odmítá tradiční dělení mezi lidmi a zvířaty.Rozlišuje namísto toho mezi "osobami" a "neosobami". "Osoby" jsou bytosti, které dokáží ctít, argumentovat, mají vědomí samy sebe a rozumějí pojmu budoucnosti. Tak podle jeho názoru není nenarozený lidský plod bytostí a má méně významný morální status než, řekněme, dospělá gorila anebo šimpanz.

    Vzhledem k těmto názorům není divu, že aktivisté, protestující proti potratům a zastánci práv invalidů loni ostře protestovali, když byl jmenován Australan Singer v Princetonu profesorem. A skutečně, Singerova argumentace ohledně toho, jak by se mělo zacházet s invalidními lidmi, je často dosti podobná eugenickým argumentům nacistických teoretiků o tom, že "určitý život nestojí za to žít". Singer je ale přesvědčen, že pouze rodiče, nikoliv stát, by měli mít pravomoc rozhodovat o osudu invalidních dětí.

    Stejně kontroverzně se Singer vyjadřuje o otázkách sociální politiky. V nedávném eseji, který vyšel v deníku New York Times, Singer argumentoval, že bohatí lidé v rozvinutých zemích zabíjejí své bližní tím, že nedávají chudým veškeré své bohatství, které nepotřebují k uspokojování svých potřeb. Jak k tomu závěru došel? "Jestliže znamená , že ... nehnout prstem a nechat někoho umřít se v podstatě neodlišuje od vraždy, zdá se, že z toho vyplývá, že jsme všichni vrazi" vysvětluje Singer ve své knize Practical Ethics. Vypočítává, že průměrná americká domácnost potřebuje na provoz 30 000 dolarů ročně, má-li se vyhnout obvinění z vraždy. Všechno nad 30 000 dolarů by se mělo dát chudým. "Takže domácnost, která ročně vydělává 100 000 dolarů by měla ročně odevzdávat 70 000 dolarů," napsal v deníku New York Times.

    Problém s přísným vyhlašováním jednoduchých principů je ten, že se člověk sám zdiskredituje. Singerova matka trpí pokročilou verzí Alzheimerovy choroby, a tak už podle jeho měřítek není lidskou osobou, přesto však Singer dál vydává velké finanční prostředky na péči o ni. Tohoto rozporu si povšimly sdělovací prostředky. Povzdechl a vysvětlil, že není jedinou osobou, která rozhoduje o své matce - má také sestru.Uvedl, že kdyby měl za matku sám odpovědnost už by asi nebyla mezi živými.

    Singera do určité míry zdiskreditovalo i jeho prohlášení o příjmech. Sám zcela zjevně vydělává daleko více než 30 000 dolarů ročně. Poskytuje asi dvacet procent svých příjmů organizacím, které bojují proti hladomoru, ale bezpochyby vydává na své živobytí daleko větší částku než 30 000 dolarů ročně. Sám přiznává, že nedodržuje vlastní zásady. Tvrdí, že dělá daleko více než většina lidí a že objem svých darů chudým znásobí, až začnou všichni obdobným způsobem přispívat dary chudým ze svých příjmů.

  • Darwinovská levice argumentuje, že se musí levice zbavit Marxe, jehož myšlenky nebyly v reálném světě zrovna úspěšné, a nahradit ho Darwinem. Proč se máme snažit oživovat levici, zvlášť když musíme odhodit učení jejího zakladatele?

    Singer: To je typická otázka Američana, někdo z Británie či z Austrálie či ze západní Evropy by s ní nepřišel. Když jsem psal tuto knihu, nežil jsem ve Spojených státech. Začal jsem na ní pracovat pro přednášku na London School of Economics. Američané totiž často předpokládají, že je levice mrtvá, ale to není názor řekněme Britů, Australanů nebo Západoevropanů. Tam vládnou levicové vlády. Můžeme se hádat o tom, jak definovat levici, ale většina lidí by asi souhlasila, že v Británii a v Německu jsou u moci levicové vlády. Takže to je součástí politiky. I v Americe existuje levice nejrůznějších odstínů. Takže myšlenka, jak by měla dál levice postupovat a jaké by měla mít ideje, mě zaujala.

  • Jak omezuje darwinismus základní levicovou myšlenku, totiž že je potřeba podporovat rovnostářství?

    Singer:Porozumíme-li darwinovskému myšlení, dojde nám, že lidi nejsou svou podstatou rovnostářští. Přirozeným způsobem vytvářejí hierarchie a snaží se v těchto hierarchických strukturách jít směrem nahoru. To neznamená, že by se člověk neměl snažit usilovat o rovnostářskou společnost, ale znamená to, že by si člověk měl uvědomit, že se to nedá udělat jednoduše, odstraněním umělých překážek, které vytvářejí nerovnost. Je nutno udělat víc. Je nutno udělat něco pozitivního, máme-li podpořit či udržovat rovnost, a to bude něco stát. Levice si pak musí zodpovědět otázku: Co stojí zato, abychom to zaplatili, a co už za to nestojí?

  • Jaká je tedy ta cena? Jaká je hranice, která by omezila program rovnostářství?

    Singer: Teoretické hranice nevidím. Lze si představit společnosti, v nichž lidé udržují rovnost bohatství dosti přísnými autoritářskými opatřeními. Je velmi obtížné si představit, že by všichni měli rovnost v otázkách moci, protože kdyby to byla autoritářská společnost, někteří lidé by museli jiným nařizovat, co mají dělat, ale je možné si představit, že by tato moc byla rozdělena rovnostářským způsobem.

  • Řekněme to jinak: Jakými hranicemi by měl být program egalitářství omezován?

    Singer: To je jiná otázka. Myslím, že hranice by měly být v podstatě takové, aby nevznikala autoritářská společnost neslučitelná s liberálně demokratickými tradicemi, v jejímž důsledku by vznikaly obrovské náklady a obrovské ztráty. Musíte uvážit, zda je rozumné vyměnit určitý prvek všeobecné prosperity společnosti za to, aby byla ta společnost více egalitářská. Myslím, že je rozumné vzdát se určitých prvků, ale nikoliv, tak, aby lidi všeobecně trpěli.

  • A kde by měla být ta rozumná hranice?

    Singer: Mělo by stačit poskytnout lidem základní potřeby a určitou míru komfortu. Mělo by se to udělat tak, aby neexistovali v podstatě žádní lidé, jejichž základní potřeby potravin, přístřeší a tepla nejsou plněny. Myslím, že stojí za to se o něco takového pokusit, ale pouze pokud by to bylo možno udělat bez autoritářských opatření.

  • Někteří příslušníci intelektuální levice rádi argumentují, že jsou různé rysy společnosti "sociálně vykonstruované", v tom smyslu, že mají lidé radikální svobodu vytvořit si své sociální instituce a společenské role tak, jak chtějí. Vy ale argumenujete, že existují určité společné lidské zvyklosti - včetně hierarchie, mužské nadřazenosti a sexuálních rolí. Jsou tedy sociální konstruktivisté obětí ideologie?

    Myslím, že se mýlí. Je to přirozeně oblast, kde neexistují žádné přesné důkazy, ale řekl bych, že z důkazů, které k dispozici jsou, vyplývá, že tyto záležitosti nejsou sociálními konstrukcemi.

  • Napsal jste: "Moderní darwinistické myšlení přijímá jak pojem konkurence, tak pojem recipročního altruismu, co že je vlastně odbornější termín pro ´spolupráci´." Také jste napsal: "Moderní tržní ekonomiky jsou založeny na představě, že nám všem dominuje touha nabývat majetku a navzájem si konkurovat." Ale nejsou trhy v první řadě arénou pro reciproční altruismus? Já vám něco dám a vy mi oplátkou dáte něco zpět. Každý den dochází na trzích k miliardám transakcí a v 99,9 procentech případů odcházejí oba účastníci transakce spokojeni.

    Ano, je možno argumentovat, že na trzích dochází k recipročnímu altruismu. Dochází na nich k realizaci nejrůznějších vztahů a to je důležité. V té větě, kterou jsem citoval, jsem neměl ani tak na mysli existující obchodní vztahy, ale mentalitu reklamy - která v podstatě vidí spotřebitele jako lidi, kteří pořád chtějí nějaký majetek. Reklama se snaží přilákat údané majetkové touhy lidí k jejich výrobku naproti výrobku konkurence.

    Když uvažuji o recipročním altruismu, neuvažuji jen o jednoduchých transakcích, ale o dlouhdobějším vztahu. Mnoho z těchto miliard transakcí se děje v rámci existujících vztahů, chodíte pořád do stejného obchodu, který vám prodává ovoce a zeleninu či jiné věci. Ale mnoho těchto transakcí, zejména ve větších společnostech, jsou dost anonymní a pak takový vztah neexistuje.

  • Tak jak já chápu darwinismus, není nad reciproční altruismus. Jak píšete: "Často vyhrazujeme největší odměnu pro ty, kteří odměnu nehledají, právě proto, protože chceme podpořit takové jednání, kdy by lidi byli ochotni obětovat vlastní zájem pro zájem druhých." Cožpak si však lidé, kteří se tímto způsobem obětují, neuvědomují, že se podílejí na svého druhu reciproční transakci: "Jestliže udělám tuto rizikovou věc, je velmi pravděpodobné, že za to získám dobrou pověst, což bude znamenat, že dostanu víc peněz, budu mít atraktivnější sexuální příležitosti, budu mít víc dětí, atd."? Tím, že si vyhrazujeme odměnu pro takové oběti, nevytvořili jsme společnost, kde lidé očekávají takovouto reciproční transakci? A neodpovídá to přesně myšlence darwinovského recipročního altruismu?

    Myslím, že to je trochu cynická interpretace toho, proč lidi tyhle věci dělají. Říkáte, že jsou si toho všichni vědomi, a tak z toho musí vyplývat, že to nějakým způsobem víceméně vědomě ovlivňuje jejich motivaci. Avšak existuje mnoho případů altruistického jednání, která jsou daleko spontánnější anebo daleko anonymnější. Spousta lidí chodí darovat krev a nepřipínají si na prsa placky s nápisem "Dnes jsem daroval krev." Někteří lidé to dělají, ale většina nikoliv. Takže není jasné, kdo se doví o jejich altruistickém chování ani jak za to budou odměněni. Když hovořím o altruismu, vylučuji z toho lidi, kteří to dělají proto, aby dosáhli nějaké odměny. Tomu říkám autentický altruismus, na rozdíl od recipročního altruismu.

  • Ve své knize přiznáváte, že jen velmi malý počet lidí ve společnosti je motivován skutečným altruismem. Jaké instituce by mohly přispět ke zvýšení tohoto počtu, vzhledem k darwinovským omezením?

    Je možné to zkoušet pouze po částech, na základě experimentů, podle toho, o čem se ukáže, že to funguje. Můžete vytvořit příležitosti pro altruistické chování a uvidíte, jestli se tak budou lidi chovat dobrovolně. Samozřejmě, dárcovství krve má dlouhou historii. Rejstříky kostní dřeně jsou novější, vyžadují daleko větší oběť a kostní dřeň dává daleko míň lidí. Ale pořád to reálné počty jsou a to možná pro své účely stačí.

  • Japonsko i Británie musejí dovážet ze Spojených států přibližně polovinu krevního plasmatu, protože nedostávají od dárců dostatečné množství. Spojené státy jsou největším světovým vývozcem lidského plasmatu, protože máme komerční střediska pro odběr dárcovské krve. Proč to tedy celé nezkomercionalizovat?

    Existuje alespoň argument, že možnost dávat altruisticky posiluje pocit soudržnosti v komunitě, svazky v komunitě. Není úplně náhodné, že dělají Spojené státy většinu těchto věcí na komerční bázi. Možná, že Spojené státy produkují více plasmatu, ale Spojené státy jsou taky společností, která má slabší sociální vazby. Jednotliví lidé jsou tu lehčeji izolováni - to má možná také určité širší sociální důsledky.

  • Čím dokáže darwinovské myšlení poučit levici o tom, proč mnoho sociálních programů, které podporovala, selhalo?

    Některé ty programy selhaly, protože byly prostě nerealistické. Například, pokud bylo jejich cílem dosáhnout rovnosti a zároveň udržovat vekou míru svobody - aby stát odumřel, jak říkal Marx - je velmi obtížné si představovat, jak toho dosáhnout. Jestliže totiž necháte stát odumřít, prosadí se přirozené tendence lidí vyvářet hierarchie. V té formě komunismu, která vznikla v Sovětském svazu a ve Východní Evropě, měli lidi zpočátku určitou mlhavou představu, že je možné tohle realizovat. Ale museli pořád posilovat stát a nikoliv dovolit, aby odumřel. V tom smyslu by se původní myšlenka rozložila. Prostě to bylo nerealizovatelné. Lidi nejsou takoví, aby se dalo očekávat, že budou pracovat pro společné dobro tak, jak to předpokládala teorie. Neschopnost porozumět tomu, že lidská přirozenost není tak ohebná, jak socialisté často předpokládají, je podstatnou částí toho, proč některé tyto projekty selhaly.

  • Souhlasíte, že snaha o dosažení rovnosti jako primárního sociálního cíle byla ve dvacátém století zdrojem většiny utrpení?

    To je trochu přehnané. Nezdá se mi, že utrpení, které způsobili nacisté, vzniklo v důsledku snahy o dosažení rovnosti. Avšak tato snaha byla bezpochyby zdrojem velmi podstatného množství utrpení, protože selhala a také v důsledku toho, jaké režimy vznikly v důsledku toho. Nevidím sice Stalinovu existenci jako nejpřímější záležitost, spojenou s úsilím zavést rovnost, ale dalo by se říci, že jeho režim vznikl, protože se lidé snažili zavést rovnost. Takže je to pravda, a proto si myslím, že levice musí tyto cíle zmírnit.

  • Některé projekty sociální podpory odstraňují reciprocitu, jejich příjemci jsou odměňováni i když nespolupracují. Jaké to má důsledky? Stoupenci volného trhu argumentují, že chudoba je stejná jako všechno ostatní: čím víc peněz na ni vydáváte, tím více se vám jí dostane.

    Ano. Na jedné straně bude asi levice argumentovat, že by v zemi tak bohaté, jako jsou Spojené státy, neměl nikdo hladovět, ani by tu neměl být nikdo bez přístřeší. Většina lidí by asi taky souhlasila, že by neměl existovat nikdo bez základní zdravotní péče.

    Ale jestliže tyto výhody lidem poskytnete bez reciprocity, nebudou jich jen využívat, aniž by sami byli jakkoliv produktivní. Je skutečně nutno rozlišovat mezi lidmi, kteří mohou poskytnout reciprocitu, a těmi, kteří to z nějakého důvodu dělat opravdu nemohou.

  • Takže by těm, kdo nespolupracují, měla být péče odepřena?

    Je nutno je v takové situaci udržovat na holém minimu. Není tak obtížné někomu poskytovat potraviny, aby dostával dostatečné množství kalorií, aby neměl hlad a nebyl podvyživený. Není tak obtížné poskytnout někomu postel, je-li ochoten si do ní lehnout. Víc bych jim nedával.

  • Takže souhlasíte s tím, co se v této zemi dělá v rámci tzv . workfare programs?

    Ano, pokud jsou skutečně vyladěny tak, aby nebyli postihováni lidé, kteří nejsou schopni reciprocity. Jsem přesvědčen, že přimět lidi, aby za sociální zabezpečení pracovali, je správné.

  • Je možné, že nás naše uvažování zavádí do slepé uličky a myslíme si proto, že etika je něčím víc než čistě chováním, které u lidí vzniklo vývojem? Že je veškerá tahle debata irelevantní?

    To je skutečně možné. Na to nemám odpověď. Je možné, že na určité hluboké úrovni platí, že nejzákladnější morální zásady nejsou otázkou znalostí a tedy nejde o skutečnosti, o nichž lze říci, že jsou správné nebo chybné.

    Přesto však v etice může docházet ke značnému množství debat. Pomyslete například, proč si třeba myslíte, že jsou potraty nesprávné nebo proč si myslíte, že jsou ospravedlnitelné. Jak se to shoduje s vaším názorem na to, že je lidský život nedotknutelný? V tomto rámci lze říci, že výrok je neslučitelný s něčím, co jste řekli předtím, nebo že je zastávání názoru, který nedokážete obhájit, jen náhodné.

  • Je možné, že je naše chování tak omezené, že si nemůžeme vybírat? Je to snad jen iluze, že si myslíme, že máme možnost volby?

    Podle darwinovské teorie je naše volba omezená v tom smyslu, že lze statisticky předpovědět, co většina lidí za určitých okolností udělá. Ale to je něco jiného než pocit svobody, který máme jako subjekt, když čelíme určité otázce a máme silný pocit, že máme svobodu rozhodnout, co udělat. Skutečně máme svobodu v tom smyslu, že jestliže se rozhodnu, že toto udělám, můžu to opravdu udělat, i když to bude statisticky málo časté. Tento pocit svobody je autentický. Proto mi říkají "kompatibilista" nebo "měkký determinista". Jsem přesvědčen, že determinismus existuje, ale nevylučuje to tvrzení, že máme možnost volby a že jsme za svou volbu zodpovědní.

    Determinismus existuje v tom smyslu, že kdybyste věděli všechno o světě ve stavu A, mohli byste předpovědět, jaký bude ve stavu B později. Ale svoboda je také reálná, v tom smyslu, že jsme konfrontováni se světem jako reálnou možností volby. Je chyba to bagatelizovat jako pouhou iluzi. Ona možnost volby, které je zapotřebí k odpovědnosti a k tomu, abychom mohli říci, že je někdo svoboden, není něčím, co je neslučitelné s přesvědčením, že jsou naše činy něčím způsobeny. Pomyslete na podmínky, které způsobují, že je někdo za svůj čin zodpovědný. Kdyby ten člověk udělal něco pod vlivem násilně podaných narkotik, pak bychom řekli, že nebyl svoboden, není za své činy odpovědný. Ale jestliže někdo něco udělal, protože si to rozmyslel a nakonec ho jeho hodnoty a důvody vedly k tomu, aby si zvolil A a nikoliv B, tak v tom případě jsou za to odpovědní.

  • Takže si vybíráme z relevantních příčin?

    Ano - takové příčiny, které spojujeme s osobou, která je svobodná a svobodně se rozhoduje.

  • Co je z hlediska levice špatného na Huxleyho románu Brave New World (Konec civilizace)? Přece skoro všichni v té společnosti se mají velmi příjemně. Vůbec netrpí. Proč to není morální svět?

    Nechtěl bych na to odpovídat z hlediska veškeré levice, neboť mnoho lidí na levici má různé hodnoty. Je to obtížnější otázka pro stoupence utilitarianismu a pro konsekvencialistu, jako jsem já, který považuje štěstí či uspokojení tužeb za nejdůležitější hodnotu. Někteří lidé na levici možná považují za nedůležitější hodnotu svobodu, a ti by protestovali, že osoby v Huxleyho románu jsou naprogramovány, a tedy nejsou svobodné. Z mého hlediska to záleží na tom zda osoby, jako je onen "divoch", který se nepřizpůsobil, se vyskytují jen zřídka - jedenkrát v deseti milionech - a jestliže je ostatní společnost šťastná a spokojená. Jestliže je alternativou společnost, kde je daleko více neštěstí v důsledku násilí, konfliktů, chudoby, a tak dále, pak společnost předem geneticky naprogramovaných lidí, kteří jsou spokojeni a šťastni, by byla v pořádku. To by byla ideální společnost.

  • Napsal jste totiž o genetice: "Poprvé od té doby, co jsme se vynořili z prehistorické chemické směsice, existují nyní lidé, kteří chápou, jakým způsobem se vyvinuli v to, co dnes jsou. Těm, kdo se obávají moci vlády a vědeckého establishmentu, to připadá více jako nebezpečí než jako zdroj svobody. Ve vzdálenější budoucnosti se však možná opravdu ukáže, že šlo o předpoklad nového druhu svobody." Zdá se, že jste zde přesvědčen, že by věda mohla nakonec realizovat sen levičáků o tom, že bude možno měnit lidskou přirozenost.

    Ano. Říkám, že je to možné. Lidská přirozenost není tak měnitelná, jak si to myslí levice, ale možná se stane měnitelnější. Je pod kontrolou našich genů. Možná se naučíme, jak ty geny měnit, a bude to velmi dlouhý příběh. Možná, že za tyto změny bude také nutno platit velmi velkou cenu, stejně jako je nutno platit cenu za všechna politická opatření. Víte, zavedete jednu věc a o druhou při tom přijdete. Jestliže lidi budou chtít měnit lidskou přirozenost, časem to budou moci dělat.

  • Už však někteří levičáci napsali, jako Robert Wright v týdeníku Time, že bude k realizaci jejich rovnostářského projektu zapotřebí, aby vláda nabídla tyto genetické technologie všem a dotovala jejich výzkum a používání. To mě dost děsí, neboť stát nikdy neměl příliš dobrou politiku o eugenice.

    To je pravda. Ale druhá možnost mě taky děsí. Říkáte: "Jestliže změním svou lidskou přirozenost, je to jen moje věc." Ale ve skutečnosti tím změníte i přirozenost svých dětí. Takže máme jeden model, v podstatě tržní model, který argumentuje: "Ti, kdo chtějí využít genetické technologie a změnit vlastnosti svých dětí, a mohou si to dovolit, to mohou udělat. Ti, kdo si to nemohou dovolit, to nemohou udělat." Důsledkem může být, že děti bohatých lidí získají vlastnosti, v jejichž důsledku budou v životě úspěšní, a děti chudých lidí ne. Takže vznikne společnost, která bude ještě rozdělenější než dnes. Už nyní poskytují bohatí lidí svým dětem obrovské výhody pro pozdější úspěch v životě, ale představa, že má existovat rovnost příležitostí, ještě nezanikla. Bohaté soukromé školy dávají stipendia chudým dětem a dosud stále existuje vědomí, že jestliže jste dost inteligentní a pracujete dostatečně usilovně, budete mít úspěch.

    Jestliže začnete rozdělovat společnost na ty lidi, jejichž geny byly pozměněny žádoucím způsobem a na ty, jejichž geny pozměněny nebyly, vznikne něco velmi podobného Huxleyho románu. Proto říkají lidé, že pokud se to má stát, možná by vláda měla tyto služby dotovat a poskytnout je do určité míry všem. Pro společnosti, v nichž už existuje státní zdravotnictví, to není žádný velký krok. Velmi pravděpodobně budou poskytovat služby, v jejichž rámci budou odstraňovat genetické defekty a invaliditu, a pak vznikne otázka, zda zlepšovat geny i u zdravých lidí. Rozdíl mezi tímto a předchozími vládními zásahy, by měl být v tom, že by to vláda neměla nikomu vnucovat.

  • Nesouhlasíte s oněmi mnoha biogenetiky, kteří argumentují, že zlepšování genů by nemělo být přístupné nikomu?

    Je předčasné dospět k takovému závěru. Myslím, že v zásadě není nic špatného na zlepšování genů, i když to může být nebezpečné a může to leccos stát. Hovořili jsme o nebezpečí rozdělené společnosti.

  • Hlavním tématem darwinismu je úspěšné rozmnožování. Vidíte soulad mezi svými názory, že je správné usmrcovat určité defektní děti a darwinovskou touhou úspěšně se rozmnožovat?

    Slučujete tady dost různé aspekty toho, co jsem napsal. Po většinu lidské historie bylo velmi nepravděpodobné, že děti s defekty přežijí. Proto bylo velmi nepravděpodobné, že se i budou rozmnožovat. Proto bylo lepší do nich dál nic neinvestovat: opusťte je a věnujte se rozmnožování, v jehož důsledku předáte své geny dalším generacím. Myslím, že to je skutečně možné. Máme-li nyní možnost udržovat tyto defektní děti při životě, musíme se pořád ještě ptát: Je to správné, a pokud ano, proč?

  • Požadoval byste smrt defektního dítěte, protože by se mohly nenarodit jiné, hypotetické děti, které by mohly vést plnější život?

    Ne. Jsem přesvědčen, že o tom musejí rozhodovat rodiče. Požadavek, aby defektní dítě bylo usmrceno, by pravděpodobně nevedl k zvýšení všeobecné spokojenosti a štěstí, pokud by rodiče chtěli, aby dítě zůstal naživu. Rodiče velmi silně touží po svých dětech, takže je obtížné si něco takového představit.

  • Ale možná ti rodiče nemají pravdu, možná udělali chybu.

    Možná chybu dělali, ale jestliže by kvůli tomu dlouho trpěli, nemyslím, že by to mohla eliminace defektního dítěte vyvážit. Proto bych to nevyžadoval. Nedovedu si představit společnost, která by fungovala dobře, kdybychom toto rozhodování odebrali rodičům. Dovedu si představit určité extrémní případy - kdy by defektní dítě opravdu za živa strašně trpělo a přesto by jeho rodiče odmítali jeho smrt z důvodů náboženské ideologie. Doufám, že by lékař v tom případě něco udělal a rodičům řekl: "Bohužel dítě zemřelo." Ale nechtěl bych, aby se to stalo součástí oficiální sociální politiky.

  • V knize A Darwinian Left hovoříte o tom, že není správné odpírat inzulín dětem s cukrovkou.Avšak jinde jste napsal, že by bylo správné, aby rodiče usmrtili nemluvně, které je hemofiliak. Avšak dneska si může hemofiliak píchat každý týden injekci Faktoru 8, způsobujícího srážlivost krve, a v podstatě žít normálním životem. Proč jste učinil tento rozdíl, anebo to závisí na stavu lékařské technologie?

    Zaprvé,ten citát o nemluvňatech s hemofilií, který je často citován, je určitým zkreslením. V této pasáži zkoumám důsledky určitého názoru v situaci, kdy existují jen rodiče a dítě. A o několik stránek později naopak konstatuji, že jestliže chtějí bezdětní rodiče adoptovat dítě s hemofilií, bylo by nesprávné to dítě usmrtit, pokud by ho rodiče z nějakých důvodů nechtěli vychovávat. Měli by ho nechat adoptovat. Ale je pravda, že když jsem tu knihu napsal v roce 1979, nebylo tak lehké léčit hemofilii, jako je to dnes.

  • Takže morální volba lidí se mění podle toho, jak se vyvíjí technologie?

    Ano. Morálka situace závisí na následcích toho, co děláte. Jestliže budou důsledky toho, že dítě zůstane naživu, že na to budete muset vydat statisíce dolarů, je to morálně jiné rozhodování, než když víte, že jediné, co budete muset udělat, je vydat jednou týdně dvacet dolarů na injekci.

  • Je pojmové možné, že kapitalistické tržní ekonomiky vedou k největšímu možnému štěstí - daleko víc než jiné společenské projekty?

    Je to pojmově samozřejmě možné. Je to empirická otázka, zda kapitalistické trhy fungují při poskytování většího štěstí lépe než jiné společenské projekty.

  • Jaký empirický argument by vás přesvědčil, že tomu tak skutečně je?

    Historické argumenty o selhání alternativ jsou v tomto případě opravdu mocné. Samozřejmě to všechno závisí na tom, co máte na mysli výrazem "kapitalistické trhy". Někteří lidé tím míní velmi neregulované systémy volného tržního podnikání. Jiní lidé pohlížejí na skandinávské země nebo na Holandsko nebo na západní či střední Evropu a říkají, že to jsou kapitalistické ekonomiky s větším množstvím sociálního zabezpečení a že fungují lépe. Existuje debata o alternativách a je možno zkoumat a srovnávat různé společnosti. Je to dost úzký výběr. Pak se můžete podívat i na jiné pokusy, o nichž jsme už hovořili, které nefungovaly: sovětské modely. Můžete se podívati na menší instituce, jako jsou kibucy. Tohle je asi nejvhodnější způsob, jak se tím zabývat, na podkladě zázemí evoluční teorie, která nám pomáhá porozumět lidské psychologii.

    Myslím, že existují důkazy, že - do určité míry - záležitosti fungují lépe, když necháte lidi, aby rozhodovali sami za sebe. Debata není o tom, zda by měla existovat hospodářská svoboda, ale kolik by jí mělo existovat.


    PresiDENT

    Václav Pinkava

    Nějak si najednou nemohu odmyslit, že druhá polovina slova president značí v angličtině promáčklinu.

    Nechutná 'bitva o koryto', která ničí pověst Spojených států, nemá důstojné východisko. Ať už se úřadu ujme uchazeč vybraný tak či onak, bude to vypadat jako podvod na voličích, převrat justiční cestou. Ať bude rozhodnuto, který polopresident má být slavnostně uveden do úřadu, měla by při jeho inauguraci znít místo státní hymny rocková píseň Roy Orbisona z roku 1962 "The Great Pretender" - Velký Rádoby (zde text)

    Volby jsou snímkem momentálního rozpoložení myslí voličů. Takový snímek nemůže být přesným odrazem nějaké absolutní vůle lidu. Důvodem nepřesností může být ledacos- špatně zaregistrovaný volič, který v seznamu oprávněných buď není, nebo je uveden s překlepem, nepochopení volebních instrukcí v případě slabozrakého voliče, nedůrazné zaznamenání volby, opravení omylu a tudíž znehodnocení volebního lístku nepozorným, neofrankování poštovní obálky s odevzdaným a zaslaným hlasem, nedoručení poštou včas, chyba ve sčítání ať už stroje či člověka, atd., atp. - o úmyslných podvodech ani nemluvě.

    Skvělý článek [anglicky] převzatý z LAtimes.com na stránkách CNN velice znepokojivě dokresluje, jak nepřesvědčivý je americký volební proces, jak nepřesný, když jde do tuhého. Je to, jako kdyby na olympijských hrách rozhodovali o vítězích dalekohledem - pokud někdo vede přesvědčivě, je to celkem jedno, ale když jsou dva těsně vedle sebe? Podle odhadu tzv. odborníků, v amerických presidentských volbách kvůli procentuelní chybovosti sčítání přišly nazmar až dva miliony skutečných hlasů - tedy daleko více než oficiální rozdíl mezi Al Gorem a Georgem Bushem. Velmi pravděpodobně to na nerozhodném výsledku pranic nemění, pokud jsou chyby a nedostatky volebního systému nemilosrdné a přitom nezaujaté.

    Pokud jsou takové chyby a nedostatky rozprostřeny v dosti velké populaci voličů, a pokud spolu soutěží v zásadě jen dva kandidáti, pak se chybovost jednoduše stírá navzájem.

    Důvod, proč se Bushovi nelíbí pečlivé přečítání hlasů ve vybraných obvodech je prostý a logický.

    Aby to bylo fér, stejná pečlivost by musela platit všude, i tam, kde by býval vyhrál Bush.

    Pokud by se volby opakovaly, nedopadly by úplně stejně, přinejmenším kvůli změnám v počtech zúčastněných. Jeden volič dosáhne plnoletosti, další se odebere na onen svět atd., atd.

    Nezanedbatelné budou změny nálad voličů, obzvláště pak, jsou-li informováni jak předchozí volby dopadly-nedopadly. Hlasy Naderovi by poputovali Gorovi, nejspíš. Nebo taky ne. Jakpak by asi dopadly volby presidenta Spojených států nyní, po nedávných zkušenostech? Možná že v podrobnostech jednotlivých hlasujících, v počtu odevzdaných a sečtených hlasů docela jinak, leč v souhrnu stejně nerozhodně, stejně sporně.

    Neboť k rozhodnému výsledku je třeba mít jednoho kandidáta přesvědčivějšího, než je ten druhý.

    Bush a Gore jsou v jednom ohledu k nerozlišení - vedle kteréhokoli z nich vypadá Bill Clinton i s rozepnutým poklopcem jako učiněný státník.

    A k tomu se ještě vedou spory, zda je v americkém systému vůbec důležité, jak hlasují řadoví američané.

    Podle článku II Ústavy Spojených států amerického presidenta zvolí volitelé, které vyberou jednotlivé Státy. O řadových aAmeričanech nikde ani muk. Inu, učiněná demokracie.

    Je ta naše lepší?


    Mein Kampf

    aneb je Zítko vinen nebo nevinen?

    Jiří Wagner

    Na tři roky do vězení, s pětiletým podmíněným odkladem, a ke dvoumilionové pokutě (nebo ročnímu vězení) odsoudil Obvodní soud pro Prahu 7 vydavatele Hitlerova díla Mein Kampf Michala Zítka. Tolik stručná zpráva z pondělního odpoledne.

    Znovu se zřejmě strhne mediální bitva o to, zda je Zítko vinen nebo nikoliv. Úvodní internetové přestřelky k tomu přinesla včerejší vydání deníků Neviditelný pes a Britské listy. Zatímco Jan Čulík se v Britských listech již od vydání knihy ohání ústavním právem na svobodu projevu, Ondřej Neff, jakkoli jinak tolerantní, nemá se Zítkem slitování.

    Už v březnu, když se rozpoutala bouře kolem Zítkova vydání Mein Kampfu, jsem v Boskowanu napsal: "Stačí si jen představit soudní přelíčení se skiny, již jsou stíháni za nošení nášivek ztvárňujících nebo připomínajících symboly fašistické. Jejich kamarádi jistě zaplní soudní síň v bundách se symboly pečlivě odpáranými. Každý však ponese jeden legální výtisk knihy Mein Kampf, z jehož černého obalu bude na soudce posměšně hledět zlatá orlice držící ve spárech hákový kříž..." Představa zajisté absurdní.

    Přesto však Tomáš Pecina, pražský dopisovatel Britských listů, neváhá hned v úvodní zprávě o odsouzení Zítka napsat, že "zdůvodnění rozsudku je velmi slabé a ignoruje argumentaci obhajoby" a že "odvolací soud rozhodnutí zruší; v opačném případě se případ zřejmě dostane do Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva, protože soud obviněnému upřel ústavně zaručenou svobodu projevu". Možná má pan Pecina cesty, jak se již v den rozsudku dopátrat plného znění zdůvodnění rozsudku, vím však, že každé odůvodnění rozsudku bývá několikastránkové a pan Pecina by musel být nejspíš telepat, aby je znal dřív, než je dostane písemně kupříkladu obhájce. Jinak si totiž nelze jeho slova o slabém a argumentaci obhajoby ignorujícím zdůvodnění rozsudku vysvětlit. Předjímat navíc rozhodnutí odvolacího soudu a cestu sporu až do Štrasburku se mi pak zdá poněkud ukvapené a pochybné.

    Oproti tomu Ondřej Neff se v Neviditelném psu otázkou svobody projevu vůbec nezabývá, ostatně ani Zítkovi nešlo o myšlenky či názory. Zítko šel čistě po penězích a na způsobu jejich získání mu nezáleželo. Neff tedy říká, že " Zítko dostal u soudu první instance tři roky podmíněně a pokutu dva miliony korun. Vzhledem k tomu, že na vyprodukování této knihy vydělal třikrát tolik, je to pořád ještě ´dobrej kšeft´, jak říkával pan Kohn, ten, kterého autor knihy, Adolf Hitler, nechal poslat do plynu."

    Svůj postoj pak Neff zdůvodňuje slovy: "Nejde o vydání knihy, jde o vyrobení artefaktu, kultovního předmětu. Zítko nevydal žádný paperback jasně signalizující, že je to knížka, která má seznámit čtenáře s jádrem ideologie, která rozpoutala druhou světovou válku. Zítko vyrobil kultovní objekt se všemi náležitostmi. Kdyby mu to mělo projít, pak by bylo absurdní pronásledovat skinheady za hajlování a za nacistické nášivky na bundě. Proč by nesměl být hákenkrajc na bundě, když smí být - v kultovně bezchybné podobě - vyražen na desce objektu - knihy?"

    V závěru tedy podstatě podobná argumentaci, již jsem vzpomenul v úvodu článku. Právě to, že kniha nebyla opatřena žádnou - byť třeba alibistickou - předmluvou, kterou Václav Pinkava ve svém článku "Schwein Kampf" v Britských listech označuje u zahraničních vydavatelů jako "lišácké a cynické ´doporučení z pohoršení´", ani nebyla doplněna o - jakkoli krátký a všeobecný - pohled historika či komentář filosofa, sociologa nebo politologa, ji staví skinheadům na piedestal. Podíváme-li se navíc na její luxusní balení, je takový exemplář přímo předurčen ke zbožštění. Odtud už není daleko k představě hospodské oslavy, kde je kniha, ležící na rudo-černo-bílé vlajce, vystavena na pódiu a okolo ní, za neustálého vyřvávání "Sieg Heil", pochodují šiky hololebců se vztyčenými pravicemi.

    Jak dlouhá pak může být cesta z hospody do vlády, to nám předvedli nacisté už v roce 1933.

    (Psáno pro www.boskowan.com)

    Poznámka JČ: Upozorňuji v této souvislosti na důležitý článek od Víta Novotného, v Britských listech na této adrese.

    Poznámka TP: Nechápu, o čem pan Wagner hovoří: odůvodnění je povinnou součástí rozsudku, která se čte přímo v soudní síni.


    Koniášové

    Martin Stín

    Zastat se cejchovaného propagátora a podporovatele hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů, zvláště je-li předmětem pohoršení "bible nacismu" Mein Kampf, může jeho obránci přinést společenské odsouzení. Pokud jsem se rozhodl podstoupit toto riziko a vystoupit na obranu Michala Zítka, činím tak proto, že v jeho odsouzení vidím útok na svobodu informací. Přitom se vyjadřuji k té věci s nechutí, protože se štítím vydělávání peněz za každou cenu a v tomto směru oceňuji Zítkův počin asi stejně jako snažení Larry Flynta s jeho Hustlerem. Navíc soudím, že i špinavá práce se má dělat pořádně a odsuzuji vydavatele za to, že mu jeho zisk nestál za to, aby věnoval péči odvšivení knihy od té šílené záplavy pravopisných a gramatických chyb, která se přímo vysmívá luxusní vazbě a vysoké ceně knihy.

    Poslední větou jsem se přiznal, že jsem obětoval nemalou částku, Mein Kampf jsem si koupil a dokonce celý poctivě přečetl. Aniž si to mnozí uvědomují, nacistická okupace se svými důsledky nějak dotkla téměř každého z nás. Mnohokrát jsem si proto kladl otázku, jak je možné, že Hitler dokázal svést národ, o jehož kulturní vyspělosti, pracovitosti a pořádkumilovnosti nelze mít pochyb, a přimět jej až k chování nedůstojnému zvířat. Sáhl jsem proto chtivě pro odpověď také po knize, kterou mi Michal Zítko zpřístupnil. Odpověď jsem v ní však nenašel. Je to myšlenková slátanina, zcela nepřesvědčivá, v každém případě však ukazující, že Hitlerova osobnost, jeho činy a chování jeho souvěrců mají kořeny v příznačných podmínkách doby a místa, které již dávno přestaly působit. Pochybuji, že by dnes tyto pokleslé myšlenky mohly někoho oslovit, tím méně nás, kteří máme s nacismem svou kolektivní zkušenost a žijeme v úplně odlišných poměrech.

    Právě proto mi však rozsudek, vynesený nad Michalem Zítkem, vadí. Na předlistopadovém režimu mě mimo jiných nešvarů popouzelo také to, že nějaká anonymní státostranická svoloč si dovolovala rozhodovat o tom, co smím číst. A hle, dnes jsou zde znova rádoby "demokratičtí" koniášové, kteří si zpupně osvojují z moci svého úřadu rozum a právo rozhodovat o tom, kterou knihu smím dostat do rukou, aniž by prokázali svou vzdělanostní, kulturní a morální způsobilost takové soudy vynášet. Přitom snad není z historie znám jediný případ, kdy by kniha sama o sobě vyvolala ohrožení nějakého státního zřízení. Není ostatně prokázána a ani neexistuje souvislost mezi prvotním zveřejněním Mein Kampfu a rozkvětem nacistického hnutí.

    Tvrdý rozsudek, směřující k potlačení volného přístupu k informacím, byl navíc vydán v zemi, v které až dosud úspěšně unikají soudu zločinci, kteří pozvali v r. 1968 "bratrská" vojska, a pak jim horlivě pomáhali v potlačování svobod spoluobčanů. Vynesli jej soudce státu, v němž nebyl potrestán žádný z politických zločinců, kteří posílali zásahové jednotky SNB mlátit účastníky protirežimních manifestací. Lidé, o nichž hovořím, skutečně hmatatelně poškozovali občanská práva, přesto zůstávají beztrestní. Kontrast mezi beztrestností těžkého zločinu vlastizrady a tvrdým trestem za Zítkův sporný čin je křiklavý a zpochybňuje českou spravedlnost jako takovou. Rozsudek byl navíc vynesen v situaci, kdy je u nás volně přístupný Komunistický manifest (shodou okolností další Zítkův vydavatelský "počin"), Stát a revoluce, oslavný životopis Stalina, Protokoly sionských mudrců a jiná díla šířící další ideologii, rovněž směřující k potlačování občanských práv. V případě komunistické literatury jde o podporu ideologie,u nás ještě nedávno triumfující a dosud nepochybně strašící v hlavách části národa. V tomto případě bych spíše chápal profylaktický zásah proti vydavatelům marx-leninské klasiky, ačkoli ani ten bych neschvaloval. Je také pozoruhodné, že bylo označeno za trestné vydání nezáživného, nudného a tedy propagandisticky málo účinného Mein Kampfu, zatímco šíření účinné obrazové informace o Hitlerovi, jeho pomocnících a jeho válečnících po dobu řady týdnů veřejnoprávní televizí nikomu nevadí (a je to tak dle mého názoru dobře). Na pozadí všech těchto okolností absurdnost rozsudku nad Michalem Zítkem obzvlášť vyniká.

    Odmítám domněnku, že opatření knihy komentářem by zahladilo domnělý zločinný charakter vydavatelova poklesku. Nikdo nezaručí, že čtenáři by komentář četli, či že by se jím dali názorově ovlivnit. Ač je to k nevíře, lidé nakonec k rozhodování používají vlastní hlavy.

    Z rozsudku nad Michalem Zítkem vyvozuji jediný závěr: Koniášové, kteří se na této ostudě české justice podepsali, nejsou obránci demokracie, nýbrž nositelé totalitního myšlení, které ze zásady omezuje svobodu informací a přiznává státním úředníkům moc a od ní odvozené právo a rozum svévolně rozhodovat o tom, na které informace mají jejich (zřejmě ve srovnání s nimi duševně zakrnělí) spoluobčané právo.Tam, kde policie a soudy určují, co se smí číst, tam končí svoboda a demokracie. Proto vystoupením na obranu Michala Zítka hájím své nezadatelné právo číst cokoli, co mne zajímá a od něho odvozené právo vydavatele, vydat cokoli, co najde čtenáře.Představa, že koniášové z Prahy 7 jsou jen pověstnou špičkou ledovce a že takových, jako jsou oni, mohou být v našich orgánech činných v trestním řízení třeba i desítky dalších, mě děsí. Věřím, že odvolací soud tento ostudný rozsudek zruší. Považoval bych pak za správné, aby se následně Michal Zítko spravedlivě potrestal sám tím, že převede podstatnou část svého špinavého zisku z vydání Mein Kampfu na charitativní účely.


    Reakce na reakci aneb Samozvaných kritiků čehokoliv je mnoho

    Štěpán Kotrba

    Jsou lidé, kteří dokáží stručně vyjádřit velmi obsáhlou myšlenku. Obdivuji je, stejně jako obdivuji básníky haiku. Bohužel, analytické či programové texty se povětšinou nedají převést na poetické metafory a po čtenářích politicky analytického článku v deníku nemohu chtít obraznost a vcítění čtenářů japonských veršů.

    Text své analýzy pro Lidové noviny jsem autorizoval a vyšel přesně v té podobě, jak jsem ho Lidovým novinám zaslal. Jsem rád, že LN se v této souvislosti projevily jako seriózní. Je mi jasné, že můj článek nemohl nevyvolat i uvnitř redakce LN nějakou polemiku. Přesto vyšel v dohodnutém rozsahu (11 800 znaků) přesně ten text, který jsem redakci předal (mimochodem na poslední chvíli).

    Redakční podtitulky a mezititulky mi naprosto nevadí, rozpor mezi "frakcí" a "proudem" není až tak výrazný, aby jej čtenář - dle mého - vnímal jako negativní významový posun. Čtenář LN není politolog, aby se prokousával tak detailní analýzou, přesto má právo a měl by snad i chtít vidět sociální demokracii očima člověka, který ví, o čem a o kom píše.

    Aby mohl posoudit, zda pohled, který mu byl doposud předestírán, není příliš nevědoucí... Množství informací bylo necháno na mém uvážení a já opravdu zodpovědně vybral maximum možného. Nechtěl jsem, aby text ztratil hlavní sdělení.

    Tím je dle mého mínění konstatování, že v sociální demokracii přibyl během posledních čtyř let ke třem politologicky vymezeným "proudům" čtvrtý, který lze nazvat BEZNÁZOROVÝ.

    A že politiku dělají konkrétní, pojmenovatelní lidé, kteří jsou svými činy i slovy odpovědni nám, občanům. A že tito lidé nejsou za své chyby nekritizovatelní.

    Neopominul jsem naopak v úvodních odstavcích shrnout (svou optikou viděné) úpěnlivé snažení vlády o nápravu "spálené země" a objektivně viditelné výsledky této snahy.

    Pokud bych rozebíral množství ostatních postojů ČSSD v různých sektorových politikách, reakcí v parlamentu či chyb, kterých se sociální demokraté dopustili ve volební kampani či před ní, zbyla by u čtenáře jako konečný vjem chaotičnost.p< Text by vydal na menší knihu a i jindy tak tolerantní Jan Čulík by mi jej (a po právu) odmítl. Proto byl v LN uveden pro ty nejzvídavější i www odkaz na Briské listy, kde vyšlo exkluzivně (vzhledem ke kvalitám, chrakteru a zájmům jejich čtenářské obce) plné, nikým nekrácené znění.

    I na Neviditelném psu vyšel jen onen "anonční" text - pouze s jinou, grafičtější úpravou.

    S odkazem (i když ne aktivním) na Britské listy. Přitom na Psu byla jako vada příspěvku některými čtenáři kritizována přílišná délka... Na serveru www.lidovky.cz též.

    Není v možnostech žádného tištěného deníku (pokud to není specializovaný politologický časopis) publikovat článek, který má 45 000 znaků (cca 5 tiskových stran A3, tzn. 10 A4).

    Pokud by se pan Štěpánek obtěžoval, mohl se na uvedené skutečnosti zaptat mě a odpustit si neodůvodněné invektivy na adresu redakce LN či mou. Můj mail je veřejný a funkční.

    Byl bych velmi rád, aby pro příště byly reakce na mé články ještě před jejich zveřejněním v BL se mnou konzultovány a já měl právo se k nim vyjádřit. Jinak se stane k mé lítosti z Britských listů chat, otevřený pro kdejaké grafomanie. Samozvaných kritiků čehokoliv je zde v Praze opravdu mnoho.


    Školné - další pohádka

    Václav Špíka

    Vážený pane Čulíku,

    chtěl bych do diskuse o účelnosti školného přispět zkušeností s mou dcerou, která chtěla po maturitě v roce 1993 studovat dvouletou soukromou "integrovanou manažerskou" školu, roční školné 14 000,- Kč. Dotázal jsem se vedoucí pracovnice této školy, co a podle jakých učebnic se bude učit v předmětu ekonomika. Dozvěděl jsem se, že to bude záležet pouze na tom, koho se jim podaří zajistit jako učitele. Zároveň si postěžovala, že lepší odborníci vyžadují odměnu 500,- Kč za hodinu. Dcera nakonec, k mojí radosti, od úmyslu tuto školu studovat upustila po tom, co jí kamarádka, navštěvující tuto školu řekla: "Vlastně ani nevím, co bych měla umět".

    Dle informací od přímých účastníků se studenti soukromých škol při vyučování chovali zcela podle své libosti, seděli zády k učiteli, jedli, bavili se, přicházeli a odcházeli, kdy se jim zachtělo. Samozřejmě všichni školu absolvovali, protože ředitelé - podnikatelé ve skutečnosti prodávali vysvědčení.

    Dalším důkazem kvality mnoha soukromých škol je i nedávno uveřejněná zpráva, že jejich absolventi nejhůře hledají práci.

    Je jasné, že poučka, že co si platím ze svého, toho si vážím a důsledně za to vyžaduji kvalitu, je další rádoby pravicovou pohádkou. Jako příklad je možno použít například situaci v české stomatologii. Zatímco poplatky, vybírané stomatology stouply po převratu zcela neuvěřitelně, v kvalitě chrupu obyvatelstvo ČR kleslo z druhého na devatenácté místo v Evropě. A stav chrupu dětí je katastrofální.


    Stručná zpráva o Optimální dietě

    Aleš Kastner

    Zveřejňujeme v rámci diskuse tento článek Aleše Kastnera o "Optimální dietě" polského dietetika s upozorněním, aniž bychom chtěli postulovat nadřazenost západních vědců, že podle nejnovějších mezinárodních informací z oboru výživy je optimální dieta právě opačná, než jak ji postuluje polský vědec, o němž hovoří ve svém článku Aleš Kastner. Odkazuji v tomto smyslu na publikaci The Glucose Revolution, Hodder and Stoughton, 1996 (a další reprinty) autorů dr. Anthonyho Leedse, profesorky Jennie Brand Millerové, Kaye Foster Powellové a dr. Stephena Colaguriho. Dílo je výsledkem souborné vědecké práce Human Nutrition Unit z University of Sydney. Jeho recenzi jsme v létě přinesli v Britských listech zde.

    Stručně řečeno, jde podle australských vědců o toto: Nejsprávnější potravou pro člověka jsou potraviny složené z uhlohydrátů (uhlovodanů), avšak zejména takové, které svou strukturou mají nízký tzv. glykemický index - jsou tráveny pomalu a tak zvyšují jen pomalu koncentraci cukru v krvi. To vede ke zvýšenému metabolismu a spotřebovávání většího množství kalorií. Člověk by měl mít rozumně rozrůzněnou stravu, v ní však by měly hrát velkou roli ovoce, zelenina a zejména uhlohydráty s nízkým glykemickým indexem (luštěniny, těstoviny, atd.) Méně by měl člověk jíst bílkoviny a co nejméně tuky - které se přímo ukládají v těle. Naopak konzumace uhlohydrátů s nízkým glykemickým indexem je organismu prospěšná a vede ke snižování obezity: důležité je ovšem se také hýbat. Ten, kdo provozuje nějaký sport, má zvýšený metabolismus i když je v nečinnosti, třeba ve spánku. Zkouškami bylo prokázáno na skupinách pacientů, že tato životospráva i strava vede po několika týdnech k poklesu tělesné váhy

    Aniž bych chtěl tuto argumentaci prosazovat na úkor opačných názorů polského vědce, rád bych upozornil, že britský zdravotnický establishment už zřejmě argumenty z knihy The Glucose Revolution stoprocentně vzal za své. V britských potravinářských supermarketech (Safeway) jsou totiž už nyní některé potraviny, skládající se z uhlohydrátů s nízkým glykemickým indexem, pro zákazníky označeny jako ze zdravotního hlediska doporučované ke konzumaci. (JČ)


    Již dlouho prosakuje povědomím lidí názor, že dieta - myšleno výběr množství a sortimentu toho, co člověk jí - může vyladit organismus a vyléčit i řadu nemocí lépe a trvaleji než medikamenty.

    Tuto záležitost začal seriózně studovat polský lékař MUDr. Jan Kwaśniewski, když byl v 60. létech jako vojenský lékař pověřen funkcí dietologa. Z pracovního úkolu se stalo celoživotní téma.

    Dr. Kwaśniewski začal od lesa: nejprve prostudoval skladbu potravin, potom způsoby, jakými funguje lidský metabolismus. Zjistil, řečeno ve zkratce, toto:

    1. Všichni sledovaní lidé jsou "všežravci", tj. jejich zažívací trakt, počínaje již zuby, je po stránce vzhledu i funkce nejpodobnější zažívacímu traktu všežravců. Z všežravosti je ale nutno vyloučit trávu a listí - potravu býložravců. Tu lidé nemohou zpracovat.
    2. Zažívací trakt je primárně orientován na trávení tuků a bílkovin.
    3. Lidé mohou kromě bílkovin a tuku trávit také sacharidy (uhlohydráty), avšak tato funkce je sekundární a doplňková.
    4. Optimální funkce trávení s příznivým dopadem na celý organismus je dosaženo při správném poměru tuku, bílkovin a sacharidů. Tento poměr je 6:2:1.

    Člověk má tedy volit potravu tak, aby v každé dávce jedl přibližně šest dílů tuku, dva díly bílkovin a jeden díl sacharidů.

    Kromě této hlavní zásady vypracoval dr. Kwaśniewski také několik vedlejších zásad a doporučení, zejména stanovil a v praxi ověřil příznivý vliv diety na průběh některých chorob. Ve své knize uvádí příklady dvaceti chorob, které lze Optimální dietou buď léčit, nebo příznivě ovlivnit (zpomalit/zastavit rozvoj choroby). Jsou mezi nimi například ateroskleróza, roztroušená mozkomíšní skleróza, cukrovka 1. a 2. typu, hypertenze a bronchiální astma. Léčení dietou doporučuje doplnit a urychlit metodou selektivních proudů, druhem elektroléčby. V Polsku založil řadu sanatorií, kde se aplikují tyto metody.

    Doporučení o skladbě potravy

    Tady asi vznikne nejvíce námitek. Optimální dieta totiž doporučuje právě to, co nedoporučují lékaři, a naopak zavrhuje to, co máme v povědomí jako "zdravou výživu". Vinu mají zřejmě některé módní trendy, reklama a jiný vliv výrobců pečiva a sladkostí, možná i život v civilizaci a časový odstup od primitivního života v přírodě.

    Pravdou je, že lidé byli dříve lovci než zemědělci. Jedli nejen maso a tuk ulovených zvířat, ale i jejich chrupavky, kližky (povázky) a krev. Rozbíjeli kosti a jedli morek, o čemž jsou četné důkazy z vykopávek pravěkých sídlišť. A během etapy zemědělství, která u některých etnických skupin nenastala dodnes, se metabolismus nestačil přizpůsobit. Naopak jsou důkazy a hypotézy, že během milionů let svého vývoje člověk sbíral plody, ovšem i tučné, jako ořechy a jádra, jedl hmyz - kvalitní zdroj bílkovin - a pokud byla příležitost, také ulovená zvířata. Podíl živočišné stravy zvolna rostl. V dobách ledových byli naši předci v pozici dnešních Eskymáků. Museli lovit a jíst mamuty a jiné živočichy, jinak by prostě nepřežili.

    Co z toho vyplývá pro dnešek? Je potřeba změnit návyk, který jsme si vytvořili v civilizaci: oblibu škrobovin, sladkostí, piva, libového masa. Tyto látky neobsahují stavební materiály pro naše vlastní klouby, chrupavky a šlachy. Naše kostra je vzpřímeným pohybem namáhána více, než kostra čtyřnožců. Přestože je přizpůsobena chůzi a běhu po dvou, u mnoha lidí selhává - bolesti zad, kloubů atd. Dodáním materiálů, které tělo potřebuje, odlehčíme trávicímu systému, který je jinak musí vyrábět z látek na ně chudých.

    Při převaze cukrů a škrobů v potravě navíc přetěžujeme právě tu část svého zažívacího systému, která je doplňková a má menší kapacitu. Názorně to vynikne na příkladu insulinu. Tuto látku vyrábí jen několik malých skupin buněk - Langerhansových ostrůvků ve slinivce. Přitom jak škroby, tak složené cukry se rozkládají na jednoduché cukry a ty musí být zpracovány jedině insulinem. Konsumací velkého množství škrobů a cukrů přetěžujeme ostrůvky ve slinivce tak, že mohou degenerovat a pak vzniká cukrovka. Je-li cukr stráven, přeměňuje se na tuk, který se ukládá v těle - vzniká obezita. Namáhavější převod, přetížený trávicí systém a nadváha způsobují nadměrnou únavu a v kombinaci s civilizačním stressem, kouřením a dalšími faktory ničí organismus člověka.

    Proto znovu: zapomeňte na předsudky o tučné stravě a změňte návyky!

    Nevhodné potraviny

    Od nejškodlivějších k nejméně škodlivým:

    1. Cukr, sladkosti, med.
    2. Sladké ovoce: jablka, hrušky, banány, pomeranče. Džemy a marmelády. (Ale lze v menším množství do 300 g denně jíst málo sladké ovoce: angrešt, rybíz, maliny, ostružiny, jahody i zahradní.) Nepočítáme sem ořechy, které jsou naopak doporučeny!
    3. Rýže, brambory, chléb, pečivo.
    4. Moučníky, noky, škrob, pudinky.
    5. Hrách a fazole. (Ale lze jíst celé fazolové lusky.)
    6. Slazené tekutiny: sirupy, coly, i tzv. lehké.
    7. Jiné potraviny rostlinného původu (soja, čočka).
    8. Sůl: její potřeba by měla klesnout samovolně.

    Doporučené potraviny

    Pořadí zde neznamená přednost.

    -          Všechny sýry (i nízkotučné, když tuk doplníte jinak).

    -          Vejce, přes 4 denně.

    -          Vnitřnosti, huspeniny, chrupavky, povázky, morek, masové tučné vývary.

    -          Každé maso, nejlépe tučné vepřové.

    -          Všechny uzeniny a masové výrobky jako jitrnice, tlačenky, paštiky, játrový salám.
    U jelit je třeba počítat s obsahem sacharidů - krup.

    -          Ryby a rybí konzervy.

    -          Drůbež: tučná kachna, husa, popř. kuře, krůta.

    -          Mnoho tuku: máslo, vepřové sádlo, slanina, husí sádlo, škvarky, slunečnicový olej, rostlinný olej, i dobrý margarin; ale živočišné nasycené tuky jsou lepší.

    -          Mléko plnotučné, smetana max. 1/2 l denně.

    -          Veškerá zelenina, houby - do 300 g denně. Kromě luštěnin hrachu a fazole.

    -          Více neslazených tekutin: čistá voda, různé čaje i káva.

    -          Lze konzumovat brambory (a jiné škroboviny), pokud to neporuší poměr k bílkovinám a tukům 4:5:alespoň 13 (mezní poměr Optimální diety).

    -          Ořechy všeho druhu i kokosové, slunečnicová semena, majonéza, koření, neslazené ovocné šťávy (jen 2-3 lžíce na sklenici vody).

    -          Čokoláda (je hodně tučná), nejlépe s oříšky. Pozor na denní povolenou dávku cukru.

    Otázky a odpovědi

    ·        Mohu nasadit tuto dietu i jako nemocný?

    Jsou choroby, při nichž je určitý druh potravy zakázán: například bezlepková dieta, infekční žloutenka atd. Zde je bezpodmínečně nutné dodržet zákaz resp. doporučení lékařů i za cenu vysazení diety. Na druhé straně zdravému člověku nemůže Optimální dieta uškodit.

    Rozhodnete-li se tuto dietu nasadit na chorobu, kterou by měla zmírnit (jako třeba cukrovku), stejně se předem poraďte s lékařem a třeba se nechte vyšetřit. Opatrnosti nezbývá, je možné, že vyšetření odhalí nějakou komplikaci. I když lékař třeba nebude Optimální dietě nakloněn (ačkoli právě při cukrovce ji někteří předepisují), nemůže vám ji bez vážného důvodu zakázat, protože obsahuje pouze běžné potraviny a omezuje i konsumaci alkoholu.

    Všechny další odpovědi čtěte, majíce předešlé odstavce na paměti.

    ·        Nezvýší se mi hladina cholesterolu?

    Organismus vyrábí cholesterol z přebytečného cukru. Omezením přísunu cukru poklesne i hladina cholesterolu. Cholesterol z potravy se do tepenných stěn neukládá. Nějakou dobu je v krvi, pak se rozloží.

    ·        Nebude mne při takovém množství tuků bolet žlučník?

    Nebude (mohu potvrdit z vlastní zkušenosti), pokud je zdravý. Potíže totiž vznikají jen při současném příjmu tuků a nadměrného množství sacharidů.

    Máte-li kameny, lze jíst méně a častěji, ale dodržet poměr Optimální diety. Kameny se postupně rozpustí. Až jsou tak malé, že mohou projít žlučovodem (písek), mohou někdy nastat přechodné bolesti po dobu, než písek opustí žlučové cesty. Bývá to po 3-5 týdnech po nasazení diety. Obdobně pro ledvinové kameny.

    ·        Mohu při této dietě zcela vynechat maso a živočišný tuk?

    Je to možné, pokud je zcela nahradím bílkovinami a tukem rostlinného původu. Dobré jsou kokosové, vlašské, lískové a jiné ořechy a sojová bílkovina. Živočišné produkty jako morek, kližky a chrupavky, jež vaše tělo potřebuje, však takto nenahradíte.

    ·        Mohu takto živit i děti?

    Samozřejmě. Děti nebudou obézní, budou útlé, čilé a pohyblivé. Pravděpodobně budou velmi inteligentní. Děti by měly pít, kolik potřebují, avšak neslazené tekutiny: čistou vodu, sodovku. Strava a la McDonald, tj. hamburger v housce, hranolky, kečup a kola, je zcela nevhodná (snad až na ten hamburger).

    ·        Jak mám solit a kořenit?

    Používání koření není omezeno. Přísady lze používat takové, které neobsahují cukr. Může to být hořčice, neslazená nakládaná zelenina, kvašené okurky, nakládané houby. Sladkokyselé okurky, nakládané dýně, sladký kečup je třeba počítat jako sladkosti.

    Potřeba soli by měla postupně klesnout. Chuť se vám upraví tak, že nebudete tolik soli vyžadovat. (Na sobě nepozoruji, ale solil jsem vždy poměrně málo.)

    ·        Kolik toho mám sníst? Mám počítat kalorie? Nebudu mít hlad?

    Vysoký obsah tuku zajišťuje, že ho trávíte pomalu a pocit hladu postupně zcela zmizí. Není třeba se omezovat nebo počítat kalorie. Zpočátku pravděpodobně dokážete sníst jen určité množství tuku. Tomu přizpůsobte podíl ostatních dvou složek. Později se chuť upraví podle potřeb těla.

    ·        Jak dodám tělu potřebné vitaminy?

    Optimální dieta obsahuje všechny potřebné vitaminy, soli, stopové prvky i minerální látky. Není třeba kupovat (multi)vitaminové tabletky.

    ·        Jak se s touto dietou zbavím obezity?

    Obézní člověk není zdravý člověk a dokonce ani jeho mozek často nefunguje dobře. Jenže obezita může mít různé příčiny. Tzv. obezita chudých pochází z nadměrného příjmu škrobovin, jako brambor a moučných jídel. Ještě horší je tzv. obezita bohatých.

    Používané způsoby snižování váhy jsou vesměs nesprávné. Omezení množství jídla urychluje stárnutí organismu, zejména tepen. Při omezení kalorického příjmu a fyzické zátěži se paradoxně množství tuku může zvýšit. Hladovky ničí mozek, kromě toho způsobují úbytek váhy odvodněním a ne úbytkem tuku.

    Druh obezity lze zhruba rozlišit podle reakce pacienta na stres. Jestliže reaguje tím, že se zdrží jídla, pak stačí nasadit Optimální dietu - ubírá na váze asi 6 kg týdně.

    Pokud pacient reaguje na stres žravostí, je situace jiná. Po nasazení Optimální diety ztrácejí váhu různým tempem, někdy zcela neznatelně. Je to tím, že jim chybí enzym uvolňující mastné kyseliny ze zásob, nebo jej mají velmi málo. Tehdy je třeba prodloužit dobu mezi jídly. Snídaně v 7-8 hodin, "obědovečeře" v 16-17 hodin, později už jen neslazené tekutiny. Pokud pacient ráno vstane a nemá pocit hladu, znamená to, že ve spánku tráví vlastní tuky - hubne.

    ·        Kolik mohu pít alkoholu?

    Není problém dát si dvě deci vína denně a občas jedno pivo. Pití "metrů piv" narušuje dietu (mnoho sacharidů ve sladu). Lze doporučit vypít denně alkoholické nápoje obsahující celkem asi 4 gramy čistého alkoholu. Například stopku slivovice jednou denně, třeba večer.

    Moje vlastní zkušenosti s Optimální dietou

    Je mi nyní 50 let.

    Zažil jsem už tolikrát, jak lékaři zcela změnili svá doporučení s tím, jak rostlo jejich poznání, že na ně v otázkách své výživy prostě nedám.

    Jako dítě jsem nebyl obézní. Od cca 27 let však začala moje váha pomalu a "nezadržitelně" růst. Zřejmě to souviselo se založením rodiny, menší příležitostí k pohybu, sedavým zaměstnáním.

    Zkusil jsem několik "nárazových" diet a říkám: již nikdy. Obvykle jsem se zbavil několika kg vody, která se po skončení diety zase vrátila s přívažkem. Ten vznikl najedením po období hladu. Takové diety představují, aspoň pro mne, cestu, jak přibrat ještě víc.

    Příjemnější byla střídavá dieta "kytičky" a "zvířátka". Bohužel jsem asi na diety tvrdý typ. Každý den jsem měl chuť právě na to, co toho dne bylo zakázáno. To se vystupňovalo tak, že jsem musel přestat, ačkoli výsledky nebyly špatné: přestal jsem přibírat, ale nadváha zůstala vysoká, asi 30-35 kg.

    V každém případě jsem si stanovil zásadu: je nutné hubnout zvolna a stále až do dosažení správné váhy, jinak to nebude fungovat. Hledal jsem dietu, která by toho dosáhla.

    Dvakrát jsem se na 3 týdny svěřil do péče lékařů v lázních Lipová. Výsledky byly dobré, to ano. Mínus 15 a mínus 10 kg. Kdybych byl schopen pokračovat tak, jak se snažili mne nacvičit, už bych problém s nadváhou neměl. Bohužel tato dieta byla provázena neustálým hladem, který měl ustoupit, ale neustoupil. Navíc se mi při druhé kúře při jednom z posledních denních cvičení stalo něco s páteřními ploténkami v bederní oblasti a musel jsem cvičení zanechat.

    Optimální dietu jsem poznal zcela náhodou. Počáteční rozpaky byly silné, protože jsem nikdy neměl rád tučná jídla. Asi po dvou měsících pozorování, co to udělá s mojí partnerkou, jsem se připojil. Je tomu už přibližně rok.

    Kladné výsledky

    -          Zcela nesporně vzrostla moje odolnost k infekčním chorobám. Každoroční chřipky a angíny zimního období (míval jsem je od dětství) se úplně vytratily. Někdy pozoruji útok choroby, i teplota stoupne, objeví se počáteční příznaky: ucpaný nos, bolení v krku - během jednoho až dvou dnů zcela zmizí. Nebývá mi zima, tj. zlepšilo se prokrvení končetin a kůže.

    -          Pravděpodobně se zlepšil stav mojí páteře. Nemám už problémy udělat jakýkoli pohyb a záda mne nikdy nebolí, přestože vážím 120 kg. Přičítám to pravidelnému pojídání kližek z hovězích kostí. Polévku vařím i dvakrát týdně, využívám morek, zmíněné kližky, uvařenou kořenovou zeleninu a samozřejmě vývar. Také vařím zelnou polévku nebo aspik z vepřových nožiček, které vždy oberu a vše až na kosti sním.

    -          Bývám večer mnohem méně unavený. Někdy zaháním únavu relaxací, jindy se prostě jdu vyspat. Před nasazením diety to bylo potřebné prakticky denně, snad kromě soboty. Nyní mohu 3-4 dny v týdnu pracovat, nebo prostě být vzhůru, do půlnoci i déle, přestože druhý den vstávám kolem půl šesté ráno.

    -          Zlepšil se můj krevní obraz a klesl mi tlak. Míval jsem vysokou hladinu cukru v krvi, a přesto, že jsem sladkou stravu omezil už před Optimální dietou a dostal se pod horní mez, hladina výrazně klesla po jejím nasazení. Bylo by ovšem potřeba proměřit, zda vzrostla rychlost odbourávání cukru. Tlak odpovídá nyní stavu jako u zcela zdravého člověka bez nadváhy. Dříve býval kolem 160/100, nyní asi 145/85.

    -          Nemívám už hryzavý pocit hladu, tzv. "vlčí hlad", jako dříve. Pokud hlad vznikne, je mírný a tučnou stravou se velmi rychle a snadno zažene, stačí trocha majonézy nebo anglické slaniny.

    Nulové výsledky

    -          Nezbavil jsem se obezity. Váha sice již neroste - až na výkyvy o vánocích a různých oslavách, ale organismus ji stále udržuje vysokou. Pravděpodobně si přidávám bílkovin, možná sem tam i škrobovin. Druhá možnost: celkový přísun může být ještě příliš vysoký.

    -          V zásadě se nemění stav mojí lupénky, pouze se stěhuje na jiné části těla, což Optimální dietě nelze připsat.

     

    Nepozoruji žádné, ani ty nejmenší, negativní výsledky, které by se daly přičíst Optimální dietě.

    Literatura

    Kwaśniewski, J.; Chyliński, M.: Optimální dieta (Dieta optymalna). Nakladatelství SAK, 1998, ISBN 80-902252-2-5


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|