č.j. 11975 - OPP 6970/2000 Okresní úřad
referát kultury
Nádražní 7
V y š k o v
V Brně dne 23. října 2000
Vyjádření podle ust. § 14 odst. 6, zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění
pozdějších předpisů
K Vašemu požadavku ze dne 11.10.2000 a požadavku firmy MADĚRA s.r.o. ze dne
26.9.2000 podáváme toto vyjádření:
Záměr výstavby větrné elektrárny na katastrálním území obce Holubice, na parcele č.
165, která je součástí památkové zóny bojiště bitvy u Slavkova, je z hlediska zájmů státní
památkové péče
Uvažovaná parcela se nachází v památkové zóně bojiště bitvy u Slavkova, která byla
vyhlášena MK ČR 10.9.1992 na základě významu daného území pro historickou osobitost
místa, historické vazby sídel, krajiny, terénních útvarů a krajinný obraz daného území.
Památková zóna krajinného typu je charakteristická mírně zvlněným terénem. Z
krajinářského i památkového hlediska umístění větrné elektrárny by pohledově negativně
ovlivnilo památkovou zónu slavkovského bojiště a narušilo přirozený krajinný ráz (viz
vyhláška č.137 / 1998 Sb., §60).
Výstavba větrné elektrárny by znamenala závažný zásah do
historického a obecně vžitého panoramatu bojiště bitvy u Slavkova. Dosud zachovaný charakteristický ráz krajiny nelze narušit netradiční, byť ekologickou výstavbou.
Investorovi doporučujeme upustit od záměru výstavby větrné elektrárny v památkově chráněném území zóny bojiště bitvy u Slavkova. Navrhovaná větrná elektrárna i při své
relativní subtilnosti naruší dálkové pohledy a výhledově hrozí její následné využití - nosič
vysílacích zařízení, reklam apod.
Na území jižní Moravy je jistě mnoho vhodnějších míst, kde umístěním větrné
elektrárny nedojde k újmě na krajinném rázu historické zóny. Jsme přesvědčeni, že větrné
elektrárny si jako obnovitelný zdroj energie najdou i v naší zemi své místo, ovšem výhradně
v průmyslových zónách, kde mohou dotvořit charakter území a být tak estetickým přínosem,
nikoliv však v v plošně chráněném území.
Toto vyjádření je podkladem pro vydání závazného stanoviska výkonného orgánu
státní památkové péče - referátu kultury OkÚ ve Vyškově
Úřad na ochranu osobních údajů šetří porušení zákona ze strany policie při udělování akreditací
Podle sdělení JUDr. Jiřího Maštálky z Úřadu na ochranu osobních údajů obdržel ÚOOÚ podnět k zahájení šetření činnosti Policie ČR při udělování akreditací novinářům na zasedání MMF a SB a vezme jej v úvahu při sestavování kontrolního plánu. Britským listům to sdělil JUDr. Maštálka dnes v 13:24. Nutno říci, že podnět jsem zaslal i já 25.10. mailem a odpověď došla kupodivu - také mailem. Rychlá, věcná, korektní, vstřícná. Škoda jen, že ještě ani ÚOOÚ nepoužívá dosud digitální podpis. Snad v dohledné době... Nutno říci, že úřad nezávislého kontrolora se vůbec nechová jako "Úřad", ale opravdu jako úřad. Potěšitelné zjištění. Jedno z prvních, které jsem s úředníky českého státu za poslední léta učinil. Postup šetření této věci budeme pečlivě sledovat a čtenáře budeme průběžně informovat.
O tomto pravděpodobném porušení zákona ze strany Policie či FBI na našem území (a tudíž v české jurisdikci) informoval server World Online i další "postižení" novináři. Má zkušenost s akreditačním střediskem MMF byla podobná, neboť mne úředník střediska po předložení novinářského průkazu nejdříve lustroval ze sjetin se stovkami jmen zřejmě "nežádoucích" žurnalistů, než mne vůbec pustil dál. Na mou otázku odpověděl, že je to seznam nežádoucích osob. Stalo se 23.9. v 9:30. Akreditace mi stejmě udělena nebyla. S poukazem na to, že jsem "žádal" pozdě. Bůh ochraňuj občanskou společnost před multinacionálními byrokraty a globalizovanou policií.
Je demokracie opravdu bezzubá proti neonacionalismu?
Poznámka na okraj aktivit Vlastenecké fronty
Motto: Boucháte-li na vrata a nikdo neotevře, neznamená to, že nikdo není doma
To, že vystupování Vlastenecké fronty víceméně hraničí s trestnými činy šíření rasové nenávisti, je známo už dlouho. Je to známo i české policii. Je s podivem, jak její pořádkové složky postupují pouze podle formálních aspektů práva, a nikoliv podle jeho věcného obsahu. Pokud dokážete zajistit, že správnímu úřadu - městskému či obvodnímu úřadu nahlásíte "protestní" pochod - demonstraci, nikdo se už pak nestará, zda je proslov na tomto shromáždění v souladu se zákonem. Jde přeci o "povolené" shromáždění, a tak zodpovědnost nemá policista, ale starosta té dané obce. A tak pochod radikální neonacionalistické pravice dostává "zelenou" a policejní ochranu "nahlášeného shromáždění" a nikoho z našich "věrchušek" nezajímá, že se tak ve společnosti vytváří pocit společenské únosnosti utrapravicových společenských aktivit. Hrdě, se zdviženou pravicí, řvou po ulicích "Nic než národ !" Hrdě, pod "ochranou" policie se uzavřou ve vesnické hospodě a nikdo neví, co se uvnitř děje. A policie stojí a mlčí. Zákon praví, že pokud je orgán činný v trestním řízení nečinný, je povinností občana konat na obranu zákona. Toť legitimace jednání anarchistů. On totiž "zákon" je opravdu nečinný. Již mnohokrát bylo upozorňováno (i Britskými listy) na militarizující a fašizující tendence mezi některými policisty či bezpečnostními službami.
Probudí se snad sociálnědemokratický ministr vnitra teprve tehdy, až se "naše hnědá armáda" přetransformuje v politickou stranu a volby dopadnou tak, jako ve Francii s Jean-Marie Le Pennem? Nic než národ...
To by bylo trochu pozdě.
Notabene - stará generace anarchistů v čele s Jakubem Polákem (jejíž hlavním "akčním" programem byly právě ANTI-FA aktivity) je už "přestárlá" a ztrácí kontakt na "mláďata", která dnes tvoří hlavní proud anarchosociálního hnutí. To způsobuje ztrátu akceschopnosti i ideové soudržnosti anarchistů, zatímco Vlastenecká fronta utvořila "politickou koalici" s národními socialisty a jejím hlavním ideologem se stal salónní národní socialista Jan Skácel, bývalý politický vězeň a fanatický nacionalista. I díky němu se výrazně změnila taktika hnutí směrem k legálním metodám, využívajícím zákona i hledání politických spojenců namimoparlamentní pravici. A tak právníci Vlastenecké fronty tvoří dnes "útočnou kolonu" vůči institucím státu a mistrně dokáží využívat kompetenční složitosti českého práva i věcné neuchopitelnosti "hnutí skinheads" z titulu těch mála paragrafů, které postihují neonacionalismus a protofašismus v jejich některých vystoupeních či skutcích. Soudci jim v tom vydatně pomáhají. Miloš Zeman se na pohřbu jedné z obětí rasistického útoku vyjádřil, že skinheads je nutno postavit mimo zákon. Jak dokázal sociálnědemokratický ministr vnitra, zůstalo doposud jen u slov. Je demokracie opravdu bezzubá proti neonacionalismu? Probudí se až o novém holocaustu? To by bylo trochu pozdě.
Poznámka JČ: Je pravda, že existuje-li v ČR zákon, zakazující šíření rasové nenávisti, měly by státní orgány vynucovat jeho dodržování. Pro právní kulturu je velmi špatné, vynucují-li státní orgány dodržování zákona jen někdy. Nejsem si však jist, že by v demokracii měly zákony zakazovat verbální politické projevy - měly by trestat až konkrétní činy ani si nejsem jist, zda by zákaz verbálních rasistických projevů vedl k oslabení nebo naopak k heroizaci a k posílení rasistických tendencí v české společnosti...
Kam se poděla někdejší nová vlna českého filmu?
Sametová kocovina?
Nový dokumentární film o pohnuté historii české kinematografie ve svědectví pamětníků od začátku sedmdesátých let dodnes
Jan Čulík
Robert Buchar dokončil svá studia na pražské FAMU v roce 1975 a než v roce 1980 emigroval do Spojených států, natočil patnáct filmů. Do roku 1989 pracoval jako kameraman pro CBS a od té doby vyučuje kinematografii na Columbia College v Chicagu. Zároveň pracuje jako kameraman při výrobě reklam a nezávislých filmů.
Bucharův film "Sametová kocovina" o historii české kinematografie od začátku sedmdesátých let dodnes měl minulý týden premiéru v České republice na filmovém festivalu v Jihlavě.
Dnes, v pondělí 30. října 2000, ve čtrnáct hodin ho mohou shlédnout zájemci v pražském Filmovém klubu, Karlovo náměstí 19, Praha 2. V České televizi se bude Bucharův film vysílat v lednu 2001.
Robert Buchar nám poskytl recenzní videokopii, takže jsme ji v pátek 27. října mohli zařadit mimo program do kursu současného českého filmu na Glasgow University.
Bucharův film působí jako cenný studijní materiál: přesně řečeno také to studijní materiál vlastně je. Kromě několika málo příležitostných záběrů z dnešní Prahy či půltuctu dokumentárních záběrů ilustrujících, o čem je řeč, je celých 144 minut tohoto dokumentárního filmu pietním a taktním sestřihem monologů českých filmových režisérů nejrůznějších směrů a generací: Věry Chytilovém Saši Gedeona, Jiřího Krejčíka, Antonína Máši, Jiřího Menzela, Jana Němce, Ivana Passera, Jana Svěráka, Karla Vachka, Drahomíry Vihanové a Zuzany Zemanové. Ve filmu také hovoří kameraman Stanislav Milota a produkční Jaroslav Bouček, který se podílel na kontroverzní privatizaci Barrandova.
Svědectví příslušníků starší generace ve filmu převládají. Jsou, možná docela pochopitelně, zcela apokalyptická. Lidé jako Jiří Krejčík, Antonín Máša, Stanislav Milota a Věra Chytilová v první části filmu, vypovídající o likvidaci slavné české kinematografie ze šedesátých let, k níž došlo v letech sedmdesátých, vyplňují známá historická fakta osobním svědectvím. Potvrzuje se, co bylo známo: že totiž v okupačním, normalizačním režimu byli k likvidaci vynikající úrovně české kinematografie použiti jedinci druhého až třetího řádu, kteří by se v normální situaci neuplatnili. Ti se obávali konkurence kvalitních a talentovaných režisérů a celé vedení Československého filmu s nimi vstoupilo ve spiknutí, aby dobří režiséři nemohli pracovat. Některým, jako je Jiří Krejčík či Antonín Máša, byla práce ve filmu znemožněna navždy. Zajímavé je svědectví Věry Chytilové, které se nedala a chodila se s komunistickými papaláši do vedení filmu i na ÚV KSČ do krve hádat: dobře věděla, že se jí funkcionáři bojí, a tak demonstrativně šířila všechny nehoráznosti, které jí jaký funkcionář řekl, písemně zase na všechny další úřady. Nakonec jí bylo dovoleno natáčet.
Druhá polovina filmu přináší svědectví o osudu české kinematografie od pádu komunismu: zabývá se rozkradením barrandovských ateliérů a jejich dnešní nefunkčností. I v této části filmu je pohled starší generace režisérů veskrze apokalyptický. Potvrzuje se, co je o české společnosti známo: je to společnost, která je nespokojená, nešťastná, neklidná a je v chaosu.
V reakci na pád komunismu přestala podle těchto starších filmových tvůrců platit veškerá etická či morální měřítka. Nové filmy neobsahují žádné myšlenky. Chtěl bych vědět, argumentuje Antonín Máša, čím žije a o čem přemýšlí dnešní mladá generace. Nevíme to, protože ze současných českých filmů či televizních pseudoinscenací se to nedovíme. Bucharův film potvrzuje i jinou známou věc: být disidentem za komunismu bylo po pádu komunismu v stále setrvačně znormalizované společnosti handicapem. Stejně tak, tvrdí jeden filmařský svědek, jako museli po roce 1948 být hrdinové letci z bitvy o Británii za své hrdinství odsouzeni do vězení, protože se česká společnost nemohla s jejich hrdinstvím, s jejich nasazováním životů, vyrovnat (hrdinný postoj člověka, který byl ochoten pro blaho svého národního společenství nasadit život, byl tomuto společenství, jemuž jde převážně o knedlíky, nepříjemný a nebezpečný), byli nutně po roce 1989 ostrakizováni i chartisté. Stanislav Milota, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, svědčí ve filmu o tom, že když na Radě pozvedne k něčemu hlas, ozve se proti němu: "No jó, to jste vy, ti disidenti..."
Je trochu škoda, že Bucharův film je nevyvážený v tom smyslu,že dává velký prostor kritikům ze starší generace a bohužel už jen relativně malý prostor příslušníkům generace mladší, kteří by bezpochyby na všechnu tu kritiku měli být schopni přesvědčivě reagovat. Že by relativně malý časový prostor, ve velmi dlouhém filmu byl mladším českým filmařům poskytnut jen proto, že opravdu nemají co říct? Nezdá se to být pravda. Mladší režisérka Zuzana Zemanová sice se v relativně dlouhých svých extempore nezmohla na moc víc než vlastně jen na banality (přiznám se k určité zaujatosti, protože při dlouhém interview před filmovou kamerou si nevyndala z pusy žvýkačku - byla to nehorázná urážka filmového publika, anebo to snad mělo působit dojmem nonšalantnosti? Působilo to nesmírně trapně) - avšak osoby jako Jan Svěrák a zejména Saša Gedeon se projevili ve filmu - bohužel jen na velmi malém prostoru jako lidé s pronikavou inteligencí. Gedeonův film "Návrat idiota" patří konec konců k jednomu z nejlepších českých celovečerních filmů, jaké vznikly za posledních deset let. Ano, v české společnosti snad je chaos, uznává Gedeon. Demokracii asi nemáme, ale česká společnost je svobodná - a to je obrovská věc. Každý se svobodou může naložit, jak si přeje. Lidi jako Gedeon ji bezpochyby zužitkují. Nadějí pro českou společnost musí být, že se v ní snad během času prosadí právě takoví jedinci, jako je Gedeon - pokud z frustrace neodejdou do zahraničí.
Bucharův film kreslí deprimující obraz současné české kinematografie i společnosti - možná je to však proto, že se skládá především ze svědectví starších filmových tvůrců, které komunistický režim uprostřed kariéry zničil a po pádu komunismu už byla společnost jiná - octli se v cizí zemi a novým poměrům se nedokázali přizpůsobit. Je to velké téma, jedno z mnohých, o něž se málokdo v ČR zajímá: lidé středních let byli pádem komunismu zaskočeni. Jak se s tím, že jim byla "ukradena" země, v níž žili spokojeně, vlastně vyrovnali?
Bucharův film vznáší více otázek, než na kolik jich odpovídá. Je apokalyptická vize nynější české společnosti, kterou líčí, autentická? Nebylo by zajímavé po těchto frustrujících výpovědích starších lidí dát větší prostor mladým, jejichž společnost to dnes v Čechách je, aby na frustraci staré generace odpověděli a Antonín Máša se dověděl, čím dnešní mladí lidé žijí?
Anebo je to skutečně tak, že erudice, kulturnost a civilizovanost skončila v české kinematografii a české společnosti se slavnou vlnou filmů z šedesátých let, po nich následoval asijský útlak invazí zotročeného národa a dnes už jen bezbřehá svoboda konzumního, sobecky individualistického primitivismu, bez jediné samostatné, zlidšťující myšlenky? Situace se mi v České republice nezdá tak apokalyptická, jak ji vidí tito staří, bezmocní filmoví režiséři.
Hovořím-li o tom, že poskytl Rudolf Buchar svým mluvčím pietně a taktně velký prostor, nemyslím to stoprocentně jako chválu. Film je sice sestřihán tak, že je zjevné, že má promyšlenou strukturu, ale tato struktura je příliš liberální. Nevím, komu je film určen. V první části, pojednávající o likvidaci české kinematografie začátkem sedmdesátých let, svědčí pamětníci režiséři ze svého osobního hlediska o skutečnostech, které dnes v ČR každý zná. Mezinárodní publikum to možná nezná, není však pro ně tento způsob zpracování historie českého filmu příliš rozvláčný a subjektivní? Totéž platí i o druhé části filmu: výpovědi připadají příliš osobní, nejsou konfrontovány z nezávislou kritickou objektivní analýzou situace a jsou moc dlouhé, takže se v rozsáhlých monolozích ztrácejí občasné skutečně podnětné myšlenky. Přijme mezinárodní publikum tyto "proudy vědomí" zatrpklých českých filmařů jako první úvod do této problematiky, i níž neví nic?
Kinematografičtí starci se ve svých výpovědích opakují. Stanislav Milota (to je o něm známo) není schopen před kamerou dokončit souvisle snad jedinou větu (právě proto jsou jeho - velmi dlouhé - vstupy sestříhány nejradikálněji).
Celkově působí film spíše jako užitečný dokumentární materiál před sestřihem, z něhož jistě budou v budoucnosti čerpat historikové i jiní studenti posledních třiceti let života české společnosti. Pietní přístup k autentickým svědectvím však znamená, že nejde v pravém slova smyslu o skutečný dokumentární film - neprojevuje ani investigativnost, ani kritičnost: osobní svědectví jsou sice stavěna na vzájem do kontrastu, avšak analytičnost redakčního přístupu není dostatečně ostrá.
Tak je historie rozkradení Barrandova vylíčena jen na základě několika osobních svědectví: tvrdě analytický, investigativní film by však nezůstal jen u těchto měkkých, subjektivních výpovědí, přinesl by vlastní, autoritativní analýzu tohoto tématu a k němu by použil osobních výpovědí jen jako ilustrace.
Celé rozsáhlé osobní svědectví Jiřího Krejčíka dosti podstatně zpochybňuje to, když ve filmu vyjde najevo, že Krejčík považuje Cibulkovy seznamy spolupracovníků Stb za konečný a přesvědčivý důkaz této spolupráce. Okamžitě to u diváka vyvolá dojem: jestliže Krejčík věří Cibulkovi, co jiného je v jeho svědectví, které tvoří dost podstatnou část Bucharova filmu, nespolehlivé?
Bucharův film proto zůstává do značné míry na půl cestě: shromáždil cenný dokumentární materiál na úrovni osobních svědectví, nepokusil se je však samostatně zhodnotit. To snad udělá s jeho filmem časem někdo jiný. Film by byl působivější, kdyby autor vzal nůžky a tak o třetinu ho zkrátil.
144 minut Bucharova filmu obsahuje celou řadu velmi zajímavých podnětů k přemýšlení - bohužel, díky příliš liberálnímu střihu, se někdy trochu ztrácejí v opakujících se banalitách. Kromě už výše zmíněného Saši Gedeona obsahuje film velmi zajímavé výroky Karla Vachka: rádi bychom se k nim v někdejších příštích Britských listech vrátili.
Pár citátů z Bucharova reklamního letáku o filmu Sametová kocovina: (viz též www.realplay.com/velvethangover)
Jiří Menzel: Ztratil jsem víru, že se jednoho dne lidi zlepší. A jsem přesvědčen, že dnešní filmy jsou tak brutální, že dnešní mladá generace, ve srovnání s naší generaci, si nemyslí, že lidi někdy budou lepší. Tento útěk od lidství není úmyslný, ale přináší zisky. Lidi dávají přednost zlu před dobrem. Dobro je bohužel nudné. A umělci si neuvědomují, že přispívají k dehumanizaci naší společnosti.
Jan Svěrák: Co mě zajímá, a to se projevuje v mém filmu "Kolja" a v ostatních filmech, je člověk proti sobě. Zajímá mě, co dělá člověk ve společnosti, kde je všechno dovoleno. Kde jsou hranice. Jde o morálku. To je velké téma.
Věra Chytilová: Očekávala jsem, že po období nuceného materialismu budeme mít duchovní období, že se prvořadé stanou duchovní problémy. Ne! Dneska máme materialismus, který je materialističtější, než jaký kdy byl marxismus. Teď se prostě jen bojuje o peníze. Dřív jsme měli ideologii propagandy, dnes máme ideologii peněz.
Jan Němec: Takže v současnosti máme to nejhorší z obou politických systémů a nejodpornější je politická scéna, jejímiž přestaviteli jsou tito dva idioti a zločinci. Ano, premiér Zeman a předseda parlamentu Klaus jsou zločinci. Jsou horší než komunisti, protože je lidi zvolili ve svobodných volbách, dali jim důvěru, věřili jim, a oni si dnes dělají legraci z celého národa. A nejhorší je, že nejdůležitější páky v ekonomice jsou v rukou lidí ze starého systému KGB a tajné policie. A to s mlčenlivým souhlasem těchto takzvaných politických představitelů.
Stanislav Milota: A Václav [Havel] se změnil. Změnilo ho jeho prezidentství a vydal se opačným směrem, k jiným lidem. V současnosti hraje velkou hru. Hraje prezidenta a hraje, myslí a jedná jako prezident.
Dopis od místopředsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Zdena Hůlová: Proč nemám ráda Tomáše Pecinu
Tomáš Pecina zveřejnil v Britských listech dvě noticky, které znovu uvádíme níže. Na ně reaguje předsedkyně RRTV v níže uvedeném dopise.
1.
Kdo vlastní soukromé české televize Nova, Prima a TV3, bude od nynějška tajné. Rozhodla o tom Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, když zamítla žádost Britských listů o tyto informace jako neodůvodněnou. Pod dopisem, který uvádíme v plném znění, je podepsána odstupující členka rady Zdeňka Hůlová. --- Sledujme dobře, kam Z. Hůlová od listopadu nastoupí: není to první rozhodnutí, které tato dáma (o níž se nejen mezi novináři šušká, že je ještě zkorumpovanější než televizní rocker a zároveň radní Petr Štěpánek), udělala ve prospěch soukromých vysilatelů a v neprospěch veřejnosti, a byli bychom velmi překvapeni, kdyby za to nebyla odměněna přiměřenou sinekurou. (TP) - Zákon č. 106/1999 Sb. praví, že všechny informace, o nichž není výslovně uvedeno, že jsou tajné, jsou veřejné. (JČ)25.10. 2000
2.
Úřednická arogance aneb Kritizovali jste nás, nic vám neřeknu II. Včera jsem znovu hovořil s mluvčí Rady RTV H. Havlíkovou. Seznámil jsem ji s tím, co jsme se dozvěděli ve sněmovně, a položil jí dvě otázky: 1. Jak je možné, že Rada interpretuje zákon jedním způsobem před poslanci a jiným pro veřejnost? a 2. Domníváte se, že je v pořádku, když se členové Rady chovají k novinářům/k veřejnosti tak, jak to předvedl ve svém e-mailu Petr Štěpánek? Dr. Havlíková si vzala čas na rozmyšlenou a pak odpověděla, že mluvčí Rady není od toho, aby komentoval nebo vysvětloval stanoviska Rady, a proto na žádnou z mých otázek neodpoví; předá je prý na příštím zasedání k vyjádření Radě. --- A nebylo by tedy jednodušší dr. Havlíkovou propustit a nahradit ji telefonním záznamníkem? Mírou korelace mezi otázkou a odpovědí by se jistě paní Havlíkové vyrovnal... (TP)
Poněkud sdílnější byla místopředsedkyně Rady Z. Hůlová. Na první otázku uvedla, že Rada nemá v této otázce zcela jasno, a je proto možné, že se na příštím zasedání 7. 11. přikloní k názoru, který vyjádřily Britské listy, na druhou si pak povzdechla, že komunikační strategie je zatím velkým problémem Rady. --- To si, s prominutím, myslíme rovněž. (TP)
27. 10. 2000
Pane Pecino,
ve čtvrtek 26.10. jsem s Vámi hovořila poprvé v životě, a to telefonicky. Přiznám se, že jsem bojovala sama se sebou, zda to vůbec mám učinit, což se mi po desetileté práci v oboru ohledně rozhovoru s novinářem stalo rovněž poprvé.
Důvodem mého váhání byl Váš text, uveřejněný v BL předcházejícího dne, tj. 25.10, čili osočení a špína, kterou jste na mne v BL vrhl, aniž jsme se kdykoliv předtím viděli a aniž jste se mne ohledně mé údajné zkorumpovanosti kdykoliv zeptal na cokoliv. Vaše tvrzení ve stylu J.P.P. (jedna paní povídala) se mi totiž jeví v příkrém rozporu s principy, které kdysi zřejmě BL chtěly v ČR pomoci prosazovat, např. vysoké kvalitativní standardy novinářské práce a znalost sledované problematiky. Cítíte-li se strážci takových hodnot, pak vůbec nechápu formu a způsob Vašeho osobního výpadu, který hrubě očernil mé jméno.
Pokud snad byl motivem Vašeho chování fakt, že Vám Rada svým rozhodnutím odepřela určité informace, máte zákonné možnosti takovému rozhodnutí čelit (a také jste je následně využil).
Kromě členství v Radě RTV (předtím v Radě ČTK) se dlouhodobě zabývám mediální legislativou a vždy jsem se snažila, aby byla pro novináře s ohledem na jejich společenskou funkci co nejpříznivější. Proto mne Váš postup mrzí o to víc.
Váš útok na osobu, která Vámi zpochybněné rozhodnutí podepsala, znamená zásadní nepochopení faktu, že jde o úkon statutárního zástupce Rady jako kolektivního orgánu, nikoliv o mé osobní rozhodnutí.
Svou eventuální reakci na Vaše hrubě nekorektní a očerňující tvrzení ještě zvažuji. Hrozby žalobami však do mé výbavy běžně nepatří a preferuji jiné než soudní formy komunikace. I proto jsem přijala Váš výše zmíněný telefonát ve snaze zodpovědět Vaše otázky a otevřeně Vám vysvětlit poměrně složitou problematiku.
Po přečtení Vašich pátečních poznámek v BL jsem ale opět překvapena. Na rozdíl od dob doufejme minulých není novinář naštěstí povinen uveřejňovat prohlášení nejrůznějších veřejných činitelů v plném znění. Novinářská zkratka však z etických a profesionálních důvodů nemá zkreslovat podstatu řečeného. Proto reaguji tentokrát raději písemně.
Ptal jste se na výrok Petra Štěpánka. K problematice výroků jednotlivých členů Rady opakuji, že na osobní názory a postoje mají přirozeně právo. Ne každý člen Rady se vždy stoprocentně identifikuje s kolektivním rozhodnutím Rady či jejím postupem. Jednací řád Rady takové situace upravuje. I tak je ale jednotná komunikační strategie Rady problémem, kterým se Rada dlouhodobě zabývá. Domnívám se, že je tomu tak u řady kolektivních orgánů, které rozhodují ve sboru. Podotýkám ještě, že bez ohledu na široký rozsah své působnosti a počet regulovaných subjektů (provozovatelů vysílání) disponuje Rada - na rozdíl od ministerstev a jiných ústředních orgánů - jen malým úřadem bez samostatného tiskového oddělení či odboru. Rada zamýšlela zřídit alespoň samostatnou funkci mluvčího, ale ani to si z ekonomických důvodů (viz níže) nemůže dovolit. Proto ji plní PhDr. Helena Havlíková souběžně s funkcí vedoucí úřadu, což rozhodně není snadná pozice a úkol. Není rovněž snadné vybojovat při tvorbě státního rozpočtu dostatečné finanční prostředky na to, aby činnost Rady mohla být i v tomto ohledu zkvalitněna. Navíc i na Radu dopadají úsporná opatření vlády při krácení rozpočtu.
Ptal jste se dále, zda považujeme veřejnost za šaška (zřejmě v souvislosti s tím, že Vám Rada odepřela podat Vámi požadované informace). Vaším odvoláním ve věci se Rada bude zabývat. Veřejností rozhodně nepohrdám a není mi lhostejné, co si myslí o naší činnosti. Do příslušných zákonů jsem vždy prosazovala formulaci, že Rada je orgánem, zastupujícím veřejnost a že své úkoly plní ve veřejném zájmu. U nově navrhovaných úprav (připravovaný nový zákon o vysílání) se mi bohužel zdá, že směřují naopak k větší etatizaci Rady.
Ptal jste se "Paní Hůlová, proč lžete?" a odvolával jste se na můj projev před komisí, který je podle Vás v nesouladu s dalším postupem Rady. Řekla jsem Vám, že pokud by byl prokazatelně rozpor v tom, co Rada činí a co o tom veřejně (ať již v Stálé komisi pro sdělovací prostředky či jinde) prohlašuje, je to špatně a takové výroky je třeba uvést na pravou míru. Osobně si však stojím za svým "sněmovním" výrokem, který v BL uvádíte. Povinnou informaci o vlastnických strukturách provozovatele vysílání ostatně Rada prosazovala i při tvorbě nového zákona o vysílání.
Předpokládám, že se Vaším textem ze dne 25 10. v souvislosti s rozhodnutím Rady, kterým nevyhověla Vaší žádosti o poskytnutí informací, bude Rada zabývat na svém nejbližším zasedání, tj. 7.11., jak Vám již bylo sděleno. Výsledek pochopitelně nemohu předvídat a navíc v té době nebudu členem Rady. Máte ovšem plné právo s naším rozhodnutím nesouhlasit a stejně legitimní a legální je podání odvolání a posléze eventuální. žaloby proti odepření podání informace dle příslušného zákona. Pokud se tedy proti některým Vašim postupům důrazně ohrazuji, rozhodně se to netýká tohoto bodu.
Datem 2.11. 2000 přestávám být členkou a tudíž i místopředsedou či úřadujícím předsedou Rady, neboť k 1.11. končí mé funkční období ze zákona. Nejsem tedy odstupujícím členem, jak jste uvedl a jak už jsem Vám vysvětlila.
Otázku svého dalšího profesionálního uplatnění budu řešit až v příštích dnech. Otázku dovolby Rady sněmovna odložila až na své příští plénum. Podotýkám jen na okraj, že na rozdíl od některých jiných funkcí není člen Rady po ukončení své funkce nikterak zabezpečen. Chce-li v oboru dále působit, není to nikterak lehké, neboť vystavuje určitým spekulacím či podezření jak médium, které by ho případně zaměstnalo, tak sebe sama. Na toto téma jsem ostatně odpovídala v létě MfD.
Tolik pro dnešek. Má odpověď rozhodně není vyčerpávající, neboť sledovaná témata jsou velmi široká a ani odborníci na ně mnohdy nemají jednotný názor. Doufám, že bude čas a dostatek jiných příležitostí tyto a související otázky více osvětlit. Předpokládám rovněž, že zareaguje Rada, viz výše.
JUDr. Zdena Hůlová, 28.10. 2000
Vandalský vpád amatérů a demokracie
Bohumil Doležal: drzý grafomane!
Václav Klaus se nedávno přímo otřásal rozhořčením nad domnělou namyšleností Václava Fischera, která ho motivovala ke vstupu do politiky. O pár dní později Bohumil Doležal, vyprovokován článkem "Modrá totalita", mi oslovením "drzý grafomane" dal najevo nelichotivé mínění o mých publicistických pokusech.
Projevy obou mužů mají jednotící prvek: názor, že veřejná činnost je působištěm pouze pro oprávněné, v kterém ctižádostiví amatéři nemají co hledat. Vzniká ovšem otázka, jak taková oprávněná osoba vzniká a podle čeho se pozná. Sami zmínění pánové byli ještě poměrně nedávno neznámými lidmi, jimž jejich tehdejší postavení nedalo příležitost poměřit jejich schopnosti praxí a nebyli tedy profesionály v pravém slova smyslu. Není pochyb o tom, že jde o kvalitní osobnosti, ale přesto nelze říci, že polistopadovým vývojem danou příležitost využili způsobem zcela jednoznačně úspěšným. Jisté je pouze tolik, že se pevně usadili na svém dobytém území a nyní ze svých výšin dávají najevo názor, že je drží právem, nemíní se hned tak z něj nechat vypudit a cítí se oprávněni rozdávat známky způsobilosti k veřejnému působení dalším občanům. Vůbec si neuvědomují, že projevit veřejně názor nebo jej dokonce aktivně prosazovat přímou účastí na správě věcí veřejných není nepřístojnost, ale samozřejmé právo a možná dokonce povinnost občana v demokratické společnosti.
Hodnocení dráhy Václava Fischera od neznámého emigranta do jeho dnešního postavení je jednodušší. Začal z ničeho a vybudoval funkční, prosperující podnik. Prokázal exaktně, že své představy umí přeměnit ve skutečnost. Kdyby to neuměl, zkrachoval by, což ve svých důsledcích je mnohem tvrdší pád na zem než případný volební neúspěch. Na rozdíl od politika by nemohl neúspěch zastřít demagogií, lhaním, nebo odvrátit od sebe jeho následky vyprávěním o tom, jak by vše bylo jiné, jen kdyby jeho okolí včas a lépe pochopilo jeho jedinou, nezpochybnitelnou pravdu: leckdo by ho sice možná s účastí vyslechl, ale na skutečnosti krachu by se nedalo nic změnit a bylo by třeba zavřít krám. Člověku, jenž přichází do politiky z tvrdého podnikatelského prostředí a je úspěšný, je proto třeba bedlivě naslouchat, pokud bude hovořit o věcech, které si ověřil praxí. Že nebude možné jeho výroky podřídit směrnicím některé politické strany nebo dokonce autoritativního politického vůdce ? Tím lépe, aspoň se zvýší pravděpodobnost, že na naší politické scéně občas zazní nějaká zdravě originální myšlenka.
Ponechám stranou otázku, jak se liší grafoman od váženého publicisty a naopak, když oba občas píší nesmysly a literární styl žádného z nich není bez vady. Vyslovuji však podiv nad tím, si publicisté a grafomani začali houfně připojovat k podpisu internetovou adresu. Dosud jsem si naivně myslel, že tím chtějí usnadnit čtenářům sdělování názorů. Je ale možné, že se jen chtějí pochlubit, že dokázali technicky zvládnout módní komunikační techniku a mínění těch druhých je obtěžuje. Mají svou pravdu, nad kterou není a s tou si vystačí. Šťastní to lidé.
Poznámka JČ: Co je měřítkem "kvalitních osobností"? Asi nikoliv "úspěch" v českém kontextu. Lze předpokládat, že by Václav Klaus uspěl v širším evropském kontextu jako politik a Bohumil Doležel jako komentátor? A lze z širšího hlediska usoudit, že je činnost Václava Klause a Bohumila Doležela pro českou společnost prospěšná?
Fotografie zde napravo zachycuje dva policisty, kteří v rozporu se zákonem legitimují účastníky demonstrace. Na dotaz Britských listů, z jakého důvodu vyžadují od mladíků prokázáni totožnosti, si oba policisté zakryli služební odznaky a kvapně místo opustili (číslo jednoho z nich se nám však přesto podařilo zachytit fotoaparátem: 011184).
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
