2. Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.
3. Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.
2. Každý stát, který je stranou této Úmluvy, je povinen stanovit za tyto trestné činy odpovídající tresty s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru.
Citlivost Francouzů k otázce používání mučení je nedostatečná a jejich povědomí o těchto praktikách je velice slabé : sondáž uskutečněná v září institutem CSA pro francouzskou sekci Amnesty International mezi 1 000 osobami staršími 18 let přinesla poučné výsledky.
Nejpřekvapivějším závěrem této studie (který zároveň odůvodňuje kampaň, kterou právě zahájila Amnesty International) je, že 25 % dotázaných osob míní, že "v některých odůvodněných případech lze připustit použití mučení" ; pouze 73 % úplně odsoudilo mučení (" Jakýkoli akt mučení proti komukoliv a za jakýchkoli okolností je vždy neakceptovatelný "), 2 % se nevyjádřila. Ukázalo se , že ani pohlaví, ani věk, ani povolání, ani náboženství nemají vliv na tento postoj: jeden dotázaný ze čtyř nepovažuje mučení za odsouzeníhodné jako takové.
Chceme-li vědět které praktiky jsou považovány některými za přijatelné, zjistíme, že více než čtvrtina dotázaných osob považuje mučení přípustné v následujících případech: 44 % když " celníci se snaží přinutit dealera k přiznání, kde je ukryta droga " ; 34 % když " policisté použijí elektrické šoky k tomu, aby přinutili mluvit osobu podezřelou z položení bomby, která má explodovat na veřejném místě ".
Nejméně jedna osoba ze čtyř připouští uchýlení se k nějakému špatnému zacházení, i když ten, který se stává jeho obětí není explicitně podezřelý z tak těžkých činů jako je terorismus či obchod s drogami: 27 % považují za oprávněné, aby " policista v případě, kdy je výslech obtížný, dal vyslýchanému facku ", 26 % souhlasí když " pracovníci imigrační sužby dali roubík a spoutali ilegálního imigranta během jeho vyhošťování ", 25 % připouští aby " vězeňský strážce izoloval dlouhodobě vězně v bezhlučné cele beze světla, aby ho potrestal ".
O praktikách mučení se ví málo, jak říká ve své zprávě Amnesty. Když jsou respondenti dotazováni, kolik asi zemí tyto praktiky používá, převážná většina z nich udává čísla velmi vzdálená od skutečnosti, pouze 13 % má správnou představu ( více než 140 zemí).
Méně než jeden respondent z deseti (9 %) si je vědom toho, že jsou to nejčastěji policisté, kteří se mučení dopouštějí ; 68 % respondentů myslí, že jsou to příslušníci opozičních hnutí a členové geril, kteří mučení praktikují nejčastěji, tento názor je rozšířený mezi respondenty, kteří se situují na pravou stranu politického spektra (75 %, proti 63 % mezi sympatizanty levice). Převážná většina dotázaných osob (84 %) si přeje, aby se Francie angažovala více v boji proti beztrestnosti osob obviněných z mučení ve světě.
Připravenost angažovat se osobně je relativně slabá: 70 % dotázaných vylučuje, že by se mohli podílet na boji proti mučení v nějaké lokální skupině, 57 % nepřipouští, že by se mohli podílet na nějaké akci na internetu, zúčastnit se nějaké manifestace je pro většinu maximum.
Dopis z Alice Springs č.6
Malby do písku
Tak jsem zase onehdá narazil na Possuma. Přihodilo se to v místní irské restauraci, kde se může přihodit cokoliv. Possum se ku mne hlásil jako ku svému příteli a tak jsem hned věděl, že mne to bude stát nejméně jedno pivo. Mohlo to být dražší, kdyby mne oslovil "bratře" byla by to minimálně piva dvě. Takový už je život. Mluvím-li tu o Possumovi nemám na mysli to roztomilé zvířátko nýbrž věhlasného domorodého malíře, který je ve světě znám pod jménem Clifford Possum.
Jeho věhlas se nedávno ještě zvýšil, když se o něm psalo snad ve všech australských novinách. Clifford se musil umýt, evropsky obléknout a zaletět do Sydney k soudu, aby tam svědčil proti nějakému Johnu O'Loughlinovi, obchodníkovi s obrazy. Je to příběh smutný, poučný a žel i zcela obvyklý.
Již při prvním setkání, kdy jsme seděli písku řečiště Todd, vyprávěl mi zcela opilý Possum jak se potkal s anglickou královnou. V jedné prestižní londýnské galérii totiž jistá Rebecca Hossack uspořádala výstavu, věnovanou právě umění tohoto osobitého domorodce.
Najmula si na to australského uměnímilovného odborníka a ten naložil Clifforda do letadla a přivezl ho jako exotickou ozdobu do Anglie. Potíž byla v tom, jak se mi Possum svěřil, že na té svoji výstavě nepoznal ani jeden obraz. Jeho bělošský poradce mu však slíbil, že když nebude kazit náladu, tak mu koupí pivo a později si to nějak všechno vysvětlí.
Nic moc se nevysvětlilo, zjistil Possum, když seděl v letadle zpět do Austrálie a jeho uměnímilovný poradce zmizel i se šekem na deset tisíc liber. Když jsem Possuma poslouchal, myslil jsem si, že tak trochu opilecky blábolí. Mezitím se mi podařilo si tuto historku ověřit, tak nějak se to vskutku stalo.
Possum je jedním z nejznámějších aboridžinálských malířů, a zdalipak uhádnete proč? On je totiž skoro slepý, a to je z hlediska uměnímilovného trhu ještě lepší než kdyby byl mrtvý. Malovat už nemůže, takže jeho obrazy mohou stoupat v ceně. Ta londýnská výstava nebyla nikterak výjimečná. Při soudním přelíčení v Sydney bylo přineseno několik Possumových obrazů, jejichž cenu nějaký místní odborník odhadl na půl milionu dolarů.
Teď si povězme o tom sydneyském soudu. Začněme třeba domněnkou, že v Austrálii je snadné být odborníkem na cokoliv, za předpokladu, že člověk není tím pravým odborníkem.
Takže onen John O´Loughlin, odborník na domorodé umění, uvedl u soudu jako svoji profesi "krotitel zvířat." Před léty navštívil Alice Springs a s Possumem se sešel asi takovým způsobem jako já, při popíjení v písku řečiště. To se jen tak dohaduji.
John dostal velký nápad a dovedl ho uskutečnit. Koupil si pár domorodých obrazů a vrátil se do Adelaidy. Tak si zřídil malbodílnu, kde zaměstnával hlavně východoasijské čerstvé přistěhovalce. Tito pilní lidé malovali ve stylu domorodém, malovali pečlivě a odborník O´Loughlin skvěle prosperoval.
Z této padělatelské dílny však vyšlo přes dvacet obrazů (soud se zabýval třiadvaceti konkrétními obrazy), které jsou Possumem vskutku podepsány. Jak se to mohlo stát?
Possum mi to vysvětlil takto: John mi zaplatil letenku do Adelaidy, tam mi ty obrazy ukázal, potom přinesli bedny piva a já jim nechtěl kazit radost, tak jsem začal ty obrazy podepisovat.
A nyní je na čase, abych milé čtenářce a vzácnému čtenářovi pověděl něco o soudobém domorodém umění. Měl bych možná začít ještě před Adamem. Nikdo totiž neví, jak stará je kultura australských domorodců. Dnes víme, že kontinuita jejich života na tomto prastarém kontinentu je nejméně 40 000 let stará, některé archeologické výzkumy však však navozují historii starší přes sto tisíc let.
Z hlediska evropského jeví se jejich kultura primitivní, nevystavěli žádné katedrály, nevytvořili symfonie, ba ani kolo nevymyslili. Naučili se však žít v drsných podmínkách tohoto prastarého kontinentu. Znám už několik míst kolem našeho pouštního městečka, kde jsou petroglyfy (tedy skalní rytiny) či jeskynní malby, prokazatelně starší více jak 15 000 let.
Do těchto míst jezdívám rád, zpravidla před východem slunce, meditovat. Toto pradávné umění je mi asi tak cizí jako by pro aboridžince bylo pozorování obrazů křížové cesty. Po čase a s vnímavostí zjitřenou začne moje intuice jakoby cosi chápat z tohoto dávnověkého poselství, proto tu musím žít nejméně jeden rok, rychleji se to nedá stihnout.
Aboridžinské výtvarné umění se nedá posuzovat evropskými estetickými měřítky. Ale není to koncept Evropě zcela cizí, v Čechách je přece hodně nádherných barokních kostelíků, které by mohly být považovány za galerie. Napadne někoho obměňovat pravidelně tam vystavené obrazy? To by přece nemělo smysl.
Stejně tak ony prastaré aboridžinálské malby a skalní rytiny slouží dodnes. Australští domorodci tedy neměli uměleckou industrii, čili estetické hokynářství. Putovali krajinou, tak jak jim to potřeby života určovaly, a na nějaké sběratelství neměli ani čas ani náladu.
Jejich galerie byly praktickým návodem k přežívání, jako třeba naše mapy, anebo podnětem ku spirituální realizaci. Jejich život měl svůj ustálený řád a mír. Jednoho dne obsadil jejich prostor imperialistický Brit a život se radikálně změnil.
Uplatnit se v bělošské společnosti je pro domorodce asi tak stejně těžké jakoby pro nás bylo žít jejich způsobem života.
Asi před třiceti lety dostal nějaký běloch ušlechtilý nápad - naučit domorodce malovat tak, aby jejich obrazy mohly být prodávány bělochům, tedy malovat na plátno. Výtvarná tradice je u domorodců stále živá, pouze ty staré malby a skalní rytiny byly vytvořeny tak aby vytrvaly.
Jinak domorodci tvoří svá díla do písku, pro momentální potřebu. Jiným důležitým způsobem jejich tvorby je malování okrovými hlinkami na tělo, pro účely rituální. Malovat pro trh nebylo nikdy v jejich systému, to je naučili bílí lidé. Dnes tedy malují na plátna a používají akrilikové barvy. Vznikl tak styl tečkové malby. Nepoužívají štětce nýbrž klacíky, které namáčejí do barvy a na plátno nanášejí tečky.
Tento styl, který vznikl v místě Papunya, je dnes charakteristickým stylem pro střední Austrálii a o jejich obrazy je po světě velký zájem. Stal se z toho významný a lukrativní obchod. Jedním z pionýrů tohoto druhu malby byl domorodec Tjhupurrula, který před třiceti lety prodával své obrazy asi za sto dolarů. Nedávno byl jeden z jeho obrazů "Snění vody" prodán v Melbourne americkému uměnímilovníkovi za 486 500 dolarů. Takže na obrazech domorodců vydělávají velké peníze především bílí překupníci..
Domorodci žijí materiálně jednoduchým způsobem života a nemají takový vztah k vlastnictví jako Evropané. V Alici Springs je řada pozoruhodných galérií, kde je možno jejich obrazy prohlížet. Koupit obrazy přímo od nich je však skoro nemožné, tato tvorba je totiž kontrolována právě těmi galériemi. Ty totiž vlastní ateliéry, kde mají plátna i barvy.
Když domorodý umělec potřebuje peníze, zajde do galérie a tam maluje Za obraz jim majitel galérie na místě zaplatí v hotovosti. Na obraz potom dá přirážku asi 100 procent a je k mání. Za obraz, který má prodejní cenu třeba tisíc dolarů tak dostal autor dolarů pět set.
Jak jsem se přesvědčil většina těch majitelů galérií jsou lidé slušní a domorodce vskutku podporují. Vytvářejí jim nezbytné podmínky a berou na sebe riziko prodeje. Teprve když se dostane obraz do velkého světa začne jeho cena stoupat.
V Londýně nebo v New Yorky se takový obraz potom prodává za dvacet i více tisíc dolarů. Kdo určuje cenu obrazů? Inu manipulátoři trhu, tedy kunsthistorici a překupníci. Ti rozhodují o proslulosti jména. Tak funguje přece moderní tržní společnost. Obrázek, který nese podpis Picasso nebude laciný.
Kdyby se však zjistilo, že to maloval někdo jiný, tak ten samý obraz bude najednou k mání za pár švestek. Takhle ztratila západní společnost smysl pro uměleckou hodnotu, když výsledky tvořivých procesů proměňuje ve sprostou tržní hodnotu.
Tomuhle domorodci moc nerozumí a snad ani nechtějí. Malování nabízí jim nejen možnost výdělku ale seberealizaci a pocit sebevědomí. Tak jim ti běloši, kteří jim umožňují takto malovat, dali cenný dar.
V Alici mohu shlédnout stovky domorodých obrazů. Některé se opakují a jsou nudné, jsou však mezi nimi obrazy zcela pozoruhodné, tedy pro mé evropské oko. Mnohá plátna by dobře obstála v nejlepších evropských galeriích moderního umění. Nemalují figurativně ani abstraktně. Jejich kompozice vycházejí z tradičních soustav symbolů a znaků a jedině oni chápou hlubší smysl každého obrazu.
Půlkruh je znakem pro ženu, kruh je místem kmenových setkání, kruh s tečkou uprostřed znamená tůňku v poušti atd. Domorodci neumějí míchat barvy, používají proto pouze základní barvy, tak jak jim je v ateliéru galérie připraví. Nejčastěji používají barvy hnědou, žlutou, černou, ale nevyhýbají se žádné barvě. Žijeme zde totiž v neobyčejně barevném světě, který je výsledkem čarování světla v suchém pouštním vzduchu.
Hlavně při východech a západech slunce světlo vyčaruje odstíny, jaké jsem nikde jinde neviděl. Mají dobrý smysl pro kompozici a nebojí se experimentovat. Mnozí z nich si vytvořili osobitý styl a z jejich obrazů lze určit autora. Procházím se těmi galériemi rád a často a teprve opakovaným přístupem nacházím klíč k pochopení takových obrazů. Tato středoaustralská škola je nepochybně umělecky nejvyspělejší v oblasti umění australských domorodců.
Domorodé umění stalo se dnes mnohamilionovým obchodem, jen malá část těch peněz však končí v kapsách umělců. Jejich umění pomáhá především udržovat tradice, tu prastarou kulturu a interpretovat ji v duchu moderní doby. Toho si cením na jejich malbách nejvíce. Bohužel nic takového neexistuje ve světě hudby, tady přejímají od bílé civilizace jen to nejhorší, totiž agresivní rockovou hudbu.
A snad jen dodám, že Possum není žádný Clifford Possum, to jméno mu vymysleli bílí lidé, aby byl zapamatovatelný, jinak by se ty obrazy těžko prodávaly. On totiž pochází z kmene Luridža a jeho pravé jméno je Čapalčari (neboli v anglickém přepisu Tjapaltjarri). Kdo v Londýně či New Yorku by si chtěl takové jméno pamatovat! Psát ani číst neumí, ostatně to ani nepotřebuje. Jeho oči jsou zachvácené šedým zákalem, takže malovat už nemůže. Potlouká se tu po kraji a s přáteli pije levná vína. Obrazy žádné nemá, na těch už ve světě vydělávají velké peníze milovníci umění. Jenže co jsou peníze proti daru tvorby? Možná by mu více radosti přineslo malování do písku, s takovými díly obchoduje pouze vítr a ten je nezištný a laskavý, obzvláště za horkých dnů. Umělecká tvorba poskytuje hluboké prožitky o jakých ti hokynáři s uměním nemají ani potuchy.
První výročí plotozdi
aneb ohlédnutí za rozdanými deseti miliony
V listopadu 2000 uplyne rok od slavného postavení a rozebrání plotu v Matiční ulici. Její osud charakterizuje nejlépe "obchod", který uzavřela vláda s neštěmickou radnicí. Vláda tehdy vyměnila rozebrání plotu za deset milionů korun a další přísliby. Romští a další aktivisté to vzali jako svoje poloviční vítězství a nadpoloviční potupu, neštěmičtí radní jako zadostiučinění. Občané se na transakci dívali s rozpaky. Někteří z ústeckých Romů i namítali, proč se plot rozebíral, vždyť byl hezký.
Zpráva z tisku
Giňa: V Matiční ulici se po roce nic nezměnilo
ŰSTÍ NAD LABEM 14. října (ČTK) - První výročí stavby a následného zbourání betonového plotu v Matiční ulici si dnes v Űstí nad Labem připomněla desítka aktivistů z grémia romských regionálních představitelů. Podle mluvčího grémia Ondřeje Gini se po roce nic nezměnilo kromě toho, že se z Matiční odstěhovali domkáři a byla zde zřízena služebna policie. "Je zde stejná nezaměstnanost a stejné problémy", řekl Giňa novinářům.
V Matiční ulici by podle něj měl fungovat projekt sociální práce; mělo by být jasné, co udělá město, co stát a co místní obyvatelé. Na otázku ČTK, co by si grémium pod takovým projektem představovalo, Giňa řekl, že nejprve chce mluvit se zdejšími obyvateli a potom s představiteli města a dalšími institucemi.
"Chceme především zjistit, jak se zde teţ lidem žije," řekl Giňa. V Matiční se podle něj sešli zejména ti, kteří před rokem protestovali proti stavbě zdi tím, že zde deset dní setrvávali ve stanech. Kromě romských aktivistů byl na místě jen zhruba stejný počet novinářů. Akci zpovzdálí sledovaly osádky dvou policejních vozů, jinak byl v ulici klid.
S místními obyvateli hovořili romští představitelé mimo jiné mezi obytnými bloky v Matiční na nově vybudovaném dětském hřišti, které je ovšem poseto odpadky. Podobně vypadá celá ulice, přičemž největší skladiště je poblíž neobývaného bloku u železniční trati. Na otázku týkající se udržení pořádku poté, co se odsud odstěhovali domkáři, Giňa argumentoval tím, že "podobně to vypadá na řadě sídlišť".
Podle romského grémia mělo dnešní setkání "připomenout první výročí pádu Űstecké zdi, která byla postavena k segregaci Romů od okolní společnosti" a která stejně jako Lety u Písku zůstane navždy "mementem utrpení romského lidu".
V Matiční ulici nechala loni 13. října postavit místní samospráva betonový plot kvůli stížnostem majitelů rodinných domků na chování obyvatel obecních bytů, v nichž bydlí převážně Romové. Po ostré kritice politiků a ochránců lidských práv, kteří označili plot za projev rasismu, věnovala vláda městu deset milionů korun na řešení situace. Zastupitelé pak 23. listopadu rozhodli o rozebrání plotu a o vykoupení rodinných domků. (konec zprávy ČTK)
Jaká je realita?
A hlavně - jak to vlastně bylo s desetimilionovou transakcí - na to jsme se zeptali neštěmického starosty ing. Pavla Tošovského, shodou okolností rodáka z Matiční ulice, z činžovního domu čp 6. Tehdy ovšem Matiční ulice vypadala naprosto jinak.
"Dodnes slýchám občas povzdechy některých nesprávně informovaných lidí, že jsme peníze, které byly určeny na sociální programy pro Romy, využili k jiným účelům. Že jsme vykoupili nějaké domky a zbytek kdoví kde promrhali", říká starosta.
Ve skutečnosti bylo předem dohodnuto, že s "desetimelounem" naloží obvod podle svých potřeb na investiční, neinvestiční a sociální potřeby, podle toho, jak rozhodnou zastupitelé.
Peníze nepeníze
Na podzim 1999 bylo prioritní především to, že město z těchto peněz vykoupí tři rodinné domky. "Kvůli hysterii kolem plotu to byl požadavek jednoznačný, protože tamní obyvatelé v tak vyhrocené situaci tam nemohou déle zůstat. S novým vládním vyjednávačem Zářeckým, který nastoupil od odvolání Uhla jsme se dohodli, že letitý
bezprostřední sousedský spor se vyřeší, když za vládní peníze starousedlíkům umožníme, aby se z Matiční ulice dostali do snesitelného prostředí," vzpomíná Tošovský.
Na podzim 1999 se ale říkalo, když se schylovalo k dohodě o osudu plotu, že vláda, ani ministerstvo financí, nic o penězích nevědí, "To říkal premiér Zeman paradoxně ve chvíli, kdy jsme byli dohodnuti s náměstkem ministra vnitra Zářeckým, takže se jednalo o informační šum mezi ministerstvem a premiérem nebo prostě někdo nevěděl o čem mluví," komentuje tehdejší premiérovo podivení Tošovský.
Historie onoho obnosu byla značně pohnutá. Jednalo se o peníze nepeníze - původně byly deklarovány jako neinvestiční, ale měly být použity i na investiční akce. Starosta k tomu dodává, že ministerstvo financí muselo peníze poslat z určité kapitoly, kde byly k dispozici. Tuto záležitost vysvětlil v Ústí přizvaný expert z ministerstva financí za přítomnosti přednosty okresního úřadu a vrcholných představitelů města. Bylo výslovně dohodnuto, že magistrát formálně přes okresní úřad požádá o převedení části peněz na investiční účely, aby se například daly využít k vykoupení rodinných domků starousedlíků. Dále bylo dohodnuto, že ministerstvo financí na základě žádosti převede nevyčerpanou část dotace na rok 2000.
Nepříjemné čekání
Okresní úřad dostal žádost o převedení zbylé části dotace (cca 6,3 mil. Kč) na rok 2000 a čekalo se na postupnou cestu písemného vyjádření z ministerstva přes okresní úřad na magistrát a z něho na městský obvod. Úřední transakce trvala poněkud déle, než se mnozí radní domnívali, takže se někteří již obávali, že nebude schválená dohoda realizována.
Ale začátek roku 2000 byl poněkud nervózní, což připouští i Tošovský: "Ministerstvo financí nás neustále ujišťovalo, že kladné vyjádření určitě obdržíme. Dočkali jsme se ale až v polovině června. Do té doby ležely peníze na účtu, ale my jsme z nich nemohli použít (a také jsme nepoužili) ani halíř. V tisku jsme mezitím sledovali několik nařčení, že si s penězi děláme co chceme nebo že dokonce chystáme jejich vytunelování. Prý jsme vládu podvedli, protože místo na sociální záležitosti jsme peníze utratili po svém. Byly to samozřejmě všechno nesmysly. Někteří lidé, jako třeba socioložka Jiřina Šiklová, to snad nemysleli jako výpad proti neštěmické radnici, jenom neměli dostatečné informace o znění dohody se zástupcem státu panem Zářeckým. Ve skutečnosti bylo předběžné rozdělení peněz avizováno už v listopadu na zastupitelstvu města, na kterém byl i Zářecký.
Inventura milionů
Největší položky byly rozděleny takto: Tři rodinné domky v Matiční ulici byly vykoupeny za 3,7 milionu, 3 byly určeny na rekonstrukci sociálních bytů v Křižíkově ulici, je několik set metrů od Matiční - čímž přibude další možnost k řešení sociálních problémů v lokalitě. Další 2 miliony bude stát revitalizace okolí Matiční, kde zbouráním některých ruin a úpravou terénu bude zlepšeno životní prostředí pro všechny obyvatele lokality. 400 tisíc dostala Městská policie na rekonstrukci dětského dopravního hřiště, které je poměrně blízko Matiční ulice. Podle starosty bude hřiště výhodné pro osvětu nejen dětí z okolí, ale v podstatě pro děti z celého Ústí. Kromě toho 200 tisíc dostalo občanské sdružení Drak na primární prevenci v drogové oblasti se zaměřením na působení na základních školách v obvodu a 200 tisíc dostala společnost při ČT Člověk v tísni pro práci v lokalitě Matiční ulice.
Osud tří domků
Jak skončily rodinné domky, jejichž obyvatelé si stěžovali od roku 1994 na vzrůstající hluk a agresivitu obyvatel protějších domů, kde byly sociální byty (zvané holobyty)? Jeden koupil za symbolických 100 tisíc jistý podnikatel, druhý domek je pronajat Policii ČR a třetí bude prodán společnosti Člověk v tísni.
"Sto tisíc za první domek byla jediná nabídka, kterou jsme dostali a tak jsme podnikateli domek prodali. Chtěl zakoupit i poslední domek, ale ten jsme nakonec na zastupitelstvu prodali za 165 000 Kč výše zmíněné organizaci. Rozhodli o tom zastupitelé takřka jednomyslně. Aby se městský obvod vyhnul spekulaci, prodej podmínil tím, že předkupní právo na domky má město. Policie má domek jako stanici v pronájmu.
Člověku v tísni jsme prodali domek, protože se organizace při terénní práci v lokalitě osvědčila. Její působení je pozitivní. Původně chtěli kus prostoru na půdě v jednom z činžovních domů jako klubovnu, ale domek je pro jejich účely vhodnější," vzpomíná Tošovský.
Člověk v tísni
Česká televize se od počátku kauzy Matiční vyznačovala tendenčním zpravodajstvím a dvakrát se musela ČT omluvit za neobjektivně připravené pořady koncipované proti městu.
ČT 1 v pořadu "Tady a teď!", který byl vysílán den před jednáním vlády o Matiční ulici, tzn. 25.5. 1999 uvedla pořad o Matiční ulici, který pobouřil zástupce města Ústí n. L. natolik, že na 27. 5. svolal primátor města tiskovou konferenci, ve které pořad ostře odsoudil a následně žádal ředitele ČT o omluvu. Pořad byl pojat tendenčně a záběry z Matiční ulice byly střídány se záběry z koncentračních táborů.
V druhé polovině července v dopisu primátorovi ředitel České televize Puchalský uvádí, že osobně spatřuje pochybení autorů reportáže v obrazově zpracovaném spojení holocaustu a zamýšlené stavby plotu.
V dopise primátorovi uvedl, že k prověření stížnosti města Ústí na uvedený pořad si nechal shromáždit nezbytné podklady a věc postoupil Etickému panelu České televize, poradnímu orgánu ředitele ČT.
V písemném usnesení Etického panelu ČT k diskutovanému pořadu je uvedeno, že reportáž byla postavena na záměrně provokujícím srovnání případu Matiční ulice s nacistickými vyhlazovacími koncentračními tábory a tuto paralelu vedla nejen ve verbální, ale také v obrazově ilustrativní podobě.
Volba obrazového doprovodu reportáže pak dle usnesení byla zaměřena na věcně nepodložené vyvolání negativních emocí, se zjevným cílem jednostranně působit na vytváření názoru diváků. Podle Etického panelu ČT je způsob argumentace použitý v reportáži v zásadním rozporu nejen s profesní etikou reportéra veřejnoprávní televize, ale i s etikou novináře obecně.
Na celé záležitosti je pikantní, že k vysílání pořadu došlo den před projednáváním vlády, zda plot v Matiční ulici je hříchem proti lidskosti.
Již v září 1998 Rada dostala k posouzení pořad Romale. Programový odbor Úřadu rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání dal za pravdu domkářům z ústecké Matiční ulice, kteří si v srpnu stěžovali na pořad Romale odvysílaný na ČT 2 o připravované výstavbě plotozdi mezi nimi a neplatiči nájemného, převážně Romy.
Domkáři pořad označili za neobjektivní a nepravdivý, protože v pořadu například nezaznělo, že někteří obyvatelé obecních domů přiváželi z Německa odpad, vybrali z něj, co se dalo prodat, a zbytek pohodili kolem domů.
Zatímco člen vládní Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity Karel Holomek mohl v tomto pořadu uvést, že nepořádek způsobila radnice, která nezajistila nádoby na odpadky, starosta nedostal prostor ani k tomu, aby mohl říct, kolik tun odpadu radnice od domů odvezla.
"Pořad jsme detailně analyzovali a závěry naznačují, že se skutečně mohlo jednat o odvysílání neobjektivně a nevyváženě zpracovaného pořadu, a proto bude celá záležitost postoupena k posouzení členům Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání," uvedla v odpovědi domkářům vedoucí programového odboru úřadu Miroslava Škaloudová.
ČT1 se činila i po stavbě plotu. Např. nějací dva hudebníci hráli v samostatné skeči za plotem, jeden na kytaru, druhý na harmoniku a dokazovali tak, že plot není protihlukový, protože nástroje jsou slyšet i na druhé straně plotu...
Proto zprvu radní mohli považovat přítomnost Člověka v tísni, organizace, která spolupracuje s ČT a ČT ji podporuje, za pokračování tehdejší "vládní kampaně" prostřednictvím veřejnoprávní ČT. Zkušenosti nakonec ukázaly, že pracovník Člověka v tísni v terénních podmínkách má v lokalitě pozitivní význam. První vlašťovka normálnosti v Matiční...
Policejní stanice
Vzpomínám si, že o policejní stanici se ve fázi výkupu domků mluvilo spíše kuloárově ve stylu: nekrmit, nedráždit. Velcí aktivisté brali jako potupu svého snažení, že byly domky vykoupeny za vládní peníze a tím se po všech proklamacích proti plotu přidali vládní úředníci na stranu kritizovaných domkářů a neštěmické radnice, která chtěla plotem domkáře od činžovních domů kvůli hluku a konfliktním střetů poněkud vzdálit. Vládní úředníci nakonec schválili placený útěk domkařů! Policejní stanice v Matiční - to by byl vrchol! Nakonec by policie ještě lidi v tzv. holobytech hlídala!
"Aktivisté vidí především symboly, ne reálnou situaci. Policejní stanice je především
míněna jako ochrana slušných obyvatel a v lokalitě Nový svět kolem Matiční ulice je potřeba, protože se nejedná jen o obyvatele zde, ale problémoví bydlící jsou i v dalších ulicích na Novém světě. O maximální možnou přítomnost policie jsme žádali již delší dobu. I městskou policii, která v jistých obdobích nakonec do místa trvale na dvacet čtyři hodiny vyčlenila dvoučlennou pochůzkovou hlídku, někdy dokonce ve třech strážnících a se psem. Domek jsme proto upravili pro potřeby policie a v srpnu byl policii předán," uvedl Tošovský.
Po lidech ruiny
Potřeby lidí jsou řešeny, ke slovu přicházejí ruiny. Další finanční prostředky z vládní desetimilionové dotace jsou určeny na demolici domu v Matiční č.2 a k demolici domu ve Svádovské ulici č.19. Osud domu v Matiční se naplnil proto, že po mediální kampani si zde nikdo činžovní dům nekoupí ani za symbolickou cenu a dům chátral dál.
Bod zlomu
Že nakonec dospěla situace v Matiční ulici do stádia, kdy obvod dostal finanční prostředky na řešení tamní situace a hysterie kolem plotu se vytratila z mediálního Olympu, na tom má, podle Tošovského, lví podíl náměstek ministra vnitra Zářecký:
"Po té, co byl parlamentem Uhl odvolán jako vyjednávač v Matiční pro neschopnost, nastoupil pragmatický Zářecký. Jeho cílem nebylo donutit za každou cenu město zbourat plot, ale najít takové řešení situace, které bude lepší než jednoduché opatření s plotem. Nakonec jsme se shodli, že je třeba odstranit zdroj letitého napětí. Proto jsme se dohodli, že starousedlíkům stát zaplatí za odkup domků, aby mohli z Matiční uniknout, protože příčinou konfliktu bylo nevhodné chování obyvatel činžovních domů naproti rodinným domkům. Zároveň zbývající peníze do deseti milionů použijeme k celkovému zlepšení situace v oblasti Nového světa, kde je Matiční jen jednou malou uličkou."
Spor Rakouska s Evropou
Některá předsevzetí jsou předem odsouzena k nezdaru, pokud jsou učiněna ve špatnou chvíli a na špatném místě. Platí to i o rozhodnutí Rakouska vymýtit v Evropě jadernou energetiku. Budoucnost dá asi Rakušanům zapravdu, nicméně dnes jdou se svým názorem proti příliš silnému proudu. Naznačuje to jednoznačné prohlášení komisaře Evropské komise pro rozšíření, který se postavil na stranu kandidátské země proti zemi členské. Sotva v tom hraje roli sympatie k České republice, anebo naopak nesympatie k Rakousku. V Evropě je prostě zvykem vyrábět energii i z jádra, nelze to tudíž někde tolerovat a jinde potírat. Také formu protestu zvolili Rakušané neobratně.
Bránit volnému pohybu zboží je v Evropě vnímáno jako neodpustitelný hřích, vláda která podporuje blokády hraničních přechodů nemůže pro tuto praxi najít v Bruselu spojence. Co je ovšem na rakouském odporu proti atomovým elektrárnám nejproblematičtější, je chaotická argumentace a problematický cíl.
Odborníci na jadernou energetiku soudí, že kritizovaný Temelín je bezpečnější, než starší elektrárny.Bylo by logické, kdyby Rakušané blokovali spíše přechody s Německem, anebo se hádali s Francouzi.
Temelín lze určitě zastavit, je k tomu ovšem třeba maličkosti - totiž zastavit současně všechny ostatní jaderné elektrárny. Aby Rakušané přiměli k jaderné kapitulaci českou vládu, musí současně o nepřijatelnosti atomových elektráren přesvědčit téměř celou Evropu.
S globálním jaderným hazardem je ovšem třeba se vyrovnat ve výzkumných ústavech a laboratořích. Najít alternativu. Skandování školáků na hranici mnoho neřeší.
Vysílá se 19. října ráno.
Poznámka JČ: Mnozí ovšem argumentují, že bylo pošetilé Temelín dokončovat, že je to stará technologie, která zbytečně blokuje nejlepší český technologický um a že se v ČR dostatečně neinvestuje do nových ekologických technologií. Jistěže je spor o Temelín do určité míry zástupným problémem, vyjadřujícím nacionální rakousko-české antipatie (dosti vpadá do nyní sílící nálady v ČR, která je možná trochu obdobou protizápadní nálady v Rusku: "My si nenecháme cizinci poroučet, už se na nás dívali spatra dost dlouho!") škoda je, že oba národy mají sklon takovýmto antipatiím propadnout. Pozoruhodný nadhled prokazuje v této věci komentář Ladislava Nedbala, který jsme zveřejnili v BL před několika dny.
Bohužel, stejně drze a neústupně blokují francouzsko-britské hranice francouzští odboráři či zemědělci, když se jim něco nelíbí (nedávno například ceny benzínu). Francouzská vláda ani policie proti tomu nezasahuje a že to blokuje možnost mnoha Angličanů, navracet se z evropského kontinentu na svůj ostrov, to zase Francouze tolik nezajímá.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
