Česká média potlačují informace o policejní brutalitě
Jan Čulík
Čeští novináři zamlčeli, že policie zbila stovky náhodně vybraných lidí, na které si troufla. Nedošlo jim, že svoboda je nedělitelná a že se totéž může stát každému. Česká tisková kancelář vydala minulý týden dvě zprávy, zachycující svědectví silné brutality české police, která arbitrárně zatýkala chodce a lidi, kteří nepáchali žádné násilí, ponižovala je a fyzicky je týrala. Bohužel, až do neděle večer nevydaly tyto dvě zprávy vůbec žádné české sdělovací prostředky. Česká média tak selhala ve své roli kontrolora vznikající demokracie v České republice.Mediální spiknutí,, v jehož rámci sdělovací prostředky zamlčely české veřejnosti, že v české policii vládne zavedená kultura násilí je nesmírně závažné.
Jak píšu anglicky v aktuálním vydání týdeníku Central Europe Review, je zjevné, že násilí, jemuž byli na českých policejních stanicích koncem září vystaveni zahraniční i čeští občané, nelze považovat za výjimečný rys, ale je velmi pravděpdobné, že je to zažitá součást české policejní kultury. Proč tak usuzuji? Z četných svědectví bitých zahraničních i domácích občanů, která máme k dispozici, totiž vychází najevo, že mučení a brutalita vykazovala na mnoha policejních stanicích výrazné společné rysy.
Těžko si dovedu představit, že by Stanislav Gross vydal před antiglobalizačními demonstracemi svým podřízeným policistům koordinační směrnice, výčet brutálních a protizákonných postupů, jakých mají policisté proti zadrženým osobám používat. Nikoliv, to, že policisté na mnoha policejních stanicích často používali týchž brutálních metod (např. po výslechu srazili vyslýchanou osobu na všechny čtyři a kopáním ji hnali zpět do cely) je jasnou známkou toho, že jde o projevy zcela zažité, běžné policejní kultury.
Právě proto že se ve svědectví postižených lidí vyskytují obdobné brutální praktiky, zaznamenané na mnoha policejních stanicích (např. mlácení lidem hlavou o stůl, prohánění osob uličkou policistů, kteří je bijí pendreky, házení osob proti zdi, tahání osob za vlasy, lhaní policistů a jejich výsměšný, agresivní postoj, odepírání zadrženým právo hovořit s právníkem či vůbec si ven zatelefonovat, odepírání vody a pití, uzavírání mnoha osob do malých cel), je velmi pravděpdobné, že česká policie normálně používá těchto brutálních metod i proti českým zadrženým, lidem, kteří jsou třeba podezřívání z trestného činu, nebo vůči vůči ilegálním imigrantům. Je zde pole neorané pro výzkum mezinárodních lidskoprávních organizací.
V České republice neexistuje tradice hrdého občanství, lidé nejsou zvyklí se zasazovat za svá práva, bojí se, že by to s nimi špatně dopadlo, kdyby pozvedli hlavu (což se taky dost často děje), a tak je nepravděpodobné, že by tento způsob zacházení se zadržovanými osobami vyšel za normálních okolností najevo. Bylo zapotřebí až mezinárodních aktivistů, kteří jsou schopni vyjádřit se jasně a přesvědčivě, jsou si vědomi hrdého práva na občanské svobody, aby tato policejní brutalita vyšla najevo. (Zcela odhlížím od možných politických názorů některých těchto aktivistů: politické přesvědčení nemůže být v demokracii důvodem, aby někdo byl do krvava zbit anebo aby mu byl rozbit nos či zlomena ruka.)
Policie nemá právo mlátit ani osoby, které přistihne při trestném činu, třeba při rozbíjení výkladní skříně. Kupodivu je to překvapení i pro časopisy jako Neviditelný pes, který se bohužel stává symbolem nejbigotnějších a nejprimitivnějších názorů v české společnosti (v sobotu NP psal s porozuměním, že policisté zbili člověka, který před jejich očima rozbil výkladní skříň: skutečnost, že policie má pachatele trestného činu předvést před soud, nikoliv ho sama trestat bitím, je zjevně listům, jako je Neviditelný pes, nesrozumitelná).
Česká společnost měla vzít jako výjimečnou příležitost to, že zahraniční aktivisté pro ni objevili jinak skrývanou fašistickou brutalitu české policie, jíž může být bezpochyby vystaven každý český občan - svoboda je totiž nedělitelná. Jejich svědectví by se mohla stát odrazový můstkem k vážné diskusi o tom, jaká má být policie v demokratickém státě.
Bohužel, k tomu asi nedojde, protože české sdělovací prostředky dosud, jak se zdá, plně dodržují v této věci obscénní konspiraci mlčení. Ke škodě české společnosti. Doufám, že až jednou policie bezdůvodně zatkne šéfredaktora Rudého práva či Mladé fronty Dnes a pořádně je zmlátí, že si tito pánové uvědomí, že spiknutím koncem září a začátkem října roku 2000 promarnili šanci zahájit diskusi o tom, aby se česká policie dostala "do Evropy" a začala používat, ve prospěch českých občanů, a tedy i ve vlastní prospěch, civilizovanějších praktik.
Bohužel, v současné situaci se zdá, že se situace bude spíš zhoršovat. Policie a politikové využijí nedávných protiglobalizačních demonstrací, aby omezili právo občanů na demonstrace. Pošetilí čeští občané souhlasí s tím, aby na ně policie střílela gumové projektily!! Přečtěte si v dnešním vydání příspěvek pana Dolejšího, jak neinformovaná je v této závažné věci česká veřejnost i sám ministr vnitra.
Právo demonstrovat proti vládě i proti jejím institucím je základním právem v demokracii. Jeho omezováním - se souhlasem bezvědomé veřejnosti - se Česká republika posune směrem k asijským, případně jihoamerickým diktaturám.
Quebecký Kanaďan: "Policista mi řekl: ´Usměj se!´ a když jsem se usmál, řekl mi: ´To nesmíš!´ a praštil mě do břicha.
Výpověď dvou quebeckých Kanaďanů (jména a adresy OPH známy)
Byl jsem zadržen společně se svým kamarádem cca v 18:00 na rohu ulic Petra Rezka a nějaké další ulice, kde jsme s dalšími asi 20 lidmi seděli na silnici a nenásilně jsme blokovali průchod.
Náhle nás obstoupili policisté, my jsme začali skandovat: "No violence" a zdviženými ukazováky a prostředníky jsme policistům ukazovali mezinárodní symbol "V" jako vítězství, policisté však skandování nedbali, začali nás mlátit, pak nám zkroutili ruce za záda a naložili nás do antonu.
Odvezli nás na policejní stanici, bohužel nevím kam, nikdo nám neřekl proč jsme zadrženi. Po příjezdu nás prohledávali.
Když prohledávali mne, policista mi řekl, že se mám usmát, když jsem se tedy usmál, začal na mě křičet: "Co se směješ, to nesmíš" a praštil mne do břicha. Při prohledávání mého přítele u něj našli vlajku s nápisem revoluce.
Policista začal na mého přítele křičet.
Na stanici jsme nemohli spát, protože nás zavřeli na nějaký dvůr, kde byla zima a my jsme měli jen lehké oblečení, protože jsme nepočítali s tím, že se zdržíme venku do večera.
Najíst nám dali poprvé po několika hodinách na stanici, dostali jsme jeden kus chleba se salámem, někteří lidé nejedli vůbec.
Vím také, že některým lidem říkali, aby jim jídlo zaplatili, ale nám ne. Také po nás chtěli podepsat nějaký papír, který byl psán česky, když jsme se ptali, co to je, tak nám řekli, že vyjádření o tom, že jsme byli v zóně, kde jsme neměli co dělat, tvrdili nám, že nás mají natočené, jak házíme dlažebními kostkami, což není možné, protože já ani můj přítel jsme žádné dlažební kostky neházeli, také po nás chtěli 1000 Kč, neřekli nám proč.
My jsme jim peníze nedali a prohlášení jsme také nepodepsali.
Potom nám řekli, že jídlo dostaneme, až podepíšeme to prohlášení, ale my jsme ho stejně nepodepsali.
Ráno nás vzali do nějaké haly, kde byla řada policistů, my jsme kolem ní museli projít a policisté nás bili. Ani jeden z nás však kromě několika oděrek nemá žádná větší viditelná zranění.
Potom nás vzali do autobusu, po cestě do autobusu nám velmi bolestivě spoutali ruce a za zády nám je zvedli nahoru, takže to bylo velmi bolestivé, snažili se vzájemně izolovat lidi stejné národnosti, a tak rozdělili i mne a kamaráda.
V autobuse jsem viděl, že někteří lidé jsou zbiti daleko více než já, měli viditelná zranění, podlitiny, monokly. Pak nás převezli do Olšanské ulice na cizineckou policii, to bylo někdy ráno. Večer nás znovu převezli, nevím kam, asi do Balkové jako ostatní, byl jsem zavřen s jedním člověkem z USA, jedním Norem a jedním Baskem, takže komunikace byla velmi složitá, mohli jsme mluvit pouze anglicky.
Celou dobu nás ani jednou nepustili ven, stále jsme byli zavřeni. Propuštěn jsem byl 29. 9. 2000 mezi 20:00 a 21:00 a mám povinnost opustit Českou republiku nejpozději do zítřejší půlnoci (pozn. 30. 9. 2000 do 24:00).
Americký občan: Česká policie mě bezdůvodně zmlátila
Výpověď občana USA (jméno i adresa OPH známy).
Po skončení protestů modrého průvodu na Praze 4 jsem po páté hodině odpočíval na ulici společně s (osobou, jejíž jméno je OPH známo).
Násilných akcí jsem se neúčastnil. Okolo jezdily policejní vozy. Pak si nás někteří všimli, a jeden do mně začal najíždět motorkou. Potom mne zvedli a srazili na zem.
To udělali několikrát. Vlekli mne za vlasy a kopali. Bylo to asi 6 policistů. Bili mne, kroutili mi rukama a hlavou. Pak nás spoutali plastikovými pouty a tloukli nám hlavou o dveře u auta. Potom mi prohledali batoh a začali být ještě agresivnější a mlátili mi hlavou o zeď.
Navíc mi vzali brýle, které mi vrátili až po 7 hodinách, takže jsem skoro nic neviděl.
Byl jsem odvezen na stanici v Praze 4.
Nikdo z policistů neměl číslo. Byl jsem svlečen a prohledán a pak mne dali do malé cely, kde již bylo 15 lidí. Z nich bylo 6 Čechů a 9 cizinců. Mnoho z nich bylo zraněných. někteří krváceli, někteří měli zlomeniny a nikdo je neošetřil. Potom se mnou něco sepisovali.
Nikdo nám nic netlumočil.
Vím jistě, že psali něco jiného, než jsem říkal, a řekli, že když podepíšu, můžu jít, ale nepustili mne.
Požadovali jsme vodu a jídlo, ale nedostali jsme nic nejméně 24 hodin.
V naší cele byl jeden Holanďan, který stále opakoval, jaká má práva a dožadoval se jich. Pak přišel policista a připoutal ho pouty k posteli. Byl připoután asi od půlnoci do 04:00.
O půlnoci jednoho Poláka obvinili, že udeřil důstojníka a pak jej odvedli pryč a já nevím, co s ním je. Také jsem viděl, jak někomu ze zadržených nastříkali do očí pepřový slzný sprej, asi ze 30 cm vzdálenosti.
Vzali nám bundy a byla nám hodně zima. Chtěl jsem si zavolat ze svého mobilního telefonu, ale nedovolili mi to.
Byla tam také Rakušanka přezdívaná Chris, ta chtěla vidět číslo policisty, ten si ho však schovával. Když ho chtěla odkrýt zranil jí ruku a ona potom psala krví po zdi ve své cele.
Ráno asi v 09:00 - 10:00 nás hrubě naložili do autobusu, kde bylo 9 mužů a 5 žen, a odvezli nás na cizineckou policii, kde nás znovu svlékli.
Opět nám předložili nějaké dokumenty v češtině, ale nepřeložili nám je, ale někteří z nás je podepsali, protože nám řekli, že nás pak pustí.
Vzali nám otisky prstů a přesto, že jsme tam byli asi 9 hodin, nedali nám nic k jídlu.
Byl tam i Slovinec, který měl zlomené zápěstí, krvácející prst a přeražený nos, ale až ve čtvrtek ho vzali k doktorovi.
Také jedné Britce z Jubilee 2000 odebrali léky na nějakou psychickou nemoc a ona potom měla záchvat. (pozn. také odvezli do Balkové).
Asi v 21:00 nás opět dali do cely. Až asi za hodinu jsme dostali nějaké jídlo. Byl to chleba a sýr. Slyšeli jsme hodně křiku a naříkání.
Ve středu 27. 9. 2000 večer nás odvezli do tábora pro cizince.
Ve čtvrtek 28. 9. 2000 nás nutili podepsat prohlášení o našich právech, ale nic z toho jsme pak nesměli.
V pátek 29. 9. 2000 nás začali propouštět. Výpověď německého občana (jméno i adresa OPH známy).
Byl jsem zatčen společně se svým kamarádem (jméno OPH známo) a oba jsme byli umístěni na služebně ve Svatoslavově ulici.
Asi hodinu po odjezdu poloviny zadržených jsme si směli sednout na zem.
Policisté do nás strkali, někdo se ozval, a tak jsme znovu museli na dvůr do zimy.
Museli jsme stát čelem ke zdi asi 1 - 2 hodiny, policisté nám dávali najevo, že by nás nejraději přetáhli. Po čase jsme si mohli vzít batůžky a projít uličkou, kterou tvořilo asi 12 plně vyzbrojených policistů, kteří nás bili, musel jsem utíkat ven k autobusu, na nějž mne přirazili a mám z toho zhmožděný a nateklý pravý malíček.
Nenechal jsem se prohlédnout od lékařky. V poloprázdném autobuse jsme byli převezeni někam na Prahu 4 na policejní stanici, vedle níž byla poliklinika. Do autobusu přivedli 6 - 8 lidí (jeden Němec byl surově zbit, měl otevřenou ránu a monokly).
Potom nás převezli na Olšanskou do 2. patra, kde jsme byli terorizováni a nesměli jsme spolu mluvit.
Odebrali nám všechny věci, některé (české telefonní karty, německé karty, peníze, studentský průkaz, fotoaparát) dali do obálky, zalepili je a nechali mně je podepsat. Když jsem si je 29. 9. 2000 vyzvedával, byla to jiná obálka, i jiný podpis, ale zřejmě tam nic nechybí.
Požadovali jsme, aby nám dovolili si zatelefonovat, ale oni nám to nedovolili, já jsem na tom trval, tak mě jeden policista vzal do kanceláře, zvedl telefon a řekl mi, že nejde telefonovat mimo budovu a odkázal mě na velitele.
Dostal jsem informaci, ze budeme z Olšanské převezeni do Balkové, že tam OPH nemají přístup a že se vyhoštění asi nedá zabránit.
Potom nám vzali otisky prstů, některým i dvakrát (i do počítače). Jakási žena učinila anglicky a španělsky prohlášení, budeme převezeni do Balkové, vyhoštěni a že to bude trvat týden, také řekla, že to je stručně to, co stojí v Rozhodnutí. Potom nás odvezli do Balkové, kam jsme dorazili 27. 9. 2000 k večeru, už za tmy.
Během převozu byla Britka jménem (OPH známo) zavřena v zadní části autobusu, protože zpívala v Olšanské.
V Balkové jsme se museli svléknout a jít do sprch, před zraky policistů a převléknout se do ústavního oblečení.
Myslím, že tam z Prahy přijely 4 plné autobusy. Byl jsem na cele se 3 Basky. První večer jsem vyžadoval večeři, po poledni 28. 9. 2000 jsem začal držet hladovku.
Všichni jsme stále vyžadovali možnost zavolat advokátovi, ale reakcí byla jen slovní agrese a bouchání do zdi ze strany policistů.
Ani jednou nás nepustili na dvůr. 28. 9. 2000 mluvili moji baskičtí spoluvězni se zástupcem španělské ambasády a o půlnoci na 29. 9. 2000 všichni Španělé odešli a kolem 06:00 ráno odjeli vlastním autobusem, zřejmě se španělským šoférem, se španělskou poznávací značkou.
Propuštěn jsem byl 29. 9. 2000 v cca 20:00. Policejní auto mne odvezlo do Plzně, odkud jsem jel vlakem do Prahy.
Plastové projektily zabíjejí - Gross a česká veřejnost o nich zřejmě nevědí vůbec nic
Jak jsme se dozvěděli z médií, ministr vnitra Stanislav Gross hodlá novelizovat zákon o policii tak, aby umožnil zařazení "gumových projektilů" mezi takzvané donucovací prostředky. Výzkum provedený vzápětí společností STEM, jehož výsledky publikovala ČTK 3. října, zjistil, že 63 procent občanů souhlasí s použitím "gumových projektilů" policií ve výjimečných situacích.
Jestliže by Grossův záměr měl být uskutečněn, narazil by v první řadě na technické potíže. Gumové projektily (rubber bullets) se totiž již řadu let nevyrábějí a pokud by po nich česká policie přesto toužila, musely by být nakoupeny z druhé ruky, nejspíše od nějaké rozvojové země. V západní Evropě by přicházel v úvahu snad jen jediný prodejce: Británie, která tento prostředek do roku 1975 používala v Severním Irsku. V posledních 25 letech se tam však namísto gumových projektilů používaly výhradně projektily plastové. Není jasné, zda ty gumové dosud leží někde ve skladech, nebo se jich Britové již nějakým způsobem zbavili. Uvedené terminologické upřesnění se může zdát malicherné, ale v každém případě vrhá určité světlo na profesionální kompetence ministra vnitra. Bylo by jistě mylné předpokládat, že veřejnost podporující zavedení "gumových projektilů" je o nich lépe informována než její ministr.
Plastové projektily (dále PP), vyráběné v současnosti například americkými firmami Accuracy Systems Inc., Advanced Material Labs, Inc., Astra Holdings Corporation, Carbone Ballistic Laboratory, Combined Systems Inc. a Federal Laboratories Division, jsou ve výzbroji britských sil umístěných v Severním Irsku. Jde o válec z velmi tvrdého PVC o průměru 1,5 palce (38,1 mm) a délce 4,5 palce (114,2 mm). Odpaluje se ze speciální zbraně připomínající granátomet, jejíž hlaveň opouští s úsťovou rychlostí kolem 160 mil v hodině (cca 257 km/h). Nikde v Anglii, Skotsku nebo Walesu bychom nenašli jednotku Královské policie nebo armády, která by jimi byla vybavena. Chceme-li pochopit důvody tohoto omezení, musíme se obrátit k "nádherné" vědě jménem koncová balistika, nebo alespoň prostudovat instrukce upravující použití PP. Tento prostředek smí být v Severním Irsku používán výhradně proti vybraným osobám, nikoli nerozlišeně proti davu. Pokud není příslušník ozbrojené složky bezprostředně ohrožen na životě, nesmí střílet na vzdálenost kratší než 20 metrů. Terčem střelby však musí být v každém případě výhradně spodní část těla (lower body).
Přes tyto instrukce došlo opakovaně k těžkým zraněním a dokonce k případům usmrcení osob. Mezi nejčastější následky patří trvalé oslepení, zlomeniny lebky, poškození mozku nebo vnitřních orgánů a zmrzačení. Britské prameny uvádějí, že PP bylo dosud zabito 14 lidí a gumovými projektily 3. Mezi oběťmi je 8 dětí. Tyto skutečnosti vedly v minulosti Evropský parlament ke dvěma výzvám vládě Spojeného království, aby upustila od používání zmíněného donucovacího prostředku.
Je tedy namístě otázka, zda si opravdu máme přát, aby se v našich ulicích mohlo střílet PP. Není populistické prohlášení ministra vnitra spíše pokusem uskutečnit (v modifikované podobě) krvelačné vize Miroslava Macka, než seriózní návrh na řešení potíží strážců pořádku? Není lepší uložit do skladů více štítů, přileb a jiných ochranných prostředků, než riskovat podstatně krvavější průběh příštích pouličních bitek?
Další podrobnosti o používání PP v Severním Irsku lze najít v materiálu Human Rigts Watch, přístupném na adrese http://www.knight-hub.com/inc/Hrights.html .
Co nového v případu Sazkagate
Nejnovější vývoj shrnuje Tomáš Pecina
V pátek předal ředitel ČT Dušan Chmelíček tajemnici Rady ČT kazetu se zakázaným pořadem, o niž byl Radou neformálně požádán na úterním zasedání. S výjimkou Jany Dědečkové, která nahrávku převzala osobně, byly členům Rady kopie kazety rozeslány poštou.
Jana Dědečková se po shlédnutí pořadu v sobotu jednoznačně postavila na stranu autorů reportáže. Jak uvedla v rozhovoru pro dnešní Britské listy, pořad považuje za velmi zdařilý a profesionální a domnívá se, že měl být odvysílán v původním termínu.
Podle informací z České televize ředitel Chmelíček vehementně lobbuje mezi politiky. Nahrávku s Klekánicí od něj mělo údajně obdržet již několik poslanců (mj. Chmelíčkův patron Ivan Langer).
V sobotu večer přinesla ČTK některé informace z připravovaného článku časopisu Týden. V něm ředitel Sazky Aleš Hušák cituje ze svého telefonátu s ekonomickým ředitelem ČT Ladislavem Paluskou: "Nedáte-li nám prostor k vyjádření a odvysíláte reportáž, která je podle upoutávek lživá, nezlobte se, pak nevidím důvod, proč bychom měli spolupracovat s televizí, která lže a která nás očerňuje." Podle Hušáka za ním Chmelíček poté osobně přijel, aby mu oznámil, že pořad pro neobjektivitu a nevyváženost stahuje z vysílání.
Ani v této vážné situaci se však předseda Rady ČT Mareš neodhodlal svolat mimořádné zasedání a Rada bude zřejmě s hlavou v písku vyčkávat, jak "souboj titánů" Chmelíček-Hušák dopadne. Je to škoda, kvality vůdce se projeví v krizových situacích a Rada mohla rázným postupem získat zpět část promrhané prestiže.
O co se hraje, je jasné: Sazka je organizací s obrovským korupčním potenciálem. Aleš Hušák může do médií nalít stovky milionů korun, aniž by jeho postavení finančního magnáta utrpělo. Jeho problém je ovšem v tom, že zvolil nesprávného PR partnera. Nezval s Prokůpkem mají v novinářských kruzích mimořádně špatnou pověst a cenzorské zásahy ze strany - minimálně inzercí - zkorumpovaných šéfredaktorů (např. Práva) získaly neoblibu i samotnému Hušákovi. Proto teď proti Sazce stojí novináři v jednotném šiku, přibližně stejně (a z nikoli nepodobných příčin), jako stáli v roce 1997 proti Václavu Klausovi.
Hušák, který evidentně podcenil schopnosti a integritu ostravského týmu, bude teď muset sáhnout k tvrdé protiakci a zkorumpovat ve velmi krátké době velký počet lidí. První "mezičas" budeme moci posoudit v úterý (tj. zda se explozivní Klekánice bude nebo nebude vysílat), druhý pak o den později podle odezvy v papírových denících. Pokud celá aféra do konce týdne utichne, budeme si moci být jisti, že životní úroveň mnoha českých novinářů zaznamenala skokový nárůst.
Spor ČT-Sazka
Jana Dědečková: Klekánice je profesionálně velmi dobrá a měla se vysílat
V souvislosti s vyhrocenou kontroverzí mezi Sazkou a Českou televizí jsme požádali o odpověď na několik otázek členku Rady ČT Janu Dědečkovou. Rozhovor se uskutečnil v sobotu 7. 10. prostřednictvím elektronické pošty.
Paní Dědečková, jste první z členů Rady ČT, který měl možnost vidět zakázaný pořad Klekánice. Jaká je Vaše reakce? Je skutečně tak jednostranný a málo profesionální, jak se domnívá ředitel ČT Chmelíček?
Reportáž, která byla rozhodnutím generálního ředitele několik málo hodin před avizovaným vysíláním stažena z programu České televize pro jednostrannost, jsem měla možnost shlédnout včera večer a zapůsobila na mne velmi silným dojmem. Reportáž je profesionálně velmi dobře zpracována a burcuje diváka nejen k zamyšlení nad některými jevy ve společnosti, ale co je hlavní - požaduje na tyto jevy odpovědi. Ty se ale reportérům pořadu nepodařilo po dobu pěti měsíců získat. Můj osobní názor je, že reportáž měla být odvysílaná.
Rozhodnutí stáhnout pořad z vysílání ale už padlo - jak hodnotíte jeho důsledky z hlediska veřejnoprávní televize, její Rady a především ředitele?
Velice nepříjemným důsledkem chaotických rozhodnutí GŘ může být ztráta důvěryhodnosti veřejnoprávní televize a ztráta důvěry členů Rady v manažerské schopnosti člověka, který byl do čela této prestižní instituce zvolen.
Hovoříte o "chaotickém" rozhodnutí - to je za daných okolností dost mírný výraz, nemyslíte? Domnívate se, že pan Chmelíček postupoval pouze na základě nezkušenosti a špatného manažerského úsudku?
Jsem o tom přesvědčena. Česká televize není závislá na příjmech z reklamy, ale z 65 % na příjmech z koncesionářských poplatků. Nezávislost ČT by proto neměla být v této souvislosti zpochybněna.
Ale co diváci? Ti v úterý pořad uvidí a těžko uvěří tomu, že nešlo o jasné korupční jednání!
Diváci si budou muset uvědomit, že v právním státu musí platit presumpce neviny a nelze vznášet obvinění pouze na základě pochybností. Kdyby veřejnoprávní vysílaní důsledně naplňovalo své poslání v oblasti vzdělávání a důsledně přispívalo k posilování právního vědomí občanů v této zemi již záhy po roce 1989, byla by tato starost bezpředmětná.
Popřejme tedy panu řediteli právně uvědomělé diváky a počkejme si na výsledek uvedení pořadu.
Vstoupí Rada ČT do případu už v této fázi, ještě před odloženou premiérou Klekánice?
Prozatím nemám žádné signály o tom, že by tomu tak mělo být.
Vy osobně se pochybnostmi o kvalitách ředitele Chmelíčka netajíte již delší dobu. Ostatní radní nebyli dosud odvolání generálního ředitele nakloněni. Cítíte, že pod vlivem probíhající kontroverze se Sazkou dochází ke změně této situace?
V každém případě dochází ke změně v pocitu odpovědnosti za současnou situaci v této instituci, protože za prostředí v České televizi a podmínky k naplňování poslání televize veřejné služby je odpovědná koncesionářům Rada ČT. Tento kontrolní orgán nese proto spoluodpovědnost i za současný chaos, nekompetentní management, personální úlety, střety zájmů, vyhazování peněz na straně jedné a výrobu "levných" a zbytečných programů na druhé straně.
Česká televize je součastí našeho národního bohatství a zaslouží si ve svém čele ředitele, který bude toto bohatství rozmnožovat mj. původní českou tvorbou, nejkvalitnějším zpravodajským servisem a nejlepší publicistikou. Ředitele, který bude poctivý k zaměstnancům svým požadavkem na nejvyšší kvalitu, zároveň s nabídkou nikoliv vyhazovu, ale soustavného vzdělávání, zahraničních stáži např. v prestižní BBC. Ředitele, který dokáže své lidi motivovat a dokáže je vyvést ze současných zmatků tím, že sám bude mít vizi.
Děkuji Vám za rozhovor!
Zpravodajství britské mainstreamové televize učinilo další krok k zániku
Tento komentář Willa Huttona vyšel v neděli 8. října v týdeníku Observer.
Minulý týden učinilo britské mainstreamové zpravodajství a publicistika další krok k svému zániku. Tak to samozřejmě nebylo prezentováno. Avšak jestliže zastáváte názor, že je důležité, aby britská média brala šíření informací o veřejných záležitostech vážně a požadovala, aby se soukromí i státní držitelé moci zodpovídali z toho, co dělají - což je bezpochyby naprosto základním rysem každé definice rozhlasového a televizního vysílání v demokracii - pak byl minulý týden velmi důležitý. By totiž dalším mezníkem k rozkladu této koncepce.
Tato vize postupně mizí z programového schématu komerční televize už déle než deset let. Požadavek maximalizace zisků pro akcionáře postihla britskou komerční televizi ITV velmi těžce. Situaci zhoršila chabá regulace a absence veřejného konsensu, do jaké míry mají platit povinnosti vysílání veřejné služby i v soukromém sektoru - a také neexistence definice, co to vlastně je, "vysílání veřejné služby". Jediné, na čem nyní záleží, je podíl na trhu a okamžitá popularita jednotlivých pořadů.
Jestliže dochází k růstu nezájmu o zpravodajství a publicistiku, reakcí nebylo investovat do nich anebo je podpořit šéfredaktorovou odvahou. Namísto toho dochází k ústupu a k slábnoucí práci v této oblasti, čímž vzniká začarovaný kruh a marginalizace zpravodajsgtví a publicistiky je zajištěna.
Nejdramatičtějšími příklady byla likvidace pořadu World in Action v televizi ITV (to býval velmi důležitý investigativní pořad, který například před mnoha lety odhalil skandál s lékem thalidomide, který zůsobil na Západě u mnoha dětí, že se jim nevyvinuly končetiny, pozn. JČ) a přesunutí autoritativních, zavedených News At Ten na 23 hodin, což bylo původně rozhodnutí motivované čistě touhou zvýšit zisky ITV. Avšak vláda finančních ředitelů nevedla k tomu, že by byl úspěšně využit prostor večerního vysílání, který tak vznikl. ITV zničilo zavedenou značku News at Ten a nevytvořilo žádné nové, působivé pořady, které by vzniklý vysílací prostor zaplnily.
To je svět, jemuž se snaží konkurovat veřejnoprávní BBC. Z hlediska BBC bylo minulý týden oznámen, že hodlá BBC přesunout své zpravodajství v 21 hodin na 22 hodin a publicistický pořad Panorama na dobu až po 22 hodině v neděli bylo velkým úspěchem v konkurenčním boji s ITV. Zpravodajství BBC se nyní stane autoritativnějším zdrojem informací než zpravodajství komerční televize, které se má vrátit na dobu ve 22 hodin jen třikrát týdně.
Jenže politikové, kteří jsou znepokojeni přesunutím hlavních večerních zpráv BBC z 21 hodin na 22 hodin, jsou znepokojeni právem. Je možná pravda, že publicistický pořad Panoráma bude v době po 22 hodině sledovat víc nejbohatších a nejvzdělanějších občanů Velké Británie (sociologickým žargonem, více občanů kategorie AB), ale potenciální masové publikum tohoto pořadu bude daleko menší. Znamená to, že BBC, stejně jako ITV, ukončila svou službu veřejnosti v oblasti publicistiky a novinářské práce pro masové publikum.
Šéfové televizních společností už nevěří ve význam zpravodajství a publicistiky v televizi. Agresivní a obsesivní novináři jsou pro ně nebezpečím: hrozí žaloby a nepříjemnosti a je nákladné takové novináře podporovat. A veřejnost se stejně daleko víc zajímá o svět soukromých vztahů, jako například v nedávném, vysoce populárním pořadu Big Brother, o zahradničení a o vaření.
Avšak zpravodajství a publicistka mohou v televizi fungovat jen tehdy, pokud nutí mocné, aby se zodpovídali ze své práce, a to znamená brát na sebe riziko.
Jakmile odmítnete na sebe riziko brát, protože máte pochybnosti, ochromíte celý étos, na němž zpravodajství a publicistika závisí, a způsobíte jejich marginalizaci.
Přesně k tomu došlo ve Spojených státech.Tamější tři hlavní terestrické televizní stanice jsou v rukou velkých podnikatelských skupin, které jsou posedlé hodnotou svých akcií, a zpravodajství tam nezadržitelně upadá. Jeho divácká obec je starší a pro zadavatele reklamy méně zajímavá, a tak zpravodajství a publicistika ztrácí hlavní vysílací čas, ztrácí tím pádem i diváky a proto si zasluhuje ještě menší podporu. Za pět let od roku 1993 do roku 1998 poklesla sledovanost hlavních večerních zpráv v Americe o polovinu, nejsou přesvědčivé ani argumenty, že Američané nyní získávají své zpravodajství z internetu a z CNN. Řečeno otevřeně: tržní síly proměnily zpravodajství v ghetto a má to důsledky pro americkou demokracii, které netřeba rozbírat.
Tentýž proces nyní hrozí v Británii. Televize ITV bude nyní argumentovat, že klesající sledovanost zpravodajství znamená, že není třeba, aby dvě televizní stanice vysílaly zprávy ve 22 hodin a nechá zpravodajství jen na BBC. Televizní ekologie se tím dále změní, takže i BBC více ustoupí od zpravodajství a publicistiky.
Dostat se mimo tento začarovaný kruh, zejména ve vznikajícím světě tematických okruhů digitálního vysílání, to vyžaduje jasnou vizi ohledně toho, co je vlastně vysílání veřejné služby - a není možné to ponechat na BBC. Úkol být strážce veřejného zájmu musí přejít na nově vzniklého regulátora celého průmyslu a při příštím udělování televizních vysílacích licencí je nutno velmi přesně definovat povinnosti v oblasti zpravodajství a publicistiky.
Poučením minulého týdne je to, že BBC už není dostatečně vlivná, ani dostatečně rozhodnutá na to, aby to učinila sama o své vůli. Je to poučení, o němž si možná bude BBC brzo přát, aby ho bývala neartikulovala tak jasně.
Jak je to s vyvážeností?
Ivan Sosna
"Máme rozdílný... názor na to, co žurnalistika smí
a musí. Vaše volání po vyváženosti kritických pořadů je
ukázkou hlubokého nepochopení smyslu moderní žurnalistiky,
která naopak musí věci vyhrocovat, polarizovat, zostřovat a být
drzá, aby programy byly napínavé, zajímavé a oslovovaly diváky.
Vyváženost je nuda. A nuda nikdy nenutí k myšlení."
To prosím není výrok žádného z koryfejů bulváru.
Takto totiž pravili redaktoři německého Spiegelu
v diskusi nad úrovní východoněmeckých televizních diváků
a nad vlnou nostalgických pořadů na stanici MDR (Mitteldeutscher
Rundfunk) a takto o tom referoval známý novinář Karel Hvížďala
(MFD 22/7, článek Němcům chybí smysl pro humor).
Už tehdy mi to přišlo jako slova do pranice a tento článek
jsem si napsal do šuplíku. Myslím, že nyní, při aféře
Klekánice, jeho čas konečně nadešel.
Zdálo by se přece, že vyváženost je ctností moudrého a zásadou
spravedlivého. Audiatur et altera pars, nechť je slyšena i
druhá strana. A tu, ze zdroje značně renomovaného, přichází
filozofie, pro kterou byste si v podobě anonymního citátu asi
ruku zvednout netroufli.
Je to jen další důkaz bulvarizace? Je to ústupek panující
tvrdé konkurenci, v níž uspěje jen ten, kdo je nejvíce vidět
a nejhlasitěji slyšet? Nebo je to určitý posun v nazírání?
Nakolik vlastně nevyváženost popírá objektivitu? Lze nevyváženě
"vyhrocovat" a "polarizovat" a přitom zůstat
nestranným? A jak je to s angažovaností tvůrců takových pořadů?
Kde je hranice mezi elegantně nazvaným advocacy journalism a
pejorativně pojmenovanou agitkou?
Kauza Sazka/ČT pak přidává otázky další. Bylo by skvělé,
kdyby se vše neodehrálo jen jako bouře ve sklenici vody a jako
intelektuálsko-novinářská diskuse o svobodě médií, cenzuře
a kompetentnosti těch či oněch.
Moloch Sazky, na rozdíl od hojně přetřásaných bank, ČEZu
nebo telekomunikačních firem, je takovým nenápadným šíbrem
v pozadí, a doktor Hušák, na něhož prý kdysi děti na rodném
Trutnovsku pokřikovaly niktera oslavné "Hušák-ušák",
je dnes dost možná jednou z nejvlivnějších šedých eminencí
u nás. V kruzích nějak souvisejících s organizovanou tělovýchovou
se povídá ledacos, vylíčená úporná snaha nepřipustit šťouravé
novináře také působí všelijak, bylo by tedy i proto dobře,
kdyby se záležitost trochu proluftovala.
Sárközi kritizuje špatně změny maturitního modelu
Kritika jako zmetek
Na takovou snůšku nesmyslů, jakou uložil pan Sárközi do svého článku o Katalogu požadavků ke společné části maturitní zkoušky z českého jazyka, by za běžných okolností nemělo vůbec smysl reagovat. Okolnosti provázející velkou přeměnu našeho maturitního modelu však rozhodně běžné nejsou, a proto je vyjádření kritizovaných na místě. Sárközi pokrucuje fakta, vědomě zamlčuje skutečnosti hovořící proti němu a obviňuje diskusního partnera z něčeho, co nikdy neřekl či nenapsal. Pokud se tedy v této odpovědi poněkud prohřeším proti svaté zásadě "diskutuj ad rem, nikoli ad personam", pak pouze proto, že někdy to prostě jinak nejde. Máte-li co do činění s člověkem, jemuž se výroba polopravd a výmyslů stala pracovní metodou, který s minimem pedagogických i odborných zkušeností vystupuje jako znalec školství a který si zejména zapomněl přijít, když se rozdávala slušnost, nezbývá, než přišít na hrubý pytel hrubou záplatu.
Abych doložil svá slova:
1. Sárközi suverénně píše o problematice, k níž se ani v nejmenším neobtěžoval načerpat věcné podklady. Jinak by musel vědět, že tři verze prvního Katalogu vůbec nevznikaly v důsledku rozpadu původního týmu na skupiny, které vytvořily tři zcela odlišné návrhy. Ve skutečnosti existovala na začátku pouze skupina O. Hausenblase. Výsledek její práce byl podroben natolik závažné kritice oponentů, že se CERMAT rozhodl zadat tentýž úkol dvěma dalším autorům (mně a F. Brožovi), přičemž demokraticky umožnil původní Hausenblasově skupině nadále rozvíjet její projekt samostatně. Můj a Brožův návrh naprosto není výsledkem činnosti nějaké skupiny, natož skupiny odvozené od O. Hausenblase: oba jsme jediní autoři každé z obou "nehausenblasovských" verzí.
Mezi autory a oponenty katalogu prý bohužel nenajdeme ani jednoho zahraničního odborníka, který by na danou problematiku pohlížel "evropskýma očima". Pokud si tuhle nehoráznost přečtou pracovníci CERMATu, budou nepochybně zralí na okamžitý zásah koronární jednotky. V budově této instituce si měsíce podávali dveře odborníci z několika zemí Evropské unie a závěrečnou verzi Katalogu připomínkoval holandský odborník v oboru testování. Pokud si Sárközi představoval, že se Katalog přeloží do tří jednacích jazyků EU a pošle k expertnímu posouzení do Bruselu, musel by také říct, kde na to naše školství mělo vzít peníze. Sám disponuji slušnými přímými zkušenostmi jak z pobytu, tak z aktivní výuky v několika zemích EU a v USA. Tvrdím, že při srovnávání znalostí a dovedností středoškoláků obstojí profanovaná česká cesta v konkurenci euroatlantického školství více než uspokojivě; většinu svých "západních" kolegů - s výjimkou studentů nizozemských a soukromých britských škol - pak naši středoškoláci dokonce předčí. Zejména české gymnázium, byť jisté koncepční změny potřebuje, je triumfem naší vzdělávací tradice i současnosti. Tento názor mám podepřen výroky mnoha učitelů z Německa, Nizozemí, Británie, Řecka a USA, kteří se s našimi gymnázii a jejich studenty opakovaně seznamují při zahraničních výměnách (organizovaných mj. právě Evropskou unií). Pochybuji, že Sárközi kdy vytáhl paty na školní akci kamkoli západně od Aše, neřkuli aby v USA či některé zemi EU delší dobu žil - jinak by i on volal spolu se mnou: Bůh nás chraň před napodobováním amerického modelu středního školství a všichni bohové nás chraňte před tím, aby naše střední školy dopadly jako nesoukromé školy britské! Nepřál bych nikomu slyšet, jak se o jejich úrovni vyjadřují sami učitelé z Anglie a Walesu. Podobně je tomu u mnoha státních škol italských, španělských a řeckých.
2. Sárközi bezostyšně předkládá čtenáři polopravdy i čiré lži: Kostečkův návrh se totiž týká pouze gymnázií (ne tedy všech středních škol s maturitou), zabývá se hlavně (sic!) interní maturitou (kolik času by měl učitel při ústním zkoušení věnovat literárním otázkám a kolik jazyku se slohem) a neobsahuje ani jeden příklad otázky! Místo návrhu kompetencí (sic!) přišel Kostečka s vlastní variantou osnov (už její podoba kopíruje platné osnovy), do kterých vnáší řadu velmi diskutabilních jmen (např. v seznamu autorů, které by měl student znát, se objevil Pirandello, Václavek, Cchao süe-čchin a Tanizaki).
K tomu tolik:
a) Ukázky testových úloh neměl můj první návrh prostě proto, že je CERMAT pro tuto verzi katalogu verbis expressis nepožadoval. Podobně tomu bylo s jejím zaměřením na gymnázia: v počáteční fázi přípravy nového maturitního modelu zastávala nemalá část kantorů (včetně mě) názor, že mají vzniknout katalogy dva - jeden pro gymnázia, jeden pro SOŠ. A nyní k tomu hlavnímu: Diskutovaný návrh Katalogu má celkem sedmnáct stran (nepočítám komentář za vlastním textem). Interní maturitou se zabývá necelá polovina jedné jediné stránky (32 a odstaveček na str. 33), uceleným souborem kompetencí úplné čtyři stránky (43-46). Učební témata zabírají devět stran, což je logické - jejich formulace zabere z podstaty věci vždy více místa než formulace kompetencí. Zbytek je úvod.
P.S. Není Vám hanba, pane Sárközi?
b) Vycházet z platných osnov bylo základní podmínkou zadavatele práce, stanovenou autorům všech katalogů. Již dříve jsem na jiném místě napsal, jak nespravedlivý byl v této souvislosti televizní výpad kolegy Hausenblase na adresu tvůrců katalogu biologie, jimž vyčítal právě to, že se drželi platných osnov (šlo o onen nechvalně proslulý "pytel na hlavonožce"). Sárközi opět prokazuje groteskní neznalost problematiky, již s takovou razancí glosuje. Tím, že mne kritizuje za naplnění osnov, přiznává totiž zároveň, že výsledek práce přesně odpovídal jejímu zadání. Jestliže přitom tvrdí, že jsem osnovy kopíroval, pak je nejspíš vůbec nečetl - i naprostému laikovi musí být patrný rozdíl mezi obecnými formulacemi osnov a velmi konkrétním vymezením tematických celků, autorů a kompetencí v Katalogu.
c) Pokud jde "diskutabilní jména autorů", opět se náš kritikus dopustil hrubého prohřešku proti profesní etice: zapomněl ocitovat několik podstatných řádek z mého komentáře k textu vlastního katalogu. Rád to za něj napravím: Návrh jmen spisovatelů vychází z konzultací autora katalogu s kolegy češtináři. Všeobecného konsensu zjevně nelze nikdy dosáhnout... Umělci "opatření" označením OSOBNOST A DÍLO jsou tzv. medailonoví autoři. Vyučující by se jim měl věnovat podrobněji... Ostatní, doporučené autory zařazuje standard pro přesnější ilustraci obsahu učiva a pro lepší orientaci vyučujících i studentů v učební látce daného tematického celku. Je na učiteli, zda doporučené autory při probírání tematického celku do výuky zařadí, či nikoli, a pokud ano, v jakém rozsahu (str. 50, zvýrazněno nyní). Netřeba jistě dodávat, že Sárközim zmiňovaná jména uvádí Katalog do jednoho jako nemedailonová, tedy doporučená.
3. Sárközi operuje s obratem reforma obsahu výuky českého jazyka a literatury se na dlouhá léta odkládá. Tím sugeruje nezasvěcenému čtenáři, že náš předmět je beznadějně zakonzervován ve stavu úpadku. Skutečnost, že kritizovaný návrh Katalogu získal ve velmi obsažné a dlouhé diskusi výraznou podporu většiny teoretiků i praktiků, označí za tragédiia tu si bryskně vysvětlí tím, že se učitelům nechce měnit zaběhané stereotypy plynoucí ze zažitých osnov (!)
Divil bych se, kdyby se proti takové eskamotáži některý z kantorů brzy neozval a Sárközimu za jeho nadutost po česku nevynadal. Jistě - je nutno odbourat přebujelou faktografii, posílit komunikativnost výuky, pěstovat schopnost studentů porozumět textu, naučit je dobře se vyjadřovat. Kde je ale psáno, že dobří pedagogové to nedělají nebo se o to aspoň nesnaží už dávno? Kde je psáno, že řešením je šoková terapie, která nenechá na našem předmětu kámen na kameni? A hlavně: proč by měl být každý, kdo se nežene do bezhlavého experimentování, které zvláště ve školství nepřineslo nikdy nic dobrého, považován za pohodlného?
Pokud zmíněná diskuse k novému modelu maturitní zkoušky skutečně něco ukázala, pak to, že revolucionáři typu O. Hausenblase a bořitelé typu R. Sárköziho jsou mezi našimi učiteli, metodiky a dalšími odborníky v naprosté menšině. Byla to přitom debata natolik erudovaná, že jen zaslepenci mohou její váhu zpochybňovat, nebo dokonce tvrdit, že jsme se znovu vydali "českou cestou" jako v případě privatizace bank a podniků a že nastoupená "česká cesta ve školství" bude mít podobné důsledky.
Neformuloval bych možná svoji odpověď tak ostře, kdyby Sárköziho výpady byly první a jedinou ukázkou jeho nekompetentnosti a nesnášenlivosti a kdyby jeho metody nepředstavovaly nesmírné nebezpečí pro jakoukoli důležitou diskusi. Seriózní člověk si nemusí, ba nesmí nechat líbit nepodložené útoky, vytrhování svých slov z kontextu, pokřivování skutečnosti a nepravdy.
Polemizovat - třebas i ostře - s razantním, ale korektním protivníkem je radost; zakopnout o pozéra, neváhajícího užívat podpásovky, je utrpení. Sárközi bije nalevo napravo, jen aby na sebe upozornil. Zpod jeho ran ovšem, řečeno s básníkem, se šklebí jen to, co se "nic" nazývá.
Jiří Kostečka
Gymnázium J. Seiferta
Praha 9
Podstata jevů
Spuštění Temelína bylo kdysi otázkou let, pak otázkou měsíců, týdnů, a nyní je otázkou hodin. Už nějakou dobu se jedná o proces politicky nezvratný a podle toho vypadá zpravodajství z elektrárny.
Pracovník Státního úřadu jaderné bezpečnosti řekne, že je ještě třeba vyjasnit „nějaké nejasnosti a drobnosti“, a reportér už se ani nezeptá jaké nejasnosti a jaké drobnosti, natož aby si ověřil, zda drobnost je doopravdy drobná.
Možná právě podobná profesionální zaváhání vedla předsedu vlády k jeho čerstvému vyjádření, že čeští novináři „jsou vzhledem ke své intelektuální nedostatečnosti neschopni proniknout k podstatě jevů“.
V případě Temelína už nezbývá než doufat, že k podstatě jevu pronikli naši politici, na rozdíl od těch rakouských, kteří naopak k podstatě jevu nepronikli.
Že by také kvůli intelektuální nedostatečnosti?
Rakouský premiér včera řekl, že už na dva dopisy ve věci Temelína od našeho předsedy vlády nedostal odpověď.
Není vyloučeno, že pan Schüssel ty dopisy místo diplomatickou poštou do Prahy rozeslal po Vídni novinářům.
Pokud ale nechybil, je s podivem, že mu Miloš Zeman diplomaticky neodepsal, že Temelín splňuje ty nejpřísnější bezpečnostní normy a když se vyjasní nějaké nejasnosti a drobnosti, budou moci Rakušané klidně spát.
Z toho že neodepsal teď rakouští novináři udělají aféru. Jak se k ní náš předseda vlády postaví?
Mohl by jim také říct, že se sice vydávají za hlídací psy demokracie, ve skutečnosti ale že nejsou žádnými pitbully, nýbrž spíše degenerovanými podvraťáky. Český novinář by se ujistil, že intelektuální nedostatečnost není určena hranicemi. A jak je vidět ani profesí.
Vysílá se v pondělí 9. října ráno.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 