Jaká situace vedla k vašemu předvedení?
JK: Ten den jsem byl v práci do 18.00 do večera… Po zprávách, kolem 21. hodiny jsme se rozhodli, že se půjdeme do centra podívat.…. Žádné škody jsme neviděli, šli jsme středem Václavského náměstí….. Byl tam nesemknutý shluk lidí, vypadal jako rozpuštěné shromáždění, nikdo se nijak neprojevoval slovně ani fyzicky…
Tak jsme seděli asi hodinu až do cca 22.45. V ten moment přišla od Můstku skupina lidí, kteří dorazili k nám a po chvíli, co se radili, se část, asi 150 přítomných, oddělila a šla do Štěpánské. My jsme se k nim přidali a šli jsme přímo s nimi, nevěděli jsme ale, kam jdou. Ani v tuto chvíli se nikdo nijak neprojevoval. Poté jsme narazili na policejní kordón se štíty a černými přilbami, pod kterými měli kukly… Začali jsme se radit, co uděláme dál. Po cca 15 minutách nás najednou bez jakéhokoliv varování další kordon odřízl od Václavského náměstí. Nevím kdy a jak se tam vzali, najednou tam byli a postupovali rychle k nám. Došli k nám tak blízko, že mezi naší skupinou a oběma kordony byla minimální možná bezkontaktní vzdálenost. V ten moment bylo jasné, že jsme se dostali do situace, do které jsme se dostat nechtěli. Šel jsem k policistům směrem k VN a zeptal jsem se, jestli mohou odejít, že jsem hodný a pokojný člověk. Policista na mne zakřičel, že jsem „hovno hodnej“, rozmáchl se a udeřil mne obuškem přes levou ruku. Ztratil jsem se zpátky do davu, bez iluze, že se odtud dostanu…
AB: Cca od 15.00 jsem byl v centru Prahy, ze zvědavosti jsem chtěl pozorovat demonstrace. Šel jsem s davem z Václavského náměstí přes Náměstí míru k Nuselskému mostu, Nuslemi až na M Vyšehrad, potom na 5.května, po trase tramvaje k Muzeu a Opeře (cca 20.30), pak s dalším davem přes Magistrálu do Holešovic, kolem zadní brány a zpátky kolem Hiltonu, Masarykovo nádraží až na spodní část Václavského nám. (cca 23.15). Průvod šel po většinu času potichu, bez skandování a jakýchkoliv násilných přestupků proti osobám či majetku.. Uprostřed Václavského nám jsme se zastavili, nevěděli jsme, co se stalo, někdo řekl, že se něco děje ve Štěpánské, kde jsme došli k policejnímu kordonu, za kterým policie zajišťovala nějaké osoby. Cca po pěti minutách nám návrat na Václavské nám. odřízl další kordon policistů, kteří bez výzvy k opuštění prostoru celý úsek ulice uzavřeli a neumožnili nikomu odejít. Poté přijel policista s megafonem a vyzval nás, ať bez odporu nastupujeme do autobusů. Na místě byl OPH. Policisté mi odmítli sdělit důvod, proč nemohu odejít, chovali se nenásilně, korektně, ale nekomunikovali. Po prohledání a přiložení plastikových pout nás naložili do autobusu, toho dál od VN.
Délka transportu na policii:
JK: Vyráželi jsme přesně v 0.15, vozili nás po Praze něco přes hodinu. Objeli jsme policejní stanice Ocelářská, Prosek, a nejméně jednu další stanici. AB předčítal v autobuse kartičku o právech zadržených. Policisté měli kamenné tváře i když lidé naříkali, že mají pouta příliš utažená. Jeden ze zadržených šel dopředu k mříži a požádal policisty, aby mu pouta sundali a přiložili znovu, že se mu zařezávají. Policisté prohlásili, že je to v pořádku a nic neudělali….
AB: 1,5 hodiny, stavěli před čtyřmi stanicemi, na jednu se nakonec vrátili (OO PČR Ocelářská). Po cestě se mi podařilo uvolnit si pouta a z mobilního telefonu půjčeného od jiného zadrženého jsem poslal SMS matce a zavolal na centrum právních hlídek, mluvil jsem s Centrem a poté mi zavolal jejich právník.
Byl jste fyzicky týrán (bit?)
JK: Ano, bit, i když méně než ostatní.
Kde?
Jednak jeden úder obuškem ve Štěpánské, jednak na OO PČR v Ocelářské před výslechem.
Detaily:
Bití probíhalo po cestě z autobusu na chodbu, kde nás nutili klečet. Dostal jsem asi čtyřikrát obuškem a dvakrát mne kopli. Já ani nikdo jiný ze zadržených, které jsem viděl a slyšel, přitom nekladl aktivní, pasivní ani slovní odpor. V chodbě na služebně mne strhli do kleku, ve srovnání s chováním policistů k ostatním zadrženým se ale ke mně se chovali relativně dobře.
Po předvedení na služebnu jsem musel klečet na rozšířené centrální chodbě, dokud si pro mne nepřišli pro podání vysvětlení, podle mého odhadu asi tři čtvrtě hodiny. Při klečení jsem musel držet ruce na zdi nad hlavou. V levém koleně mám povolené vazy od fotbalu, takže po návratu ze služebny jsem musel mít koleno tři dny stažené obvazem. Při klečení mne kolena bolela, dřevěněly mi nohy. Nohy jsme museli držet od sebe, když je dal člověk blíž, policisté mu je rozkopli, mně asi dvakrát. Přitom docházelo ke kroutícímu momentu na klečící kolena, bylo to nepříjemné. Všichni kolem mne museli také klečet, viděl jsem na ně koutkem oka. Snažil jsem se dívat do zdi, aby si policisté nemysleli, že koukám na ně. Když se někdo pokoušel ohlédnout, srovnali mu hlavu směrem ke zdi, někdy tvrdě, někdy méně.
Vysvětlení jsem podával v kanceláři v prvním patře. Po jeho podání mne odvedli zpátky dolů, kde už jsem si mohl sednout na zem. Žádné další fyzické ústrky jsem nezažil.
AB: Ano.
Kde?
Na chodbě OO PČR Ocelářská.
Detaily:
Po vystoupení z autobusu po druhé ráno (šli jsme po jednom) mne jeden policista dovedl se strkáním na služebnu, na chodbě v úrovni hlavního vchodu mne (pravděpodobně jiný) policista hodil na zem. Byli za mnou, neodvážil jsem se ohlédnout. Při pádu jsem si ulomil špičku zubu - trojky vlevo nahoře, k zubaři půjdu k pondělí (poškození zubu potvrzuje člen OPH, který výpověď zapsal). Na sobě jsem našel několik dalších zranění, ale nevím, kdy a kde přesně mi je policisté způsobili - jedná se o naražení nosu, oděrku na čele (od plastikových pout - viz dále), levý kloub spodní čelisti a naražená pravá klíční kost. V okamžiku, kdy jsem ležel na zemi, do mě uvedený policista, který stále řval, dvakrát kopl a jednou udeřil pěstí. Poté mne přizvedl do kleku, přinutil mne zvednout ruce vzhůru a opět prohledal. V kapse mi našel pouta, která jsem si v autobuse sejmul, stáhnul mi je přes čelo na pár vteřin dozadu přes hlavu a odřel mi tak čelo. Když jsem se pokoušel na policistu ohlédnout, udeřil mne do hlavy a křičel, abych se neotáčel. Někdy v té době mi byla přiložena normální pouta. Po celou dobu jsem přitom nekladl žádný odpor, slovní ani fyzický, velmi jsem se bál.
Odvedli mne na chodbičku ke sklepu, kde jsem byl nucen pokleknout a následně klečel cca 20 minut. Mezitím se za mnou děly další věci, které jsem neviděl, pouze slyšel, včetně bití dalších zadržených. Násilí proti mně se dopouštěl především jeden policista, jehož číslo jsem neviděl, ale poznal bych ho podle hlasu a obličeje. Stále nám nadával a bil zejména přítomného Poláka a Francouze. Po dvaceti minutách nám hodnější, mladý policista, který se násilí, pokud vím, nedopouštěl, dovolil stát. Od klečení na dlaždičkách jsem měl podlitinu a oděrku na pravém koleni.
Kdy a jak jste byl propuštěn?
JK: Po šesté hodině ráno, bylo šero. Po odebrání otisků prstů jsem čekal už asi jen deset minut, pak mi vrátili klíče a pustili mne. Propouštěli nás po jednom. Dva předvedení, kteří se znali, na sebe chtěli počkat před stanicí. Když to slyšel policista, začal křičet, že to nepřipadá v úvahu, že po propuštění musí zmizet. To se odehrálo uvnitř před propuštěním jednoho z nich. Po propuštění jsem šel rovnou do práce.
AB: Po výslechu jsem cca 1,5 hod. čekal na sejmutí otisků prstů a fotografování. Cca 10 min. poté mi byl vrácen OP a byl jsem propuštěn před služebnu, mezi 5.15 - 5.30. Na můj dotaz, jaké je číslo policisty který do nás kopal mi policista, který mne vyváděl ironicky odpověděl, že nic neviděl a nařídil mi odejít („Vodpal, zmiz…“).
JK: Štěpánská: Jednomu z mladíků sevřeném společně se mnou mezi kordony byl úderem obuškem vyražen mobilní telefon, kterým telefonoval a následně byl vtažen do kordonu. Nechoval se nijak násilně, neprovokoval, co říkal do telefonu nevím (viz bod 8). Jinak bylo jednání policie bylo vzhledem k okolnostem cekem korektní, i když podle mého mínění nezákonné.
Autobus: Všichni v autobuse byli svázáni plastikovými pouty na jedno použití, které staženy různým lidem různě - např. dívky vedle mne se z nich samy vyvlékly, ale někteří lidé je měli utaženy tak, že byly zařízlé a jejich ruce byly viditelně nateklé. Policisté byli na tyto případy upozorňováni, ale podle nich bylo vše v pořádku.
OO PČR Ocelářská: Když jsem vstoupil do dveří na oddělení, na chodbě za třemi vstupními schody jsem viděl po pravé straně jak klečí (jeden blíž ke dveřím) nebo schouleni do klubka leží (druhý blíž k lomu chodby) dva lidé, do kterých policisté bili obušky, nejméně dva na jednoho, další stáli a koukali. Policistů tam bylo opravdu hodně. Lidé na zemi sténali a křičeli, křičeli i policisté, byl tam velký hluk.
Když jsem zatočil za roh vlevo, byla mříž na schody otevřená do uličky a před ní zády ke mně klečel nějaký mladík. Měl hnědé delší vlasy, vypadal alternativně, troufám si tvrdit, že to byl cizinec, protože k nikomu z Čechů se takhle hrubě nechovali. Jeden policista ho držel vzadu za hlavu, druhý zprava za rukáv či rameno. Policisté mladíkovi dvakrát udeřili hlavou o mříž. S úst zadrženého začala téct proudem krev se slinami (pramínky) a zjevně mu i podle zvuku vyrazili zuby. Když jsem procházel kolem bitého, pokusil jsem se otočit, ale nešlo to. V chodbě za mříží jsme na chvíli zastavili, takže jsem úkosem viděl, jak kaluž krve pod mříží po odvedení bitého (nejspíš na uličku ke sklepu nebo přímo do sklepa) utřel policista hadrem.
Odvedli mne dál do rozšířené části chodby, kde jsem si musel kleknout. Čerstvé krve po zemi na rohu chodby kde jsem klečel bylo více, nejspíš už od dřívějška. Kolem mne klečelo nejméně pět osob, z toho jedna po levé a jedna po pravé straně, další naproti za mými zády. Všichni museli klečet s rukama na zdi nad hlavou až do doby, než byli odvedeni k podání vysvětlení. Lidem kolem mě policisté občas rozkopnuli nohy od sebe nebo přirazili hlavu ke zdi, ale to už jsme tam byli samí Češi, takže to nebylo tak brutální. Od mříží od schodiště se však neustále ozývaly údery a bolestný křik a později i pláč. Rány se ozývaly i z prvního patra, jejich původ ale neznám, pravděpodobně nějak souvisely s výslechy.
Když jsem šel do prvního patra k výslechu, měl jsem možnost na okamžik zahlédnout i schody vpravo, které vedly dolů, a chodbu, která se nejspíš stáčela někam doleva. Tam jsem viděl dvě až tři osoby, které klečely na zemi, za zády měly pouta, těsně kolem nich stáli policisté a vypadalo to, že je tlačí na zeď, přímé bití jsem ale v tuto chvíli neviděl. Pak mnou předvádějící policista smýknul směrem ke schodům nahoru a už jsem nic neviděl.
Když jsem se vrátil, směl jsem si sednout na zem, vedle místa, kde jsem předtím klečel, seděl AB, v rohu nejdále od vchodu klečel Francouz s pouty na rukou, a to až do doby, než jsem byl propuštěn. Když nás hlídali mladí hodnější policisté, dovolili na návrh AB, aby si mohl sednout, ale jen ve chvílích, když to nevidí další policisté. Protože ale kolem každou chvíli někdo chodil, musel Francouz klečet prakticky pořád. Chovali se k němu mnohem hůř než k nám, byli k němu velmi hrubí fyzicky i slovně, např. mu neustále tvrdě otáčeli hlavu do zdi, když si na chvíli sedl na paty, udeřil ho hlídkující policista přes záda. Někteří policisté si asi mysleli, že je Angličan, poznal jsem to podle toho, že srovnávali své chování s britskou policií v případě, že by Češi přijeli demolovat Londýn. Oslovovali ho posměšně „Jean-Pierre“ a dalšími zkomolenými francouzskými jmény, předháněli se v tom, kdo bude „vtipnější“. Francouz jim ale asi moc nerozuměl.
AB: V autobuse žádné násilí nebylo, ale lidé měli do masa zaříznutá plastiková pouta, policie ignorovala jejich žádosti uvolnění.
Na stanici jsme byli všichni nuceni klečet. Slyšel jsem, ale neviděl, jak bijí a nadávají ostatním zadrženým, zpočátku Čechům i oběma cizincům, později již pouze cizincům. Čechům dovolili stát, ale Polák, u kterého našli masku a dva šátky, musel dál klečet a byl opakovaně bit a urážen, např. „Ty zmrde jeden polskej! Ty parchante!“, jeden policista uměl polsky, ale policista, který se dopouštěl nejvíce násilí (i na mně) ho nutil, aby mluvil česky.
Po mně byl na chodbu přiveden mladík, který ve chvíli, kdy ho policisté nutili kleknout upozornil, že má nemocné vazy v levém koleně a proto klečet nemůže. Nějaký policista na něj začal vulgárně řvát, že jestli si neklekne, s kolenem mu opravdu něco udělá. Zadržený si proto klekl, za několik minut (10) mu hodnější, dohlížející policista dovolil, aby vstal. Postupně směli vstát všichni Češi i cizinci, ale když se vrátil nejkrutější policista a viděl, že cizinci stojí, násilně je přinutil opět si kleknout.
Na chodbě jsem slyšel jak za mnou bijí Poláka kvůli kukle, kterou u něj našli. Chvíli poté jsem slyšel pravděpodobně nejkrutějšího policistu, jak říká „Ty jsi spadl ze schodů, že jo ?“. Polák odpovídal polsky, že nechápe, co tím myslí. Policista otázku zopakoval a Polák zastrašeně odpověděl, že ano.
Při výslechu z patra nad námi jsem slyšel stejného policistu křičet na vyslýchaného, aby někoho označil. Pak ho dovedl dolů, vyslýchaný vzlykal, že si nevzpomíná. Policista zařval „Ty si ještě vzpomeneš“ a odvlekl ho zpátky nahoru. Podle reakcí vyslýchaného soudím, že byl průběžně bit, ale neviděl jsem to.
Když jsem se vrátil z výslechu, všichni Češi už směli sedět, ale Francouz stále musel klečet. Situace se opakovala: hodný dohlížející policista mu na můj dotaz povolil usednout, ale po návratu toho krutého si zase musel kleknout.
Další, dosud nezaznamenané postřehy:
JK: Naprosto jsem nechápal jednání policie, ke které jsem měl a mám kladný vztah. Pořád věřím, že se jedná o výjimky, nehodlám nijak vystupovat proti policii jako takové. Můj celkový dojem z protestů byl velmi špatný, podle toho co jsem viděl v televizi jsem jasně sympatizoval s policií. Po téhle zkušenosti jsem bohužel poznal, že práce policie měla i hodně stinné stránky, že je schopná věcí, o kterých jsem se domníval, že se dějí pouze v televizi. Myslím, že za normálních okolností nejednají způsobem, jakým se chovali k nám, ani s vrahy.
Policisté na služebně nebyli označeni čísly ani odznaky, měli pouze modré uniformy s krátkým rukávem a kožené rukavice.
………………………………………….
Oba svědci písemně potvrdili, že všechny jimi výše uvedené údaje jsou pravdivé a úplné. Uvědomují si, že za poskytnutí úmyslně nepravdivé výpovědi mohu být trestně odpovědní. Zároveň souhlasili s jejich uveřejněním.
Aktualizace neděle 1. října 2000, půlnoc:
Občanské právní hlídky předkládají nové důkazy: Policie se dopouštěla na služebně v Ocelářské ulici týrání zadržených
Podle svědeckých výpovědí, které se podařilo OPH shromáždit v průběhu posledních tří dnů, se Policie (PČR) dopouštěla v noci z úterý na středu týrání osob, předvedených k podání vysvětlení na obvodní oddělení PČR v Praze v Ocelářské ulici.
Podle výpovědí dvou svědků, kteří se neznali a OPH se přihlásili nezávisle na sobě, policisté týrali zadržené bitím obušky a pěstmi, kopáním, a to i ve chvíli, kdy leželi na zemi, bitím hlavou o mříže až do vyražení zubů, mnoho hodin trvajícím klečením a zaškrcováním rukou příliš utaženými pouty. Předvedeným bylo odpíráno právo na právní pomoc, jídlo a spánek, policisté je hrubě uráželi a nejméně v jednom případě jim vyhrožovali.
„…Když jsem vstoupil do dveří na oddělení, na chodbě za třemi vstupními schody jsem viděl po pravé straně jak klečí (jeden blíž ke dveřím) nebo schouleni do klubka leží (druhý blíž k lomu chodby) dva lidé, do kterých policisté bili obušky, nejméně dva na jednoho, další stáli a koukali. Policistů tam bylo opravdu hodně. Lidé na zemi sténali a křičeli, křičeli i policisté, byl tam velký hluk. Když jsem zatočil za roh vlevo, byla mříž na schody otevřená do uličky a před ní zády ke mně klečel nějaký mladík. Měl hnědé delší vlasy, vypadal alternativně, troufám si tvrdit, že to byl cizinec, protože k nikomu z Čechů se takhle hrubě nechovali. Jeden policista ho držel vzadu za hlavu, druhý zprava za rukáv či rameno. Policisté mladíkovi dvakrát udeřili hlavou o mříž. S úst zadrženého začala téct proudem krev se slinami (pramínky) a zjevně mu i podle zvuku vyrazili zuby…“ uvedl ve své výpovědi dvacetiletý Josef Kudlík, který byl zadržen ve Štěpánské ulici. Protestů se podle svých slov nezúčastnil, do centra města se přišel podívat až večer ze zvědavosti. Navzdory tomu, co zažil, je přesvědčen, že na většině míst v úterý odvedla policie dobrou práci.
Násilí začalo až na policejní služebně, téměř dvě hodiny po zadržení, které podle výpovědi jednoho ze svědků proběhlo korektně. Hrubému vystavení byli na služebně vystaveni všichni zadržení, které svědci viděli a slyšeli, zdaleka nejbrutálněji se však policisté chovali ke dvěma cizincům, Polákovi a Francouzovi.
Oba svědci písemně potvrdili, že jimi podaná svědectví, která zaplnila téměř devět stran, jsou pravdivá. Uvědomují si, že za poskytnutí úmyslně nepravdivé výpovědi mohu být trestně odpovědní. Zároveň souhlasili s jejich uveřejněním s tím, že totožnost druhého z nich je z osobních důvodů k dispozici pouze OPH a orgánům činným v trestním řízení.
Během dnešního dne podá zástupce OPH v této věci trestní oznámení na neznámého pachatele.
Pro zájemce z řad novinářů bude svědek Josef Kudlík k dispozici v neděli 1.10. mezi 16.00 a 17.00 hod. v prostorách OPH, Školská 28.
Tiskové oddělení OPH
Marek Veselý, tel.: 0608/721 617
E-mail: tisk.oph@centrum.cz
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 