Co je nového v České republice

Hra nekončí, hra započíná
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem z konce. Z jeho klína
narozen jako prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křída svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá. (...)

(Jiří Orten)

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Juliana

Vážený pane Čulíku,

v časopise Nature ze 7. září (Nature 407:75, 2000) je zajímavý článek o  kanibalismu původních obyvatel Severní Ameriky. I když toto téma může vypadat morbidně, myslím, že je zajímavé jak z hlediska filosofického (zda existoval nějaký "ušlechtilý divoch", co je pro člověka "přirozené"), tak kvůli použitému přístupu. Američtí archeologové zde prokazují prehistorický kanibalismus pomocí biochemických metod.

Indikace, že kanibalismus byl u předkolumbovských obyvatel Ameriky poměrně běžný, byly nalézány i v minulosti. (Nepietně poházené, opálené kosti, nesoucí stopy po ohryzání, chybění páteře, zničené při získávání morku.) Tyto nálezy byly částí vědců bagatelizovány jako druhotné poškození pohřebišť zvířaty.

Nyní přichází biochemický důkaz. Archeologové zkoumali zbytky tábora kmene Anasazi ve státě Colorado, který pocházel z doby kolem roku 1150 n.l.. Našli pozůstatky kostí sedmi mužů, žen a adolescentů, které byly opracovány (rozsekány a opáleny) stejně jako kosti zvířat. Nedaleko ohniště byly nalezeny i zbytky prehistorických lidských výkalů. Vědci v nich pomocí specifických protilátek prokázali stopy lidské bílkoviny myoglobinu, která je přítomna ve svalech, ale nikoliv ve střevě. Stopy lidského myoglobinu byly nalezeny i na zbytcích hrnců, užívaných k vaření. Znamená to, že se Indiáni kmene Anasazi živili lidským masem.

Ani tyto výsledky však nejsou přijímány jednoznačně všemi vědci. Debata je dost emocionální. Není příjemné, když se ušlechtilý divoch mění v  lidožrouta, který pohazuje kosti snědených nepřátel po podlaze, defekuje do ohniště a pak rozbije hrnce, z nichž jedl.

V komentáři k těmto výzkumům se zabývá Jared M. Diamond důvody, které vedou jak k nedostatečné písemné dokumentaci kanibalismu, tak k jeho silnému odmítání:

1) Protože se západní společnost těchto praktik hrozí, nemohou mnozí její členové uvěřit, že je jiné společnosti praktikovaly (anebo ještě stále praktikují). Některým jiným společnostem naopak mohou připadat mnohé západní zvyky hrozné.

2) Kvůli odporu ke kanibalismu se západní misionáři a státní úředníci ihned snažili tyto zvyky vymýtit. Proto začaly být prováděny skrytě.

3) Příslušníci západní civilizace, popisující kanibalské zvyky u minulých i  současných přírodních národů bývají nařčeni z pomluv jak druhými antropology, tak potomky přírodních národů, kteří už přijali západní normy chování.

4) Kanibalismus bývá praktikován mezi příslušníky vlastní skupiny, proto ho mohou západní antropologové jen těžko přímo pozorovat.

Mně ty biochemické důkazy připadají dost přesvědčivé. Možná, že mnozí lidé odmítají vědecká fakta o kanibalismu původních obyvatel Ameriky i proto, že nejdříve byl propagován názor, že bílý muž musel přinést divochům civilizaci. Pak v rámci emancipačních snah původního obyvatelstva začali být Indiáni nekriticky idealizováni. Nyní by snad mohlo dojít k nějaké syntéze: původní obyvatelstvo ideální nebylo (viz výše), ale to nikomu nedalo právo vyhubit ho a ukrást mu půdu.

Myslím, že metafora o dědičném hříchu je moudrá. Místo snění o ušlechtilých divoších je asi lepší si uvědomit, že člověk má v sobě i temnější stránky, které drží pod kontrolou nepříliš tlustá slupka civilizace.

Radek Sárközi

Snad nejsložitější situace nastala v pracovní skupině, která měla na starost předmět klíčový -český jazyk a literaturu. Rozdílné názory vedly k rozpadu původního týmu na skupiny, které vytvořily tři zcela odlišné návrhy. Hlavní návrh zpracovala skupina Františka Brože, druhý skupina Ondřeje Hausenblase a poslední skupina Jiřího Kostečky.

Brožův návrh byl velmi složitě strukturovaný, takže se čtenář často v textu ztrácel. I použité formulace byly velmi složité a většina studentů by jim zřejmě nerozuměla. Také některé kompetence byly příliš těžké (např. "student v poezii odhalí estetické působení záměrného porušení metra apod.") nebo nejasně formulované (časté užívání zkratek "apod.", "a další", "atd."). Zveřejněné příklady otázek pak byly zaměřeny spíše na faktografii, někdy šlo i o vyložené chytáky.

Návrh Hausenblasův přinesl zcela jinou grafickou podobu (složité tabulky), která ovšem také nebyla příliš přehledná a jazyk návrhu byl opět nepřiměřený adresátovi, kterým je student. (Mezi kompetencemi se např. objevila formulace "Porozumění pragmatické stránce sdělení". Příklady otázek jsou dobré. Nejdůležitější je ovšem skutečnost, že (narozdíl od ostatních návrhů) přichází Hausenblasův tým s otevřenou koncepcí, která se nezabývá faktografií, ale především dovednostmi! Kdyby byl jeho návrh upraven a realizován, mohla by se otevřít diskuse o obsahu předmětu (tedy které spisovatele, směry, jevy atd. konkrétně vyučovat). Bohužel se to nestalo, protože pro druhé kolo diskusí byla vybrána koncepce Kostečkova (byla spojena s koncepcí Brožovou).

To je ale velmi zvláštní, protože původní Kostečkův návrh vlastně nesplňoval zadání - vytvořit katalog ke společné části maturitní zkoušky... Kostečkův návrh se totiž týká pouze gymnázií (ne tedy všech středních škol s maturitou), zabývá se hlavně interní maturitou (kolik času by měl učitel při ústním zkoušení věnovat literárním otázkám a kolik jazyku se slohem) a neobsahuje ani jeden příklad otázky! Místo návrhu kompetencí přišel Kostečka s vlastní variantou osnov (už její podoba kopíruje platné osnovy), do kterých vnáší řadu velmi diskutabilních jmen (např. v seznamu autorů, které by měl student znát, se objevil Pirandello, Václavek, Cchao süe-čchin a Tanizaki). Oproti současným osnovám tedy bylo množství faktografie ještě posíleno, přestože neustále slyšíme opačné požadavky. V případě Kostečkova návrhu musím vznést zásadní otázku: Jak mohl být vůbec publikován, když nesplňuje ani základní požadavky na katalogy kladené?

Tragédií ovšem je, že získal tak velkou podporu. Myslím, že důvodem nebyla kvalita koncepce, ale pouze to, že její podoba byla nejblíže platným osnovám, které všichni učitelé znají. Otevřít širokou diskusi o podobě maturitní zkoušky bylo určitě chvályhodné. Ovšem tato diskuse probíhala bez znalosti zkušeností z jiných zemí. Mezi autory ani odbornými oponenty katalogu bohužel nenajdeme ani jednoho zahraničního odborníka, který by na danou problematiku pohlížel "evropskýma očima". Znovu jsme se vydali "českou cestou" jako v případě privatizace bank a podniků. Nastoupená "česká cesta ve školství" bude mít podobné důsledky.

Když se podíváme na poslední verzi katalogu, zjistíme, že obsahově (faktograficky) zcela kopíruje osnovy. Co to znamená? Že reforma obsahu výuky českého jazyka a literatury se na dlouhá léta odkládá... Oficiální katalogy vyjdou snad v příštím roce a bude se podle nich maturovat asi roku 2004. Letos má ovšem ve Výzkumném ústavu pedagogickém začít vznikat podrobnější vzdělávací standard, který by měl říci více o obsahu výuky a měl by nahradit nevyhovující osnovy. Pokud půjde na ruku katalogům, můžeme se s reformou střední školy rozloučit. Pokud ne, jak se bude řešit rozpor mezi požadavky k maturitě a standardy? Nebylo by lepší počkat se státní maturitou až budou tyto nové standardy uvedeny do praxe?

(poznámka: podrobnější analýzy jsou k dispozici na adrese www.ceskaliteratura.cz/forum.htm)

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Už asi nezjistíme, kdo jako první dostal nápad prezentovat výroční zasedání jako akční thriller, ve kterém jsou důležitými postavami holandští kuchaři, novinář, kterému se sedm hodin nedaří odeslat z Kongresového centra článek, anebo politik věnující se počtu mobilních záchodků na Strahově.

Na okraji zájmu o Světovou banku tak zůstává její prognóza globálního růstu či analýza chudoby v transformujících se zemích Evropy a střední Asie.

Mimochodem místy docela překvapivé čtení: Například o tom, že po Slovinsku u nás žije nejméně chudáků s příjmem menším než dva dolary na hlavu, anebo že jsme společně s Maďarskem ze čtyřiadvaceti sledovaných transformujících se států nejméně postiženi ekonomickou nerovností.

Už jsme takoví, že raději kritizujeme, než bychom připustili, že se nám v něčem daří. Dříve nebo později se ovšem budeme muset smířit s tím, že naše životní úroveň roste, a položit si otázku, zda by z toho neměli mít užitek i jiní tvorové.

Například by nás mohlo inspirovat včerejší prohlášení člena Evropské komise Davida Byrna, podle kterého se musí zlepšit podmínky chovu prasat, „aby odrážely vyšší stupeň životní úrovně zvířat“.

Bylo by hezké, kdybychom se nezabývali pouze svým životním prostředím, ale například také zlepšením prostředí prasat na farmách. Bude jistě zaručeno novu legislativou, která se v Evropské komisi právě připravuje. Naše prasata ale jistě uvítají, když pro ně něco uděláme i dříve, než s nimi vstoupíme do Unie.

Vysílá se ve středu 20. září ráno.

Poznámka JČ: Kdysi jsem komusi z České republiky vysvětloval, že není správné pohlížet na všechno z hlediska toho, co je užitečné pro člověka: že třeba ostružiny, rostoucí nepřístupně u trati, mají nárok na svou existenci bez ohledu na člověka a je jedno, že je tam nemůžeme vysbírat, i když je jich tam hodně - legitimitu své existence neztrácejí, i když je člověk nemůže využít. Věci existují samy pro sebe, nezískávají svou legitimitu jen užitkovostí pro člověka. Podobně i prasata i jiná zvířata mají právo na slušnou existenci bez ohledu na člověka. - A Světová banka není zřejmě jen zosobněním zla: včera se na mě jedna její pracovnice obrátila, že se jedno její oddělení snaží zmapovat, kdo kde na světě vlastní jaké sdělovací prostředky, a pak to publikovat. Ptala se, jak zjistit v ČR, kdo vlastní Novu, Primu a TV 3. Musel jsem příslušné dámě dát na vědomí, že právě tyto informace se snažíme - dosud bezvýsledně - získat od české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a že ji asi budeme muset žalovat. Doufejme, že Světová banka uspěje při získávání těchto informací od RRTV lépe než Britské listy.

Marek Houša

konecne jsem obdrzel knihu Ctyri duvody pro zruseni televize (Doplnek, Brno 2000, v originale Jerry Mander: Four Arguments for the Elimination of Television, QUILL, New York 1978 ).

Obsahuje radu zajmavych postrehu a zkusenosti cloveka, ktery prosel praxi v reklamni agenture. Z techto zkusenosti vyplyva i mnoho podnetnych myslenek.

Napriklad, volne tlumocim (str 260):

Zalezi na tom, jaky druh lidi ovlada televizi. Navenek se projevuje jen jejich ziskuchtivost a arogance. Ale i oni jsou omezeni povahou nastroje, kterym zachazeji.

Televize totiz neni otevrene okno,kterym mohou prochazet informace volne, plati rada omezeni, technickych i formanich. televize muze mnohe odvysilat az pote, co to pozmeni. Mnohe neodvysila vubec. Televize take musi odstrcit kazdeho, kdo presahuje svym zivotnim postojem moznosti jejich divaku.

A televize sdeluje jen takovy druh informaci (zpusob mysleni ), ktere vyhovuji tem, kdo ji ovladaji. Bavi je, kdyz mohou soustredit sve usili do budovani sdelovaciho prostredku, jez je urcen k tlumoceni jejich zpusobu mysleni- stejne jako clovek ktery ma touhu vladnout bude inklinovat k politice.

Da se stezi urcit, zda rozvoj televizniho vysilani predchazel vzniku televiznich vladcu.

Zda kapitalisticka mentalita zvitezila v boji o vedeni televize, nebo jestli by se bez ni vubec televize nerozvinula do soucasne podoby.

Ke knize se jeste vratim.

Poznámka JČ. Autor je zřejmě Američan, nikoliv Brit. Nemá zkušenost, že televize nemusí být jen špatná, ale i velmi dobrá.

Milan Cihlář

Vážený pane Čulíku,

myslím, že je snad pod úroveň Vaší i Britských listů, abyste přetiskoval podobné články, byť z Observeru, jako byl ten s názvem "V Rusku byla odvrácena jaderná havárie", který je zmatený, plný domněnek, nepřesností a "zaručených" informací. Dohromady je to slátanina, která postrádá jakoukoliv seriózní informační hodnotu a pouze u nezasvěcených vzbuzuje neurčité obavy a negativní emoce. Navíc nese stopy neumělého překladu neumělého originálu. Inu, laik žasne, odborník se diví.

Nemám zatím bohužel žádné konkrétní informace z jiného zdroje, přesto o serióznosti toho Vašeho vážně pochybuji. Už jen proto, že každý člověk alespoň trochu zasvěcený do problematiky jaderných reaktorů ví, že jedním z jejich základních rysů (bez ohledu na typ a zemi původu) je pasivní bezpečnost spočívající v tom, že pokud dojde ke ztrátě napájení pohonů regulačních orgánů (tyčí), které kontrolují štěpnou řetězovou reakci, zasunou se ("spadnou") tyto tyče vlastní vahou do aktivní zóny a řetězovou reakci přeruší. Pokud k takovému výpadku napájení nedojde, zůstává reaktor i nadále kontrolovatelný. Závisí to samozřejmě na konkrétním projektu automatik bloku a způsobu napájení systému kontroly a řízení reaktoru.

V každém případě se jeví jako holý nesmysl tvrdit, že v důsledku ztráty napájení (nevíme vůbec, o napájení čeho se jednalo) byl reaktor určitou dobu nekontrolovatelný. Pokud by však taková situace přece jen nastala, je zde obsluha reaktoru, která jej okamžitě odstaví tlačítkem (tedy manuálně přeruší napájení pohonů regulačních tyčí a vyvolá pád regulačních tyčí do aktivní zóny). Přestože jsou jaderné elektrárny konstruovány pro provoz v základním zatížení (na nominálním výkonu), jsou obecně proti výpadkům napájení vlastní spotřeby poměrně dobře zajištěny. Problémem může být pouze dochlazování odstaveného reaktoru, pokud se delší dobu nepodaří zprovoznit žádný z nouzových dieselgenerátorů. To však neznamená bezprostřední ohrožení bezpečnosti bloku rozvojem nekontrolovatelného štěpení, neboť reaktor zůstává v podkritickém stavu díky zasunutým regulačním orgánům. Hrozí pouze (teoretické) nebezpečí poškození aktivní zóny přehřátím. Zbytkový výkon po odstavení reaktoru však klesá exponenciálně a asi za 2-3 minuty jeho hodnota dosahuje úrovně, kterou lze odvádět přirozenou cirkulací chladiva přes aktivní zónu a dále například pojistnými ventily parogenerátorů do okolí (tedy zcela pasivním způsobem).

Domnívám se proto, že v případě Bělojarska jde o další uměle nafouknutou novinářskou bublinu, jejímž cílem je senzací přitáhnout čtenáře a možná také za každou cenu vytvářet negativní nálady proti jaderné energetice, k čemuž lze zneužít každou nestandardní, nicméně projektem předpokládanou situaci na bloku.

Pouze tolik jsem měl potřebu dodat k Vaší "zprávě", která mi jako trochu zasvěcenému připadala poněkud zavádějící, nevěrohodná a tendenční. Howgh!

Vzhledem k tomu, že koncepce tohoto reaktoru se značně liší od všech ostatních "tepelných" reaktorů (na pomalých neutronech) provozovaných ve světě (pokud je mi známo, je to v současnosti jediný provozovaný rychlý reaktor na světě), a neznám detailně projekt bloku (systém dochlazování reaktoru) ani neutronově-fyzikální charakteristiky aktivní zóny, jsou možné drobné odchylky od obecného schématu, které jsem popsal. Nepochybně však zůstávají v platnosti základní principy pasivní bezpečnosti a je naprosto nesmyslné hovořit o "výbuchu" reaktoru v důsledku (údajné!) ztráty napájení a nemožnosti nuceného dochlazování. Reaktor není jaderná puma. Má mnohem nižší hustotu štěpného materiálu a parazitní absorpci neutronů (v neštěpných materiálech). V jaderném reaktoru je proto "obtížné" dosáhnout štěpné řetězové reakce, která by se sama nezastavila. Při spouštění se k tomu vytvářejí speciální podmínky, které je třeba za provozu udržovat. Jinak se reaktor sám postupně odstaví.

Je obtížné celou problematiku bezpečnosti stručně a přitom úplně vyložit laikům. Chtěl jsem pouze zdůraznit, že jediným potenciálním nebezpečím, které hrozí při totálním selhání všech bariér proti úniku aktivity (pokrytí paliva, reaktor a primární okruh, ochranná obálka) a všech bezpečnostních systémů (nouzové elektrické napájení a nouzové dochlazování) - jakkoliv je toto riziko malé, neboť tyto systémy jsou zpravidla 200% zálohovány a pravidelně se testuje jejich funkčnost - je únik radioaktivních látek do okolí, nikoliv (jaderný) výbuch reaktoru.

Můžete opět argumentovat Černobylem, ale zde se jednalo o specifický případ specifického typu reaktoru, totiž RBMK (reaktor balšoj moščnosti kanalovyj - varný reaktor kanálového typu o vysokém výkonu 1000 MWe). Jeho neutronově fyzikální vlastnosti nejsou z hlediska pasivní bezpečnosti zcela optimální, neboť se zde vyskytuje takzvaný dutinový koeficient reaktivity, který může za určitých podmínek nabývat kladných hodnot, tj. způsobit samovolné zvyšování výkonu reaktoru. Tomuto stavu se projekt brání nastavením bezpečnostních systémů a administrativními omezení pro provoz v "nebezpečné" oblasti parametrů reaktoru. V daném případě havárie se v důsledku nesprávné činnosti obsluhy reaktoru během experimentu na generátoru reaktor dostal do oblasti kladných hodnot tohoto koeficientu a obsluha svými dalšími zásahy bezděčně způsobila nárůst výkonu, který za nestandardních podmínek, jež si sama (v rozporu s předpisy a požadavky projektu, neboli "načerno") vytvořila, již nedokázala zastavit (neměla k dispozici dostatečnou zásobu záporné reaktivity ke kompenzaci kladného dutinového efektu). V důsledku asi stonásobného zvýšení výkonu reaktoru se prudce zvýšil tlak a teplota vodní páry v reaktoru, které vedly k jeho destrukci. V tom okamžiku se štěpná reakce zastavila. Protože reaktor nebyl uzavřen v hermetické ochranné obálce (jako všechny západní reaktory a reaktory VVER-1000 ruského typu), radioaktivní materiály (palivo a grafit) byly z hořící aktivní zóny ve velkém množství vyvrženy do okolí.

Avšak i reaktory typu RBMK od té doby prošly důkladnou modernizací bezpečnostních systémů a hlavně - provozovatelé si z této nešťastné události vzali dobré ponaučení. Jedním z nich byl i vznik WANO (World Association of Nuclear Operators). Černobyl byl totiž důsledkem činnosti lidí v konkrétní situaci, nikoliv chyby projektu. Jedinou chybou projektu snad bylo, že umožňoval deaktivovat své důležité bezpečnostní funkce.

Provozovatelé jaderných elektráren jsou dnes silně poučeni a dělají maximum pro to, aby byla všechna existující slabá místa provozovaných bloků identifikována a odstraněna. K tomu mimo jiné slouží i spolupráce v rámci WANO. V opačném případě by si podřezávali sami pod sebou větev, čehož jsou si dobře vědomi.

.

Dalibor Matušínský

V pondělních zprávách se objevila i informace, že EU rapidně změní svou politiku vůči Bělehradu, pokud Jugoslávské volby nevyhraje Miloševič. Rozumím tomu tak, že ukončí ekonomické sankce a naopak začne štědře nabízet pomoc.

Jinými slovy, jediným zlem, jediným ďáblem v Srbsku je Miloševič, všichni ostatní jsou demokratičtí až běda. Pokud padne Miloševič, zavládne na Balkáně mír, pohoda, přátelství a láska mezi národy. Vuk Draškovič si zamiluje Slovince, Chorvaty, Černohorce a Albánce a všichni společně budou zpívat písně o zářivé budoucnosti.

Do Prahy se zatím sjeli aktivisté, kteří tvrdí, že jediným ďáblem, jediným pozemským zlem je MMF a SB. Pokud budou rozpuštěny, začnou deštné pralesy bujet, na poušti pršet, velryby se množit, v Africe ustanou nekonečné války a bývalí nepřátelé zahodí zbraně, narostou jim usekané ruce a všechny světové státy začnou prosperovat.

Podobný černobílý pohled je typický pro dogmatické ideologie (známe z minula - STOP HEGEMONISTICKÝM AMBICÍM USA!) a Americkou politiku (Hussain - zlý, Jelcin - dobrý). Dnes tedy zvítězil i v EU.

Pro EU i Antiglobály je tedy charakteristickým rysem pojmenování nepřítele, nekritická víra, že jeho skonem se vše vyřeší a až agresivní snaha k likvidaci zla přispět.

Ani jeden, ani druhý si nekladou otázku, co by se stalo, kdyby zlo skutečně zmizelo. Copak v Jugoslávii není dost jiných nacionalistů? Copak někdo rozvojové státy nutí, aby si půjčovaly u mezinárodních institucí? Copak jsou mezinárodní instituce nezávislé na vůli svých největších členů? Copak jsou jugoslávští politici imunní vůči nacionalismu svých voličů?

Pokud v Jugoslávii padne Miloševič, může se jeho nástupce chovat stejně, nebo i hůře, nežli on. EU však již dopředu tvrdí, že to bude demokrat. Pokud bude zrušena Světová banka a půjčky budou poskytovány jednotlivými státy, budou podmínky na získání těchto půjček obdobné, jako nyní. Jen peněz asi bude míň. (Však i bývalé ČSSR poskytovalo "mezinárodní pomoc rozvojovým zemím". Copak to bylo zadarmo?) Antiglobalisté již dopředu tvrdí, že to bude lepší a sníží se chudoba rozvojových zemí.

Obě instituce (EU i Antiglobalisté) vycházejí ne z reality, ale ze svého zbožného přání. Dá se tedy s jistou nadsázkou tvrdit, že jejich pohled na mezinárodní politiku je velice podobný.

J.B. Akláb

Redaktor Jindřich Šídlo napsal v  Lidových novinách následující článek. Vzhledem k tomu, že jde o pokračování článku, který byl zveřejněn v Respektu a jehož byl pan redaktor Jindřich Šídlo spoluautorem..., dovoluji si kratičké poznámky k objevnosti a investigativnosti jejich tvrzení.

Poznámka JČ: Rozumím výše uvedené kritice od J.A. Aklába, že jí protestuje proti zbytečně bulvárnímu stylu a emocionální zaujatosti, které čiší z článku pana Šídla. Je fakt, že takhle se seriózní články nepíší a zbytečně to ubírá paní Šídlovi na věrohodnosti.

Níže uvedeným dopisem protestuje Ross Hedvíček u Helsinského výboru amerického Kongresu proti pronásledování Petra Cibulky. I kdyby bylo oprávněné stíhat podle nového zákona osoby, které neprávněně zveřejní utajované informace, jak na to poukázal Tomáš Pecina, Petr Cibulka žádné nové utajované dokumenty od 1. června 2000, kdy tento zákon vešel v platnost, nepublikoval. Prohlašuje-li šéf Úřadu na ochranu osobních dat Neuwirth, že se hodlá zabývat publikací Cibulkových seznamů, hodlá snad česká státní správa uplatňovat tento zákon retrospektivně? JČ

Commission on Security and Cooperation in Europe
234 Ford House Office Building
Washington, D.C. 20515-6460
Rep. Christopher H. Smith, Chairman
Sen. Ben Nighthorse Campbell, Co-Chairman
csce@mail.house.gov

Gentlemen:

I would like to bring to your immediate attention the case of Petr Cibulka in the Czech Republic and ask your Helsinki Commission to closely examine the lack of progress in the improvement of human rights conditions in Czech Republic.

Mr. Cibulka's story is as follows: During the eighties, before the fall of communism, Petr Cibulka was one of the leading dissidents from the circle around the current president of the Czech Republic, Vaclav Havel. He was imprisoned three times for a total of over 5 years. Actually during the famed Velvet revolution he was still in prison and was released only after demonstrators formed a human chain around the prison where he was held.

Around 1992 his friendship with then president Vaclav Havel ended abruptly when Petr Cibulka published in his newspaper (and later in a book) a  listing of members and collaborators of the Czech communist secret police (StB), which eventually became known as "Cibulka's database". Mr. Havel maintained that the publishing of the names of these communist collaborators was a negative thing to do, and of course Mr. Cibulka's stand was that the public has the right to know. Publishing information from the communist past was done to various extents in several former communist countries of Eastern Europe, i.e.; in Germany complete secret police files were made available to the public (as opposed to the names of people only in Cibulka's case).

In the spring of 2000 Czech parliament (since 1990 populated more than ever before by former Communists) voted in a law (no. "102/2000") about the protection of personal information. The official lame excuse was that the new law was fully in line with current European legislation, but in fact the law was designed to prevent Mr. Cibulka, who in the meantime put the database of the names of the secret police and its collaborators on the Internet, from publishing and otherwise dispersing this information.

The penalty for doing so is a prison term up to three years and financial fine up to 20 million Czech crowns (a financially crippling amount for any individual and most businesses in the Czech republic).

Petr Cibulka already has received a letter from the new established Czech government agency, which will be overseeing only this new law, to appear at their offices and the head of the agency. Karel Neuwirt confirmed on Czech national TV that Mr. Cibulka will be under investigation for publishing the databases. Mr. Neuwirt, as it was just confirmed to me by the wife of Mr. Cibulka, is refusing any contact or communication with Mr. Cibulka's lawyer.

The Czech Republic has undoubtedly tarnished his reputation when it comes to human rights. Just recently your commission was looking into the racially motivated murders of Romanies in the Czech Republic. However horrible the crimes were, it was still a crime committed by individuals or groups, but what we have here in Mr. Cibulka's case, is government sanctioned human rights abuse. And it is quite ironic that it is a  government of that famous human rights activist Vaclav Havel.

I would like to compare Mr. Cibulka's situation to Mr. Simon Wiesenthal's center for information on Nazi war crimes. Mr. Wiesenthal center is collecting information on Nazi criminals; can you imagine the U.S. or any democratic government would be prosecuting him for that? And that is exactly what the Czech government is doing to Mr. Cibulka.

I am calling on you to take an immediate look into this situation, because Mr. Cibulka is supposed to be investigated this Friday morning, and we certainly do not want him to "commit suicide" while in the interrogation room or "accidentally fall out of a window", (as is still possible in these countries) and take a stand in defense of Mr. Cibulka. And let that stand be known to the government and the president of the Czech Republic.

The Czech Republic has to realize that now that they are newly accepted members of NATO, their human rights standards must be substantially upgraded, and that it is no longer possible to manhandle their own citizens as was common amongst Warsaw Pact barbarians.

With regards

Ross Hedvicek