Kosovo: Válka, kterou jsme skoro prohráli
"Proč Goliáš neuspěl?" Byla kosovská kampaň NATO legitimní odpovědí na humanitární katastrofu - nebo humanitární katastrofu způsobila? Jak se mohla chudá balkánská země vysmívat největším světovým silám po víc než měsíc? A proč Slobodan Milošević nakonec kapituloval? Teď když se kouř rozptýlil, hledá Timothy Garton Ash odpovědi.
Článek, který byl původně zveřejněn v New York Review of Books a vyšel také v britském týdeníku Observer, přeložila pro Britské listy Marcela Reslová.
Kosovská válka byla poslední evropskou válkou 20. století, a první válkou NATO. Co o ní víme o rok později? Byla akce NATO "humanitární intervencí", jak tvrdí její obhájci? Odpověď částečně závisí na tom, zda v Kosovu už docházelo k humanitární katastrofě 23. března 1999, den předtím, než začalo bombardování.
"Ano," říkají ti, co akci podporovali. Byla tam humanitární katastrofa ještě z předcházejícího roku. Milošević zahájil novou vlnu etnických čistek, ještě než NATO zahájilo bombardování. Německá zpravodajská služba tvrdila, že má důkazy o srbské "Operaci Podkova", která byla započata už koncem února a měla za úkol vyčistit kosovské území ve tvaru podkovy.
"Ne," říkají její kritici. Teprve až bombardování způsobilo masové vyhánění. Parafrázujeme-li známý výrok Karla Krause o psychiatrii, akce NATO byla nemocí, na kterou chtěla být lékem.
Pravda je však složitější než tyto dva postoje. Každý, kdo byl v Kosovu v zimě 1998-1999, tak jako já, viděl, že se tam už humanitární katastrofa odehrávala. Většina z 300 000 lidí bez domova sice našla nějaké základní přístřeší, ale jejich domy byly často zničeny, studny otráveny, a oni neměli žádné prostředky k živobytí. Navíc, v únoru a v březnu 1999 přesunovali Srbové své síly zpět do Kosova. Bez ohledu na to, zda opravdu existoval plán nazvaný "Operace Podkova", určitě muselo existovat plánování rozsáhlého vyhánění, protože jinak by nebylo realizováno tak rychle. Srbské síly zahájily systematické čistky hned poté, co odjela Kosovská prověřovací mise, těsně před tím, než začalo bombardování.
Ovšem tyto přípravy a akce posledního měsíce by mohly být interpretovány jako předjímání bombardování, které by následovalo po Miloševićově odmítnutí nepřijatelné dohody. Jeden ze zdrojů, který cituje Tim Judah v knize "Kosovo: War and Revenge" (Kosovo: Válka a odplata - Yale University Press) shrnuje postoj srbských bezpečnostních jednotek hrubě, ale výstižně: "Vyjebeme s nima, když si začnou!" Není žádných pochyb o tom, že jakmile bombardování skutečně začalo, etnické čistky "se zrychlily" - slovo, kterého užil generál Naumann. Ovšem, znova opakuji, humanitární katastrofa se už odehrávala. Na začátku roku 1999 se zdálo nejpravděpodobnější, že - bez ohledu na další rozhodné akce Západu - by se na jaře a v létě 1999 albánsko-srbský konflikt na zemi vyostřil a způsobil by ještě horší humanitární krizi. Ovšem, základním pravidlem historické logiky je, že nikdo nemůže s jistotou říct, "co by se bylo stalo, kdyby..."
Není žádný důvod pochybovat, že západní vůdcové byli zasaženi tímto lidským utrpením. Ovšem, jako politici byli nesporně daleko více zasaženi utrpením kosovských Albánců než lidí z Konga, Angoly, Sierra Leony, Rwandy nebo Kolumbie, neboť televize a tisk referovaly o Kosovu daleko intenzivněji a plastičtěji, s energickými komentáři od - jak to sarkasticky nazval jeden britský ministr - "brigády požadující, že se ´něco musí udělat´". Byla to tedy také válka, pro kterou média implicitně i explicitně vytvářela důvody.
Dalším důvodem, proč západoevropští političtí představitelé zdůrazňovali motiv odvrácení "humanitární katastrofy" tak silně, bylo, že to byl jediný způsob, jak by bylo možné provést vojenskou akci bez schválení Rady bezpečnosti OSN, která ji přece měla podle mezinárodního práva schválit. Tomu se ovšem západní spojenci bránili po značnou část roku. Tento právní účelový akt byl navržen v oběžníku britského ministerstva zahraničí, který koloval mezi britskými spojenci NATO, už v říjnu 1998. Britský parlamentní výbor pro zahraniční záležitosti však tvrdí, že operace měla přinejlepším "problematickou" legitimitu. Z právních a politických důvodů nebyla nikdy nazývána válkou. Michael Ignatieff ve své knize "Virtual War: Kosovo and Beyond" (Virtuální válka: Kosovo a víc - Metropolitan Books) cituje ironický závěr Anthonyho Cordesmana: "Jednou z lekcí moderní války je, že tato válka už nemůže být nazývána válkou."
Zkrátka a dobře, přesnější je říct, že akce NATO začala jako dílo donucovací diplomacie. Bylo vytvořeno, aby donutilo Miloševiće k souhlasu s politickým uspořádáním, které by zahrnovalo dalekosáhlou autonomii Kosova. Jedním z hlavních motivů pro takovou politickou dohodu byl humanitární zájem, ale stejně tak důležitý byl dlouhodobý strach o "stabilitu" regionu. Od roku 1992 byla noční můrou NATO obava, že konflikt, který zahrnuje Albánce, rozruší Makedonii s její velkou albánskou menšinou a destabilizuje Bulharsko a členy NATO Řecko a Turecko. Západoevropské země se také bály nového přílivu uprchlíků. A konečně, po tolika prázdných výhrůžkách a blufování vedoucí představitelé NATO cítili, že aliance musí něco dělat, aby si zachovala vlastní hodnověrnost, jak se blížilo její 50. výročí.
Prvních šest týdnů války stěží tuto hodnověrnost NATO zvýšilo. Je pozoruhodnou skutečností, že aspoň měsíc se zdálo, že nejmocnější vojenská aliance v historii, s členskými státy, které představují zhruba dvě třetiny světové ekonomické a vojenské síly, se čtyřmi miliony ozbrojených mužů a žen, a společnými výdaji na obranu asi 450 miliard dolarů prohrává válku s malou, zbídačenou balkánskou zemí s obranným rozpočtem sotva jeden a půl miliardy dolarů a s asi jen 110 000 vojáky v aktivní službě.
Proč Goliáš neuspěl? Zaprvé proto, že špatně odhadl svého soupeře. Zadruhé proto, že bojoval s jednou rukou svázanou za zády, s většinou zbraní zastrčených v písku a s několika velkými muži, kteří ho tahali do různých směrů. Špatný odhad byl dvojí: jednak v předpokladu, že se Milošević vzdá daleko dříve, než to ve skutečnosti udělal, a jednak ve špatném odhadu rychlosti, rozsahu a brutality masového odsunu.
Političtí poradci vám dnes často v rozhovorech pro média říkají, že samozřejmě věděli, soukromě, že by se to mohlo vléct dlouho. Madeleine Albrightová, odpovídající na otázky v americké televizi ten večer, kdy bombardování začalo, řekla: "Nevidím to jako dlouhodobou operaci. Myslím si, že je to něco... co je dosažitelné během relativně krátkého období." Všimněte si slova "relativně", řekl mi její tehdejší mluvčí James Rubin. Politici, jak zní argument Rubinův i jiných, nemohli veřejně říct to, co si všichni soukromě mysleli, neboť se báli, že by si znepřátelili dvě velká Ká: americký Kongres a Koalici. Kongresoví pochybovači a řečtí, italští a němečtí spojenci by se jednoduše nepřipojili, kdyby jim byla řečena pravda - že to může být dlouhá válka. A už vůbec nemluvě o tom, že by to mohla být válka pozemní.
Je těžké tato tvrzení ex post prověřovat, neboť nemáme záznamy vrcholných tajným schůzek, na kterých mohla být takováto soukromá prozíravost pronesena. Jasnou pravdou je, že ty dvě velké Ká skupiny musely být přesvědčovány velmi delikátně. Stejně ale je na místě velká dávka skepticismu. Nejen že většina pozorovatelů, kteří tam v té době byli, vypovídají, že se západní vůdci zdáli přesvědčeni, že to skončí rychle. Důležitější je, že i velitelé NATO tvrdí, že dostali stejné instrukce.
Tak například otevřeně hovořící americký velitel spojeneckých vzdušných sil, generál Michael Short uvedl: "Neřeknu vám, kolikrát jsem dostal tuto instrukci - ´Mike, budeš moci bombardovat jen dvě, možná tři noci. To je maximum, co může Washington snést. To je všechno, co můžou snést všichni členové aliance. Proto máš jen 90 cílů. Za tři dny bude po všem.´"
Podle průzkumu New York Times, když 24. března začalo bombardování, mělo NATO připraveno celkem 219 cílů - dost méně než na týden. Velitel jižních sil NATO, admirál James Ellis později poznamenal: "Považovali jsme to za velmi špatnou věc." Něco jiného je, když politici neřekli veřejnosti, že si soukromě mysleli, že to může být dlouhá, obtížná válka - rysem politiky je mimo jiné také šetřit s pravdou. Ale co si máme myslet, když to neřekli ani vlastní armádě?
Navíc, ani jeden ze západních vedoucích představitelů netvrdí, že počítali s Miloševićovým okamžitým masovým vyháněním obyvatelstva. Podle Ignatieffa, lidé z výzvědné služby generálaWesleyho Clarka předvídali ne víc než 200 000 nových kosovských uprchlíků. Během měsíce jich vzniklo asi 850 000. Pro ty, kteří s Miloševićem jednali osobně, nebylo "nemožné předpovědět" takovou reakci. Slovinský prezident Kućan i makedonský prezident Gligorov před takovým nebezpečím varovali. Ovšem nejednali jsme my sami s Miloševićem také na osobní bázi?
Západní politická inteligence (s velkým i s malým I, tj. ani špionáž) neuspěla. Co se týče té s velkým I, tedy špionážních agentur: je překvapivé, že the Defence Intelligence Agency ani nezařadila v únoru 1999 Kosovo do svého přehledu světových ohnisek nepokojů. Pozoruhodným příspěvkem CIA bylo vybrání čínského velvyslanectví za cíl bombového útoku v domnění, že jde o jugoslávské federální ředitelství zásobování. (Toto byl jediný terč navržený CIA.) Co se týče té inteligence s malým i: Západní lídři, ve snaze vyvarovat se "další Bosny", si z Bosny vzali špatné poučení. Domnívali se, že Milošević byl v roce 1995 donucen bombardováním k přijetí Daytonské dohody. Zapomněli, že to nejprve vyžadovalo velkou pozemní ofenzívu - chorvatských vojsk.
Další chybou bylo předpokládat, že bombardování z vysoké výšky, diktované americkou obsesí "nulových ztrát", by mohlo zastavit etnické čistky na zemi. Jedním z cílů, které prezident Clinton vytyčil ve svém televizním vystoupení za začátku války, bylo "zabránit ještě krvavějšímu útoku proti nevinným civilistům v Kosovu". Bombové útoky způsobily něco, co se velmi blížilo pravému opaku. Vlastně existovala dvě paralelní, ale velmi rozdílná válečná tažení: taktické, zaměřené na to, aby zabránilo srbským silám v Kosovu v dalším páchání zla na Albáncích, a strategické, zaměřené na Srbsko samotné. NATO vyhrálo to druhé, ale prohrálo první.
Kombinace počasí, rolnické vychytralosti a technicky velmi primitivní diverze zmátla multimiliardové vysoce moderní zbraně NATO, které se snažily najít a zničit srbské obrněné jednotky v Kosovu. Ukázalo se, že laserem řízené bomby se dají velmi špatně používat v mracích. V Kosovu je na jaře zataženo. Špičkové střely s plochou dráhou letu míří přesně na radary systému protivzdušné obrany. Takže Srbové na několik vteřin radar zapnuli, pak ho zase vypnuli - a tyto ubohé, dezorientované střely se zatoulaly do Bulharska. Jedna přistála v jedné koupelně v Sofii. Srbové stavěli falešné "lákací" mosty z umělé hmoty - NATO je zničilo. Srbové postavili pece na dřevo, s komíny natočenými tak, že vypadaly jako hlavně; NATO je sejmulo s dokonalou přesností. Srbové dali na zadní části náklaďáků natřená polena; NATO opět vyhovělo. Na konci války NATO tvrdilo, že zničilo asi 120 srbských tanků, 220 obrněných transportérů a 450 dělostřeleckých a minometných zbraní. Jenže srbské obrněné kolony, které se stahovaly z Kosova, byly, zdálo se, ve velmi dobrém stavu. Podle utajené zprávy amerických vzdušných sil, které získal týdeník Newsweek, zničilo NATO prokazatelně jen 14 tanků, 18 obrněných transportérů a 20 dělostřeleckých zbraní. I budou-li skutečná čísla vyšší než tato, je nevyvratitelným faktem, že etnické čistky se bombardováním zvýšily. Jak podotýká Tim Judah, hlavní zbraní etnických čistek je zapalovač (zapalují se jím domy). Kolik zapalovačů můžete zasáhnout z výšky pět tisíc metrů?
Samozřejmě, ve zmatcích války nejde nikdy nic přesně podle plánu. Bylo vždy příliš sebevědomé domnívat se, že vysoce moderní války budou jiné. Ale válka, kterou NATO v Kosovu prohrálo, nebyla pokořením vysoce technického sebevědomí. Došlo také velmi špatné komunikaci mezi politickými špičkami a vojenskými prostředky. Ovšem vojenské prostředky určovala (a také zakazovala) politika demokratického koaličního vedení války.
Proč se tedy Milošević nakonec vzdal? Znovu: opravdu nevíme, co způsobilo změnu v jeho narušené, ale rafinované mysli. Možná to byla skutečnost, že jeho žena Mira, která, jak se všichni shodují, má na něj obrovský vliv, plakala, když byl bombardován jejich bělehradský dům? Nebo to byli jeho podnikatelští kumpáni, kteří se báli, že se Západ nyní zaměřuje na jejich zahraniční konta?
Můžeme uvést několik skutečností, které se staly krátce před tím, než Milošević přiznal porážku, ovšem přímý příčinný vztah není nikde jasně prokázán. Například 27. května byl Mezinárodním trestním soudem (International Criminal Tribunal) pro bývalou Jugoslávii v Haagu obviněn Milośević ze zvěrstev v Kosovu. Mnozí z nás si mysleli, že by to mohlo ukončení války ztížit, neboť Milośević by mohl získat pocit, že už nemá co ztratit. Ovšem jen o týden později Milošević přijal mírové podmínky diktované evropským emisarem Martti Ahtisaarim z Finska, a ruským emisarem Viktorem Černomyrdinem. Někteří teď říkají: "No, přijal podmínky, protože věděl, že cokoli jiného by ho o kus přiblížilo k Haagu." Ale kdo ví?
Přijatelná spekulace by ukazovala na čtyři hlavní okolnosti. Zaprvé, Milošević si myslel, že se spojenectví NATO začne rozpadat. Místo toho vytrvalo, a ještě se upevnilo po summitu k 50. výročí svého založení, který se konal koncem dubna ve Washingtonu.
Jedním z hlavních důvodů pro tuto rostoucí pevnost koalice bylo všeobecné pobouření nad televizními a novinovými záběry kosovských albánských vyhnanců, a zvláště nad výjevy - popisovanými s únavnou předpověditelností jako "biblické" - choulících se davů na poli v Blace, na hranicích s Makedonií. Tyto obrazy převážily negativní dopad toho, že NATO zabíjelo i civilní obyvatelstvo - buď chybou pilota (vlak na mostě, konvoj uprchlíků), nebo chybným zaměřením cíle (čínské velvyslanectví), nebo vědomým přijetím civilních obětí (srbská televizní stanice). Je v tom několikerá ironie. Možná, že špatný odhad NATO, které nepředpokládalo, že Miloševič začne rychle a brutálně vyhánět Kosovce, nebyl největší chybou Severoatlantického společenství. Ale rozhodnutí vyhnat obrovské množství Kosovců bylo, jak se ukázalo, z propagandistického hlediska obrovskou Miloševičovou chybou. Vydržela by koalice celých 78 dní bombardování, kdyby Milošević nic neučinil a jen řekl: "Tady jsme, ubohé nevinné oběti, suverénní země napadená bez jakéhokoli dobrého důvodu či schválení Radou bezpečnosti OSN."? Člověk o tom může důvodně pochybovat. Takže Milošević -vyhnáním velkého množství Kosovců - zachránil spojenectví NATO.
Zadruhé, NATO udělalo to, k čemu generál Short vybízel od samého počátku války: zaútočilo na "hadovu hlavu". Bombardéry začaly rozhodně ničit bělehradskou elektrickou rozvodnou síť. Nevyřazovaly ji z provozu na několik hodin pomocí grafitových bomb, jak to už udělaly dříve, ale ničily ji úplně. To zlikvidovalo Miloševićův ústřední velící a kontrolní systém a morálku jeho národa. Také to znamenalo, že nemocní závislí na kyslíkových přístrojích a nemluvňata v nemocničních inkubátorech byli bez dodávky energie.
Zatřetí, aliance konečně směřovala k věrohodné hrozbě pozemní invazí, což Británie navrhovala už od počátku války. Clintonův první televizní projev 24. března obsahoval větu, kterou napsal jeho poradce pro národní obranu Sandyl Berger: "Ale já nemám v úmyslu poslat naše jednotky do Kosova, aby tam bojovaly." Berger potom trval na tomto: "Bez této věty bychom tu válku nevyhráli." Americký Kongres a koaliční partneři jako Německo by se byli vzbouřili. Ovšem už v květnu ten samý Clinton a Berger vědomě prohlašovali, že žádná z možností není vyloučena. 20. května informoval generál Clark Clintona o možném rozvrhu pro pozemní invazi, a 21. května Clinton veřejně doporučoval, aby se počet jednotek NATO kolem Kosova - zdánlivě stále ještě mírových jednotek - zvýšil na 50 000. Armády NATO začaly stavět silnici, která by jim umožnila převézt těžké zbraně přes Albánii ke kosovské hranici.
A nakonec, ruští emisaři řekli Miloševićovi, že tohle je nejlepší nabídka, jakou kdy dostane. Rusko ho už dále nebude nepodporovat. Řekl to veřejně V. Černomyrdin - kterého Spojené státy záměrně informovaly o svých plánech na pozemní invazi. Tato zpráva byla podpořena ještě soukromě, ve zprávě z ruských vojenských a bezpečnostních kruhů, která byla Miloševićovi doručena švédským podnikatelem Peterem Castenfeltem. Změna v ruském postoji musela být pro Miloševiće velkou ranou. Bylo to, jak Timovi Judahovi s velmi nesrbskou zdrženlivostí řekl jugoslávský ministr zahraničí: "Velmi relevantní, musím připustit." Abychom přiznali zásluhu, komu patří: zapojení Ruska do koalice při vyvíjení většího tlaku na Miloševiće bylo příznačným úspěchem Clintonovy administrativy.
A následky? Na nějaké závěry je opravdu ještě brzo. Dnešní Kosovo je svobodné - a mu obrovské potíže Západní vůdci nezvládli přípravu na mír, stejně tak jako nezvládli přípravu na válku.
Orgie v šedesátých letech: Jak se John Lennon seznámil s marihuanou
V novém životopise Boba Dylana od Clintona Heylina se tvrdí, že skupinu Beatles seznámil s marihuanou v srpnu 1964 Bob Dylan. Prý navštívil Bob Dylan Beatles v jejich hotelu v New Yorku a protože nenašel "levné víno", ubalil si cigaretu s marihuanou. Paul McCartney prý řekl, že toho večera "nalezl smysl života" a tak se od té doby traduje, že Beatles seznámil s marihuanou právě Bob Dylan.
Tuto legendu zbourala v týdeníku Observer v neděli 10. září Cherri Gilhamová. Píše:
Možná to bylo poprvé pro Macca, ale vím zcela jistě, že to poprvé nebylo pro Johna Lennona. Lennon se poprvé pokusil kouřit marihuanu o několik měsíců předtím, na jaře roku 1964, v suterénním bytě v londýnské čtvrti Bayswater. Nejen tehdy vykouřil svou první marihuanovou cigaretu, ale taky se z toho pozvracel. Vím to, protože jsem byla při tom.
Poslouchala jsem tehdy Franka Sinatru a Ellu Fitzgeraldovou a Beatles mě zaujaly až o tři roky později, deskou Sergeant Pepper, takže setkání s Johnem Lennonem pro mě nebylo tak zajímavé, jak je dnes zajímavá vzpomínka na něj. Ale i já, která jsem nebyla nadšeným fanouškem Johna Lennona, jsem si uvědomila, že je to "historická chvíle", vidět Lennona,jak zvrací do vany po první marihuanové cigaretě. Tehdy se tolik pořád hovořilo o pozitivním, čistém, krásném obrazu Beatles. Evropu ovládla beatlemánie a Beatles ovládli svou první LP deskou Please, please me první místo v hitparádě dlouhohrajících desek po dobu jednapadesáti týdnů, a měli celou řadu dalších senzačních úspěchů.V březnu 1964 natáčeli film A Hard Day´s Night.
Jak se octli John a Cynthia v tom bytě v Palace Court, to nevím. Patřil dvojici, kteří se jmenovali Pat a Tony Shawovi. Pat byla nesmírně překrásná osmadvacetiletá blondýnka a Tony byl korpulentní, žoviální vousatý muž nad padesát, který se rád díval na svou "manželku", jak v posteli souloží s jinými muži. Bydlela jsem za rohem v Clanricarde Gardens a o několik týdnů předtím jsem byla pozvána na beatnický mejdan pár metrů od mého bytu. Odvážila jsem se tam jít sama.
Po celém bytě seděli po zemi ošuntělí lidé, bylo všude zakouřeno cigaretami i marihuanou. Zdálo se mi, že tam nepatřím a chystala jsem se, že odejdu, když do kužele světla v předsíni vstoupila naprosto senzačně vypadající trojice: nádherná blondýnka ve světélkujících stříbrných šatech a dva hezcí mladí muži v identických kostkovaných oblecích. K mému překvapení mě pozval jeden z těchto mužů k tanci. Jmenoval se, to mi aspoň řekl, baron Pierre Cervello a byl zasnouben, sdělil mi později, s Mandy Rice-Daviesovou, která byla zapletena do sexuálního skandálu týkajícího se politika Profuma. Během následujících několika měsíců mě Pierre seznámil s londýnským "podsvětím", které bylo zároveň neuvěřitelně "špinavé" a přitom fantastické. Konaly se orgie, jichž se účastnily filmové hvězdy a příslušníci šlechtické třídy a obrovské množství svolných dívek. Byla jsem nezkušená, nevinná osmnáctiletá dívka, nedlouho poté, co jsem přišla o panenství, a zdálo se mi, že jsem v samotném epicentru módního Londýna. Abyste si nemysleli, nikdy jsem na těch parties neměla nic s nikým jiným než s Pierrem - ale vy mi asi nevěříte. Ale byla to pravda, protože, stejně jako desítky dalších žen, jsem byla do něho naprosto zamilována a byla jsem úplně v jeho moci.
Krásná blondýnka na této beatnické party byla Pam a druhý nádherný mladík byl francouzský kadeřník jménem Raphael de Rosa, který měl společnou firmu s Leonardem, který se později stal kadeřníkem Twiggy. Za nimi, docela nenápadně stál Tony. Pierre mě odvedl rychle z této party na mou první víceméně veřejnou sexuální orgii u Pama a Tonyho. Dívali jsme se na pornografický film (pro mě to bylo poprvé) a pak mě Pierre svedl na gauči a Pam a Raphael souložili v ložnici, a Tony se na ně díval. Myslím, že v tom bytě se nikdy nezavřely dveře.
Lennonovi se octli v tomto doupěti orgií někdy v březnu 1964. Asi v devět hodin večer mi tehdy zatelefonoval Pierre, že mě za čtvrt hodiny vyzvedne a vezme mě na party. Dojeli jsme do Palace Court právě ve chvíli, kdy Shawovi vystupovali z automobilu s Cynthií a Johnem Lennonem, který už byl dost podnapilý. V bytě si Cynthia dala jenom vodu, ale John a Tony pili skotskou whisky. Pierre nic nepil. Mně whisky nechutnala, ale nic jiného tam nebylo, tak do ní Tony nalil coca colu.
Tony a John se smáli a vtipkovali a Pat se před Johnem Lennonem chovala provokativně. Pierre mi zašeptal, že plán je dostat Johna Lennona do postele s Pat a že on musí odlákat Cynthii. Přemýšlela jsem, zda se Pierre chystá Cynthii svést. Pamatuju, že jsem ho prosila, ať mě nenechává v přítomnosti Tonyho, ale nemyslím, že měl o mě Tony zájem.
Tony vytáhl obrovskou cigaretu s marihuanou a i když si po 37 letech už nepamatuju, o čem se přesně mluvilo, vyšlo najevo, že John to dosud ještě nikdy nekouřil. Ale očeávalo se, že když vám ta cigareta byla předána, že si jí vezmete. A tak to udělal i on. Pamatuju se, že Cynthia, která tam seděla velmi tiše a vlastně deprimovaně, byla velmi nerada, že chce John kouřit drogy.
"Už nepij," řekla, když Tony nalil pro Lennona další drink. Bylo mi Cynthie líto, protože tam zjevně nechtěla být a nevěděla, co oni připravují.
Přešli jsme do ložnice a tam se začal promítat obligátní pornografický film. Byl jsme všichni ještě oblečení, ale v mysli mi zůstala scéna, jak Pat sedí jen v černé podprsence a kalhotkách na posteli a mluví s Johnem Lennonem. John se hloupě smál a kymácel se sem a tam a najednou se odpotácel do koupelny a začal zvracet do bílé smaltované vany.
Cynthia mu okamžitě šla pomoci, držela ho za ramena, jak tam zvracel. Bylo to strašlivé. My čtyři ostatní jsme přihlíželi s tichým pobavením. Bylo trapné vidět, že tenhleten obrovský popový fenomén, který byl pro desetitisíce fanoušků Pánembohem, je jenom úplně obyčejný člověk. Bylo to, jako když potkáte britskou královnu na veřejných záchodcích. Ale nemohli jsme od toho odtrhnout oči.
Řekla jsem si: "Pane jo! John Lennon a zvracel do vany. Jen si to představte." Pak rychle odešli a uražený Pierre mě odvezl domů.
Víte, co se říká o šedesátých letech. Že když si je pamatujete, byli jste tehdy při vědomí, tak jste ta pravá šedesátá léta nezažili. Většina z těch, kteří tehdy byli v takovém stavu, se dneška už nedožila, aby o té éře mohli svědčit. Tak jsem docela ráda, že jsem nebyla jedním z nich.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 