Pohled do obchodního rejstříku napoví, že finanční skupina ovládající GES Holding použila stejný přístup jako u analogické organizace MEF Holding, která kontroluje TV Nova: jako "frontmani" byly veřejnosti předhozeny nepříliš známé osoby, ti, kdo o televizní stanici rozhodují ve skutečnosti, zůstávají skryti za touto hradbou. Vysílací radu to, jak se zdá, nijak zvlášť neznepokojuje.

Nesmírně zajímavý bude v této souvislosti průběh senátní kampaně Petra Štěpánka. Podle některých informací vedení ODS s výraznější podporou svého kandidáta váhá, a tak bychom se mohli na podzim na televizní obrazovce TV Nova dočkat věcí nevídaných.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Ivan Sosna

Moc má ministr Lachnit, moc má premiér, má ji vedení sociální demokracie, vláda a poslanci. Média moc nemají, mají jen vliv. Nerozhodují, ale "svým způsobem ovlivňují."

Strašení lidí "vzrůstající mocí médií" tudíž není na místě. Existují přece i příklady "normální bezmoci médií", jako třeba v Rakousku, kde takřka všechna marně brojila proti vládě s Haiderovou stranou.

Tak pravil pan šéfredaktor.

Mám bohužel dojem, že si ve svém sloupku-úvaze s pojmem "moc" pohrál přesně tak, jak potřeboval. Pojímá ji pouze ve významu exekutivním, jako pravomoc provést určité rozhodnutí. Moc ovšem mohu definovat i šíře a pak se mi striktní odlišení "vliv" a "moc" začíná bortit.

Shodou okolností jsou na téže straně (ironie osudu, důkaz plurality nebo malý editorův naschvál?) v rozhovoru se šéfredaktorem londýnského deníku The Guardian Alanem Rushbridgerem tato slova: "...Což však s sebou přináší i opačný extrém, kdy již někdy politici vládnou podle toho, jak novinář píská, místo aby naplňovali své plány a vize." (A dále uvádí dva konkrétní příklady.) Je to vliv? Bezpochyby. A je to moc? Delegovaná samozřejmě ne, formální také ne, ale chci-li takový vliv jako moc označit a chápat, budu mít v praxi svou pravdu i já.

Dokumentovat "ne-moc" pomocí situace slabých českých médií v nevyvinuté české demokracii sice lze, takový příměr ale nemá obecnou platnost. Jistě, při stávajících nákladech na malém českém trhu je většina našich periodik finančně ráda, že je ráda, a také proto jsou novináři krotcí a neumějí či se neodvažují politika řádně "vydusit". Ministr Lachnit je pak s přehledem pošle do háje a premiér Zeman z nich s gustem dělá blbečky. Vůči mocnému by si to nedovolili, ergo jsou média bezmocná...

Jsem přesvědčen, že nejsou, jen ta naše - především tištěná - v podmínkách malé země a nedospělé demokracie do mocných rozměrů nedorostla. Dělat z nich ale obecně větší chudinku, než jakou jsou, nepovažuji za vhodné. Tím spíše, že právě MF DNES je u nás novinami nejvlivnějšími.

A to se pořád bavíme o médiích tištěných a necháváme stranou televizi. Tu, o níž se často opakuje, že kdo v ní není, jako by nebyl vůbec... Také vydavatel rakouských novin Der Standard, na jehož příklad s neúspěšnou antihaiderovskou mediální kampaní se autor článku odvolává, ve zmíněném rozhovoru (MFD 1/7/2000) přesně říká: "Především si nemyslím, že tištěná média mají nějakou velkou moc." (zvýraznění IS). Samotné noviny v malé zemi možná opravdu tak velkou moc, jak se občas spekuluje, nemají. Ale tvrdit totéž o televizi - třeba takové CNN let devadesátých?

Média přitom vůbec nemusíme démonizovat a věřit nedávnému výroku, že pět novinářů stačí k likvidaci banky.

Vede tedy k tomuto sloupku nedostatek sebevědomí (to je ovšem vlastnost Mladé frontě cizí prý už od založení v roce 1945), falešná skromnost, nebo je to jen takový understatement? Dovedu si dokonce představit šťouraly, které by napadla i motivace dokázat, že podivuhodnou zaměstnaneckou privatizací kdysi mládežnických novin (při níž lítaly stamiliony a kdy ani ta mediální moc nebyla nevýznamná), se vlastně tak mnoho nestalo. Vždyť média ani žádnou moc nemají... Zbytečná podezřívavost? Snad ano.

Mám totiž trochu dojem, že uvedená argumentační ekvilibristika mě považuje za většího prosťáčka, než jakým jako kuloární nezasvěcenec tak jako tak jsem. A komu by se líbilo podceňování? Z úst politiků ho nemají rádi ani sami novináři...

29/7/2000

Tohle je třetí část z rozsáhlého seriálu Nicka Daviese, nositele ceny "nejlepší britský reportér roku", o krizi v britském školství, kterou postupně publikuje deník Guardian a z něhož jsme zveřejnili tento týden tři ukázky. (Situace v českém školství je trochu jiná, protože existuje učňovské školství, přesto však, domníváme se, stojí holandský systém velmi za zamyšlení.) Tyto a další články jsou v angličtině k dispozici na stránkách deníku Guardian na adrese www.educationunlimited.co.uk. Předchozí články Nicka Daviese o drastických aspektech britského školství naleznete zde, zde a zde, případně si v tematickém archivu vyhledejte odkaz "skolstvi, britske".

Jak mohou mít žáci z práce učitelů prospěch

Vzpomínáte na muže s bleeperem v prvním článku tohoto seriálu, který běhal po chodbách ve své škole v Sheffieldu, utíkal od krize ke krizi a snažil se likvidovat vznikající výbuchy chaosu? Snažil se řešit základním problém, který trápí všechny školské systémy v rozvinutém světě: co si počít s "podtřídou" dětí, které se neučí, s deseti procenty dětí, kteří v Británii odcházejí ze školy bez kvalifikace v jediném oboru, co si počít s oněmi 54 procenty dětí, které končí školu, aniž by získaly alespoň pět jedniček až trojek - což je podle britské vlády měřítko školského úspěchu? Co mohou školy dělat, aby kompenzovaly společnost, v které se rodí tolik dětí, které nevidí důvodu v tom, aby se měly učit.

Zkoumali jsme některé kořeny tohoto problému, zejména sžíravý dopad obrovského růstu chudoby dětí od roku 1979 a chronický nedostatek financování škol, jde o dva problémy, jichž se školská strategie nynější vlády v podstatě vůbec ani nedotkla. Selhání je stále považováno především za chybu učitelů a školských úřadů; někdy také za chybu rodičů. Avšak neexistuje i něco jiného, nějaké zlomové linie v samotné organizaci našich škol, nějaké chybné předpoklady, s nimiž žijeme už tak dlouho, že si ani nedokážeme uvědomit, že jsou chybné?

Jakmile získáme schopnost vidět tyto chyby, začneme vidět i potenciální řešení. Zajímavé na nich je nejen to, že zcela zpochybňují školskou politiku nynější vlády, ale také vyvracejí některé nejoslavovanější základní kameny školské politiky levice i pravice. Zaprvé uvažujte o této otázce: Proč přijímáme tak dlouho předpoklad, že vzdělání musí být akademické? Pohlédněme na tyto dvě scény:

Nejprve se podívejme do Holandska, do malého města Hoorn, asi třicet kilometrů severovýchodně od Amsterdamu, do taborské střední školy. V prvním patře učební budovy tam vede skupina čtrnáctiletých žáků obchodní firmu. Prodávají sportovní potřeby a  nástroje pro opravy v domácnosti, objednávají materiál, organizují výrobu, posílají účty a faktury. Obchodují s jinými firmami v Holandsku a dál v zahraničí, v Rusku a v Číně, telefonují, píší dopisy, e-mailují a pracují v recepci, kde zodpovídají na dotazy návštěvníků. Učitel je předsedou správní rady firmy, nejstarší žák je ředitelem, ostatní se ve svých zaměstnáních střídají: týden dělají marketingového ředitele, týden sekretářku, týden účetního. Mají podnikatelské navštívenky. Na konci roku vydávají výroční zprávu a informují o zisku či o ztrátách.

Tohle je vzdělávání, ale je to taky v určitém smyslu hra. Firma, kterou vedou, je jen napodobenina, stejně jako ostatní firmy, s nimiž obchodují - které buď založily jiné školy, anebo podnikatelské instituce, které takovéto "školní firmy" vedou jako službu jiným školám.

V případě tohoto druhu vyučování jde o dvě důležité věci. Zaprvé, jde o druh vzdělávání, které v Británii skoro vůbec neexistuje - je to praktické vyučování, zaměřené na budoucí zaměstnání - avšak v Holandsku, stejně jako v celé řadě jných rozvinutých zemí - je tento druh vyučování významnou součástí vyučovacího procesu ve školách Šedesát procent žáků směřuje totiž k určitému konkrétnímu povolání. A tento druh vyučování je na stejné úrovni jako akademické vyučování. A zadruhé, zdá se, že to funguje - "odcizené", nepřizpůsobivé holandské děti se dokážou tímto způsobem zařadit do vyučovacího procesu. Mají daleko lepší výsledky než jejich britské protějšky, zejména v aritmetice, ve vědních oborech a v cizích jazycích. Jejich docházka je vyšší, zůstávají ve škole déle. Ve škole se jim líbí.

Nejdůležitější na tomhle všem není to nejzřejmější. Nejde o to, že by měla škola děti připravovat na konkrétní povolání - i když to může být nápomocný vedlejší efekt. Hlavním významem tohoto druhu učení je však to, že to motivuje žáky, kteří nejsou schopni přizpůsobit se tradičnímu akademickému vyučování.

Rozvrh je záměrně zkonstruován tak, že děti se chvíli účastní praktického vyučování, kde pracují rukama, hovoří s kamarády mají šanci, aby se jim něco povedlo, a chvíli pak akademického vyučování, kde je využíváno jejich schopnosti soustředit se. Holandští učitelé konstatují, že v důsledku zavedení praktických hodin se nyní žactvo daleko lépe soustřeďuje v akademických hodinách. Ředitel taborské školy, Henk Vereijen, vysvětluje: "Dobrou věcí na našem systému je to, že když žáci přijdou do naší školy, mohou studovat každý na své vlastní úrovni, takže mají dobré výsledky, což jim dodává sebedůvěry. Proto se tady mnoha dětem dobře daří."

Teď se podívejme do Barkingu, na východním okraji Londýna, do školy pro další vzdělávání na Dagenham Road, kde pracuje skupina studentů s cihlami a s maltou, stavějí základy domu, je to praktické vyučování, které je v této škole běžnou součástí kurzů. Ale tohle nejsou normální studenti. Je to skupina čtrnáctiletých žáků před závěrečným školními zkouškami, které sem chodí z místní školy, a je to součástí nového systému, záměrně vytvořeného podle holandského modelu.

Musíte si uvědomit dvě skutečnosti, které se týkají místního školského úřadu v Dagenhamu a v Barkingu. První skutečností je to, že i když jsou výsledky škol v této oblasti nyní lepší než celostátní průměr, školy zde mají typický profit deprivované komunity a ještě v roce 1990 měly nejhorší maturitní výsledky z celé Británie. Zadruhé, tento školský úřad se dostal celostátně na druhé místo v žebříčku nejvýraznějších zlepšení ve školské praxi. Přijal totiž projekt britského ministerstva školství, usilující o lepší vyučovací metody a školský management a pak řešil problémy se deprivovaným žactvem tím způsobem, že přijal revoluční vyučovací metody z Holandska a ze Švýcarska.

Podobnosti

Školští činitelé v Barkingu pracují s nápady s Holandska, všechno jsou to kontroverzní myšlenky, ne-li vyloženě kacířské. První touto myšlenkou je pojem vzdělávání pro zaměstnání (vocational education).

Po celé řadě návštěv v holandských školách v polovině devadesátých let vytvořil školský úřad v Barkingu šest nových předmětů pro své žáky, připravující se na maturitu - strojírenství, elektroniku, číšnické a restauratérské služby, staveebnictví, tiskařství a průmyslové modelování. Všechny tyto kursy využívají standardního profesionálního zařízení, vyžadují skutečnou kvalifikaci a  poskytují vyučování, kde se žáci skutečně prakticky seznámí s prací ve všech těchto oborech. Po kurzech je obrovská poptávka: přihlásilo se na ně 600 z 2000 středoškolských studentů v této čtvrti. A tento zájem pochází od nepřizpůsobivých a nezvládnutelných žáků.

Hlavní je totiž to, že pro žáka, kterého škola nebaví, poskytují tyto kursy něco, co ho zaujme a nenudí ho to. Tyto kurzy poskytují žákům, kteří nemají zájem o akademické vyučování, možnost být při něčem úspěšný.

Jenže na rozdíl od situace v Holandsku, britské školy jsou v jednom smyslu v naprosto odlišné situaci. V Holandsku je profesní vyučování přímou součástí celostátních školních osnov a plně ho podporuje vláda, v Británii je popelkou, je vytlačováno ze školského systému celou řadu restriktivních předpisů a přežívajících předsudků.

Holandské děti tráví 18 z 32 vyučovacích hodin týdně při profesním vyučování. Vedou zařízení, která podávají skutečná jídla veřejnosti ve skutečných restauracích, stavějí na zkoušku domy, zavádějí elektřinu a vodu do koupelen, vedou obchody se zbožím a s pokladnami, tisknou plakáty, navrhují oděvy a vyrábějí je, opravují automobily, učí se o dopravní logistice tím, že posílají simulované zboží po celé zemi.

V Barkingu se školám nepodařilo do vyučování propašovat víc než pět praktických hodin týdně. V Holandsku mají školy průmyslovými podniky specifikované dílny pro každé odvětví. V Barkingu si musejí vypůjčovat dílnu od automobilky Ford v Dagenhamu anebo v místní škole pro další vzdělávání. V Holandsku je praktické vyučování dostatečně financováno z ústředního rozpočtu. V Barkingu poskytlo ministerstvo školství jen 18 000 liber ročně pro "experimentální práci" a místní školský úřad byl nucen se obrátit se žádostí o dalších 180 000 liber ročně, aby byl schopen založit v některých svých školách vyhovující dílny.

První překážkou při tomto byrokratickém překážkovém běhu jsou britské povinné celostátní osnovy. Paul Grant, ředitel ve škole Roberta Clacka, tyto osnovy z vlastní iniciativy ve své škole zrušil, aby si vytvořil prostor pro "přístupnější osnovy". Ofstead, vládní inspekční úřad pro školy, vyjádřil určité znepokojení, ale Grant se odmítl přizpůsobit. "Státní celoškolské osnovy jsou svazující. I když mi nikdo za to nic neudělal, pracujeme tato bezpochyby proti duchu celostátních osnov. Kdybych si mohl dělat, co chci, děti v nižších třídách by pracovaly podle naprosto odlišných osnov."

Jinou překážkou jsou žebříčky výsledků škol, které nutí školy, aby se soustřeďovaly na děti středních schopností, jejichž výsledky budou mezi jedničkou a trojkou, a nikoliv na ty, jimž učení jde nejhůře. Nový projekt ministra školství Blunketta na pomoc "těm nejnadanějším" tento trend posiluje. Školské úřady i učitelé konstatují, že je to krok zpět, poskytnout těm nejnadanějším možnost rychle pokračovat kupředu, pokud většina ostatních dětí se řádně ve škole neuplatní.

Nedávno oznámil ministr školství Blunkett, že v roce 2002 hodlá zavést maturity v několika praktických oborech. Je to první známka pokroku v dlouhém boji. Poradci samotného ministerstva školství zkoumali vyučování v praktických předmětech a konstatovali: "Žáci se věnovali školní práci v těchto předmětech s vážností a uspokojením, které se většinou ve školách pro děti jejich věku nevyskytuje. Soustřeďují se na práci, protože je baví. Z jejich postojů vyplývá, že vědí, co dělají a vědí, proč stojí zato to dělat." Tato analýza pochází z roku 1930. Po dobu sedmdesáti let, zatímco Německo, Rakousko a Holandsko zaváděly praktické předměty do svých škol britská vláda se k něčemu takovému stavěla s odporem.

V devadesátých letech schválila britská vláda rozhodnutí, zavést do škol několik praktických kurzů, ale trvla na tom, že se z nich nebudou smět skládat maturity.

Z prohlášení ministerstva školství z minulého týdne vyplývá, že si ministerstvo konečně uvědomilo, že dělá chybu. Blunkett hovořil o nových praktických předmětech nejen jako zdroj kvalifikovaných pracovních sil pro průmyslové podniky, ale i jako způsob, jak motivovat nepřizpůsobivé děti. Avšak vláda neposkytla žádné finanční prostředky na vybudování dílen, bez nichž budou tyto kurzy jen chabým odvarem holandského praktického vyučování. Ani vláda nepřislíbila, že rozvolní celostátní britské školské osnovy, aby bylo možno zavést praktické předměty v takové míře, v jaké existují v Holandsku.

V Barkingu zkoumali školští činitelé holandský systém stále podrobněji a našli další celou řadu předsudků, které jsou přijímány, aniž by pro to existovaly důvody. Kromě malé, avšak vlivné skupinky lidí na britském ministerstvu školství uznává v Británii každý, kdo pracuje ve školství, že děti jsou různé - pocházejí z různých společenských tříd, liší se pohlavím, vliv na to, jak se ve škole učí, má i skutečnost, kdy v roce se v poměru k začátku školního roku narodily. Levice v Británii vždycky usilovala o to, poskytnout všem dětem rovnou příležitost ke vzdělání. Cílem bylo nabídnout všem dětem tytéž osnovy v tutéž dobu a chtít, aby všechny děti dělaly v tutéž dobu tytéž zkoušky.

Ale co se stane, když nabídnete rovnost příležitosti dětem rozdílných schopností? Silní prosperují a slabí zůstanou pozadu. Rovnost příležitosti zachovává a podporuje nerovnosti, které postihují děti od samého začátku.

Alternativou je vytvořit systém, založený na individuálních potřebách dětí, v němž existují všechny prvky v nejrůznějších variantách, aby z toho měly prospěch nejrůznější typy dětí. Wim Meijnen, profesor pedagogiky na amsterdamské univerzitě, a člen holandské státní rady, která je poradním sborem pro vládu pro otázky školství, vysvětluje: "Holandskou filozofií je překonat tyto problémy, zejména problém chudoby. Žáci, jejichž potřeby jsou největší, dostávají od nás největší množství pomoci." Využívání praktického profesního vyučování je jejich způsobem, jak vytvořit osnovy, které by vyhovovaly různých druhům žáků. Ale dělají ještě víc.

Náročné

Například Holanďané odmítají představu, že by všechny děti měly ve škole postupovat z ročníku do ročníku nebo dělat zkoušky ve stejnou dobu. Uznávají, že některým dětem bude trvat déle, než dosáhnou požadovaných cílů, a tak povolují opakování ročníků, aby co největší počet žáků dříve nebo později uspěl. Profesor Meijnen uvádí, že celostátně opakuje v Holandsku ročník až 15 procent žáků základních škol a až 30 procent žáků středních škol. V Británii opakují žáci ročník jen za výjimečných okolností, většinou jsou bezmyšlenkovitě postrkováni kupředu, i když v každé etapě výuky zaznamenávají neúspěch.

Holanďané uznávají, že dítě, které opakuje ročník, může mít pocit, že je neúspěšné, avšak argumentují, že se proti tomuto pocitu dá leccos dělat (není tak silný, když ročník opakuje tolik dětí) a že je to menší zlo než nutit dosud nepřipravené dítě, aby se vyrovnávalo se stále složitějšími osnovami, což vede k tomu, že dítě nashromáždí množství neúspěchů a nakonec je vyloučeno ze školy před ukončením školní docházky. Typickým příkladem jsou v Británii děti, které přicházejí na druhý stupeň, aniž by uměly číst a psát a které prostě nedokážou dělat práci vyšších ročníků. Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie, Rakousko, Řecko i Belgie povolují do určité míry opakování ročníků. Proč ne Británie?

V Británii zhoršuje celou situaci, toto "zpracovávání dětí" systém zkoušek, jimž trpí i Holanďané, který je založen na normách a nikoliv na měřítcích. Znamená to, že každý rok zkoušející určí hranici, jíž musí žák dosáhnout aby zkoušku udělal. Je to norma, která zaručuje, že určité procento dětí zkoušku neudělá. Zkouška, založená na měřítcích, určuje minimální standard, a tak umožní všem dětem, aby zkouškou prošli; některé z nich prospějí s vyznamenáním. Proč se přidržujeme zkoušek založených na systému "propadl - prošel"?

Součinnost těchto dvou rysů našeho systému nejenže dovoluje, aby žáci selhali, ale vyloženě selhání podporuje. Politikové jsou šokováni tím, kolik lidí propadá u zkoušek, a přitom jim nedochází, že provozují školský systém, v němž je propadnutí jeho přímou strukturní součástí. To působí dětem, které propadají, podstatné škody.

Ještě pozoruhodnějším rysem holandského školského systému je jeho financování. Množství peněz, vydávaných v Británii na školství, je notoricky nedostatečné. Za každého žáka dostane škola určitou základní finanční částku, avšak mezi sousedícími oblastmi jsou často bizarní rozdíly: formule pro přidávání peněz pro různé speciální potřeby (pro žáky, kteří neumějí anglicky, kteří pocházejí z chudých rodin, kteří potřebují zvláštní péči) je celkově nedostatečná a její zaměření je nepřesné. V Holandsku je financování škol systematicky zaměřeno na potřeby žáků.

Holandské základní školy dostávají na každého žáka jednu základní finanční jednotku, avšak na  děti, jejichž rodiče mají nízké vzdělání, dostane škola 1,25 této finanční jednotky, na každé dítě kočovníků dostane 1, 7, na každé dítě z etnické menšiny s nízkou úrovní vzdělání dostane 1,9. Toto je formule základního financování. Na druhém stupni dostávají školy na studenty praktických předmětů více peněz než na akademické studenty, protože je dražší udržovat v provozu dílny. Typická holandská střední škola vydává 2537 guldenů na jednoho žáka účastnícího se praktického kursu a jen 764 guldenů na žáka studujícího v rámci akademického vyučování.

Pravice radikálně odmítá představu, že by měly dostávat potřebnější děti ve školách na výuku větší finanční částky, protože argumentuje e je o odměňování neúspěchu, které odčerpává peníze od vysoce schopných dětí ze středních vrstev a  poskytuje je chudým lidem. Holandsko však má tento politický problém už dávno vyřešen a může nyní poukázat na jasné důkazy, že tento způsob financování řeší dosud neřešitelné problémy školství. Holandské ministerstvo školství poukazuje na to, že počty dětí, z rodin s nízkým vzděláním, které byly financovány částku 1,25 základní finanční jednotky, rychle klesá.

Noční můra

Když shrneme všechny tyto myšlenky dohromady, vzniká z toho myšlenka, kterou málokdo bude chtít vyslovit: že bychom možná měli znovu uvažovat o zrušení školní selekce. Britská zkušenost se selektivním školstvím byla noční můrou: arbitrárně se posílaly děti do lepších či horších škol na základě jediné zkoušky, kterou dělaly v jedenácti letech. Systém byl nepružný, protože se z něho už v žádné další etapě nedalo uniknout. Byl nespravedlivý, protože poskytoval největší množství financí nejschopnějším dětem a celkově byl spojen s politikou různých britských tříd, protože v druhořadých školách běžně končily děti z chudých vrstev.

Nejpozoruhodnějším rysem holandského školství je to, že Holanďané usilovně vybudovali školství takové struktury, která je v Británii totožná s elitářstvím - avšak za jediným účelem: vyhnout se elitářství. Byl to vědomý čin sociální spravedlnosti. Není perfektní, ale Holanďané v principu mají dobře promyšlený problém paradoxu rovného přístupu ke vzdělání. Selektivní systém, který vybudovali, je logickým důsledkem celého jejich sociálního systému, založeného na potřebách.

Holandští žáci, kteří studují v kurzech zaměřených prakticky, zjišťují, že více než polovina jejich školního rozvrhu se věnuje těmto předmětům; proto studují odděleně od akademických studentů. Ale v akademické části svého školního rozvrhu studují také odděleně, aby mohli pokračovat svou vlastní rychlostí a aby nebyli nuceni selhávat při studiu rychlostí svých schopnějších spolužáků. A tak studují odděleně - ale v téže škole. Zdá se, že Holanďané téměř našli dokonalé řešení.

Všechny holandské děti procházejí týmiž neselektivními základními školami, přičemž opakují rok, když je to zapotřebí. Pak procházejí procesem hodnocení, který je podstatně inteligentnější než někdejší britské zkoušky pro vstup do výběrových středních škol, které se dělaly v 11 letech. Podrobují se zkouškám inteligence a vzdělávacích výsledků. Učitelé o žácích píší písemné posudky, o všech těchto posudcích se debatuje, ředitel hovoří s rodiči a pak vypracuje doporučení pro střední školu.

Po vstupu na střední školu jsou žáci rozděleni do čtyř různých kategorií, všechny jsou v téže škole. Všichni žáci studují těchže 15 předmětů ze stejných učebnic, ale různou rychlostí. Vyučování v každé kategorii trvá dva roky.

Je velmi důležité, že jestliže střední škola zjistí, že hodnocení žáka ze základní školy bylo nesprávné, přesune ho po uplynutí dvou let do jiné kategorie. Takto je přesouváno až 25 procent dětí. Po dalších dvou letech jdou pak žáci těchto různých kategorií radikálně různými vzdělávacími cestami. Asi 15 procent žáků jde nejnáročnější, akademickou cestou, která trvá další čtyři roky, 25 procent jde méně náročnou akademickou cestou, která trvá tři roky, 45 procent jde dvouletou akademickou cestou, jejíž součástí je určité množství praktického vyučování a zbývajících 15 procent studentů jde v podstatě cestou praktického vzdělávání po dobu dvou let, s určitými akademickými předměty. Dalším důležitým rysem pružnosti je to, že studenti mohou dokončit studium v jedné kategorii, dostat diplom a pak pokračovat ve středoškolském vzdělání tím, že pokračují ve více akademické kategorii. Činí to asi pět procent studentů.

Jinými slovy, zatímco starý britský systém školské selekce jednou provždy určil dítěti cestu do budoucnosti, holandský systém dítěti umožňuje, aby mezi kategoriemi přecházelo. Za podpory praktického vyučování umožňují holandské školy propadávajícímu dítěti, nejprve aby dosáhlo úspěchu na své vlastní úrovni a pak, kde je to vhodné, aby se přesunulo na vyšší úroveň. Je to strukturní způsob, jak dostat do školství děti chudých lidí.

A nyní onen nesmírně důležitý údaj: na konci praktické školské kategorie skládá úspěšně 94 procent těchto méně akademicky úspěšných žáků zkoušky ze šesti předmětů, některé z nichž jsou akademické. Srovnejme to s našimi, britskými statistikami propadávajících žáků. A neznamená to, že jsou tyto zkoušky lehké: naučit se zavést elektřinu do koupelny není svou podstatou lehčí než naučit se latinsky.

Vytvořilo nicméně Holandsko systém dvojího vzdělání? Holandské školy přiznávají, že do určité míry přežívá problém stigmatizace. "Zeptejte se rodičů, všichni doufají, že se jejich děti stanou profesory," říká jeden holandský ředitel školy. Toto stigma ještě zhoršuje skutečnost, že ve snaze přilákat absolventy vysokých škol, nejvyšší, akademická kategorie na středních školách platí svým učitelům podstatně více než učitelům, kteří vedou praktické kursy. "Ano, štve mě to," řekl jeden učitel v praktické kategorii. "Ne ale každý den."

Holanďané však udělali skutečně hodně ve snaze toto stigma zredukovat. Do určité míry je to kulturní záležitost. A Holanďané mají pozoruhodný smysl pro zdravý rozum. Jak říká jeden ředitel školy: "Právníka potřebujeme jednou nebo dvakrát za život. Pekaře ale potřebujeme každý den." Do určité míry je to stigma sociální. Školy pořádají výlety a organizují školní divadelní představení, jichž se účastní žáci ze všech vyučovacích kategorií.

Hlavně ale je stigma likvidováno holandskou školskou politikou, zaměřenou na to, co žáci skutečně potřebují. Tato školská politika vkládá více finančních prostředků do praktických kurzů, a tak se praktické kurzy stávají prestižnějšími v očích rodičů i zaměstnavatelů.

Bylo by správné rozmělnit britský systém "všeobecných" (comprehensive) škol? Zde jde o dvě věci. Zaprvé, jak jsme ukázali v dřívějších částech tohoto seriálu, s výjimkou středních škol ve velmi dobře sociálně promíšených čtvrtích už v Británii v podstatě neexistují všeobecné střední školy. Skutečností je to, že pod tlakem středostavovských rodičů, pod tlakem tržních reforem konzervativního ministra školství Kennethe Bakera se většina středních škol vrátila k předchozímu systému, kde na jedné straně existují prestižní "grammar schools" a na druhé straně druhořadé "secondary modern schools", s dodatečnou nevýhodou, že selekci žáků nyní provádějí realitní kanceláře: středostavovští rodiče si totiž kupují domy a byty v oblasti, do níž patří nové "grammar schools".

Druhou důležitou věcí je to, že v jednom ohledu pohlížejí Holanďané do Británie se závistí: v Británii dosud existuje infrastruktura všeobecných škol. Nejhorším holandským problémem je to, že i když jsou jednotlivé školské vyučovací kategorie součástí téže školy, konají se ve skutečnosti v různých budovách na různých místech komunity. Každá budova se tak stává domovem pro určitou vzdělávací kategorii: Holanďané by byli daleko raději, kdyby mohli vyučovat žáky ve všech čtyřech kategoriích pod jedinou střechou.

I kdyby však Británie byla ochotna přijmout holandský systém, ještě stále zůstává velký problém, je to nejzávažnější problém britského školství. Je to problém třídního rozrůznění společnosti.

Pohlédněme zpět na britský zákon o školství z roku 1944, který vytvořil z britského systému školské selekce skutečnou katastrofu. Na papíře to vypadalo docela dobře. Byl to systém, který měl poskytnout různý druh vzdělání různým dětem, chtěl vytvořit celé kompletní vzdělání, zaměřené prakticky a končící technickým vzděláním na polytechnikách. Vize se nikdy neuskutečnila, protože polytechniky buď nebyly založeny, anebo byly sloučeny s jinými školami a středostavovské "grammar schools" jim odčerpaly finanční prostředky.

Británie je nejvíc třídně rozdělenou společností v západní Evropě. V první části tohoto seriálu jsme citovali výrok z analýzy britského ministerstva financí z roku 1999: "To, že dítě začne chodit do školy, nezlikviduje podstatný rozdíl v předškolním vývoji dětí mezi dětmi z normálních a z deprivovaných rodin." Tato věta shrnuje více než padesát let opakovaného selhávání britského školství.

Tato věta je také triumfem pro třídně rozdělenou politiku, neboť britské střední vrstvy mají obrovskou moc ovládnout nejkvalitnější části britského školského sektoru.

Nynější britská vláda vytvořila některé užitečné iniciativy. Vynikajícím příkladem je projekt Sure Start, v jehož rámci má být postaven most do školy pro malé děti z chudých rodin. Jenže takovéto projekty existují v chaosu improvizace ve školství, v rámci strategie, kterou rozbil politický kompromis.

Nedostatek peněz

Na všech úrovních volá britské školství po dalších financích, aby bylo odstraněno chronické podfinancování z let vlády konzervativců. Jak jsme dokázali letos v březnu, nových 19 miliard liber, které pro školství slibuje ministerstvo školství, je jen směsicí účetních triků, které kamuflují dopad konzervativní fiskální politiky ve školství.

Neochota ministerstva školství vrátit se až k samotným kořenům problému a otevřít se dosud nemyslitelným myšlenkám je něčím víc než pouhým nedostatkem imaginace či absencí intelektuální energie. Je to součást hlubokého politického ústupu. Britské školství ovlivňuje spousta politiky, ale není to politika osvícená, není to včlenění morální strategie nebo společenské spravedlnosti do veřejného života, převažuje bratříčkování a kamarádšoftství či ironická pošetilost parlamentního hřiště.

V nynější situaci by byl každý pokus zavést do britských škol systém takových selektivních vyučovacích kategorií, jaké existují v Holandsku, bezpochyby poničen či úplně zlikvidován. Pokud se osoby ve vedení britského ministerstva školství chovají jako školští zrádci, quislingové, kteří ustupují nepřátelům sociální spravedlnosti ve školství, nenajdou u sebe odvahu přijmout dosud nemyslitelné myšlenky, nebudou bojovat ve skutečných bitvách, nezachrání britské školy od neúspěchu a nepomohou jedněm z nejvíce deprivovaných dětí v Evropě.

Reakce hlavního inspektora britských škol Chrise Woodheada a ministra školství Davida Blunketta na tento seriál najdete na adrese educationunlimited.co.uk.

Zástupci Dětí Země se během návštěvy náměstkyně ministra životního prostředí, Ing. Evy Tylové budou snažit řešit sporné problémy dotýkající se vlivu spalovny na životní prostředí i na ekonomiku nakládání s odpady v Liberci. Obě věci spolu totiž navzájem souvisejí. Společnost Termizo se snaží ve vlastním ekonomickém zájmu stále více buďto měnit zákony na ochranu životního prostředí anebo v nich přinejmenším hledá skuliny. Děti Země očekávají se Ing. Jiří Drda se v průběhu dnešní návštěvy pokusí využít svého politického vlivu, aby získal pro Termizo určité výhody.

"Za smutný považujeme fakt, že na špatně odhadnutý podnikatelský záměr doplácí nejen životní prostředí, ale i kapsy libereckých občanů. Nemyslíme si totiž, že by nebyli ochotní odpad třídit, aby pak bylo možné jej zrecyklovat nebo kompostovat. Navíc by je to možná stálo méně," shrnuje provázanost ekonomických a ekologických dopadů provozu spalovny předseda Dětí Země, Jindřich Petrlík.

Podrobnější rozbor jednotlivých aspektů i témat, kolem nichž se zřejmě bude točit diskuse během dnešní návštěvy náměstkyně Tylové najdete v příloze k této tiskové zprávě.

Co Dětem Země na spalovně vadí?

Přílohy:

Ministerstvo životního prostředí a spalovna - ekonomika

Jako určitou formu ekonomické pomoci lze vidět i to, že Česká inspekce životního prostředí vydala souhlas se spalováním nebezpečných odpadů, aniž by požadovala vydání rozhodnutí o změně využití stavby. Ekonomicky spalovně přeje regionální liberecké pracoviště MŽP ČR, které zrušilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí o udělení pokuty 50.000,- Kč, která byla i tak při dolní hranici limitu.

Ekologické souvislosti

Emisní limity pro dioxiny ze spaloven komunálních odpadů platí na úrovni 0,1 ngTEQ/m³ nejen ve většině zemí EU, ale i například v Chorvatsku či Maďarsku.

Dioxiny a další nebezpečné látky (např. těžké kovy) produkované spalovnou nekončí ovšem jen ve vzduchu. Obsahují je i odpady produkované spalovnou - struska, škvára, popel, popílek a filtrační koláč. S výjimkou filtračního koláče jdou tyto odpady na skládku v Košťálově spolu s komunálními odpady. Po spálení zbude čtvrtina hmotnosti původního odpadu, ale s nakoncentrovanými škodlivými látkami, kterou je nutné uložit na skládky (tak jako u jiných spaloven).

Další ekonomické souvislosti

Primátor Liberce i jeho zastupitelstvo by měli usilovat o to, aby se ekonomického vazalství zbavili. Jinak nebude možné dosáhnout levnějšího a zároveň ekologičtějšího způsobu nakládání s odpady v Liberci.

Spalovna se dostala pod ekonomický tlak díky nadhodnocení kapacity a podcenění nároků na vybavení nejlepší dostupnou technologií z hlediska vlivu na životní prostředí. Ten ji teď nutí, aby šetřila každý statisíc i za cenu poškozování životního prostředí a pohybu na hraně zákona, ne-li přímo za ní. Docílila toho, že směs popílek a škvára byla přeřazena na základě jednoho rozboru do kategorie odpadu, který může být ukládán na skládku spolu s běžným komunálním odpadem. Ušetří tak ročně 15 milionů korun. Kdyby společnost Termizo musela na skládku nebezpečných odpadů ukládat alespoň toxičtější popílek (což by podle posledního rozboru měla), zaplatila by ročně cca. 850.000,- Kč namísto zhruba 33.600,-, které zřejmě platí nyní.

O peníze se jedná i ve druhém sporném případě z poslední doby: snaha o pálení nebezpečných odpadů ze zdravotnictví a dalších odvětví (sorbenty, čisticí tkaniny apod.). Za pálení nebezpečných odpadů se platí více nežli za komunální odpad. Je to také z pálení odpadů jediná oblast, která není prodělečná.

Politické pozadí

Vladimíra Bošková, OSOP

Komunističtí funkcionáři ovšem v pudu sebezáchovy ohledně vlastního zdraví zároveň stanovili i II. atestaci, na kterou se lékař má doškolovat tři až pět let - protekční pacient věděl, ke komu jít s nemocí. Nicméně i neprotekční pacient se relativně mohl domáhat přezkoumání zdravotního stavu na výše postaveném zdravotnickém pracovišti pod dohledem druhoatestovaného lékaře.

Po roce 1989 u nás žádný ministr zdravotnictví nesmyslný a hazardní systém doškolování lékařů netransformoval do západní podoby tak, aby pro základní zdravotní péči existovala jen jedna "atestace", avšak po mnohem delším a hlubším praktickém výcviku (šest let a více předmětů). Zatímco na Západě smějí lékaři provádět shodné výkony u pacienta jen na základě stejného doškolování (bez výjimky), u nás přetrvala praxe, kdy některé stejné výkony (např. stanovení diagnózy a indikování operace) provádějí velmi rozdílně vzdělaní lékaři (jeden 2,5 roku doškolení, druhý 5 let). Prvoatestovaným lékařům např. chybí znalost diferenciální diagnostiky, bez níž se lze častěji mýlit v odhadu příčin nemoci.

Místo aby polistopadoví ministři zvedli laťku vzdělávání českých lékařů, tiše dovolili lékařské komoře podmínky doškolování ještě dále změkčovat. Lékaři chtěli rychle privatizovat a provádět výkony u pacienta za více peněz. Bývalý prezident ČLK Bohuslav Svoboda přiznává, že do roku 1993 získalo licenci dva tisíce prvoatestovaných lékařů, jimž bylo prominuto další doškolení na II. atestaci (začali vykazovat zdravotním pojišťovnám výkony odborníků s druhou atestací za více peněz). Mluvčí ČLK Michal Sojka však tvrdí, že B. Svoboda lže, neboť do roku 1993 dostalo licenci zhruba 6600 pouze prvoatestovaných ambulantních specialistů. "Nebylo výjimečné, že licenci dostal lékař několik dnů po absolvování první atestace, tedy pouze po třech letech praxe," uvádí M. Sojka.

Ačkoli se B. Svoboda zaštiťuje tvrzením, že po roce 1993 již komora vydávala licenci jen lékařům s dvěma atestacemi, M. Sojka poukazuje na množství výjimek udílených představenstvem komory. Nynější vedení ČLK se domnívá, že problém řeší současný nový licenční řád, podle něhož se absolventi LF stanou plnohodnotnými lékaři na základě jediné atestace po šesti letech doškolení. Zůstává však nedořešen problém s prvoatestovanými doktory, kteří po 2,5letém povrchním zaškolení v minulosti mohli upadnout do průměrné či podprůměrné rutiny. A zůstává nedořešen i fakt, že rozhodnutí lékařské komory (licenční řády) jak v minulosti, tak v současnosti bylo a je v rozporu s platnými právními předpisy. Vyhláška MZ ČR o zdravotnických pracovnících totiž neumožňuje manipulovat s atestacemi lékařů, jak se stalo a i dnes děje, a nedovoluje činit ty výjimky ze vzdělávání, které dělala komora a tolerovali polistopadoví ministři zdravotnictví.

Ukazuje se, že ministři zdravotnictví - lékaři i vedení ČLK mají menší pud sebezáchovy, než jaký měli komunističtí funkcionáři. Ostatně oni půjdou v roli pacienta k lékaři, jehož léčebné výsledky znají. Občané odborné schopnosti lékařů neznají. Skutečnost, že současný ministr Bohumil Fišer v oficiálních stanoviscích MZ ČR popírá kvalitativní rozdíl mezi různě atestovanými lékaři (aby méně kvalifikovaní specialisté dosáhli na vyšší peníze), oslabuje právo pacientů žádat při pochybnostech přezkoumání zdravotního stavu na erudovanějším pracovišti. Přitom existují výrazné signály o mnoha případech chybného diagnostického a léčebného postupu - jen Občanské sdružení na ochranu pacientů jich každoročně eviduje stovky, z toho v řadě z nich byla nízká erudice lékařů potvrzena soudními znalci či znaleckými komisemi při fakultních nemocnicích.

Ministr zdravotnictví si musí uvědomit, že ze zákona odpovídá občanům za kvalitní zdravotní péči a tuto odpovědnost z něho nemůže sejmout žádný lobbistický tlak jeho kolegů v bílém plášti. Činnost komory je nutné podřídit stejné vnější kontrole, jak je tomu na Západě, kde vláda má možnost prohlásit její rozhodnutí za protiprávní, pokud jsou v rozporu s právními předpisy.

Vladimíra Bošková

 ..................... ...........................................
 datum                 podpis


 .................................................................
 jmeno, rok a misto narozeni


 ..................... ...........................................
 Rodne cislo           Adresa cislo, ulice
 (nemate-li rodne
 cislo, ponechte
 nevyplneno)


 .................................................................
 Mesto, stat, PSC (Zip Code)

František Roček

1. Spolu s T. Pecinou si také myslím, že existuje presumpce neviny. "Dokud nebude Ondřej Giňa pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, neexistuje důvod, proč by neměl moderovat Události. Nesouvisí to ani v nejmenším s jeho "pozitivní diskriminací"..., ale je to užitečná prevence před pokušením moci manipulovat veřejnoprávní média," uvádí Pecina.

2. Jedná se především o presumpci neviny obecně. Jestli je Giňa ředitelem výrobny okurek, řidičem tramvaje nebo televizní hlásnou troubou je jedno. Ale na druhé straně se objevil v tisku i komentář, v němž bylo argumentováno, že je vlastně veřejný činitel, ne jen zaměstnanec s gáží... Upřímně řečeno nevím, ke kterému z těchto dvou názorů se přiklonit, ale spíše se přikláním k presumpci neviny.

3. "Třetí aspekt věci je policejně-politický... pravděpodobnost, že policejní stíhání nebo nestíhání souvisí víc než s kriminální aktivitou pachatele s ohledy, řekněme, politickými nebo interně policejními, je vysoká: připomeňme si, jako pars pro toto, případ Zdeňka Zukala z TV Nova. Proto je velmi pravděpodobné, že i Giňovo stíhání mělo takovou motivaci. O tom, že může jít o reakci na romský exodus, svědčí o tom mimo jiné i souběžné policejní akce proti dalším romským aktivistům i proti některým novinářům, zejména těm, kteří poskytují informace o situaci romské menšiny do zahraničí. Nemáme informace o všech těchto případech, ale charakteristický byl postup policie vůči Janu Čulíkovi," píše Pecina.

3.1. Politickou motivaci předpokládám, že byla, resp. nemohla nebýt, pokud přijmeme jako fakt, že Giňa byl součástí politiky, působil politicky v širším kontextu společenství. Starší Giňa je mj. i autorem podivných obviňování. Z jeho "pilnosti" bylo také vedeno vyšetřování, zda policisté (v roce 1999) něco spáchali (V deset hodin dopoledne 23. března vstoupili policisté do domovů romských aktivistů za občanská práva v městě Rokycany. Prohledali je a "obvinili" aktivisty, že spolupodepsali protest proti starostovi města - viz BL - 9.3.2000 - Jak Britské listy policie asi moc nevyšetřuje).

Nakonec se omluvila i ambasáda USA, že v souhrnu hříchů, kterými se Češi zrasistili na nečeších uvedli nepravdivou zprávu o rokycanském incidentu, neboť sáhnuli do neoficiálním zdrojů a vytáhli čolka...!

Je zcela logické, že na staršího Giňu má hodně lidí pifku (i oprávněně) a tak v rámci svých pravomocí či pracovní náplně prostě udělali kontrolu papírů spojených s jménem Giňa a našli co našli (pokud skutečně našli, co říkají, že našli). Potvrdila se jen stará pravda: chce-li někdo jít s někým do sporu, musí počítat s tím, že ten druhý si na něho najde také něco. Hledání škraloupů ze starých šanonů je také oblíbenou oprátkou na politiky v předvolebních bojích...

3.2. Že by se jednalo o souběžnou akci proti G. a zároveň i Čulíkovi?

Psal jsem již 9.3. do BL, že se jednalo asi jen o to, že když na základě výroků pana Gini staršího v českých novinách městské zastupitelstvo Rokycan rozhodlo dát na Giňu podnět na Okresní státní zastupitelství v Rokycanech, tak holt když vyšetřovací spis dostal praporčík Vlček ze Zbiroha, chtěl od Čulíka rutinní podání vysvětlení, když už se v BL objevil článek, v němž se objevily údaje o tom jak Giňu v Rokycanech moří.

Osobně se domnívám, že dotaz byl zbytečný, protože z toho, co bylo v BL uveřejněno, vyplývá, že BL byly jen otevřeným nosičem oficiální tiskové zprávy a za to, zda je tisková zpráva pravdivá či ne, nesou zodpovědnost její signatáři, ne BL.

Jednalo se (podle mého osobního názoru) asi spíše o to, že úřední šiml potřeboval (chtěl?) mít kompletní svědectví od všech, kteří mediálně přišli aktivně do styku s nepravdivým giňovským žalováním.

Jestli někomu (něčemu) leží Britské listoví v žaludku, tak těžko použije jako klacku pověst o Giňotrpění v Rokycanech, kterou 25. března 1999 přetiskly Britské listy - v angličtině a v češtině jako oficiální provolání Romského národního kongresu, "střechové organizace hnutí evropských Romů za lidská práva", jehož ústředí je v Hamburku, proti údajnému útlaku Romů v Rokycanech.

V tom jsem optimista.