Případ Ondřeje Gini: Standardní procedura nebo přehlídka pokrytectví s pachutí politických her?
Následujícímu příspěvku musím cosi předeslat: Nikdy mě nenapadlo, abych hodnotil Ondřeje Giňu ml.
na základě jeho etnického původu, v kladném ani v záporném smyslu. Byl to pro mě moderátor jako
každý jiný, jen snad - po profesionální stránce - o něco lepší než většina jeho kolegů z ČT.
Nyní musel Giňa z obrazovky odejít, a jak se zdá, jeho kariéra v České televizi je u konce.
Je totiž podezřelý, že v minulých letech pobíral neoprávněně sociální dávky a dopustil se tak
trestného činu.
Kauza Giňa má víc aspektů.
O vině a nevině může rozhodnout jedině soud, a vzhledem ke stále poněkud slimáčí svižnosti české
justice k pravomocnému rozhodnutí, zejména budou-li využity všechny opravné prostředky, nedojde dřív než
za rok nebo rok a půl. Má vedení České televize právo ponechat moderátora Giňu do té doby
"v karanténě"? V žádném případě nesmí z toho důvodu Giňu propustit, snížit mu plat nebo mu
přidělit méně kvalifikovanou práci - to by bylo porušením zákoníku práce a důvodem k dalšímu
pracovně-právnímu sporu, kde má žalující strana slušné šance na přiznání odškodného (prvním je
propuštění Zdeňka Šámala). Televizi zbývají jen dvě možnosti: buď po dovolené Giňu vrátit do
pozice moderátora Událostí, anebo mu přidělit jinou, stejně významnou práci.
Moderátoři hlavní zpravodajské relace jsou výkladní skříní každé televize a Ondřej Giňa spolu
s Jolanou Voldánovou byli jedinými ze šestice moderátorů Událostí, kteří dokázali
vyhovět vysokému profesionálnímu standardu. Proto by Giňův návrat na obrazovku - minimálně do
vynesení pravomocného rozsudku v jeho případě - kvalitě a prestiži České televize nijak
neuškodil, spíš naopak (nehledě na to, že v případě rozhodnutí Giňu "sundat" by musela
z obrazovky odejít i předlistopadová moderátorka Marcela Augustová, protože je-li podezření z trestného činu
důvodem k zákazu moderovat Události, nemůže jím logicky nebýt ani osobní diskreditace
podobného druhu).
Druhý aspekt miluje okázalé, nevkusné obleky a jmenuje se - ano, hádáte správně - Bohumil Klepetko. Tento dlouholetý televizní harcovník, velmi snaživý,
ale s viditelným nedostatkem talentu a inteligence, se nyní stal šéfredaktorem zpravodajství
a Giňovým přímým nadřízeným. Z Klepetkova hlediska byla Giňova blesková kariéra nespravedností:
to, co se sám učil několik let, zvládl Giňa za několik měsíců, a na rozdíl od Klepetka Giňovi
nikdy nehrozilo, že se stane terčem parodického zpracování (vzpomeňme Martina Dejdara a jeho
mistrovskou kreaci "královský masmediální zpravodaj Krutibrko", pro niž byl Klepetko nepochybně
vzorem).
Jen schopný šéf snese schopné podřízené, a do té kategorie Bohumil Klepetko rozhodně nepatří;
proto využil první příležitosti, aby se úspěšnějšího a hlavně nadějnějšího konkurenta zbavil.
Třetí aspekt věci je policejně-politický. Institucionální reforma českého policejního sboru byla
jedním z největších neúspěchů transformace: policie nemá dostatečný rozpočet, aby zaplatila
schopné lidi a opatřila jim adekvátní techniku, působí ve společenské atmosféře neustálého zesměšňování a ostrakizace a kromě
jediné výjimky, krátkého působení Václava Grulicha, neměl resort zatím štěstí ani na kompetentní
a efektivní ministry vnitra.
Taková policie není důvěryhodná a pravděpodobnost, že policejní stíhání nebo nestíhání souvisí
víc než s kriminální aktivitou pachatele s ohledy, řekněme, politickými nebo interně policejními,
je vysoká: připomeňme si, jako pars pro toto, případ Zdeňka Zukala z TV Nova.
Proto je velmi pravděpodobné, že i Giňovo stíhání mělo takovou motivaci. O tom, že může jít
o reakci na romský exodus, svědčí o tom mimo jiné i souběžné policejní akce proti dalším romským
aktivistům i proti některým novinářům, zejména těm, kteří poskytují informace o situaci romské
menšiny do zahraničí. Nemáme informace o všech těchto případech, ale charakteristický byl postup
policie vůči Janu Čulíkovi.
Jana Čulíka nejprve telefonicky kontaktoval člověk, který se představil jako policejní
vyšetřovatel a požádal ho o informace v souvislosti se zprávou romské tiskové agentury, které BL
uveřejnily. Je to velmi neobvyklý postup policejní práce, už proto, že volající nemůže svou
totožnost nijak doložit, a Čulík proto žádost odmítl. Rokycanská policejní mluvčí poté uvedla
pro Mladou frontu Dnes, že policie požádá v souvislosti s vyšetřováním Jana Čulíka o právní
pomoc (jinými slovy o výslech) britské kolegy.
Jaký byl další vývoj, není známo, ale dá se předpokládat, že pokud vůbec byla žádost odeslána,
britská strana ji odmítla, protože pomoc poskytuje pouze v případech, které jsou trestné i ve
Velké Británii (a o takovou záležitost tu evidentně nešlo).
V souvislosti s tím jsem se obrátil na vládního zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla, avšak ten
vůbec nereagoval a potvrdil tak hypotézu, že se jedná o akci, která se rozhodně neděje za zády
jeho vlády (a že sám je, minimálně v tomto případě, spíš než čím jiným zmocněncem kočky pro práva myší).
Je-li tomu tak, jak se jeví z těchto poznatků, státní moci nejde o vyšetření záležitosti,
ale chce prostě ukázat romským iniciativám a novinářům tvrdou roku; pokud nám nebudete dělat
problémy, Romové nebudou z České republiky emigrovat a do zahraničí neproniknou žádné zprávy
o jejich diskriminaci, necháme vás na pokoji. Pokud ne, ve vězení je místa dost.
Kauza otce a syna Giňových je jednou zastávkou na této cestě, a její výsledek tedy závisí zejména
na politických ohledech.
Ale dál už povídat nebudu, dál už neumím... tedy, přesněji řečeno, umím, ale, jak laskavý čtenář jistě
pochopí, nerad bych články pro příští číslo Britských listů připravoval ve vazební cele (řekněme
pro přechovávání drog nebo dětské pornografie, tedy zločinů, které policie celého světa
v takových případech s oblibou - protože nejsnáz - "dokazují").
Děti, pro něž je škola k ničemu
Další drastický seriál o situaci v britském
školství publikoval v deníku Guardian reportér Nick Davies. Tato
první část vyšla 10. července 2000.
Na plivání je jedna dobrá věc: člověk tím zabije čas. Je
ráno, asi devět hodin, na ulicích jižního Londýna se už
školní autobusy zbavily svého náklady a školní hřiště
oněměla. Tady nahoře, v horním patře věžáku, začal den
tak, jak začíná pokaždé, Karen a Philly a Annie May a
ostatní sedě na podlaze, vydlážděné černými
dlaždičkami vedle výtahu, kouří, sledují, jak míjejí
minuty a cvičí se v plivání.
Dřív se snažily lelkovat v nákupních střediscích, ale tam
je otravoval zákon. Na ulicích je to podobné.
Někdy zajdou domů k Phillovi - jeho mamince je to jedno,
stejně leží celý den v posteli. Ale většinou sedí
každé ráno tady ve věžáku a když začne být
příliš zima, protože sem fouká vítr z otevřených
pavlačí, zajdou si dolů na sídliště a tam mezi psími
výkaly a květináči, vyplněnými vajgly z cigaret,
shromáždí určité množství papírových odpadků,
přinesou ho nahoru a na odpočívadle věžáku si rozdělají
oheň a pak sedí a dívají se na kouř. Den v životě
záškoláků.
Je to lepší než škola a jak dopoledne míjí, sedí a
někdy hovoří, ale většinou ani ne. Když sem začali
poprvé chodit, hráli si ve výtahu. Byla to dost nezajímavá
hra: zmáčkout knoflík, počkat, až výtah přijede,
nastoupit, pak se začít chovat divoce - skákat nahoru a dolů co
nejsilněji a kopat do zdí a do podlahy a mlátit do nich pěstmi -
pak čekat, až někdo v nějakém jiném patře výtah
zavolá, a doufat, že nebude fungovat.
Tady nahoře ve věžáku, kde sedí půltuctu mlčenlivých
dětí, je lehké si představovat, že jde jen o malý problém.
Na první pohled to potvrzují oficiální statistiky. Britská
vládní "audit commission" (auditní komise) konstatuje, že v
Británii je každoročně trvale vyloučeno ze škol asi 12 000
dětí a dalších 150 000 dětí je ze školy vylučováno
dočasně. Není to ideální, ale je to jen mizivý zlomek
celkové školní populace. Auditní komise také uvádí, že
každoročně z osmi milionů britských školních dětí
chodí za školu jeden milion dětí. Ale mnoho těchto absencí
je jen na jediný den.
Tyto počty neříkají nic o dětech, které jsou ze
škol "očištěny" - ze škol je vylučují ředitelé,
kteří je oficiálně nezaznamenávají jako případy
vyloučení. Tyto statistiky nic nevypovídají o dětech které
se dostaví do školy, aby byla zaznamenána jejich přítomnost, a
pak hned ze školy odejdou. A zejména ignorují všechny děti,
které nechodí do školy, ale které se z různých důvodů do
statistik nezaznamenávají.
Zjevně existuje obrovský rezervoár žáků, jejichž
absence ze školy je schvalována rodiči, kteří je chtějí
mít doma jako pečovatele o sourozence, anebo jde o rodiče,
kteří prostě projevují nezájem o to posílat děti do
školy. A dál existují nesčíslné tisíce dětí, které
nejsou zaregistrovány v žádné škole, protože jsou mimo
systém: většinou v důsledku toho, že jejich rodiny vedou
nestabilní život: jejich rodiče jsou bezdomovci a vyhýbají se
úřadům, protože se obávají, že jim budou děti odebrány
a umístěny do institucí sociální péče. Nejsou schopni si
poradit s byrokracií nových Místních školských
úřadů;klopýtají z jednoho katastrofálního sídliště
na jiné a školské úřady prostě ztratí o nich přehled:
patří mezi ně 2500 dětí, jimž podle Refugee Council,
britské Rady pro uprchlíky, je protizákonně odpíráno
vzdělání; jsou to dět kočovníků; jsou ve vězení.
Ale problémem nejsou počty. Člověk začne skutečně
vidět rozsah celého problému teprve tehdy, když si poprvé
povšimne, co za tím vším leží. Existují dvě
ústřední pravdy: zaprvé, že celá věc má daleko méně
společného s disciplínou než s epidemií emocionálního
poškození, zejména u oněch 30 procent britských dětí,
kteří žijí v chudobě; zadruhé, že tyto děti jsou
nejviditelnější součástí ústředního problému
našich škol, jak totiž vyučovat "odcizené" děti, kteří
nevidí v učení žádný smysl; jak je přesvědčit o
myšlence, která kdysi bývala živá, že je totiž
vzdělání přirozenou únikovou cestou z chudoby.
Vraťme se zpět do věžáku. V poledne pár těch
dětí odešlo, šly si hrát do autobusů. To taky není moc
dobrá hra. Nastoupíte do autobusu bez lístku a zkoumáte, jak
daleko dojedete, než vás z autobusu vyhodí. Pak jdete domů
pěšky anebo nastoupíte do jiného autobusu, pokud vás to
baví.
Teď přišly další děti. Mají všechny stejný druh
tváře, bez radosti a se stejnými příběhy.
Poslouchejte Karen, opřenou zády proti zdi výtahu,
nesoustředěná, bezcílná, beznadějná, je to právě
taková záškolačka, z nichž má britský ministr školství
David Blunkett noční můry - nechodí do školy pravidelně už
od 11 a teď je jí 14 let. Když jí bylo sedm, její otec začal
užívat heroin a kokain a matku na to naučil také. Do té doby
byl život normální. Měli hezký dům, v kuchyni bylo jídlo,
Karen chodila do školy. Ale matka i otec se rychle rozložili a Karen
a tři její mladší sestry vzali s sebou.
Tatínek ji učil krást. Vždycky zaklepala na dveře,
holčička z mezerami v zubech, a když někdo otevřel,
požádala o skleničku vody a utekla, jestliže ne, tatínek
rozbil okno, oba vlezli dovnitř a odnesli, co mohli. Nakonec ji za to
zavřeli, bylo jí 11 a strávila 36 hodin v cele. Říká, že v
domě nebylo žádné jídlo, a když chtěla nakrmit své
sestry i sebe, musela si půjčovat peníze od kamarádů anebo
jíst u jiných lidí anebo krást v obchodech anebo hledat jídlo
v popelnicích. Doma neměli ani elektřinu, ani topení. Maminka a
tatínek jen brali drogy a dívali se, jak míjí čas.
Karen se stala náhradní matkou, živila ostatní tři
děti a starala se o ně. Nejprve, když přestala chodit do
školy, vodila do školy alespoň tři ostatní, ale pak to na ni
bylo příliš mnoho, tak všichni přestali. Občas přišla
sociální pracovnice a bušila na dveře, ale maminka jim řekla,
aby byli zticha, a tak sociální pracovnice zase odešla. Když
chodily ze sociálního úřadu dopisy, rodiče je ignorovali.
Nakonec zavřeli tatínka do vězení - dostal čtyři roky za
vloupání. A matka zůstala sama, se čtyřmi dětmi a se
závislostí na heroinu. A tak je to i teď.
Ale proč nechce sedět ve škole? Protože je si jistá,
že to nemá smysl, příliš se bojí, že selže, je
příliš rozhodnutá dávat najevo svůj nezájem. Je
příliš rozhněvaná a příliš cynická - je příliš
emocionálně poškozená.
Když nejsou tady ve věžáku, Karen a ostatní tráví
většinu svého času pod starými železničními oblouky,
které byly proměněny v jakýsi útulek pro mladé lidi. Vede to
tam psychoterapeutka jménem Camila Batmanghelidjhová, kterou pohnala
k soudu její stavební spořitelna, protože Camila přestala
splácet svou hypotéku a peníze začala vydávat na založení
tohoto klubu pro děti pod železničními oblouky.
Batmanghelidjhová odhaduje, že každé třetí dítě
ve vnitřních čtvrtích britských měst trpí určitými
emocionálními poruchami či poruchami chování. Do klubu pod
její železniční oblouky chodí denně několik stovek
dětí. Žijí, konstatuje, ve stavu "emocionálního chladu". A
tohle právě je skrytým jádrem problému toho, co politikové
bagatelizují jako pouhé záškoláctví či vylučování ze
školy pro špatné chování.
Loni konstatoval britský Národní statistický úřad,
že 10 procent britských dětí trpí mentálními poruchami -
úzkostmi, depresí, obsesemi, klinicky signifikantními poruchami
chování a hyperaktivitou - ale ta statistika zakryla skutečnost,
že mentální poruchy se převážnou měrou vyskytují u
dětí chudých lidí.
Britský národní statistický úřad zjistil
například, že dvacet procent dětí v rodinách, kde jsou oba
rodiče nezaměstnaní, má nějaký duševní problém.
Úřad také zjistil, že u dětí s těmito nemocemi existuje
čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou chodit za
školu, než u jiných. U těchto dětí také byly třikrát
pravděpodobnější specifické potíže s učením,
třikrát pravděpodobněji vyžadovaly tyto děti specializovanou
školskou pomoc a desetkrát pravděpodobněji se dostaly do
konfliktu s policií. To všechno je spojeno s těmi druhy
chování, v jejichž důsledku jsou děti vylučovány ze
školy.
Když je dítě nešťastné, má to vždycky
konkrétní důvod. Jedna čtrnáctiletá dívka, která se
pohybuje mezi věžákem a železničními oblouky
Batmanghelidjhové, začala pracovat jako pouliční prostitutka.
Zdá se, že to dělá na příkaz své matky, která
potřebuje peníze. Jeden jedenáctiletý chlapec bydlí u své
stárnoucí babičky, protože ho jeho rodiče nechtějí, dále
sem chodí patnáctiletá dívka, jejíž maminka zemřela už
před lety na rakovinu, tatínek prodává drogy, o dívku se
přerušovaně staraly sociální služby a ve třinácti měla
svůj první potrat. Jiné třináctileté dívce dává
postarší muž peníze za sex, dva bratři ve věku 17 a 11 let
prodávají drogy, dvanáctiletá dívka nedávno nalezla svého
otce, jak je v bezvědomí poté, co přebral drogy - byla nyní
poslána ke své matce, která se netají s tím, že se o ni
nechce starat.
Strategie britského ministra školství Davida Blunketta je
založena na zásadě, že se britské školství má "starat o
všechny". Blunkett zavedl složitý balík klacků a mrkve,
jehož cílem má být přesvědčit školy i školské
úřady, aby dostaly záškoláky zpět do školy. Chce, aby do
roku 2002 poklesly záškolácké statistiky o 30 procent: všechny
střední školy i všechny školské úřady dostaly
konkrétní cíl. Blunkett vyplácí nové granty na podporu
žáků tak, aby tisíc škol mohlo vytvořit jednotky
vyučovací péče a splnit ministerstvem stanovené cíle.
Jestliže školy tyto cíle nesplní, Blunkett jim granty odebere.
Některé školy také budou dostávat peníze na to, aby
vyškolily zvláštní učitele, kteří budou pomáhat
"odcizeným" dětem. Dal školským úřadům nové pravomoci
odvolávat se proti vylučování dětí ze školy a učinil je
odpovědným za to, aby zaplatily za vzdělání i těch dětí,
kteří budou přesto ze školy vyloučeny. Ministerstvo vnitra
zavedlo pokuty pro rodiče, které neposílají děti do školy a
pravomoci pro policii, aby sbírala záškoláky z ulic.
Taktika
Tato taktika není úplně špatná. Blunkett vydává
dodatečné peníze cíleně na některé nejchudší oblasti.
Například financování pro speciálně vyškolené učitele
je poskytováno prostřednictvím programu "Excellence in cities"
(Vynikající výsledky ve městech), který je zaměřen na
šest metropolitních oblastí. Za vší rétorikou o
disciplíně je realita taková, že mnoho škol se nyní
snaží řešit hlubiné problémy nejvíce "odcizených"
dětí.
Avšak existují dva problémy. Zaprvé, taktika nových
školských jednotek a také zvláštní školicí techniky
ministerstva školství jsou v nejlepším případě
neprokázané a v nejhorším je o nich známo, že selhaly. Pokud
se těmto programům nepodaří změnit způsob, jak se tyto
děti chovají, stane se to že do škol včleníme skupinu
nejdelikventnějších a nejnepřizpůsobivějších dětí
a v britských školách se začne každodenním způsobem
projevovat taková míra násilí, jaké se stala součástí
každodenního života v některých školách ve vnitřních
městech ve Spojených státech.
Druhým problémem, který má ministr Blunkett, je to, že
na jedné straně se snaží přesvědčovat školy, aby
dělaly něco s "odcizenými" dětmi, a na druhé straně
zahájil takové politické iniciativy, které toto úsilí
ochromují. Kromě toho trpí strategie politickým rozhodnutím
nezrušit celý balík reforem, který zavedl koncem osmdesátých
let bývalý konzervativní ministr školství Kenneth Baker.
Jak jsme v tomto seriálu už dokazovali, tato struktura
trestá nejvíce "odcizené" děti: mají špatné výsledky
při zkouškách, jejich školy se propadají žebříčkem
hodnotícím kvalitu škol, středostavovské rodiny
využívají svých profesionálních schopností i svého vlivu
na trhu nemovitostí tak, že přesunují své motivované děti
do škol, kam chodí co nejméně "odcizených" dětí. Jak k
tomu dochází, přesunované děti tím školám odebírají
financování: v upadajících školách zůstává stále
méně motivovaných dětí a je tam stále méně peněz na
jejich výuku, a tak školy dále upadají. Krátce řečeno,
děti chudých lidí chodí do škol s nejnižším rozpočtem.
Toto je nerovnováha, která není odstraněna existujícími
dotacemi pro potřebné děti, které se rozdělují neefektivně
a jsou svou úrovní stejně nedostatečné.
A dále, těmto školám dává ministerstvo školství
přímé pobídky k tomu, aby vylučovaly
nejnepřizpůsobivější děti, aby se tak dostaly výš na
žebříčku kvality škol. Poté, co byly široce zavedeny
Bakerovy reformy počet žáků vyloučených ze škol se za
pět let zvýšil na pětinásobek. Blunkett nezrušil Bakerův
systém, ale pokusil se o protiopatření tím, že učinil pro
školy finančně zajímavé nevylučovat děti. Potíž je,
že ani jedna struktura neposkytuje neutrální rámec, kdy by
škola mohla rozhodovat o budoucnosti dítěte čistě na
základě jeho školských výsledků a chování.
Vraťme se zpět do věžáku a pod železniční oblouky
Camily Batmanghelijhové. Dopoledne už pominulo, pokračuje
odpoledne a nahoře ve věžáku, kde děti nehlídá
Batmanghelijhová, si přítomní konečně našli něco na
práci. Kouří hašiš. Batmanghelidjhová ví, že to
dělají. Ví, že je to součást jejich každodenní rutiny,
dělají to vždycky, když si hašiš mohou finančně dovolit.
A je to ještě horší. Má jedno dvanáctileté dítě, u
něhož v kapse našla krystaly kokainu. Přesvědčuje je, aby to
nedělali, ale nevyvíjí na ně nátlak, protože ví, proč k
tomu dochází: "Používají konopí ke kontrole nálady." A
proč to dělají? Protože jim nikdo s depresí vůbec
nepomáhá. Britský státní statistický úřad sice
zveřejnil světu informaci, že 20 procent chudých dětí je
mentálně nemocných. To nikdo nezpochybňuje (tytéž výsledky
vyplývají z celé řady dalších studií). Ale podivná a
strašlivá reakce této země byla ta, že všichni nad tím
potřásli hlavou a pak se na to skoro úplně vykašlali.
Britská vládní auditní komise loni zjistila, že
méně než polovina zdravotnických úřadů má vůbec
nějakou oficiální politiku pro dušení choroby u dětí. U
těch zdravotnických úřadů, kde taková politika existuje,
existují zároveň nejrůznější nedostatky a křížení
zájmů, takže různé úřady spolu nespolupracují. A
podobně, Státní britský statistický úřad zaznamenal sice
míru duševních chorob u dětí, ale zjistil, že 30 procent
těchto dětí nebylo ani jednou u specializovaného lékaře,
nemluvě o obvodním doktorovi. V britské celostátní
charitativní organizaci Young Minds, která podporuje duševní
zdraví u dětí a mladých lidí, nám sdělil Deb Loeb:
"Nedostatek zdrojů a dlouhé čekací seznamy vyvolávají
doslova zoufalou situaci."
V Británii je celonárodní nedostatek dětských
psychiatrů. Před čtyřmi lety zaznamenalo vedení britského
státního zdravotnictví rostoucí znepokojení ohledně
"fragmentace a omezování zdravotnických služeb,
zabývajících se dětským a adolescentním duševním
zdravím". Letos v červenci nám sdělilo ministerstvo
zdravotnictví, že má v celé zemi jen 180 dětských
psychiatrů a většina z nich pracuje na bohatém jihovýchodě
Anglie (kolem Londýna).
Existuje celostátní sít školských psychologů,
dohromady je jich 1820, ale všichni, kdo v tomt oboru pracují,
konstatují, že byl systém zahlcen hodnocením dětí pro
"certifikáty", v jejichž důsledku dostávají školy
dodatečné dotace pro speciální pomoc pro tyto děti. Brian
Harrison Jenings, tajemník Asociace školských psychologů, uvedl:
"Jsme natolik zahlceni hodnocením dalších a dalších dětí,
že nemáme čas na to realizovat taková opatření, o nichž
víme, že by byla pro ně prospěšná. Jediné, co můžeme
udělat, je, že posíláme tyto děti k někomu jinému a ve
většině případů tito odborníci na tyto děti také
nemají čas."
"Certifikace" děti se stala přímou součástí celého
problému, je ohrožena rozpočtovými škrty a zahlcena
poptávkou. Auditní komise loni zjistila, že jen 48 procent první
verze těchto certifikátů je připravována do 18 týdnů, jak
požaduje zákon. Každé desáté regionální ústředí
britského zdravotnictví nedokázalo nabídnout vyšetření u
lékaře ani do půl roku a v pěti oblastech se čeká
průměrně na hodnocení pro certifikát déle než rok. I
poté, kdy je dítě pro certifikát "zhodnoceno", žádost o
peníze pak jde k místní komisi pro zvláštní školské
potřeby, ale její finance byly natolik seškrtány, že často
může školám poskytnout jen minimální počet podpůrných
hodin.
Baronka Warnocková, jejíž analýza z roku 1978 zavedla
tento systém psychologických certifikací pro nepřizpůsobivé
děti, nyní považuje tento systém za katastrofu. Minulý
měsíc britská vláda zrušila plány na nový zákon, který
měl zcela reorganizovat celou oblast zvláštní školské
pomoci.
Jedinou další odbornou pomocí, které se dostává
"odcizeným" dětem, je pomoc školských sociálních
pracovníků. Stejně jako školští psychologové, i tito
pracovníci jsou naprosto zahlceni obrovským počtem případů.
Každý z nich odpovídá podle Národní nadace pro školský
výzkum za průměrně 3000 dětí. Tato nadace zjistila, že
jsou sociální pracovníci byli často natolik zahlceni
papírováním ohledně záškoláků, že vůbec nemají
čas zabývat se jeho příčinami.
Poškozené děti většinou zůstávají u svých
rodičů, kteří jsou často součástí problému, a u
svých učitelů, kteří mají velmi málo často a nemají
skoro žádné specializované vyškolení.
Je lehké si představovat, že někde jinde existuje
nějaká bezpečnostní síť a že děti ve věžáku u
výtahu jsou nějakým způsobem netypické. Nejsou netypické. I
jinde jsme našli děti za školou, jejichž život byl
drastickým způsobem poničen a kterým nikdo neposkytuje
efektivní pomoc: jedenáctiletou holčičku v Kentu, která
tráví své večery na sedadle dodávkového automobilu,
zatímco její matka, prostitutka, poskytuje zákazníkům vzadu v
zavazadlovém prostoru sexuální služby; čtrnáctiletá
dívka ve čtvrti Hammersmith v západním Londýně, která
bydlí se svými rodiči bezdomovci v autě, jedenáctiletý
chlapec, také ve čtvrti Hammersmith, kterého našli
opuštěného na letišti v Heathrow; diaspora somálských
dětí, některé z nichž byly svědky toho, jak jejich rodiče
byly zavražděny. Vládní strategie pro záškoláctví a
vylučování dětí ze škol je založena na vnitroškolních
projektech, které se chtějí pokusit poradit si s těmito
poškozenými dětmi. Jestliže se jim to nepodaří, celá
záležitost se rozloží v chaosu. Největším projektem -
jediným, který je koordinován celostátně - je zavádění
speciálních učitelů, mentorů, jako vzoru pro
nepřizpůsobivé děti.
Tato myšlenka pochází ze Spojených států, kde výzkumníci
zjistili, že hnutí Velkého bratra a Velké sestry je opravdu
úspěšné, ale titíž výzkumníci varují, že "tato
zjištění neznamenají, že kladné důsledky funkce mentorů
se dostaví automaticky". Britské ministerstvo školství sice
cituje tento výzkum ve prospěch podpory tohoto projektu, ale dosud
nezavedlo, jako je to praxí v Americe, rigorózní systém
hodnocení dobrovolníků, školení, dohledu a průběžné
podpory. Když britské ministerstvo školství objednalo vlastní
výzkum od Centre for Social Action, výsledkem bylo velmi
vážné varování.
CSA totiž varovalo, že ministerstvo školství musí do
projektu vložit velké množství financí. Po prostudování
projektu zjistilo, že britské ministerstvo školství
nevytvořilo efektivní systém podle amerického vzoru. "Vzniklé
vztahy mezi mentorem a žákem jsou příliš povrchní na to, aby
měly jakýkoliv význam a jejich jedinou hodnotou je pro žáka
to, že se může vyhnout školní docházce a jet s mentorem na
výlet." Středisko uzavřelo: "Je politováníhodné, že
potenciál tohoto projektu byl promarněn nedostatečným
plánováním, nedostatkem financí, nedostatkem komunikace a
absencí filozofické základny, která považuje účast
mladých lidí za hodnotu."
Přesto však tvrdila náměstkyně britského ministra
školství Estelle Morrisová v květnu, že prý už existují
důkazy, že mentorský systém ministerstva školství má
"pozitivní vliv na chování žáků, na jejich školní
docházku a na jejich postoj ke vzdělání." Ministerstvo se
nezmínilo o zprávě CSA, ale uvedlo, že náměstkyně
vychází z důkazů, které připravila National Foundation for
Educational Research. Ve skutečnosti vak zpráva NFER neobsahuje
vůbec žádné statistické důkazy o tom, že by došlo ke
zlepšení školní docházky nebo jakéhokoliv jiného rysu
chování žáků.
Drastické podmínky
Je podivné, že výzkumníci z NFER se rozhodli
neprovádět pohovory s žádnými dětmi, jichž se projekt
týkal, ani nevyužili dotazníků, které některé tyto děti
vyplnily. Namísto toho zpráva cituje pozitivní náhodné
poznámky od některých organizátorů a pak uvádí
průměrnou dobu, jak dlouho děti byly ve společnosti svých
mentorů. Bylo to pouze jedinou hodinu každých čtrnáct dní
během jednoho školního roku, tedy 21 hodin v kalendářním
roce. Srovnejme to se závěry amerických výzkumníků,
kteří studovali projekty, kdy děti strávily během 15
měsíců se svými mentory celkem 120 hodin, a dospěli k
závěru: "Společně trávený čas, jak se zdá, nestačil k
tomu, aby zlepšil špatnou školní docházku, záporné vlivy
na sebehodnocení žákovy osobnosti a vliv 14 nebo více let
života v chudobě. Mentoři sice mohou děti naučit
odpovědnosti a určitým hodnotám mohou s nimi mluvit o tom, jak
je důležité vzdělání a mohou se pokusit udělat všechno,
co je v jejich silách; nedá se však očekávat, že se jim
plně podaří neutralizovat drastické podmínky, v nichž mnoho
těchto adolescentů žije." Co se týče množství různých
školních projektů, není důkazu o tom, zda budou či nebudou
úspěšné. Zjevně mají mnohé tyto projekty dobrý úmysl a
i když některé z nich jsou jen policejními akcemi, jejichž
cílem je přimět záškoláky, aby znovu začali chodit do
školy, jiné jsou imaginativním úsilím jak vyřešit
problémy dětí: Kruhy přátel, kde školy využívají vlivu
(peer pressure) úspěšných žáků téhož věku,
podpůrné týmy pro zlepšování chování, které školí
učitele o tom, jak zvládnout nepřizpůsobivé chování,
podpora od učitelů i od rodičů, skupiny, které vyčleňují
nepřizpůsobivé děti a snaží se je naučit, jak se chovat
jako studenti. Některé školy prokazují povzbuzující známky
pokroku.
Avšak většina těchto projektů trpí potenciálně
obrovskou slabostí. Spoléhají na už přetíženou síť
odborníků, kteří už nyní nemají čas pracovat
efektivně, a tak se snaží poskytovat svou kvalifikaci učitelům
a rodičům a dalším osobám, tito lidé však nemají
specializované vzdělání. Proto nemůže mít jejich úsilí
terapeutický efekt. Učitelé nejsou terapeuti.
Ve školách existuje několik málo skutečně terapeutických
projektů. Například projekt The Place to Be (Tam, kde je dobré
být) vysílá kvalifikované poradce do 28 škol v oblasti
Londýna a podporuje to ministerstvo školství. A existují
soukromé projekty, jako jsou železniční oblouky Camily
Batmanghelidjhové, které se snaží přežít bez jakékoliv
podpory od britského ministerstva sociální péče či od
kohokoliv jiného.
Je-li přístup k řešení problémům "odcizených"
dětí chabý, přístup k "odcizeným" rodičům je ještě
slabší. Jenny Priceová z Asociation for Education Welfare
Managers konstatovala: "Záškoláctví, že by o tom rodiče
nevěděli, je málo časté. Častěji se vyskytují rodiče,
jimž je jedno, jestli děti chodí do školy, nebo jim dovolují,
aby zůstávali doma, hlídali byt nebo se staraly o děti. Tohle je
častější a je daleko obtížnější se s tím
vypořádat."
Při razii v ulicích města Sheffieldu našly úřady v
červnu letošního roku 200 dětí, které měly být ve
škole. 75 procent těchto dětí bylo za školou a rodiče
úřadům za to poskytli "velmi nepřesvědčivá"
vysvětlení. Sociální pracovníci poukazují na to, že
zatímco se dříve vyšetřovalo, když dítě nepřišlo do
školy jen jednou, dnes když rodič napíše dopis, že dítě
nemůže do školy, může držet dítě doma a je velmi
pravděpodobné, že to nikdo vyšetřovat nebude. Pokud přijde
kontrola ze sociálního úřadu, bylo nám řečeno, stačí
se prý schovat za dveřmi.
Proto nyní zavádí ministerstvo školství tvrdší
pokuty a nové kontrakty mezi školou a rodiči, jenže na
problémové rodiče to má jen velmi malý vliv. Setkáváme se
s rodiči záškoláků, kteří spí se svými dětmi na
hřišti, kteří uprchli ze svých domovů před
násilnickými sousedy, kteří propadli drogám, alkoholu anebo
depresi, anebo kteří si trpce stěžují, že se jejich děti
strašlivě bojí šikanování od skupin spolužáků, takže
do školy vůbec nejdou. Když jsme se jich zeptali na vliv nových
pokut a na nové "kontrakty" mezi školou a domovem, jen pokrčili
rameny.
"Závěr je jednoduchý - příliš na vybranou nemáme. Buď prostituci rychle uvedeme do souladu s evropskými zvyklostmi a právem
nebo to po příštích volbách udělá jinak někdo jiný."
Cesky clovicek se rozhorcene taze "EU, nas vzor, vi jak na to! Proc ne my?" a posleze jak slezsky bard neohrozene buraci
sborem: "Prijde cas, zuctujem spolu".
Typicky priklad neznalosti, ktery notovan v zurnalistickem rytmu vseobsahujich blabolu zadne reseni vlastne nenavrhuje.
Pan Jansky netusi, ze v EU neni zadne jednotne zakonodarstvi v oblasti prostituce a kazdy stat unie pristupuje k veci po svem
(a mnozi stejne hloupe jako my).