středa 2. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Případ Giňa:
  • Standardní procedura nebo přehlídka pokrytectví s pachutí politických her? (Tomáš Pecina)
  • Zloděj křičí - chyťte rasisty! (Josef Pospíšil) První část dalšího drastického seriálu o britském školství:
  • Děti, pro něž je škola k ničemu (Guardian) České školství:
  • Mnoho zajíců profesora Kotáska a dobré recepty na kvalitní školství (Jan Marintz) Životní prostředí:
  • Dopis Dětí Země Spolaně (Jindřich Petrlík) Polemika:
  • Jaký zákon o prostituci vlastně chcete, pane Jánský (Jindřich Pařík)
  • Ještě k Pavlatově článku (Richard Piskala)
  • Jsou krásné ženy hloupé? (Vojtěch Polák)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Jan Čulík je tento týden na dovolené, BL proto dočasně rediguje Tomáš Pecina, jemuž byste rovněž měli adresovat své příspěvky, připomínky a kritiku.

  • V dnešním čísle přinášíme mimo jiné anglicky psanou seminární práci studenta londýnské Open University Petra Sládečka (neúspěšného kandidáta na post generálního ředitele ČT v posledním konkursu) zaměřenou na reformu České televize, nazvanou Komunikace a změna. Protože text obsahuje řadu tabulek a grafů, publikujeme ho nikoli jako normální součást BL, ale zvlášť, ve formátu RTF (ke stažení zde jako ZIP - 188 KB, zde bez komprese - 1,1 MB).

    Sládečkova studie rozhodně stojí za pozornost, nejen proto, že autor v ní zdůrazňuje právě ta témata, s nimiž je současné vedení ČT nejvíc na štíru (Chmelíček a jeho lidé neumějí komunikovat a motivovat své podřízené a nejméně ze všeho chtějí změnu), ale dokument je prozíravý a konzervativní v tom, že volí standardní a praxí prověřené manažerské přístupy.

    Mohli (a měli) bychom polemizovat, zda Petr Sládeček se svou nedávnou profesní minulostí v TV Nova a v CME je nebo není vhodným kandidátem na vedoucí funkci ve veřejnoprávní televizi, ale po přečtení jeho studie se těžko ubránit pocitu, že tento muž by byl pro ČT příjemnou změnou: na rozdíl od svého předchůdce, vynálezce šestinohých židlí Jakuba Puchalského, a současného, zatím jen o málo přesvědčivějšího ředitele Dušana Chmelíčka, působí Petr Sládeček dojmem člověka, který má aspoň elementární představu o tom, co znamená řídit hierarchicky strukturovanou organizaci, v níž pracuje několik tisíc lidí a která má složité a často inherentně konfliktní vztahy se svým okolím.

  • Perlou televizní obrazovky tohoto týdne byl zřejmě rozhovor Jakuba Knězů s bývalým manažerem IPB Liborem Procházkou v pondělním pořadu České televize Fakta. Samotný pořad jsem neviděl, nicméně i jeho přepis na stránce Lidových novin je pozoruhodný. Jak Britské listy několikrát upozorňovaly, Libor Procházka patří k nejmocnějším lidem této země a otázky jako "Co teď budete dělat?" nenechávají nikoho na pochybách, jak dobře byl reportér Knězů na rozhovor připraven.

  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Úřad vlády mlčí; to, že existuje jakýsi zákon o  přístupu k informacím je mu jedno? V zájmu vlastní důvěryhodno sti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k  informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková takto zaujaté články ve prospěch Grigorije Javlinského? Je k dispozici finanční audit "agentury Epicentrum" Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo zjevné, jak je financována? Britské listy požádaly Jaromíra Štětinu o rozhovor, aby tyto skutečnosti objasnil. Jaromír Štětina rozhovor odmítl, protože jsou Britské listy "neseriozní", a namísto toho hodlá Jana Čulíka žalovat. Ochota podrobit se nezávislému kritickému zkoumání Britských listů v rozhovoru s nimi však autoritu interviewované osoby posiluje, neochota ji naopak oslabuje.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Případ Ondřeje Gini: Standardní procedura nebo přehlídka pokrytectví s pachutí politických her?

    Tomáš Pecina

    Následujícímu příspěvku musím cosi předeslat: Nikdy mě nenapadlo, abych hodnotil Ondřeje Giňu ml. na základě jeho etnického původu, v kladném ani v záporném smyslu. Byl to pro mě moderátor jako každý jiný, jen snad - po profesionální stránce - o něco lepší než většina jeho kolegů z ČT.

    Nyní musel Giňa z obrazovky odejít, a jak se zdá, jeho kariéra v České televizi je u konce. Je totiž podezřelý, že v minulých letech pobíral neoprávněně sociální dávky a dopustil se tak trestného činu.

    Kauza Giňa má víc aspektů.

    O vině a nevině může rozhodnout jedině soud, a vzhledem ke stále poněkud slimáčí svižnosti české justice k pravomocnému rozhodnutí, zejména budou-li využity všechny opravné prostředky, nedojde dřív než za rok nebo rok a půl. Má vedení České televize právo ponechat moderátora Giňu do té doby "v karanténě"? V žádném případě nesmí z toho důvodu Giňu propustit, snížit mu plat nebo mu přidělit méně kvalifikovanou práci - to by bylo porušením zákoníku práce a důvodem k dalšímu pracovně-právnímu sporu, kde má žalující strana slušné šance na přiznání odškodného (prvním je propuštění Zdeňka Šámala). Televizi zbývají jen dvě možnosti: buď po dovolené Giňu vrátit do pozice moderátora Událostí, anebo mu přidělit jinou, stejně významnou práci.

    Moderátoři hlavní zpravodajské relace jsou výkladní skříní každé televize a Ondřej Giňa spolu s Jolanou Voldánovou byli jedinými ze šestice moderátorů Událostí, kteří dokázali vyhovět vysokému profesionálnímu standardu. Proto by Giňův návrat na obrazovku - minimálně do vynesení pravomocného rozsudku v jeho případě - kvalitě a prestiži České televize nijak neuškodil, spíš naopak (nehledě na to, že v případě rozhodnutí Giňu "sundat" by musela z obrazovky odejít i předlistopadová moderátorka Marcela Augustová, protože je-li podezření z trestného činu důvodem k zákazu moderovat Události, nemůže jím logicky nebýt ani osobní diskreditace podobného druhu).

    Druhý aspekt miluje okázalé, nevkusné obleky a jmenuje se - ano, hádáte správně - Bohumil Klepetko. Tento dlouholetý televizní harcovník, velmi snaživý, ale s viditelným nedostatkem talentu a inteligence, se nyní stal šéfredaktorem zpravodajství a Giňovým přímým nadřízeným. Z Klepetkova hlediska byla Giňova blesková kariéra nespravedností: to, co se sám učil několik let, zvládl Giňa za několik měsíců, a na rozdíl od Klepetka Giňovi nikdy nehrozilo, že se stane terčem parodického zpracování (vzpomeňme Martina Dejdara a jeho mistrovskou kreaci "královský masmediální zpravodaj Krutibrko", pro niž byl Klepetko nepochybně vzorem).

    Jen schopný šéf snese schopné podřízené, a do té kategorie Bohumil Klepetko rozhodně nepatří; proto využil první příležitosti, aby se úspěšnějšího a hlavně nadějnějšího konkurenta zbavil.

    Třetí aspekt věci je policejně-politický. Institucionální reforma českého policejního sboru byla jedním z největších neúspěchů transformace: policie nemá dostatečný rozpočet, aby zaplatila schopné lidi a opatřila jim adekvátní techniku, působí ve společenské atmosféře neustálého zesměšňování a ostrakizace a kromě jediné výjimky, krátkého působení Václava Grulicha, neměl resort zatím štěstí ani na kompetentní a efektivní ministry vnitra.

    Taková policie není důvěryhodná a pravděpodobnost, že policejní stíhání nebo nestíhání souvisí víc než s kriminální aktivitou pachatele s ohledy, řekněme, politickými nebo interně policejními, je vysoká: připomeňme si, jako pars pro toto, případ Zdeňka Zukala z TV Nova.

    Proto je velmi pravděpodobné, že i Giňovo stíhání mělo takovou motivaci. O tom, že může jít o reakci na romský exodus, svědčí o tom mimo jiné i souběžné policejní akce proti dalším romským aktivistům i proti některým novinářům, zejména těm, kteří poskytují informace o situaci romské menšiny do zahraničí. Nemáme informace o všech těchto případech, ale charakteristický byl postup policie vůči Janu Čulíkovi.

    Jana Čulíka nejprve telefonicky kontaktoval člověk, který se představil jako policejní vyšetřovatel a požádal ho o informace v souvislosti se zprávou romské tiskové agentury, které BL uveřejnily. Je to velmi neobvyklý postup policejní práce, už proto, že volající nemůže svou totožnost nijak doložit, a Čulík proto žádost odmítl. Rokycanská policejní mluvčí poté uvedla pro Mladou frontu Dnes, že policie požádá v souvislosti s vyšetřováním Jana Čulíka o právní pomoc (jinými slovy o výslech) britské kolegy.

    Jaký byl další vývoj, není známo, ale dá se předpokládat, že pokud vůbec byla žádost odeslána, britská strana ji odmítla, protože pomoc poskytuje pouze v případech, které jsou trestné i ve Velké Británii (a o takovou záležitost tu evidentně nešlo).

    V souvislosti s tím jsem se obrátil na vládního zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla, avšak ten vůbec nereagoval a potvrdil tak hypotézu, že se jedná o akci, která se rozhodně neděje za zády jeho vlády (a že sám je, minimálně v tomto případě, spíš než čím jiným zmocněncem kočky pro práva myší).

    Je-li tomu tak, jak se jeví z těchto poznatků, státní moci nejde o vyšetření záležitosti, ale chce prostě ukázat romským iniciativám a novinářům tvrdou roku; pokud nám nebudete dělat problémy, Romové nebudou z České republiky emigrovat a do zahraničí neproniknou žádné zprávy o jejich diskriminaci, necháme vás na pokoji. Pokud ne, ve vězení je místa dost.

    Kauza otce a syna Giňových je jednou zastávkou na této cestě, a její výsledek tedy závisí zejména na politických ohledech.

    Ale dál už povídat nebudu, dál už neumím... tedy, přesněji řečeno, umím, ale, jak laskavý čtenář jistě pochopí, nerad bych články pro příští číslo Britských listů připravoval ve vazební cele (řekněme pro přechovávání drog nebo dětské pornografie, tedy zločinů, které policie celého světa v takových případech s oblibou - protože nejsnáz - "dokazují").


    Zloděj křičí - chyťte rasisty!

    Josef Pospíšil

    Dne 21.3.2000 v internetovém on-line přenosu na adrese www.idnes.cz odpovídal na zvídavé dotazy bývalý poslanec České národní rady a člen Rady pro národnosti vlády České republiky a koordinátor pracovní skupiny pro záležitosti Romů - Ondřej Giňa senior. Tento přední romský aktivista je v současné době obviněn z podvodu, krácení daní a poplatků a navíc důvodně podezřelý, že finanční fondy a dotace od různých organizací a  nadací určených pro romskou komunitu užíval sice pro Romy, to ano, bohužel však pouze pro sebe a nejbližší příbuzenstvo. O to zajímavější je, podívat se znovu na jeho hrdé a nesmlouvavé výroky z doby nedávno minulé. Jeho nejslavnější prohlášení, kterým obvinil Českou republiku z uplatňování apartheidu, již došlo trestního oznámení a doufejme, že jej tentokráte státní zástupce jako případ nevrátí a připojí jej ke kytičce trestných činů, kterou si samozvaný pyšný tribun údajně tak nespravedlivě pronásledovaného etnika stihl uvít. Neuvěřitelná je míra pokrytectví, s kterou Giňa starší neváhal na celosvětovém fóru zostudit a poplivat ruku, od které však velmi ochotně pobíral veškeré myslitelné sociální dávky, včetně těch, na které vůbec neměl nárok. Jeho etnická čest se patrně pohybuje v rovinách spíše iracionálních, než aby se zabýval něčím tak vulgárně materialistickým, jako jsou nepoctivě vydělané peníze. O tom se doma u Giňů prostě nemluví - jak jinak si vysvětlit, že ze stejného trestného činu je obviněn i Giňa junior? Dosavadním krédem Gini seniora byl - pochopitelně - boj za romská lidská práva a jak se zdá, i obrana proti romským lidským povinnostem. Jeho demagogická a často vulgární útočnost a schovávání se za rasismus většiny v jakékoliv diskusi se staly již legendární. Bezpochyby i nyní budou vinni všichni - jen ne Giňové všech generací.

    Vrátíme-li se k uvedené internetové diskusi, najdeme více velmi pozoruhodných výroků podvodníka Gini:

    • "Sociální podpory jsou vypláceny na základě kritérií, které určuje zákon, takže nemůžeme hovořit o možnosti jejich zneužití."

    • ..."na sociálku běhají pouze ti, kteří mohou ze zákona získat stanovenou podporu."

    • "To, že je slovo cikán zařazeno v Ottově slovníku naučném je jedna věc, ale obsah slova cikán i podle slovníku obsahuje pouze negativní a velmi ošklivé významy. Například cikán je podle slovníku většinou zloděj, tulák, lhář atd." (Rád bych podotknul, že tyto významy výrazu “cikán” nikdo uměle nepřiřadil, ale osvědčily se jako synonyma na základě podvědomého statistického vyhodnocení neblahých kolektivních zkušeností, které pochopitelně jakékoliv přejmenování nezmění. Osobně bych se pochopitelně neodvážil nařknout pana Giňu, že je tulák - to nikdy. Tedy alespoň prozatím.)

    • "Jsem přesvědčen, že ve své práci musím pokračovat - ne v zájmu své kariéry, ale ve prospěch této země a jejích občanů." - No hotový Jan Hus.

    • "...navíc nerozumím pojmu rómská kriminalita." To bych nechápavému aktivistovi osvětlil na příkladě, kdy se třeba příslušníci romského etnika dopouštějí trestné činnosti tak, že okrádají stát na sociálních příspěvcích jako někteří (ne všichni - všimněte si, jak jsem korektní ) Giňové. V každém případě, nepochybuji, že státní zástupce rád objasní.

    • "Požadavek, abychom byli oslovováni názvem Róm, je legitimním požadavkem a pokud jej budete akceptovat, projevíte Rómům úctu." Budu si pamatovat.

    A perla na závěr:
    Otázka: "Co byste vyřídil lidem, kteří kradou, nepracují a jen se soustavně přiživují na úkor ostatních?"
    Odpověď: "Připomněl bych jim slova T. G. Masaryka: 'nelžete a nekraďte'."

    Zlatá slova.

    Takže poslyš, cikáne Giňo, kradl jsi a lhal, pomlouval a osočoval, nad ostatní se vyvyšoval, jen ty jsi pravdu měl. Teď budeš pykat i se svým positivně diskriminovaným synem.

    Dobře vám tak.


    Děti, pro něž je škola k ničemu

    Další drastický seriál o situaci v britském školství publikoval v deníku Guardian reportér Nick Davies. Tato první část vyšla 10. července 2000.

    Na plivání je jedna dobrá věc: člověk tím zabije čas. Je ráno, asi devět hodin, na ulicích jižního Londýna se už školní autobusy zbavily svého náklady a školní hřiště oněměla. Tady nahoře, v horním patře věžáku, začal den tak, jak začíná pokaždé, Karen a Philly a Annie May a  ostatní sedě na podlaze, vydlážděné černými dlaždičkami vedle výtahu, kouří, sledují, jak míjejí minuty a cvičí se v plivání.

    Dřív se snažily lelkovat v nákupních střediscích, ale tam je otravoval zákon. Na ulicích je to podobné.

    Někdy zajdou domů k Phillovi - jeho mamince je to jedno, stejně leží celý den v posteli. Ale většinou sedí každé ráno tady ve věžáku a když začne být příliš zima, protože sem fouká vítr z otevřených pavlačí, zajdou si dolů na sídliště a tam mezi psími výkaly a květináči, vyplněnými vajgly z cigaret, shromáždí určité množství papírových odpadků, přinesou ho nahoru a na odpočívadle věžáku si rozdělají oheň a pak sedí a dívají se na kouř. Den v životě záškoláků.

    Je to lepší než škola a jak dopoledne míjí, sedí a  někdy hovoří, ale většinou ani ne. Když sem začali poprvé chodit, hráli si ve výtahu. Byla to dost nezajímavá hra: zmáčkout knoflík, počkat, až výtah přijede, nastoupit, pak se začít chovat divoce - skákat nahoru a dolů co nejsilněji a kopat do zdí a do podlahy a mlátit do nich pěstmi - pak čekat, až někdo v nějakém jiném patře výtah zavolá, a doufat, že nebude fungovat. Tady nahoře ve věžáku, kde sedí půltuctu mlčenlivých dětí, je lehké si představovat, že jde jen o malý problém. Na první pohled to potvrzují oficiální statistiky. Britská vládní "audit commission" (auditní komise) konstatuje, že v  Británii je každoročně trvale vyloučeno ze škol asi 12 000 dětí a dalších 150 000 dětí je ze školy vylučováno dočasně. Není to ideální, ale je to jen mizivý zlomek celkové školní populace. Auditní komise také uvádí, že každoročně z osmi milionů britských školních dětí chodí za školu jeden milion dětí. Ale mnoho těchto absencí je jen na jediný den.

    Tyto počty neříkají nic o dětech, které jsou ze  škol "očištěny" - ze škol je vylučují ředitelé, kteří je oficiálně nezaznamenávají jako případy vyloučení. Tyto statistiky nic nevypovídají o dětech které se dostaví do školy, aby byla zaznamenána jejich přítomnost, a  pak hned ze školy odejdou. A zejména ignorují všechny děti, které nechodí do školy, ale které se z různých důvodů do statistik nezaznamenávají.

    Zjevně existuje obrovský rezervoár žáků, jejichž absence ze školy je schvalována rodiči, kteří je chtějí mít doma jako pečovatele o sourozence, anebo jde o rodiče, kteří prostě projevují nezájem o to posílat děti do školy. A dál existují nesčíslné tisíce dětí, které nejsou zaregistrovány v žádné škole, protože jsou mimo systém: většinou v důsledku toho, že jejich rodiny vedou nestabilní život: jejich rodiče jsou bezdomovci a vyhýbají se úřadům, protože se obávají, že jim budou děti odebrány a umístěny do institucí sociální péče. Nejsou schopni si poradit s byrokracií nových Místních školských úřadů;klopýtají z jednoho katastrofálního sídliště na jiné a školské úřady prostě ztratí o nich přehled: patří mezi ně 2500 dětí, jimž podle Refugee Council, britské Rady pro uprchlíky, je protizákonně odpíráno vzdělání; jsou to dět kočovníků; jsou ve vězení.

    Ale problémem nejsou počty. Člověk začne skutečně vidět rozsah celého problému teprve tehdy, když si poprvé povšimne, co za tím vším leží. Existují dvě ústřední pravdy: zaprvé, že celá věc má daleko méně společného s disciplínou než s epidemií emocionálního poškození, zejména u oněch 30 procent britských dětí, kteří žijí v chudobě; zadruhé, že tyto děti jsou nejviditelnější součástí ústředního problému našich škol, jak totiž vyučovat "odcizené" děti, kteří nevidí v učení žádný smysl; jak je přesvědčit o  myšlence, která kdysi bývala živá, že je totiž vzdělání přirozenou únikovou cestou z chudoby.

    Vraťme se zpět do věžáku. V poledne pár těch dětí odešlo, šly si hrát do autobusů. To taky není moc dobrá hra. Nastoupíte do autobusu bez lístku a zkoumáte, jak daleko dojedete, než vás z autobusu vyhodí. Pak jdete domů pěšky anebo nastoupíte do jiného autobusu, pokud vás to baví.

    Teď přišly další děti. Mají všechny stejný druh tváře, bez radosti a se stejnými příběhy.

    Poslouchejte Karen, opřenou zády proti zdi výtahu, nesoustředěná, bezcílná, beznadějná, je to právě taková záškolačka, z nichž má britský ministr školství David Blunkett noční můry - nechodí do školy pravidelně už od 11 a teď je jí 14 let. Když jí bylo sedm, její otec začal užívat heroin a kokain a matku na to naučil také. Do té doby byl život normální. Měli hezký dům, v kuchyni bylo jídlo, Karen chodila do školy. Ale matka i otec se rychle rozložili a Karen a tři její mladší sestry vzali s sebou.

    Tatínek ji učil krást. Vždycky zaklepala na dveře, holčička z mezerami v zubech, a když někdo otevřel, požádala o skleničku vody a utekla, jestliže ne, tatínek rozbil okno, oba vlezli dovnitř a odnesli, co mohli. Nakonec ji za to zavřeli, bylo jí 11 a strávila 36 hodin v cele. Říká, že v  domě nebylo žádné jídlo, a když chtěla nakrmit své sestry i sebe, musela si půjčovat peníze od kamarádů anebo jíst u jiných lidí anebo krást v obchodech anebo hledat jídlo v popelnicích. Doma neměli ani elektřinu, ani topení. Maminka a  tatínek jen brali drogy a dívali se, jak míjí čas.

    Karen se stala náhradní matkou, živila ostatní tři děti a starala se o ně. Nejprve, když přestala chodit do školy, vodila do školy alespoň tři ostatní, ale pak to na ni bylo příliš mnoho, tak všichni přestali. Občas přišla sociální pracovnice a bušila na dveře, ale maminka jim řekla, aby byli zticha, a tak sociální pracovnice zase odešla. Když chodily ze sociálního úřadu dopisy, rodiče je ignorovali. Nakonec zavřeli tatínka do vězení - dostal čtyři roky za  vloupání. A matka zůstala sama, se čtyřmi dětmi a se závislostí na heroinu. A tak je to i teď.

    Ale proč nechce sedět ve škole? Protože je si jistá, že to nemá smysl, příliš se bojí, že selže, je příliš rozhodnutá dávat najevo svůj nezájem. Je příliš rozhněvaná a příliš cynická - je příliš emocionálně poškozená.

    Když nejsou tady ve věžáku, Karen a ostatní tráví většinu svého času pod starými železničními oblouky, které byly proměněny v jakýsi útulek pro mladé lidi. Vede to tam psychoterapeutka jménem Camila Batmanghelidjhová, kterou pohnala k soudu její stavební spořitelna, protože Camila přestala splácet svou hypotéku a peníze začala vydávat na založení tohoto klubu pro děti pod železničními oblouky.

    Batmanghelidjhová odhaduje, že každé třetí dítě ve vnitřních čtvrtích britských měst trpí určitými emocionálními poruchami či poruchami chování. Do klubu pod její železniční oblouky chodí denně několik stovek dětí. Žijí, konstatuje, ve stavu "emocionálního chladu". A  tohle právě je skrytým jádrem problému toho, co politikové bagatelizují jako pouhé záškoláctví či vylučování ze  školy pro špatné chování.

    Loni konstatoval britský Národní statistický úřad, že 10 procent britských dětí trpí mentálními poruchami - úzkostmi, depresí, obsesemi, klinicky signifikantními poruchami chování a hyperaktivitou - ale ta statistika zakryla skutečnost, že mentální poruchy se převážnou měrou vyskytují u  dětí chudých lidí.

    Britský národní statistický úřad zjistil například, že dvacet procent dětí v rodinách, kde jsou oba rodiče nezaměstnaní, má nějaký duševní problém. Úřad také zjistil, že u dětí s těmito nemocemi existuje čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou chodit za  školu, než u jiných. U těchto dětí také byly třikrát pravděpodobnější specifické potíže s učením, třikrát pravděpodobněji vyžadovaly tyto děti specializovanou školskou pomoc a desetkrát pravděpodobněji se dostaly do konfliktu s policií. To všechno je spojeno s těmi druhy chování, v jejichž důsledku jsou děti vylučovány ze  školy.

    Když je dítě nešťastné, má to vždycky konkrétní důvod. Jedna čtrnáctiletá dívka, která se pohybuje mezi věžákem a železničními oblouky Batmanghelidjhové, začala pracovat jako pouliční prostitutka. Zdá se, že to dělá na příkaz své matky, která potřebuje peníze. Jeden jedenáctiletý chlapec bydlí u své stárnoucí babičky, protože ho jeho rodiče nechtějí, dále sem chodí patnáctiletá dívka, jejíž maminka zemřela už před lety na rakovinu, tatínek prodává drogy, o dívku se přerušovaně staraly sociální služby a ve třinácti měla svůj první potrat. Jiné třináctileté dívce dává postarší muž peníze za sex, dva bratři ve věku 17 a 11 let prodávají drogy, dvanáctiletá dívka nedávno nalezla svého otce, jak je v bezvědomí poté, co přebral drogy - byla nyní poslána ke své matce, která se netají s tím, že se o ni nechce starat.

    Strategie britského ministra školství Davida Blunketta je založena na zásadě, že se britské školství má "starat o  všechny". Blunkett zavedl složitý balík klacků a mrkve, jehož cílem má být přesvědčit školy i školské úřady, aby dostaly záškoláky zpět do školy. Chce, aby do roku 2002 poklesly záškolácké statistiky o 30 procent: všechny střední školy i všechny školské úřady dostaly konkrétní cíl. Blunkett vyplácí nové granty na podporu žáků tak, aby tisíc škol mohlo vytvořit jednotky vyučovací péče a splnit ministerstvem stanovené cíle. Jestliže školy tyto cíle nesplní, Blunkett jim granty odebere. Některé školy také budou dostávat peníze na to, aby vyškolily zvláštní učitele, kteří budou pomáhat "odcizeným" dětem. Dal školským úřadům nové pravomoci odvolávat se proti vylučování dětí ze školy a učinil je odpovědným za to, aby zaplatily za vzdělání i těch dětí, kteří budou přesto ze školy vyloučeny. Ministerstvo vnitra zavedlo pokuty pro rodiče, které neposílají děti do školy a  pravomoci pro policii, aby sbírala záškoláky z ulic.

    Taktika

    Tato taktika není úplně špatná. Blunkett vydává dodatečné peníze cíleně na některé nejchudší oblasti. Například financování pro speciálně vyškolené učitele je poskytováno prostřednictvím programu "Excellence in cities" (Vynikající výsledky ve městech), který je zaměřen na  šest metropolitních oblastí. Za vší rétorikou o  disciplíně je realita taková, že mnoho škol se nyní snaží řešit hlubiné problémy nejvíce "odcizených" dětí.

    Avšak existují dva problémy. Zaprvé, taktika nových školských jednotek a také zvláštní školicí techniky ministerstva školství jsou v nejlepším případě neprokázané a v nejhorším je o nich známo, že selhaly. Pokud se těmto programům nepodaří změnit způsob, jak se tyto děti chovají, stane se to že do škol včleníme skupinu nejdelikventnějších a  nejnepřizpůsobivějších dětí a v britských školách se začne každodenním způsobem projevovat taková míra násilí, jaké se stala součástí každodenního života v některých školách ve vnitřních městech ve Spojených státech.

    Druhým problémem, který má ministr Blunkett, je to, že na jedné straně se snaží přesvědčovat školy, aby dělaly něco s "odcizenými" dětmi, a na druhé straně zahájil takové politické iniciativy, které toto úsilí ochromují. Kromě toho trpí strategie politickým rozhodnutím nezrušit celý balík reforem, který zavedl koncem osmdesátých let bývalý konzervativní ministr školství Kenneth Baker.

    Jak jsme v tomto seriálu už dokazovali, tato struktura trestá nejvíce "odcizené" děti: mají špatné výsledky při zkouškách, jejich školy se propadají žebříčkem hodnotícím kvalitu škol, středostavovské rodiny využívají svých profesionálních schopností i svého vlivu na trhu nemovitostí tak, že přesunují své motivované děti do škol, kam chodí co nejméně "odcizených" dětí. Jak k  tomu dochází, přesunované děti tím školám odebírají financování: v upadajících školách zůstává stále méně motivovaných dětí a je tam stále méně peněz na  jejich výuku, a tak školy dále upadají. Krátce řečeno, děti chudých lidí chodí do škol s nejnižším rozpočtem. Toto je nerovnováha, která není odstraněna existujícími dotacemi pro potřebné děti, které se rozdělují neefektivně a jsou svou úrovní stejně nedostatečné.

    A dále, těmto školám dává ministerstvo školství přímé pobídky k tomu, aby vylučovaly nejnepřizpůsobivější děti, aby se tak dostaly výš na  žebříčku kvality škol. Poté, co byly široce zavedeny Bakerovy reformy počet žáků vyloučených ze škol se za  pět let zvýšil na pětinásobek. Blunkett nezrušil Bakerův systém, ale pokusil se o protiopatření tím, že učinil pro školy finančně zajímavé nevylučovat děti. Potíž je, že ani jedna struktura neposkytuje neutrální rámec, kdy by škola mohla rozhodovat o budoucnosti dítěte čistě na  základě jeho školských výsledků a chování.

    Vraťme se zpět do věžáku a pod železniční oblouky Camily Batmanghelijhové. Dopoledne už pominulo, pokračuje odpoledne a nahoře ve věžáku, kde děti nehlídá Batmanghelijhová, si přítomní konečně našli něco na  práci. Kouří hašiš. Batmanghelidjhová ví, že to dělají. Ví, že je to součást jejich každodenní rutiny, dělají to vždycky, když si hašiš mohou finančně dovolit. A je to ještě horší. Má jedno dvanáctileté dítě, u  něhož v kapse našla krystaly kokainu. Přesvědčuje je, aby to nedělali, ale nevyvíjí na ně nátlak, protože ví, proč k  tomu dochází: "Používají konopí ke kontrole nálady." A  proč to dělají? Protože jim nikdo s depresí vůbec nepomáhá. Britský státní statistický úřad sice zveřejnil světu informaci, že 20 procent chudých dětí je mentálně nemocných. To nikdo nezpochybňuje (tytéž výsledky vyplývají z celé řady dalších studií). Ale podivná a  strašlivá reakce této země byla ta, že všichni nad tím potřásli hlavou a pak se na to skoro úplně vykašlali.

    Britská vládní auditní komise loni zjistila, že méně než polovina zdravotnických úřadů má vůbec nějakou oficiální politiku pro dušení choroby u dětí. U  těch zdravotnických úřadů, kde taková politika existuje, existují zároveň nejrůznější nedostatky a křížení zájmů, takže různé úřady spolu nespolupracují. A  podobně, Státní britský statistický úřad zaznamenal sice míru duševních chorob u dětí, ale zjistil, že 30 procent těchto dětí nebylo ani jednou u specializovaného lékaře, nemluvě o obvodním doktorovi. V britské celostátní charitativní organizaci Young Minds, která podporuje duševní zdraví u dětí a mladých lidí, nám sdělil Deb Loeb: "Nedostatek zdrojů a dlouhé čekací seznamy vyvolávají doslova zoufalou situaci."

    V Británii je celonárodní nedostatek dětských psychiatrů. Před čtyřmi lety zaznamenalo vedení britského státního zdravotnictví rostoucí znepokojení ohledně "fragmentace a omezování zdravotnických služeb, zabývajících se dětským a adolescentním duševním zdravím". Letos v červenci nám sdělilo ministerstvo zdravotnictví, že má v celé zemi jen 180 dětských psychiatrů a většina z nich pracuje na bohatém jihovýchodě Anglie (kolem Londýna).

    Existuje celostátní sít školských psychologů, dohromady je jich 1820, ale všichni, kdo v tomt oboru pracují, konstatují, že byl systém zahlcen hodnocením dětí pro "certifikáty", v jejichž důsledku dostávají školy dodatečné dotace pro speciální pomoc pro tyto děti. Brian Harrison Jenings, tajemník Asociace školských psychologů, uvedl: "Jsme natolik zahlceni hodnocením dalších a dalších dětí, že nemáme čas na to realizovat taková opatření, o nichž víme, že by byla pro ně prospěšná. Jediné, co můžeme udělat, je, že posíláme tyto děti k někomu jinému a ve většině případů tito odborníci na tyto děti také nemají čas."

    "Certifikace" děti se stala přímou součástí celého problému, je ohrožena rozpočtovými škrty a zahlcena poptávkou. Auditní komise loni zjistila, že jen 48 procent první verze těchto certifikátů je připravována do 18 týdnů, jak požaduje zákon. Každé desáté regionální ústředí britského zdravotnictví nedokázalo nabídnout vyšetření u  lékaře ani do půl roku a v pěti oblastech se čeká průměrně na hodnocení pro certifikát déle než rok. I  poté, kdy je dítě pro certifikát "zhodnoceno", žádost o  peníze pak jde k místní komisi pro zvláštní školské potřeby, ale její finance byly natolik seškrtány, že často může školám poskytnout jen minimální počet podpůrných hodin.

    Baronka Warnocková, jejíž analýza z roku 1978 zavedla tento systém psychologických certifikací pro nepřizpůsobivé děti, nyní považuje tento systém za katastrofu. Minulý měsíc britská vláda zrušila plány na nový zákon, který měl zcela reorganizovat celou oblast zvláštní školské pomoci.

    Jedinou další odbornou pomocí, které se dostává "odcizeným" dětem, je pomoc školských sociálních pracovníků. Stejně jako školští psychologové, i tito pracovníci jsou naprosto zahlceni obrovským počtem případů. Každý z nich odpovídá podle Národní nadace pro školský výzkum za průměrně 3000 dětí. Tato nadace zjistila, že jsou sociální pracovníci byli často natolik zahlceni papírováním ohledně záškoláků, že vůbec nemají čas zabývat se jeho příčinami.

    Poškozené děti většinou zůstávají u svých rodičů, kteří jsou často součástí problému, a u svých učitelů, kteří mají velmi málo často a nemají skoro žádné specializované vyškolení.

    Je lehké si představovat, že někde jinde existuje nějaká bezpečnostní síť a že děti ve věžáku u  výtahu jsou nějakým způsobem netypické. Nejsou netypické. I  jinde jsme našli děti za školou, jejichž život byl drastickým způsobem poničen a kterým nikdo neposkytuje efektivní pomoc: jedenáctiletou holčičku v Kentu, která tráví své večery na sedadle dodávkového automobilu, zatímco její matka, prostitutka, poskytuje zákazníkům vzadu v  zavazadlovém prostoru sexuální služby; čtrnáctiletá dívka ve čtvrti Hammersmith v západním Londýně, která bydlí se svými rodiči bezdomovci v autě, jedenáctiletý chlapec, také ve čtvrti Hammersmith, kterého našli opuštěného na letišti v Heathrow; diaspora somálských dětí, některé z nichž byly svědky toho, jak jejich rodiče byly zavražděny. Vládní strategie pro záškoláctví a  vylučování dětí ze škol je založena na vnitroškolních projektech, které se chtějí pokusit poradit si s těmito poškozenými dětmi. Jestliže se jim to nepodaří, celá záležitost se rozloží v chaosu. Největším projektem - jediným, který je koordinován celostátně - je zavádění speciálních učitelů, mentorů, jako vzoru pro nepřizpůsobivé děti. Tato myšlenka pochází ze Spojených států, kde výzkumníci zjistili, že hnutí Velkého bratra a Velké sestry je opravdu úspěšné, ale titíž výzkumníci varují, že "tato zjištění neznamenají, že kladné důsledky funkce mentorů se dostaví automaticky". Britské ministerstvo školství sice cituje tento výzkum ve prospěch podpory tohoto projektu, ale dosud nezavedlo, jako je to praxí v Americe, rigorózní systém hodnocení dobrovolníků, školení, dohledu a průběžné podpory. Když britské ministerstvo školství objednalo vlastní výzkum od Centre for Social Action, výsledkem bylo velmi vážné varování.

    CSA totiž varovalo, že ministerstvo školství musí do projektu vložit velké množství financí. Po prostudování projektu zjistilo, že britské ministerstvo školství nevytvořilo efektivní systém podle amerického vzoru. "Vzniklé vztahy mezi mentorem a žákem jsou příliš povrchní na to, aby měly jakýkoliv význam a jejich jedinou hodnotou je pro žáka to, že se může vyhnout školní docházce a jet s mentorem na  výlet." Středisko uzavřelo: "Je politováníhodné, že potenciál tohoto projektu byl promarněn nedostatečným plánováním, nedostatkem financí, nedostatkem komunikace a  absencí filozofické základny, která považuje účast mladých lidí za hodnotu."

    Přesto však tvrdila náměstkyně britského ministra školství Estelle Morrisová v květnu, že prý už existují důkazy, že mentorský systém ministerstva školství má "pozitivní vliv na chování žáků, na jejich školní docházku a na jejich postoj ke vzdělání." Ministerstvo se nezmínilo o zprávě CSA, ale uvedlo, že náměstkyně vychází z důkazů, které připravila National Foundation for Educational Research. Ve skutečnosti vak zpráva NFER neobsahuje vůbec žádné statistické důkazy o tom, že by došlo ke zlepšení školní docházky nebo jakéhokoliv jiného rysu chování žáků.

    Drastické podmínky

    Je podivné, že výzkumníci z  NFER se rozhodli neprovádět pohovory s žádnými dětmi, jichž se projekt týkal, ani nevyužili dotazníků, které některé tyto děti vyplnily. Namísto toho zpráva cituje pozitivní náhodné poznámky od některých organizátorů a pak uvádí průměrnou dobu, jak dlouho děti byly ve společnosti svých mentorů. Bylo to pouze jedinou hodinu každých čtrnáct dní během jednoho školního roku, tedy 21 hodin v kalendářním roce. Srovnejme to se závěry amerických výzkumníků, kteří studovali projekty, kdy děti strávily během 15 měsíců se svými mentory celkem 120 hodin, a dospěli k  závěru: "Společně trávený čas, jak se zdá, nestačil k  tomu, aby zlepšil špatnou školní docházku, záporné vlivy na sebehodnocení žákovy osobnosti a vliv 14 nebo více let života v chudobě. Mentoři sice mohou děti naučit odpovědnosti a určitým hodnotám mohou s nimi mluvit o tom, jak je důležité vzdělání a mohou se pokusit udělat všechno, co je v jejich silách; nedá se však očekávat, že se jim plně podaří neutralizovat drastické podmínky, v nichž mnoho těchto adolescentů žije." Co se týče množství různých školních projektů, není důkazu o tom, zda budou či nebudou úspěšné. Zjevně mají mnohé tyto projekty dobrý úmysl a  i když některé z nich jsou jen policejními akcemi, jejichž cílem je přimět záškoláky, aby znovu začali chodit do školy, jiné jsou imaginativním úsilím jak vyřešit problémy dětí: Kruhy přátel, kde školy využívají vlivu (peer pressure) úspěšných žáků téhož věku, podpůrné týmy pro zlepšování chování, které školí učitele o tom, jak zvládnout nepřizpůsobivé chování, podpora od učitelů i od rodičů, skupiny, které vyčleňují nepřizpůsobivé děti a snaží se je naučit, jak se chovat jako studenti. Některé školy prokazují povzbuzující známky pokroku.

    Avšak většina těchto projektů trpí potenciálně obrovskou slabostí. Spoléhají na už přetíženou síť odborníků, kteří už nyní nemají čas pracovat efektivně, a tak se snaží poskytovat svou kvalifikaci učitelům a rodičům a dalším osobám, tito lidé však nemají specializované vzdělání. Proto nemůže mít jejich úsilí terapeutický efekt. Učitelé nejsou terapeuti. Ve školách existuje několik málo skutečně terapeutických projektů. Například projekt The Place to Be (Tam, kde je dobré být) vysílá kvalifikované poradce do 28 škol v oblasti Londýna a podporuje to ministerstvo školství. A existují soukromé projekty, jako jsou železniční oblouky Camily Batmanghelidjhové, které se snaží přežít bez jakékoliv podpory od britského ministerstva sociální péče či od kohokoliv jiného.

    Je-li přístup k řešení problémům "odcizených" dětí chabý, přístup k "odcizeným" rodičům je ještě slabší. Jenny Priceová z  Asociation for Education Welfare Managers konstatovala: "Záškoláctví, že by o tom rodiče nevěděli, je málo časté. Častěji se vyskytují rodiče, jimž je jedno, jestli děti chodí do školy, nebo jim dovolují, aby zůstávali doma, hlídali byt nebo se staraly o děti. Tohle je častější a je daleko obtížnější se s tím vypořádat."

    Při razii v ulicích města Sheffieldu našly úřady v  červnu letošního roku 200 dětí, které měly být ve škole. 75 procent těchto dětí bylo za školou a rodiče úřadům za to poskytli "velmi nepřesvědčivá" vysvětlení. Sociální pracovníci poukazují na to, že zatímco se dříve vyšetřovalo, když dítě nepřišlo do školy jen jednou, dnes když rodič napíše dopis, že dítě nemůže do školy, může držet dítě doma a je velmi pravděpodobné, že to nikdo vyšetřovat nebude. Pokud přijde kontrola ze sociálního úřadu, bylo nám řečeno, stačí se prý schovat za dveřmi.

    Proto nyní zavádí ministerstvo školství tvrdší pokuty a nové kontrakty mezi školou a rodiči, jenže na  problémové rodiče to má jen velmi malý vliv. Setkáváme se s rodiči záškoláků, kteří spí se svými dětmi na  hřišti, kteří uprchli ze  svých domovů před násilnickými sousedy, kteří propadli drogám, alkoholu anebo depresi, anebo kteří si trpce stěžují, že se jejich děti strašlivě bojí šikanování od skupin spolužáků, takže do školy vůbec nejdou. Když jsme se jich zeptali na vliv nových pokut a na nové "kontrakty" mezi školou a domovem, jen pokrčili rameny.


    Mnoho zajíců profesora Kotáska a dobré recepty na kvalitní školství

    Jan Marintz

    Zrušení víceletých gymnázií a zvláštních škol, povinná výuka dvou cizích jazyků od třetí a  šesté třídy základní školy, reforma veřejné správy ve školství, reforma maturitních zkoušek a v podstatě celého sekundárního vzdělávání, integrovaná výuka všech žáků pod jednou střechou jednotné základní školy, vysokoškolské vzdělání učitelek mateřských škol, komplexní diagnóza žáka na konci prvého a druhého stupně základní školy z rukou kvalitního učitele. To je jen několik ukázek, které mají dokumentovat, že se v českých školách chystají opravdu velké změny.

    Profesor Kotásek v exkluzivním rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes (25.7.2000) poodhalil oponu, za níž jsou školští experti skloněni nad útrobami nemocného školství a s vědeckou přesností sepisují recept, jak spoustu věcí lze ve škole dělat lépe a kvalitněji. Nic proti receptům, ale každý zkušený lékař před zahájením radikální léčby, chirurgické operace či dokonce před napsáním pouhého receptu na nemocný žlučník neopomene pacientovi vysvětlit smysl léčby a zejména se ho snaží získat k nezbytné spolupráci, která je alfou a omegou všech plánovaných léčebných procedur.

    Pacient, kterému je vystaven recept, musí být především lékařem přesvědčen o správném postupu léčby, kterou ošetřující lékař zvolil. Jinak pacient při odchodu z  ordinace recept zahodí, bude se léčit sám a nedojde k  žádoucím změnám. Stejně tak je nesmyslné vystavovat pacientovi příliš mnoho receptů najednou, neboť každá léčebná strategie musí především respektovat prioritní obtíže, na které je nutné se zaměřit, aby pacient kvůli bolestem kloubů mezitím nezemřel na prahu ordinace na infarkt myokardu. Současná situace ve školství ale připomíná spíše operaci z oboru plastické chirurgie. Řadě expertů se české školství z pochopitelných důvodů nelíbí a  rozhodli se ho změnit radikálními řezy a systémem mnoha závažných chirurgických zásahů do některých životně důležitých funkcí, které mohou vyvolat pooperační šok a  trvalou invaliditu. Plánuje se dokonce přemístění řady orgánů na jiná místa a závažné změny v metabolismu zejména základního a středního školství. Jen se jaksi zapomíná na pacienta, kterého je nutné přesvědčit, že se mu bude chodit lépe, bude-li mít čtyři nohy. S dnešními školami je to tak trochu podobné. Nad oslabenými údy českého školství se v současné době sklánějí dva chirurgické týmy a nezávisle na sobě jsou odhodlány změnit pacienta k obrazu svému.

    Chirurgický tým připravující Bílou knihu je odhodlán k vážným chirurgickým zásahům se stejnou rozhodností jako tým urologů, který na to jde z druhé strany a  zpracovává návrh Zákona o vzdělávání. Oba týmy jsou rozhodnuty operovat nezávisle na sobě a chirurgické zásahy na  těle české školy jsou minimálně konzultovány, neboť se před plánovanými operacemi sešly v tomto roce pouze jednou. Jeden tým již začal připravovat několik dobře míněných amputací, zatímco druhý začíná léčbu sepisováním receptů a "spoléhá na pedagogickou a školskou kulturu, protože všechno přece nemusí být řečeno ve školském zákoně". Oba týmy mají ovšem jedno společné, jsou odhodlány operovat pacienta, aniž by s ním plánované změny s dostatečným předstihem prodiskutovali a na operace jej připravili. Dost možná, že opravdu přežije, zvykne si na  čtyři nohy a dvě hlavy mu třeba časem umožní pochopit význam těchto nezbytných změn.

    Naplánování závažných změn v rámci českého školství na dobu letních prázdnin a  dovolených učitelů připomíná stejně tak manželku, která po odjezdu dětí na letní tábor a  churavého manžela do Františkových Lázní přestaví nábytek, vyhodí jim většinu obnošeného šatstva a  osobních věcí a vyrazí s kreditní kartou na velký nákup všeho, co nabízí nejbližší supermarket. Má bezpochyby mnoho velmi dobrých nápadů a má nesporně pravdu v tom, že spoustu věcí se dá dělat lépe a kvalitněji. Nápady ovšem nestačí, je nutné získat pro spolupráci všechny členy rozvětvené rodiny pedagogů, jinak manželka po návratu rodinných příslušníků projde obdobím mnoha konfliktů a  velmi bolestivé frustrace, protože nebyly pochopeny její dobré úmysly. Stejně tak je nutno se obávat, že příliš rychle vystavěné pomníky českého školství na počest sociálnědemokratické vynalézavosti zůstanou pro mnohé učitele a zejména rodiče sochami bez duše, pokud nebudou vydány spisy, v nichž tato esenciální duchovnost bude skutečně sídlit.

    Již Masaryk říkával, že pokrok neznamená stálou a přímo chorobnou snahu po novotách. Podle jeho představ by se pokrokový demokratismus měl snažit překonat jak konzervativizmus, tak radikalismus. Oba jsou nebezpečné, stejně jako utopické. Aby nebyla Bílá kniha jen surrealistickým manifestem, měla by být provázena nejen vědecky fundovanou analýzou, ale i experimentálním ověřováním jednotlivých etap reformních změn. Jinak se stane krátkodobým snem, který se rozplyne po prvém zvonění v  nové jednotné škole.

    V současné době probíhá například v Dolním Sasku přestavba základního školství směrem k vytvoření modelu školy pro všechny, kterému ovšem předcházelo několik let intenzivních příprav. Projekt Škola pro všechny je výsledkem snah organizace UNESCO, která se podrobněji začala zabývat edukací dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Výstavba integrovaného systému vzdělávání všech žáků pod jednou střechou základní školy ovšem vyžaduje připravenost odborníků, vývoj kompetencí a zejména připravenost lidských a finančních zdrojů.

    Sebekrásnější myšlenky, vyslovené ve chvatu, jsou většinou vystaveny riziku, že se stanou jen výkřikem skupiny reformátorů, nebudou-li o jejich významu a smysluplnosti učitelé a rodiče dostatečně přesvědčeni a zejména ke změnám získáni. České školství pak bude spíše připomínat experimentální laboratoř plnou dobrých nápadů doktora Frankensteina. Jen ti pokusní králíci nejsou doposud schopni pochopit dějinný význam připravovaných změn. Tiše si hopkají pod stoly školských expertů, chroupají poněkud uvadlý salát, sní si své malé králičí sny a netuší, co je čeká příští neděli před obědem. Vědecké týmy expertů ovšem po čase mohou zjistit, že se nejedná vlastně ani tak o králíky, ale o zajíce, jejichž počet a  rychlost úprku převyšuje fyzické schopnosti postarších vědců navyklých spíše prohánět koktající žáky u  prastaré školní tabule.


    Země Spolaně: Ťukáme na dveře a čekáme, až je opravdu otevřete!

    Jindřich Petrlík

    Požádali jsme Spolanu Neratovice o informace a čekáme na odpověď, to je všechno.

    Spolana Neratovice ve své reakci na naši tiskovou zprávu, publikovanou na Britských listech (a zřejmě zaslanou i do jiných sdělovacích prostředků) v pátek 28. července a nazvanou “Děti Země o nás šíří nepřesné informace”, uvádí řadu na první pohled důvěryhodných tvrzení, jejichž povrchnost je pro laika ovšem těžké prohlédnout.

    Děti Země se obrátily na generálního ředitele Spolany se žádosti o informace o celoročním souhrnu znečišťujících látek, především pak chlororganických látek a těžkých kovů, které chemička vypouští. Samozřejmě víme o tom, že emise některých znečišťujících látek do ovzduší či vody musí Spolana hlásit státním institucím (například České inspekci životního prostředí). Ale to se už netýká obsahu těchto látek v odpadech produkovaných chemičkou.

    Známe i zprávy tzv. Responsible Care, které Spolana Neratovice vydává a které ji vykreslují jako firmu chovající se zodpovědně k životnímu prostředí. Z podrážděné reakce vedení tohoto podniku na naši žádost (a s ní spojenou tiskovou konferenci) to však vypadá jakoby její autoři buďto nečetli naši žádost anebo neznali vlastní zprávy. Již zběžným srovnáním by zjistili, že vydání Responsible Care neobsahují informace například o souhrnných emisích dioxinů z podniku anebo o celkových únicích hexachlorbenzenu z provozů Spolany do životního prostředí.

    Hovoříme-li o celkových únicích, nemáme na mysli jen to, co se dostane do ovzduší, ale i obsah nebezpečných látek v odpadních vodách anebo v odpadu, který Spolana produkuje. Ani úniky dioxinů z chemických provozů (kromě spaloven odpadů) do ovzduší pravděpodobně stále ještě nejsou pravidelně měřeny.

    Když jsem byl v roce 1996 na návštěvě Spolany, zeptal jsem se vedení podniku, zda měřili koncentraci dioxinů v tom, co zbylo jako odpad po požáru v provozu výroby vinylchloridmonomeru. Z logiky věci vyplývá, že by tam tyto látky mohly být obsaženy. Odpověď na moji otázku zněla NE. Zatím jediným mně známým místem v České republice, kde se po takové havárii měřily koncentrace dioxinů, bylo požářiště v Linde-Frigera v Berouně. Na základě tohoto měření muselo být to, co ze shořelé haly zbylo, odvezeno na skládku nebezpečných odpadů.

    Díky širokému použití PVC ve stavebnictví se nebezpečným odpadem mohou stát i zbytky po požáru rodinného domku, ve kterém mají plastová okna nebo izolace z PVC. Jeho hořením vznikají dioxiny. To není nic, co bychom si vymysleli. Je to opakovaně zjišťovaný fakt. Proto také řada evropských měst (například Vídeň, Linz, Aarhus, Berlín, Bonn, Aachen, Amsterdam, Den Haag, Utrecht, Bergen, 52 španělských měst a obcí ad.) zakázala či omezila na svém území použití PVC ve stavebnictví či jiných oborech (německý Bielefeld dokonce už od roku 1986).

    Spolana naznačuje, že v naší tiskové zprávě jsou obsaženy nepravdivé údaje. Které? Není to jediná otázka, kterou máme. "Jaké jsou úniky všech látek uvedených v našem dopisu, a to jak do vzduchu, vody i do odpadu, který fabrika produkuje?", to nás zajímá, na to jsme se zeptali a čekáme na odpověď. Kdyby tato čísla byla uvedena ve zprávách Spolany, nechtěli bychom je znát. Tím nejpovolanějším, kdo by na takové dotazy měl odpovídat je přímo původce znečištění. O to jde v zákoně, který chceme prosadit i v České republice a který jinde již platí. Milé vedení Spolany, doufám, že nám odpovíte, když jste ČTK řekli, že náš požadavek je legitimní.

    Ještě pro upřesnění: Chceme konkrétní čísla a domníváme se, že by na ně měl mít právo každý občan v České republice, bydlící poblíž průmyslového závodu znečišťujícího životní prostředí. Jde jen o veřejně dostupné údaje, ne o zavírání fabrik. Údaje, které v USA pomohly i průmyslu zjistit, kde má díry, kudy utíkají suroviny a peníze.

    (Autor je předsedou organizace Děti Země a vedoucím projektu "Řekni mi, co vypouštíš", finančně podpořeného Nadací Partnerství)

    Další informace o nebezpečných látkách jsou také na adrese: http://www.ecn.cz/dioxin.


    Jaký zákon o prostituci vlastně chcete, pane Jánský?

    Jindra Pařík

    Pan Jansky snadno a rekl bych skoro popithartovsku vysila "impuls":

    "Závěr je jednoduchý - příliš na vybranou nemáme. Buď prostituci rychle uvedeme do souladu s evropskými zvyklostmi a právem nebo to po příštích volbách udělá jinak někdo jiný."

    Cesky clovicek se rozhorcene taze "EU, nas vzor, vi jak na to! Proc ne my?" a posleze jak slezsky bard neohrozene buraci sborem: "Prijde cas, zuctujem spolu".

    Typicky priklad neznalosti, ktery notovan v zurnalistickem rytmu vseobsahujich blabolu zadne reseni vlastne nenavrhuje.

    Pan Jansky netusi, ze v EU neni zadne jednotne zakonodarstvi v oblasti prostituce a kazdy stat unie pristupuje k veci po svem (a mnozi stejne hloupe jako my).

    Jak by ten zakon mel vypadat, tazi se zdvorile, mily pane Jansky?


    Ještě k Pavlatově článku

    Richard Piskala

    Dovoluji si pripojit jeste jednu poznamku k diskuzi o M. Pavlatovi a jeho peknem clanku v LN. Je, myslim, symptomaticke, ze na otazky, ktere jsem polozil, se nikdo nesnazi odpovidat, ale zato se nekteri mohou pretrhnout, aby mi vynadali za to, ze byly "spatne polozeny". S panem Motlem nehodlam polemizovat a reciprocne ho napadat - myslim, ze se dostatecne charakterizuje sam.

    Priznavam se, ze M. Pavlata mi svym "fejetonem" v LN hodne zvedl adrenalin. Pokusim se tedy otazky, ktere pokladam za zasadni, formulovat znovu a klidneji.

    Na verejnopravni sdelovaci prostredky "dohlizi" rady - CT,CRo a CTK. Jaci lide v nich maji byt, je soucasny politicky princip jejich volby parlamentem idealni? Nedostanou se takto do nich ti, kteri by misto dohledu nad nezavislosti media spise chteli jeho vysilani naklonit sve partaji? Respektive - nejsou tam uz takovi? [Respektive, zbyli tam ještě i nějací jiní? - Pozn. TP]

    To jsou prece legitimni otazky a mely by trapit ty, kdo si verejnopravni media plati - tedy prakticky vsechny obcany.

    Dikce a obsah clanku pana Pavlaty bohuzel vedou k temnym obavam... Obcan Pavlata necht si mysli a pise co chce. Jak ale mame vedet, zda radni Pavlata neuplatnuje sve politicky pevne nazory smerem k CRo?

    A nebo prijmeme argumentaci pana Motla - vzdyt je to "vice mene" politicka funkce, tak se nicemu nedivme. Rikejme to ale s vedomim, ze muze lehce nastat situace, kdy v rade budou zastupci dvou, ale treba i jen jedne strany. Pripocteme-li k tomu ucinek novely volebniho zakona (pokud ji ustavni soud nezrusi), muze skutecne timto zpusobem ovladnout verejnopravni sdelovaci prostredky jedina politicka strana. To se muze realne stat uz zanedlouho.

    Pro ten pripad navrhuji uz ted otevrit verejnou diskuzi s cilem najit vhodnejsi adjektivum misto "verejnopravni".


    Jsou krásné ženy hloupé?

    Vojtěch Polák

    Pane Pecino,

    vcera se mi libila Vase sarkasticka poznamka o diskusi certifikovanych krasek na Prime. Shodou okolnosti jsem pred tim cetl v LN clanek jedne z nich (te z ODS, jmeno si opravdu nemohu (nesnazim;-) zapamatovat). Jakasi reakce na Halikuv clanek o Klausovi, a ze na oplatku zase ona neni ctitelkou Halika. Jinak to nemelo hlavu ani patu, nazorny priklad k Vasi poznamce.

    Clovek by snadno usoudil, ze na obecne vire, ze krasky jsou hloupe neco muze byt. Ale spis neni. Vyzkumy jiz leta ukazuji, ze hezci lide jsou vetsinou taky chytri (nebo naopak - chytri byvaji hezci ;-) ted nevim). Hm, asi obecne oblibeny omyl. Stejne jako povest, ze odmena nebo trest ma kladny vliv na vysledek snazeni. Taky omyl, opak je pravda. Takze s temi kraskami to bude slozitejsi. Od boku bych strelil, ze to bude spis flinta v zite, zakopany talent nebo neco takoveho. Na trefnosti Vasi poznamky to vsak nic nemeni.

    Zdravim,
    vp

    P.S.: Obavam se, ze pan Motl by potreboval laskyplne vedeni psychiatra jako prase drbani. Dam krk na to, ze by se mu kralovsky ulevilo (no, a nam asi taky).



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|