Stížnost Radě ČT na ředitele České televize: Uveďte postavení organizace Člověk v tísni do souladu se zákonnými požadavky
Rada České televize
Fax: 02-61213971
V Praze dne 26. července 2000
Věc: Stížnost na ředitele ČT
Vážení,
obracím se na Radu České televize ve věci obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni a jejích vztahů s Českou televizí. Pokud je mi známo, jedná se o charitativní organizaci zaměřenou na činnost v zahraničí, jejíž aktivity jsou z větší části hrazeny z prostředků státního rozpočtu.
Vztah Člověka v tísni a ČT má dva aspekty: Česká televize jednak poskytuje této společnosti ekonomické a provozní zázemí, jednak jejích pracovníků často využívá jako expertů na zahraniční politiku ve svých zpravodajských a publicistických pořadech.
Vzhledem k tomu, že platná legislativa o takové možnosti explicitně nehovoří, lze usuzovat, že jde o činnost nad rámec běžné činnosti média veřejné služby, a je tedy třeba v souvislostí s organizací Člověk v tísni zodpovědět následující otázky:
1. Je v souladu se zákonem, aby veřejnoprávní Česká televize hradila z koncesionářských poplatků provozní náklady charitativní organizace, která svou humanitární činností de facto realizuje státní zakázky stanovované ministerstvem zahraničí?
2. Je přípustné, aby pracovníci takovéto polostátní charity vystupovali ve zpravodajských a publicistických pořadech ČT jako političtí komentátoři, tedy novináři nebo analytici, u nichž je předpokladem naprostá nestrannost a nezávislost?
Protože se domnívám, že odpověď na obě uvedené otázky zní "Ne", podávám tímto stížnost na ředitele České televize a žádám Radu, aby v rámci své pravomoci zajistila, že postavení organizace Člověk v tísni bude uvedeno do souladu se zákonnými požadavky.
Závěrem si dovoluji upozornit, že Rada ČT mi stále dluží písemnou odpověď na dvě stížnosti; byl bych šťasten, kdybych se odpovědi dočkal v horizontu týdnů, nikoli měsíců nebo let.
S pozdravem,
Tomáš Pecina
Nezdvořilá poznámka o tom, kterak obcovati s Radou České televize, aneb Posílám poníženou supliku... - v informačním věku
Že komunikace s úřadem, či dokonce Úřadem, není v České republice snadnou věcí, psaly Britské listy mnohokrát. Poznali jsme instituce, které na dopisy občanů neodpovídají vůbec (Policejní prezidium, zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl), jiné, které se odhodlají k reakci až po velkém urgování a prošení (Úřad vlády), a další, které se sice stížnostmi zabývají, ale o výsledku svého rozjímání často opomenou vyrozumět stěžovatele. Do této poslední kategorie patří i Rada České televize.
Od dubna 2000 jsem této instituci poslal (kromě včerejší) celkem tři stížnosti na generálního ředitele, datované 12. května, 8. června a 18. června. Dosud jsem obdržel pouze odpověď na první z nich, a to 6. července. Další stížností, týkající se propuštění Zdeňka Šámala, se Rada podle zápisu (opravuji: zprávy z jednání) prokazatelně zabývala, ale vyrozumět mě o výsledku se rovněž dosud neobtěžovala.
Zejména faxové spojení s Radou má přitom charakter bojové hry: někdy během května se změnilo faxové číslo Rady ČT, ale tajemnice Rady Jana Kamicová nové číslo zhruba tři týdny neznala a až přibližně do minulého týdne nebylo uvedeno ani na webové stránce ČT.
Výhodou Rady ovšem je, že měří všem stejně, řadovému občanovi jako poslanci. Když se poslankyně Kateřina Dostálová (ODS), poté, co se marně pokoušela odfaxovat Radě žádost o zaslání zápisů z jednání, rozhodla poslat své dva dopisy na hlavičkovém papíře e-mailem, vyplísnil ji místopředseda Rady Václav Erben těmito slovy:
Vážená paní poslankyně,
Vaši žádost jsem vzal s členy Rady ČT na vědomí a dovoluji si Vám sdělit, že Vaše přání bude Radou ČT projednáno na nejbliižším jednání Rady t.j. 15.8.2000. Zároveň Vás prosím kdybyste své přípomínky a podněty Radě sdělovala písemně, protože dosud neexistuje úředně ověřitelný elektronický podpis.
Toto stanovisko sdílí i předseda Rady ČT M. Mareš.
Se srdečnym pozdravem
Václav Erben
mistopředseda Rady ČT
A propos, uznává-li Rada faxem přijatá podání, neexistuje důvod, proč by neměla akceptovat elektronickou korespondenci: padělat fax, včetně podpisu a hlavičkového papíru, je stejně jednoduché jako poslat fingovaný e-mail. Bude-li si Rada přát, mohu jí na důkaz poslat např. faxovou a/nebo emailovou resignaci ředitele České televize, v případě faxu dokonce na oficiálním hlavičkovém papíře a s autentickým ředitelovým podpisem.
Nelze odvynalézt počítač a není rozumné lpět na formálních požadavcích doby před třiceti lety. Spíš než o formu tu jde o cosi jiného: svou žádostí se poslankyně Dostálová dotkla tématu cenzury zápisů, které je neuralgickým bodem této Rady ČT, a pak je každý klacek dobrý.
PS: Rád budu své dopisy a faxy Radě ČT opatřovat elektronickým podpisem, který ostatně používám víc než tři roky. Otázkou je, bude-li Rada technicky kompetentní podpis vůbec ověřit.
-----BEGIN PGP SIGNED MESSAGE-----
Hash: SHA1
Není-liž pravda, pane místopředsedo...?
-----BEGIN PGP SIGNATURE-----
Version: PGPfreeware 6.5.2 for non-commercial use http://www.pgp.com
iQA/AwUBOX6rWpbLmu0hgUI6EQLOdgCg9EBZcF1u607kJvO5Ei75/2dpypkAnj3C
+h6KJCj8w2A7vzcjiiGZS3+P
=xXiB
-----END PGP SIGNATURE-----
Politický agitátor v Radě Českého rozhlasu?
Michal Pavlata ve včerejších LN: Nesmíme důvěřovat demokratickému rozhodování: Jste hlupáci, důvěřujte straně!
Nestraník Michal Pavlata, člen Rady Českého rozhlasu, otiskl včera v Lidových novinách tuto pozoruhodnou politickou agitku:
Senáte český, ty pojistko demokracie!
Potěšil mě senátor Falbr, když v televizi řekl, že nepodpoří zákon o referendu. Chápu jeho rozhodnutí. Už několik let si dělám soukromý průzkum obyvatelstva naší vlasti v autobusech, vlacích, v metru, v hospodách nižších kategorií, na fotbalových hřištích, hokejových stadionech, v samoobsluhách, nákupních střediscích i trafikách zkrátka mezi prostým lidem, který by podle tohoto zákona měl rozhodovat o důležitých otázkách. Výsledky průzkumu jsou alarmující: CO BLBEC, TO NÁZOR. Vím, co touto větou riskuji, i tento článek může být ledaským chápán jako potvrzení výše uvedené celonárodní diagnózy, která podle mne vyhovuje víc než nadpoloviční většině obyvatelstva. Proto si rovněž myslím, že s referendem (a to o čemkoli) bychom měli ještě dlouho počkat. Zatím bych doporučoval odreagovávat si své hlasovací schopnosti v anketě TýTý a ve Zlatém slavíku. Tam máme letité a prověřené zkušenosti, víme, že Gott je nejlepší, a s Bohdalkou byla vždycky sranda. Senáte český, ty pojistko demokracie, nenech nás hlasovat o důležitých věcech! Víš dobře, jak by dopadlo třeba o trestu smrti, o vstupu do NATO, víš, že jsme schopni si za jistých okolností znovu odhlasovat i socialismus. Senátorky a senátoři, hlasujte proti referendu, tak jak si to přeje Richard Falbr, táta všech pracujících, tedy (jak doufám) i váš! V tom televizním pořadu, co o něm mluvím, se diskutovalo i o různých občanských iniciativách, o Impulsu 99 či výzvě studentů. Přítomný Václav Klaus tyto aktivity podceňoval. Mám za to, že zcela oprávněně. Bývalí studentští vůdci například naletěli na průzkum veřejného mínění, který položil otázku: "Mají studenti důvod k nespokojenosti?" Takový důvod u nás má každý, a tak téměř všichni dotázaní občané odpověděli kladně. To vedlo k úvaze, že výzvu podporuje celý národ, což není pravda, a část studentských vůdců se vytratila z tribuny. To když na jejich druhé a zatím poslední setkání na Václaváku přišlo jen málo lidí. Další debatér, kněz Halík, demagogicky obviňoval Klause z demagogie a čtvrtý účastník diskuse Ivan Medek jen doufal v kvalitu národa a jeho moudrost při příštích parlamentních volbách. Tak přesně toto bych nepřeceňoval! Ve společnosti začíná patřit k dobrému tónu inzerovat absolutní nezájem o věci veřejné a o politiku. Jednorázový zlatý slavík Gabriel Hůrka například sdělil národu, že vůbec nezná ministra Grosse. Občané, na hlasování nám zbudou pouze politické strany, a to jen ty, co jsou na trhu. Já volím ODS.
Michal Pavlata
Toto jsou informace o Michalu Pavlatovi ze stránek Rady Českého rozhlasu:
Michal Pavlata (1945)
Herec divadla Činoherní klub Praha, fejetonista (stálý spolupracovník Lidových novin). Od absolutoria na DAMu - obor herectví (v r. 1967) pravidelný externí spolupracovník Čsl. rozhlasu. Autor řady scénářů pro pořady o pop music, autor písňových textů především pro skupinu Rangers. Svobodný, bezdětný. Nebyl a není členem žádné politické strany ani hnutí. Člen Rady Českého rozhlasu a umělecké rady Lyry Pragensis.
Co je vyse, je myslim jasne - udaje o M.Pavlatovi jako clenovi Rady CRo (okopirovane ze stranky CRo) i jeho politicka agitka koncici tou kouzelnou vetou "Ja volim ODS"(ze vcerejsich Lidovych novin). Vsichni jsou blbci, nejlepe kdyby snad ani nemohli volit.Jeste ze mame M.P., ktery to vsechno vi nejlepe.
M.P. je razantni a nic nezakryva. Vystupuje tak i vuci Ceskemu rozhlasu? Ma zasedat v Rade politicky agitator nejhrubsiho zrna?Jak si maji jeho agitku vysvetlit redaktori CRo? Je uz vysilani pod kuratelou stran opozicni smlouvy natolik, ze uz akterum ani nestoji za to nic zakryvat?
"Ja volim ODS"...Kdopak asi prosadil M.P. do Rady? Uhadnou i nezasveceni.
Tyto otazky by mely znepokojovat hlavne verejnost, protoze prave ji (a ne stranicke sekretariaty) Rada zastupuje. Nebo uz je to i OFICIALNE jinak?
Zajimalo by mne, co si o tom myslite.
S pozdravem Richard Piskala
Poznámka JČ: Je nehorázné, že nestraník Pavlata, zasedající v Radě ČRo, dělá ODS takovouto reklamu. Mě však fascinuje něco jiného: neznám západního politika, který by se odvážil vystoupit na veřejnosti s tvrzením, že jsou občané pro demokracii nezralí, že se jim nedá důvěřovat, ať drží pusu. Jediným lékem na nedostatky demokracie je více otevřenosti, racionální kritičnosti a demokracie. Podstatou politického režimu v zavedených demokraciích je to, že politikové jsou služebníci občanů - od občanů vychází jejich moc, občanstvo, to jsou mocenští suveréni: nikdo by se neodvážil konstatovat, že je řadový občan blbec. Kde tito "zástupci lidu" berou svou aroganci?
Novináři v České republice: totální ztráta nezávislosti!
Tento titulek nevyplodil žádný notoricky zapšklý kritik českých médií. Jeho autorkou je předsedkyně Syndikátu novinářů ČR Irena Válová a oslovuje jím své ovečky v posledním čísle profesního měsíčníku Mediažurnál (č. 06/2000/červenec).
I některé další formulace jsou pořádně výbušné.
"S novým tiskovým zákonem přestali existovat novináři, editoři, šéfredaktoři." "Pojmy jako novinář, redakce, šéfredaktor, redakční nezávislost byly ze zákonů vypuštěni. [sic] Čeští novináři tím přestali existovat." "Novinářská a redakční nezávislost v České republice vůbec neexistuje."
Podstatou je nový tiskový zákon, podle něhož se všichni novináři v pracovním poměru ke konkrétnímu médiu stávají pouhými zaměstnanci, povinnými "plnit pokyny nadřízených" na základě jediné normy - Zákoníku práce. "Klauzule svědomí není, zaměstnanci plní pokyny. Taková situace nastala v České republice vůbec poprvé v její historii - včetně 1. republiky," konstatuje syndička. "Čeští politici uzákonili totální vazalství českých novinářů na politickou a ekonomickou moc," varuje ve své Výzvě a v úvodníku končí značně pochmurně: "nenašel se žádný nezávislý sdělovací prostředek s odvahou korektně a férově toto říci občanům závislým na informacích. Bohužel, v České republice na začátku léta roku 2000 boj za nezávislost novinářů teprve začíná."
Nejsem zaměstnancem a netroufám si tudíž posuzovat, zda je situace skutečně tak vážná. Syndikát, byť je oficiálním profesním sdružením, není obdobou komor s povinným členstvím, není tedy orgánem reprezentujícím všechny tuzemské novináře a také jeho autorita zdaleka není bezvýhradná. Každé provolání také musíme vidět jako text, který má burcovat a provokovat a který tudíž potřebuje patřičnou míru expresivity. I při všech možných výhradách ale uvedené formulace nelze brát jen jako soukromý názor jednotlivce a zaslouží proto patřičnou pozornost.
Zpochybnění nezávislosti médií není myšlenkou zdaleka novou a značně cynické konstatování, že noviny se tisknou na zadní stranu inzerátů, je toho výmluvným dokladem. Míra ovlivňování obsahu článků a pořadů může být samozřejmě různá a tištěná média vesměs proklamují, že do nich vydavatel nijak nezasahuje.
Kdo chce, příslovečnou hůl na psa si vždycky najde a stejně tak může z tendenčnosti podezírat autory sebelokálnějšího plátku nebo nízkonákladového zájmového časopisu.
Je zde ale jeden starý a dobrý recept - pluralita čili konkurence. A v této souvislosti je možné uvažovat o posílení role internetu jako zdroje informací, neservírovaných pod knutou Zákoníku práce.
Pokud bychom připustili představu - schválně přeženu - "velkých" médií, kde redaktoři-zaměstnanci stojí v haptáku před vydavatelem a píší podle jeho diktátu, můžeme si rovněž představit alternativní zdroje internetové.
Nebezpečí záměrných zkreslení, nedostatečně ověřených informací a jednostranných interpretací existuje samozřejmě i na značně anonymním internetu a nikde není řečeno, že webmaster nemůže být stejným manipulátorem jako inzerentům sloužící vydavatel. Přesto si myslím, že kombinace "mravního zákona" v novinářích s možnostmi, které poskytuje právě internet, a s dostatečně uvědomělým občanem je tou nejlepší zárukou, že konzument médií nebude jen hříčkou v rukou jejich vlastníků a tvůrců.
Mathé byl prozíravý, že nešel do Novy!
Proč se odmítá špatná nabídka!
Mezi jmény Koukol, Fričová, Vávra ční jméno bývalého ředitele České televize Iva Mathé. Takto v řadě jsou se stručnými osobními charakteristikami seřazeny v plánu společnosti CME na převzetí vysílání osobnosti, které podle Američanů přicházely do úvahy na post generálního ředitele TV Nova po Vladimíru Železném.
Není divu, že Ronald Lauder zařadil současného kancléře na kandidátskou listinu, protože to byl právě on, který vynikal jako opravdový protivník Vladimíra Železného v jejich častých ostrých diskusích a výměnách názorů na role veřejnoprávní a komerční televize v České republice. Autoři Českého plánu ke jménu Mathé připsali jeho charakteristiku: dřívější ředitel veřejnoprávní České televize, v současnosti kancléř prezidenta Václava Havla, veřejná osoba, silné kontakty, nenávidí Železného.
Není také divu, že Ivo Mathé se generálním ředitelem, nakonec jen ČNTS, nestal. Pokud jej někdo chtěl angažovat na základě nepochopení jeho pozice vůči Vladimíru Železnému, tak je naprosto logické, že se s ním nemohl nikdy dohodnout.
Sporů Mathé vs. Železný bylo nepočítaně, ale oba dva však vždy hájili zájmy televizí, v jejichž čele stáli nebo ještě stojí. Byly to profesní spory, ve kterých se definoval a utvářel duální systém televizního vysílání v ČR. Do takových sporů nenávist nepatří.
V tom se jasně Ronald Lauder spletl, když osobně bývalému řediteli ČT post šéfa Novy nabízel. Na jednáních loni ve Spojených státech se zachoval Ivo Mathé prozíravě, když
jasně odmítl. Ve skutečnosti neměl Lauder, kromě vysokého platu, Mathému co nabídnout. Nebyl by to totiž návrat na špici úspěšného média, i když komerčního, ale do role správce budovy Měšťanské besedy a archiváře desítek soudních spisů ze sporů , které mezi tím CME rozpoutala.
Václav Špaňhel
Ještě jednou k démonizaci genetiky Vladimírem Špidlou
Na Julianin článek o genetice reagoval Jiří Šoler:
Vázena pani Juliano,
s negativni reakci na genetickou modifikaci zivych organismu jsem se
prvne setkal ve výzve svetovym vedcum, se kterou jsem se seznamil behem
staze v Moskve nekdy v letech 1973-5. Pracoval jsem tehdy v Laboratori
struktury bilkovin Ustavu krystalografie AV SSSR v tesne spolupraci s
Ustavem virologie Akademie lekarskych ved SSSR, text pochazel nejspise z
tohoto zdroje, ale vznikl samozrejme na Zapade, pokud se pamatuji nejspise
v USA, a byl podepsan radou znamych jmen vcetne nekolika nositelu Nobelovy
ceny. Proto souhlasim s tim, ze problem nebyl formulovan nedavno (pokud
nevnimate jako "nedavno" ta sedmdesata leta). Presto musim souhlasit s
panem Spidlou, ze je v jistem smyslu nebezpecnejsi nez vyuziti jaderne
energie.
Nejvetsim nebezpecim vyuziti jaderne energie predstavuji dnes
jaderne zbrane a jaderna energetika. Jedna se o narocna prumyslova odvetvi,
produkce jaderneho paliva ci munice vyzaduje radu slozitych technologickych
zarizeni, pratricky kazdy gram paliva musi byt umele vyroben (spise
vycisten, ale ponechme detaily) slozitym prumyslovym postupem vyzadujici
vysoke technologie. Presto clovek takova zarizeni vyrobil a nebezpeci je
realne. Na druhe strane v prostredi prirozene radioktivity se clovek
vyvinul, ta proto ohrozuje jedince, ale ne cloveka jako druh.
Avsak pokud se podari (umyslne nebo omylem) vytvorit zivy
organismus - virus, bakterii, plisen, rostlinu, brouka ci neco vyssiho -
co dokaze prekonat nasi imunitu ci jine obranne mechanismy, plevel, ktery
vyhubi nase potravu ci parazita, jemuz se nedovedeme branit, staci unik
jednoho ci nekolika jedincu do prostredi a o zbytek se jiz postara priroda
sama - bez zasahu cloveka, bez nutnosti nejake lidske prumyslove aktivity.
Takovy organismus muze ohrozit cloveka jako druh! Proto pokladam nektere
biologicke experimenty - zejmena genetickou manipulaci - za velmi
nebezpecne, proto jsem i ja tenkrat podepsal onu zminenou deklaraci. A k
tomu podpisu se hlasim i dnes.
Jaderna energie muze byt zneuzita i teroristy, jeji nebezpeci neni
zanedbatelne. Ale nektere biologicke modifikace jsou tak jednoduche, ze je
muze vlastne realizovat kdokoliv, treba male dite - jestli ne dnes, tak v
budoucnu.
Predstavuji si hrackarsky obchod, kde prodavaji soupravu "Mlady
genetik", kde si mohou desetileti chlapci doma v kuchyni zkusit klonovani a
genetickou manipulaci. Samozrekmne necilenou, ale i tak to stoji za
zamysleni.
Vzdyt napr. soucasne pocitacove viry, ktere nam tolik
zneprijemnuji zivot, jsou tez vetsinou produktem adolescentu.
Vzdyt je to
tak snadne! Ale proto i nebezpecne.
K tomu poznamenává Juliana:
Nejsem proti testovani DNA u zlocincu, ale vsechny ostatni testy by mely
byt provadeny pouze po podepsani "informovaneho souhlasu" se zachovanim
anonymity. Ted uz byly ustaveny ruzne eticke komise, ktere na to dohlizeji,
ale v dobach po r. 1989 treba prijeli Americane do tovarny, zavodni lekar
predvolal vsechny delniky a odebral jim krev na vyzkum. Taky jsem zazila
(asi pred peti lety), ze vyzkumnik promital na konferenci udaje primo se
jmeny pacientu. Diagnoza rakovina. Konference byla v cizine, vedec byl Cech.
Jsou lidi, kterym dela exhibicionismus dobre (Chaun, Fendrych, Putna) a s
oblibou popisuji fyziologicke stavy normalni i patologicke ve svych knihach.
(Moc me tyto pasaze nebavi; v ucebnicich fyziologie jsou tyto procesy
popsany lepe, i kdyz mozna bez "existencialniho" podtextu.)
Nekomu ale
nemusi byt utok na soukromi prijemny.
Myslim, ze je velmi dulezite si uvedomit, ze temer vsechny hrozby, ktere
jsou pripisovany genetice, by bylo mozne eliminovat, kdyby ve spolecnosti
existovala vetsi otevrenost, demokracie a rovnost. Spolecnost se hrozi
genetiky, ale v podstate se vlastne boji sama sebe, svych nezvladnutych
nerovnovah.
Kdybych to mela vice zobecnit, coz se mi nechce, tak se vlastne V. Spidla
boji toho, ze se ceska spolecnost nebude umet vyrovnat s nastupem novych
technologii. At uz proto, ze je sama nedokonala, anebo proto, ze se neubrani
tlaku zvenku.
Mozna by bylo dulezitejsi misto vselijakych ruznych komisi podporovat nejake
hnuti za skutecnou demokracii (pro kazdeho, ne jen pro "hochy, co spolu
mluvi [v CR], nebo co na to maji [problem Sever-Jih]"). Bioeticke komise
jsou dulezite az druhotne.
Ve statech, kde existuje vetsi otevrenost, jsou
pripadne chyby rychleji korigovany (politicke, ekonomicke, socialni i
geneticke...). V uzavrenych spolecnostech se chyby zatloukaji az do uplneho
krachu.
Dávám proto vědomě do závorky veškeré úvahy o minulosti těchto novin.
Náš právní řád dosud nepřipouští, aby celoplošná televizní licence byla udělena zahraničnímu subjektu, který bezesporu společnost CEDC GmbH sídlící v Berlíně je. V tomto smyslu také již ve Vašem listě argumentoval pan Janeček.
Dále není možné, aby licence byla udělena nejednoznačně, tedy více než jednomu subjektu, kterým může být fyzická nebo právnická osoba. Z tohoto důvodu CEDC opět nemohla být držitelem či spoludržitelem licence.
Největší věcnou chybou je však argument, že Vladimír Železný nebyl účastníkem správního řízení o udělení televizní licence, zatímco společnost CEDC ano. Slovo účastník nemá v tomto kontextu žádný obsah. Důležité je, kdo se stal držitelem. A tím byla společnost CET 21, spol. s r.o., která v tomto smyslu nebyla (a ze zákona nemohla být) nikdy právně nijak omezena. Licence nebyla udělena Vladimíru Železnému, ale právnické osobě, ve které získal Vladimír Železný později většinový podíl.
Licencovaný subjekt totiž nese veškeré právní závazky vyplývající z regulace médií bez ohledu na své vnitřní majetkové změny. V tomto smyslu ČNTS nikdy nenesla za vysílání Novy zákonnou odpovědnost a nemohla být nijak sankcionována.
Problém CME a ČNTS spočívá v tom, že právní vztahy okolo TV Nova byly vždy velmi labilní a pokoušely se od počátku balancovat na hraně platné právní normy. Je nezpochybnitelné, že větší právní jistotu měl od počátku ten, kdo kontroloval přímo licencovaný subjekt. A to byli v CETu od počátku čeští (resp. slovenští) partneři. Toho si Američané museli být vědomi.
Televize Nova: V několika detailech nesouhlasím s Čulíkovou kritikou Práva
Vážený pane Čulíku,
vaše výtka o zaujatosti Práva ve prospěch Železného je celkově
oprávněná. Nicméně v několika detailech nesouhlasím:
1) Tak jak to líčíte, to vypadá, že Právo píše zcela černobíle 100%
pro CET 21 a Železného, 0% pro CME a Laudera. Ale ono tak úplně není, je to
"pouze" zhruba 90:10.
Píšete že redaktorku vůbec nenapadlo uvést názory protistrany. Ale
redaktorka jen udělala rozhovor s jednou stranou, a bylo věcí vedení Práva
poslat někoho, třeba opět ji, za protistranou. Nicméně na jiném místě této
strany Právo uvedlo z názorů protistrany aspoň to nejpodstatnější - že CME
tvrdí, že neudělala nic nezákonného, uvádí jejich motivy a jejich závažné
obvinění proti Železnému. Problém není v tom, že "vůbec", ale v tom, že Právo
Železného verzi dává nepoměrně větší prostor a tiskne v rozhovoru jeho
aktuální názory, kdežto od protistrany uvádí jen archivní výroky.
2) Právo nepoužívá metodu My o koze, oni o voze. Dalo by se
souhlasit s tím, že se pokouší Vaše téma přehlušit jiným. Nicméně k tomu
hlavnímu, co BL přinesly, čili k tomu, že CEDC byla dle Korteho "přímým
účastníkem řízení", se vyjadřuje, a výchozí výrok Korteho nezkresluje.
Souhlasím ovšem, že by bylo vhodné uvést že jde o BL, a nikoliv psát jen o
"diskusi na internetu", stejně jako si nikdo netroufne napsat : "noviny
otiskly" nebo "rozhlas hlásil" nebo "v televizi jsme viděli".
3) Nevidím důvod, proč by se mělo Právo nebo kdokoliv jiný zabývat
podrobněji skutečností, že Železný nebyl v době udělení licence ještě ve
hře. To je spíš kuriozita, nikoliv podstatný fakt.
F.Pillmann
P.S. Je zajímavé, že Právo (a to dlouhodobě, nejen v úterý) fandí
Železnému (což se dá vysvětlit ideologicky, jak píšete, averzí k cizáckému
kapitálu). Ale proč naopak "německá" MFDnes píše dlouhodobě asymetricky ve
prospěch "americké" CME ( i když jemněji ), to už se ideologicky vysvětlit
nedá.
Jakou diskusi ke konsensu alespoň v zahraniční politice konsensuální?
Ad "Strašáky a fikce" Bohumila Doležala
Miloš Štěpánek
Na sklonku dubna jsem zaslal do Lidových novin dopis, kde se pro něj nenašlo místo. Otázky k česko-německé "entente cordiale" později laskavě uveřejnily Britské listy, adresáti je i tak ponechali bez odpovědi. Souběžně jsem připravoval návrh jak rozvinout cílevědomou, soustředěnou diskusi ke zkvalitnění společenského diskurzu, o jaké se ani Impulsu 99 nezdálo. U vědomí, že poměrně obecné teoretické zásady "rezultativní diskuse nemohou být dost výmluvné ani skálopevně přesvědčivé, počítal jsem od začátku s jejich postupnou demonstrací na konkrétnějších věcných příkladech.
Šťastná náhoda mi umožňuje oba úhly pohledu spojit tak, že pro další zamyšlení nad praktikami českých diskusích lze použít zahraničně politické téma. Všeobecně platí, že jakkoli ostré a různorodé bývají v ustálených demokraciích půtky politických sil a jakkoliv klesá váha tzv. národního státu, k zahraničně politickým zájmům se přistupuje jako k porcelánu, po špičkách. Předmětem pravdu ostrých (volebních) vnitrostátních politických sporů se stávají řidčeji (jako třeba po Mnichovu v Británii, nebo v USA k ukončení vietnamské války apod.).
Možnost takového spojení mne napadla při zprávě v Radiožurnálu (ve čtvrtek 13. července 2000) o výměně not mezi ČR a USA. Ihned jsem byl zvědav, jak (též ve světle mých nezodpovězených otázek) zareaguje jmenovitě pan Bohuslav Doležal. Jeho zatracení domnělých "strašáků a fikcí" (LN pátek 21. 7. 2000) mne k pokusu o průnik hodnocení přímo ponouklo. Z předchozí "diskuse o diskusi" jen připomenu, že od pravidel debat (sporu idejí, brainstormingu) musíme především odlišit konflikt zájmů socio-demografických skupin lidí, který se za názory může skrývat, odkud bohužel nebyla vymýcena "pravidla" catch-as-catch-can a kde bývá přání otcem myšlenky. V mezinárodních vztazích nutně jsou subjekty sporu o zájmů celá společenství občanů sdružených ve státech, tedy řekněme politické národy.
Co jsem z výměny not a jejích okolností vyčetl já
Všeobecná srozumitelnost diplomatického jazyka je mizivá. Odedávna si myslím, že kdyby noviny otiskly bez komentáře palcovými titulky formuli ultimata (nestane-li se do x hodin to-a-to naše vláda si vyhrazuje přijetí odpovídajících krajních opatření), která fakticky oznamuje zahájení vojenského konfliktu, zůstane veřejnost klidně sedět u televizoru. Ostatně přesně tak se zachovala, když u nás brežněvovská kamarila rozmístila atomové rakety a FMZV o tom dostalo informaci div ne na korespondenčním lístku.
Text noty USA senzacechtivému čtenáři sotva co říká. Mluví se v něm (nudně) o nezpochybnitelnosti historických rozhodnutí, smluv, dohod a deklarací (cituji z americké noty) "jejichž cílem bylo vypořádat se s následky období nacizmu a 2. světové války, včetně otázek reparací a jakýchkoli otázek spojených s opatřeními proti německému majetku v tehdejším Československu". Jádro stanoviska USA mne nijak nepřekvapilo, protože jsem si pamatoval reakci tří vítězů 2. světové války na (řekněme) pohrdavé stanovisko ministra Kinkela k závěrům Postupimské konference tak před pěti léty. Formálně jde jen o legalistickou formalitu v souvislosti s komplexem dokumentů o (pozdním?) odškodnění koncentráčníků a totálně nasazených. Diplomacie menšinové sociálně demokracie (stále ještě neprávem napadaná např. za tzv. řecko-českou iniciativu a i jinak ironizovaná) tu však připravila nejedno pozitivní "překvápko", jehož jednotlivé aspekty nebyly náležitě vypreparovány a rozpitvány.
- Pozornosti by neměla uniknout nenápadná okolnost, že došlo k výměně not v jeden den. Jen bláhovec si může myslet, že v diplomacii Majdalenka dostane ráno od Honzy čumkartu a "už od čtyř hodin" mu namejlovat přes Oskara odpověď.
- Nestranný pozorovatel (ať hodnotí samotný obsah not jakkoliv) by neměl přehlédnout dovedné načasování této výměny prakticky na předvečer podpisu rozhodujících odškodňovacích dohod v Berlíně. Jestliže se jednání o odškodnění nacismu táhla půl druhého roku, bylo toto česko-americké jednání jistě kratší, ale sotva trvalo méně než řadu měsíců. Dřívější zveřejnění by mohlo uškodit samotné procesu jednání o odškodnění. A pomocí takového fait acompli se v mezinárodních vztazích prostě "boduje".
Potud k profesionální obratnosti a zvládnutí diplomatického řemesla
- A nevím, zda ještě vyšší ocenění ještě stále nestranného pozorovatele nezaslouží překvapivost tohoto kroku. Diskrétnost byla zachována i v podmínkách užvaněnosti našeho veřejného života, kdy se lehkovážně (ať to udělal kdo chtěl) poruší i mezinárodní uzance neuvádět jméno navrhovaného velvyslance, dokud neobdrží "agrement" přijímající země. (Navíc, ve spořádaných zemích může být indiskrece důvodem k jeho odmítnutí - doufám, že "leakage" ohledně Jaroslava Bašty nebyla až takto "prefíkaná").
Pokud se jakýkoliv komentátor s těmito rysy akce nevyrovná (s uznáním je nekvituje), nevytvořil si předpoklady pro důvěryhodnost (férovost) svých obsahových námitek.
- Diskuse by se ovšem nekonala, kdyby jakýkoliv (i zaujatý) pozorovatel nevznášel námitky, nepřicházel s kritikou na různých rovinách. Avšak i kritika má svoje logické meze. V zemi deklarující svůj záměr upevňovat právní stát ani zaujatý pozorovatel si nemůže kaceřovat úsilí (jakékoliv) vlády náležitě přísně ochraňovat a mezinárodně fixovat všechna vlastní práva. Nebo snad byla lichá kritika vlády národní oběti za neúčast (na rozdíl od Polska) v jednání 4+2, kritika následující československo-německé smlouvy, nemluvě o česko-německé deklaraci, na kterou je nicméně v nové notě USA výslovná odvolávka?
Jak je to se strašáky a fikcemi
Roztřiďme tvrzení B. Doležela s hlediska možností další "rezultativní" diskuse.
Mizivou vypovídací schopnost mají a proto nepředstavují základ pro další spor nadsazené emotivní charakteristiky kritizovaných sdělovacích prostředků (spřátelených médií, spřízněných novinářských duší), které spolu s MZV a českými diplomaty spustily vítězný ryk resp. silácké řeči. Nebylo by od věcí např. zvláště identifikovat tu Janu Kavanovi nakloněnou "spřátelenou žurnalistiku".
Doležalovu politickou konstrukce prezentuje sled tvrzení, které by měl doložit. Obsahují řadu polopravd, resp. překroucenin, na které upozorňuji polotučným zvýrazněním:
- existuje německá mnohokrát opakovaná ochota uzavřít problémy kolem druhé světové války a odškodnit oběti nacistického násilí , která za těch 55 poválečných let jaksi zůstala pro nejméně půlmilion našich občanů (doslova) až do smrti utajena. Pochybuje někdo o tom, že pro odškodnění byl rozhodující enormní tlaku zejména americké židovské obce spíše než německé iniciativy(?) v tomto směru?
- tato (údajná) ochota působí na českou veřejnost, zmítanou strachem a špatným svědomím jako "morální teror"...Česká politika se pak veze na vlně populismu a reaguje na tuto nepřímou (?) výzvu (??) hystericky - vymýšlí strašáky a fikce ...Česká politika a česká veřejnost jsou zahlceny strachem ze sudetoněmeckých majetkových nároků. Nevím jak vůbec zjistit takové nálady národa a politických sil, jak je změřit. Spíše mi tato hodnocení připadají jako fikce, kterou - pod dojmem jednoznačného odporu veřejnosti pokračování v nepřiměřených omluvách - konstruují zastánci flagelantské (tak ji i sám Doležal již dříve označil) touhy se dále kát. Copak třeba jen čtenářské ohlasy v samotných Lidových novinách, nebo výsledek Přísně veřejné debaty svědčí jen o nedostatku národního sebevědomí?
- Česká diplomacie....vytvořila další zbytečný pseudoproblém...Proti případnému německému požadavku na odškodnění sudetských Němců chce postavit vlastní reparační nároky, a vlastně jen pro zjevně dost velké obavy na německém ministerstvu zahraničních věcí ...se ministr Kavan ...v Izraeli cítil povinen prohlásit, že považuje vznášení reparačních nároků za vyloučené.
Ne že by dovedností české diplomacie (po letitých nešikovnostech za Zielencova vedení) nebyli němečtí partneři výsostně překvapeni. Z čeho však pan Doležal vyvozuje vládní politický záměr postavit vlastní reparační nároky. Co ho vede ke zpochybňování oficiálních prohlášení a stanovisek české diplomacie v opačném gardu? Co může znamenat jeho tvrzení, že ČR bilionové požadavky vůči Německu prozatím stoicky tutlá, ačkoliv byly dávno veřejně kvantifikovány. V citaci Kavanova sdělení (byť v Izraeli), že česká strana během několika hodin vydá příslušné prohlášení, že nechce oživovat diskuse, dodává Doležal licoměrné slovíčko údajně, ačkoliv již příslušný dokument při uzávěrce LN již na Internetu byl.
- I když po vzájemných prohlášeních Zemana se Schröderem je skutečně velmi těžko přestavitelné, že by SRN žádala po ČR reparace za zabavený sudetoněmecký majetek, je opravdu tak svatokrádežné v dlouhodobých obecných úvahách zvažovat případný německý požadavek v podobném směru. Navrhuji osvěžit si šokující výroky kancléře Khola v Praze po podpisu česko-německé deklarace. A kdosi nedávno navrhoval alespoň dobrovolnou sbírku v tomto směru.
Jsem si stále vědom dvojúčelovosti tohoto zamyšlení. Ovšem že jde o téma. Ale také o to jak se s dílčími tvrzeními při výměně názorů zachází. Rezultativnost vyžaduje, aby se opustilo kolovrátkovité opakování stále stejných názorů, a rozporné body se postupně doplňovaly novými důkazy a argumenty. Nebo se konstatovalo, že některé jsou vyčerpané, či (pertinentně vzhledem k našemu tématu) třeba vyhaslé.
Miloš Štěpánek