Temelín: nepříjemné otázky o jaderné energii
O Temelínu: vážné nezodpovězené otázky o jaderné energetice v ČR
Pan Hradile,
nedá mi neodpovědět na Váš článek. Jsem absolventem VUT Brno, obor výroba, rozvod a využití elektrické energie. Léta pracuji jako projektant rozvodných zařízení. Nesdílím Váš názor, že jaderné elektrárny mohou posuzovat jen odborníci. Sám mám několik vysokoškolských zkoušek z této oblasti, ale neodvažuji se posuzovat globální dosah vlivu jaderné elektrárny a těžby uranu na životní prostředí. Myslím, že je to práce spíš pro tým lidí s se vzděláním v přírodních vědách - fyzika, chemie, biologie, botanika, ale také různých oborů lékařských.
Stejně jako masové rozšíření DDT neprokázalo jeho užitečnost pro zdraví člověka, podobně tomu asi bude i s jadernými elektrárnami.
Jako obyvatel Brna si kladu tyto otázky:
1) Kolik bylo vytěženo tun uranu v Dolní Rožínce na horním toku řeky Svratky?
2) Kolik je průměrný odpad z těžby jedné tuny uranu?
3) Jak intenzivně září odpad z těžby uranu? S jakým poločasem rozpadu?
4) Kolik radioaktivních sond po průzkumu uranu leží volně na Českomoravské vysočině?
5) Kam tečou radioaktivní vody z výše uvedených hald hlušiny a průsaky z usazovacích nádrží v Rožínce?
6) Netečou náhodou do řeky Svratky, která napájí brněnskou přehradu (zdroj pitné vody pro Brno)?
7) Nejsou náhodou v brněnské přehradě usazeniny radioaktivních kalů, které činí tuto vodu mírně radioaktivní?
8) Jestli ano, tak kolik - čísla.
9) Má tato skutečnost vliv na prudce rostoucí počet nádorových onemocnění?
10) Jestli ano, kolik - čísla.
11) Jaká je expozice obyvatelstva při převozech štěpného materiálu do elektráren?
12) Jestli vagony září, tak kolik - čísla.
13) Jak září konečný mezisklad vyhořelého paliva v Dukovanech?
14) Kolik - čísla.
15) Nemá bazén s radioaktivní vodou v Dukovanech průsaky?
16) Jestli ano, kolik - čísla.
17) Jetli ne, kdo garantuje, že je nebude mít v nejbližších letech a jak?
18) Kde bude konečný mezisklad vyhořelého paliva pro Temelín?
19) Nebude zase v Dukovanech?
20) Když je tak neškodný, nedal by se postavit třeba na Václaváku?
Divíte se proč se tak hloupě ptám? Já jsem už o 1 a 1/2 své štítné žlázy přišel. Podle lékařů je to z 99% vliv radioaktivního jódu z Černobylu, který tady bude např. v houbách ještě stovky let. Případů rakoviny štítné žlázy jsou proti jednotkám případů v padesátých letech nyní stovky ročně.
Zeptám se nyní z druhého soudku.
1) Víte jaký je instalovaný výkon největší větrné elektrárny instalované na světě v letošním roce?
2) Jaký je instalovaný výkon všech nově vyrobených větrných elektráren na světě v roce 1998?
3) Jaký je meziroční index růstu tohoto výkonu?
4) Kolik je to tedy v roce 2000?
5) Jaký je instalovaný výkon větrných elektráren vyrobených za jediný rok v Dánsku v roce 1998?
6) Nejsou tyto údaje hlavním důvodem pozastavení výstavby jaderných elektráren v Německu a jejich postupné likvidace?
7) Nejsou Češi v očích Dánů s prominutím blbci, kteří stavějí jejich pětiměsíční produkci elektráren dvacet let za sto miliard korun s neodhadnutelnými dopady na životní prostředí?
správné odpovědi:
1) 2,5 MW
2) 10 436 MW ( pro srovnání Temelín 2 000 MW)
3) cca 1,4
4) 20 454 MW ( pro srovnání Temelín 2 000 MW)
5) minimálně 5 342 MW (čtyři největší dánští výrobci - NEG Micon, Vestas, Bonus, Nordex)
6) a 7) odpovědi na tyto otázku ponechávám na čtenáři
Zdroj informací: http://www.windpower.dk
A to tu dále máme ještě vodní elektrárny na normálních tocích, přílivové, solární energii, enerii biomasy, biologický rozklad vody na vodík a kyslík a jiné technologie.
Ing. Oldřich Maděra
Echelon: jak anglosaské špionážní služby odposlouchávají mezinárodní civilní komunikace. Důkaz existence tohoto odposlechu
České shrnutí ze stránek ZDNet.
Echelon je globální síť odposlechových středisek. Pomalu, ale jistě se dostávají důkazy o její existenci do veřejné domény.
Důkaz, že systém Echelon je stále ještě v provozu, byl nalezen v letech 1998 a 1999 v amerických vládních dokumentech. Americký odborník na špionáž dr. Jeff Richelson z Archívu pro národní bezpečnost ve Washingtonu, D.C., využil amerického zákona o svobodě informací k tomu, že získal celou řadu soudobých oficiálních dokumentů amerického námořnictva a letectva, které potvrdily pokračující existenci, rozsah i rozšiřování systému Echelon. Dokumenty identifikovaly pět míst, které jsou součástí systému sbírajícího informace z komunikačních satelitů.
První stanice, o níž bylo potvrzeno, že je součástí systému Echelon, byl Sugar Grove v Západní Virginii. Podle historie této stanice bylo v roce 1990 založeno "školicí oddělení pro Echelon". Když bylo školení dokončeno, prvním úkolem, který stanice dostala, bylo "provozovat a udržovat instalaci systému Echelon".
Podle těchto oficiálních dokumentů je úkolem Sugar Grove "provozovat zařízení pro satelitní komunikaci [ve prospěch] odběratelů informací systému Comsat... toho je dosahováno poskytováním profesionálně vyškolených týmů operátorů, analytiků a manažerů sběrných systémů..."
V roce 1990 ukázaly satelitní fotografie, že na stanici v Sugar Grove jsou čtyři antény. V roce 1998 navštívili toto místo s televizní kamerou reportéři jedné televizní stanice a zveřejnili skutečnost, že počet sběrných antén vzrostl na devět. Všechny tyto antény byly zaměřeny směrem na satelity nad Atlantickým oceánem které poskytují komunikační spojení mezi severní a Jižní Amerikou, Afrikou a Evropou.
Dokumenty také identifikovaly čtyři další špionážní základny, které se staly součástí sítě Echelon do roku 1995. Jsou to Yakima, Sabana Seca v Portoriku, Guam a Misawa v Japonsku.
Co víme
V roce 1997 ostře kritizoval soudce firmu British Telecom za to, že zveřejnila podrobné informace o širokopásmových kabelech, které byly instalovány v Menwith Hill, na monitorovací základně aliance UKUSA v severoanglickém Yorkshiru. BT přiznala, že tam instalovala tři digitální optické kabely, které byly schopny zároveň přenášet 100 000 telefonních rozhovorů.
V roce 1997 zažádala americká National Security Agency o patent číslo 5 937 422. Ten charakterizuje svou technologii jako "metodu, jak automaticky vytvářet aktuální popis extu tím, že je získáván text, obsahující určitá klíčová slova". Metoda také zahrnuje automaticko utranskripci - " techniku, jak konvertovat řeč ve slova".
Systém "Dictionary" (Slovník). Echelon využívá počítačů, které mají schopnost vyhledávat v obrovském množství komunikačního provozu určitá klíčová slova. V roce 1991 promluvil bývalý britský zaměstnanec monitorovacího střediska GCHQ v pořadu britské komerční televize World in Actin o tomto "systému slovníků".
V únoru zveřejnil v americké televizi jeden kanadský špión informace o tom, že prý Margaret Thatcherová v době, kdy byla britskou premiérkou, nařídila, aby byli prostřednictvím systému Echelon odposloucháváni dva její kolegové ve vládě. Sdělilo to bývalý špión Mike Frost americkému televiznímu pořadu 60 Minutes.
V červnu vydal Lindis Percy, aktivista, který usiluje o to, aby se ze své činnosti musely americké základny v Británii zodpovídat veřejnosti, výzvu britskému ministerstvu obrany ohledně rozšiřování stanice v Menwith Hill. Percy argumentuje, že je pravděpodobné, že Spojené státy poruší smlouvu o odzbrojení, kterou uzavřely se Sovětským svazem před 28 lety, jestliže vybuduje protijaderný štít, který uchrání Menwith před útokem. V roce 1997 potvrdilo britské ministerstvo obrany, že pronajímá Menwith Hill Američanům a že se tato základna rozšiřuje a bude využívat i Space Based Infra-Red System (ve vesmíru umístěného infračerveného systému, SBIRS). Systém SBIRS sleduje prostřednictvím infračerveného teleskopu satelity a zaznamenává teplo, které vyzařují jaderné, chemické či biologické střely.
V listopadu 1999 zveřejnila BBC článek, podle něhož australská vláda potvrdila existenci Echelonu. Bill Blick, generální inspektor zpravodajských služeb a bezpečnosti pro Austrálii, sdělil BBC, že je australský Defence Signals Directorate (direktorát obranných signálů součástí systému Echelon.
Středisko pro zachovávání soukromí při elektronické komunikaci, The Electronic Privacy Information Centre (EPIC) nedávno získalo tajné dokumenty od americké vlády, které vysvětlují zaměstnancům NSA, jak si počínat při podávání zpráv o ískaných informacích. V dokumentech se hovoří o bývalém americkém prezidentu Jimmym Carterovi v souvislosti s jeho cestou do Bosny v roce 1994.
Britské listy a umění diskuse
Miloš Štěpánek
Motto:
Nečiň jinému co nechceš, aby jiní činili tobě,
nebo přesněji:
Jednej podle toho, co radíš, aby dělali jiní
Těší mne, že jsem se na stará kolena dožil možnosti užívat si technologického dobrodiní Internetu. V jeho pavučině jsem drápkem uvíz’ (a dle přísloví …chycen je ptáček celý!) teprve letos v únoru v souvislosti s metodami a pravidly mediálních diskusí v Česku. Na BL v této souvislosti oceňuji úsilí (až zarputilé!) o tak potřebnou nápravu české politické scény, zvláště ve dvou směrech: (a) sledování vybraných případů (ne)plnění zákonů, především o právu na informace, - a hlavně - (b) kampaně (v rámci určitých tematických celků) ke zvýšení mediální kultury (především televizní) za velkorysého zveřejňování nejrůznějších stanovisek. Tyto snahy jsou více-méně obratné - a k té obratnosti píši těchto pár poznámek.
Co s bonmoty?
Mám rád ostrou výměnu názorů, zvláště když (jako v BL) probíhá s aktuálním přesahem do širší veřejnosti (vč. parlamentních debat), - pro (ne)pamětníky nedotčené sítí www posíleným dvěma sborníky “…jak Češi myslí-jednají”. Milují barvité bonmoty (pokud jsou opravdu bon), metafory (nikoli pletoucí matafory) a vyhrocené formulace. Dovedu se však nadchnout i pro vybroušenou, přesnou, řekněme právnickou či diplomatickou (a proto i “nudnou”) “překlenovací” formuli, když jde o vyjádření zapeklitých životných situací, které tak často nesnášejí Prokrustovo lože šmokovských floskulí.
Jsem si vědom, že spousta lidí tyto lásky nesdílí. A že následkem jejich přemíry se příliš mnoho výměn názorů nechtěně odchýlí (či se k tomu dokonce bere za záminku) od obsahu a přejde k tahanicím o procedurách a formalitách, nebo alespoň o formě: co bylo řečeno příliš hlasitě či arogantně, zda lze užít ten či onen výraz nebo vazbu, zda je právě tento diskutér oprávněn k tématu mluvit atd. Nejde zdaleka jen o problémy jednotlivého mediálního titulu. I mnohá uznávaná hnutí (Impuls 99, Děkujeme, odejděte!) snadněji formulovala námitky proti způsobům jednání zbytku politické scény, než (alternativní) obsahová stanoviska a jejich řešení. Také čtyřkoalice od záměru Svatováclavské dohody chovat se jinak zápolí s vypracováním věcného programu (obsahu činnosti). I u našich jižních sousedů došlo začátkem roku 2000 k rozpadu letité koalice méně pro to CO dělala, ale JAK.
Takže všeho s mírou (nemyslím tu úrokovou).
Rubrika o kvalitě BL
Z řečeného plyne má spřízněnost duší s řadou nedávných příspěvků (z nichž upozorňuji na tři), které se zabývaly kvalitou diskusí či jejich organizací v BL. Bylo by škoda nechat zapadnout citlivé zamyšlení Lubomíra Ptáčka Umíme polemizovat? Širší čtenářská obec - avšak i samotná redakce - by se měly vrátit k řadě užitečných postřehů pseudonymního (nechápu proč?) Jaroslava Hradeckého Pravda spočívá v diskurzu o jejím hledání: {jen krátce: …Jako by se tou nervozitou, která zde bezpochyby panuje a kterou BL místy skvostně reflektují, nechaly tu a tam infikovat samy. … [BL] evokují hledání názoru, ale místy ztrácejí sílu a zůstávají “jen” v pozici “poskytovatele prostoru”… můj protějšek v diskusi je mým druhem na cestě za řešením nikoliv soupeřem , natož nepřítelem.} Vysloveným plýtváním by bylo obejít hlubší obsah osmistránkové studie (asi části připravovaných skript) Milana Šmída Zpravodajství internetové žurnalistiky , možná jen proto, že je přílohou kratičkého průvodního sdělení s provokativním (myslím nespravedlivým) názvem Vliv Britských listů je omezen na sektu názorově spřízněných stoupenců). (Poznámka 1)
Již od zmíněného zadrápkování v tenatech www jsem se prokousával k testování možností Internetu na pomoc odbornému a současně demokratickému rozhodování ve společnosti, zejména české. Po čtvrt roce dopisovatelských pokusů (viz Poznámka 2) jsem v rámci dílčí polemiky s V. Leporskou tento námět zveřejnil ve svém Internetovém Krédu. {Z jeho tehdejší formy čiší, že jsem ještě netušil, co je a jak působí hypertextový odkaz (pochopení jeho elegance mne asi nyní vede k jeho nadužívání)}. Samo Krédo ohlas nevyvolalo, avšak (až na jeden tehdy časový odstavec - o postoji předsedy ČMKOS k severočeskému Indiánovi na dole Kooh-i-noor) zůstává aktuální doposud. A na něj nutně navazuji.
Využití Internetu (jakkoli blahodárné) jen jako prostoru se mi zdá příliš přízemní, marnotratné. Očekával bych snahu o sjednocování názorů pro náročná řešení, které vyžaduje úsilí navíc, a tedy i vyšší kvalitu renomovaného média. Proto se přimlouvám, aby pro sledování vlastní kvality v BL vznikl zvláštní oddíl se záměrem jejich (obsahového i formálního) zlepšování společným cílevědomým úsilím. Internet se pro to skvěle hodí tím, že skýtá obecnou výhodu rychlé (i zpětné) dostupnosti všech zveřejněných textů. Odkaz na (namátkový) přehled materiálů, které redakce považuje za nejzajímavější, není dostatečný. Mělo by jít především o zlepšení prezentace a provázanosti s využitím technických a technologických možností Internetu (hypertextových odkazů, věcného a jmenného tj. autorského rejstříku). Možnosti asi neznají dosti pohotově ani všichni přispěvatelé (viz má sebekritika v předchozím odstavci). Tvorba potřebných linků je patrně problémem finačním, resp. redakčního odborného (věcné sledování a indexování souvislostí) i technického zázemí. Právě hypertextový odkaz na dřívější hlubší, případně standardní rozpracování příslušného námětu by byl jistě účinnější a plodnější, než současné (často) uspěchané (po)známkování zvolených textů se strany redakce.
Měřítkem úspěchu může být jedině stupeň přirozené autority, jakou mezi našimi předky disponovali žurnalističtí giganti (viz mé Česká média a politická kultura). V žáru kritiky České televize uvedl nedávno Jan Čulík výstižně, že získat autoritu u veřejnosti lze jen objektivním, nezávislým a všestranně kritickým zhodnocením daného problému. To ovšem platí i pro autoritu Britských listů. Ani jejich přispěvatelé či vydavatelé se nemohou považovat za vlastníky absolutní pravdy, která by jim dávala oprávnění partnera (viz výše Jaroslav Hradecký) ukřičet, bez věcné argumentace zesměšňovat či “ustřihnout”.
Co má být výsledkem diskuse
Samotným nastolením požadavku rezultativní diskuse se možná dostávám do rozporu s “linií listu”. Z poznámky Jana Čulík za textem Milana Šmída cituji (a dvě místa zvýrazňuji): Zdá se, že … pominul vůbec nejdůležitější faktor internetové žurnalistiky: že jak poznamenává Tomáš Pecina (kam až pokračuje citát z “druhé ruky”?) internet osvobozuje společenskou komunikaci. Internet je svou podstatou médiem podvratným a emancipujícím. Má potenciál rozrušovat konvence a bourat stereotypní myšlení.
Na okraj poznamenejme, že Janu Čulíkovi (asi v důsledku kvapného čtení) se opravdu jen zdá , že by podstatu svobodné komunikace a její emancipující role Šmíd pominul. Na straně 7 jeho textu čteme v podstatě shodný názor: … největší síla internetové žurnalistiky a jejích produktů je především v disponibilitě internetových periodik v prostoru a čase. Žádné jiné médium nepřekonává prostorové hranice tak snadno jako Internet…Ještě významnějším prvkem internetové on-line žurnalistiky, než její celosvětová všudypřítomnost, je pak její disponibilita v čase. Při tom je poněkud kuriózní, že následující pracovní den po Čulíkově výtce z nedocenění destruktivní povahy Internetu kárá M. Šmída spolupracovník BL Tomáš Pecina (poznámka 3) ve svém článku Byzantské pojetí novinářské práce z přesně opačných pozic,když píše: Přišel Internet …Mnoho lidí vidí v jeho příchodu naprosté rozvrácení dosavadního hodnotového systému, a já se obávám, že Milan Šmíd je … jeden z nich.
Hlavní předmět sporu o zlepšení BL vidím jinde: Výlučně katastroficko-destruktivní charakteristika Internetu je ukvapená, jen sotva vyčerpávající. Za intelektuální stagnace je jistě přednostní zájem o impulsy k pohybu. Jestliže je mediální kritika roztříštěnosti a rozhádanosti naší (nejen) politické scény oprávněná, pak zřejmě existuje společenská poptávka po překonání tohoto stavu. Myslím, že subversí nelze náš společenský vývoj kupředu posunout ani o píď. Z rámcově vychvalovaných možností Internetu by mělo být prioritním úkolem jeho efektivního využití k překonávání tříště dílčích stanovisek. Internet by měl pomoci při soustřeďování intelektuálních sil především k otázkám pro českou společnost prioritním. A měl by také urychlit sběr všemožných argumentů, jejich hierarchizaci a vytřídění a tak přispět k resultativnosti diskusí. Opakuji se, ale užitečným výsledkem debaty může být i konstatování, “dohodli jsme se, na čem jsme se nedohodli”. Je to východisko pro prohloubení argumentace.
Není všem dnům konec a nikdy nelze očekávat jednorázové vyčerpávající odhalení a odstranění všech problémů. Jako příklad dalších námětů ke zvyšování autority BL bych zmínil
a) Přednostní pozornost věnovat odstraňování rozhovorů “hluchoblbých” (kterýžto výraz jsem četl u Jiřího Franka, jehož © bych nechtěl narušit) či řečí “bikontextuálních” (jak ve svém orientálním článku uvádí Tomáš Pecina). Jako příklad neskromně uvedu svoji analýzu problémů nového zákona o spojích (demonopolizaci linkových telefonních služeb) , kde jsem položil řadu konkrétních otázek, zejména rozlišení administrativního a přirozeného monopolu. O dva týdny později Jan Lipšanský sice analyzoval i interpunkční chyby ve stanovisku ODS proč hlasovala pro (údajné) prodloužení telekomunikačního monopolu, ale jako by se dříve nechumelilo.
b) Proč se Tomáš Pecina tak často předvádí jako fiktivní sparing partner jejich vydavatele Jana Čulíka?
c) Proč se tak rozmohly (i mezi dalšími autory např. u citovaného pseudonymu Hradecký) podivné epistolografické hrátky v nichž se uplatňuje juvenilně rozverný styl dívčích románků resp. gymnaziálních či skautských rukopisných časopisů?
- Při využití Internetu tedy zjevně nejde jen o technologii a její využívání, nejen o finanční, hmotné a personální zázemí, ale také o intelektuální zvládnutí diskuse. To vše v duchu mota tohoto článku.
Miloš Štěpánek
Poznámka 1
Jan Čulík se hned za tímto průvodním dopisem poněkud malicherně ohradil proti názoru Milana Šmída, že se BL stávají z e-zinu fan-zinem takto: Soudě podle čtenářských a jiných ohlasů jsou BL v mnoha oblastech českého života v současnosti deníkem nesmírně (sic - ta skromnost ) závažným a vlivným.
Poznámka 2 (aby měla s hypertextovými odkazy má dušička pokoj). Krédo obsahuje seznam všech příspěvků do jeho sepsání zveřejných v BL. Po jeho sepsání jsem nelenil BL zveřjnily čtyři další příspěvky: jeden “mediální”, dva vnitropolitické, jeden zahraničně politický.
K postavení náměstka ministra v ČR - Co je a co není čistka
ad LN 9.5.2000 Miroslav Korecký: ČSSD provedla na ministerstvech dokonalou čistku
Dva akordy pro česko-německou “entente cordiale”?
(dotaz k pánům B.Doležalovi a E. Mandlerovi) zasláno též e-mailem na dopisy@lidovky.cz
Degenerace pojmu politika a potřeba konsensu
Nezávislost české televisní žurnalistiky - Pomluva pojmu politika
- ”V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty
- Poznámka
3
- Z tiráže BL není role Tomáše Peciny v listu patrná, ale vzhledem k jeho každodenním příspěvkům (a dokonce získávání interview jménem listu) ho mám za stálého (a vzhledem k rozsahu úvazku i placeného) jejich spolupracovníka. Jsem ovšem outsider, kteroužto roli mi v citované výměně názorů vytýkala již V. Leporská. Ale nestydím se za to i proto, že jsem si přečetl teorii, že díky Internetu je překonáno přísloví “Co Čech to muzikant”, protože platí co občan to novinář.
Poznámka JČ: Tomáš Pecina není placeným spolupracovníkem Britských listů: naopak BL dosti podstatně podporuje vlastní prací zadarmo. Jak jsme nedávno uvedli, Britské listy neplatí honoráře nikomu, neboť na to nevydělávají.
Jak se britská vláda snaží bojovat proti rozčarovanosti voličů
Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian v pátek 14. července. Podobnost - či nepodobnost - s českou politikou je čistě náhodná.
Vláda se pokouší o nový přístup. Je frustrována tím, že se jí nepodařilo zastavit vlnu cynismu voličů a nedaří se jí přesvědčit je o svých úspěších. Proto ve své výroční zprávě, zveřejněné minulý čtvrtek, přijala britská vláda nový přístup. Její výroční zpráva už nehovoří o politicích, neobsahuje už rozsáhlé statistiky, ale naopak zahrnuje osobní, individuální příběhy obyčejných lidí. Tak se dovídáme o Davidu Bardsleym, řidiči manchesterského příměstského vlaku, a o Sue Trottové, která vede restauraci v městě Newton Abbott. Zpráva zahrnuje také interaktivní internetový trik: zadejte své poštovní směrovací číslo a dovíte se o tom, co "vláda dělá dobrého" ve vaší čtvrti.
Vítejte tedy k personalizované vládě. Bezpochyby je tento přístup zlepšením, v porovnání s předchozími, velmi podnikatelsky vypadajícími zprávami britské vlády. Vláda má také chvalitebný občanský cíl. Tony Blair byl obviněn, že vytváří politiku jako v televizním seriálu a činí sám sebe hlavní postavou jeho zápletky. Nynější vládní výroční zpráva je pokusem úřadu ministerského předsedy přesunout pozornost od Blairovy rodiny - od adolescenta Euana (který se nedávno na veřejnosti opil, pozn. JČ), od nemluvněte Lea a od manželky Cherie - k rozsáhlému počtu podpůrných státních zaměstnanců. Je to něčím víc než jen pouze marketingovým trikem. Britská vláda se snaží znovuvytvořit důvěru a získat respekt tím, že přesvědčí lidi, aby si uvědomili, že vládní struktury mají lidskou tvář - jde o učitele, o lékaře a o zdravotní sestry, které poskytují služby veřejnosti. Je to pokus vyhnout se problému, že politikové ztratili důvěru voličů. Je to také chytrá hra: lidé dnes odmítají politiky, ale často jsou velmi vděčni pracovníkům veřejných služeb, kteří do své práce vkládají všechno, jako jsou lékaři či učitelé.
Avšak jestli tohle skutečně způsobí, aby voliči začali milovat vládu, to je jiná otázka. Soudě podle posledních dvou let, to, že britský úřad ministerského předsedy si sám píše své výroční vysvědčení, nepřesvědčuje nikoho. Hlavním nákupčím tohoto dokumentu jsou vždy jen vládní úřady (loni si sama britská vláda koupila 41 000 výtisků ze všech 49 000, co se prodaly) a velký počet neprodaných výtisků jde do sběru. Lidi prostě nemají zájem o to, vydat i skromnou částku 2.99 liber (cca 150 Kč) na tuto zprávu a číst si od Tonyho Blaira v úvodu, že "toto jsou fakta". Nikdo tomu nevěří: jsou to totiž jen fakta, která si Blair sám vybral.
Tento druh propagandy jen dál živí cynismus, který se možná stane největší hrozbou soudržnosti britské vlády před nadcházejícími britskými volbami. Pro Novou labouristickou stranu je záhadou, že dosáhla celé řady podstatných úspěchů a v nadcházejících čtrnácti dnech mají být zveřejněny rozsáhlé investice do veřejné infrastruktury. Přesto však Blairovu vládu nikdo nechválí a lidi si na ni neustále stěžují a trvale ji podezřívají, že skutečnosti zkresluje.
Downing Street argumentuje, že je to částečně vina samotné britské vlády. Velkou chybou vlády bylo to, že měla jasně říci, že nejprve bude nutné dělat nepopulární opatření, než z toho vznikne společnosti prospěch. Na začátku muselo být prioritou dostat hospodářství do stabilní situace a vyhnout se recesi. Tím bylo zapotřebí odložit veřejné výdaje o dva až tři roky. Potíž je, že vláda byla v roce 1997 zvolena s tím, že začne plnit tato očekávání hned. Vláda nepřiznala, že bude nutno odložit tato očekávání o několik let. Ministři neustále zveřejňovali různé iniciativy, jako by problémy, které měly tyto iniciativy vyřešit, už byly vyřešeny jen oznámením o existenci těchto iniciativ. To neodpovídalo každodenním zkušenostem normálních lidí, a tak vznikl vůči vládě značně cynický postoj. Nynější výroční zpráva britské vlády zaujala možná velmi inteligentní přístup, ale voliče to sotva přesvědčí o dobrých úmyslech Blairova kabinetu.
Britové vymysleli před padesáti lety soutěž Miss Word, nyní na ni pohlížejí s rozpaky
Shrnujeme článek, který vyšel v deníku Guardian v pátek 14. července.
Nejprve špatnou zprávu. Návrat soutěže Miss World do terestrické televize byl takový úspěch, že britská televizní stanice Channel Five ji bude vysílat i letos. Dobrou zprávu (toto je ironie, pozn. JČ) je, že soutěž se bude vysílat z Mileniálního dómu v Londýně (velký výstavní prostor, vybudovaný pro příchod roku 2000, všeobecně vysmívaný, pozn. JČ) a že ji bude uvádět americký konferenciér Jerry Springer.
I v tomto postfeministickém věku, kdy ženy mohou stavět na odiv své vnady, pokud chtějí, muselo toto show, navždy spojované s nejhorším mužským šovinismem ze sedmdesátých let, učinit ústupky politické korektnosti.
Letos, při příležitosti padesátého výročí vzniku této soutěže, bude mít soutěž Miss World "vyšší cíl". Dokonalý chrup a láska pro děti a pro zvířata nebude stačit. Uvedl to stárnoucí zakladatel této soutěže, Eric Morley. Podle něho je prý tématem soutěže Miss World v jednadvacátém století "krása s vyšším cílem".
Ani nebude od přibližně 100 účastnic Miss World požadováno, aby se v chladném prostoru Milleniálního dómu svlékaly do plavek. Předběžný výběr v plavkách bude proveden mimo zraky veřejnosti předem, na Maldivských ostrovech. "Šedesát procent divácké obce jsou ženy. Vůbec nejde o to, že by bylo cílem této soutěže umožnit mužům, aby ženy lascivně očumovali," uvedl minulý týden Morley. "A jsem si jist, že mnoho lidí neví, že ty dívky běěhm let vydělaly pro dětské charitativní organizace 100 milionů liber."
Ale když se novináři před dvěma lety zeptali tehdejší Miss Angoly, co by udělala, kdyby získala titul Miss World, vykřikla: "Mejdany! Dům! Mercedes!!" Její odpověď přeložili oficiální činitelé taktně jako "Bude velmi hrdá, podaří-li se jí zvítězit pro svou zemi."
Velká Británie stále ještě považuje soutěž Miss World za mírně trapnou, její zakladatel Eric Morley, jemuž je nyní 82, však tvrdí, že je tato soutěž nyní v zahraničí nesmírně populární.
"Od té doby, co to už neděláme v Británii živě v televizi, se soutěž rozšířila ze 36 zemí na 135 zemí světa a sledují ji celosvětově 2 miliardy diváků. Velmi nás to zpopularizovalo to, že se soutěž Miss World dlouhá léta nevysílala v televizi. Dívky se za ta léta příliš nezměnily. Jsou dnes daleko vyšší, ale myslím si, že lidi dávají pořád přednost normálním ženám a nechtějí superhubené modelky. Mnoho žen využívá finančních cen, které dostanou k tomu, aby si pak dál rozšířily své vzdělání a mnoho z nich se stalo lékařkami, právničkami, počítačovými odbornicemi a architektkami."
Mluvčí britské Konzervativní strany konstatovala: "Jestliže je nenapadlo s tím Mileniálním dómem udělat nic jiného než tam uspořádat soutěž Miss World, tak to teda vůbec nemají představivost. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí přichází v době, kdy britská vláda oznámila, že se bude konat sympozium o tom, jak se ženy představují vůči veřejnosti, je to celé poněkud pokrytecké."
Na rozdíl od mnoha svých předchůdkyň vládla nynější dvaadvacetiletá Miss World Yukta Mookhey po celý rok bez skandálu. Její vítězství bylo v Indii považováno za národní triumf a čeká na ní kariéra v indickém filmu. Minulý týden Mookheyová uvedla, že prožila "nejfantastičtější rok svého života".
Morley uvedl, že je dobře, že se bude finále soutěže Miss World konat v londýnském Milleniálním dómu, protože on celou tuto soutěž zahájil v roce 1951 jako pokus o oživení tehdejšího Festival of Britain. "Tehdy bulvární tisk ještě nezveřejňoval na straně 3 pravidelné fotografie nahých dívek jako dnes, a vystavit očím veřejnosti dívky v plavkách bylo považováno za něco velmi odvážného," uvedl Morley.
Soutěž Miss World se bude letos konat ve spolupráci s asijskou televizní stanicí "Zee TV" dne 30. listopadu 2000.
Deník Právo je na současném českém mediálním trhu jediným skutečně konzervativním listem. Je orientováno na starší čtenářskou generaci a spíš než pragmatismem, který mu připisuje Marek Houša (i když i ten je občas patrný), se jeho názorová linie vyznačuje skepsí a zklamáním z polistopadového vývoje.
Základním momentem úspěšné marketingové strategie Práva je myšlenka emancipace lidí, kteří v minulém režimu jednali tak, že to nyní pociťují jako osobní trauma. Právo je svým laděním očišťující: nejde sice tak daleko, že by politický vývoj po roce 1989 označilo za deviaci, jako to činí komunisté, ale klade mezi oba dva režimy nevyřčené morální rovnítko.
Zároveň s tím Právo efektně využívá principu výkladní skříně: tím, že získalo Jiřího Hanáka, své komentáře v něm publikuje nestranný a dobře informovaný Alexandr Mitrofanov a občas se v něm objevují i texty významných osobností stojících mimo strany (např. Václava Žáka), vyvolává představu, že jeho komentářové stránky jsou otevřeny polemickým názorům. Pravda je samozřejmě opačná: neexistuje jiný deník, který by tak silně potlačoval nepříjemné názory a zamlčoval nežádoucí fakta.
Účinný marketing z hlediska čtenářů doplňuje šťastná volba partnerů. Jak jsem upozorňoval na příkladu rozhovoru s Václavem Fischerem, servis inzerentům sahá po úroveň PR článků; má-li inzerent jistotu, že zadáním inzerce si zároveň zajistí naprosté vyloučení negativních referencí nebo dokonce kritiky své firmy, je to samozřejmě vítaný bonus (ze zdrojů blízkým redakci Práva je známo, že se tento princip uplatňuje dokonce preventivně a o českých firmách se smí psát jen kladně - vždyť co kdyby se náhodou staly inzerenty!).
Vazba deníku na ČSSD dovolující stranickým papalášům publikovat na komentářových stránkách absolutně cokoli by rovněž v podmínkách normálního mediální trhu list zařadila na úroveň partajního věstníku, bez šance na oslovení širšího publika. V České republice, kde představa o funkci médií v demokracii byla po čtyřicet let deformována, se to považuje za normální jev.