Svědectví Ronalda Laudera v americkém Senátu
Svědectví Ronalda S. Laudera
předsedy Central European Media Enterprises
Senát Spojených států
Výbor pro zahraniční vztahy
Podvýbor pro evropské záležitosti
28. června 2000
Děkuji vám, pane předsedo. Jmenuji se Ronald Lauder a příběh, který mě sem přivádí, začíná v roce 1986, kdy jsem byl poctěn výsadou zastupovat Spojené státy americké jako velvyslanec v Rakousku ve Vídni, v srdci Evropy.
Vídeň je jen za jedinou hranicí od země, která se tehdy jmenovala Československo, země, v níž vládli komunisté od roku 1947 (sic). Z toho místa, kde jsem pobýval ve střední Evropě, jsem byl svědkem devastace této části světa, kterou svět zažil v důsledku druhé světové války, holocaustu a selhání komunistického systému, s nímž se čeští lidé potýkali po čtyřicet let.
Ještě před pádem berlínské zdi jsem se rozhodl učinit pozitivní příspěvek v této části světa prostřednictvím Nadace Ronalda S. Laudera tím, že jsem vybudoval židovské školy, které vzdělaly více než 10 000 dětí ve školách v patnácti zemích.
Sametová revoluce roku 1989 přinesla velké naděje českému lidu, který se rozhodl vytvořit demokracii a tržní ekonomiku. Pád komunismu byl mezníkem v historii středovýchodní Evropy a já jsem byl optimistou, že také budu moci učinit významný, pozitivní příspěvek tím, že pomohu vytvořit svobodný tisk.
Proto jsem finančně garantoval vytvoření nezávislých televizních stanic v nových demokraciích ve střední a východní Evropě. Za komunistického systému vlastnily a ovládaly vlády v těchto zemích všechny formy sdělovacích prostředků: televizi, rozhlas i tisk. Doufal jsem, že budu moci těmto společnostem poskytnout stejný svobodný tisk, jakému se těšíme v Americe.
Bývalé komunistické země střední a východní Evropy potřebovaly - a stále ještě potřebují obrovské množství kapitálových investic. Doufal jsem, že pokud mé nezávislé televizní stanice budou úspěšné, vytvořím tím příklad pro další soukromé investory, kteří by také chtěli do těchto zemí investovat. V roce 1994 jsem přišel na americké kapitálové trhy s podnikem Central European Media Enterprises (CME) a získal jsem od akcionářů v prvním kole získávání investic na burze 66 milionů dolarů.
Tak se tedy podnik CME stal veřejně kótovanou společností, která obchodovala s akciemi na burze NASDAQ. S akciemi CME obchodovaly známé americké makléřské firmy jako Merrill Lynch, Morgan Stanley, Dean Witter, Salomon, Smith Barney a Prudential Securities. Akcie podniku CME si koupily tisíce amerických občanů, velké i malé podíly, přímo či nepřímo pro svá soukromá konta, mutuální fondy, na penzijní zabezpečení, na programy IRA a Keogh a na vzdělání svých dětí.
První televizní stanicí, kterou podnik CME založil, byla televize Nova v Praze, v hlavním městě České republiky. Televize Nova byla obrovským úspěchem. Brzo po založení v roce 1994 dosáhla tato stanice příjmu přibližně 100 milionů dolarů ročně a sdělovací prostředky o ní napsaly, že to bylo nejúspěšnější založení televizní stanice v historii. Úspěch televize Nova umožnil firmě Central European Media vrátit se v letech 1995 a 1996 na americké kapitálové trhy a získat od investorů dalších 220 milionů dolarů v akciích a prodat obligace za 170 milionů dolarů.
Většinou byly tyto peníze využity k financování úspěšného založení televizních stanic v Rumunsku, na Slovensku, ve Slovinsku a na Ukrajině. Dodneška jsou televizní stanice CME v Rumunsku, na Slovensku, ve Slovinsku a na Ukrajině čelnými nezávislými televizními stanicemi v těchto zemích.
Tak co se stalo? Jak došlo k tomu, že stovky amerických daňových poplatníků byly svědky toho, že se jejich investice ve formě akcií firmy CME rozložily, navzdory tomu, že tato firma vytvořila jednu z nejziskovějších televizních stanic v Evropě?
Odpověď je smutná, ale prostá: televize Nova byla ukradena.
Televize Nova, televizní stanice, která produkovala 100 milionů dolarů zisku každoročně v roce 1995, 1996, 1997 a 1998, byla firmě CME ukradena. Na krádeži se podíleli společně česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a Vladimír Železný, bývalý obchodní partner CME v TV Nova. Česká mediální rada ukradla televizi Nova tím, že zrušila svůj předchozí souhlas s postavením CME, poté co začala být televize Nova podnikatelsky úspěšná. Česká mediální Rada zahájila administrativní a trestní stíhání a zaútočila na ochranné záruky vůči tomuto podniku, které předtím garantovala. Když v roce 1993 usilovala o získání kapitálu od firmy CME a také tím, že podpořila dr. Železného, namísto aby ho neutralizovala, když porušil své závazky vůči CME, které bylo podle zákona povinností CME chránit. Vladimír Železný ukradl TV Nova tím, že porušil své závazky vůči CME, neregulérně ovlivnil členy mediální rady a vyhrožoval vedoucím českým politickým představitelům vydíráním.
Avšak skandál ohledně televize Nova je něčím víc než jen krádeží amerických investic. Týká se otázky zákonnosti. Naše země - a naši daňoví poplatníci - investovali rozsáhlým způsobem v naději, že vytvoří za starou železnou oponou základ pro svobodné trhy. Měli jsme sen, že tam rychle zakoření kapitalismus a zajistí svobodu na budoucí časy.
Bohužel, skandál s televizí Nova dokazuje, že v České republice vznikl jen mafiánský kapitalismus. Právo a zákonnost byly ignorovány a přednost dostaly kamarádšoftské konexe a důvěrné dohody na základě protekce. Jde o víc než jen o investiční rozhodování. Je nutno přehodnotit americkou zahraniční politiku ve světle skutečnosti, že tam roste korupce, nikoliv kapitalismus.
Televize Nova stále existuje a je i nadále nesmírně zisková. Avšak česká vláda tvrdí, že CME ji nevlastní. Příjmy z reklamy v televizi Nova už neplynou veřejným akcionářům podniku CME, mnoho z nichž jsou američtí občané. Namísto toho si bere 100 milionů dolarů příjmů z reklamy sám Vladimír Železný. Česká vláda nyní zastává úplně jiný postoj než v roce 1993, kdy jsem uvažoval, zda tuto investici učinit.
V roce 1993 podporovala česká vláda ze všech sil americké investory, aby vložili své peníze do soukromé televizní stanice. Česká vláda se zavázala, že ochrání investice, jaké američtí investoři vloží do televizní stanice, a zdůraznila, že tyto investice budou chráněny bilaterální smlouvou o investicích, která byla uzavřena mezi Spojenými státy a Českou republikou v roce 1991. Tato dohoda je suverénní zárukou která konkrétně zaručuje, že americké investice v České republice nesmějí být konfiskovány.
V této bilaterální investiční dohodě z roku 1991 přislíbila Česká republika, že bude zacházet s investicemi ze Spojených států spravedlivě a rovně, že bude takovým investicím poskytovat plnou ochranu a bezpečnost, že neohrozí zisky z těchto investic arbitrárními ani diskriminačními opatřeními a že nebude takovéto investice konfiskovat, přímo ani nepřímo.
Když jsme investovali do televize Nova, podnik CME vzal bilaterální investiční dohodu mezi USA a ČR za slovo. Učinili jsme tuto investici při vědomí, že podle této bilaterální investiční dohody je naše televizní stanice jednoznačně pod státní ochranou. Právem jsme očekávali, že kdyby se kdykoliv česká vláda jen pokusila konfiskovat naši televizní stanici, americká vláda okamžitě bude trvat na tom, aby česká vláda takovou konfiskaci anulovala. Bohužel se to nestalo.
Téměř před rokem, 5. srpna 1999, byl signál televize Nova protizákonně odpojen od vysílačů. Likvidace našeho signálu okamžitě připravila české diváky o pořady televize Nova a naši firmu o životně důležitou součást každé televizní stanice: o příjmy z reklamy. Téhož dne začal Vladimír Železný namísto toho vysílat konkurenční televizní signál, přestože je právně zavázán vysílat náš signál podle výlučného kontraktu, který v době našich investic oficiálně schválila česká vláda.
CME se okamžitě odebrala před českou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, český ekvivalent FCC a vládní organizaci, která oficiálně schválila v době příchodu našich investic náš exkluzivní kontrakt, a požadovala, aby bylo vysílání našeho signálu obnoveno. Bohužel mediální rada to odmítla učinit. Česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v podstatě konstatovala: "Nás to nezajímá. Je to jen obchodní spor. Jděte k soudům."
CME se odebrala k českým soudům. A nedávno jsme obdrželi soudní rozhodnutí, že je naše smlouva exkluzivní a že Vladimír Železný musí vysílat náš televizní signál. Vrátili jsme se tedy k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a ukázali jsme jí rozhodnutí soudu, že Vladimír Železný musí vysílat náš televizní signál. Bohužel, Rada znovu odmítla a konstatovala, že musíme vyčkat odvolacího řízení, což je proces, který by mohl trvat léta.
Mezitím dál Vladimír Železný vysílá svůj vlastní televizní signál a získává 100 milionů dolarů zisků ročně, které patří akcionářům podniku CME, z nichž je mnoho amerických občanů.
Seznam Železného zločinů je dlouhý. Poskytli jsme důkazy české policii, že Železný zfalšoval smlouvy, aby ospravedlnil své protizákonné jednání, a předložil tyto zfalšované smlouvy českým soudům. Naše důkazy těchto zločinů, včetně podrobných analýz expertů, dokazujících falšování, byly ignorovány. Také jsme předložili důkazy, že se Železný podílel na daňových podvodech a uzavřel vlastní soukromé protekční dohody s inzerenty v televizi Nova, čímž kradl příjem od podniku CME, ale tento důkaz česká policie také ignorovala. Kromě toho ukradl Železný celou řadu autorských práv, lhal pod přísahou a dokonce se vlámal do počítačového systému podniku CME v Londýně.
Reakce, jaké podnik CME obdržel na předložení svých důkazů, ho přesvědčily, že ať CME předloží jakékoliv důkazy, čeští prokurátoři nezahájí trestní stíhání, pokud neobdrží úplatky, které já, jako odpovědný obchodník, dodržující americké zákony a etické normy, nemohu a nechci poskytovat. Železný si najal soukromé detektivy, kteří sledují a zastrašují zaměstnance firmy CME a jejich rodiny. Vladimír Železný má důvěrné informace o čelných politických představitelích v České republice a jeho hrozby, že ve své televizní stanici zveřejní nepěkné podrobnosti z života těchto politiků ochromily schopnost české vlády zabývat se touto otázkou.
Tak co je nutno učinit? Zaprvé, americké ministerstvo zahraničních věcí musí okamžitě a veřejně začít požadovat, aby bylo vyvlastnění televize Nova zvráceno. Zadruhé, ministerstvo zahraničních věcí musí požadovat, aby 100 milionů dolarů příjmu z reklamy, které si za minulý rok Vladimír Železný ukradl, bylo vráceno podniku CME. Nemylte se: česká vláda má schopnost donutit příslušné osoby, aby dodržovaly zákon. Jde prostě jen o to, povzbudit Prahu, aby učinila, co je správné. Možná že nejlepší způsob, jak vyvolat pozornost Čechů, je, kdyby americké ministerstvo zahraničních věcí řeklo nahlas a jasně: "Přestaňte krást od amerických daňových poplatníků!" Zatřetí, americké ministerstvo financí by mělo požadovat, aby přestaly mezinárodní instituce, financované americkými daňovými poplatníky, poskytovat finanční pomoc České republice, dokud nebude anulována konfiskace televize Nova.
Je urážkou amerických daňových poplatníků, že Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní měnový fond a Světová banka, instituce spolufinancované americkými daňovými poplatníky, dále dávají peníze amerických daňových poplatníků České republice navzdory konfiskaci televize Nova.
Je naprosto šokující, že Mezinárodní měnový fond a Světová banka plánují odměnit Českou republiku tím, že tam v září chtějí konat své výroční zasedání! Američtí investoři už přišli o stovky milionů dolarů konfiskací televize Nova. Dále to zvětšuje tento zločin, jestliže mají titíž investoři financovat Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní měnový fond i Světovou banku, když tyto instituce natolik ignorují americké daňové poplatníky.
Budoucnost bývalých komunistických zemí středovýchodní Evropy dosud nebyla napsána a Spojené státy ji mohou výrazně ovlivnit, budou-li trvat na tom, aby byly naše smlouvy dodržovány, aby byla respektována zákonnost a aby nebyli zločinci odměňováni. Je nutno zvrátit vyvlastnění televize Nova. Nejen v zájmu amerických investorů, ale v širším smyslu pro dobro České republiky i Spojených států. Naše cíle pro tento region jsou jasné: mír a prosperita. Ale historie je také jasná: mír a prosperita jsou pouze důsledkem zákonnosti.
Vladimír Železný není jediným zlodějem v tomto regionu. On není jediný člověk, který využívá úplatkářství a vydírání. Pokud bude dovoleno, aby televize Nova zůstala zkonfiskována, bezpočet jiných osob bude inspirováno Železného příkladem. Nikdo, ani čeští občané, ani američtí daňoví poplatníci, si nemohou dovolit připustit, aby byla zákonnost ignorována.
Děkuji vám za možnost vylíčit příběh konfiskace televize Nova.
Rád nyní zodpovím vaše dotazy.
Testimony of Ronald S. Lauder
Chairman, Central European Media Enterprises
The United States Senate
Committee on Foreign Relations
Subcommittee on European Affairs
June 28, 2000
Thank you, Mr. Chairman. My name is Ronald Lauder, and the story that brings me here begins in 1986, when I had the privilege of representing the United States of America
As the ambassador to Austria in Vienna, in the heart of Central Europe.
Vienna is just across the border from the country that was then called Czechoslovakia, a country that had been under Communist rule since 1947. Sitting where I was in Central Europe, I witnessed the devastation that this part of the world had experienced from the Second World War, the Holocaust, and the failure of the Communist system under which the Czech people had toiled for forty years
Even before the fall of the Berlin Wall, I set out to make a positive contribution in this part of the world through the Ronald S. Lauder Foundation by starting Jewish schools
that have educated more than 10,000 children in schools in fifteen countries.
The Velvet Revolution of 1989 brought great hope to the Czech people as they set out to create a Democracy and a market-based economy. The fall of Communism was a watershed event in the history of Central and Eastern Europe, and I was optimistic
that I could also make a significant positive contribution by helping to establish a free press.
Accordingly, I underwrote the establishment of independent television stations
in the new democracies of Central and Eastern Europe. Under the Communist system,
the governments in these countries owned and controlled all forms of media: television, radio and newspapers. I hoped to provide these societies with the same kind of free press
that we enjoy in this country.
The former Communist countries of Central and Eastern Europe needed -- and still need
enormous capital investment. It was my hope that if my independent television stations were successful, I would thereby create an example for other private investors, who might, in turn also want to invest in these countries. In 1994, I brought Central European Media, (or CME), to the United States capital markets and raised $66 million dollars
in an initial public offering.
CME, thereby, became a public company with shares traded on the NASDAQ stock exchange. The shares of CME were traded by well-known U.S. brokerage firms
such as: Merrill Lynch; Morgan Stanley; Dean Witter; Salomon; Smith Barney
and Prudential Securities. CME shares were purchased by thousands of U.S. citizens, large and small, directly and indirectly for their private accounts, mutual funds, pension plans, IRA's, Keogh plans, and for their children's education.
The first television station that Central European Media launched was TV-Nova in
Prague, the capital of the Czech Republic. TV-Nova was an enormous success.
Soon after its launch in 1994, the station had revenue of approximately $100 million dollars per year and was proclaimed by the news media to be the most successful launch
of a TV station in history. The success of TV-Nova allowed Central European Media
to return to the U.S. equity markets in 1995 and 1996, to raise an additional $220 million dollars in equity and sell $170 million dollars in bonds in 1997.
Much of these proceeds were used to finance successful launches of stations in Romania, Slovakia, Slovenia and Ukraine. To this day, Central European Media's television stations in Romania, Slovakia, Slovenia and Ukraine are the leading independent
television stations in those countries.
So what went wrong? How did hundreds of American taxpayers see their investments as Central European Media's stock tumble despite the fact that this company built one of the most profitable television stations in Europe?
The answer is sad but simple: TV-Nova was stolen.
TV-Nova, a television station that generated $100 million of revenue every year in 1995, 1996, 1997 and 1998 was stolen from CME by the joint access of the Czech Media Council and Vladimir Zelezny, CME's former business partner in TV-Nova. The media council stole TV Nova by repudiating its prior official approvals of CME's position after TV- Nova became successful, by initiating administrative and criminal prosecutions attacking the business protections it had formally guaranteed. When it was soliciting
CME's capital in 1993, and by affirmatively supporting Dr. Zelezny, rather than stopping him, when he violated obligations to CME that the Media Council was required by law to protect, Vladimir Zelezny stole TV Nova by renouncing his agreements with CME,
exercising improper influence on members of the media council, and threatening Czech political leaders with blackmail.
Yet the TV- Nova scandal is about even more than the theft of American investment, it is about the rule of law. This country - and our taxpayers -invested heavily in hope building a foundation for free markets behind the old iron curtain. The dream was that capitalism would take root quickly and secure freedom for the future.
Sadly, the TV- Nova scandal proves in the Czech Republic only crony capitalism has sprung up. The rule of law has been ignored in favor of insider connections and backdoor deals. More than investment decisions are at stake here. American foreign policy in the region must be reassessed in light of the reality that corruption, not capitalism, is growing there.
TV- Nova still exists and remains enormously profitable. However, the Czech government maintains that CME does not own it. The advertising revenue of TV-Nova
no longer goes to the public shareholders of CME, many of whom are us citizens. Instead, Vladimir Zelezny is pocketing TV-Nova's $100 million of advertising revenue. The position of the Czech government today is a far cry from its position in 1993,
when I considered making this investment.
In 1993, the Czech government went out of its way to encourage U.S. investors to make an investment in a private television station. The Czech government pledged
to protect any investment U.S. investors would make in a television station, and pointed out that such an investment would be protected by the bilateral investment treaty between the United States and the Czech Republic, which was signed in 1991. This treaty is a sovereign guarantee that specifically states that U.S. investment in the Czech Republic
may not be expropriated.
In the 1991 bilateral investment treaty, the Czech Republic agreed to treat investments made by United States nationals fairly and equitably, to provide such investments full protection and security, not to impair the enjoyment of such investments through arbitrary or discriminatory measures, and not to expropriate such investments
either directly or indirectly.
In making our investment in TV-Nova, Central European Media took the bilateral investment treaty between the United States and the Czech Republic at its word. We made this investment with the knowledge that our television station was protected unequivocally under the bilateral investment treaty. We had every reason to expect
that should the Czech Government ever attempt to expropriate our television station,
the U.S. government would insist immediately that the Czech government reverse any such expropriation. Unfortunately, this has not occurred.
Almost one year ago, on August 5, 1999, TV-Nova's television signal was illegally terminated. The termination of our signal immediately deprived Czech viewers
of TV-Nova's programming and our company of the life-blood of any television station: advertising revenue. On that same day, Vladimir Zelezny, began to broadcast a competing television signal instead, despite being legally bound to broadcast our signal
under an exclusive contract officially blessed by the Czech government at the time of our investment.
CME immediately went before the Czech Media Council, the Czech equivalent of the FCC and the government entity that had officially blessed our exclusive contract
at the time of our investment, and demanded that the broadcast of our signal be resumed.
Sadly, the media council refused. The Media Council effectively said: "this is of no concern to us. This is merely a business dispute. Go to the courts."
CME has gone to the Czech courts. In fact, we recently received a decision by the court
that our contract is exclusive and that Vladimir Zelezny must broadcast our television signal. We then returned to the Mmedia Council and showed them the court ruling
that required Vladimir Zelezny to broadcast our television signal. Sadly, the Media Council again refused, saying that we must wait to appeal a process that could take years.
In the meantime, Vladimir Zelezny continues to broadcast his own television signal
and pocket $100 million per year of revenue that belongs to the shareholders of Central European Media, many of whom are U.S. citizens.
The list of Zelezny's crimes is extensive. We have submitted proof to the Czech police
that Zelezny has forged false contracts to justify his illegal actions and has submitted those false contracts to Czech courts. Our proof of these crimes, including detailed expert reports demonstrating the forgery, has been ignored. We have also submitted proof that Zelezny has engaged in tax fraud and cut sweetheart deals with advertisers on TV-Nova that stole revenues from CME, but this proof, too, has been ignored by Czech police. On top of this, Zelezny has stolen copyrights, lied under oath, and even broke into CME's computer system in London.
The responses CME has received to its proof have made clear that no matter what evidence CME presents, Czech prosecutors will not go forward without inducements that I, as a responsible businessman operating under American law and rule of ethics,
cannot and will not provide. Zelezny has hired private detectives to stalk and intimidate
CME employees and their families. Vladimir Zelezny has dossiers on the Czech Republic's leading politicians, and his threats to expose on his television station the unseemly details of these politicians' lives have paralyzed the Czech government's ability to deal with this issue.
So what needs to be done? First, the State Department should demand immediately and publicly that the expropriation of TV-Nova be reversed. Second, the State Department
should insist that the $100 million dollars of advertising revenue that Vladimir Zelezny
has pocketed over the last year be returned to CME. Make no mistake about it: the Czech government has the ability to follow the rule of law here. It is simply a matter of encouraging Prague to do the right thing. Perhaps the best way to get the Czech's attention is for the State Department to say, loud and clear: "stop stealing from American taxpayers!" Third, the Treasury Department should demand that the international institutions funded by U.S. taxpayers cease giving financial support to the Czech Republic until the expropriation of TV-Nova is reversed.
It is an insult to American taxpayers that the European Bank for Reconstruction and Development, the International Monetary Fund and the World Bank, funded by U.S. taxpayers, continue to give U.S. taxpayers money to the Czech Republic despite the expropriation of TV-Nova.
It is absolutely outrageous that the International Monetary Fund and World Bank are planning to reward the Czech Republic by holding their annual meeting in September
in Prague! American investors have already lost hundreds of millions of dollars from the expropriation of TV-Nova. It compounds this crime to take tax dollars from these same investors to fund the EBRD, the IMF and World Bank when these institutions
show such little regard for U.S. taxpayers.
The future of the former communist countries of Central and Eastern Europe is not yet written, and the United States can make a huge difference by insisting that our treaties be honored, that the rule of law be upheld and by not rewarding criminals. We need to reverse the expropriation of TV-Nova. Not just for the sake of American investors, but in the larger sense, for the good of the Czech Republic and the United States. Our goals in the region are clear: peace and prosperity. But history is also clear: peace and prosperity
only follow the rule of law.
Vladimir Zelezny is not the only thief in the region. Bribery and blackmail are not his alone. If the expropriation of TV-Nova is allowed to stand, countless others will be inspired to follow his example. No one, neither Czech citizens, nor American taxpayers,
can afford to see the rule of law ignored.
Thank you for the opportunity to tell the story of the expropriation of TV-Nova.
I would be happy to answer any questions.
Jak Vladimír Železný hájí v TV Nova IPB
Volejte řediteli, 1. 7. 2000
(...)
Další dotaz mne přivedl k určité úvaze. Ten dotaz přišel e-mailem a říká - poslal mi ho ing. Michal Hrubý: "Váš vyhraněný názor na televizní seriál Třicet případů majora Zemana je všeobecně znám a je možno s ním souhlasit. Jaký je Váš názor na vcelku bezelstné seriály pana Dietla Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Plechová kavalerie, které by zcela jistě zajistily patřičnou sledovanost?"
Máte pravdu, je to velký rozdíl. Zatímco seriál o majoru Zemanovi je heroizací zločinů, které minulý režim uplatňoval nebo vykonal proti občanům této země, Dietlovy seriály byly, no, idealizací, řekněme. Ale to jsou mnohé seriály i mimo ideologický okruh bývalého režimu. Idealizace není zas tak neobyvklý jev v televizních seriálech, však to známe všichni.
Takže, myslím si, že tyto seriály patří na televizní obrazovku, s jednou drobnou výhradou, kterou si dovolím říci. Ony budou vytvářet nepřípadou nostalgii, a to mi vadí. Ono by mi to nevadilo, kdybychom byli v běžné atmosféře demokratické země, která je deset let od své změny, od své revoluce, stabilizovaná, a nemá žádné vnitřní problémy toho typu, jaké má.
Ale ona je má. A ty seriály vpadnou do velmi zvláštní atmosféry, která zejména v posledních týdnech, ba dnech, ba hodinách, se stává opravdu velmi naléhavou. Ty seriály totiž budou říkat - možná pro někoho - Ach, jak nám bylo dobře! A ono nám příliš dobře nebylo a my si to nechceme příliš přiznat. Měli jsme malé jistoty, ale byly to trochu jistoty vězňů.
A ta nostalgie vpadá do atmosféry, kdy začíná doslova paranoické tažení s některými prvky, které známe z 50. let, domovnickými prvky a terminologií 50. let. Paranoické tažení proti podnikatelům, proti podnikání, a také proti kapitalismu.
Kriminalizace podnikání a podnikatelů je báječná hračka v rukou moci, protože jakoby odsune celý problém, který se může objevit nebo který může někoho trápit, na podnikatele, ale také na kapitalismus. Sláva, bohatý podnikatel jde do vězení! Do tepláků, jak se teď říká - já jsem nedávno zaslechl toto nové rčení "jít do tepláků", a prý se toto rčení běžně užívá ve vrcholných orgánech tohoto státu, téměř běžně a s určitým pocitem zadostiučinění a radosti a vzrušení, paranoického vzrušení, které bude říkat: Vidíte, lid se ukojí, my jim předhodíme několik podnikatelů, kteří přece jsou bohatí a tudíž nenávidění a kteří jsou vlivní, a tudíž se jich zbavíme, a bude to báječné, protože se nikdo nebude ptát po naší korektnosti a po našich výkonech.
Je to velmi složitá situace, ve které jsme se ocitli, a ona začíná zasahovat i obecně kapitalismus jako takový, začínají se na kapitalismus navěšovat různé přívlastky, jako se kdysi navěšovaly na socialismus, však si [na] to vzpomínáte, takže začínáme mít kapitalismus mafiánský, a tomu je třeba "setnout hlavu", a objevují se všechny tyto báječné přívlastky, a pak máme kapitalismus takový ten hodný, laskavý, s lidskou tváří, by se dalo říct, tak jako se kdysi říkalo o socialismu; kapitalismus, který ma na štítě pravdu, lásku, charitu, laskavost, tohle všechno. Takže my chceme přece ten hodný, a ten zlý, tomu je třeba setnout hlavu, a tak setneme hlavu, no, nesetneme hlavu, věřím, zatím, podnikatelům, ale pošleme je kam? Do tepláků!
Báječná, báječná hračka!
Trošku zapomínáme, že kapitalismus není něco, co je sem zvnějšku vneseno, co je přineseno, co přichází v nějaké hotové podobě buď toho hodného, nebo zlého kapitalismu, ale kapitalismus jsme my všichni. My všichni, kteří ať podnikáme nebo se nějak chováme, dodržujeme nějaká pravidla nebo je nedodržujeme, a o tom to je. Kapitalismus jsme my všichni a neumíme ho rozčlenit na mafiánský a jinaký a takový a makový.
I my v médiích, trochu... Víte, ono stačí, aby se spustila velká kampaň v tisku proti jedné bance, a tu banku položíte velmi rychle. Nebo ji uvedete do stavu, kdy potom ti, kteří chtějí, touží tolik vidět podnikatele v teplácích, tak tam pošlou přepadové jednotky. Když státní úředník vstupuje do banky, aby vykonal normální úřední úkon za pomoci samopalníků. Obávám se, že příště už tam bude dosazen přímo bojovou helikoptérou.
To všechno jsou situace, které velmi zbytečně vytvářejí ve společnosti atmosféru paranoického honu na podnikání, na podnikatele, a kriminalizaci podnikání.
Je to strašlivě nebezpečné, je to domovnické. A jestli se tomu všichni, i my, kteří... i vy, kteří nemusíte mít pocit, že se vám třeba daří dobře, ale pokud tomu všichni alespoň v sobě nepostavíme hráz, pak se spustí něco velmi nepříjemného a velmi, velmi špatného.
Ono je to trošičku takové utečení od... útěk od odpovědnosti, kterou moc občas potřebuje. Nepropadněme tomu, prosím. Nepodlehněme populismu a nepodlehněme této paranoi. Já doufám, že ne. --- A proto by mi vadilo, kdyby se v tuto chvíli objevily seriály, které nostalgicky budou ukazovat: "Jé, mámo, podívej, vidíš, kolik stálo tehdy kilo brambor?", protože tam samozřejmě budou záběry výkladních skříní, v těch seriálech, "A podívej se, kolik stálo kilo hovězího!" A málo už se zapomene na to, že třeba byly - když už zůstanu na této velmi zvláštní úrovni uvažování, že pomeranče byly jenom na 1. máje.
Potvrdilo se, že Chmelíčkovo pojetí vedení České televize je blízké koncepci jeho úspěšného předchůdce Iva Mathého. Ředitel správně analyzoval situaci po odvolání Jirákovy Rady ČT a usoudil, že své postavení nemůže odvozovat od autority radních: reakce veřejnosti na odvolání předchozí Rady (o niž se více než rok s úspěchem opíral Jakub Puchalský) byla velmi vlažná a poslanci nyní mají volnost odvolat i její následovnici, aniž by výrazně zhoršili vlastní obraz v očích demoralizovaného voličstva. Formulace zákona o České televizi je snadno zneužitelná a Chmelíček dobře ví, že Marešova Rada, svým složením neschopná získat si u odborné a patrně i široké veřejnosti prestiž, je irelevantní a není proto dobrým základem k budování jeho mocenského postavení.
Dušan Chmelíček proto volí přímé kontakty na politické špičky, a to je v jeho situaci zřejmě jediná možná cesta. Zásadní problém spočívá však v tom, že Chmelíček se na rozdíl od Mathého nemůže opřít o podporu zaměstnanců televize. Mathé byl sice v osobním jednání poněkud nevypočitatelný, ale fakticky vytvořil v televizi prostředí jistoty zaměstnání; Chmelíček se naopak zbavil neurvalým způsobem Šámala, a protože za ním nestojí úspěchy "otce zakladatele", zaměstnanci ČT vůči němu nyní cítí strach, nikoli respekt.
Druhý rozdíl, a ten bude asi určující, je dán sníženou možností ředitele Chmelíčka nabídnou politickým špičkám protislužbu. Zpravodajství České televize má trvale nízkou sledovanost a pokud v něm bude aplikován příkazní systém výroby zpráv, jaký známe např. z TV Nova, ztratí u diváků, kteří velmi přesně chápou rozdíl mezi důvěryhostí a atraktivitou zpravodajství, i pověst zdroje objektivních informací.
Dušan Chmelíček má tedy jedinou možnost, totiž zaměřit svou televizi na dosud neuspokojenou část politické klientely, a místo pseudovyváženého vysílání ve prospěch tandemu Klaus-Zeman/Šlouf orientovat televizi provládně.
To by však mohla být sebevražedná volba: uvědomme si, že 10. července bude schválena novela volebního zákona, takže skončí období, kdy bylo pro ODS výhodné držet ve Strakově akademii nyní stále populárnější Zemanovu vládu. Cesta "šloufovize" by tedy ředitele mohla rychle přívést do záhuby.
Není pochyb o tom, že příliš snadno vyhraná bitva o Proroka je pro politické strany Pyrrhovým vítězstvím: co získali na přívětivosti zpravodajství a na vytěsnění prohradních kruhů z obrazovky, to zároveň ztrácejí sníženou věrohodností zpráv. Jak ukázal rozhovor BL s poslankyní za ODS Kateřinou Dostálovou, minimálně část poslanců ve své kritice veřejnoprávní televize nepolevuje a místo aby se spokojila s lehkým posunem vyznění zpráv, bude od ředitele ČT vyžadovat radikální změny.
Zásadním mezníkem budou bezesporu podzimní volby: jestliže se ODS rozhodne podržet Zemanovu vládu ještě přes ně (a to v tuto chvíli zřejmě ještě nevědí ani sami Klaus s Mackem), bude třeba využít do defenzívy zahnaného veřejnoprávního ředitele když ne přímo k podpoře vlastních kandidátů (ta by mohla být sebevražedná!), pak jistě k neutralizaci nesmluvní opozice. Jak bylo ovšem řečeno, Chmelíčkovi chybí Mathého nebo Železného obratnost a není zdaleka jisté, že dokáže tyto úkoly splnit. Pokud by selhal podruhé (jako v případě zbrklé výměny ikonifikovaného Proroka), politická elita by ho nepochybně okamžitě hodila přes palubu.
Vypovězení opoziční smlouvy je jedním ze dvou možných zvratů ve vývoji na Kavčích horách. Druhou takovou možnost představuje rebelie samotných pracovníků ČT. Události kolem odvolání Šámala ukázaly, že v redakci zpravodajství existuje silné vědomí sounáležitosti, ne však znalost prostředků, jak dosahovat svých cílů. Redaktoři omezili své nářky na neoficiální a nepříliš věrohodné mediální kanály (LN, MFD), místo aby vyvolali skutečnou veřejnou diskusi např. prostřednictvím internetu, a srocovali se a zatínali pěsti v "kuřárně", místo aby publikovali v tisku vlastní autoritativní stanoviska a využívali, pokud by jim byla odepřena veřejnoprávní obrazovka, pro debatu o situaci v ČT rozhlasu, eventuálně jiných televizních stanic. Dá se předpokládat, že příště budou poučenější a stejná chyba se už nebude opakovat.
Ať bude příští vývoj jakýkoli, ředitel Chmelíček se v každém případě bude muset zbavit koule na noze jménem Jiří Hodač. Tento muž osvědčil takovou míru komunikační i manažerské neschopnosti a vytvořil o sobě mezi podřízenými i ve veřejnosti tak nelichotivý obraz, že jeho dlouhodobé setrvání ve funkci je vyloučeno. Otázkou však je, kdo na Hodačovo místo. Lze předpovědět, že zatímco kandidátů třídy Klepetko bude vždy dost, kandidát třídy Čulík nebo Zuna se do výběrového řízení nepřihlásí ani jeden. Přitom jde o naprosto klíčové rozhodnutí, protože, jak známo, pouze profesionálně dělaná propaganda skutečně funguje: míní-li tedy ředitel Chmelíček vážně svůj úmysl učinit ze zpravodajství prostředek, jímž by si u politiků zaplatí ještě několik měsíců (možná i let) ve funkci, musí si svého "ministra propagandy" bezpodmínečně najít. V opačném případě je velmi pravděpodobné, že obě demise, které jsem předpověděl v nedávné poznámce, nastanou rychleji, než bys řekl Mathé.
V pravé poledne s Antonínem Zelenkou: horror vacui
Probíhají intenzivní, ale dosud nepříliš úspěšné pokusy odbanalizovat hlavní diskusní pořad České televize
Jan Čulík
Pořad V pravé poledne s Antonínem Zelenkou, který se vysílal v neděli 2. července, byl dobrým příkladem intenzivního úsilí, které zřejmě za scénou vyvíjí Jiří Hodač, proměnit dosud nepříliš strukturovanou hodinovou diskusi, která občas propadala v bezbřehé žvanění, v něco konkrétnějšího, strukturovanějšího, nosnějšího a objevnějšího. Dosud se nedá říci, že by úsilí o zlepšování pořadu V pravé poledne přineslo konkrétnější výsledky, protože, jak se zdá, nejsou reformy napřeny správným směrem.
Pracovníci České televize zřejmě vědí, že největším problémem V pravého poledne byla právě jeho nestrukturovanost a hrozba úpadku do dlouhých, banálních slovních produkcí. Proto se pokusili proti tomu zasáhnout různými formálními prostředky.
Jedním z nich je rozdělení hodinového diskusního pořadu na programy v podstatě dva, na dvě diskuse s dvěma různými tématy a s dvěma skupinami se zcela odlišnými hosty. Druhým prostředkem je omezení počtu účastníků na tři osoby plus moderátor. Třetím je úzkostlivá snaha zamezit žvanění účastníků debaty různými zpravodajskými vstupy a dalšími "atrakcemi".
Nemoc slovenského prezidenta a informovanost veřejnosti
Prvním tématem včerejšího Pravého poledne byla debata o vážném onemocnění slovenského prezidenta Schustera a o tom, do jaké míry má veřejnost mít právo být informována o zdravotní situaci svého vedoucího představitele, jehož náhlá nemoc může ohrozit stabilitu státu.
Tato první diskuse pořadu V pravé poledne byla slabá. Důvodem byla nízká kvalita pozvaných hostů, stejně jako nepřipravenost moderátora.
Základním principem, na němž musí být kvalitní televizní diskusní pořad založen, je jeho příprava. Jak by Jiří Hodač snad měl vědět z BBC, každý pořad je jen natolik kvalitní, jak kvalitní má researchové zázemí. V závěrečných titulcích pořadu V pravé poledne byly uvedeny jen dvě osoby, které pořad údajně připravily: moderátor Antonín Zelenka a jakási dáma. Pokud je to skutečně pravda, že pořad připravovali jen dva lidé, je to skandál. Jiří Hodač musí vytvořit pořadu V pravé poledne kvalitní researchové zázemí pěti až deseti lidí, kteří budou schopni na tématu pro pořad předem intenzivně pracovat. Nastudují si veškeré aspekty k dané problematice, moderátora - který se samozřejmě musí na vysílání připravovat v součinnosti s nimi - budou podrobně instruovat a tento výrobní štáb musí být při živém vysílání s moderátorem z režie propojen sluchátkem a mikrofonním linkem. Znovu opakuji snad už banální věc: moderátor musí o dané problematice vědět alespoň tolik jako pozvaní hosté, ne-li víc, a nemůže chabě pár všeobecnými slovy do větru "jaksi zkoušet zahájit diskusi". Znamená to, že otázky, které ve studiu bude přítomným předkládat moderátor, jsou produktem nikoliv jen jeho individuální práce, ale práce celého výzkumného týmu i jeho šéfa, který se na tvorbě živého vysílání musí spolupodílet z režie.
Zdá se, že moderátor Pravého poledne komunikační spojení na režii prostě nemá: že jakmile zasedne před kamerou, je sám. Toto podezření potvrzuje i skutečnost, že pozoruhodně neprofesionálním způsobem vstupuje před kamery během debaty jakási asistentka, která moderátorovi přináší zřejmě telefonní dotazy posluchačů. Působí to amatérsky a rušivě.
Dotazy posluchačů by měla moderátorovi právě komunikovat režie prostřednictvím bezdrátového spojení se sluchátkem, anebo pokud má moderátor potřebu mít otázky před sebou písemnou formou, jistě se mohou objevit na obrazovce počítače, který by měl být moderátor zabudovaný do stolu či pultu, od něhož vysílá.
Antonín Zelenka působí ve studiu korektně. Formálně je jeho zjev i vystupování uspokojivé. Problém je, že je to všechno pouze forma. Pořad V pravé poledne je stále nesmírně vzdálen skutečně profesionální televizní diskusi.
Je to v důsledku dvou hlavních chyb. Zaprvé, Zelenkovy otázky jsou nepromyšlené, neobjevné, povrchní a nekonkrétní. Zdají se málo strukturované. Je to právě zřejmě neexistencí inteligentního a zvídavého výzkumného týmu. Je to bezmocný pokus "nějak" diskusi vést. Jak na to poukazuje Tomáš Pecina na jiném místě těchto BL, moderátor v pořadu předstírá, že myslí. Některé otázky byly banální, jiné bohužel až trapně nepromyšlené: "Jak může medicína přes hlavu státu ovlivnit život státu a případně ohrozit demokracii?" zněla závěrečná otázka první debaty Pravého poledne. S prominutím, to je pitomost: na to se nedá reagovat v podstatě nijak. Přítomný Ladislav Špaček Antonína Zelenku právem utřel: "Medicína nerozhoduje o vývoji demokracie."
Druhým Zelenkovým nedostatkem je to, že jeho otázky jsou většinou zřejmě předem připravené a moderátor není schopen ústrojně rozvíjet diskusi doplňovacími otázkami, začne-li účastník debaty mluvit zajímavě.
Debata o tom, jak reagovat na náhlou nemoc hlavy státu a jak v těchto případech informovat veřejnost, byla slabá z několika důvodů. Zaprvé, téma bylo nesprávně vybráno. Není velmi důležité a jen s velkými obtížemi by bylo nosné pro diskusi na celou půlhodinu. Televizní pracovníci, kteří tuto debatu připravovali, to zřejmě podvědomě tušili, a tak debatu vlastně dál rozmělnili a neutralizovali různými "atrakcemi" - telefonátem z Innsbrucku, jak je vlastně na tom nyní slovenský prezident, dosti mlhavým telefonátem z Bratislavy a značně konvenčními reportážemi o tom, jak se starají o zdraví prezidenta a jak informují veřejnost při onemocnění hlav státu ve Francii a v Polsku (zajímavé je, že ze Spojených států či ze Švédska, tedy snad z nejotevřenějších demokracií, ČT informace neměla). Tím se řeč dostala značně daleko od původního tématu, které stejně nebylo moc pořádně probráno.
Zadruhé, skoro všichni tři pozvaní hosté byli k ničemu. Komentátor slovenské Svobodné Evropy Petr Gabal za celou půlhodinu promluvil snad jen dvakrát třikrát a jinak pořád mlčel. Skutečně děsná byla paní Haškovcová, odbornice na lékařskou etiku, která skoro celou půlhodinu zaplňovala diskusi valnou měrou banalitami. Adjektivum, které se mi vybavovalo v mysli při sledování vývodů této dámy bylo - cringeworthy - do češtiny je to z angličtiny těžko přeložitelné slovo, snad jen obyčejnějším výrazem trapnost nad trapnost. Česká televize by si měla opravdu dávat pozor, aby její pořady nepůsobily díky účastníkům trapně.
Zajímavé, jak silně paní Haškovcová hájila establishment a statut quo. Na nepříliš promyšlené otázky moderátora ve smyslu "Tak jakou vlastně povinnost mají státní orgány a lékařské instituce informovat veřejnost o nemoci čelného politika" reagovala hlavně tím, že doktoři nejsou mediální profesionálové, neměli by s médii vůbec mluvit a každá nemocnice by měla mít za tímto účelem tiskového mluvčího! A pak šlo taky paní Haškovcové o tituly: protestovala, že ČT nazvala rakouského chirurga Bodnera "univerzitním profesorem", když i český chirurg Pafko má takový titul. Jedním slovem, prkotiny.
Příjemně překvapil profesionalitou hradní mluvčí Ladislav Špaček (v celkové diskusní bídě to ale zase nebylo tak těžké) - alespoň záslužně poukázal na to, že politik, který je veřejnou osobností, musí počítat s určitou mírou omezení vlastního soukromí. Haškovcová to vůbec nevyjádřila tak jasně a když se o tom nakonec zmínila, dávala na stejnou rovinu herce i politika! Obávám se, že zdravotní stav nějakého herce na rozdíl od politika nemá naprosto nic společného s veřejným zájmem. Paní Haškovcová také znovu šířila v ČR značně akceptovanou falešnou informaci, že jaksi spolehlivé a objektivní informace mají povinnost šířit pouze veřejnoprávní média, kdežto ostatní "komerční" média (parafrázuji po paměti) si mohou lhát jak chtějí - na ta žádné nároky na jejich integritu nejsou.
Opakuji tedy: První část pořadu V pravé poledne byla velmi slabá, i když bylo znát intenzivní úsilí tvůrců pořadu čelit případnému verbálnímu průjmu konvenčních výroků od účastníků různými vedlejšími triky. Potíž je, že toto úsilí rozbilo už tak velmi chatrnou tematickou strukturu této první části pořadu V pravé poledne. Od otázky etičnosti pronikání médií do soukromí prezidentů se diskuse brzo dostala velmi daleko - až ke stavu slovenského zdravotnictví. Ani tady však nebylo nic objevného: řeč sklouzávala po konvenčních banalitách. Nepřipraven byl moderátor, nepřipraveni byli účastníci diskuse a v podstatě nepřipraveni byli i reportéři. (Na moderátorovu otázku reportérovi na Slovensku, jak je to tedy vlastně se slovenským zdravotnictvím, neřekl reportér v Bratislavě skoro vůbec nic konkrétního.)
Na velmi zajímavou otázku,do jaké míry se na vážném onemocnění prezidenta Schustera mohl podílet nynější výskyt tzv. "superbugs" v nemocnicích, bakterií, které se v nemocničním prostředí staly odolné vůči antibiotikům, se nedostalo - nikdo ji nevznesl. Stejně tak nikdo nerozvinul jiné zajímavé téma, o němž se krátce zmínila paní Haškovcová - že totiž v zavedenějších demokraciích mívají sdělovací prostředky reportéry, kteří se systematicky věnují jednomu společenskému či vědnímu oboru a jsou s jeho problematikou profesionálně obeznámeni.
Nikdo se ani nezeptal, kdo vlastně léčení Václava Havla či prezidenta Schustera v Rakousku platil, a jestli by měl na obdobné léčení v zahraničí měl nárok i řadový občan a kde je hranice důležitosti občana, jemuž má být ještě poskytována kvalitní zahraniční zdravotní péče a kterému občanu už ne.
Diskuse o zavádění víz proti Ukrajině a Rusku a debata o stavu české ekonomiky
Druhá část pořadu V pravé poledne byla podstatně profesionálnější a živější. Moderátor byl sice stejně špatně připraven jako při první půlce pořadu, ale organizátoři měli tentokrát šťastnou ruku a byli schopni pozvat do studia lidi k dané problematice informované, kteří promluvili konkrétně a inteligentně a nežvanili. Pozvanými do studia byli Miroslav Ransdorf z komunistické strany, Jiří Schwarz z Liberálního institutu a Jan Mládek, náměstek ministra financí nynější sociálnědemokratické vlády.
Ransdorf i Schwarz shodně odsoudili zavedení víz proti Ukrajině, Jiří Schwartz velmi výmluvným a přesvědčivým extempore o tom, jak lidé z Ukrajiny musejí dva dny vlakem cestovat do Moskvy k podání žádosti o české vízum a jak se při tom stávají obětí mafií. I Ransdorf přesvědčivě konstatoval, že zavádění víz proti Ukrajině vytvoří v některých ohledech potíže českému hospodářství. Jan Mládek s oběma debatéry v podstatě souhlasil, ale uvedl, že se prý vláda zavedením víz víceméně podrobila požadavkům Evropské unie. Otázka ovšem je, zda opravdu musela - moderátor se na to nezeptal.
Ransdorf předvedl překvapivě kvalifikovanou informovanost ohledně ekonomických otázek (jestlipak je to v tradici komunistů, že všude házejí statistikami) a byl schopen dobře v diskusi doplňovat Mládka i Schwarze. Překvapivě se také všichni účastníci (včetně přítomného komunisty) shodli na nutnosti otevření České republiky mezinárodnímu kapitálu - Mládek konstatoval, že éra "národního kapitalismu" z první poloviny devadesátých let v ČR už skončila, neboť "národní kapitalisté" už zkrachovali. V souvislosti s Velkou Británii řekl Ransdorf jednu velkou hloupost: deregulace podniků veřejných služeb a telekomunikací tam prý vedla ke zhoršení těchto služeb. To je naprostý nesmysl: naopak tam deregulace vedla k tomu, že jsou v Británii jedny z nejkvalitnějších a nejlevnějších telekomunikačních služeb po celém světě: soukromé firmy v důsledku deregulace zadrátovaly celou zemi prostřednictvím obrovských investic optickými kabely. Tyto investice byly vyšší než v devatenáctém století investice do výstavby celé britské železniční sítě. I deregulace prodeje plynu a elektřiny vedly k podstatnému snížení spotřebitelských cen.
Antonín Zelenka nedovedl v této kvalifikované diskusi držet s účastníky krok. Ani zde nebyl schopen rozvíjet zajímavě linii argumentu, kterou nastolili účastníci - moderátor má přerušovat účastníka debaty, když žvaní, nikoliv však, když říká něco opravdu zajímavého. V tom případě má jeho linii argumentu podpořit a posléze doplnit dalšími podnětnými otázkami. Moderátor je přece facilitator: jeho úkolem je ulehčovat komunikaci nových myšlenek a odstraňovat z diskuse vatu a prázdná místa. Vyskytne-li se tedy nová myšlenka, moderátor ji musí podpořit, nikoliv přerušit, aby dal najevo, že je ve studiu pánem.
Diskuse nebo týrání televizního diváka?
K nedělnímu diskusnímu pořadu V pravé poledne
Čtvrté vystoupení Antonína Zelenky potvrdilo, že přes zjevnou snahu o inovaci zůstávají základní chyby pořadu V pravé poledne (VPP) stále stejné.
Hodačův tým ignoruje dvě základní pravidla přípravy diskusních pořadů, totiž:
1. Přípravu na téma diskuse nelze nahradit improvizací
2. Od politika lze očekávat pouze politickou, ne odbornou (objektivní) oponenturu.
Antonín Zelenka opět nebyl připraven, a navíc, jak se postupně ukazuje, není schopen pružně reagovat a zasahovat s potřebnou citlivostí do proudu debaty. Jeho projev je příliš upovídaný, "kantorský" a v některých místech působí až dojmem jisté úlisnosti.
Moderátor musí být, je-li toho třeba, rázný a autoritativní, a této schopnosti se Zelenkovi kriticky nedostává. Místo toho, aby svou inteligencí a rozhledem dával diskusi řád a udržoval její úroveň (což se občas daří např. Antonínu Přidalovi), nový moderátor VPP upadá stále víc do vleku svých hostí. To samozřejmě souvisí s nedostatky v přípravě: jen dobře informovaný a připravený moderátor si může dovolit být ostřejší, protože jinak ho diskutující právem ukřičí (živě si dokážu představit, jak bych dopadl, kdybych např. při interview s ředitelem televize své téma "neuměl").
Debaty s politiky o politicích jsou morem české (i slovenské) televize. Politik má své vlastní cíle a zdaleka ne vždy bude v debatě prezentovat nestranná stanoviska. Diktum všestrannosti zjednodušila televize na všestrannost politickou, a to je zásadní chyba: život ve společnosti se neodehrává v poměru poslaneckých mandátů a Parlament není jediným místem, kde se dějí zajímavé a důležité věci.
Umím si představit celou řadu zajímavých a zároveň velmi aktuálních témat pro hodinovou nedělní debatu: "rozluštění" lidského genomu, možnost výskytu kapalné vody na Marsu, mistrovství Evropy ve fotbale a sport vůbec jako fenomén moderní doby (davová psychóza, nacionalismus, reklama...), historie a tradice sokolského hnutí atd. Pro Českou televizi je ovšem, jak se zdá, jediným legitimním námětem to, co měla v předchozím týdnu na programu vláda, sněmovna nebo Senát.
Proti politikovi - když už ČT na jeho přítomnosti trvá -
musí usednout renomovaný novinář, který svou osobní integritu nikdy nezpochybnil (ani služebností v době totality, ani stranickými postoji v pozdější době), a jeho dialog s politikem musí být veden s maximální otevřeností. Právě této otevřenosti nelze nikdy u debaty dvou politiků dosáhnout: strany často mívají společné kostlivce ve skříních (ukázala to např. kauza financování ODS nebo v poslední době krize v IPB) a především, politik-straník, na rozdíl od novináře, nemá ex definitio snahu (a ani povinnost) prezentovat nestranný názor.
To, co představitelům vlády i opozice poskytuje Česká televize, není kritická oponentura, ale propagandistický servis, skrývaný pod rouškou odborné debaty.
Velmi důležitým aspektem mediálně prezentovaného dialogu, lhostejno zda v diskusním pořadu nebo při novinovém interview, tedy v situaci "jeden na jednoho", je požadavek zodpověditelnosti pokládaných dotazů. V praxi VPP se velmi často stává, že moderátorova otázka tuto podmínku nesplňuje, ale host, aby nezpůsobil trapnou situaci, se přesto o odpověď pokusí, a v závislosti na svém naturelu a situaci buď přejde k tématu, které je mu příjemnější, nebo začne špatně položenou otázku rozvíjet a případnou banalitu tak ještě povýší.
Chyb při pokládání otázek však bylo v pořadu VPP mnohem víc. Z první části vyjímám:
1. "Jste si vědomi přece jenom nějakých nedostatků, pane Špačku?" To je stejné, jako ptát se politika, kde jsou slabiny jeho volebního programu. Novinář nesmí po nikom chtít, aby se sám vůči sobě choval jako nestranný pozorovatel; budou-li kdy Britské listy dělat rozhovor s Antonínem Zelenkou, také se ho přirozeně nezeptají, v čem vidí své hlavní nedostatky!
2. "Paní profesorko, jak byste reagovala na slova, která nám sdělil pan Špaček?" Takový dotaz, jímž moderátor dovoluje hostovi hovořit prakticky o čemkoli, nesvědčí o dobré přípravě na téma. Otázky, zejména ty úvodní, musejí být složité a dobře strukturované, odpovídající hostově postavení a odbornosti. K pouhému předání slova (a raději pouhým gestem než mluveným vstupem moderátora) může dojít až v době, kdy je diskuse v plném proudu.
3. "Jak jste byli spokojeni s médii, pane Špačku?" To byla, s odpuštěním, nejpitomější otázka celého pořadu. Ladislav Špaček je státní úředník, jehož úkolem je informovat - prostřednictvím sdělovacích prostředků - o činnosti prezidenta a prezidentské kanceláře, a nepřísluší mu ani v nejmenším hodnotit, jak média pojala to či ono téma, podobně jako návštěvníci hodnotí (a vybírají si) restaurace, ne restauratéři hosty.
4. "Pane Šponare, můžete nám říci, jaké klima vládne v Bratislavě, do jaké míry se diskutuje např. nástup nebo možnost nástupu Vladimíra Mečiara, do jaké míry jsou znepokojeni občané, novináři, politici?" Novinář by se měl snažit o nezaujatost, a nepřísluší mu takto bez bližší analýzy známkovat představitele sousední země, notabene když s tím téma debaty souvisí jen okrajově. HZDS má stabilní podporu cca. 30 % slovenských voličů, a ti nemají přece proč být znepokojeni možností, že by se na Slovensku konaly předčasné prezidentské volby nebo že by je vyhrál předseda Hnutí. Antonín Zelenka zde trestuhodně vypadl z role nestranného komentátora dění a projevil své sympatie způsobem, které velmi snížily jeho novinářskou důvěryhodnost.
5. "Mohou lidé vůbec věřit, jak se postarají lékaři o ně, když takováto úroveň se projevila při péči o prezidenta?" Otázka správná, nicméně řečnická. Při rozhovoru se zahraničním zpravodajem je třeba vyžadovat objektivní fakta, ne spekulace nebo emocemi zatížené výroky. Správná formulace by mohla být např. "Je úroveň slovenského zdravotnictví skutečně tak nízká, jak se jeví podle... atd." (samozřejmým předpokladem ale je, že Šponar - nemá-li zajímavou osobní zkušenost - nebude mluvit o svých dojmech, ale např. o tom, co si v posledních měsících o slovenském zdravotnictví přečetl v místním tisku).
6. "Jak může medicína ovlivnit přes starost o hlavu státu osud národa, osud země, případně ohrozit demokracii?" Aneb koncentrát novinářské tuposti, ignorantství a špatně předstírané snahy o myšlení v jedné větě.
Na závěr jsem si nechal perličku, kterou považuji pro celý pořad i pro momentální možnosti Jiřího Hodače a jeho týmu za velmi ilustrativní: v době, kdy komentář hovořil o zdravotních komplikacích polského prezidenta, v archívní sekvenci probíhal dlouhý záběr na gynekologický stůl...
Charakteristický příklad vývoje české společnosti
Malá skupina usiluje o monopol a velké peníze
Hospodářská komora ČR chce letos na podzim zahájit studia a především zkoušky v rámci Akademie řemesel a služeb. Na problematičnost celého záměru poukázal již v minulých dnech Jaroslav Sever. Soudím, že však není problematická jen tato Akademie, ale i způsob, jak je organizována a připravována. V rámci současné české společnosti to ale není nic výjimečného. Postupují tak i jiní. Cíl je obdobný. Vytvořit monopolní postavení určitých zájmových skupin, a v českých podmínkách dokonce jednotlivců. Že přitom bude likvidováno soukromé podnikání, které si ještě nedokázalo vytvořit opory běžné v demokratických zemích, trápí málokoho.
Statut Akademie řemesel a služeb HK, který byl podepsán prezidentem HK ČR Zdeňkem Somrem 16. února, je prvním veřejným a závazným dokumentem v tomto směru. Přesto jsme ing. Janě Chárové, vedoucí vzdělávacích projektů HK ČR položili otázku: Je to dokument závazný, nebo je to teprve materiál k diskuzi?
Dostalo se nám odpovědi, že je to platný statut, ale komora počítá, že se bude měnit.
Vyjděme tedy z předpokladu, že je platný, že tvrzení v něm uvedená jsou míněna vážně.
V článku I. Úkoly a cíle se mj. říká, že Akademie řemesel "zabezpečuje celoživotní vzdělávání řemeslníků, techniků a pracovníků ve službách"...." garantuje možnost získat ucelené vzdělání pro podnikatele a jejich zaměstnance"...Vzdělávání se týká odborných znalostí, praktických dovedností a znalostí potřebných pro vedení a řízení malé a střední firmy."
"Hlavním cílem... je zabezpečit srovnatelnou kvalifikaci řemeslníků... se zeměmi Evropské unie tak, aby mohli nabízet své služby na trzích států začleněných do Evropské unie."
V rámci rozvoje soutěže ve vzdělávání je jistě možné, aby vedle odborných učilišť, odborných a středních i vysokých škol existoval další subjekt, který bude usilovat o celoživotní vzdělávání. Navíc ještě takovou formou, že splní požadavky Evropské unie. Položili jsme proto ing. Chárové další jednoduchou otázku.
Která norma EU, který článek asociačních dohod s Evropskou unií říká, že takovou akademii s jejím programem musíme mít?
Vedoucí vzdělávacích projektů HK ČR na tuto otázku odpověděla, že snad existuje určitá norma Evropské unie, ale nic takového se jednotlivým zemím nedá nařídit. V některých případech, když nemáte mistrovský list, tak se ale nemůžete ucházet v dané zemi o státní zakázku.
Stručně řečeno, Evropská unie po ČR jako státu, natož po jejích řemeslnících, nic takového nechce a nepožaduje! V této situaci ing. Chárová připustila, že vytvoření Akademie řemesel je především přáním a vnitřní potřebou živnostenských společenstev, která jsou sdružena v HK. Prohlásila, že stejný požadavek vyslovuje Svaz průmyslu a dopravy.
Zde je nutné se zastavit. Připusťme, že požadavek vytvoření Akademie řemesel a služeb je požadavkem všech živnostenských společenstev, která jsou sdružena v HK ČR a některých představitelů Svazu průmyslu a dopravy. Vzhledem k tomu, že HK ČR i Svaz průmyslu a dopravy jsou naprosto menšinovou organizací ve vztahu k počtu podnikajících subjektů v ČR, je to tedy i menšinový zájem. Jakákoli menšina má nepochybně právo se celoživotně vzdělávat a vystavovat si o tom potvrzení. Těžko ale taková menšina může požadovat stejnou podmínku pro celou společnost. A toho jsme zde svědky.
V článku VI. statutu se totiž vytyčuje úkol " v nejbližších novelizacích živnostenského zákona prosazovat zejména zavedení institutu mistrovské zkoušky jako obecné podmínky pro vedení řemeslné, vázané nebo koncesované živnosti tímto navrhovaným způsobem." V další specifikaci se pak říká, že mistrovská zkouška má být definována jako "podmínka odborné způsobilosti", dále že má být "zrušeno ustanovení o nahrazení odborné způsobilosti".
Můžeme do budoucna připustit, že jednou nastane doba, kdy určité živnosti bude moci provozovat jen ten, kdo má jakousi zvláštní odbornou zkoušku, nebo jinak osvědčil zvláštní kvalifikaci. Ale asi těžko můžeme připustit, že toto osvědčení může vydat pouze institut, který "nemá právní subjektivitu a není tudíž oprávněna vystupovat v právních vztazích svým jménem a na svoji odpovědnost", jak je uvedeno v článku II.
Teď ještě zbývá podívat se, kdo může být připuštěn k mistrovské zkoušce a u koho ji bude vykonávat.
"Podmínkou přijetí do mistrovské školy je výuční list v daném oboru, podmínkou připuštění k mistrovské zkoušce je výuční list a minimálně tři roky praxe v daném oboru. Praxe v oboru musí být potvrzena...autorizovaným živnostenským společenstvem".
"Mistrovskou školou se rozumí Hospodářskou komorou ČR pověřené vzdělávací zařízení, které na základě zpracovaných a oborově příslušným autorizovaným živnostenským společenstvem odsouhlasených osnov zabezpečuje výuku v přípravném kurzu..." "Nezbytným předpokladem uzavření smlouvy (Hospodářské komory ČR s mistrovskou školou - pozn. autora) je doporučení oborově příslušného autorizovaného živnostenského společenstva.
Sečteno a podtrženo: Akademie řemesel není samostatným subjektem, ale prostřednictvím živnostenských společenstev zabezpečí, že v ČR v oboru živností nemůže v budoucnu podnikat člověk, který není vyučený, nesložil mistrovskou zkoušku ve škole, kterou vybralo živnostenské společenstvo. Jsou tak vyloučeni středoškoláci, vysokoškoláci, lidé kteří jsou vyučeni v příbuzném oboru a samostatně podnikají i více než deset let...
Musíme si položit otázku, proč by to živnostenská společenstva, ale především Hospodářská komora, která má usilovat o rozšiřování prostoru podnikání v ČR, dělaly? Proč by omezovaly prostor pro podnikání?
Odpověď najdeme v článku V. Zde se mj. říká, že "Poplatky účastníků stanoví HK ČR aktuálně na každý semestr, u zkoušek na jeden rok". Dále se zde říká, že k výuce budou použity běžné učebnice odborných škol "a především pak publikace vydávané živnostenskými společenstvy."
Jde tedy o peníze a velké peníze. V tomto okamžiku je skoro lhostejné, zda za zkoušku živnostník musí zaplatit kolem 55 000 korun, nebo "tři až čtyři měsíční platy", jak nám sdělila Jana Chárová.
Mnoho věcí a detailů je na Akademii řemesel ještě nedotažených a nejasných. Ale celková představa je hrozná. Věc, která může mít smysl a je snad i potřebná u plynových zařízení se bude aplikovat na hostinské, kadeřníky a třeba ofsetové tiskaře. Namísto toho, aby růst kvalifikace v těch několika výjimečných případech, kde je potřebná, zabezpečila státní nebo soukromá mistrovská odborná škola, bude rozhodovat sbor strýců, kteří si založili "dobrovolné" společenstvo. A to již není jen o neoprávněném zisku, to je již deformace společenských vztahů pomocí zákonů a vytváření monopolu. Člověk obecně chápe snahu některých úředníků Hospodářské komory ČR vytvořit další úřad, další pracovní místa a k nim další příjem. Sociologicky se to dá dokonce i definovat. Ale proč na to má platit zatím velice slabý střední stav. Živnostenské společenstvo, které mohlo být živnostníkovi v současné situaci oporou a pomocníkem se tak stává byrokratickým diktátem těch, kteří je založili. Naštěstí zbývá ještě jedna naděje. Že se tento nesmyslný diktát nepodaří protlačit do zákona. O to se musí živnostníci zasadit, a teď již vědí, že jim v tom společenstva nepomohou. Alespoň některá.
dr. Milan Maršálek, CSc., ekonom, autor je členem HK ČR
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 