Co je nového v České republice

Tady nejde "udělat někomu průšvih" jako na Západě. Postavil byste proti sobě veřejné mínění. To je ta velká revoluce, která ještě ani nezačala. Kdyby se místní pollsteři přestali starat a podporu svých klientských politických stran a začali se ptát na důležité věci, dozvěděli bychom se např., kolik lidí je proti Petru Uhlovi za to, že se zastával (i když snad netakticky) Romů.

Spojeni na Koláře: pražský telefon - 44 46 15 51-9, linka 295 (Střední odborné učiliště Zelený pruh-má tam kancelář).

Spojení na Stejskala z ministerstva školství: 571 93 791

šéfka České školní inspekce Marie Kalábová: 51 02 31 00

Jsou to lidé, kteří se podle mě upřímně snaží s tím něco udělat.

Jeden takový otiskly Lidové noviny zde - z typografické úpravy ani z místa publikace v deníku přitom nevyplývá, že by se snad mělo jednat o placenou inzerci.

Ten rozhovor je jedním slovem nenapodobitelný, od první věty ("Okouzlující bezprostřednost Eda Kingmana je obohacená nečekanou kombinací humoru a vřelosti") po závěrečný výčet chodů, které pan ředitel na setkání s redaktorkou pojedl.

Napadá mě: jakpak by se asi líbil takový partner k rozhovoru panu Chmelíčkovi a strážkyni jeho mediálního obrazu paní Sedláčkové? Skoro bych řekl, že Lidové noviny na seznamu korektních publikací jsou.

Mám pravdu, paní Sedláčková?

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Vazeny pane Culiku,

pred nedavnem jste me poucil, jak doba pokrocila a v Anglii neni mozne to, co v roce 1966, kdy se poprve a naposled stali mistri sveta (tzn. hlavni zprava o teto udalosti v BBC). Vcera hrali Anglicane poprve, prohrali, a na www strane BBC i tri dalsich novin (Daily Telegraph, Guardian a The Times) byla tato zprava vesmes uvedena na 3. - 4. poradi dulezitosti. Co vy na to?

P.S. Ocenuji, ze na BL pretiskujete komentare Ivana Hoffmana z ceskeho rozhlasu. Vcera (zcela ojedinele) tam ten komentar chybel. Hadejte proc asi! Zrejme na sportovni komentare je na BL uvalena totalni cenzura. Bohuzel Anglie jiz asi nevyhraje toto ME. Jinak bych mel sto chuti tam odjet a  podivat se na televizi, abych Vas usvedcil ze lzi, ze by se tato zprava v  soucasne dobe jiz nedostala na prvni místo ve zpravodajstvi BBC.

Poznámka JČ: Ano, milý pane Vaňku, trefil jste hřebík na hlavičku. Víte, celé čtyři roky denně v Britských listech záměrně lžu, abych dezorientoval českou veřejnost... - Ale vážněji. Napsal jsem, pokud si pamatuji, že si nemyslím, že by BBC dala zprávu o vítězství ve fotbalovém mistrovství jako první zprávu dne. Pevně doufám, že tomu tak skutečně je a že by BBC nepodlehla bulvárním tlakům, jak jim nedávno při mistrovství v hokeji ve zpravodajství právě podlehla ČT. - Sebekriticky přiznávám, že v tomto případě i některé seriózní britské deníky podlehly bulvárním tlakům a přinesly informace o anglické fotbalové prohře na titulní stránce. (Deník Guardian především velkou fotografii pomalované tváře anglického fanouška - ať si z toho vybere každý, co že to znamená - chválu, prosté konstatování, nebo poněkud sarkastický obrazový komentář?)

Televizní zprávy BBC jsem neviděl, poslouchal jsem jen rozhlas BBC v úterý ráno a tam už žádný fotbal nebyl. Avšak prosazuji v Britských listech dobrou praxi, nikoliv nutně britskou. Vědí to všichni, kdo čtou i texty o Británii, zveřejňované v tomto časopise.

Ano celé fotbalové šílenství i případné bědování nad nespravedlivým rozhodnutím italského rozhodčího považuji za dospělého člověka nedůstojnou, primitivní, zástupnou nacionalistickou hloupost: hrubé skupinky mladíků, vyřvávajících po chodbách pražského metra chraplavými tupými hlasy po nedávném hokejovém vítězství českého týmu nad slovenským "ČEŠY!! ČEŠY!!!" mě naplnily hrůzou. (Usmát jsem se při tom musel nad poznámkou, kterou k tomu učinil ve voze metra jeden sedící penzista: "Teď nás všude po světě znají!") - Hraje jednotlivý fotbalový tým a s národním cítěním to nemá a nemá mít příliš mnoho společného. Četl jsem kdysi, jak se George Orwell děsil nad tím, jak se stávají mezinárodní fotbalové soutěže zdrojem toho nejbezostyšnějšího nacionalismu... Je to zástupná ventilace nepříliš čistých emocí - a omluvou není, že tomuto primitivismu propadají snad všechny evropské národy - jistě, je to velmi lukrativní byznys.

Nedělní fotbalovou poznámku Ivana Hoffmana jsem v Britských listech nezveřejnil, protože pro pondělní vydání přišla příliš pozdě (Ivan Hoffman jezdí do Prahy v neděli večer daleko z Moravy) a pro úterní vydání mi, odpusťte, přišla skutečně už nezajímavá. Ale zde je, specielně po pana Vaňka:

(Jinak určité množství textů o sportu najdete pod heslem "sport" v tematickém archivu BL.)

Rozhodčí

Nevim na jak dlouho, ale na druzici Telecom 2A (8 stupnu W) je v MPEG-2 (tj. digitalne) od minuleho tydne volne program ITV pro Londyn (tj. Carlton a LWT) (hlavní britský komerční televizní okruh je v zájmu plurality rozdělen na šestnáct regionálních vysílacích oblastí, všechny vysílají centrální celostátní program, do něhož přispívají - navzájem si konkurují tím, co se nakonec dostane do celostátního programu - a po několik málo hodin denně mají ve své regionální oblasti vlastní alternativní, regionální vysílání, pozn. JČ) , kvalita prijmu je v Ceske republice dobra (stred paprsku je nad Francii), kdo chyti BBC World na druzici Thor (1 st. W) tak by nemel mit problemy s ITV. Vysilani neni 100% kompatibilni s normou DVB a prijmac muze vyzadovat urcite rucni nastaveni, ale jiste se to vyplati.

Spatna zprava je, ze BBC Prime na Thor je jiz kodovane a jinde volne k mani pravdepodobne neni.

Poznámka JČ: (V podstatě) zábavný satelitní televizní okruh BBC Prime byl vždycky za poplatek; avšak podle informace britských časopisů pro satelitní příjem by mělo být v digitálním zakódování volně přístupných na satelitu všech pět britských celostátních televizních okruhů, tedy BBC 1, BBC 2, ITV, Channel Four a Channel Five - nemluvě o rozhlasových stanicích.

I am pleased to announce that New York University in Prague has launched its own web site. The site provides information on the academic programs, faculty, student life and various other activities at the NYU Center in Prague. It also offers numerous Internet links to other sources of information about Prague and Central Europe in general. An electronic newsletter that is part of the site will offer students views, essays and the best academic papers. We would also like to present regular summaries of various guest lectures given at the site and reviews of exhibits held at the NYU Center by prominent artists. The site will be updated twice a month. You can find it at www.nyu.cz.

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

Zaslal Jiří Jírovec.

Britský historik John Keegan píše závěru své knihy "První světová válka", (Random House 1998), že je záhadou, proč Evropa vlastně tehdy do války šla, a naznačuje, že s trochou dobré vůle ta nesmyslná válka vůbec nemusela být. Podobnou myšlenku lze najít i v pořadu "Cesta do Račaku", který Radio CBC, věnovalo pozadí akce NATO proti Jugoslávii a problémům novinářské práce.

Obě akce spojují nejen pochybnosti o jejich smysluplnosti vůbec, ale zřejmě i mechanismus, který je uvedl v pohyb.

Keegan na vlastní otázku odpovídá jen nepřímo a to v pasáži věnované německému generálovi Schliefenovi, který si takměř dvě desetiletí hrál s cínovými vojáčky a vypracovával strategii vojenského vítězství nad Francií. Tento fachidiot sice zemřel, aniž se dočkal krachu svých teorií, ale i tak vytvořil plán, který vojáci dokázali prodat politikům jako zaručeně vítězný. Není třeba pochybovat o tom, že stejní generálové byli v Rusku, Rakousku a Anglii a že i oni "prodali" vítězství slibující plány svým politikům.

Když k tomu připočteme vzájemnými sňatky zemdlenou soudnost mnoha evropských panovníků a doplníme ji o neschopnost občana postavit se proti tomu šílenství, je zřejmé, že k válečné akci došlo proto, že se v kritickou dobu sešly tři kritické prvky: zaručený plán na vítězství podložený dostatečným počtem zbraní, politikové velkých cílů a chorých myslí a nepoučené obyvatelstvo, které mohlo tak nanejvýš držet hubu a krok.

Akce NATO proti Kosovu obsahuje podobné prvky: vidinu snadného vítězství podloženou vojenskou doktrinou, která předpokládá, že NATO bude bojovat pouze tam, kde je zaručena absolutní převaha a minimální vlastní ztráty (budeme bombardovat do úplného vítězství -"máme na to žaludek", jak prohlásil britský ministr obrany), dostatek zbraní, a politiky a presidenty a krále, kteří se ze svých residencí nezdráhají vyvolat jakýkoli na cizí obyvatelstvo, pokud to vyhovuje jejich politickým cílům.

Rozdíl snad je pouze v obavě z reakce vlastního obyvatelstva. Současní politikové potřebují vytvořit zdání, že za jejich plány veřejnost stojí a používají k tomu všechny dostupné prostředky. Doba, kdy stačila výzva císaře k vlastním národům, a občanstvo bylo ochotno bojovat až do roztrhání těla je patrně ta tam.

Podpora (nebo alespoň nebýt proti) se získává výměnou za slib, že se život občana (Američana, Kanaďana atd) vlastně nezmění. Dál bude fotbal, pivo a televisní seriály, nebudou ztráty na životech vojáků (žádné igelitové pytle s mrtvolami), a naopak bude možná levnější benzin.

Zmíněný pořad CBC naznačuje, jak pracovala propaganda NATO v případě Kosova. Nicméně ještě zajímavější je otázka, jak mohou novináři náporu propagandy čelit a zda je vůbec v jejich možnostech formovat veřejné mínění v době, kdy by ještě mohlo vývoj zvrátit.

K tomuto tématu se opakovaně vraceli i účastníci diskuse tradičního veřejného setkání se zahraničními zpravodaji CBC, které bylo vysíláno začátkem června 2000. Těžko říct, do jaké míry byl vzorek publika representativní, ale z otázek a reakcí na odpovědi panelu (zahraničních dopisovatelů CBC a moderátora Petera Mansbridge) vyplýval jasný závěr. Informovat (jakkoli vyváženě) tak, aby si občan mohl utvořit vlastní názor, přestává stačit, protože události často úsudek občana předbíhají a tím prakticky znemožňují, aby stav nějak ovlivnil.

Je zřejmé, že nezávislá media musí politikům určovat agendu. V diskusi byly několikrát zmíněny konflikty v Africe (Sudán, Ethiopie, Eritrea), které jsou na okraji zájmu sdělovacích prostředků a tím pádem i veřejnosti. Přitom jedině nezávislá media mohou odhalovat pokrytectví politiků, kteří nehnou prstem v konfliktech, na kterých má Západ ekonomický nebo politický zájem.

Naznačuje to i pořad CBC "Cesta do Račaku", jehož přepis následuje. Domnívám se, že tento dokument může čtenáře BL zajímat nejen jako ukázka novinářské práce, ale i jako připomenutí důležitosti alespoň určité nezávislosti veřejnoprávního sdělovacího prostředku, bez níž by pořad vlny éteru nespatřil.

Před více než rokem napsal jeden čtenář, že dosti bylo Kosova a že by se BL měly zajímat o jiné věci (podle jeho názoru zřejmě užitečnější). Domnívám se, že neměl pravdu tenkrát a že Kosova není dost ani teď. Právě naopak, nezávislá media by měla odhalovat hru, kterou politikové se světem sehráli.

Cesta do Račaku

Přepis pořadu CBC vysílaného v pondělí 21.5. 2000

Reportér (zvuk zvonů v pozadí): Před šestnácti měsíci bylo toto místo zcela zaplněno mrtvými těly. 45 lidí narozených zde v Kosovu bylo přineseno do této vesnické mešity. Těla byla položena, jedno vedle druhého, na zakrvácených umělohmotných prostěradlech zakrývajících plyšové koberce na podlaze mešity.

Bosý muž kráčí přes tyto koberce a zastaví se ve dveřích (v pozadí zní muslimská píseň).

Je čas svolávat věřící k motlitbě. Méně mužů nyní přichází. Někteří z těch, kteří nepřicházejí, jsou pohřbeni na kopci poblíž mešity na hřbitově zřízeném pro mučedníky z Račaku.

(Zpěv ptáků v pozadí.) Račak je přilepen k úpatí malé hory asi 45 minut autem na jihozápad od hlavního města Kosova Prištiny. Mnohé domy Račaku s červenými střechami jsou roztroušeny po několika malých kopcích na úpatí hory.

Ono ráno jejich posledního dne života, těch asi čtyřicet lidí, kteří nakonec zahynou v Račaku (štěkání psa v pozadí), patří mezi obyvatele vylidněné vesnice. Většina z jejích 2000 tisíc obyvatel uprchla předcházejícího léta během silného útoku jugoslávských sil. Ne víc než několik set z nich se rozhodlo k návratu.

Bylo to za zimního rozbřesku, 15. ledna 1999, kdy byli lidé probuzeni zvukem (střelba v pozadí), který naznačoval, co přijde (dramatická hudba se mísí se střelbou a do ní začíná vyprávění albánského muže, jehož hlas za několik sekund vystřídá anglický překlad).

Albánský muž: Celá naše rodina byla zde, když střelba začala. Šli jsme ven a tam jsem viděl svého bratra, který mě volal.

Reportér: Jamaihal Beisha byl svědkem prvního zabití toho dne. Toho rána, ze zahrady Beishova domu, Jamahail viděl jugoslávské tanky na kopci nad vesnicí. Tři příslušníci jeho rodiny se dostali do cesty kulometné střelby, která zasypala vesnici. Mezi nimi dvanáctiletý Halim Beisha, nejmladší z těch, kteří ten den zemřeli. Střelba ale byla jen začátek. Kousek pod Beishovým domem vzbudila střelba osmnáctiletého Burima Usmaniho. Usedlost jeho rodiny je místem, z nějž se odvíjela většina událostí, k nimž toho dne v Račaku došlo.

Jak střelba pokračovala, Burim rychle vstal z postele . Lidé z okolních domu přicházeli k Usmaniovým. Během krátké doby, říká Burim, padesát až šedesát lidí z okolních domů přiběhlo na usedlost a hledalo úkryt. (Hudba a střelba v pozadí přechází do mladíkova vyprávění po chvíli vystřídaného anglickým překladem).

Usmani: Muži šli do stodoly, ženy a čtyři muži šli do sklepa. Doufali jsme, že se nám podaří uprchnout do kopců, ale byli jsme obklíčeni. (Bučení krávy v pozadí).

Reportér: Zatím co Burim a jeho otec byli s ženami ve sklepě, šedesátiletý Nazreth Shaboni byl s ostatními muži ve stodole. Malými okny ve stodole viděli skupinu srbských policistů, kteří se dostali na dvůr.

Shaboni: Našli nás ve stodole, byli jsme tam jen my a kráva. Vyvedli nás ven. Na zemi byl sníh a bláto. Poručili nám, abychom si lehli na zem a dát ruce za hlavu. A pak nás začali bít dřevěnými holemi. Přes hlavu, všude." (Neurčitý šumivý zvuk v pozadí).

Reportér: Když byli všichni muži venku ze stodoly, policie vnikla do Usmanova domu, kde našla ženy a několik mužů ukrytých ve sklepě. Muži, mezi nimi Burim a jeho otec, byli vyvedeni ven.

Usmani: Když jsem vyšel ven, včichni muži leželi na zemi s rukama za hlavou. Byli velmi brutálně zbiti, krev byla všude. Byl jsem jediný kdo ještě stál. Neřekli mi, abych si lehl. Stál jsem dokud mě neudeřili.

Reportér: Burim byl nakonec poslán do sklepa k ženám. Policie pak poručila mužům, aby vstali a vydali se do strmého kopce na konci Usmaniho dvora. (Zvuk bot čvachtajících v bahně). Nazreh Shaboni byl mezi nimi.

Shaboni: Bylo to odpoledne, asi v jednu hodinu - nevím to přesně - když nás vedli do kopců. Nahoře byla policie. Spousta policistů. Ale pamatuji si jednoho, který na nás namířil pistoli. Byli jsme až na konci celé řady mužů. Bylo nás pět, kteří jsme přežili. Muži vpředu stoupali dál, my jsme byli poslední a podařilo se nám utéct z konce řady do strany kopce."

Reportér: Když byli muži odvedeni, ženy se skrývaly několik dalších hodin ve sklepě než se odvážily vyjít. Protože Srbové zamkli vchod do sklepa, museli Sidi a Ramadani rozbít okno a pustit ženy ven.

Ženský hlas: Viděly jsme dvě mrtvá těla ve vesnici, jedno bylo na cestě za Usmaniho domem, byla to stará žena, bylo tam rovněž tělo starého muže. Ležel na zemi, polovina jeho hlavy byla roztříštěna. Pak přišli mezinárodní pozorovatelé a ptali se na jména lidí, kteří byli s námi a nyní byli nezvěstní. Burim jim to řekl, protože byl s nimi na dvoře a viděl, kdo tam je. Dal jim jména a žádal je, aby po nich pátrali ve věznicích. To je vše, co se té noci stalo."

Reportér: (kokrhání kohouta v pozadí): Brzo přístího rána, řekl Burim Usmani, se vesnicí rychle roznesla zpráva, že těla mužů byla objevena v rokli na vrcholu kopce za ushmanovým dvorem.

Usmani: Viděl jsem, jak stoupají do svahu (patrně pozorovatelé OBSE) a ptal jsem se jednoho, zda byli zabiti nebo ne. Napřed mě nechtěli nechat jít samotného. Ale šel jsem. Když jsem se dostal nahoru, tehdy jsem viděl ta těla. To, co jsem viděl byl masakr. Šel jsem dál a viděl tělo svého otce. A pak jsem už nemohl dál. Zastavil jsem tam. Ale viděl jsem několik těl na hromadě. Taky jsem tam viděl několik mezinárodních pozorovatelů.

Reportér: Nebyli to ale jen tak nějací pozorovatelé. Americký diplomat William Walker osobně přispěchal na místo. Jako šéf pozorovací mise pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) měl v pracovní náplni dohled nad příměřím, které bylo dohodnuto mezi jugoslávským vůdcem Slobodanem Miloševičem v říjnu předešlého roku.

Walker přišel do Račaku, aby na místě na vlastní oči viděl další porušení příměří.

Walker (na pozadí ženského pláče): To je nejhroznější případ, který jsem kdy viděl. A to jsem byl v pěkně ošklivých situacích.

Reportér: Walker opustil rokli a pospíchal zpět do Prištiny, kde uspořádal formální tiskovou knferenci pro mezinárodní sdělovací prostředky. Jeho okamžité a ostré odsouzení Srbů oběhlo rychle celý svět.

Walker: Viděl jsem (v Račaku) všechny prvky masakru. Spousta těl. Spousta mužů byla zastřelena různými způsoby, většinou zblízka. To je hrozné, říkám, to je hrůzný pohled.

Zaznívá hudba a do ní se mísí výroky té doby:

Clinton: Nevinní muži, ženy a děti byli odvedeni ze svých domů a do údolí, přinuceni kleknout v blátě a pokropeni střelbou nikoli proto, že by měli ?

Blair: Jsem vyděšen a hluboce rozrušen těmito zprávami a naprosto odsuzuji tato barbarská zvěrstva?

Kanadský ministr zahraničí Axworthy: Masakr, k němuž došlo před několika dny, je nehorázným příkladem zločinu proti lidskosti a musí být vyšetřen.

Albrightová: Síla je jediný jazyk, kterému (Miloševič), jak se zdá rozumí.

Reportér: V době, kdy se světoví vůdcové připojili ke všeobecnému odsouzení, někteří kritikové cítíli, že Walker promluvil příliš brzo.

Walker: Nemyslím si, že jsem předbíhal. Vůbec ne. Ještě jednou. Novináři, kteří tam se mnou byli - někteří z nich velmi ostřílení, špičkoví - jako jeden muž tvrdili, že zcela souhlasí s mými závěry. Díky bohu (říkali), že jste to řekl tak jak jste to řekl, protože to je přesně to, co se stalo.

Reportér: Dopisovatel deníku Los Angeles Time, Paul Watson, byl mezi těmi, kdo podpořili Walkerův rychlý závěr.

Watson: Musím říct, že když jsem (Walkera) poslouchal, řekl jsem si výborně, udělejte s tím něco, konečně někdo otevřeně řekl, co si myslí. Ale zase. Pak jsem se začal ptát, jestli to je skutečně všechno tak jednoduché.

Reportér: Kanaďan Watson je zkušený a oceňovaný zahraniční dopisovatel, který dostal Pulitzerovu cenu za Somálsko a další prestižní cenu (jméno nezřetelné) za reportáže z Kosova.

Watson: Myslel jsem, že to bylo přesně to, co si lidé mysleli: brutální masakr. Nic víc, nic míň.

Reportér: Watsonův názor se ale začal velmi rychle měnit.

Watson: Když jsem zjistil detaily Walkerovy vlastní minulosti a způsob jakým přistupoval k masakru, který viděl v El Salvadoru, kde byl tehdy americkým velvyslancem ? tehdy, při tom masakru používal velmi diplomatický jazyk a řekl, že je třeba vyšetřovat, že jsou různé zvěsti, které se musejí prověřit ? a když postavíte tyhle dvě situace proti sobě vidíte, že vedou k dalším zajímavým otázkám. To není, řečeno bez obalu, člověk, který by se setkal s politikou hromadného zabíjení poprve. On to zná velmi důvěrně. Věděl přesně, jaký dopad bude mít výrok, který učinil. Zcela jistě to věděl.

Reportér (cinkot sklenic, hospodský hluk): Francouzský novinář Renoux Girard z deníku Le Figaro si nedávno v pařížské kavárně připomněl ještě pragmatičtější otázky, které ho onoho dne v rokli napadly. Jestliže to byl takový barbarský zločin proti lidskosti, divil se, proč Walkerovi lidé okamžitě neuzavřeli onu oblast, aby umožnili získat důkazy pro mezinárodní soud pro válečné zločiny. Girarda rovněž napadlo, že jestli to bylo popravčí místo, pak cosi chybělo.

Girard: Viděl jsem velmi málo vystřílených nábojnic. Myslel jsem, že než jsme se tam dostali, někdo je posbíral.

Reportér: Zdá se, že to někdo skutečně udělal. Když se onoho dne Girard vrátil do Prištiny, zmínil se o podivné nepřítomnosti nábojnic dalšímu francouzskému novináři svému Christophu Chatelleauxovi z novin Le Mond.

Chatelleaux: Jeden z mých kolegů, Girard, nám řekl, že na zemi nebyly žádné prázdné nabojnice. Zmínil jsem se o tom jednomu z pozorovatelů, s nímž jsem se potom setkal. Ten mi řekl: "(nebyly tam), protože jsem je posbíral". Ale, to bylo místo zločinu, takže opět - to je velmi divné.

Reportér: Čtyři pozorovatelé z Walkerovy skupiny byli v Račaku a jeho okolí v den masakru. Byli tam rovněž druhý den, kdy byla těla nalezena v rokli. Jeden z nich, kapitán americké armády, svěřil Chatelleauxovi, že posbíral všechny nábojnice, když se na místo činu dostal. Takže, co se vlastně dělo?

Chatelleauxovi se podařilo s americkým kapitánem krátce mluvit, ale když chtěl novinář získat víc informací, onen kapitán nebyl náhle k nalezení a jména dalších pozorovatelů, kteří byli ten den v Račaku byla náhle utajena.

Chatelleaux: Víte, my jsme se snažili mluvit s těmi pozorovateli a nalezli jsme jenom jednoho a ten náhle zmizel. Říkali mi, ne, ne, toho neznáme, ten tam nikdy nebyl. Bylo to divné. Velmi divné. Jestliže byla situace tak jasná, proč nás nenechali s ním mluvit?

Reportér: A to nebyla jediná divná věc, na níž Chatelleaux narazil. Jestliže Srbové toho dne skutečně plánovali krvavý masakr, proč vydali ráno (v den masakru) tiskové prohlášení, kterým zvali novináře, aby přišli do Račaku a sledovali policejní akci? Byla to akce jejímž smyslem bylo zajetí vojáků KLA v této oblasti, kteří v předchozím týdnu zabili ze zálohy tři policisty.

Chatelleaux: Byl jsem v jiné části Kosova a když jsem se vrátil zpět do svého hotelu četl jsem policejní zprávu oznamující, že připravují útok a v poledne přišla druhá zpráva. První že útok připravují a druhá že začali útočit na vesnici na základě povolení k prohlídce (domů), že to byla úspěšná akce, že zabili tucty příslušníků KLA - a tak jsem vyrazil do Račaku a dostal se tam kolem čtvrté hodiny odpoledne. Policie se za tu operaci chválila, že byla velmi obtížná, velmi úspěšná, ale čistá.

Reportér: Novináři nebyli jediní, kdo byli zmateni spěchem s nímž Walker prohlásil Račak za srbské zvěrstvo. Kanadský brigádní generál Michelle Maisoneuve byl s Walkerem v rokli onoho sobotního rána. Maisoneuve byl jedním z nejvýše postavených pozorovatelů OBSE v  Kosovu zodpovědný za území, které nezahrnovalo Račak, ale bylo velmi blízko k němu.

Maisoneuve: Když Walker učinil svoje prohlášení, myslel jsem si, že to od něj bylo velmi, velmi odvážné a také jsem si myslel, že musí mít nějakou informaci, kterou já nemám, která podkládá takové obvinění.

Reportér: Maisoneuve obhajuje pozorovatele, kteří nebyli schopni uzavřít území, tím, že to bylo za daných okolností prakticky nemožné.

Maisoneuve: Uzavřít území bylo prakticky nemožné kvůli tomu, že tam byli rodiní příslušníci a sdělovací prostředky. Bylo tam neuvěřitelné množství novinářů.

Reportér: Mnoho těchto počátečních otázek vedlo velmi rychle k rozšíření teorie o spiknutí. A tyto teorie zpětně vedly k objevení informací zpochybňujících Walkerův výklad událostí.

Nezmanipulovala například KLA scénu masakru, aby vyprovokovala reakci proti Srbům? Byli ti muži v rokli skutečně nevinní civilisté nebo spíš padlí vojáci KLA, kteří byli svlečeni ze svých uniforem?. To, co především vedlo k takovým spekulacím byl prostý fakt, že mnozí (účastníci konfliktu v Kosovu) mohli být motivováni k tomu, aby vyprovokovali zásah NATO.

KLA a většina kosovských Albánců si to přála a někteří lidé zpochybňovali Walkerovy osobní ambice. Samo NATO tápalo při hledání smyslu své existence v období po studené válce a ve Washingtonu se Bill Clinton snažil dostat svoji aféru s Lewinskou z titulních stránek novin.

Teorie spiknutí hrály daleko významnější roli v Evropě než v Severní Americe a William Walker je dodnes odmítá.

Walker: V Evropě dne dochází k úžasnému přepisování historie, revisionismu, jak to nazýváme, Walker a Američané šli do Kosova, s instrukcemi něco udělat, aby NATO mělo záminku k akci. Shledávám to skoro stejně nehorázně, jako to o Račaku říkal Bělehrad.

Reportér: Ale ne všechny otázky lze odrazit tak snadno, jak by se Walkerovi mohlo líbit. Právě naopak. Pátrání po tom co se dělo v Račaku ve dnech před masakrem odkrylo znepokojivé informace o chování KLA a Walkerových pozorovatelů.

Většina z těchto informací přichází od samotných obyvatel Račaku.

Hlas ženy (na pozadí vesnických zvuků): Na tamtěch kopcích byly vždy nějaké ozbrojené síly, ale v sobotu před masakrem jich tam bylo daleko víc.

Reportér: Sadia Ramadani řekla, že první náznak toho, co mělo přijít se objevil o weekendu před pátečním masakrem. Jugoslávská armáda vždy měla menší jednotku na velkém kopci nad Račakem, ale najednou přišlo významné množství posil.

Ramadani: Nemohli jsme vědět, jestli a kdy zaútočí na vesnici. Proto jsme byli vyděšeni. Tušili jsme, že se něco může stát, ale ve skutečnosti jsme nic nevěděli. Kdybychom to byli věděli, tak bychom, rodina mého bratra a já, nezůstali (v Račaku).

Reportér: O oné sobotě, když Srbové zaujali pozice na vrcholu kopce, Sadia řekla, že KLA vyzvala vesničany, aby opustili vesnici.

Ramadani: Přišli a řekli nám, abychom utekli pryč. A někteří lidé to udělali. Většinou staří lidé, ženy a děti. Ale někteří z nás tady museli zůstat. Muži a některé z nás, aby jim vařily. Zůstali jsme, abychom se postarali o svoje domy.

Reportér: Jugoslávskou armádu přivedlo do tohoto místa přepadení policejní kolony k němuž došlo den před tím a při němž byli zabiti tři důstojníci.

Kanadský generál Michelle Maisoneuve připouští, že KLA musela vědět, jak Srbové budou (na přepadení kolony) pravděpodobně reagovat.

Maisoneuve: Když (Srbové) byli zasaženi, odpověděli neúměrnou silou ... a - víte, tohle byl důvod proč KLA dělala tyhle věci - provokujete je a oni se mstí na bezbraných lidech - to je právě to, co dělali - to byl postup (KLA).

Reportér: Zaútočila KLA na konvoj a zabila tři policisty s úmyslem vyprovokovat srbskou odvetu? V nedávném rozhovoru pro BBC, vůdce KLA Hasam Thaci, zdá se, připustil, že KLA věděla, jak budou Srbové reagovat.

Thaci: Jakákoli akce, kterou jsem podnikli, přinesla odvetu proti nevinným civilistům.

Reportér: Adugi Gorani, další čelný představitel kosovských Albánců, byl zjevně ochoten tuto rovnici posunout o další krok vpřed.

Gorani: Čím víc civilistů bylo zabito, tím větší byla pravděpodobnost zahraniční intervence. A KLA to samozřejmě věděla.

Reportér: Thaci veřejně přiznal, že klíčová jednotka KLA byla umístěna v kopcích kolem Račaku. Kupodivu, když Srbová nakonec 15. ledna zaútočili, očití svědkové říkají, že KLA odpovídala s kopců, ale nepodnikla žádný opravdový pokus bránit nebo chránit samotnou vesnici.

Sadia Ramadani: Sama vím, že tam vojáci (KLA) byli ? stoprocentně ? byli všude na těch kopcích. Dávám vám svoje slovo. Nebyli ale v Račaku.

Reportér: Ale druhého dne ráno, vojáci KLA byli po celém Račaku aby vedli novináře k rokli, v níž byla nahromaděna těla. Korespondent Le Figaro, Renoux Girard si vybavuje, že se ptal vojáků KLA, kde byli den před tím.

Girard: Pamatuji se, že jsem se ptal: proč nebojujete, proč neochraňujete vlastní lidi? Co jste dělali včera? (Jejich odpovědi byly) byl jsem tady, byl jsem v domě svého bratrance atd. Připadalo mi to trochu divné.

Reportér: LA Times dopisovatel Paul Watson.

Watson: Jestliže KLA byla v té oblasti, a jsem si jist, že byla, a rozhodla se nechat bezbranné lidi v té vesnici, přestože věděla, že se pravděpodobně stanou terčem pro (srbskou) odvetu, nebo by se takovým cílem mohli stát, myslím, že se musíme vedení KLA ptát, proč se takto rozhodli.

Reportér: Ale nejen činnost velitelů KLA je předmětem zájmu. S otázkami týkajícími se se toho kde byla KLA v den masakru přichází stejný počet otázek zaměřených na Walkerovu misi. Walker sám připouští, že činnost OBSE byla založena na principu přítomnosti a viditelnosti kdekoli hrozil nějaký problém. Proč? Přítomnost OBSE předstatovala významnou sílu (v omezení násilností).

Walker: Velmi rychle jsme zjistili, že kdekoli naši lidé byli, špatné věci se přestávaly dít. Tam kde nebyli, situace se zhoršovala.

Reportér: Kanadský generál Michelle Maisoneuve Walkerovo stanovisko podporuje a říká, že OBSE byla organizována tak, že pozorovatelé věděli přesně, co se dělo v oblasti, za níž byli zodpovědni.

Maisoneuve: "Metoda, kterou jsem používali spočívala v tom, že stejní pozorovatelé kontrolovali stejné místo, stejné území, stejné vesnice and tak dále ? takže naši chlapci nakonec znali svůj terén tak dobře, že mohli cítit změnu atmosféry - víte - nějaký strach - když mezi (srbskými) úřady a Albánci něco hrozilo, pozorovatelé neváhali zasáhnout.

Reportér: Vzhledem k tomu je pohyb a činnost OBSE ve dnech před masakrem v Račaku takměř nevysvětlitelné. Pozorovatelé OBSE věděli o přepadení policejní kolony a o příchodu srbských posil do okolí Račaku následujícího dne (po přepadu). Barim Usmani řekl, že jeho otec Sadik vždy byl v častém styku s pozorovateli zodpovědnými za Račak. Dva až tři týdny před masakrem Burimův otec prosil pozorovatele, aby v Račaku byli trvale přítomni. OBSE to odmítlo.

Usmani: "Byla to chyba. Veliká chyba ? protože jsme jim řekli, že mohou mít dům zadarmo, kdežto jinde je pronajímali. Řekli jsme jim, že tady nemusejí platit ani haléř, že to je zadarmo. Šlo nám o to, aby zůstali ve vesnici, protože jsme doufali, že to zabrání tomu, co se později stalo. Ale nezůstali. A to byla velká chyba."

Reportér: Ještě záhadnější je to, že pozorovatelé OBSE přišli do Račaku několik dní před masakrem.

Usmani: Řekli nám jen, že Srbové na kopcích tam asi nějakou dobu zůstanou a pak odejdou. Řekli, že kvůli tomu, že jsou (pozorovatelé) zde, Srbové nezaútočí. A tak jsme zůstali. Spolehli jsme se na to, co nám řekli.

Reportér: Sadia Ramadani potvrzuje (Barimův) pocit tvrzením, že pozorovatelé OBSE neustále ujišťovali zbylé obyvatele vesnice, že přijdou, jakmile by něco hrozilo.

Ramadani: Spoléhali jsme na to, že by nám mohli pomoci a tak jsme zůstali. V jejich možnostech bylo přijít a pomoci nám. Nikdy bychom nezůstali, kdyby tomu tak nebylo.

Reportér: Vzápětí po masakru v Račaku, OBSE veřejně trvala na tom, že pozorovatelům bylo zabráněno ve vstupu do Račaku, jakmile armáda začala ostřelování s hor a policie začala s čistkou vesnice. OBSE tvrdila, že její lidé byli bezmocni a  mohli jen pozorovat útok z přilehlého kopce. Burimu Usmanimu ale bylo řečeno něco jiného.

Usmani: Srbové řekli pozorovatelům: jestli chcete jít dál, tak jděte, ale my máme rozkaz k akci a ten musíme provést.

Reportér: Člověku by se chtělo takovému tvrzení nevěřit, kdyby je stejný americký pozorovatel OBSE neotvrdil v rozhovoru s Renaud Girard.

Girard: Ptali jsme se ho proč byl na tom kopci? Pozorovat boj? A on řekl, že to bylo z bezpečnostních důvodů, pro jeho osobní bezpečnost. Nikdo jim nebránil jít do Račaku a nechápu, proč tihle Američané tam nešli, do té vesnice, aby viděli, co se tam děje.

Reportér: Ačkoli generál Maisoneuve nebyl za Račak odpovědný a pozorovatelé v této oblasti nebyli pod jeho velením, připouští, že jejich chování bylo diskutabilní.

Maisoneuve: Neudělalo na mě dobrý dojem, že lidé, kteří tam byli, se ve skutečnosti - víte - nepokusili - nebyli aktivnější a agresivnější ve snaze zabránit tankům, a zdá se, že tam jen pozorovali jak tanky střílejí z obou stran a to není to, co máte dělat. Měli být dosti aktivní a pokusit se to zastavit ... atd.

Reportér: Ale i tak, Maiseneuve brání pozorovatele OBSE tím, že i když KLA zaútočila na policii a srbská armáda přivedla posily, nemohli vědět, že dojde k masakru.

Maisoneuve: Nevěděli jsme proč by měl být zrovna Račak vybrán jako cíl. Mohli byste sice kontrolovat každé zatracené auto, ale ? vite ? to by vyžadovalo neuvěřitelné prostředky ? takže proč Račak nebo proč ne, to nevím.

Reportér: Ačkoli se (Maisoneuve) snaží popřít tvrzení, že OBSE je jakkoli zodpovědá za krveprolití v Račaku, je ochoten připustit že KLA možná záměrně ponechala vesničany na pospas.

Maisoneuve: Všechno je možné. Všechno je možné. Je to trochu nehorázné, nepochybně je, ale zase, je to otázka jak daleko jsou lidé ochotni jít aby vyhráli svoji věc. Jedna z mých teorií je, že nikdy nepřimějete mezinárodní společenství k akci, ledaže máte významný okamžik - a tím významným okamžikem je v kosovské krizi podle mého názoru Račak.

Reportér: Je příliš cynické spekulovat o tom, zda byl masakr v Račaku takovým byl či onakým způsobem v podstatě zorganizován, aby přivodil zásah NATO? Historie naznačuje mnohé. Poslední případ, kdy svět šel do války kvůli mezinárodnímu zloduchovi byl Saddam Husain a jeho invase Kuwaitu. To, co pomohlo zelektrizovat veřejné mínění v onom případě bylo veřejné svědectví patnáctiletého děvčete, které tvrdilo, že osobně vidělo Saddamovy ukrutnosti.

Emocionální hlas zmíněného děvčete: Tam jsem viděla irácké vojáky, kteří přišli do nemocnice (jméno místa nesrozumitelné) a brali nemluvňata z inkubátorů (zde se hlas mění ve vzlykání), brali je z inkubátorů a nechali děti umřít na studené podlaze.

Teprve když už bomby pršely na Baghdad se svět dozvěděl, že ono svědectví bylo připraveno jistou (PR) společností ve Washingtonu.

(Zde se projevuje politická korektnost autorů CBC, kteří se zdráhájí použít slovo lež. Zmíněné divadlo bylo sehráno před komisí amerického Senátu, která odmítla zveřejnit jméno svého svědka. Teprve později se ukázalo, že šlo o herecky nadanou dceru tehdejšího kuwaitského velvyslance v USA. Politikové, alespoň pokud vím, nebrali odhalení sdělovacích prostředků na vědomí a zametli celou věc pod koberec, čímž projevili svým občanům naprosté opovržení. Zmíněná komise buď vědomě občany obelhala nebo se nechala obelhat několika PR experty a plačtivou patnáctkou. Poznámka JJ)

Paul Watson: Propagandu používala KLA, propaganda byla používána Srby, propagandu používalo NATO, aby získali veřejné mínění na svoji stranu. Použili jste ukázku vyhazování dětí z inkubátorů, která se ukázala jako nesmysl (zase politická korektnost - nesmysl (nonsense) je něco jiného než lež).

KLA už dříve najala, dlouho před zásahem NATO, lobbovací firmu, která ji representovala ve Washingtonu v Bílém domě. Ta společnost se jmenuje (první část jména nesrozumitelná) Finn. Velitelé KLA chtějí nezávislý stát, ale to se zatím nestalo. Tato společnost tedy representuje zatím neexistující stát a to by mělo vést k jistým otázkám. Neříkám nic víc. Novináři musejí klást otázky. Zejména zvážíme-li příklady, které (v tomto pořadu) uvádíte. Někdy neklademe patřičné otázky, dochází ke lhaní a my to zjišťujeme až dlouho po události, jaké to byly lži.

Reportér (do zvuku rozjíždějícího se auta): Svět si už nemusí pamatovat nebo se zajímat o masakr, který vyvolal bombardování NATO a následnou okupaci Kosova desítkami tisíc vojáků NATO, ale lidé v Račaku našli způsob, jak vzpomenout a poděkovat muži o němž se domnívají, že (zásah NATO) umožnil. Přejmenovali cestu do Račaku. Jmenuje se teď silnice Williama Walkera.

Hukot motorového vozidla přechází do úryvku klasické hudby a z něj do pokračování pořadu:

Reportérka: Pořad Cesta do Račaku ukazuje na některé problémy na něž novináři narážejí při reportování čerstvých událostí. Skutečnost je těžké vystopovat v tak chaotické situaci jako je občanská válka. A také může existovat mnoho versí pravdy, zejména v současných válkách, v nichž každý protlačuje vlastní versi událostí, často s pomocí PR týmů.

Ale jsou novináři příliš ochotni sledovat interpretaci Západu v těchto konfliktech? Saddam je ďábel, Miloševič je Hitler. Rostou jim klapky na očích, které jim znemožňují, aby jejich zpravodajství bylo nezaujaté, jak se od novinářů očekává?

K diskusi o těchto záležitostech se připojují James Bissett z Ottawy, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii, který již v diplomatických službách nepůsobí. Během loňského bombardování, byl pan Bissett důrazným odpůrcem přístupu NATO k situaci v Kosovu. Z New Yorku bude mluvit Seth Ackerman, který pracuje jako analytik sdělovacích prostředků pro FAIR - organizaci pro nezaujaté a přesné zpravodajství.

Pan Ackerman napsal několik článků o chybách a opominutých informacích ve zpravodajství z kosovské krize.

Vítám vás oba. Zabývejme se nejprve reakcí na pořad, který jsme právě slyšeli. Ptám jse pana Bissetta z Ottawy.

Bissett: Slyšel jsem toho v minulosti o Račaku mnoho a od počátku byly dohady, že mohlo jít o schema připravené KLA a Walkerem. To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale i tak je dost důkazů, které zpochybňují Walkerovo vysvětlení. Berliner Zeitung otiskl 24. března 2000 zprávu - v níž tvrdí, že mají přístup ke zprávě o pitvách, z níž je (jim) zřejmé, že pouze jedna osoba byla zastřelena z bezprostřední blízkosti a že ty ostatní nenesly vůbec žádné stopy scénáře popravy. Takže existuje mnoho důvodů pro pochybnosti a podezření pokud jde o to, co se tam skutečně stalo.

Reportérka: Sethe Ackermane, jaká byla vaše reakce?

Ackerman: Myslím, že to byl velmi objasňující pořad a napadlo mě, že když půjdete zpátky k tomu, co řekl Paul Watson, totiž v těchto incidentech, těch bodech zvratu, když se vlády snaží využít tyto události galvanizovat veřejné mínění ve prospěch intervence, ve prospěch války, víte to je pro novináře absolutní povinností klást správné otázky a to i tehdy, když takové otázky jsou nepohodlné a jsou nepohodlné i lidem, kteří mají moc.

Bohužel s Račakem to byla událost kdy, ačkoli tam byli někteří novináři, kteří kladli otázky, zejména ti s nimiž vaši reportéři mluvili, ve většině případů to byly unáhlené závěry a to nejen z hlediska diplomatů a v NATU, ale i u novinářů. Reportéři tam byli, jak v mnoha případech před tím, jen o málo víc než stenografové pro ty, kteří nás chtěli dostat do války.

Reportérka: Myslíte, že to trvalo příliš dlouho než se objevila druhá vlna reportáží v nichž začaly být události vedouci k Račaku zpochybňovány?

Bissett: Určitě to bylo přiliš dlouho, protože, víte, myslím, že to byla Madeleine Albrightová, která řekla, že Račak byl impulsem, který vedl k válce a New York Times napsal, že to byla právě a jedině tato událost, která vedla ke konfliktu. A v době, kdy se začaly objevovat otázky, už bylo příliš pozdě.

Ale, víte, neměli bychom být překvapeni, protože NATO nám lhalo o Kosovu mnohokrát. Lhali o míře násilí, k němuž tam docházelo, ministr zahraničí USA Cohen mluvil o 100 000 vražd, Tony Blair mluvil o genocidě, k níž tam docházelo, a nyní zjišťujeme, že to samozřejmě nebyla pravda, že podle nejlepšího odhadu bylo v Kosovu zabito asi 10 000 lidí po bombardování, ale jen asi tři tisíce těl bylo nalezeno.

Reportérka: Bylo by spravedlivé očekávat od zahraničních novinářů, vyšetřovatelů a kohokoli reportujícího ve válečné zóně, kde je omezený pohyb, a reportéři jsou často závislí na jedné či druhé armádě, aby se dostali k akci, myslíte, že je spravedlivé očekávat, že novináři tehdy mohli mít ty informace, které jsem slyšeli v tomto dokumentárním pořadu, už ve dnech těsně po masakru?

Ackerman: V Evropě byl příval zpráv, které zpochybňovaly scénář událostí a myslím, že velvyslanec Bissett má pravdu, když zmiňuje nafouklá čísla o násilnostech, hrozbu genocidou která NATO používalo, aby svým způsobem zahltilo sdělovací prostředky představou, že Kosovo jsou jedna obrovská jaktka.

To samo o sobě, myslím, hrálo velmi významnou úlohu při udržování západních novinářů u oficiální teorie, protože v daném okamžiku, zejména když začalo bombardování, existovala taková vlna propagandy, že - víte Srbové byli ochotni a schopni udělat absolutně cokoli, že bychom po (občanské) válce zjistili, že zabili všechny (kosovské Albánce) do jednoho. V takovém okamžiku můžete věřit, právě kvůli té propagandě, čemukoli. A ptát se zda incident jako byl Račak, jestli to bylo nějak sehráno ? se v takovém okamžiku stává jistým tabu.

Víte, zpochybňovat takové věci během války, v žáru té propagandy, by bylo velmi negativní. A to přispělo k tomu - zvedlo to laťku pro novináře, kteří by za tím byli chtěli jít - myslím, že jejich editoři mohli říct, co by lidé řekli, kdybychom začali zpochybňovat, co by mohlo být holocaustem a to, myslím rovněž hrálo významnou úlohu.

Bissett: Myslím, že to je pravda. Robert Fisk, velmi důvěryhodný novinář, řekl, že byly dvě kategorie novinářů v kosovské válce ti (nesrozumitelné slovo), kteří věřili ve spravedlnost té války a proradnost Srbů a ovce, které slepě věřily všemu, co jim NATO řeklo.

Reportérka: Mluvila jsem s novináři, kteří byli v Bosně a Kosovu - ti se zmiňovali o  neuvěřitelném náporu na novináře, kteří posílají zprávy z těchto konfliktů. Museli každý den, nebo podle svých specifických závazků, poslat z daného území nějakou zprávu. Takže věříte, ať již spolupracujete se třemi nebo čtyřiceti lidmi, té zprávě a pošlete ji? Co máte dělat?

Ackerman: Musíte klást otázky.

Reportérka: Ale oni se ptali.

Ackerman: Smyslem kladení otázek není jen ptát se. Jeho smyslem je i podnítit ostatní, aby získali informace a sledovali je. A to je to, jak vznikl i tento pořad CBC.

Myslím si ale, že smysl - cíl propagandistické kampaně NATO byl, aby ty počáteční stopy nebyly sledovány. A to je jeden z principů propagandy a nakládání s informacemi. Dáte vždy hladovým novinářům nějaký příběh. Nemusí to být ten nejdůležitější, může to být i příběh, který odvádí jejich pozornost, ale vždy se postaráte o to, aby měli o čem psát, aby v řadě, kde je chcete mít. A víte, novináři jsou pod obrovským tlakem, protože takové příběhy se v žáru konfliktu těžko získávají.

Bissett: Také si myslím, že je velmi obtížné, když novináři jednají během války s vojáky. Víte, vojenský přístup je neříct jim nic dokud není po všem a pak jen říct, kdo vyhrál.

Byli vystaveni neuvěřitelnému počtu prohlášení světových vůdců, denních brífinků, tiskových konferencí, záplavě technických informací, které dával sdělovacím prostředkům Jamie Shea, všemu překrucování a vynechávání (informací) - novináři byli zaplaveni tím množstvím různých materiálů, které na ně armáda pouštěla. Byla to spousta materiálu s velmi malou informační hodnotou. To je část toho problému.

Reportérka: Co ale uděláte, pane Bisette, když jste v terénu a získáte příběh, který chcete ten den odeslat. Reportér musí někdy s takovou lží několik dobu žít.

Bissett: To je pravda a připomeňme si, že historky o násilnostech jsou jakousi pornografií války. Lidi přitahuje porno ? historky o násilnostech a zabíjení. Dopřávají jim vzrušení, když o nich slyší nebo se na ně dívají. Je to smutné konstatování, ale když se podíváte na zpravodajství z Kosova, vidíte, že se převážně týkalo násilností o nichž vyprávěli reportérům kosovští Albánci a jen málokdo ty příběhy zpochybňoval. Víme například, že jedna reportérka CBC zjistila, když šla za původním příběhem, že to co jí řekli nebyla pravda a budiž jí připsáno k dobru, že za tím šla.

(Příběh se týkal mladé kosovské Albánky, které Srbové zavraždili její malou sestru a tak se rozhodla vzít do ruky zbraň a v uniformě KLA bojovat proti násilníkům. Po pravdě řečeno, reportérka CBC pravdivost nezpochybňovala. Námět se jí zdal nosný na pokračování a tak jela do obsazeného Kosova natočit rozhovor s rodinou oné bojovnice. Teprve při té příležitosti zjistila, že celý příběh byl vymyšlený. Když onu mladou ženu konfrontovala, dostala odpověď, že to tedy nebyla její sestra, ale že Srbové přece zabili mnoho jiných a tak co má být. Zásluha reportérky a editorů spočívá v tom, že si objevenou lež nenechali pro sebe a pořed odvysílali. To se ale stalo v době, kdy ta lež už nic neznamenala, protože bylo po všem. Poznámka JJ).

Reportérka: Ale v případě NATO, jediné co potřebovali bylo, aby se lež dostala ven.

Bissett: To je pravda, jakmile je po všem, kdo se zajímá, jak to vlastně bylo. Svět se točí dál a je zase nějaký jiný příběh. Takže je velmi obtížné, i když se pravda nakonec ukáže něco s tím dělat.

Ackerman: Souhlasím, že to je pro novináře frustrující, že nemůže okamžitě napravit lež a že někdy musí žít s tím, že se plná pravda nějakou dobu neprojeví.

Na druhé straně, když srovnáte, jak ty příběhy o násilnostech vznikají a otázky, které s nimi souvisejí a dogmatickou interpretaci, za níž západní vlády stály, tak jak mohl novinář přitáhnout pozornost - to je velmi výmluvné. Pokud jde o Račak, s ním bylo spojeno relativně málo zpochybňování, ne žádné, ale relativně málo, zejména v době, kdy se stádovitě spěchalo do války.

Uprostřed bombardování, například, když - když byla například bombardována kolona albánských uprchlíků v Kosovu, a samozřejmě bylo poměrně jasné, od samého počátku, že to byly bomby NATO, které ty lidi zabily, toho samého dne, tedy ve večerních zprávách v USA, jste viděli vstupy reportérů z Pentagonu, v nichž publiku říkali, že není jasné, jestli NATO bombardovalo, a že zdroje v Pentagnu uvádějí, že se věc vyšetřuje a že to vlastně mohli být Srbové, kteří bombardovali ten konvoj, aby to vypadalo, že to udělalo NATO - to je situace, kdy jsou takové (zpochybňující) otázky kladeny.

Reportérka: Dovolte mi, abych se vás obou zeptala. Dnes, kdy jsou války daleko nebezpečnější, politicky složitější a vojensky zmatené - takže co se stane, když pošlete na místo tým reportérů, kteří jsou jen výjimečně vojenskými experty.

Bissett: Shodou okolností jsem před několika dny viděl nějaká čísla. 2700 lidí doprovázelo jednotky NATO, když poprve vstoupily do Kosova. To je strašně různorodá masa. Bylo tam mnoho dobrých a zkušených reportérů, kteří prošli válkami a bitvami, kteří dělali, co mohli, ale většina novinářů musela přijmout, co se dozvěděli z brífinků NATO.

Časopis Newsweek tento týden (15. května) ukazuje, že tak zvané vítězství, které srazilo srbskou armádu na kolena, bylo rovněž lží, že NATO tvrdilo, že třetinu srbských obrněných vozidel byla zničena, 50% jejich dělostřelectva a teď se Newsweek dostal ke zprávě Pentagonu, která ukazuje, že pouze 14 tanků bylo zasaženo, ne 120 jak NATO tvrdilo, že bylo zasaženo 17 obrněných transportérů a ne 220, jak NATO tvrdilo, a 20 děl bylo zničeno a ne 450. Jenže když jste ta čísla dostali při brífinku od velitelů NATO, museli jste předpokládat, že nebo skoro předpokládat, že jsou přesná.

Reportérka: Jaký by byl rozdíl v přístupu NATO, kdyby media byla důslednější ve svém reportování.

Ackerman: Myslím, že nemůžeme jen isolovat Račak, kde mohli mít reportéři daleko skeptičtější přístup k masakru a stále by to mnoho neznamenalo.

Ale myslím, že Račak a způsob jakým byl podán je součást vzoru podle nějž se o Kosovu obecně a o válce ještě obecněji píše. Je to přetahování lanem - pravda je první obětí války v těchto incidentech.

A v Račaku, jak velvyslanec Bissett už dříve poznamenal, v Kosovu, to bylo NATO, které potřebovalo zdůvodnit, že bombardování bylo jediným řešením a jediný způsob, jak to mohli udělat bylo líčit situaci na území Kosova ne jen jako jednu z těch ošklivých, kdy jsou lidská práva porušována, ale jako bezprostřední nebezpečí hrozné genocidy, takové, že kdybyste nezasáhli teď, pak už by bylo jedno, co byste dělali později, že diplomacie selhala, že musíte jednat právě teď a použít sílu.

Ale situace na území Kosova, jak dosvědčují mnozí pozorovatelé OBSE, kteří tam byli den za dnem, a věděli, co se děje, to nebyla taková situace. Ve skutečnosti pozorovatelé odváděli relativně dobrou práci tím, že udržovali násilnosti na minimální úrovni - což byla pořád pěkně špatná situace - to nebyla scéna zločinu, jako třeba Račak, kde se můžete můžete mluvit třeba o nábojnicích, kterou je těžko zhodnotit. Mluvíme o obecném modelu, kdy novináři měli možnost jít do Kosova, mluvit s pozorovateli a zjistit, že tam situace nebyla ani zdaleka tak smrtelná, jak se ji NATO snažilo líčit.

Ale když se podíváte na širší způsob reportování, můžete vidět, že ohromná většina lidí v USA, Kanadě a dalších zemích NATO, když se ti lidé dívali na zprávy, skutečně věřili, že Kosovo bylo bylo na pokraji či již v něm probíhal cosi podobného holocaustu nebo pogromu, ačkoli k tomu nedocházelo.

Reportérka: Myslíte, že by byl nějaký rozdíl v přístupu NATO, pane Bissette?

Bissett: Myslím, že by to pravděpodobně byl velký rozdíl, protože, víte, od začátku bylo mnoho mnoho názorů proti. Zejména v některých zemích NATO - Řecku, Itálii, Německu, kde byli opravdu skeptičtí k bombardování lidí v zájmu humanitárních cílů. A tento druh skepticismu narůstal. Byl to ale výsledek propagandy NATO a jak Seth poukázal, démonizace Srbů, který umožnil, že umožnil, aby NATU prošlo to, co udělalo.

Myslím, že kdyby bylo reportování objektivnější od začátku a byli jsme skeptičtější k tomu, jak upřímná byla jednání v Rambouillet nebo to byla ve skutečnosti naaranžováno tak, aby to Srbové nepodepsali a NATO pak mohlo potvrdit svojí důvěryhodnost a ukázat, že jednání byla užitečná.

Myslím, že způsob zpravodajství byl klíčovým faktorem v tom, že to NATU prošlo. Myslím, že je ještě jedna věc. NATO bojovalo, jak nám řekli, za lidská práva obyvatel Kosova. A myslím, že když se válka vede z humanitárních důvodů, za lidská práva, je pro reportéry těžší zpochybňovat a ptát se a jít pod povrch. (V takové situaci) mají tendenci přijmout, co se jim říká, protože pokud to neudělají podporují druhou stranu a ta již byla démonizovaná. Takže to je složité a obtížné. Krátce řečeno, zpravodajství bylo špatné a kdybychom měli více objektivního zpravodajství nemuseli jsme válku mít vůbec.

Reportérka: Děkuji vám oběma, že jste se mnou dnes večer mluvili. Program připravili Sandra Bartlett, Stacey Burgworth and Victor Johnston.

Z magnetofonového záznamu přeložil Jiří Jírovec.

Poznámka k překladu: Jména uvedená v pořadu jsou přepsána tak, jak se mi je podařilo zachytit z pásku. Omlouvám se za případné nepřesnosti.

Jan Lipšanský

Ačkoliv asi nepůjde o příliš aktuální věc, neb se netýká politiky, rasismu či televize, přesto si myslím, že je signifikantní pro českou společnost, a rád bych nyní vyvolal i na toto téma diskusi.

Napsal jsem před 14 dny do deníku Metro tento sloupek . Mimo jiné se zmiňuji o tom, že pro většinu pražských řidičů bude novinkou, že chodec má na přechodu přednost. Myslel jsem to jako ironii. Ale pak se ozval pan Časar s tímto názorem (na uvedené stránce třetí odshora).

Nevím, zda deník Metro zveřejní moji odpověď, proto ji zde uvádím: "V dnešních reakcích na můj předposlední sloupek se pan Časar zmiňuje o tom, že v žádné vyhlášce není nic o přednosti chodců. Bohužel nemá pravdu. Nově schválená vyhláška, která však vstoupí v platnost od ledna příštího roku, dokonce mluví o ABSOLUTNÍ přednosti chodců na zebře.

Ale i současná Pravidla silničního provozu jasně říkají, že řidič nesmí:

§5, odst. 2, h) ohrozit chodce přecházející na přechodu pro chodce nebo přecházející silnici, na kterou řidič odbočuje, při odbočování na místo ležící mimo silnici, při vjíždění na silnici a při otáčení nebo couvání,

§5, odst. 2, i) zastavit vozidlo na přechodu pro chodce, pokud to nevyžaduje bezpečnost silničního provozu.

Já jsem to však ve svém sloupku psal, že pro většinu motoristů bude informace o tom, že chodec má na přechodu přednost (tj. nesmí být autem ohrožen), absolutní novinkou."

Každý chodec, který se pohybuje po Praze a není slepý, vidí neustálé porušování pravidel. A to v takové míře, že už i policie rezignovala. Jak vidno, ani právní povědomí řidičů není nijak veliké, zmiňuje se o tom ostatně v Lidových novinách i Jiří Loewy.

Dá se s tím něco dělat? Jakým způsobem zahraniční státy dokázaly, aby obyvatelé mysleli a jednali právně, podle předpisů? A existuje možnost, že se něco podobného podaří i v České republice? Protože soudě podle pražských řidičů, kteří neustále porušují zákon, a dokonce o TOM ANI NEMAJÍ TUŠENÍ, je dost signifikantní pro větší část českého obyvatelstva, navyklého z dob komunismu podvádět a obcházet zákony, kde se dá.

Jan Lipšanský

Ústav pro jazyk český svou reakcí říká: “My nic, my (češtinářští) muzikanti!”

Daniela Macháčková

Minulý týden vyšel v BL můj článek o českých lingvistických normativních příručkách a o problému ve vojenské terminologii “ostřelovač” x “odstřelovač”. Napřed k reakcím, které přišly od čtenářů:

...odstřeluje skálu, je ODSTŘELOVAČ. Zásadní rozlišení: ostřelujeme něco z dálky, zatímco odstřelit můžeme škodnou zvěř, nešťastnou oběť v moci vyvrhela atd. - to pokládám za správné. ”

A. Kastner

Hned zde musím s politováním konstatovat, že - z výše uvedeného důvodu - jsem se vlastního názoru některého z členů ÚJČ nedočkala. V textu jsou citovány jednotlivé příručky češtiny a ještě navíc si z čtenářů dělají pracovníci ÚJČ blázny: Neustále totiž operují s tím, že tyto příručky vlastně žádný úzus pro slovo “o(d)střelovač” neuvádějí, neboť jsou v nich uvedena jen slovesa “ostřelovat” a “odstřelovat”. Copak jste, pracovníci ÚJČ, nikdy neslyšeli o slovech příbuzných? To by bylo smutné. Znamená to, že od uvedených slov “odstřelovat” a “ostřelovat” můžeme utvořit podstatná, přídavná jména apod. (“odstřelovač”, “ostřelovač”, “odstřelující” atd.). Dále však hromadná práce pracovníků ÚJČ připouští existenci odvozených podstatných jmen činitelských, ale vyvozuje nadmíru benevolentní závěr: Ten, kdo se “vyučí” profesi o(d)střelovače, by podle nich měl mít ve svém popisu práce napsány dvě funkce: Jednak “odstřelovač” - tu pak musí používat vždy tehdy, když se mu podaří cíl opravdu odstřelit, a jednak “ostřelovač” - za toho musí být považován, jestliže se snaží odstřelit, ale podaří se mu jen ostřelovat. Podivná benevolence …

Nám, kteří se s jazykem setkáváme na profesionální úrovni, tedy nezbývá než dát hlavy dohromady a v každém nakladatelství zvlášť se domluvit, jakému termínu dáme přednost. Škoda. Myslela jsem, že nám svrchované vědecké pracoviště zabývající se češtinou bude schopno nabídnout argumentovanou analýzu, podle níž bychom se mohli orientovat. Nestalo se tak. Naopak bylo sděleno, že “matení termínů i my pokládáme za nevhodné a nepoučené; nemůžeme však nevidět situaci v jazyku.” Kruh se uzavřel. Jazykáři s problémem nemohou nic dělat, protože “jazyk” si udělal, co chtěl, a na nic se jich neptal. V této situaci nezbývá než souhlasit se závěrem textu pracovníků ÚJČ, a tedy že určité pasáže normativních slovníků by stálo za to ostřelovat, možná i odstřelit.

Daniela Macháčková

Ivan Hoffman

Na rozdíl od lidí, kteří své úspory svěřili družstevním záložnám, klienty IPB žádný politik nepoučuje, že každý neseme odpovědnost za volbu banky.

Jistých poučení se ovšem včera dostalo akcionářům: Předseda vlády je upozornil, že “v opravdové tržní ekonomice soukromí vlastníci musí pečovat o blaho společnosti, kterou za laciný peníz získali”, že by se mělo jednat o péči “řádného, nikoli socialistického vlastníka” a konečně připomněl Nomuře, že je “významnou finanční společností, která by jistě nechtěla ztratit svoji prestiž jako nejvýznamnější vlastník IPB”.

Tyto výroky pro změnu jistě uvítali občané, kteří IPB peníze nesvěřili a nyní pozorně sledují, zda se náhodou opět nebude nějaká banka zachraňovat z jejich daní.

Věřme, že to vládu ani nenapadne a že to ani nebude nutné. Třeba dvacátého šestého června auditované výsledky hospodaření IPB budou v souladu s reklamním sloganem o jistotě srovnatelné se sluncem.

K tomu stačí maličkost, totiž dostatek rezerv na krytí ztrát.

Ale ani pokud audit dopadne špatně, není nic ztraceno: Pokud by se náhodou o stabilizaci banky nepokusili vlastníci, učiní tak vláda a Centrální banka.

Podle guvernéra existují zákonné postupy jak situaci řešit. Momentálně je nechce rozebírat, což může být způsobeno například ohledem na momentální delikátní situaci bankovního domu, jehož hodnota klesá úměrně tomu, jak z něj střadatelé vybírají úspory a jak na burze klesá hodnota jeho akcií.

O uvalování nucené správy, či odebírání licence se u nás předem nespekulovalo ani krachujících a vytunelovaných bank a určitě je správné, že tomu tak není ani u ústavu, který je prý silný jako lev.

Vysílá se ve středu 14. června ráno.

Poznámka JČ: Víte, že termín "uvalování nucené (tj. státní) správy" je vlastně jen politicky korektní eufemismus pro opětovné znárodnění nepodařeně zprivatizovaného podniku?