Co v Netopýru chybělo
K úternímu diskusnímu pořadu na ČT2
Tomáš Pecina
Tedy, abych nebyl obviněn z maximalismu, předesílám: Bylo tam víc, než jsem čekal, a to nejen díky "dravosti a nesmiřitelnosti" Jana Čulíka, ale i zasvěcenému způsobu, jak diskusi - tentokrát jakoby bez obvyklé nekonfliktnosti a opatrnosti - vedl Antonín Přidal.
Zvlášť výraznou postavou - v negativním smyslu - byl ředitel zpravodajství Hodač, který, jak se zdá, byl během několika týdnů z pozice pozvolného reformátora v mezích zákona prostředím v ČT dotlačen do pozice obhájce nekvality. Defenzivnost jeho vystoupení byla patrná a často proti němu byli všichni: ostatně, být placen z veřejných peněz a tvrdit, že je správné, když můj plat zůstává sladkým tajemstvím mezi mnou a mzdovou účtárnou, nebo dokonce hájit sobotní protiromskou agitku, to je pozice, ve které by se cítil dobře málokdo.
Chyběl, podle mého názoru, obecnější pohled veřejnosti. Je pěkné, když Jiří Hodač vysvětluje, že i politici potřebují férovou televizi, protože nastane doba, kdy budou v opozici a pak jim přijde korektní zpravodajství náramně vhod, ale to je, smím-li použít matematickou formulaci, příliš slabé tvrzení. Férovou, korektní a vysoce profesionální televizi veřejné služby potřebuje celá česká společnost. Nedokážu se smířit se situací, že zpravodajství veřejnoprávní televize má kvalitu produkce rozvojové země a bez problému je předstihují obě celoplošné komerční stanice, že debaty mezi politiky vypadají stejně jako před osmi-devíti lety a zaměření publicistiky odráží spíš než objektivní situaci momentální rozložení lobbistických tlaků.
Tak jako se čeští občané postupně učí vyžadovat za své peníze kvalitu v obchodech a službách, měli by stejně nekompromisně trvat na prosazování kvality a férovosti v médiích, která si jako koncesionáři platí. Nechceš zveřejnit, co s mými penězi děláš? Tak žádné nedostaneš, a koněc filma... Ano, vím, to je příliš americký přístup, Češi obvykle - ke své škodě - nerebelují.
Ožehavou otázkou, na niž se rovněž nedostalo, je politická nominace členů Rady ČT. Nejde o to mít dvě rady, jednu prestižní, na ukazování, a druhou výkonnou, politicky jmenovanou. Úplně by stačila jedna, ale její členové by museli být osobnostmi jiného kalibru, než demonstroval duchovní Miloš Rejchrt, který, ač tentokrát nominován nesmluvní opozicí, projevil řadu vlastností, které by ho měly v demokratické zemi z výkonu veřejné funkce automaticky diskvalifikovat.
Rejchrtovy projevy byly místy až trapné, např. když navrhoval, že novináři mohou - samozřejmě jen občas a po předběžné domluvě - na zasedání Rady přijít. Pane Rejchrte, Rada je zástupcem veřejnosti, ne Parlamentu! Mělo by být samozřejmé, že její činnost budou systematicky kontrolovat média. Jak byste se díval na to, kdyby se Parlament rozhodl zasedat neveřejně, a dokonce zakázal svým poslancům a senátorům o průběhu jednání cokoli sdělovat médiím? Přesně to děláte vy, a troufám si předpovědět, že dokud s touto nedemokratickou praxí neskončíte, nebude skandálům kolem České televize konec.
Celkově ale hodnotím Netopýra jako významný krok vpřed, zejména v porovnání s neuvěřitelně zaujatým pořadem Sněží, který na stejné téma běžel v televizi začátkem dubna; těším se, že k tématu práce České televize se konečně rozběhne veřejná debata i na její obrazovce.
Neplaťme si z daní ministerské přátele!
Skandální inkompetence pracovnice české ambasády v Londýně
Do minulé soboty jsem považoval hodně z toho, co do Britských listů i jinam psává o kvalitě personálu českých zastupitelských úřadů Jiřina Fuchsová i co se čas od času dozvídám od svých přátel v zahraničí, za emigrantskou latinu. Nyní si už jsem méně jist...
Starost Zuzany Blühové, tiskové mluvčí české ambasády v Londýně, aby se protest romských demonstrantů vinou "nekvalitních" britských bulvárních novinářů nakonec neobrátil proti nim samotným, dává vzpomenout na jinou dobu.
Požádal jsem paní Blühovou faxem o vysvětlení, jak se liší její postoj k projevu nesouhlasu skupiny občanů s politikou českého státu od praxe komunistického režimu, který rovněž obyvatelstvo varoval před veřejnými protesty, protože by je mohla zneužít propaganda imperialistického Západu. Odpovědi jsem se nedočkal; mám ostatně pocit, že šlo o otázku ryze řečnickou...
Vystupování Zuzany Blühové před kamerou ČT úzce souvisí s problémem, který v současné době začíná být veřejně diskutován, totiž se způsobem obsazování státní správy. V kruzích blízkých ministerstvu zahraničí je známo, že Blühová není pro svou funkci kvalifikována jinak než dlouholetým přátelstvím s ministrem Kavanem, a jedná se tedy v jejím případě, řečeno s Ostrovským, o "prevoschodnoje mesto dochodnoje", neboli o sinekuru. Nepotismus, "strýčkování" je zhoubou státní správy a vystoupení Blühově to odkrylo v plné nahotě.
Vcelku pozoruhodný byl i výrok mluvčího MZV Aleše Pospíšila. Protože se mi nezdálo možné, že by se ministerstvo postavilo k filmu tak tvrdě, jak prezentovala ČT, spojil jsem se s ním telefonicky a mé podezření se potvrdilo: televize z jeho vystoupení použila jen malou část, která zapadala do (propagandistického) záměru zpravodajského týmu. Pospíšil zdůraznil, že film v žádném případě nepovažuje za lživý, pouze vyslovil obavu, že pro člověka neznalého dalších souvislostí může působit poněkud jednostranným dojmem; televizní parafráze stanoviska ministerstva je tedy, mírně řečeno, velmi volná.
To je ale problém všech veřejných činitelů vystupujících na kameru a na mikrofon. Novinář je potenciální nepřítel, který, když to vyhovuje jeho záměru a zadání, vytrhne z projevu kteroukoli větu nebo její část a zbytek zasadí do kontextu, jaký potřebuje (psal jsem o tom nedávno v souvislosti s mediálními nářky poslankyně Dostálové).
Ale mezi námi, Pospíšilův výrok rozhodně není z těch, které se budou tesat do průčelí Černínského paláce: kdyby pana mluvčího jako imigranta z Východu v Německu zbili a zástupce tamního MZV mu pak z obrazovky na svou obhajobu sdělil, že zdaleka ne všichni Němci jsou proti Východoevropanům, byl by, řekl bych, s tímto vysvětlením značně nespokojen. Jsou zkrátka situace, kdy i mluvčí by měl raději mlčet.
Poznámka JČ: Myslím, že je Tomáš Pecina vůči kvalifikaci Zuzany Bluhové trochu neférový. Z.B. žila dlouhá léta v Británii a pokud vím, pracovala jako produkční v BBC. Zasloužila se o výrobu dokumentárního filmu BBC, který dokazoval, že pád komunismu v Československu byl součástí údajného spiknutí sovětských generálů.
Tomáš Pecina poznamenává:Pracovala-li Zuzana Bluehová v BBC, tím hůře.
K romské problematice přišlo několik dalších příspěvků, zveřejníme zítra.
Včerejší Jednadvacítka: Další předpojaté protiromské vysílání
Viz transkript Tomáše Peciny:
Moderátor Dědič kanadskému velvyslanci:
Pane velvyslanče, jak vnímá festival zástupce země, která má právě s romskými přistěhovalci - nejen z České republiky - problémy?
Pane velvyslanče, na konci 90. let jste řadě romských uprchlíků udělili azyl. Jsou tedy Romové v České republice skutečně rasově pronásledováni nebo byly vaše azylové zákony tehdy příliš benevolentní?
Obrazový vstup také stál za to:
"Před téměř čtyřmi lety odstartovala reportáž pořadu Na vlastní oči romský exodus. Televizní šot popisoval život ostravských Romů v Kanadě. Zatímco v roce 1996 požádalo v této zemi o azyl pouze 140 příslušníků romského etnika, po odvysílání zmíněné reportáže o rok později jich projevilo zájem o status politického uprchlíka více než 1200. Kanada reagovala znovuzavedením vízové povinnosti pro české občany. Romové zdůvodňovali útěk za oceán strachem z rasistických útoků. Ještě dnes jsou však aktuální diskuse, zda je k odchodu skutečně donutila xenofobie nebo spíše ekonomické problémy. V loňském roce se emigrační vlna opakovala. Cílovou stanicí se tentokrát stala Velká Británie a Českou republiku opustilo 5000 Romů. Ostrovní království už v roce 1997 varovalo, že zvýšený příliš žadatelů o azyl by pro náš stát mohl znamenat zavedení vízové povinnosti. Ministr zahraničí Jan Kavan po nedávné návštěvě Londýna uvedl, že tato otázka není ve Velké Británii o nic aktuálnější než dříve. Romové loni také zamířili do Skandinávie a na Nový Zéland (pozn. TP: tam bych nejradši zamířil taky). Tyto země je ale na rozdíl od Velké Británie okamžitě vracely. V roce 1999 získala azyl pouze rodina Oskara Öröše, která našlo nový domov ve Francii. Symbolem romského problému se v ČR stala zeď v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Plánovanou stavbu kritizovala i Evropská unie a také boj českých politických špiček s rasismem se soustředil především do snahy zbourat betonový plot, který měl oddělit romské neplatiče nájemného od ostatních obyvatel ulice. Otázkou zůstává, zda právě tento akt dokáže zlepšit soužití etnik na našem území."
(Přepis Tomáše Peciny)
K mediální debatě v pořadu Netopýr
Pracovníci zpravodajství ČT nemusejí mít vysokou školu, hokej má být první zprávou v Událostech a vy, pane Čulíku z ciziny poměrům v ČR nerozumíte
Pane Čulíku,
dívám se na Vás a zírám. Kde se ve Vás bere přesvědčení, že Vy dokážete přes Kanál spravedlivěji posoudit kvality lidí v ČT, než lidé, kteří produkty jejich činnosti mají možnost sledovat každodenně. Copak nutně musí vysokoškolské vzdělání být nezbytným předpokladem pro pozici redaktora ČT? Vím o čem mluvím, přednáším na vysoké škole a setkávám se s nově nastupujícími studenty, kteří mají mnohdy v určitém oboru již na počátku studia znalosti na velmi vysoké úrovni. Jinými slovy, není rozhodující titul, ale znalosti (podle Vaší logiky, neměl by být vysokoškolský titul kvalifikačním předpokladem i pro nejvyšší státní funkci?). Čím jste Vy byl kvalifikován k reportáži o nebezpečnosti asbestu? Titulem z geologických věd? Z ekotoxikologie?
Stejně chatrně vyznívají i Vaše argumenty na neobjektivitu ČT ve vztahu k Romům. Když jsem si pročetl přepis podstatných částí filmu "Cikáni, tuláci a zloději" z BL, zamýšlel jsem se, jestli se takové dílo dá označit za objektivní - a dospěl jsem k názoru, že nikoli. Mezi mými kolegy, vysokoškolskými učiteli, je sice dost těch, které byste Vy označil za rasisty, ale musím přiznat, že mi dá mnohdy moc práce přesvědčit je, že kvůli jejich osobním negativním zkušenostem s Romy by nad tímto národem neměli lámat hůl úplně. Prozraďte mi: kde je v tomto dokumentu dán prostor k vyjádření lidem, kteří nezaujímají k Romům vyhraněně negativní postoj? Ten prostor "audiatur et altera pars", který Vám tak chyběl u sobotní reportáže ČT o romské demonstraci v Londýně? Čtyři minuty jsou strašně krátká doba pro seriózní, vyváženou a objektivní reportáž - v hodinovém dokumentu by to už problém být neměl...
Celkově mi Vaše kritika dlouhodobě připadá právě jako kritika lidí (mezi které Vy ovšem podle svého CV nepatříte), kteří situaci v Česku znají jen z podání druhých, a mají přitom navíc sami máslo na hlavě - mám na mysli např. americké obránce lidských práv (Helsinki Watch ap.), nevidící břevna rasového útlaku ve vlastním oku, na rozdíl od smítek v oku českém - a Angličany, kteří se s "asociálností" Romů (Váš termín) postupně seznamují. Proč v tom dokumentu nikdo nezkoumal, zda skutečně neexituje příčinná souvislost mezi emigrační vlnou Romů (do Anglie, Kanady, Belgie) a zjednodušujícími reportážemi Novy o dolce vita ve jmenovaných zemích?
Profesionalita byla vždy tím, čeho si na lidech velmi cením; snažím se však, abych ji splňoval sám; u Vás mi mnohdy argumenty "z druhého břehu" znějí až neprofesionálně. Vrcholnou ukázkou byla Vaše poznámka o řazení zpráv TV (hokej na prvním místě). Jak se to srovnává s Vaším neustálým odvoláním se na to, kdo ČT platí? Pro značnou část těch, co platí koncesionářské poplatky, to určitě zpráva č. 1 byla. A nenalhávejte nám, že Angličané by u fotbalu či rugby zaujali jiný postoj.
Nečekám příliš, že mi odpovíte - na to si novináři moc nepotrpí - jen jsem měl pocit, že si při pozorování Vašich povýšeneckých rad musím ulevit odpuštěním části adrenalinu, který jste mi vyplavil do krve.
S pozdravem
RNDr. Petr Sulovský
Přírodovědecká fakulta MU
Kotlářská 2
611 37 Brno
Poznámka: V britském dokumentu o Romech byl dán prostor Čechům, odmítajícím rasismus, tím, že film obsahoval rozhovor s jedním českým občanem, který rasismus před kamerou britské televize ostřre odsuzoval. Už jsme o tom několikrát psali. - Jan Čulík pobývá v České republice velmi pravidelně, za minulý rok například strávil cca každý čtvrtý týden v měsíci v ČR. - Přepis inkriminované debaty o České televizi, která se vysílala v ČT včera večer, přineseme během několika dní.
EU, Haider a česká politika
Václav Žák
Vznik koaliční vlády v sousedním Rakousku, jejímiž ministry jsou i členové Freiheitliche Partei Oesterreich, tzv. Svobodných Joerga Haidera, ukázal velmi zřetelně, že rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy bude zřejmě mnohem složitější, než se na počátku devadesátých let zdálo.
Základní pilíře integrace
Důvodů bude jistě víc. EU až dosud spočívala na poválečném konsensu, který v domácí politice zakazoval mobilizační techniky, založené na rozněcování předsudků proti jiným národům, etnikům nebo třídám. Adenauer, Schuman a další, kteří stáli u zrodu sjednocené Evropy, si dobře pamatovali, jakou spoušť natropila nacionalistická, antisemitská či třídní propaganda, jíž se před druhou světovou válkou ve volebních kampaních zhusta užívalo.
Z volebních plakátů zmizel vypasený žid, nemotorný skopčák, vilný buržuj, tupý proletář atd. Místo toho se na plakátech skvělo Sicher ist sicher nebo SPD - Unsere Sicherheit. Evropa se učila své verzi politické korektnosti, která určité figury politického boje zakazovala. Většina konzervativních voličů Helmuta Kohla, z podobných rodin jako Joerg Haider, mu "evropanství" spíš tolerovala, než aby jím byla nadšena. Jenže Kohl velmi dobře věděl, co by se stalo, kdyby to udělal: celý evropský dům by se zhroutil. Naštěstí bylo v Evropském společenství málo nacionalistických politiků jako baronka Thatcherová, která k hraní s německou kartou neměla nikdy daleko.
Evropské demokracie však měly i své strašidlo, které zejména pravicovým stranám pomáhalo získávat voličskou přízeň. Tím byl SSSR a jeho blok. Po pádu železné opony v roce 1989 se situace zkomplikovala. Sovětská hrozba zmizela; politici s bezprostřední zkušeností s druhou světovou válkou odešli z mocenských pozic. Globalizace začala otřásat jistotami sociálních států. Sjednocení Německa vytvořilo značnou zátěž i pro ostatní členy Unie. Úspěch Unie ve sjednocování ekonomických podmínek podnikání velmi rozšířil vliv Bruselu na národní státy. Ambiciózní projekt společné měny euro začíná zdůrazňovat rozdíly ve výkonnosti i mezi tradičními členy EU.
Jak už to bývá, úspěch podminovává sám sebe. Výhody Unie považuje každý za samozřejmost, pozornost se upíná k nevýhodám. Zejména migrace z jiných zemí, vysoká nezaměstnanost a růst sociální nejistoty způsobují změnu nálady ve státech Unie. Občané začínají slyšet na izolacionistické argumenty, často balené do "národního", protibruselského celofánu.
Zejména tam, kde vládnoucí politické strany povážlivě chybovaly, mohou populističtí politici uspět. Rakousko je klasický příklad. Země nemá vážnější problémy, ale znechucení veřejnosti z toho, jak si SPOe, Sociálně-demokratická strana Rakouska, a OeVP, Rakouská lidová strana, za dlouholetého vládnutí rozparcelovaly stát, postupně zvedalo popularitu učebnicového populisty Joerga Haidera. V loňských volbách do rakouské Národní rady se Haiderova strana Svobodných FPOe stala druhou nejsilnější stranou Rakouska.
Černý pasažér
Populismus Joerga Haidera se zčásti opíral o protibruselskou rétoriku. Celkem přirozeně, neboť tato "nika" byla volná. Vládní strany si nemohly dovolit hrát protievropskou kartou, Haider mohl.
Ve vládním programu koalice OeVP a FPOe se sice objevilo několik tučně vytištěných vět o potřebě rozšířit Unii, následovala však řada podmínek, jejichž splnění by odložilo vstup zemí střední a východní Evropy o dobrých dvacet let.
Negativní reakce ostatních členských zemí EU na přítomnost ministrů z Haiderovy strany ve vládě byla okamžitá a pochopitelná. Haider je typickým černým pasažérem. Na budování společné Evropy se nepodílel, výhod užívat chce, ale nechce se o ně dělit už s nikým jiným. Pokud by se podobní politici prosadili i v jiných evropských zemích, je s integrací Evropy konec. Vždyť globalizace budí strach ve všech zemích Unie, zejména tam, kde je vysoká nezaměstnanost. Zde můžeme názorně vidět, co znamenají "sdílené hodnoty". Integrace je možná jen na základě dobrovolného omezení vlastní suverenity a způsobu, jakým se provozuje politika.
Je zřejmé, že konflikty uvnitř Unie zostřují vnímavost jejích členských států na ochotu a způsobilost kandidátských zemí přizpůsobit svou vnitřní politiku potřebám společenství. Pouze ta země, kde ani změna vlády nebude znamenat proměnu základní proevropské orientace, splňuje parametry pro přijetí. Teprve v tomto kontextu můžeme plně docenit, jaký vliv na šanci naší integrace má přístup předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause, jehož ODS se po řadu měsíců umisťuje na čelných příčkách voličských preferencí.
Klaus vsadil na tygra
Václav Klaus se jako jediný z českých politiků opírá o propracovanou politicko-ekonomickou koncepci, tzv. teorii veřejné volby, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let stvořili američtí ekonomové "virginské školy" James M. Buchanan, Gordon Tullock a další. Vznikala v čase, kdy projekt "sociálního státu" začal selhávat. Teoretici veřejné volby začali studovat politiku ekonomickými kategoriemi. Zavedli pojem tzv. politické transakce, v níž si politik kupuje hlasy voličů sliby státních programů "ve veřejném zájmu". Ve skutečnosti přitom jde spíš o lobbyistické praktiky, jimiž politici zvyšováním daní tahají peníze z kapes daňových poplatníků a platí z nich programy, z nichž jim kyne přízeň voličů nebo alespoň jejich části, případě prospívají vlivným lobbyistickým skupinám, které dokážou ovlivňovat veřejné mínění.
Z analýzy vyplynuly požadavky na omezení státního přerozdělování, neboť přerozdělovací programy začaly místo pomoci své klienty vytvářet. Buchanan se velmi věnoval možnostem, jak zkrátit veřejné výdaje, trval na zdravých státních financích, na omezení rozpočtových schodků atd. Teoretici této školy jsou také skeptičtí vůči byrokracii. Selhání způsobená trhem (třeba nezaměstnanost nebo kolísání burzy zaviněné spekulací) považují za menší zlo než selhání vlády, neboť to může ovlivnit chod celé ekonomiky.
Buchanan si však velmi dobře uvědomoval důležitost efektivních vlastnických práv (to mj. znamená, že majetek je účinně chráněn před nepřátelskými spekulacemi, aby akcionáři nemuseli plakat jako u nás) a psal o etice ústavní smlouvy jako o předpokladu fungování demokratické společnosti. Tyto aspekty teorie však Václav Klaus hrubě podcenil. Místo toho ji "tvořivě" doplnil o dvě povýtce politická rozhodnutí: požehnal porevoluční vlně antikomunismu, čímž hubenou státní správu jakešovského policejního státu téměř dorazil, a vsadil na "českou cestu" v privatizaci, neboť prodej podniků cizímu kapitálu nesla veřejnost velmi nelibě. Vypustil tygra touhy po zbohatnutí, nejsilnějšího "reálného" motivu každého převratu, a prohlásil, že na prvních vlastnících nezáleží. Umožnil tím přístup k majetku pirátům, kteří "národnímu vlastnictví" pustili pořádně žilou. Nevěřícně přihlížející veřejnost přitom novináři krmili bajkami o "zodpovědném vlastníkovi, vždy lepším než stát".
Jak se to mohlo stát? Teorie veřejné volby je totiž pro transformaci postkomunistických zemí zcela nevhodná. Například právo v ní není tématem! Je to popisná teorie studující zbytnělý sociální stát Západu, který sice nadměrně přerozděluje, ale nemá vážné problémy s plněním základních administrativních funkcí. Umí vybírat daně, regulovat kapitálový trh, dozírat na bankovnictví, spravovat veřejný sektor. Fungují v něm soudy, průběžně dochází k bankrotům, pečlivě se hlídají peníze (např. existují přehledy o dluzích osob i podniků). Státní byrokracie je vzdělaná, málo zkorumpovaná a strategická rozhodnutí přijímá po konzultacích s akademickým světem, atd. Teorie zaštiťovala politiku Reagana a Thatcherové, tedy politiku "zhubnutí" státu, který přespříliš reguloval a hlavně neúčinně přerozděloval. Jenže u nás bylo po Listopadu třeba stát budovat. Vždyť jsme neměli ani ten berňák!
Fatální omyl
Pokud se postkomunistická země prohlásí za zvlášť tučnou variantu sociálního státu a jako základní politika se prosadí heslo "pusťte sem trh", začnou se dít věci. Pirátské transakce vysají podniky jako upíři, stát má potíže s vybíráním daní, banky jdou na buben, protože se z nich vydojily nerealistické úvěry, veřejný sektor se rozpadá. Neschopnost státu kontrolovat privatizaci vytvořila obrovskou motivaci k nelegálnímu zbohatnutí. Kapitalismus "divokého Východu" - to je základní a nejhrubší chyba Václava Klause. Třeba říci, že nejen jeho. Jenže Václav Klaus nebyl hostujícím profesorem jako Jeffrey Sachs, měl odpovědnost a zemi, kterou spravoval, měl znát. Jak se však ukázalo, Klaus si neuměl představit, jaké síly svou lehkomyslnou politikou pouští ze řetězu.
Označuje-li někdo Václava Klause za skrytého sociálního demokrata, hluboce se mýlí (mimochodem, kdyby Klaus postupoval "radikálně" podle ODA, neměli bychom zde blahobyt, ale spíš Rusko). Předvádí to na mezinárodních konferencích. V Rakousku se loni obul do poslední knihy děkana prestižní Londýnské ekonomické školy Anthony Giddense. Autor se v ní pokouší redefinovat sto let starý sociálně-demokratický projekt státu s univerzálními politickými i sociálními právy; projekt, který přivedl Západ ke stabilitě a prosperitě. (Dnes ho nahlodává globalizace - a jeho vlastní úspěch).
Giddens se pokouší zachovat tradiční priority sociální demokracie - rovnost a spravedlnost -, ale chápe, že globalizace přináší nové výzvy. Proto podporuje individualismus, soutěživost, osobní svobodu i osobní odpovědnost, např. za získání místa; aktivní občanskou společnost, jíž není vláda poručníkem ale partnerem. Odmítá paternalistický stát, ukazuje, že keynesovský model podpory poptávky ze strany státu spočívá na předpokladech, které už neplatí, atd.
Je neuvěřitelné, jak arogantně reagoval na Giddensovu knihu Václav Klaus. Ve své přednášce spletl páté přes deváté: korporativistický model z arzenálu italského fašismu, komunitarismus amerického sociologa Amitaie Etzioniho, nepolitickou politiku Václava Havla, občanskou společnost, západní politické vize i Giddensovu teorii "třetí cesty". Z deseti bodů, které Giddens uvádí jako příklady funkce vlády v moderním státě, udělal Klaus sedm hlavních důvodů pro existenci státu (!) v moderní společnosti. Příznačné je, co vynechal: funkci vlády jako garanta efektivního právního systému (sustain an effective system of law), tedy přesně tu funkci, v níž sám na celé čáře selhal.
Klaus předvedl, že moderní politické teorii, která se neomezuje jen na teorii veřejné volby, vůbec nerozumí. Z kolektivismu obviňuje autory a hnutí, kteří mají obranu individuálních svobod pevně zakotvenou nejen ve svých pohledech na svět, ale i v praktickém jednání. To by nevadilo, politik nemusí rozumět všemu, kdyby ovšem z jeho přednášky nevyplývalo, že se v ničem nepoučil. S vírou vskutku uhlířskou zůstává Václav Klaus přesvědčen, že všem socialistům - v Bruselu, Paříži, Bonnu a teď i v Londýně - by to ukázal, kdyby mu centrální banka nepodrazila nohy.
To je však jen klukovské svalování viny na druhého: centrální banka se zoufale snažila udělat něco s ekonomikou, v níž přestala racionálně fungovat mikrosféra, tedy podniky. Jestli se přitom v něčem zmýlila, není rozhodující: základní chybou je zpackaná privatizace a dysfunkční stát. Stačí se podívat do Maďarska, kde světově proslulý ekonom János Kornai od počátku reforem tvrdil, že masová privatizace žádné vlastnictví nevytvoří. Jestliže bývalý premiér země, jejíž hospodářství se "díky" němu ocitlo ve vážné krizi, teď svaluje vinu na druhé, naznačuje dokonce zájem velmi specifické a velmi dobře spolupracující skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí na chybách transformace a varuje EU, jejíž hospodářství roste, před kolektivismem, pak to svědčí nejen o naprosté ztrátě smyslu pro realitu, ale i elementární slušnosti.
"Objevy" v Davosu
Jak se zdá, Václav Klaus svůj základní postoj nejen nemění, ale spíš ještě přitvrzuje. Na nedávném ekonomickém fůru v Davosu přednesl projev, který (v návaznosti na tento článek) přetiskujeme v plném znění. Pomiňme drobné pihy, jako zahájení projevu samochválou. Vždyť i Jára Cimrman říká, že "když se nepochválím sám, kdo to za mne udělá"? Důležité jsou Klausovy věcné omyly, např. tvrzení, že po pádu železné opony se vzniklé vakuum vyplnilo jednou všudypřítomnou ideologií. Ideologií těch, kteří nemají rádi liberalismus (v evropském smyslu). To prostě není pravda. Francis Fukuyama, autor provokativní eseje o konci ideologií, je klasickým liberálem, jak se čtenáři Listů mohli přesvědčit z diskuse v číslech 6/1999 a 1/2000.
Stojí za povšimnutí, že Klaus se distancuje i od těch, kteří by snad mohli mít rádi liberalismus ve smyslu americkém, protože to pak mají rádi Clintona a jeho demokraty, kterážto havěť se - podle Klause - od sociálních demokratů snad ani nedá rozeznat.
Jak vidíme z pátého odstavce davoského projevu, Klaus si myslí, že pojem "třetí cesta" vznikl v diskusích o "střední cestě mezi plánem a trhem" při reformování socialistické ekonomiky. To je ovšem politováníhodný omyl. Giddensův koncept, jak jsme uvedli, vychází z potřeby změny tradičního sociálně-demokratického paradigmatu. Je k pláči, jak žalostné propagandistické figury Václav Klaus používá. V sedmém odstavci hlásá: (zastánci "třetí cesty") nikdy nediskutují o detailech, nikdy neříkají, co mají na mysli, když mluví o regulaci trhů, a nikdy neříkají, jak by se měly řešit vážné finanční problémy, které plynou z jejich sociálních programů.
Volební období prezidenta Reagana charakterizovaly obrovské deficity státního rozpočtu. Naivní víra, že snižování daní zajistí prosperitu, byla chimérou. Naopak Clintonova politika, která se stala inspirací pro evropské průkopníky "třetí cesty", přinesla americkému státnímu rozpočtu historicky nevídané přebytky. To však Klausovi nebrání obvinit Spojené státy z utrácení na sociální programy.
Klíčový je devátý Klausův odstavec: Ne-pravé, ne-spontánní, ne-evoluční a tím pádem umělé sjednocování Evropy, neuvěřitelný nárůst různých mezinárodních institucí (s pochybnými kompetencemi), pokusy zavádět univerzální soudnictví, intervence do suverénních států - to jsou nejdůležitější příklady přístupu "třetí cesty" v mezinárodní politice. Klaus napadá celou strategii užší politické integrace Evropy. Nejen to. Evidentně se staví proti konceptu univerzálních lidských práv, které zajišťuje nadnárodní soudnictví. Jak je to tedy s odhodláním Václava Klause a ODS vstoupit do EU, vůči čemuž prý, jak sám říká, "neexistuje alternativa"? Po takovém projevu přece nikdo nemůže ani chvíli pochybovat, že předseda parlamentu a momentálně nejpopulárnější české politické strany se staví proti celému scénáři evropské integrace. Může stát, který reprezentuje, někdo vážně chtít přijmout do Evropské unie?
Rozhádanost až na dřeň
Česká politika je zvláštní. Hlava státu
přednáší v Evropském parlamentu svou vizi federalizované Evropy, dokonce v americkém provedení s dvoukomorovým parlamentem. Těsnost politického uspořádání, po níž touží, by v mnohojazyčné Evropě spíše nastartovala odstředivé procesy, než aby prohloubila integraci. Prezident navíc tvrdí, že rozšíření by se nemělo zdržovat změnou současného institučního uspořádání, např. zrušením práva veta. To je ovšem spolehlivá cesta do pekel: pak by třeba Mečiar nebo Klaus mohli zablokovat chod EU. Zodpovědní evropští politici, kteří po vytvoření rakouské koalice s haiderovci spíše přemýšlejí, jak se nepohodlných členských zemí zbavovat, něco takového nemohou v žádném případě podpořit.
Spěch a snaha udělat z rozšíření povýtce politický problém, je velmi nezodpovědná. Dodnes nemáme studii, která by alespoň odhadla, jaké sociální a ekonomické důsledky by pro ČR měl vstup do EU. Co si počneme, až po přijetí norem EU budeme muset zavřít továrny, které nesplňují ekologické limity a požadavky na co nejšetrnější výrobní technologie? Náš vyjednávací tým jedná bez znalostí, jakou cenu zaplatí česká ekonomika za vstup do EU!
Řecká moudrost se koncentrovala do dvou slov: méden agan, všeho s mírou. Naše politika spíš kolísá mezi extrémy. Prezident - bez souhlasu vlády a parlamentu - prosazuje federální Evropu, předseda parlamentu - proti programu vlastní politické strany - by integraci nejradši zastavil a z Evropy udělal zůnu volného obchodu. Na rozdíl od Polska nejsme schopni se dohodnout ani v základních věcech národního zájmu.
V legislativním přiblížení k EU odvedla vláda podstatný kus práce. Veřejnost o tom téměř neví - opozice nasazuje vládě, která napravuje její předchozí omyly, psí hlavu. Menšinová vláda ovšem má a ještě bude mít značné problémy s prosazením reformy veřejné správy, která je pro integraci nezbytná. Jen část ekonomiky je konkurenceschopná. Pokud by normy EU začaly platit, řada podniků by zkrachovala. Brusel unisono tvrdí, že chce pro nové členské země co nejkratší přechodové lhůty a přitom se nahlas mluví o roce 2003 jako o datu možného vstupu.
Roste nebezpečí, že o termínu rozšíření budou rozhodovat politické, nikoli ekonomické úvahy. Vstup do EU, základní politická priorita státu, o níž by měl existovat základní konsensus napříč politickými stranami, je obrazem zmatku, ideologických vrtochů čelných politiků a přacího myšlení. Veřejnost, zdá se, rozpory nevnímá. Pro hladký průběh integrace to nevěstí nic dobrého.
Do třetího tisíciletí třetí cestou
Miloš Pick
Deset let je doba dostatečně dlouhá k tomu, aby převážily příznivé tendence úspěšné reformy, nebo aby naopak neúspěch zřetelně prokázal, že nastoupená cesta byla falešná. Pro srovnání: V první dekádě své existence, po první světové válce do velké hospodářské krize třicátých let, zvýšilo Československo svou výkonnost téměř o polovinu proti předválečné úrovni (roku 1913). Obdobně v první dekádě své sociálně tržní reformy po druhé světové válce mělo již Německo - na troskách nacistické, řízené a za války převážně rozbombardované ekonomiky - svůj hospodářský zázrak: proti předválečné úrovni (roku 1938) stoupla jeho výkonnost téměř o polovinu. Deset let je také doba dost dlouhá, aby na základě zkušeností mohla být hledána nová východiska.
Historické ohlédnutí a výchozí stav
České země již před první světovou válkou představovaly - především díky svému průmyslu - hospodářsky nejsilnější teritorium tehdejšího Předlitavska a vedle Rakouska byly jeho ekonomicky nejvyspělejší částí. Jejich ekonomická výkonnost (měřená národním důchodem, respektive hrubým domácím produktem na obyvatele) činila v roce 1913 asi tři čtvrtiny úrovně dosahované tehdy na území dnešního Rakouska. České země měly středně vyspělou ekonomiku, i když svou výkonností a používanými technologiemi zůstávaly pozadu za nejvyspělejšími zeměmi. Dosahovaly asi tři čtvrtin francouzské, dvou třetin německé a asi třetiny až poloviny úrovně USA.
Poválečná rekonstrukce v nově vytvořeném Československu proběhla nejdříve ze všech středoevropských států a do roku 1929 se jeho výkonnost zvýšila o 45 %. Tuto úroveň však předválečné Československo již nikdy nepřekročilo, protože světová hospodářská krize se zde projevila hlouběji, zejména v důsledku větší závislosti malé země na mezinárodních trzích. Přesto výsledný dosažený růst - do roku 1937 proti roku 1913 o 38 % (ročně o 1,4 %) - byl vyšší než v uvedených porovnávaných zemích; Rakousko dokonce svou úroveň téměř o 9 % snížilo. Mezinárodní postavení Československa se tak v letech předmnichovské republiky zlepšilo: v českých zemích (podle odhadů) činila ekonomická výkonnost v roce 1937 asi čtyři pětiny úrovně Francie, tři čtvrtiny úrovně Německa a 40 - 55 % úrovně USA.
Po druhé světové válce Československo svou předválečnou ekonomickou výkonnost rychle obnovilo a do roku 1989 ji proti roku 1937 zvýšilo asi trojnásobně - ročně o 2,1 %; Česká republika (i v důsledku své pomoci k vyrovnávání úrovně Slovenska) ji zvýšila podle odhadu jen asi 2,7krát (ročně o 1,9 %). Poměrně příznivější dynamiku růstu mělo přitom Československo v šedesátých letech, v období pokusů o reformy.
V celém poválečném vývoji do roku 1989 sice Československo svou výkonnost zvýšilo méně než vyspělé země, přesto nadále patřilo ke středně vyspělým průmyslovým zemím, i když toho dosahovalo - v důsledku centrálně plánovaného, netržního systému a izolace naší ekonomiky od vyspělých zemí v podmínkách rozděleného světa - také extenzívními cestami, kvantitou na úkor kvality a vysokou náročností na výrobní faktory na úkor produktivity. Více než v celkově nižší ekonomické výkonnosti se prohloubila jeho technologická propast za vyspělými zeměmi; zaostávání produktivity spočívalo především v zaostávání dokonalosti - technické úrovně a kvality - produktů.
Zlepšení mezinárodního postavení české ekonomiky po první světové válce a částečné zhoršení po druhé světové válce přitom nebylo tak výrazné, aby ji vyzdvihlo, nebo naopak vyřadilo ze skupiny středně vyspělých zemí, jen měnilo v rámci této skupiny její pozici.
Do ekonomické transformace tedy Česká republika vstupovala jako středně vyspělá průmyslová země. Svou ekonomickou výkonností v roce 1989 dosahovala asi 72 % úrovně (tehdy dvanáctičlenné) Evropské unie, 70 % úrovně Německa, 66 % úrovně Rakouska a 48 % úrovně USA. Její produktivita však v průměru činila jen asi dvě pětiny úrovně tehdejšího Německa (staré spolkové země), přičemž zaostávání produktivity bylo a je tím větší, čím je produkt složitější.
Česká republika tehdy dosahovala o něco vyšší ekonomické úrovně než nejméně vyspělé země EU. Ve srovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih: vyšší ekonomickou úroveň, nízkou zahraniční zadluženost, poměrně malou nerovnováhu na domácím trhu a velmi nízkou inflaci. Její dlouhodobě působící "komparativní výhodu" představoval akumulovaný civilizační potenciál - vzdělanost a kvalifikační úroveň obyvatelstva, které se vyznačovalo značnou mírou přizpůsobivosti.
Těchto poměrně výhodných startovních podmínek ČR však při zvolené strategii transformace nejen nebylo dostatečně využito, ale v nemalé míře byly promarněny.
Výsledný stav a jeho příčiny
Po téměř celé dekádě - devíti letech transformace ekonomiky - hrubý domácí produkt v ČR ještě nedosáhl své reálné výchozí úrovně z roku 1989, i když takové srovnání může být jen přibližné. V roce 1999 byl asi o 5 % nižší, průmyslová a stavební výroba o 19 % nižší. Evropská unie se nám vzdaluje.
Produktivita práce byla v roce 1999 podle odhadu jen o 7 % vyšší než ve výchozím období, takže se její zaostávání za vyspělým světem prohloubilo. Nepodařilo se tedy snížit nedostatečně konkurenceschopné, příliš vysoké jednotkové náklady práce, nadále dramaticky odstupňované - tím vyšší, čím je produkt složitější.
Vážnějším důsledkem prohloubeného zaostávání produktivity a konkurenceschopnosti než uvedená nízká výkonnost české ekonomiky je však setrvalá, přetrvávající nestabilita vůči zahraničí. Rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou - vyrovnaností tzv. běžného účtu platební bilance, zahrnujícího především zahraniční obchod se zbožím a službami - je základní tendencí české ekonomiky v celém průběhu její transformace. Tato nestabilita, která se projevuje v makroekonomickém měřítku uvedeným kolísáním mezi růstem a vnější rovnováhou ekonomiky, je jen "špičkou ledovce" hluboké destabilizace mikroekonomické sféry, především podniků a bank.
Konkurenční způsobilost a produktivita jako její dlouhodobý základ je přitom ohrožena i do budoucna. Jen pětina investic šla do zpracovatelského průmyslu a z nich jen část do jeho technologické modernizace. Ohroženy jsou však i investice do rozvoje člověka, do jeho kvalifikace a do výzkumu, tedy do "mozku" ekonomiky. Extenzívní nárůst vysokých škol se uskutečnil v nežádoucí struktuře: zdvojnásobil se počet studentů společenskovědních oborů, zejména právních a ekonomických, ale stagnuje počet studentů přírodních a technických oborů. Neméně vážným problémem je útlum odborného a učňovského školství, a tím nejzávažnějším je utlumení výzkumu. Došlo k zániku nebo k výraznému zmenšení většiny institucí aplikovaného výzkumu a vývoje, počet pracovníků ve výzkumu a vývoji do roku 1998 poklesl na méně než 40 %. Tím je ohrožen hlavní dlouhodobý faktor budoucí produktivity a naše hlavní komparativní výhoda ve světové soutěži - kvalifikační a výzkumný potenciál.
Současný stav ekonomiky vede k polarizaci životní úrovně. Reálného zvýšení spotřeby domácností (v roce 1998 byla v úhrnu o 9 % vyšší než v roce 1989) bylo dosaženo převážně jen výrazným zvýšením u malé části obyvatelstva, zatímco většina je dosud přibližně na výchozí úrovni. Společenské půly mají s transformací opačnou zkušenost, roste sociální napětí. I u nás se opět obnovila tendence, že bohatí jsou stále bohatší a chudí stále chudší - a většinou to nevyplývá ze skutečných výkonů a ze skutečně dosažených hospodářských výsledků.
Ohrožení perspektiv té poloviny populace, která je pro budoucnost společnosti rozhodující, patrně přispělo k prudkému propadu porodnosti.
Dosavadní krize české ekonomiky a společnosti byla založena falešnou strategií ekonomické transformace. Obsahovala pět základních prvků, které lze označit za hlavní příčinu neúspěšné ekonomické a sociální transformace.
Přijatá strategie nerespektovala hloubku a povahu zaostávání produktivity ČR. V obdobné nebo i horší situaci ekonomika Německa, respektive i západní Evropy a Japonska po druhé světové válce (a později, v osmdesátých letech, asijských "tygrů" a následně i Chile) rostla od samého počátku rychle. Neměla svá "údolí smrti", neboť se až do dosažení vlastní přiměřené konkurenční zralosti opírala o regulaci zahraničního obchodu. Na druhé straně předčasná liberalizace zahraničního obchodu méně vyspělých zemí Latinské Ameriky v osmdesátých letech a postsocialistických zemí střední a východní Evropy v letech devadesátých vede většinou ke katastrofě.
Přesto Česká republika (Československo) liberalizovala zahraniční obchod okamžitě a asymetricky: trhy vyspělejších zemí přitom zůstaly vůči našim vývozcům více chráněny jak pomocí cel, tak i ostatních, tzv. netarifních překážek. Česká republika vědomě nevyužívala ve světě běžné mikroekonomické politiky, podporující konkurenční způsobilost podniků.
Další příčinou, která důsledky okamžité liberalizace značně zostřila, je ztráta širšího zázemí naší malé ekonomiky. Před první světovou válkou byly tímto zázemím trhy Rakouska-Uherska, po druhé světové válce trhy RVHP. V obou případech patřila česká ekonomika k relativně vyspělému centru těchto méně vyspělých trhů.
Třetí dlouhodobou a postupně převládající příčinou se stalo nezvládnutí systémových transformačních změn, zejména zastavení výkonu vlastnických práv státu již v předprivatizačním období, kdy se rozbujelo scestné hledání výnosu ze svěřeného kapitálu (renty) "pro sebe". Tuto antimotivaci ve značné části ekonomiky dále prohloubila nezdařená privatizace a skutečnost, že nebylo vytvořeno účinné právní prostředí a institucionální rámec podnikání. Výsledkem je neefektivní chování, rigidita a nedostatečná konkurenční způsobilost podstatné části podniků, vystavených nejen "nerovné", vyspělejší zahraniční konkurenci (jak ji pojmenovaly i "balíčky" předchozích vlád), ale i nefunkčnímu domácímu tržnímu prostředí. Nedostatečná legislativa a obtížná vymahatelnost práva jsou tak dalšími ze základních dlouhodobých příčin současné ekonomické krize.
Čtvrtou krátkodobou, ale akutní příčinou nízké výkonnosti a nestability ekonomiky včetně její dosavadní krize je standardní způsob devalvačně-restriktivní makroekonomické politiky (snižování kurzu měny vůči zahraničním měnám a stlačování souhrnné poptávky přísnou rozpočtovou a měnovou politikou), zvolený v našich nestandardních podmínkách.
Pátou příčinou selhání nejen ekonomické, ale i sociální transformace je podcenění úlohy státu také ve veřejných službách.
Zjednodušený "trojúhelník"
Křivdili bychom dosavadním vládám České republiky a Československa, kdybychom falešnou strategii transformace považovali jen za jejich intelektuální dílo, samostatně odvozené z obecného příklonu k neoliberálním teoriím, které byly v posledních dvou dekádách ve světě vydávány za neomylného pokračovatele hlavního proudu ekonomického myšlení.
Tyto teorie byly totiž implantovány do praktické hospodářské politiky tzv. "washingtonským konsensem", doporučením dohodnutým Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. Původně reagovalo na strukturální krizi Latinské Ameriky v osmdesátých letech, načež bylo interpretováno i jako rada pro transformující se postsocialistické ekonomiky. Jeho podstatou byl známý zjednodušený "trojúhelník": maximální liberalizace, co nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika. Nebyla to závazná direktiva, ale přesto dosti důrazné doporučení. Její ochotné a energické plnění nevyplývalo jen z autority dvou finančních institucí OSN, ale neméně - a možná ještě více - z nezkušenosti, ideologické zaslepenosti, dychtivosti změn a možná i moci a slávy nových vládců postsocialistických zemí.
Přechod centrálně plánovaných ekonomik k tržní ekonomice v evropských postsocialistických zemích začínal většinou až v letech 1990-1991. Jeho průběh, trvající téměř dekádu, opravňuje alespoň k předběžnému hodnocení.
Výsledky jednotlivých reformujících se ekonomik podle údajů a odhadů kompetentních mezinárodních a národních statistik a analýz se diametrálně liší. Na jedné straně je "čínský hospodářský zázrak" (víc než zdvojnásobení HDP během dekády a více než zečtyřnásobení HDP během dvou dekád), který viceprezident Světové banky J.E.Stiglitz a obdobně bývalý vicepremiér Polska G.W.Kolodko označili za jeden z největších úspěchů v historii lidstva. Na druhé straně je katastrofa východoevropských zemí - zejména zemí bývalého Sovětského svazu - která patrně svou hloubkou (pokles HDP na polovinu) i rozsahem (jde o velkou část kontinentu) nemá v tomto století v Evropě obdoby. Pro srovnání: pokles národního důchodu asi na dvě třetiny a životní úrovně asi na třetinu byl v bývalém SSSR zaznamenán jen v nejtěžším období druhé světové války (1942 proti roku 1940), kdy nacisté okupovali jeho rozsáhlá území.
Ekonomiky středoevropských postsocialistických zemí mají podstatně mírnější propad HDP, ale přesto s výjimkou Polska dosud nepřekonaly důsledky počáteční transformační krize, která prohloubila zaostávání jejich výkonnosti (měřené HDP na obyvatele) za Evropskou unií. Pokud svůj růst obnovily, pak s výjimkou Slovinska překračují kritickou hranici vnější nerovnováhy (schodek běžného účtu v rozsahu 4 % v poměru k HDP), a to i v podmínkách dočasně závratně snížených cen surovin a potravin. Nestabilita, charakterizovaná rozporem mezi růstem a vnější rovnováhou, je jejich společným údělem.
I když tyto výsledky mohl ovlivnit větší počet faktorů, rozhodující zřejmě není výchozí úroveň ekonomiky (dědictví minulosti), tj. míra její technologického a systémového zaostávání za vyspělým světem, ale hlavně přiměřenost, vhodnost zvolené transformační strategie.
Čína se "washingtonského konsensu" nedržela. Vystříhala se privatizace (kromě zemědělství), soukromý sektor nechala nově vzniknout na "zelené louce" vedle státního, a přitom vytvořila soutěžní tržní prostředí. Využila zaostalosti jako rezervoáru vysokého, "doháněcího" růstu, zrychleně imitujícího vývoj vyspělých zemí. Ve východní Evropě snaha o uplatnění prvků "washingtonského konsensu", nepřiměřeného méně vyspělým, nedostatečně konkurenceschopným zemím, naopak dědictví minulosti petrifikovala a přeměnila je v bariéru.
I ve střední Evropě má nejlepší (nebo alespoň nejméně nepříznivé) výsledky nejméně vyspělá ekonomika - Polsko. Patrně i proto, že jeho strategie byla s "washingtonským konsensem" nejméně konformní. Levicové i pravicové vlády zde shodně zvolily obezřetný postup privatizace, kladly a kladou důraz na průmyslovou politiku, která podporuje konkurenční způsobilost podniků, a od roku 1994 se hlásí k tzv. "postwashingtonskému konsensu".
Nejslabší výsledky mají naopak relativně vyspělejší ekonomiky - východní Německo, ČR a Maďarsko, jejichž politika byla s "washingtonským konsensem" nejvíce konformní. Maďarsko vsadilo hlavně na zahraniční kapitál. "Vkladem" vlád ČR (resp. Československa) byla i "nejrychlejší" privatizace - kuponová. Extrémním, až laboratorně čistým příkladem "komplexně nadstandardního" uplatnění neoliberální doktríny "washingtonského konsensu" je především východní Německo. Tomu byl šokově liberalizován nejen zahraniční obchod (se zbožím i službami), ale i trh práce a kapitálu vůči západnímu Německu a tím i EU, a uplatněna dokonce i společná měna se SRN. Privatizaci přitom téměř plně (z 94 %) provedl zahraniční, zejména západoněmecký kapitál.Proti výchozí úrovni zde HDP zůstává dosud nižší, třebaže jsou tzv. nové (východní) země Spolkové republiky Německo v extrémním, patrně světově ojedinělém rozsahu financovány z vnějších zdrojů; ročně tyto dotace, kromě poskytnutých úvěrů, činí asi třetinu v poměru k vytvořenému HDP. Takový rozsah pomoci je trvale neudržitelný a přesto se - i při její dosavadní úrovni - vyrovnávání ekonomické úrovně východního Německa před třemi roky prakticky zastavilo.
Rozhodující překážkou tedy je nepřiměřenost zvolené transformační strategie, neodpovídající výchozí úrovni ekonomiky. A bohužel, čím větší byla míra její shody s "washingtonským konsensem", tím byly výsledky horší.
"Washingtonský konsensus" považují dnes sami jeho tvůrci za neúspěšný, překonaný a hledají nová východiska - "postwashingtonský konsensus". Uvažování jde podobným směrem jako naše zkušenosti: Dezinflační politiku ani vnější rovnováhu nelze prosazovat bez ohledu na růst, nebo dokonce za cenu poklesu ekonomiky. Finanční trhy se nemohou obejít bez účinných právních a institucionálních předpokladů včetně obnovení regulace namísto bezbřehé liberalizace. Privatizace a liberalizace nemůže být účinná bez vytvoření soutěžního prostředí. Privatizace monopolů by mohla naopak ztížit jejich regulaci. Nejde o to minimalizovat stát, ale lépe jej využít k základním úkolům - k hospodářské politice, vzdělávání, k péči o zdraví, dopravu a životní prostředí, k nastolení právního systému a k vytvoření a využívání tržního mechanismu.
Hlasy z jiné planety
Je zřejmé, že nadále nemůže stačit zjednodušený trojúhelník "washingtonského konsensu" - maximální liberalizace, co nejrychlejší privatizace a přísná rozpočtová a peněžní politika. Je nezbytný mnohem bohatší rejstřík politických opatření, sloužících udržitelnému rozvoji ekonomiky, životní úrovně i demokracie. Takový recept nemůže vzniknout ve Washingtonu, ale jen v dané transformující se, rozvíjející se zemi. To jsou některé z námětů, o kterých už před dvěma lety hovořil ve svém vystoupení v Helsinkách viceprezident Světové banky J.Stiglitz.
Hlasem z jiné planety je naopak volání našich "zatvrzelých" po urychleném dovršení dosavadní "neomylné" transformační strategie, stejně jako výtky Václavu Klausovi, že zůstal "v půli cesty". Je to spíš jeho zásluha, byť možná nechtěná. Polovičaté jsou naopak tyto pseudoradikální kritiky. Špatné totiž není jen to, že V. Klaus recepty "washingtonského konsensu" nezvládl, špatné jsou samy tyto recepty. Naši donkichotové vyzývají k dovršení falešné cesty "ušlechtilým stylem", přestože právě ona vytvořila dnešní morální marasmus. Vrcholem nedostatečné odvahy k sebereflexi jsou jejich tvrzení, že chyba není ani tak v nepříznivých důsledcích falešné transformační cesty, ale v tom, že se to lidem na počátku nevysvětlilo jako "objektivní nutnost". Potvrzuje se prastará zkušenost, že ideologické brýle mámení jsou opiem a procitnutí bývá bolestné. Lidé, kteří na vlastní kůži pociťují důsledky nevhodné transformace, ztrácejí iluze dřív než protagonisté, kteří neunesou šok z propasti mezi tím "jak by to mělo být" a "jak to je".
Východiskem není "dovršení", ale náprava; zásadně nová hospodářská politika, orientovaná na růst, na mikroekonomickou podporu konkurenční způsobilosti podniků a na nápravu nezdařené privatizace a institucionálního prostředí podnikání. Také na dlouhodobé dosažení konkurenční zralosti naší ekonomiky, nezbytné pro její bezporuchovou integraci do Evropské unie; nejen před vstupem, ale i po vstupu do ní, a to v dostatečně dlouhém přechodném období, umožňujícím podmínky našeho "dozrání". Podstatné je i urychlené sepětí s ekonomikami zemí Visegrádu, které představují pro tuto integraci naše přirozené, středně vyspělé zázemí.
K tomu je nezbytný celonárodní dialog - bez ohledu na míru zavinění. Čas selhání by měl být i časem sebezpytování. Překonat současnou hlubokou krizi naší ekonomiky a celé společnosti nelze bez návratu k hlubinám polistopadových nadějí. Východiska je možno najít jen pokorou k pravdě, k jejímu hledání a k jejímu neustálému obnovování. Dnes, stejně jako kdysi, píše život zcela jiná "poučení z našeho krizového vývoje", než zvenčí oktrojované, zideologizované doktríny.
Historická zkušenost zemí úspěšných v posledním půlstoletí po druhé světové válce dává patrně největší šanci smíšené ekonomice - tedy "třetí cestě", vycházející z vyvážené úlohy "neviditelné ruky" trhu a "viditelné ruky" státu. Míra a tvar tohoto mixu se musí stále modernizovat a přizpůsobovat vývoji v postindustriální, nyní v terciární a později v kvartérní - informační - společnosti v éře globalizace. Tento vývoj patrně nemá nekatastrofickou alternativu.
Neúspěšné země svými krizemi, přerůstajícími někde až v ekonomickou a sociální katastrofu (a v etnicky složitých oblastech pak i v katastrofu politickou nebo dokonce válečnou), otestovaly malou nadějnost obou extrémů - centrálně plánované ekonomiky i pokusů o "čistý" kapitalistický trh dle "washingtonského konsensu". Česká republika může přispět vlastní zkušeností v obou směrech: krátkými pozitivními pokusy o smíšenou ekonomiku v období poválečné obnovy a v šedesátých letech (přerušenými zvenčí oktrojovanými neúspěšnými cestami), a naopak negativní praxí centrálně plánované ekonomiky a nejnověji i zkušenostmi s "čistým trhem" po roce 1989.
Západních expertů se obvykle ptám, zda Západ ekonomikám postsocialistických zemí umožní a usnadní racionální reformy dřív, než i zde přijdou ke slovu Pinochetové nebo Haiderové. Život ukáže, zda "postwashingtonský konsensus" cestu k takovému porozumění otevírá. Přitom nejde jen o testování jeho racionálnosti a životaschopnosti, ale i o politickou vůli a možnosti jeho realizace. Tedy nejen o jeho přijetí analytiky (nejnovější zpráva o rezignaci J. Stiglitze na funkci vicepresidenta Světové banky je přitom špatným signálem), ale o jeho akceptování a prosazování předními světovými státníky.
Západ dosud čeká na "své Gorbačovy", kteří by proti svým neoliberálním jestřábům prosadili zrušení "Brežněvovy doktríny" Západu ("washingtonského konsensu") a přitom by nám (a obdobně i ostatním postsocialistickým ekonomikám, kandidátům integrace do EU) nabídli porozumění pro naše racionální reformy, založené na třetí cestě smíšené ekonomiky, a tedy i pro dostatečná přechodná přizpůsobovací období při naší integraci do Evropské unie.
Ani my bychom na takové reformátory neměli jen čekat, ale hledat je a spolupracovat s nimi na základě vlastních věrohodných dlouhodobých programů našich reforem a naší přípravy na evropskou integraci. Není to jen věc oboustranné dobré vůle a osvícenosti, ale především poznaná nutnost v oboustranném zájmu, máme-li být pro Evropskou unii přínosem a nikoli břemenem (jakým je dnes v extrémní podobě východní Německo).
Postkapitalistický věk
Také vyspělé západní země (především členové EU a jejich politikové, zejména Jospin) vedou dnes svůj zápas za modernizaci sociálně tržní ekonomiky proti snahám o její kapitulaci před neoliberálním tažením za obnovení "čistého" trhu (za restauraci kapitalismu). Náměty "třetí cesty" dle Blaira a Schroedra přitom považuji spíše za kapitulaci před ústupem státu z ekonomiky. Je to anachronismus, zpožděný o celou historickou epochu.
V posledních dvou dekádách tato tendence k prosazování "čistého trhu" byla umožněna především postupným přechodem vyspělých zemí do první fáze postindustriální revoluce do éry terciární společnosti (v níž má převahu tzv. terciární sektor, tj. sektor odvětví služeb, který se ve vyspělých zemích většinou již podílí na výrobních faktorech, zejména na pracovní síle, více než ze 70 %). Právě rozmach tržních služeb terciárního sektoru s jeho převážně drobným a středním podnikáním vytvořil sociálně-ekonomickou základnu a podmínky neoliberálního tažení za renesanci "čistého" trhu.
V nejvyspělejších zemích tato fáze zvolna končí, její možnosti jsou patrně z větší části vyčerpány. Stojí na prahu druhé fáze postindustriální - zejména informační - revoluce, na prahu éry tzv. kvartérní společnosti. Charakteristické jsou pro ni zejména služby související s potřebami intelektuálního i fyzického rozvoje člověka. S rozmachem informatiky, vědy, výzkumu a celoživotního vzdělávání (spolu s expanzí volného času), i sociální a zdravotní péče (spolu s prodlužováním lidského života, umožněným nejen vysokou životní úrovní a zdravou životosprávou i životním prostředím, ale i scientifikací a technologickou revolucí ve zdravotnictví). Takový převážně "nehmotný" rozvoj patrně může být ekologicky trvale udržitelný. Hlavní sociální silou kvartérní společnosti bude proto patrně intelektuál v nejširším pojetí - nejen dnešní "bílé límečky", ale intelektualizovaná pracovní síla včetně dělníků v "bílých pláštích".
V kvartérní společnosti se vyvážený podíl "neviditelné ruky" trhu a "viditelné ruky" státu bude možná přechylovat opět spíše ke zvýšení úlohy veřejné ruky, neboť trh zde v mnohém selhává. V soutěži o vytváření hlavního předpokladu kvartérní společnosti - vyšší produktivity - přitom (čistě tržní) ekonomika USA ztrácí prvenství vůči vyspělému jádru (sociálně tržní) Evropské unie.
Globalizace přináší nové naděje i nové hrozby, společné vyspělým i nevyspělým zemím. Závratný vědecký, technický a technologický pokrok má i svá úskalí. Tlak na bezbřehou, převážně plošnou a symetrickou liberalizaci světového obchodu, bez ohledu na vyspělost zemí, zvýhodňuje především vyspělé země. Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých se proto týká nejen sociálních skupin "uvnitř zemí", ale i celých zemí a regionů. Kromě asijských smíšených ekonomik se v posledních dvou dekádách růst ekonomické výkonnosti světa výrazně zpomalil. Méně vyspělé kontinenty - Latinská Amerika, střední a východní Evropa a Afrika - přitom přešly dokonce ke stagnaci nebo k poklesu. Jejich propast za vyspělým světem se znovu prohlubuje. Sítě největších multinacionálních korporací ovládly podstatnou a stále rostoucí část světového obchodu a přeměňují jej na svůj "vnitropodnikový" trh; vytlačují svobodnou soutěž a přeměňují ji na trh se silnými monopolistickými, dominantními, "přesilovými" tendencemi. Nájezdy spekulačního kapitálu vyvolávají krize celých kontinentů. Neregulovaný vývoj vede ke globálnímu ekologickému ohrožení.
Problémy regulace působení multinacionálních společností i mezinárodních kapitálových toků přerůstají v jeden z hlavních úkolů světového společenství. Globální převaze nejvyspělejšího centra světové ekonomiky - USA - čelí i tendence k regionálním integracím, k přeměně globalizace v regionalizaci a k objektivizaci celosvětových regulačních mechanismů (institucí OSN včetně IMF, WB, WTO) na bázi vyvažování zájmů regionů.
Třetí cesta - smíšené působení trhu i státu, respektive i nadstátní regulace - je proto ve společném zájmu nekatastrofického vývoje všech zemí světa. Vede je do třetího tisíciletí. A naopak neomylná "první" (neoliberální) cesta vede středně vyspělé země do třetího světa - i když se do něj jejich nejzámožnější vrstvy povezou první třídou. Žene svět ke krizím a ke globálnímu ekologickému ohrožení.
Zkušenost "zlatého keynesiánského věku", trvajícího od konce druhé světové války až do ropných krizí sedmdesátých let, zkušenost "hospodářského zázraku" smíšených, sociálně tržních ekonomik i poměrně příznivého celosvětového ekonomického vývoje a alespoň částečného sbližování úrovně nevyspělého a vyspělého světa ukazuje, že tento úspěch nebyl založen jen na své racionalitě a životaschopnosti. Podmínky mu vytvořila rovnováha bipolárního světa, která svazovala ruce jestřábům na obou pólech. Staronová otázka - revoluce či reformy - tak dostala nově strukturovanou odpověď.
Naopak postupné zhroucení bipolárního světa opět pustilo jestřáby ze řetězu a v posledních dvou dekádách usnadnilo "tažení" neoliberálů za restauraci "čistého" trhu, ("čistého" kapitalismu). Vydávalo se za konečné osvobození nebo dokonce za "konec dějin".
Na světovou scénu však dnes vedle USA vstupují již nejméně dvě další supervelmoci - Evropa a Čína. Vzniká multipolární svět. Jeho rovnováha může usnadnit renesanci třetí cesty, nástup postkapitalistického věku. Již na samém počátku třetího tisíciletí může začít zcela jiný svět, než jaký jsme poznali v posledních dvou dekádách dvacátého století.
(Autor je ekonom)
