Očekává se, že nová technologie omezí zdravotní rizika tím, že podstatně sníží radiaci vycházející z telefonů. Mezinárodní norma jménem Bluetooth umožní mobilním telefonům, aby komunikovaly jen prostřednictvím minimálního množství energie se silnějším vysílačem, který bude mít uživatel umístěn v kabelce nebo v aktovce.
Největším zdravotním nebezpečím je však užívání mobilních telefonů při jízdě v automobilu, a to i tehdy, nemusí-li ho řidič držet v ruce. Telefonní hovory rozptylují a vedou k dopravním nehodám.
Jak se stala pornografie všeobecně rozšířenou zábavou
Shrnujeme komentář Jonathana Freedlanda, který vyšel v deníku Guardian 10. května 2000.
Na co jste se včera dívali v televizi? Byl to pořad jménem Walter: tajný život viktoriánského pornografa na Channel Four, anebo na novou televizní inscenaci Anny Kareniny na téže stanici, která byla široce inzerována v novinách i na billboardech prostřednictvím hesla - Anna Karenina - hrdinka či děvka?
Možná jste si pustili na ITV, na hlavním komerčním televizním okruhu pořad Ostrov radosti, reporáž o turistické oblasti na Jamajce "pro dospělé". Anebo jste viděli na BBC upoutávku na pořad jménem Nice Girl, v níž se svěřuje kameře jedna dívka pod dvacet, že se jednou vyspala s jakýmsi mužem za balíček cigaret. Anebo jste jen tak v polospánku sledovali komerční stanici Channel Five, kde se vyskytuje soft porn běžně mezi reklamami na pojištění pro automobily a na přípravky na mytí podlahy?
Možná se díváte na televizi v pátek večer, kdy provokativní komik Ali G zachránil skoro nahou ženu, s rukama svázanýma nad hlavou, která reagovala: "Obrať mě a přeřízni mě." Pak následoval chat show s Chrisem Evansem, který se ptal modelky, která se nechává fotografovat nahá pro nechvalně známou stranu 3 bulvárních listů, zda se holí v rozkroku.
Všechno tohle je nyní tak běžné, že si toho skoro nevšímáme. Valí se to na nás z televizních přijímačů každý večer a skoro na každé stanici. Naprosto se to netýká jen "nevzdělaných" lidí. Ne, sex je měnou všech společenských vrstev. "Sex se prodává," to je samozřejmě jedno z nejhrubších pravidel reklamních agentur. Ale nynější situace se odlišuje od nedávné situace co do kvantity i co do kvality. Nejde jen o to, že je kolem nás více sexu. Jsme svědkem toho, že se stala pornografie mainstreamovým společenským zájmem.
Co může být důvodem pro tuto vlnu erotického zájmu? Částečně je důvodem internet: vzhledem k tomu, že je na internetu pornografie volně přístupná, zřejmě to změnilo náš postoj vůči ní. Kdysi znamenala pornografie návštěvu soukromých obchodů a v nich těžko přístupných polic - nyní je k dispozici na pouhé kliknutí myši. Internet porušil tabu, zpřístupnil pornografii milionům lidí, kteří by ji jinak neviděli. Moc se nepíše o vnitropodnikové pornografii, kdy si přátelé a kolegové navzájem posílají ve firmě e-mailem jinak netisknutelnou pornografii.
Jestliže snížila přístup k pornografii technologie, totéž se stalo s naší kulturou - zdi, které udržovaly pornografii mimo kulturu, se pomalu rozložily. Náboženská morálka tvrdila, že je pornografie hřích, ale tenhle hlas už z nás poslouchá málokdo. Nedávno se proti pornografii pokusil postavit feminismus. V důsledků úsilí feministek se staré formy pornografie staly marginálními a zdiskreditovanými. Fotografie nahých žen na straně tři britských bulvárních novin se staly trapností, záležitostí pro chudáky ve špinavém pršiplášti.
Ale tenhle hlas už taky přestává být slyšen. Byl by dnes bagatelizován jako nudná "politická korektnost". A tak se stále méně lidí, mužů i žen, odvažuje protestovat.
Hlavním viníkem je náš starý dobrý přítel, postmoderní ironie. Pod pláštíkem ironického přístupu k pornografii mohly nejmódnější časopisy předstírat, že nejsou tak špatné jako někdejší pornografové, protože to všechno neberou vážně. Nyní ale už i ironie mizí a zůstává jen pornografie.
Vadí to? Neměli bychom se všichni radovat, že kdysi puritánský britský národ se uvolnil a nyní se těší krásou lidského těla? To je hlavním argument nových pornografů, ale je to past - past vytvořená především na liberály. Protože všechny tyto časopisy nenabízejí zázrak sexuálního potěšení. Nepohlížejí na sex jako na emocionální, intimní zážitek, ale jako na sport. Není to erotické, ale atletické. Všimněte si těch publikací: Průvodce Nové ženy: jak lehce dosáhnout orgasmu. Je to tak jednoduché jako aerobik.
A je to ještě horší: tito lidé si přejí, aby se sex stal diváckým sportem - neboť nová pornografie funguje úplně stejně jako stará - proměňuje všechny lidi, kteří se jí dotknou, v sexuální slídiče. To nevadilo, když byla pornografie něčím, co se nedalo sehnat jen tak lehce: teď, když pornografie volně proudí krví národa, to vadí hodně. Stáváme se národem voajérů. Máme zkreslený názor na druhé pohlaví a představujeme si, že každou osobu druhého pohlaví, s níž se setkáváme, stravuje horečný sexuální hlad.
Ale největším zločinem nových pornografů je krádež. Kradou nám to, co by mělo být soukromým, ano, snad i duchovním zážitkem a proměňují to ve zboží. Pokud zvítězí, dokáží, že neexistuje nic, co by se nedalo prodávat - dokonce i touha, ona část lidské bytosti, která existuje tak dlouho, jak dlouho existuje lidské srdce.
Vraždění v Sierra Leone:
Pošlete tam námezdné vojáky, jestliže nechtějí britští vojáci bojovat
Zvěrstva v Sierra Leone znovu oživila mezinárodní debatu o tom, zda je správné, aby západní demokracie zasáhly tam, kde jsou drasticky porušována lidská práva, tak jak to učinily loni v Kosovu - což mnozí považují za "imperialismus". Shrnujeme článek Williama Shawcrosse, autora knihy Deliver Us From Evil - Warlords, Peacekeepers and a World of Endless Conflict (Osvoboď nás od zlého - váleční magnáti, mírové sbory a svět nekonečných konfliktů, nakladatelství Bloomsbury, Londýn), který vyšel 10. května v deníku Guardian.
Katastrofě v Sierra Leone se dalo vyhnout - kdyby jen ono rozmarné stvoření, totiž "mezinárodní společenství" - anebo alespoň západoafrické státy - měly vůli a zároveň i schopnost ubránit demokraticky zvolenou vládu té země proti odpornému rebelskému hnutí.
Neměly. Namísto toho jsme v roce 1998 donutili tamější vládu, aby vstoupila do aliance s rebely, kteří se specializují na usekávání rukou a nohou dětem a jejich rodičům.
Má-li mít Blairova vláda vůbec důvěryhodnost, jde-li o její "etickou zahraniční politiku", musí nyní silně podpořit demokraticky zvolené politiky proti rebelům, kteří usmrtili a zajali lehce ozbrojené příslušníky mírových sborů OSN.
Rebelskému hnutí velí Foday Sankoh, bývalý kaprál, který má pro své stoupence, často dětské vojáky, charisma. Ale je to jen kriminální psychopat, který usiluje o osobní moc za každou cenu a kterého podporuje libyjský prezident Gaddáfí a libérijský Charles Taylor. Pokud bude Sankoh součástí vlády v Sierra Leone, dokonce i zřejmě pokud jen bude v té zemi, nebude tam mír.
Politika v Sierra Leone je zoufale smutná a ďábelsky složitá. Dnes je základním problémem toto: po mnoha letech vojenského a povstaleckého chaosu a navzdory zvěrstvům, páchaným povstalci, byla v roce 1996 řádně demokraticky zvolena občanská vláda. Začátkem roku 1996 jsem se setkal na venkově v Sierra Leone s uprchlíky, jimž povstalci usekli končetiny za to, že se účastnili hlasování ve volbách.
Obyčejní lidé, jimž se vedlo nejlépe - nepřišli o ruce a nohy - žili v té části země, kterou ovládala jihoafrická organizace námezdných vojáků Executive Outcomes (EO).
EO přivedl do země vojenský režim, který se nakonec snažil Sierra Leone přivést k demokracii. Organizace EO vyhnala povstalce z hlavního města,z Freetownu, a pak i z oblastí kolem diamantových polí, které jsou zároveň kletbou Sierra Leone i zdrojem jejího potenciálního bohatství. Námezdní vojáci stáli mnoho peněz, ale lidé, kteří žili pod jejich ochranou, se nemuseli obávat zmrzačení či smrti od povstalců, čehož se museli obávat skoro všichni v jiných částech země. Námezdní vojáci byli velmi populární.
Navzdory pokusům povstalců znemožnit volby byly volby značně úspěšné a Ahned Tejan Kabbah byl zvolen prezidentem. Viděl, že vláda organizaci Executive Outcomes potřebuje a řekl, že v zemi zůstane. Zahájil mírové rozhovory s Fodayem Sankohem, který prohlásil, že neuzavře mír, dokud neodejde EO ze země.
Povstalecká zvěrstva pokračovala. Nakonec pod tlakem ze západní Afriky i z ostatního světa musel Kabbah požádat EO, aby opustila zemi. Sierra Leone začala opět upadat do chaosu. V roce 1997 byl Kabbah svržen pučem, který podpořil Sankoh, a odešel do exilu v Guinei. Tam najal služby jiné, britské organizace námezdných vojáků, Sandline, a pokusil se o návrat. Zdá se, že určitá část britského ministerstva zahraničí toto úsilí podporovala, a jsem přesvědčen, že to bylo správné. Ale když to vyšlo v Londýně najevo, vylinul se všude pokrytecký zápach.
V roce 1998 se Kabbah vrátil do prezidentského úřadu, podpořila ho nigerijská armáda a organizace Sandline. Sankoha Nigérijci zatkli a v říjnu 1998 byl odsouzen k smrti, ale nebyl popraven. Jeho povstalecké hnutí dál páchalo zvěrstva a koncem roku 1998 napadlo hlavní město Freetown. Když vznikla krize v Kosovu, Sierra Leone se stala znovu obětí krveprolévání, které bylo daleko horší, než k čemu kdy došlo na Balkáně. Povstalci unesli 4000 dětí a donutili je, aby sloužily v jejich armádě.
Ve věci kosovských Albánců jsme šli do války, ale bylo vyloučeno, že bychom učinili totéž pro Sierru Leone. Důvody jsou smutné a zjevné a není třeba je opakovat, ale dokazují, že je to lež, když se tvrdí, že Londýn či jiné země provádějí "humanitární" zahraniční politiku.
Nigérie, která se mezitím stala demokracií, chtěla odejít. Mezinárodní společenství nenašlo pro prezidenta Kabbaha žádnou jinou vojenskou pomoc, a tak trvalo na tom, aby propustil Sankoha z vězení a přijal ho do vlády. Sankoh požadoval kontrolu nad diamantovými poli. Byla vyhlášena všeobecná amnestie. Pod mezinárodním tlakem podepsal Kabbah mírovou dohodu. Doprovázela ho při tom malá holčička s useknutou rukou.
Kofi Annan, generální tajemník OSN, navštívil Sierra Leone v létě 1999 a byl šokován tím, co viděl. Chování povstalců, uvedl, "činí veškeré naše krásné projevy o míru a o lidskosti nedostatečné, vlastně zbytečné". Konstatoval, že "nikdo nemůže být spokojen s mírovou dohodou, uzavřenou za takovýchto podmínek". Ale jaká byla alternativa? Sieře Leone by se nikdy nedostalo takové mezinárodní podpory, jakou dostalo Kosovo.
Dohoda s ďáblem nefungovala. Sankoh a jeho přátelé využívali vládních funkcí, zatímco jejich vojáci na venkově dál mrzačili a vraždili lidi. Když loni přicestovaly do Sierra Leone první mírové sbory, Sankoh je odmítl. Krize se od té doby zhoršuje.
Uprostřed minulého týdne, když se Annan dověděl o tom, že Sankohovi povstalci zaútočili na mírové sbory, blížil se ke konci své cesty po Africe. Okamžitě chtěl, aby Sankoh mírové sbory propustil. Ten to odmítl učinit. Annan požaduje, aby byly mírové sbory posíleny.
Británie nyní výzvu reagovala, ale není jasné, co budou britské jednotky ve Freetownu dělat. Mají jen umožnit britským občanům odejít ze země? Anebo mají podpořit mírové sbory řádnou silou? Jen toto druhé řešení může pomoci Sieře Leone.
Nezapomeňte, že válka v Bosně skončila v roce 1995 teprve, když tam Británie a Francie vyslala silně ozbrojené jednotky rychlé reakce, které potlačily srbské dělostřelectvo. To je zapotřebí v Sierra Leone: pokud to Rada bezpečnosti neschválí, není naděje na mír.
Povstalcům je nutno ukázat, že nemohou dál beztrestně mrzačit a vraždit. A Sankoh sám už nemůže být součástí politického procesu. Je to jen šílenec vrah. Pokud ho mezinárodní společenství neodstraní a neporazí jeho jednotky, vyhlídky pro Sierru Leone jsou strašlivé.
Povstalce je možno porazit. Není jich velký počet, nemají ideologii a bez Sankoha by neměli vlastně vůdce. Ale tragická historie posledních čtyř let ukazuje, že je prezident Kabbah nemůže porazit bez vnější pomoci.
Není možná překvapující, že země, které tradičně vysílají mírové sbory - z prvního i z třetího světa - nechtějí vystavovat své vojáky nebezpečí, které při dodržování míru vzniká.
To znamená, že bychom měli uvažovat o jiném řešení. Nedávná historie Sierry Leone ukazuje, že najatí vojáci nebo soukromé bezpečnostní jednotky, pokud jsou řádně kontrolovány, mohou být nejlepším řešením pro tento druh krizí.
V některých zemích, kam vlády nechtějí vysílat vojska, mohou placení žoldnéři hrát důležitou roli. Organizace Executive Outcomes byla nesmírně populární, kdy působila v Sierra Leone. Kdyby býval nebyl Kabbah donucen se jí v roce 1997 zbavit, Sankohovi povstalci by byli zvládnuti. Stovky dětí by stále ještě měly ruce.
Stíhačky a koně
Jednání vlády o nákupu stíhaček včera vyústilo v rozhodnutí, že se vláda koncem září seznámí s podmínkami nákupu. Ministři obrany, financí, zahraničí a průmyslu a obchodu navrhnou podmínky pro výběrové řízení a také mají navrhnout, z jakých zdrojů mají být letadla zaplacena.
Protože půjde o hodně peněz, vláda míní obchod předjednat i s parlamentem. Pokud jde o vojenské letce, kteří by rádi v nových letadlech bránili český vzdušný prostor, žádné podmínky si nekladou a obezřetně se vyhýbají odpovědi na otázku, která letadla jsou lepší.
Všechna jsou jim prostě lepší než žádná, a tak zřejmě nerozhodnou technické parametry, ale nabídka ofsetových programů: Letadla koupíme od firmy, která se u nás zaváže investovat nejvíce peněz. Je to samozřejmě také způsob jak dělat byznys, nicméně není to způsob jediný.
Když se před šesti lety dánský královský dvůr rozhodl obnovit koňské spřežení pro slavnostní příležitosti, také vypsal veřejnou soutěž. Vyhrál ji náš kladrubský hřebčín. Šestispřeží kladrubských hřebců se pak mimořádně osvědčilo, například když vezlo královnu Margaretu II. při příležitosti dvacátého pátého výročí jejího panování či prince Joachima při jeho sňatku.
Dánský dvůr se nezabýval žádnými ofsety a kupuje to nejlepší, co je pro daný účel k mání, totiž starokladrubského koně vyšlechtěného speciálně pro ceremoniální dvorské účely.
Řediteli Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem, Norbertu Zálišovi dánská královna udělila jako jedinému českému občanovi vysoké vyznamenání rytíře řádu Dannebrog.
Rozdíl mezi tím, jak my míníme nakoupit nějaká nadzvuková letadla a tím, jak dánské království nakupuje určité koně, spočívá v tom, že královská rodina přesně ví, co chce a proč. Toť základ dobré investice.
Vysílá se ve čtvrtek 11. května 2000 ráno.
Bijme srbského psa tak dlouho, až albánskou kočku začne mít doopravdy rád!
Bombardování Jugoslávie má příliš mnoho nejasných míst. Vyděračskou smlouvu z Rambouillet nemohl podepsat žádný střízlivý a alespoň průměrně inteligentní politik. Její podmínky by pro Jugoslávii znamenaly vzdání se vlastní suverenity a otevření země bezpodmínečné okupaci zahraničními vojsky. Západní politici poté vyhlásili, že už není jiná možnost, jak Miloševiče donutit, aby zamezil dalšímu vyhánění Albánců z Kosova a začali s bombardováním. Jaksi při tom však cudně zamlčeli, že existuje jistá poměrně pádná ekonomická zbraň zvaná embargo. To bylo vyhlášeno posléze, už za "války" a to ještě jen tak mezi řečí. Jak se však ukázalo, nálety a raketové útoky nucené emigraci ani porušování lidských práv nezamezily. Delikátnost takového řešení je mimochodem úměrná nasazení tanků na stadionu Sparty na ochranu fanoušků Slávie. Naopak, exodus Albánců a jejich útisk se prohloubil. Západní stratégové svoji chybu pochopitelně nepřiznali a aby ji trochu zakryli, zahájili bombardování na celém území Jugoslávie. Zpočátku se snažili alespoň tvrdit, že bombardují strategické cíle vojenské. Když však demence jejich tvrzení začala být jasná i jim samým, změnili vysvětlivky a začali tvrdit, že to jsou vlastně takové biblické rány seslané na srbský lid a ty že jej přimějí, aby svrhli svého prezidenta, kterého si předtím v demokratických volbách zvolili. To je ovšem ryzí podstatou terorismu - pumové atentáty na důležité objekty, prováděné nějakou partou bojovníků za mír a spravedlnost, mající donutit lid či vládu postižené země k něčemu, co konkrétní skupina pomatených idiotů požaduje. Vojska NATO se však od sprostých teroristických vrahů nevinných lidí pochopitelně lišila. Bohužel jen formou a četností dopravy trhavin. Mezi vybrané cíle inteligentní munice patřila i továrna na cigarety, která údajně patřila synovi Miloševiče, mosty v Bělehradě, hotely, v nichž mělo sídlit velení, továrny na automobily osobní i nákladní, elektrárny. To sice Srby bezesporu popudilo, ale Miloševiče by svrhli, kdyby na ně střílela vlastní a ne cizí armáda.
A pak to přišlo. Bezprecendenční útok na televizní studio byl odporným pošlapáním všech hlásaných demokratických a humánních hodnot. Ty podle mého názoru lžeš a to já tě zabiju. Když už tedy padlo rozhodnutí ochromit propagandistické vysílání ( co NATO čekalo, že bude televize jejich nálety oslavovat? Že bude "albánské Kosovce" chválit ? ), bylo možno vysílání elektronicky rušit. Bylo možno vysílat vlastní propagandu. Bylo možno bombardovat stožáry televizních vysílačů. Nic z toho se nerealizovalo. Proč? Proč NATO zaútočilo na budovu, v níž jsou nejen političtí komentátoři, ale i technici, kameramani a hlasatelé, maskérky, redakce dětských pořadů a reklamní oddělení, rosničkáři a paní v bufetu? Prohlášení, že srbská televize rozšiřovala lživou válečnou propagandu a stala se tak zbraní a regulérním vojenským cílem, je demagogie nejhrubšího zrna. Celý svět je plný redakcí a studií, které chrlí do světa jeden blábol za druhým. Nikdo je však nevraždí a to je dobře. Letecký útok na novináře je však posvěcení teroristických útoků proti médiím, obhajoba kapitána Minaříka a jeho pumových eskapád ve Svobodné Evropě. Nelíbí se Vám, co o Vás píšou Britské listy? To ovšem neznamená, že máte práva na likvidaci pana Čulíka a jeho sekretářky. Právě novináři mají mít jistou formu imunity, aby mohli své pravdy, či nepravdy šířit. Proto také novináři nenosí zbraň, ale foťák, magneťák, či kameru. Proto se na ně nemá střílet.
Nikde jsem též nenašel odpověď na otázku, co měl vlastně Miloševič dělat s armádou UCK, která - dobře vyzbrojená za peníze z drogových aktivit kosovsko-albánské mafie působící v západní Evropě - operovala na území svrchovaného státu Jugoslávie a snažila se vojenskou silou docílit oddělení části území a přiřazení téhož k Albánii. Nikoliv teroristi, ale armáda v počtu desítek tisíc ozbrojených a bojechtivých mužů.
I operaci samotnou provádělo příliš mnoho podivných okolností. Byla proti mezinárodnímu právu. Byla bez posvěcení OSN.
To právě mají být pojistky, které zabezpečí, že si nějaký Sadám či Ivan nevzpomene, že tam a tam se
porušují lidská práva
je kontrarevoluce
hrozí humanitární katastrofa
a zahájí agresi. NATO Jugoslávii ani nevyhlásilo válku, takže všichni potenciální váleční zajatci z řad vojsk NATO mohli být posuzováni jako bandité, teroristi a záškodníci a jako takoví rychle, snadno a v souladu s mezinárodním právem popraveni. Toť se ví, že se to nestalo. Pseudoválečný stav však západním zemím velmi vyhovoval. Kdyby se jednalo o klasický válečný stav, nesměli by se divit, kdyby Jugoslávie zcela obdobně začala distribuovat své rakety do zemí NATO v mezích jejich doletu. Jak by se asi americkému pilotovi většinou neviditelného bombardéru líbilo, kdyby přijel domů na dovolenku a jeho pětiletá dcerka Jennifer byla čerstvě rozpárané jako malé prasátko a mohla si uřvat pusinku opatřenou moderními rovnátky, protože jí z bříška lezou střívka? To víš, Jimmy, válka si nevybírá a přesně tohle máš na svědomí ty, tak si nestěžuj. Má dáti, dal. Měls poslouchat Mary, když říkala, táto, kupme radši barák u moře, to je hezčí výhled než na kasárna.
Letadla NATO útočila na svrchovaný stát již zpoza hranic okolních států, odkud odpálila rakety a nabrala zpětný kurs pro další várku. Jak by se okolní státy byly tvářily, kdyby zcela v duchu takovéto války začala protiletadlová obrana Jugoslávie tyto bombardéry nad jejich zeměmi také sestřelovat? Až po roce přiznané používání munice s ochuzeným uranem v řádu desetitisíců kusů, které znamená hrozící ekologickou katastrofu naprosto nepoznaného dosahu a další moderní, leč však nepříliš humánní zbraně také nejsou dobrou vizitkou NATO. Mimochodem, jaké mělo NATO ztráty? Na tuto informaci jsem nikde nenarazil. Žádné? To nebývá ani na větším cvičení, bohužel.
Moc mě ovšem potěšilo, že se český národ nepřipojil k "spontánnímu" souhlasu zmanipulovaných západních občanů. Je báječné, že "malý český člověk" nenaletěl na strategickou cenzuru, polopravdivá, jednostranná a ideologicky ošetřená tvrzení a namísto aby jednotně, radostně a manifestačně vyjádřil souhlas s bombardováním proti Miloševičovi, spíše dal najevo, že je mu to celý nějaký divný. Však z toho také měl Havel blbou náladu a i další naši politici měli na západě pěknou ostudu, že je neposlouchají voliči a když je poslouchají, tak jim nevěří. Bravo, Češi.
Naopak mě nepříjemně překvapili Angličané, z nichž mnoho si ještě musí pamatovat bombardování Londýna a dalších anglických měst! Jestliže je jejich zpravodajství skutečně zásobovalo emotivními televizními pořady o individuálních křivdách, jak mohli přistoupit na tak kolektivní řešení, jako je střelba těžkou ráží zpoza hranic? Individuální křivdy mohou řešit policejní oddíly, soudy a jednotky OSN, KFOR, SFOR či jiné "FORy" pod dohledem zahraničních novinářů a pozorovatelů. Mohou chránit utiskované, odhalit a dopadnou viníky, nedopustit to či ono. Ale co vyřeší mírové bomby, humanitárně protikatastrofické rakety a antigenocidní nálety? Jestliže se angličtí občané nechají takhle snadno zmanipulovat na základě televizního líčení osudu pronásledovaných lidí a nikoliv na základě vysvětlování vlastních politiků, pak Bůh ochraňuj jakoukoliv zemi, protože pokud se natočí dostatek srdcervoucích a nervy drásajících filmů, neosloví se rozum, ale zaútočí se na pudy, Britové zjevně zatouží po krvi. Ale právě takových dokumentů a "dokumentů" vytvoří každý šmírák z Holywoodu, co hrdlo ráčí. Před invazí do ČSSR internacionální vojska také shlédla rozličné dokumentární filmy. A na Balkáně, kde jsou všichni proti všem, vládne tam krevní msta a ne právě evropská mentalita, rozhodně není problém natočit film jasně dokazující utlačování kohokoliv, záleží pouze na tom, kde zazvoníte.
Mnozí politici se však při jestřábí propagandě také příliš nepředvedli. Falešně zněla slova sametového revolucionáře a velkého humanisty Havla, který po převzetí moci pohřbil náš zbrojní průmysl a pak se dožadoval pumiček míru pro Srbsko, směšně poselství amerického prezidenta, který ve svém projevu srbskému lidu vzkázal, že agrese není namířena proti němu. Tak koho tedy bomby zabíjely? Nudu? Marťany? Krtky?
V Kosovu zajisté docházelo k nelidskostem. Ne však jen na jedné straně. Navíc pod odchlipující se nálepkou humanity příliš jasně čouhají politicko-ekonomické zájmy spojenců. Vůbec nešlo o člověka, ale o strategický prostor. Kdyby šlo o člověka, začneme humanitárně válčit tam, kde se děje největší násilí, největší genocida a největší křivda. A to v Kosovu nebylo. Tam se to ale Spojeným státům - bohužel - hodilo. Takže teď, když jsme slavně vyhráli, jak nám tvrdí naši objektivní spojenci z NATO, bude co? Albánská menšina v Kosovu od druhé světové války pracovala na rozšíření svých řad porodností v Evropě nevídanou. Nehodlá přijmout ani soužití ani loutkovou autonomii. Vyhání Srby a Romy pryč z jejich domovů! Kde jsou objektivní britští novináři, aby o tom natočili drastická osobní svědectví? Co vy na to, paní Albrightová? Jak to že ještě stojí mosty v Tiraně?
Poznámka JČ: Všechny tyto argumenty a protiargumenty byly probírány už mnohokrát. Podle pana Pospíšila tedy měl Západ nečinně stát s rukama v klíně, až Miloševič vykoná své etnické očištění Kosova? Víte, jak hnusně by dnes vypadala Evropa? Ano, chybou bylo, že Západ do Kosova rovnou nevyslal pozemní vojska. Nedovedu si však představit, že by to voliči západních zemí zabíjení svých vojáků kvůli mučení nějakých zatracených cizinců snesli. Nemělo se tedy podle vás dělat nic a vraždění, vyhánění a znásilňování lidí v Kosovu se mělo přehlížet - konec konců to většinou byli jen nějací podřadní albánští muslimové, že?
Uvažujte prosím, v této věci, také nad tímto článkem. - Více než 400 článků o Kosovu je na tomto místě v tematickém archívu BL.
Lhaní při demonopolizaci telekomunikací
Milan Štěpánek
Aby novinář mohl stručně a srozumitelně objasnit téma, musí být přiměřeně znalý věci, jazyka, mít trochu toho talentu, v neposlední řadě pak volné ruce a také vůli dobrat se jádra věci. Teprve při takové šťastné (a v české žurnalistice dosti vzácné) shodě okolností může vzniknout trefný materiál, za který je vděčen zvídavý čtenář jakékoli společenské (i politické) inklinace. A jde-li o významné téma, může text aspirovat na ten příslovečný Archimédův pevný bod, když ne pro posun zeměkoule, tedy alespoň společnosti či jejího veřejného mínění. Nemusíme se vracet až k Zolovu J´accuse! I v současnosti nacházíme řadu analýz, které - byť v méně vypjatých kauzách - patří k výborně odvedené práci (viz poznámka 1).
Jestliže se některé téma nepřiměřeně dlouho bezvýsledně zmítá v prostoru veřejného diskurzu, je to téměř jistý příznak, že si s ním ani média nevědí rady. Tím se opětovně prokazuje neadekvátnost rozšířeného mylného názoru: "Já to vím, ale nedovedu se vyjádřit". Pravý opak je pravda: Kdo se nedovede vyjádřit, ten předmět - v lepším případě - nezná; pokud vědomě (např. z lobbyistických důvodů) nevypouští slovní smog.
Obsah demonopolizace aneb "tři jednou ranou"
K takovým "zahnívajícím" tématům patří i demonopolizace "drátových" služeb telekomunikací. Pokleslé manýry diskuse při osvětlování (? či spíše znejasňování) sporných bodů mne natolik překvapily, že jsem si zpětně pro sebe "podvodní kameny" diskuse zrekapituloval. Jestliže jsem falešné konstrukce zpozoroval já, ačkoliv telefonie není ani zdaleka můj obor, stálo by za další zamyšlení, proč pokroucenou argumentaci dávno z cesty neodmetly kohorty diskutovavších specialistů? V duchu si kladu otázku, jaké a čí zájmy mohly k tak dlouhodobému mlžení vést?
Dosavadní výhradní poskytovatel těchto služeb (Telecom) a státní správa (potažmo vláda) situaci mediálně nezvládali. I proto se jim dostávalo - patrně do větší míry než po zásluze - nálepky zlovolných zastánců byrokraticko-administrativního monopolu. Racionální argumentace o úskalích realizačních kroků nutných pro férový tržní mechanismus pronikala k veřejnosti jen s obtížemi. Nepochybuji o sobeckých zájmech Telecomu (jako ostatně každé firmy, zvláště dominující části trhu) ani o jeho lobbyistickém úsilí využít resp. i zneužít svého výsadního postaveni. Nemám však právě tak žádné iluse ani o záměrech jeho konkurentů, kteří jistě nemají nic proti možnost zakrojit si po libře masa z těla (klientely) jakéhokoliv soupeře, zejména zostouzeného monopolisty; ačkoliv hlavní ovečkou ke stříhání jim je také zákazník.
Ještě před pár týdny šel ze strany kritiků původního znění vládního návrhu telekomunikačního zákona s bohorovnou samozřejmostí jeden hlas, že k vytvoření tržního prostředí je jedině správný (k 1. 1. 2001) zákrok tak říkajíc "tři jednou ranou". Najednou se měla nejen (1) povolit činnost dalších operátorů, ale navíc současně (jako by to byly jen mocensko-administrativní problémy) vyhlásit jak (2) možnost okamžitých libovolných přechodů účastníků od jednoho operátora k jinému, tak i při tom (3) zachovávání čísla účastnických stanic (viz poznámka 2).
Konec administrativního monopolu
Samozřejmě, i zde platí - v přeneseném smyslu - , že je lepší být mladý, zdravý a bohatý než starý, nemocný a chudý. Je i zde rychlost (jako při privatizaci) nade vše? V přehradné palbě kritiky vůči Telecomu a státu většina médií akceptovala (a částečně se dosud drží) tvrzení, že pozdější provedení doprovodných opatření (volný přechod mezi operáty a při tom zachování stejného čísla) - byť ve lhůtách v obou komorách parlamentu zkrácených - znamená odložení samotné liberalizace trhu. Implikuje se zde zcela nesprávný názor, že samotné povolení přístupu jiných operátorů na trh od 1.1.2001 vůbec neznamená prolomení monopolu.
V téměř babylonském zmatení jazyků patří "monopol" k (mnohým) výrazům, které jsou často užívány krajně zmatečně. Dokud v oboru smí podnikat jen jedna firma (monopolista Telecom), je to nesporně monopol: mocensky nařízený, "administrativní". Povolení pro jiné firmy v oboru podnikat právě tak nepochybně znamená jeho zrušení. Což samozřejmě neznamená, že se kde-kdo opravdu může (je schopen) okamžitě do podnikání pustit. Samotné toto povolení je pro vznik konkurenčního prostředí podmínka nutná, nikoliv však dostatečná. Podstatná změna to však je a tento druh monopolu Telecomu s koncem tohoto roku v každém případě skončí.
Přirozený monopol
V liberálních pajánech na (obecně nesporné) výhody svobody podnikání, - jichž by se měli chopit občané vytlačovaní z pracovišť restrukturalizací, automatizací, racionalizací i dalšími -acemi - se zpravidla opomíjí problém finančního prahu, zvyšování hranice potřebného základního kapitálu pro vstup do jakéhokoli oboru (i pro tradičního párkaře či zmrzlináře v konkurenci s MacDonaldy či Algidou). Překážka kapitálové náročnosti je zvlášť výrazná u infrastrukturních, síťových oborů (rozvodu elektřiny, plynu, vody a odpadních stok, jakož i železnice apod.). (viz poznámka 3) I po zrušení administrativního monopolu v síťových oborech s tradičními technologiemi (nikoliv tedy třeba u nových bezdrátových či dokonce satelitních spojení, kde jsou všichni podnikatelé na stejné startovní čáře) zůstává frapantní problém "přirozeného monopolu". Dosavadní síť telefonního rozvodu (jakkoliv dosud beze zbytku nepokrývá celé území Česka) zůstává v majetku Telecomu nejen jako konkurenční výhoda, ale i jako ekonomická zátěž (jak k dobudování, tak údržbě a k modernizaci).
Snad pouze v USA se stavěly v 19 století konkurenční železnice (nikoliv však např. k vůči Union Pacificu) a fungovaly paralelní konkurenční sítě telegrafních společností (k legendární Western Union apod.). U nás jistě není dnes myslitelné, aby se konkurenti Telecomu masově vrhli na nákladné budování paralelních linek zejména na úseku tzv. "poslední míle" od existujících ústředen k zákazníkům, resp. na nákladné zakrývání okrajových bílých míst sítě- se spornou výnosností. Bylo by jen logické, kdyby se pro ně ukázalo jako nejvýnosnější zaměření na "vyzobávání rozinek". Tím může být např. spíše obsluha dálkových hovorů hlavně masových uživatelů (než sociálně slabších vrstev občanů, kteří nemají na to, aby sběhli z pevné sítě k mobilům). A ovšem sjednání co nejvýhodnějšího užívání telecomovské pevné sítě na úseku zmíněné "poslední míle". Sem směřuje metafora představitelů Telecomu, že jsou proto, aby si každý směl salát pěstovat na své zahrádce, nikoliv ho však sklízet ze zahrádky cizí. Obávám se však, že nezašifrovaně, v řeči jasné se toho asi o mnoho více nedozvíme, protože tento druh informací určitě patří do přísně střežené domény obchodního tajemství.
Bezmyšlenkovitě (? či naopak velmi účelově) opakovaný matoucí blud o trvání monopolu po 1. lednu 2001 budí dojem, že si občan i nadále nebude (v důsledku zlovůle státu) smět objednat linkové spojení od nikoho jiného než od Telecomu. Občan toto právo mít bude. Jen není jasné, do jaké míry mu který z konkurentů bude stavu mu umožnit ho využít, do jaké míry ho dokáže naplnit jak po technické stránce, tak stránce smluvně právní - viz opět problém "poslední míle". Poplatek za přístup do sítě může mít různý základ a tím i výhodnost pro operátora - a platba výhradně za dobu použití linky může destimulovat zájem o dotažení linek k zákazníkům na periferii, kde jsou investice na protažení kabelu vysoké a provoz nízký.
>Přechod k jinému operátorovi
Volné přecházení uživatelů od jednoho operátora k druhému určitě není jen věcí škrtnutí perem. Po zveřejnění rozhodnutí telekomunikačního úřadu o rámci číslování je už i mně jasné, že realizační podmínky jsou různé závažnosti a obtížnosti. Jistě to je samotné toto nařízení o sjednoceném formátu čísel účastnických stanic (včetně volaček pro regiony, typy sítí a jednotlivé provozovatele). Praktické naplnění má jistě stránku investiční, montážní a tudíž i organizační nejen u samotných provozovatelů sítí, ale i na jejich rozhraních. Tuším, že i zde vzniknou mezi konkurenty otázky úhrady některých opatření. Důsledky nezbytného kroku postihnou, bohužel, i u samotné uživatele (až po ty nepříjemnosti a náklady se změnami vizitek a hlaviček obchodních papírů). Bude-li chtít (sotva to ovšem bude babička na Šumavě) operativně využívat momentálních diferencí v sazbách různých poskytovatelů služeb, bude si patrně muset pořídit příslušné doplňkové počítačové zařízení.
Nic proti tlaku na zrychlení protimonopolních modernizačních opatření. Opravdu si však "urychlovači" tento objem přípravných prací neuvědomovali? Dovedli si představit kalamitu, během níž se k momentu (jimi popírané) liberalizace na konci tohoto roku realizuje tolik složitých zákroků najednou? Nebo měli nějaké důvody srozumitelnou argumentaci veřejnosti nepřednést? Vyskytla se přece i tvrzení, že samotná komplexní demonopolizace umožní se bez přečíslování stanic obejít. A jestliže si to diskutující experti neuvědomovali, tak kde je jejich renomé?
Zachování čísla při změně operátora
Také předpoklady pro zachování označení stanice při změně operátora nelze (na rozdíl od zrušení administrativního monopolu) jen tak nadekretovat. Jako jádro řešení si - asi trochu naivně - představuji úplný počítačový soubor stanic (kdo ho bude provozovat a provoz hradit?), s přiřazeným kódem aktuální správce sítě, k němuž jsem přihlášen; ovšem ve tvaru RAM, který se ovšem při hlášení změny musí aktualizovat (viz otázka v předchozí závorce). Selský rozum napovídá, že tento krok je uskutečnitelný pouze s jistým časovým zpožděním za fyzickým sjednocením formátu čísel. A vůči "expertům na urychlování" mi vyvstávají stejné otázky, jako v předcházejícím odstavci.
Snižování cen?
Zde by zamyšlení nad demonopolizací pevných linek v telekomunikacích mohlo skončit. Občanovi však jde o dobrou levnou službu. A tak si nemohu odpustit poznámku k opakovaným předpovědím prudkého snížení telekomunikačních poplatků v důsledku pouhé konkurence, pokud bude i vůči Telecomu férová (viz možnost výše zmíněné "hrozinkové" taktiky nových štik). Byl bych moc rád, kdyby se tyto naděje (zejména jako důležitý předpoklad pro šíření Internetu) opravdu brzo splnily. Naději na zlevňování chovám pro závislost tohoto oboru na elektronice, která dlouhodobě vykazuje pokles cen jak v absolutní výši a zejména na jednotku výkonu. Pro 20. století však byl celkově typický spíše růst cen; snad s výjimkou období od Velké krize po Nový úděl v USA, jehož podmínky si není co přát.
Z poslední doby mám pro pochybnosti o nadějích na bezprostřední blahodárný vliv konkurence na snížení cen své důvody. Cestou přes Bohdalec kolem čtyř benzinových pump světových firem zjišťuji, že se jejich ceny od sebe navzájem liší o desetník (cca 2,7 promile!) nejvýše po dobu několika dní. A že by se nějak celkově snižovaly? Jak to dopadlo již před léty s cenami květin po zániku jejich domácích pěstitelů? A jak nedávno s cenami stravování po jejich převodu na nižší sazbu DPH?
Miloš Štěpánek
30. dubna 2000
Poznámka 1:
V článku Kuř, chlapče, kuř, zajímáš mě Ondřej Štindl neprůstřelně odhalil pokrytectví zastánců tabákové reklamy (LN 28.4.). Do souvislostí politické korupce při privatizaci Třineckých železáren začlenil Václav Žák bezzubě zaměřené (na daňové úniky, jako za Al Capona) soudní řízení s Chudákem Liborem Novákem (LN 25.4.). V Přemítání nad novým zákonem o ombudsmanovi snad všechna pro a proti objasnil Pavel Černý (LitN č. 17, dne 19.4.). Nejde však jen o poslední dny: třeba článek Jana Jařaba Prohibice a represivní morálka (Listy 4/1997) mne jednou provždy přesvědčil o škodlivosti současné tendence řešení drogové problematiky především pomocí zákazů.
Poznámka 2:
Dnes už - mimochodem - sotva kdo pochybuje , že nelze zachovat současnou různorodou strukturu i délku čísel (od 6 do 10 míst) a v přípravném období pro zavedení nadstandardních podmínek komunikace je nevyhnutelné značné přečíslování (které nelze provést ze dne na den). I to je však příklad, jak velký nedostatek diferencovaného pohledu na každou ze tří částí tohoto "balíku" se v diskusích projevoval a tím se gordický uzel sporu spíše utahoval, než rozmotával.
Poznámka 3:
Mimochodem je příznačné, že právě z potřeby soustředit velké a pomalu návratné prostředky pro výstavbu infrastruktury, zejména železnic, vzešel impuls, aby vedle dříve pouze soukromého (osobního, rodinného) podnikání vznikla jeho podílová (anglicky "share"), či "anonymní" (z francouzštiny), kolektivní, akciová forma podnikání. To jen nám se po listopadu 1989 při masové de-etatizici jevily všechny nestátní formy vlastnictví "soukromé". Firmy s akciemi kótovanými na burze se obecně za soukromou nepovažují.
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na