úterý 25. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Televize Nova:
  • Podnět pro odebrání licence: Vladimír Železný dlouhodobě porušuje zákon (Tomáš Pecina) Sdělovací prostředky:
  • John Simpson: "Základním rysem novináře je být outsider" (Jan Čulík) Turistika v ČR:
  • Jak udržet naživu slepici, která hyne v bídě (Petr Jánský) Diskuse:
  • Mozkové laloky, genetika, rasismus atd. (Jaroslav Teplý) Reakce:
  • Dopis velvyslanci USA v Praze: Protest proti kapitalismu a Spojeným státům (Vratislav Kuchař) Týden ve světě:
  • Microsoft a David Irving: Soudní prohry v USA a v Británii (Jan Čulík, Literární noviny) Diskuse:
  • Microsoft je lidem prospěšný: Nechť levicoví intelektuálové nenapadají tržní principy (MIchal Markoš)
  • Pohled Ivana Hoffmana na Václava Klause je nespravedlivý - Václav Klaus je kvalitní a inteligentní politik (Luboš Motl)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Vysoké školy: Dále na dluh žít nemůžeme Na kritický nedostatek finančních prostředků ve vysokém školství poukázalo na svém zasedání ve čtvrtek 20. dubna předsednictvo Rady vysokých škol České republiky. "Vysoké školy jsou si vědomy odpovědnosti za vývoj a konkurenceschopnost naší společnosti a tomuto poslání chtějí dostát, ale žít na dluh již déle nemohou," stojí v prohlášení rady z 20. dubna, které ČTK vydala až 24. dubna ve 14.54, v Britských listech prohlášení vyšlo o tři dny předtím, v pátek 21. dubna, na tomto místě.

  • 60 - 66 procent lidí v ČR by rádo znovu vidělo popravy. Trest smrti za nejtěžší zločiny by podle březnového výzkumu společnosti Ultex Market Research znovu zavedlo 66 procent občanů ČR. To je o pět procent více, než uvádí únorové šetření Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM). Podle výsledků UMR podporují trest smrti hlavně ženy a Pražané. (Podobné procento podpory pro trest smrti existuje i v mnohých západních zemích, přesto se tam však nezavádí. Je to zajímavý případ, kdy politikové nedemokraticky ignorují divošské pudy popuace. Trest za zločin totiž není pomstou, navzdory tomu, co si mnozí lidé myslí. )

  • Lidové noviny nemají jasno v buněčných organelách. Upozorňuje Juliana:

    V LN (znacka kat 22. 4., str. 16) nemaji jasno v bunecnych organelach, jinak by nemohly napsat toto: >"..DNA mytochondrii (sic!) (bunecnych jader [sic!!!]), ktere se predavaji z matky na dite.."

    Mitochondrie neni bunecne jadro, ale organela, ktera se nachazi v cytoplasme bunky. Nazev pochazi z rectiny ze slov mitos (patrne vlakno) a chondrion (zrnicko). Funkci mitochondrii je dodavat bunce energii. Mitochondrialni DNA se opravdu dedi po materske linii, protoze v cytoplasme vajicka mitochondrie jsou, ale ve spermiich ne.

  • Záležitost, kterou by se měly zabývat soudy? Píše Jan Lipšanský

    Ve středečním vydání FFFilmu Františka Fuky na www.novinky.cz se autor pozastavuje nad jednou věcí, která by podle mne měla vejít ve známost,a případně by se jí měly zabývat soudy.

    Autor zde uvedl, že pod reklamní upoutávkou na vysílání hokejového mistrovství na TV Nova zní hudba ze soundtracku filmu Skála. Není známo, že by TV Nova měla práva na použití této hudby v reklamě.

    Autor dále připomíná, že nejde o první případ - již dříve Nova použila pod své vlastní reklamní upoutávky hudbu z různých jiných filmů (např. Star Trek, Matrix).

  • Nový knižní výbor z Britských listů. Druhý výbor z Britských listů Jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) vyjde 15. května 2000. Pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o České televizi, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, obálka je tady. Výbor Jak Češi jednají je možno už nyní objednávat v nakladatelství Milenium na této adrese. - V týdnu od 15. do 19. května bude Jan Čulík v České republice k dispozici k případným besedám či rozhovorům o této publikaci, kdo má zájem, nechť napíše na adresu tohoto listu.

  • Spisovatel Jiří Kratochvil navštíví Velkou Británii. Brněnský autor fantasmagorických, postmoderních románů (např. Uprostřed nocí zpěv, Medvědí román, Avion) bude besedovat s čtenáři a zájemci o českou literaturu ve čtvrtek 27. dubna v Londýně (viz www.czechcentre.org.uk)a v pátek 28. dubna v 15 hodin na katedře slovanských jazyků a literatur na Glasgow University (Hetherington Building), místnost č. 205 (viz zde), kde také uvede na internet soubor anglických překladů ze současné české literatury v rámci publikačního projektu Glasgow University Epicentre. Zájemci jsou srdečně zváni.

  • O soudním procesu s Liborem Novákem z ODS píše v angličtině Jan Čulík v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review na tomto místě.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání

    Vladimír Železný dlouhodobě porušuje zákon

    Tomáš Pecina

    Rada České republiky
    pro rozhlasové a televizní vysílání
    Krátká 10, 100 00 Praha 10
    Fax: (02)7810885

    21. dubna 2000

    Re: Upozornění na porušování zákona o provozování rozhlasového a TV vysílání

    Vážení,

    upozorňuji na dlouhodobé porušování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání v pořadu TV Nova Volejte řediteli.

    V tomto pořadu je prezentována řada stanovisek provozovatele vysílání, často velmi vyhraněných a útočných, bez toho, aby napadená strana dostala v tomto pořadu nebo jinde ve vysílání stanice možnost obrany.

    To je nejen evidentně v rozporu se zákonným požadavkem objektivity a vyváženosti podle § 4 zákona o vysílání, ale vytváří to ve společnosti nebezpečný dojem, že vysílací licence dává držiteli právo na monolog, neboli, řečeno anglickým úslovím, že „might is right" (kdo má moc, má pravdu).

    Za zvlášť nepřijatelný považuji v tomto směru pořad Volejte řediteli z 18. 3. t. r., kde Vladimír Železný řekl na adresu ČNTS/CME doslova: Současně bych chtěl říci, že je to trochu situace, ve které zloděj křičí „Chyťte zloděje!". Ti, kteří se tady snažili ukrást, odtunelovat, odvézt, přivlastnit si, televizi, která jim nepatřila, kterou znáte a se kterou kterou jste s byli od samého počátku - však jste s námi byli od roku 1994 a víte, co to je za televizi - ti teď křičí: „Chyťte zloděje!".

    Protože je mi známo, že Rada se pořadem Volejte řediteli v uvedeném smyslu zabývala již v loňském roce a zahájila s provozovatelem vysílání správní řízení, uzavřené s tím, že Vladimír Železný se musí v pořadu Volejte řediteli podobných útoků bezpodmínečně zdržet, podávám tímto podnět k zahájení správního řízení o odnětí licence společnosti CET 21, spol. s r. o., podle § 15 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pro dlouhodobé a závažné porušování podmínky § 4, odst. 2, tohoto zákona.

    Protože se mi v minulosti stalo, že Rada na mé stížnosti nereagovala, v tomto případě žádám výslovně o zaslání odpovědi s vyjádřením, jak Rada stížnost posoudila.

    S úctou,

    Tomáš Pecina


    "Základním rysem novináře je být outsider"

    Pár povelikonočních úvah

    Jan Čulík

    Strávil jsem velikonoční svátky v městečku Whitby, ve starobylém přístavu v severovýchodní Anglii, vlastně v hrabství Yorkshiru (jeho obyvatelé nemají rádi, když jsou označováni za Angličany - nejsou přece Angličané, jsou z Yorkshiru!). Je to malebné městečko v kotlině, spíš strži, vyryté do okolních vřesovišť řekou Esk - půda je tam velmi měkká a jílovitá a vodní toky v ní hladce vyrývají hluboké příkopy - v úzkých stržích potoků ústících do moře je tam umístěno několik starobylých přístavních vesnic. I procházkou po dramatické mořské pláži (pevnina končí útesy, tyčícími se několik desítek metrů nad mořskou hladinou, po písečné pláži je možno chodit jen za odlivu) je vidět, že tam, kde sráz není skalnatý, ale pouze z hlíny, moře velmi ostře na pevninu doráží a dochází její rychlé erozi.

    Strž kolem řeky Esk ve městě Whitby je trochu širší než v okolních vesnicích, kde jsou přilepeny zděné domky většinou z osmnáctého století krkolomně na příkrých stráních nad potokem, vlévajícím se posléze do moře. Přesto je Whitby malebné město (snad každé město je malebné, vedou-li v něm příkře vzhůru křivolaké starobylé uličky) se zajímavou historií. Na jednom kopci nad přístavem se vedle kostela se hřbitovem rozkládá polorozbořené středověké opatství - jde se k němu z města podél srázu po 101 schodech, na druhém je památník mořeplavce Cooka. Whitby je město, kam se podle románu Mary Woolstonecraftové připlavil z Transylvánie Drákula.

    V neděli a v pondělí bylo slunečno a teplo, takže se člověk procházkou po pobřeží skutečně opálil, v sobotu však strašně pršelo, tak jsme strávili část toho dne brouzdáním po tamějších obchodech i návštěvou blízkého letoviska Scarborough, které má sice impozantní architekturu lázeňského přímořského města z 19. století, také na nejrůznějších dramatických útesech nad mořem, ovládla ho však bulvární kýčovitá lidová zábava a kultura.

    V jednom knihkupectví ve Whitby jsem našel před časem vydanou knihu Johna Simpsona, jednoho z nejvýznamnějších britských televizních novinářů Strange Places, Questionable People (Podivná místa, pochybní lidé). Se zájmem jsem se do ní začetl a jistě se k ní budu v Britských listech několikrát vracet.

    John Simpson se narodil roku 1944, je mu tedy šestapadesát let. Vystudoval cambridgeskou univerzitu a od roku 1966 působí jako novinář pro BBC. V BBC zastával množství nejrůznějších funkcí, jako mladý elév byl v rozhlasových zprávách, pak působil jako zahraniční zpravodaj, politický editor a moderátor hlavních televizních večerních zpráv a prestižního zpravodajského pořadu Newsnight. V současnosti uvádí pravidelný publicistický pořad Simpson´s World (Simpsonův svět), který se vysílá jednou týdně na satelitních televizních okruzích BBC News 24 a BBC World. Simpson je mimo jiné autorem devíti knih se zahraničněpolitickou tematikou. Už celou řadu let není zaměstnancem BBC, ale je jako samostatný tvůrčí pracovník na volné noze a pro BBC pracuje na kontrakt. V současnosti žije v Dublinu (přestože každý týden vysílá svůj televizní pořad z Londýna).

    Kniha Strange Places, Questionable People není pokusem o autobiografii, spíše je to na více než pěti stech padesáti stranách soubor kapitol o nejzajímavějších zážitcích a zkušenostech tohoto významného světového novináře, který se za posledních třicet let účastnil většiny světových válek a konfliktů a interviewoval většinu nejvýznamnějších světových státníků a zažil mnohé ancient regimes, chátrající režimy, včetně československého komunistického, těsně před jejich rozkladem. Kniha obsahuje i kapitolu o  Čechách a  Československu, k ní se vrátím.

    Svazek začíná víceméně povzdechem: autor se v první kapitole nachází ve vražedném Alžírsku: obává se při každém kroku o svůj život (před nedávnem tam zrovna zavraždili francouzský televizí tým) a nadává si do hlupáků, co ho pořád vede, že ještě ve věku nad padesát let se vydává do oblastí, kde jde o krk. S určitou nostalgií vzpomíná na své spolužáky, kteří se mezitím už skoro všichni stali součástí britského establishmentu: jsou to vysocí soudci, členové vlády, rektoři univerzit. Simpson dál jak pětadvacetiletý pojíždí s kamerou po světě... Na jednom místě zaznamenává s povzdechem: Ano, jsem typický outsider, jaký právě každý novinář musí být.

    (Dobří britští novináři tohle jaksi vědí. V týdeníku Observer byl tuto neděli dlouhý rozhovor s Maxem Hastingsem, bývalým šéfredaktorem deníku Daily Telegraph, nyní šéfredaktorem londýnského lidového listu Evening Standard. Zmiňuje se tam na jednom místě, že by býval byl velmi rád, kdyby dostal státní vyznamenání - tedy v britském kontextu - byl povýšen do šlechtického stavu. Poznamenává, že to bývalo u šéfredaktorů konzervativního deníku Daily Telegraph téměř automatické. Jenže pak zaznamenává rozhovor s jakýmsi tajemníkem Margaret Thatcherové: "No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..." - No tak, to ne, pravil Max Hastings a státní vyznamenání si zatrhl. Za těchhle podmínek ne.

    A pak padla Thatcherová a namísto ní vládl v Británii John Major. A jiný tajemník, Majorův, začal zase znovu: ""No jo, Maxi, ale jestli chceš být povýšen do šlechtického stavu, to holt byste museli psát v tom vašem deníku daleko vstřícněji vůči vládě..."

    Velmi rád bych dostal nějakou cenu, uvedl Hastings v rozhovoru pro Observer, jenže to nejde - šéfredaktoři dostávají ocenění jen od vlád, jimž lezou kamsi... Ano, pravý novinář musí být outsider...)

    V úvodní kapitole Simpsonovy knihy mě zaujalo, jak Simpson připravuje své reportáže. Cituji:

    Brzo bude načase vyjít z tohoto hotelového pokoje, jít dolů, sejít se s vedoucím výroby a s výrobním štábem. Pak se odvážíme do ulic, za doprovodu osmi nebo ještě více ozbrojených stráží, které poskytla alžírská vláda a pokusíme se najít vysvětlení pro znepokojující jev, který tady vznikl: společnost, která se rozložila v násilí a v nenávist a v anarchii.

    Bude to znamenat, tak jako včera, že se budeme muset postavit na otevřené prostranství, budeme natáčet, co se děje, a doufat, že nikdo na nás nemíří samopalem. Bude to znamenat, že se budeme muset nekonečně dohadovat s našimi dohližiteli a vyžadovat od nich souhlas, abychom směli natočit to, co považujeme za zajímavé, a ne jen to, co je pro ně pohodlné, a pokud se nám to nepodaří, bude to znamenat, že budeme muset natáčet tajně.

    Pak přineseme ty videokazety do hotelového pokoje a kameraman a střihač v jedné osobě sestříhá záběry podle mého scénáře a udělá z toho všestrannou, zajímavou a dobře vypadající reportáž o tom, čeho jsme byli svědky. Naše reportáž bude asi tři minuty dlouhá: ekvivalent novinového článku o 500 slovech. Vedoucí výroby předtím vyjednal tuto délku s přepracovaným vedoucím zpravodajské směny v Londýně, který musí naši reportáž uvést spolu s dalšími zpravodajskými reportážemi.

    Běžné pravidlo je, že trvá asi hodinu sestřihat minutu reportáže, vyplývá z toho, že potřebujeme tři hodiny. Ale samozřejmě, tolik času mít nebudeme. Budeme mít štěstí, jestliže budeme moci pracovat po dobu dvou hodin. Píšu komentář větu po větě, zatímco střihač stříhá na každou větu odpovídající záběry. Jak se blíží uzávěrka, proces degeneruje ve spěch a nebude už čas si to rozmyslet anebo to předělat - všechno je to pak věcí instinktu.

    Dokonce i dostat se na místo, kde budeme naši reportáž střihat online a odesílat ji po satelitu bude tady těžké. Nesmíme vycházet z hotelu bez doprovodu a bude to jako obvykle obtížné najít naše ozbrojené strážce a přesvědčit je, aby nás odvezli do budovy alžírské televize. Tam budou zase jiné ozbrojené stráže, které se budou snažit nám zabránit ve vstupu do budovy a já se budu muset hněvivě rozčilovat, dokud nás nevpustí dovnitř.

    Technici ve studiu nebudou rozumět tomu, co po nich vlastně chceme. Našich deset minut, objednaných pro přenos na satelitu, už bude probíhat, když konečně nasadíme kazetu do přehrávacího videopřístroje. Tento videopřístroj nebude dobře udržován a možná nebude ani fungovat,. V místnosti bude jen jeden telefon a bude neobyčejně obtížné se dovolat do zahraničí. Ale budeme to muset dokázat, neboť nahrávací technici v BBC nás do Alžírska nezavolají. Bude to boj o každou vteřinu.

    Nakonec naše reportáž dorazí do Londýna, většinou se to podaří. Ale vzhledem k tomu, že se reportáže přehrávají po satelitu do londýnského studia co nejpozději, abychom mohli do reportáží zahrnout i ty nejposlednější zprávy, naše reportáž dorazí přibližně ve 20.55, přičemž se hlavní večerní zprávy na BBC 1 vysílají v 21 hodin. A tou dobou bude ve zpravodajském studiu přijato zároveň pět šest dalších reportáží z celého světa pro hlavní večerní zprávy. Znamená to, že šéfredaktor vydání zpráv už nebude mít čas si naše reportáže před vysíláním pustit. Bude nám prostě muset důvěřovat, že je reportáž férová, přesná a jasná: jako ve všech osobních vztazích, i práce pro televizi nakonec znamená, že je všechno otázkou důvěry.

    Ale přestože to šéfredaktor vydání předem neuvidí, uvidí to obrovské množství lidí po celém světě: možná sto milionů, možná víc. Většina těchto lidí se vůbec o Alžírsko nezajímá a mnoho z nich ani nebude umět příliš dobře anglicky: jemnější odstíny v naší reportáži, slovní podtext, to všechno si většina našich diváků ani neuvědomí. Za minutu, nebo za pět minut nebo za padesát minut, všech těch sto milionů diváků naši reportáž zapomene. A už zítra si ani moji přátelé či příbuzní dost dobře nebudou pamatovat, kde to vlastně jsem: v Nigérii? V Albánii? Nebo možná v Alabamě?

    Jinými slovy, dnešek bude typickým dnem v mém životě. Budu dělat to, co v podstatě jen s málo obměnami dělám od to doby, kdy jsem začal pracovat v BBC v roce 1966, kdy byl svět úplně jiný.

    Srovnávám Simpsonovy životní zkušenosti s mými: je o osm let starší než já a je to znát. Narodil se do úplně jiného světa, nejde jen o to, že on v "kapitalismu" a já v "komunismu", že on si dobře pamatuje raná padesátá léta, potraviny na lístky a neproniknutelný londýnský smog a že já jsem začal nabírat rozum vlastně až začátkem šedesátých let, kdy československý komunismus ztrácel svou nejkrutější tvář a proměňoval se v dost tolerantní, liberální režim.

    Ne, ze Simpsonova svědectví vyplývá, jak tvrdě rigidní a stratifikovaná byla britská (a ano, i americká!) společnost ještě začátkem šedesátých let. Vyplývá z toho to, co si člověk v britské společnosti, která se za posledních dvacet let radikálně zliberalizovala, jen tak neuvědomuje:že lidé nad padesát jsou nutně ještě velmi silně poznamenáni rigidními zvyklostmi někdejší silně stratifikované britské společnosti, jak je zažili ve svém mládí.

    V tomto smyslu má pravdu John Dunn, můj šéf na Glasgow University, který poukazuje právem na to, že někdy netrpělivě kritizujeme nedostatky postkomunistických společností, ale neuvědomujeme si přitom, že tyto společnosti nemohou zrychleně absorbovat to, k čemu se západní demokratické společnosti bolestivě a postupně propracovávaly dlouhá desetiletí.

    V šedesátých letech Simpson začínal v BBC ve zpravodajské redakci rozhlasu. Škrobená a upjatá atmosféra ho tam dusila. Mimo jiné zazamenal i tuto epizodu. Už se chystal odejít po směně z práce, když přišla nenadálá zpráva, že náhle zemřel slavný tvůrce rozhlasových programů pro děti, jakýsi "strýček Dick". Simpson dostal za úkol, aby zatelefonoval "tetě Gladys", aby nekrolog obsahoval i její reakci. "Ale dej si pozor chlapče, abys jí nešokoval."

    Simpson dále píše:

    Na druhém konci drátu bylo dlouhé mlčení. Panebože, řekl jsem si, já jsem jí šokoval. Ale pak se ginem prosáklý hlas znovu ozval:

    "Ta stará svině," řekla konečně teta Gladys. "Doufám, že umřel v bolestech."

    Napsal jsem si to pečlivě, i když jsem měl pocit, že tohle člověk tak často v rozhlasových nekrolozích neslyší. A pak mi začala vykládat celou záležitost. Každý týden vyhrávaly děti soutěž strýčka Dicka, a vítězové pak směli navštívit BBC. Dick je přivítal, ukázal jim všechno, vzal je na oběd, pak je vzal na pánský záchod a tam je osahával či zneužíval (Simpson to nespecifikuje, opisuje to eufemismem "he interfered with them"). Když si rodiče posléze stěžovali, odepsal jim úřad generálního ředitele BBC s tím, že by národ nebyl schopen přijmout takové obvinění, vznesené proti tak populární veřejné osobnosti.

    "Je to pozoruhodná věc," řekl jsem šéfredaktorovi a vylíčil jsem mu celý příběh.

    Vyslechl mě mlčky.

    "Ty blbe, ty nemyslící, destruktivní pitomče," řekl tiše.

    Pak se obrátil k písařce a začal diktovat spatra:

    "Dlouholetá partnerka strýčka Dicka, teta Gladys, sdělila dnes večer BBC, že ji jeho úmrtí hluboce zarmoutilo. Uvedla, uvozovky dole, S dětmi to senzačním způsobem uměl, uvozovky nahoře, tečka. Tak se píše nekrolog," podíval se na mě zuřivě.

    To bylo v roce 1966.

    A když John Simpson unikl ze zprávařské redakce BBC a stal reportérem, při jeho první reportáži mu dal pěstí do břicha ministerský předseda Harold Wilson. Stalo se to v roce 1970. Wilson s doprovodem jel kamsi vlakem:

    Reportéři na sedmém nástupišti se úslužně usmívali, jak se usmívali vždycky, když kolem procházel někdo mocný. Pohlédl jsem na ně a uvědomil jsem si, že neplánují dělat nic jiného než se usmívat. Nikdo se premiéra nehodlal na nic zeptat. Tak dobře, řekl jsem si, udělám to já.

    Vstoupil jsem mu do cesty, mikrofon vztyčený na bajonetu, magnetofon běžel.

    "Promiňte, pane premiére."

    Celý můj svět explodoval. Wilson chytil mikrofon levou rukou a pokusil se mi ho vykroutit z ruky. Pravou rukou mně dal obrovskou ránu pěstí do břicha. Něco mi říkal, ale nemohl jsem tomu věnovat pozornost, protože jsem se bolestí zkroutil. Wilson možná nebyl moc čestný politik, ale bít pěstí uměl dobře.

    Pak pustil mikrofon a šel dál. Jeho tiskový tajemník Gerald Kaufman mi zasyčel cosi výhružného do ucha. Oba nastoupili do vlaku a civěli pak přímo před sebe, aby se na mě nemuseli podívat.

    Novináři se shromáždili kolem mne a smáli se.

    "Takhle synáčku premiéra nemůžeš jen tak zastavovat," řekl jeden starší reportér a poklepal mi útěšně na rameno.

    "Měl jsi vidět výraz na tvé tváři, když tě praštil," řekl reportér z televizního zpravodajství BBC.

    "Teď budeš mít průšvih," řekl kameraman BBC, otráven, protože jsem mu vlezl do záběru.

    (...)

    Jak říkám, byl to úplně jiný svět. Všechny britské noviny a všechny televizní stanice i zpravodajské agentury měly záběry, jak mi britský ministerský předseda dal pěstí, ale nikdo to nezveřejnil. V roce 1970 se takové věci ještě nepublikovaly. Vysokým politikům tehdy prošel - možná nikoliv vražda, ale v každém případě fyzický útok ano.

    Když jsem nahrávku přepsal, rozdal jsem kopie přátelům:

    Přepis rozhovoru, 4. května 1970

    John Simpson: Promiňte, pane premiére.

    Harold Wilson: Co si to dovolujete? Kdo jste? Vy jste z BBC? Váš generální ředitel ví, že tohle nikdy nedělám.

    (Hluk mikrofonu) John Simpson: Ale -

    Harold Wilson: Budu si na vaše ostudné chování co nejostřeji stěžovat, jakmile dojedeme do Huytonu.

    (Hluk mikrofonu)

    Wilsonův tiskový tajemník Gerad Kaufman: Tímhle to zdaleka neskončilo!

    John Simpson: Grrh.

    (Wilson si nestěžoval.)


    Jak udržet naživu slepici, která hyne v bídě

    Petr Jánský

    Minulý týden mě zaujal článek A. Beckmanna. Je to autor vlídný a laskavý, možná neinformovaný, protože o stavu českého cestovního ruchu podal zprávu pouze mírně alarmující. Skutečnost je podstatně horší až katastrofální. Kdyby se A. Beckmann podíval na věc z trochu většího nadhledu, nenazval by článek Jak udržet naživu slepici, co snáší zlatá vejce, ale Jak udržet nad vodou loď, která se potápí. Ano, pro republiku s totálním rozpadem hospodářské, správní a kulturní struktury je rozvoj cestovního ruchu podružnou záležitostí. Do potápějící se lodi prostě nevodím návštěvníky.

    Ministerstvu pro regionální rozvoj, kam by měla turistika patřit, se nepodařilo nastartovat bytovou výstavbu. Ve městech se hromadí žádosti zvláště mladých lidí. Toto ministerstvo se patrně zamýšlí nad tím, zda budou bydlet ve stanech či zemljankách. Rozvoj cestovního ruchu rozhodně nemá na pořadu dne. Ministerstvo kultury přešlapuje nad památkami tak nerozhodně, že za posledních 10 let zchátraly více jak za předchozích 50 let. Církevní majetky nebyly předány zpět církvím, kostely se mění v ruiny. To jsou změny nevratné. Majetky ministerstva vnitra a ministerstva obrany vykradené chátrají. Ve střeše je díra, váhá major Jíra. Všelijaké restituce posloužily jen k získání klasifikovaných úvěrů u bank. Hustá síť kvalitních rekreačních objektů ROH lehla popelem. Majetky CKM - Cestovní kanceláře mládeže se kamsi zašantročily, přesněji kdosi je rozkradl. To jsou jen některé okrajové efekty Klausovy divoké privatizace.

    Samosprávy na tom jsou poněkud lépe. Obecní a městské úřady mají rozvoj turistiky v programech. Snaží se zlepšit služby, dbají o čistotu, vyznačí třeba cyklotrasu. Na větší investice však nemají. Za situace, kdy jim např. chybí čistička vody, se nikdo nemůže divit, že nedají peníze na opravu zámku. Z vietnamských tržnic mají příjem a proto je mlčky tolerují. Z prostituce příjem nemají (protože parlament nedokáže sesmolit zákon) a marně s ní bojují. Každopádně obrovské vietnamské tržnice a hejna prostitutek, to je vřed na rozvoji cestovního ruchu, to je mezinárodní ostuda, to je jasná zpráva o stavu země hned na hranicích.

    Za samostatnou kapitolu stojí Karlovy Vary, kde domy skupuje ruská mafie. Ta je sice opraví, město vypadá hezky. Počne se v něm ale mluvit rusky a nikdo nedokáže odhadnout vývoj situace. Na jednání příštího zastupitelstva se bude rozhodovat o tom, zda v parku budou znovu instalovány sochy Lenina, Stalina a Gottwalda.

    Jsou výjimky. Na prvním místě bych jmenoval KČT - Klub českých turistů. Stovky značkařů s barvami obětavě prochází tisíce kilometrů turistických tras. Nadšenci opravují chaty a rozhledny. Vydávají mapy, brožury a časopis Turista. Mají zastoupení ve světových organizacích, pořádají mezinárodní i tuzemské akce. Plní oblastní turistické odznaky. Dále jsou to občané, převážně věřící, kteří za přispění německých sponzorů opravují kostelíky v příhraničí. Obnovu památek má v náplni i Rotary klub. V neposlední řadě bych jmenoval soukromé nadšence, kteří podnikají v oblasti cestovního ruchu. Např. privatizace trati Jindřichův Hradec - Bystřice byl odvážný čin, který asi nepřináší velký zisk, ale znamenal pro trať záchranu.

    Jaká je výhled do budoucnosti? S velkou nadějí očekávám vznik krajských zastupitelstev, které přes NUTS obdrží finanční prostředku z EU. Jistě jich část uvolní na rozvoj cestovního ruchu, zvláště opravu památek. Druhou nadějí je mladá generace, která již ovládá světové jazyky a může cestovat. Přinese do země zkušenosti, pomůže zavedení evropských standartů. Třetí a hlavní nadějí je víra, že se zlepší blbá nálada. Že se v příštích volbách voliči už nedají podvést.

    Petr Jánský


    Mozkové laloky, genetika, rasismus atd.

    Jaroslav Teplý

    Protože se utěšeně rozrůstá debata o genetice, rasismu a  o tomu příbuzných thematech, dovolím se vrátit ještě jednou ke svému referátu ( Násilí, učení a testosteron" , BL 11.5.99) o článku J.M. Howarda, který lze najít (asi jen na Internetu) pod názvem "Dehydroepiandrosterone, Melatonin & Testosterone in Human Evolution".

    Na můj referát reagovala autorka, jejíž jméno je redakci známo (podle mého názoru asi princezna Juliana), v druhé části svého příspěvku "Agresivitu nelze vysvětlit ani Jungem, ani testosteronem" v BL 18.5.1999.

    Aby čtenáři nemuseli ťukat na hyperlinky a mohli se lépe soustředit na meritum věci, předkládám potřebné "výstřižky":

    J.M.Howard:

    …před pubertou roste mozek rychleji než tělo; je to soutěž, kterou mozek vyhrává v kojeneckém a raném dětském věku. Z důvodu této soutěže mozek-tělo je puberta odložena až do doby, kdy vývoj mozku je téměř ukončen. S blížící se pubertou ovšem zvyšuje testosteron soutěžní schopnost těla pro růst a vývoj, který pokračuje do dospělosti.

    "Váha lidského mozku dosahuje 90 procent dospělého ve věku šesti let a 100 procent ve věku 12 let, ovšem růst těla pokračuje do 18 let a dále. (všimněte si, že růst mozku je téměř ukončen, než začne reprodukční zralost)". (Patterns of human growth, Cambridge University Press 1988, pages 60-61)

    Přední čelní mozkové laloky se vyvíjejí jako poslední a řídí formální myšlení, t.j. vyšší matematiku, správnou řeč (syntax) a schopnost vytvářet smysluplné úvahy zaměřené do budoucna (hypothesy). To je Piagetova konečná etapa vývoje lidského myšlení, které přímo závisí na konečném vývoji čelních laloků "mezi 11 a 14 lety" (Science 1987;236:1110) Soudím, že raná puberta překáží tomu důležitému konečnému vývoji čelních laloků. Na příklad bylo referováno, že výsledky standardisovaných testů třinácti- a sedmnáctiletých z roku 1986 jsou nižší než výsledky z roku 1970, kdežto výsledky devítiletých zůstaly poměrně stejné (Science 1988; 241:1751). Soudím, že tento úpadek je vlivem puberty, která v této zemi nyní probíhá průměrně mezi devátým a třináctým rokem. Naše děti v průměru ztrácejí schopnost ovládnout matematiku a angličtinu... bez funkčnosti čelních laloků nemohou děti předvídat následky svého chování nebo své chování řídit. Násilné činy a sexuální aktivita dětí a teenagerů jsou impulsivní akce. Tyto impulsy jsou iniciovány v základní části mozku ovlivňované hlavně testosteronem. Děti vstupují s každou generací stále o něco dříve do puberty a raná puberta zastavuje konečný vývoj mozku. To znamená, že přední část našeho mozku stále víc zakrňuje s každou generací..

    .

    Juliana?:

    Biologicky redukcionismus je v BL zastoupen prispevkem J. Tepleho (11. 5. 1999). Autor vysvetluje vzrust agresivity vyssi hladinou testosteronu u agresivnich jedincu.

    Je potvrzenym faktem, ze agresivni chovani ma svoji biologicky urcenou slozku. Podarilo se napr. vypestovat agresivni kmeny mysi nebo potkanu. U urciteho kmene lze pak jeste modifikovat chovani dietou. Ale ani u mysi neni agresivni chovani urcovano jen jednim faktorem - treba hladinou testosteronu. Mohou se na ni podilet i treba mutace v genech, ktere koduji latky, ktere se ucastni prenosu signalu v mozku. Asi nikdo nebude popirat, ze clovek ma slozitejsi chovani nez mys. Proto take bude studium jeho agresivity mnohem obtiznejsi. Prvni problem nastava u definice agresivity. Nekteri autori definuji kriminalni nebo asocialni chovani jako poruseni zakona. Nektere chovani take muze byt prijimano v urcitych socialnich skupinach a trestano v jinych (napr. piti alkoholu, uzivani drog). Ale i kdyz zuzime agresivitu na chovani, ktere je odmitano temer ve vsech lidskych spolecnostech (vrazdeni, fyzicke utoky, kradeze), nelze presne urcit jeji priciny. Je znamo mnoho rizikovych faktoru: sex, rodinne prostredi, mirne snizena inteligence, impulsivita, rozdily mezi nejvyssimi a nejnizsimi prijmy ve spolecnosti, dostupnost zbrani v populaci a dalsi. Zatim ale nebyl vytvoren zadny model, ktery by vysvetlil s dostatecnou spolehlivosti, proc se z nekterych lidi stavaji zlocinci a agresori.

    Uloha testosteronu a tedy sexu je dulezita, ale vubec nemuze vysvetlit narust agresivity a kriminality v poslednich 50 letech. Doslo k nemu ve vsech zapadnich zemich, prestoze vyzkumy ukazuji, ze  se u muzu v teto dobe silne snizuje pocet produkovanych spermii. To je vysvetlovano zamorenim prostredi latkami, ktere pusobi jako estrogeny (zenske hormony). Take vzrusta zenska agresivita a ta neni testosteronem vysvetlitelna. Vetsina biologickych teorii bere jednotlive lidi jako izolovane jednotky a spolecnost jako sumu techto izolovanych jednotek, aniz uvazuje jejich interakce a socialni dedicnost. Je to charakteristicke napr. pro neodarwinisticke teorie, ktere postuluji, ze clovek je od prirody sobecky a agresivni. (Extremnim pripadem je teorie sobeckeho genu.) Jim se snazi oponovat teorie (jejichz zastancu je mnohem mene), ktere tvrdi, ze clovek je od prirody dobry. Myslim, ze manichejske teorie (bud sobectvi nebo altruismus) jsou spatne. V cloveku je zastoupeno dobro i zlo (at uz ho definujeme jakkoliv), a zalezi na jeho interakci s prostredim (spolecnosti i prirodou), co se vice projevi.

    Lydie Dott v časopise Equinox" "V naší společnosti roste násilí", překládá Miloš Kaláb ve svých Kanadských listech z 13.4. 2000:

    Článek pokračuje rozborem anatomie lidského mozku, zejména úlohou čelních mozkových laloků. Lidé, u nichž byly tyto laloky poškozeny, nejsou často schopni kontrolovat své protisociální chování. Americký psycholog Adrian Raine zjistil významné rozdíly mezi strukturou předních mozkových laloků u normálních lidí a u vrahů. Spánkové laloky a hypothalamus tvoří limbický systém jakožto primitivnější část mozku, jehož úlohou je zpracovávat emoce. Odstranění obou částí u experimentálních zvířat odstraňuje projevy emocí, čehož bylo použito k léčbě násilných dětí. Obrazy mozku u oregonského teenagera Kipa Kinkela, který zabil oba své rodiče a dva spolužáky, ukázaly slabost čelních i spánkových laloků. U lidí jsou patrně agresívní programy skladovány v limbickém systému, ale jsou většinou kontrolovány vyššími středisky v mozkové kůře. Ty jsou vývojově mladší a jsou vyvinuty zejména u vyšších savců včetně lidí. Zde fungují při sebekontrole a sociálních návycích.

    Značka kat v LN 18.4.2000, "Puberta je klíčová pro duševní vývoj"

    Mozek je třeba zaměstnat Pokud nejsou buňky šedé kůry mozkové dostatečně zaměstnávány, odumírají. Vědci nyní zjistili, že u dětí od tří do šesti let se rozrostlá šedá hmota nachází především v předních částech mozku, a tím narušuje u dětí koncentraci a plánovací a organizační schopnosti při nových činnostech. U mladých lidí od šesti do dvanácti let se nárůst šedé kůry soustřeďuje spíše do zadních částí mozku, které hrají velkou roli při prostorovém vnímání a při vývoji řeči. Nová studie tak vysvětlila, proč mají děti po dvanáctém roce větší schopnosti například v učení se nových jazyků. Ještě před deseti lety se přitom mělo za to, že tyto změny probíhají již v těle matky nebo v prvních šesti letech života. Za rozhodující byla považována první tři léta. Již loni ale studie ukázaly opětovný nárůst šedé hmoty v předních lalocích mozku u mladistvých těsně před pubertou. Tyto oblasti rozhodují o citech a pocitech člověka, o plánovacích a organizačních schopnostech.

    Shrnuji tedy:

    Juliana? se vyhnula komentáři k základnímu tvrzení J.M. Howarda, že puberta může svým předčasným nástupem a intensitou významně omezit vývoj důležitých čelních laloků., což má značný vliv na pozdější chování daného individua, ač Howard tím možná vysvětluje i Julianino tvrzení, že vzrůstá ženská agresivita , která není testosteronem vysvětlitelná. Nebo jinak řečeno: kat píše, že studie ukázaly opětovný nárůst šedé hmoty v předních lalocích mozku u mladistvých těsně před pubertou. A co když ta puberta je předčasná a rychlá, dojde i tak k tomu nárůstu šedé hmoty, nebo ne, jak tvrdí Howard?

    Když jsem tedy navrhoval dočasně. blokovat fertilitu dívek populačně explodujících národů, nebylo by ještě lepší (aspoň theoreticky) blokovat pubertu u obou pohlaví, aby ty laloky dostaly čas, který potřebují? Možná, že by to umožnilo rozhodující obrat na příklad ve vztahu bílé rasy k Romům - cikánům. Podle pana Holomka, který je jedním z jejich význačných představitelů, žijí oni dnes a nelámou si hlavu s tím, co bude zítra (podobně jako řada národů či kmenů v Africe), což může vysvětlit jejich častou lehkomyslnost, dosti velkou lhostejnost ke vzdělání a také vysokou rozmnožovací schopnost. Samozřejmě by se o takové blokádě muselo uvažovat i u skupin bílé rasy, kde narůstá týž problém aspoň dle Howarda.

    Závěrem dvě poznámky:

    První je pro paní Julianu?. Podle ní zastupuji v diskusi biologický redukcionismus. Ale k tomu tvrzení neměla žádné oprávnění, já jsem jen referoval o tom redukcionistovi Howardovi, jak vloni z mého textu zřetelně vyplývalo.. Ale protože jsem člověk kulantní, poskytnu ji dodatečně důvody, aby mě do této kategorie mohla zařadit jako čestného hosta, nejsem totiž ani biolog, ani genetik.

    Pokud správně chápu pojem biologický redukcionista, a to není jisté, pak tento směr zasadil v poslední době v některých disciplinách konkurujícím směrům těžké údery. V psychiatrii ukázaly poměrně nedávno léky ovlivňující způsob, jakým tělo obhospodařuje serotonin, že jimi lze dosáhnout značně lepších výsledků než klasické methody zaměřené výhradně na  psychiku pacienta..

    Podobně tomu je i v sexuologii, kde se lékaři dlouho pokoušeli namluvit určité části impotentních mužů, že jejich problém je v psychice do té doby, než se ukázalo a dokázalo, že většině pacientů lze dobře pomoci ovlivněním některých enzymatických pochodů v těle. Tento vývoj bude podle mého názoru dále pokračovat ve všech lékařských disciplinách.

    Druhá poznámka je pro V. Pinkavu nebo i pro babičku jeho známého (BL 18.4.20000 ) a je o rasismu.. Počátkem sedmdesátých let jsem pravidelně poslouchával vysílání rozhlasové stanice France-Inter. Jednou tam rozmlouvali s nějakým černošským intelektuálem, snad spisovatelem přímo na místě v nějaké zemi frankofonní rovníkové Afriky. Na otázku, zda je také rasista odpověděl energicky: "Samozřejmě, všichni jsme rasisté!", čímž přesně vystihl situaci.

    Jak tak na to koukám, použil jsem politicky nekorektního výrazu "černošský" místo afro-americký, protože aspoň pro mne to nejsou synonyma.. Kdyby imigrant - Arab ze severní Afriky zazpíval v Americe politicky korektním osobám "a já nejsem žádnej černej, já jsem jen od slunce opálenej" , otevřel by jim nový pohled na svět.


    Dopis velvyslanci USA v Praze

    Protest proti kapitalismu a Spojeným státům

    Vratislav Kuchař

    Vážený pane velvyslanče USA,

    Nikdy jsem neměl, nemám a nebudu mít rád komunisty.

    Nikdy jsem neviděl, teď ale vidím, nemám a nebudu mít rád hamburgry, CocaColu, tisíce stupidních televizních seriálů, a jiné věci, kterými ucpáváte naši republiku stejně jako ostatní svět.

    Z psychického teroru reklam je mi na zvracení.

    Toto vše jsem omlouval tím, že demokracie je lepší než komunismus.

    Teď ale, po posledních zprávách o kubánském chlapci Eliánovi, si to už nemyslím.

    Sám jsem otec a vím velmi dobře, jak jsem trpěl, když soud přiřkl dceru matce a ona se s ní odstěhovala.

    Elian už matku nemá, otec ho chce zpátky a vaše soudy řeší otázku asylu pro chlapce, místo aby ho vrátily otci.

    Myslel jsem, že upírat rodiči právo na jeho dítě dokáží pouze fašisti, nebo komunisti, ale teď vidím, že to provádí i americká demokracie.

    Jste světová velmoc to jo, vojenská i hospodářská, ale rozhodně ne lidská.

    Kubánští emigranti na Floridě mají důvody i právo nenávidět režim na Kubě, ale potřebovali by, aby jim úřady odebrali děti, aby pocítili sami na sobě co svými demonstracemi způsobují druhému.

    Jo a soudcům toho odvolacího soudu, by se děti měli sebrat taky, aby se dokázali povznést nad politické tlaky floridských voličů.

    Je mi 45let, jsem řádný občan, pracuji a platím daně. Při neustálých miliardových rozkrádačkách v našem státě, skleníkovém efektu, většímu počtu aut než lidí a statisícům PET lahví a reklamních prospektů válících se všude, jsem ztratil víru v budoucnost a chuť se čehokoliv zúčastňovat.

    Vím že postupujícím žokům miliard nelze zabránit v postupu, a proto chodím do práce, abych nemusel krást, a domů kde čekám až to budu mít za sebou a doufám, že už se znovu nenarodím.

    Rozhodnutí amerického soudu ohledně chlapce Eliana a jeho otce mě ale probralo z letargie.

    Věřil jsem, že i když pitná voda bude jen v lahvích a za peníze, že i když dýchatelný vzduch bude jen z klimatizačních zařízení a za peníze, tak v demokracii se nemůže stát, aby stát bral rodiči právo na vlastní dítě.

    Léta jsem nenapsal tak dlouhý dopis. Jsem, zděšen, zhnusen, rozzloben.

    Oznamuji vám tímto že v září pojedu do Prahy, zúčastnit se demonstrací proti globalizaci. Budu přemlouvat všechny své známé, aby se zúčastnili také a zhotovím si transparent s protiamerickou tématikou.

    Jestli jste to někdo dočetl až sem, tak vám děkuji za pozornost, nebo za zvědavost.

    Kam to spějem ?

    Vratislav Kuchař

    Poznámka JČ: Pomiňme, že americké ministerstvo spravedlnosti mezitím podniklo rasantní akci, jejímž prostřednictvím Eliána odebralo jeho příbuzným. Avšak britský deník Independent k celé záležitosti uveřejnil v minulých dnech výmluvný kreslený komentář. V jedné části obrázku se může Amerika, Kuba a celý svět doslova zbláznit nad uměle vyvolanou aférou jednoho šestiletého chlapce. V druhé části obrázku umírají v navracejících se hladomorech v Africe tisíce malých dětí - za naprostého nezájmu světových sdělovacích prostředků, které se vzrušují nad Eliánem.

    A ještě dál k dopisu Vratislava Kuchaře: obávám se, že americký velvyslanec ani vláda Spojených států nemají naprosto co společného s primitivními reklamami v českých sdělovacích prostředcích či nekvalitními televizními pořady. To je věc nedokonalých zákonů a nedokonalé kontroly nad zákony čistě v České republice: stejně je to tak s rozkrádáním a "vládou žoků peněz". Z toho je těžko obviňovat americkou vládu. Upadnutí do pasivity, o němž mluví Vratislav Kuchař, je přesně opak toho, čeho je v České republice nyní zapotřebí, mají-li být všechny nedostatky, které se nelíbí panu Kuchařovi, napraveny. Těžko budou napraveny tím, bude-li pan Kuchař demonstrovat před americkým velvyslanectvím proti "globalizaci". Neboť vězte, to, co existuje v České republice, má dost daleko k typickému západnímu právnímu státu: k jeho vzniku je však potřeba českého úsilí aktivity českých občanů a zlepšování české státní správy.

    Demonstrovat proti globalizaci je asi jako demonstrovat proti gramotnosti.

    Svět se technologicky vyvíjí určitým způsobem: existují-li nyní počítačové sítě, které transformují a sjednocují světovou ekonomiku, těžko dojde k jejich zrušení, bude-li pan Kuchař demonstrovat před americkým velvyslanectvím, stejně jako by asi těžko dosáhl např. zrušení písma. Spíš by bylo rozumnější se nových globalizačních vynálezů pokusit co nejefektivněji využít sám pro sebe, než to učiní jiní a naše příležitosti nám tím odeberou a učiní si z nás tak své sluhy.


    Týden ve světě

    Microsoft a David Irving: Soudní prohry v USA a v Británii

    Jan Čulík

    Tento pravidelný sloupek vyšel v Literárních novinách č. 17/2000 dne 19. dubna 2000. Níže v těchto BL s ním polemizuje Michal Markoš.

    Britský historik popírající holocaust dramaticky prohrál soudní při. Několik týdnů trvající a sdělovacími prostředky intenzivně sledovaný soudní proces, v němž žaloval David Irving, britský historik zabývající se druhou světovou válkou, americkou univerzitní profesorku Deborah Lipstadtovou a nakladatelství Penguin Books za pomluvu, skončil Irvingovou naprostou prohrou. Irving Lipstadtovou žaloval za to, že ve své knize z roku 1994, nazvané Denying the Holocaust: the Growing Assault on Truth and Memory (Popírání holocaustu: rostoucí útoky na pravdu a paměť) Irvinga označila za osobu, která popírá hitlerovské vraždění za druhé světové války. Soudce britského Nejvyššího soudu však vydal verdikt, že Irving "aktivně popírá holocaust, že je to antisemita a rasista a že se spolčuje s pravicovými extremisty, kteří podporují neonacismus". Dvaašedesátiletý Irving, autor knihy Hitler´s War (Hitlerova válka), nyní čelí bankrotu, neboť musí zaplatit soudní výlohy ve výši 2 milionů liber (cca 110 milionů Kč). Irving se hájil, že netrvdil, že k holocaustu nedošlo, ale zpochybňoval počet usmrcených židů za druhé světové války a popíral, že by docházelo v nacistických koncentračních táborech k systematickém<>u vyhlazování židů v plynových komorách. Soudní prohra pro Irvinga také znamená jeho naprostou profesionální diskreditaci. Irving je už několikerou veřejně známou osobou v Británii, která se pokusila prostřednictvím přísných britských zákonů o pomluvě hájit svou pověst, ale dramatickým způsobem u soudu prohrála. O totéž se nedávno pokusili konzervativní politikové Neil Hamilton a Jonathan Aitken, obvinění sdělovacími prostředky z korupce, a soudní prohra znamenala i v jejich případě naprostou profesionální diskreditaci i existenční krach. Zdá se tedy, že je tlak určitých základních etických norem v Británii relativně silný a je nemoudré se je soudně pokoušet manipulovat ve svůj prospěch. Zajímavé však je, že by bývaly kontroverzní Irvingovy názory, široce publikované v jeho "historických" knihách, i nadále v anglosaském prostředí soudnictvím tolerovány a nestíhány, kdyby on sám pošetile nezahájil soudní proces proti americké akademičce, která ho kritizovala.

    Má soudní prohra firmy Microsoft širší význam? I ve světě, jemuž dominuje ekonomika a tržní síly, na politice a na zákonnosti stále ještě záleží, argumentoval list Guardian na základě amerického rozsudku, že počítačový gigant Microsoft porušoval americké protimonopolní zákony a bude muset být zřejmě rozčleněn na menší, konkurenční podniky. V nejkapitalističtějším státě na světě vystřelil podle Guardianu na Microsoft, na toto podnikatelské monstrum, šíp soudce, jmenovaný do funkce nejkonzervativnějším prezidentem, co paměť sahá. Soudce Thomas Penfield Jackson, jmenovaný k americkému okresnímu soudu Ronaldem Reaganem, označil jednu z největších globálních firem za podnikatelského porušovatele zákonů, za násilníka, který zneužíval své monopolní moci a potlačoval inovace a tvůrčí schopnosti v průmyslovém odvětví, které tyto vlastnosti potřebuje, má-li přežít. Nebyla to slova nějakého ekologického válečníka, který vyhrožuje světovým podnikatelům na ulicích Seattle: byl to umírněný verdikt amerického soudce, uplatňujícího americké právo. Soudce Jackson vytvořil hranici, kterou podnikatelská moc nesmí překročit. Je to akce nejen proti nezřízené chtivosti po penězích, ale také je to akce proti dvojí nemoci naší globalizované éry - proti fatalismu a proti pasivitě. Soudce potvrdil svým verdiktem moc zákazníků a občanů. Za pomoci amerického práva dokázal, že kapitalismus nemusí zdivočet. Realizoval americké protimonopolní zákony. Jsou to tytéž zákony, které v roce 1911 pohlédly na firmu Standard Oil Johna D. Rockefellera - která tou dobou ovládla 90 procent amerického olejářského průmyslu - a nařídily, aby byla firma rozčleněna na menší celky. V roce 1984 se stalo terčem amerických protimonopolních zákonů to, že telekomunikační firma AT&T začala dominovat telefonnímu trhu. "Začínáte být trochu příliš velcí," řekl zákon. "Je načase vás rozčlenit na menší kousky." I v Británii nyní dostal vládní Office of Fair Trading (Úřad pro spravedlivé obchodování) silnější protimonopolní pravomoci. Ministr financí Gordon Brown pohrozil, že omezí monopol firmy British Telecom na místní hovory - ne z nějaké levicové zlé vůle, ale proto, aby Británie zůstala dynamickou zemí rozvoje kapitalismu, která si zachová konkurenceschopnost.. Obří podnik British Telecom nyní oznámil, že se zřejmě sám rozčlení na několik samostatných, vzájemně si konkurujících firem.

    Hrozí likvidace volného přístupu ke zdravotnictví pro všechny? V rámci probíhající revoluce v medicíně plánují globální farmaceutické společnosti uvést na trh léky, které nebudou k dispozici těm pacientům, u nichž se geneticky zjistí, že jim ten lék nepomůže. Má to obrovské etické a finanční důsledky. Firma Glaxo-Wellcome plánuje do dvou let prodávat celosvětově svůj lék Ziagen proti HIV, spolu s nímž se budou dodávat malé "čipy DNA". Na ty se kápne kapka pacientovy krve a čip předem oznámí, zda pacientům genetický kód je takový, že u něho bude lék zabírat nebo ne. Tento nový druh lékařství, založeného na genetice, prý radikálně sníží náklady na zdravotnictví.


    Microsoft udělal pro lidi mnoho dobrého - jsem proti jeho rozčleňování

    Michal Markoš

    Vážený pane Čulíku,

    přečetl jsem si v LtN číslo 17 vaše shrnutí Týden ve světě a dost mě překvapilo, s jakou suverénností a jak naprosto zcestně komentujete výsledek soudního řízení proti společnosti Microsoft. Aniž bych to mínil jako osobní invektivu, doporučil bych Vám hlubší studium ekonomie, které by vám umožnilo se v této věci více orientovat a nezakládat svá tvrzení na předpokladech pocházejících z orální historie levicových intelektuálů. Dovolte mi upozornit Vás na několik bodů, v nichž jste chyboval:

    1. Pojetí světa

    Nevím, zda právě v tomto bodě zaznamenám úspěch, ale Vaše pojetí světa jako jakéhosi boje humanismu (zastoupeného levicovými intelektuály a státní mocí) s bezskurpulozními kapitalisty snažících se všechny ostatní vyždímat (např. Microsoft a další globální tyrané), je poněkud pomýlené. Daleko spíše se jedná o nekončící souboj mezi silami svobody, osobní zodpovědnosti a racionalismu, a sil kolektivistických, vyvlastňujících, diktujících a donucujících -- byť v údajném vyšším zájmu velmi lákavě formulovaných idejí.

    Druhá skupina -- k níž lze počítat značnou část autorů LtN -- zaznamenala v minulém století celou řadu "úspěchů" -- od Velkého skoku vpřed přes New Deal, Great Society až po "antimonopolní" zákonodárství. Všechny tyto projekty byly omezením lidské svobody, které měly nemalý negativní dopad na svobodu a blahobyt lidí, jichž se týkaly.

    Všechny tyto projekty spojuje také jejich absolutní ekonomická nevědeckost a nesmyslnost: marxistická ekonomie založená na ideologii spíše než vědě, spadla jako domeček z karet, stejně jako keynesiánské inflacionistické a etatistické cesty k blahobytu. Praxe ukázala, že ani jedno ani druhé zkrátka nefunguje a tato empirická a drahá zkušenost přivedla pozornost ke faktu, že nikdo neumí vědecky dokázat, že kolektivistické metody blahobyt obyvatelstva nějak zvýšily -- opak lze dokázat snadno.

    2. Dokonalá konkurence, monopoly a dominantní postavení -- ekonomický pohled

    Zde je třeba si především uvědomit, že tzv. dokonalá konkurence je modelem ekonomické teorie, nikdy reálně neexistujícím (podobně jako např. fyzika kalkuluje s dokonalým vodičem nebo 100% čistou látkou), používaným pouze pro účely ekonomického modelování. Realita je poněkud odlišná a chceme-li ji abstrahovat, musíme použít jiných, adekvátnějších modelů, které zohledňují např. nedokonalé informace a další reálně existující parametry. Snaha stavět na modelu dokonalé konkurence ideální nový svět (déja vu) a snažit se do něj znásilnit současnost nevede ve svém důsledku k ničemu jinému, než k růstu nákladů všech firem, jichž se týká -- s dopadem na kvalitu a různorodost produkce a její cenu.

    V otázce monopolu je zase třeba říci, že monopol (tedy jediný prodávající jediné komunity) téměř nikdy existovat nemůže, s dvěma výjimkami: První z nich je vzácný případ výhradního vlastnictví ložiska nerostu, který nikde jinde nelze nalézt, případně patent na technologii, kterou nikdo jiný nedisponuje a neexistuje k ní žádná náhrada. Druhým, na každém kroku přítomným případem monopolu je spřažení podnikatelů se státem do monopolní struktury v jakémsi obskurním "veřejném zájmu" (sem patří příklad AT&T, které jste naprosto nevhodně srovnal s Microsoftem, jenž své postavení získal bez toho, aby státní úředníci zakazovali používání produktů konkurence jako v případě AT&T). Na případ státem podporovaných monopolů se útočí z pozic levicových intelektuálů velmi zřídka, přestože důsledky takových politik vytrvale devastují celou řadu odvětví -- telekomunikace, zdravotnictví, školství, penzijní zabezpečení?

    Microsoft tedy v žádném případně není monopolem, má pouze dominantní postavení na trhu -- což to mu umožňuje vyšší míru kontroly nad cenou své produkce. Na tom však není nic špatného, Microsoft disponuje nepřeberným množstvím konkurentů, ze kterých si lze zvolit a kteří mají šanci nabídnout lepší produkty. Klíčový moment spočívá však v tom, že Microsoft je úspěšný na základě dobrovolné volby spotřebitelů, kterým produkty Microsoftu vyhovují; postavení Microsoftu je zasloužený výsledek jeho úsilí a v závislosti na chování konkurence se jeho postavení může rapidně změnit.

    Nevím, jaký vy konkrétně máte vztah k vlastnickým právům, ale mně připadá naprosto nemorální a zločinné nutit někoho prodávat své produkty za nižší cenu, než sám chce, či jej jinak popotahovat za úspěch dosažený ve svobodné soutěži. Aplikováním této absurdní logiky bychom mohli přehlédnout jakékoliv úsilí vedoucí k úspěchu a třeba rozvlekle soudit Josefa Suka nebo Pink Floyd za to, že žádají za vstupenky na své koncerty tak nehorázné peníze, a nutit je k tomu, aby pracovali za cenu, která mně nebo vám subjektivně přijde --spravedlivější -- Pink Floyd bychom pro jistotu mohli také donutit, aby se rozdělil na několik konkurujících si hudebníků, hned by bylo na světě lépe a radostněji!

    3. Mýtus Standard Oil

    Standard Oil je notoricky známý ideogram: zloduch Rockefeller údajně vytvořil monopol poškozující tisíce spotřebitelů diktováním cen, naštěstí uznalá americká vláda přijala Shrermanův zákon a učinila tomu přítrž. Pravda je opět někde úplně jinde a Standard Oil slouží spíše jako čítankový příklad prosazení zvláštních (a celospolečensky škodlivých) zájmů do legislativního procesu, kdy méně úspěšní konkurenti Standard Oil, neschopni konkurovat lepším produktem či cenou, prosadili zákony, jež měly nebezpečného konkurenta zničit.

    Podstatné rysy celého případu, jako například úspěšnost společnosti Standard Oil v inovativnosti a zvyšování efektivity, které vedly k dramatickým poklesům nákladů a tedy i ceny surové ropy (cena překračující 30 centů za galon v roce 1869 poklesla na 10 centů roku 1874, a na 5,9 centů roku 1897), jakožto i přibližně 150 dalších firem, jež Standard Oil konkurovaly, jsou velkoryse přehlíženy, neboť se do mýtu nehodí.

    Případ Microsoftu je totéž v bledě modrém -- podíváte-li se na vývoj cen softwarových produktů po nástupu Microsoftu, jasně uvidíte silně sestupný trend, jenž učinil software daleko dostupnějším většímu počtu lidí. Daleko špinavější než praktiky Microsoftu je proto snaha konkurentů zneužít státní moc operující na zastaralých a teoreticky překonaných zákonech, jejichž původ nebyl zdaleka tak ušlechtilý, jak se snaží vypadat.

    Tolik tedy základní uvedení do ekonomické dimenze problému. Prosím Vás, abyste o celé věci ještě jednou popřemýšlel a nesklouzával tak snadno k ekvivalenci práva a legislativy a především abyste se pokusil vymanit ze zaběhlých levicových myšlenkových schémat a snažil se vytvořit si na problémy vlastní názor. Iracionalita a povrchnost jsou totiž daleko větší nemoci než Vámi uváděný fatalismus a pasivita.

    S přáním mnoha úspěchů v tomto nelehkém úkolu Vás zdraví

    Michal Markoš

    Poznámka JČ: Rád bych upozornil pana Michala Markoše, pokud si zakládá na věcnosti, racionalitě a vědeckosti svých argumentů, že všechno to, za co kritizuje ve výše uvedeném sloupku "moje" názory, je citace komentáře z deníku Guardian. - Rád bych také k tomu dodal, že jsem nenašel - možná jsem nehledal dostatečně intenzivně - ani v žádném anglosaském pravicovém listě jediný komentář, který by hájil zachování dominantního postavení Microsoftu a byl proti jeho rozčlenění. Dokonce pravicové Timesy v Británii velmi kvitovaly rozhodnutí amerického soudu - pravicového okresního soudce, jmenovaného Ronaldem Reaganem! těžko tedy levicového intelektuála - i když, musím dodat, Timesy si přihřály vlastní polívčičku (jejich majitelem je Rupert Murdoch, majítel Sky TV, přímého konkurenta BBC) a požadovaly obdobné rozčlenění této britské veřejnoprávní instituce. - Mám určité praktické zkušenosti z britského kapitálového trhu, daleko méně pevně a přísně regulovaného, než je trh americký, a mohu pana Markoše ubezpečit, že dosti podstatná míra státní regulace, zejména ve prospěch existence plurality na trhu, je zcela běžnou podmínkou, stejně tak jako neexistuje na kapitálovém trhu "volné podnikání" třeba s výlučnými informacemi, naopak se něco takového trestá vězením až na dobu sedmi let. Těžko tedy běžná "kapitalistická" regulační opatření (podílel jste se, pane Markoši, někdy na umístění firmy na londýnské burze a byl jste svědkem, jaké veškeré regulační opatření musíte podstoupit? Já ano) bagatelizovat jako předsudky "levicových šílenců".

    Je také poněkud nepřesné srovnávat běžná dnešní státní regulační opatření podnikatelské sféry, k nimž patří i přísné protimonopolní zákony v USA, s marxismem, který se podle pana Markoše "dávno zcela rozložil". Mimochodem tomu tak úplně není. Jistě, hlavní marxistické "ekonomické" teorie, které byly lidem vnucovány v zjednodušené formě na povinných školeních za komunismu, jsou i nadále považovány hospodářskými odborníky za blábol. Jenže pečliví studenti Marxových děl v nich nalézajjí celou řadu nenápadných vedlejších postřehů a i v dnešní době poukazují na to, že jsou to postřehy velmi platné, velmi bystr mnohdy prý až geniální. Před nedávnem se vyjádřil jeden ekonomický odborník z amerického Wall Streetu, že pokud si někdo dá práci vybere z Marxova díla všechny tyto drobné perly, je v tom pro něho prý bezpochyby skryta Nobelova cena. Viz tento článek, původně zveřejněný v časopise New Yorker.

    Co například si počít s onou nenáviděnou (protože nám na marxistických školeních vnucovanou) ale pravdivou - Marxovou poučkou, že primární je ve společnosti hospodářství. Dokonce se to dostalo i v moderním hesle do americké prezidentské kampaně - "It´s the economy, stupid!" - "V první řadě jde o hospodářství, blbečku!"


    Pohled Ivana Hoffmana na Václava Klause je nespravedlivý

    Václav Klaus je kvalitní a inteligentní politik

    Luboš Motl

    Nemohu říci, že s panem Hoffmanem nesouhlasím vůbec, nemohu však také skrýt, že se mně jeho analýza Klausových postojů k probíhajícím soudním sporům jeví značně povrchní.

    Souhlasím s tím, že by soudní spory měly probíhat nestranně, nezávisle na tom, zda je obžalovaný pekař, funkcionář v politické straně, učitelka, popelář nebo vysoce postavený politik. Za nepříjemnost považuji i to, když politik zasadí soudní proces do politického kontextu nebo když dá jeho případnému výsledku politickou interpretaci, jak to udělal Klaus.

    Je mně líto, že k tomu muselo dojít, z druhé strany Klausovy obavy sdílím. Snad si alespoň já mohu svůj názor dovolit vyjádřit, aniž by to mohlo být označeno za selhání politika. Nevím, zda to ostatní čtenáři již zapomněli, ale ČSSD - dnešní vládní strana - vyhrála poslední volby z velké části zásluhou projektu Čisté ruce, akce, jejímž výsledkem bylo, že mnoho lidí přesvědčila, že je celá Česká republika zasažena zločinem, že celé naše hospodářství ovládají tuneláři, zloději a mafiáni a že právě ČSSD dokáže mávnutím kouzelného proutku všechno vyřešit, díky čemuž se najednou budeme mít mnohem lépe. Nemusíme se zbavit vlastní lenosti a nešikovnosti, stačí jen pozavírat tuneláře.

    V období dvou let vláda ČSSD leccos pochopila a snad téměř všichni zodpovědní dnes vidí, že akce Čisté ruce nepřinesla výsledky v podstatě žádné - snad s výjimkou Ivo Svobody, ministra za ČSSD, který pravděpodobně vytuneloval firmu na kočárky. Lidé z ČSSD se leccos naučili (moc kultivuje) a někteří odvedli i dobrou práci a stali se z nich politici, kteří již dnes chápou většinu argumentů, které slýchali od pravicových ministrů v dobách, kdy oni sami byli pouze členy agresivní levicové opoziční strany. Někteří snad dělají práci i lépe než jejich předchůdci a růžová barva ČSSD osvěžila některá mnohdy až příliš nehybná modravá zakoutí na naší politické scéně a ve výjimečných případech jim dodala nové myšlenky, přístupy a ideály. Vládě ČSSD se také občas daří lépe po stránkách, v nichž bychom očekávali větší sílu u pravicových stran, ačkoliv se lze ptát, zda tyto ukazatele až tolik souvisí s úmysly a umem socialistických ministrů.

    Sociální demokracii klesly od voleb preference na polovinu a poznatek, že kouzelné proutky opravdu neexistují (poznatek pro mnoho Čechů zcela nový), se na poklesu jistě valnou měrou podílí. Jsem přesvědčen, že existuje dlouhá řada politiků z ČSSD, ale také obyčejných lidí, kteří si doslova přejí, aby se nakonec ukázalo, že akce Čisté ruce byla více než populistickým sloganem, který zajistil ČSSD laciné hlasy voličů.

    Potřebují to pro svou víru, potřebují to pro to, aby svým známým mohli říci "Vidíš, měl jsem pravdu, republika byla rozkradena". Mnozí lidé si nesporně přejí, aby byl někdo odsouzen za způsob, jakým se ODS nechala sponzorovat, aniž by o skutečnostech financování ODS a úmyslech jejích představitelů a úředníků příliš věděli.

    Věřím, že do této kategorie soudci v kauze Nováka nespadají, každopádně si i tito lidé uvědomují, za jaký konečný výrok sklidí větší potlesk a za jaký kritiku. Já se také obávám toho, že by mnozí v tomto případě mohli mít tendenci přiklonit se na stranu proti Liboru Novákovi v zájmu světlých zítřků - tedy v zájmu toho, aby se akce Čisté ruce rozjela. Také se bojím toho, že by mohl být Libor Novák odsouzen za věc, za níž by někdo jiný odsouzen nebyl, prostě proto, že reprezentuje stranu, která pije tolika lidem krev.

    Zároveň si uvědomuji, že v ideálním případě soudy pracují nezávisle a že se emocemi lidu, ale ani názory, které vyjádří Klaus nebo Motl, nenechají ovlivnit - a v úplně optimálním případě jsou názory "lidu" samotného tak propracované, že lidé mohou klidně i rozhodovat místo soudce (kamarádka tu zrovna byla vylosována do sboru soudců z lidu, kteří v USA mají často i pravomoc rozhodovat o výsledku procesu). Připouštím, že si myslím, že tak tomu není v případě dnešní ČR a že by národ potřeboval jisté berličky, aby nerozhodl o mnohých otázkách zcela špatně (v případě, že bychom zavedli přímou demokracii), zároveň ale chci akcentovat, že funkčnosti naší zastupitelské demokracie bychom věřit měli.

    Názoru, že v tomto případě politický charakter procesu hrozí, se tedy jen tak lehce nezbavím, zvláště když na Britských listech ještě vidím článek pana profesora Kutílka, který vyhlásil telefonickou protestní akci proti vysílání TV NOVA za to, že jeden den o tomto "velmi důležitém tématu" (chápejte další den soudu s Liborem Novákem, v němž šlo o to, zda paní Mlejnková platila bankovkami nebo mincemi) nereferovala. Opravdu nic nesleduji tím, že tento názor zveřejňuji. Jen se trochu bojím, toť vše.

    Pan Hoffman pak vnucuje čtenářům názor, že profesor Klaus neví, že soudy mají rozhodovat o obžalovaném na základě zákonů, které porušil. Nevěřím tomu, že sám pan Hoffman věří, že je to s panem Klausem tak špatné jen proto, že studoval školu ekonomickou a nikoliv právní (jak Hoffman podotkl), a tudíž považuji tento Hoffmanův komentář za bonmot toho druhu, kterým tisíce návštěvníků hostinců IV. kategorie dokazují, že jsou vzdělanější a čestnější než Václav Klaus. Hoffmanova formulace se mezi řádky snaží čtenáře přesvědčit, že obava z politických procesů je lichá podle definice a vždycky. V padesátých letech tomu ale bylo jinak. Liborovi Novákovi nehrozí poprava, ale dvanáct let ve vězení asi také není nic příjemného (zkuste si to), a ačkoliv dnes žijeme v demokracii, kde mně za tento článek nehrozí exekuce, ale jen desítky jemně řečeno "nesouhlasných" mailů, jistá obava je podle mého názoru na místě.

    Zmínku o Vladimíru Mečiarovi chápu tak, že pan Hoffman považuje způsob Mečiarova uvěznění za správný. Tento názor mu samozřejmě nechci brát, ale nesdílím ho. Mně připadá akt vyhození dveří domu lídra opozice a bývalého premiéra do povětří scénu z amerických akčních filmů, nehodnou kulturní země ve středu Evropy na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jsem ten poslední, který by chtěl nějak pomáhat panu Mečiarovi, ale ani v tomhle případě si neodpustím komentář, že důvody jeho předvedení tímto způsobem jsou z velké části politické. Tento výrazný politik měl jistě podle většiny z nás k ideálu dokonalého politika demokratické země daleko, ale nyní čelí obvinění z toho, že vyplatil asi 10 miliónů korun prémií svým ministrům nezákonně.

    Rovnost lidí před zákonem je důležitá věc, ale musí existovat jistý cit pro hranici mezi obviněními, která lze označit za drby, mezi obviněními, která je třeba vážně zkoumat a mezi obviněními, která je třeba zkoumat i za cenu vyhození dveří v domě podezřelého do povětří. Jestliže bývalý demokraticky zvolený premiér říká, že prémie vyplatil podle zákona o volných deseti miliónech korun a že totéž činí i jeho následníci, já osobně hádám, že to může být pravda. Jakkoliv si myslím, že by k soudu přijít měl, užití výbušniny prostě nepovažuji za správné.

    Ještě chci říci něco obecnějšího o vztahu k politikům obecně. Desítky let volily milióny Čechů a Slováků téměř jednomyslně komunistické lumpy a hlupáky do čelných funkcí. Nastala demokracie a většina si myslí, jak velcí hrdinové jsou, když si dovolí na nynější politiky nadávat, z čehož vyvěrá špatná nálada v celé společnosti, a jak tímto nadáváním pomáhají demokracii. Mám za to, že špatná nálada bude spolu se všemi svými negativními důsledky trvat, dokud bude většina lidí stejně jako dnes přesvědčena, že je zcela v pořádku, když se leckterý tajtrdlík povyšuje nad předsedu parlamentu nebo vlády. Zmíněným dvěma politikům lze jistě leccos vytknout, ale jsou to lidé, kteří prokázali politický um a byli demokraticky zvoleni do svých funkcí. Pokud jsou tímto způsobem vybraní politici hloupí nebo nemorální, potom - pokud alespoň trochu věřím, že demokracie funguje - jsme národem pitomců a zvrhlíků. Já si to ale nemyslím; jsme národem v podstatě podobným jiným národům a Klaus a Zeman jsou významné osobnosti, analogické těm, které vládnou jinde. Český národ není národ (jen) tupců, je mu jen o něco více vlastní nespokojenost a sebepodceňování.

    Řekl jsem, že konečné rozhodnutí soudu nesmí záviset na tom, jakou funkci obžalovaný zastává, z druhé strany se mně zdá evidentní, že lidé, kteří jsou více vidět, jsou častěji terčem kritiky, drbů a obvinění; do zadku malého prince Charlese si chtěl kopnout snad opravdu každý. Z tohoto důvodu - a říkám to na rovinu - jsem přesvědčen, že k započetí vyšetřování politika by mělo být třeba více nepřímých důkazů, než je tomu u lidí, u nichž se přece jen stejná úroveň etiky nemusí očekávat; tohle souvisí s tím, že bych měl očekávat, že k politikovi lze mít jistou důvěru. Politik má nakonec stejně občas nástroje, jak si pomoci, a přirozená míra ochrany jeho osobnosti by měla zaručovat, že se k žádné dodatečné nemorální ochraně nemusí uchylovat. Opačná situace ukazuje, že demokracie nefunguje dobře - a to je vždycky chybou lidí, nikoliv jen politiků.

    V USA je třeba situace od ČR velmi odlišná. Kandidáti na prezidenta - a v mnohém se velmi liší - jsou vnímáni pozitivně asi 85 procenty občanů USA (podobné procento, jaké v ČR vnímá nejvyšší politiky negativně). Lidé v těchto vysokých funkcích jsou obecně považováni za ty nejlepší, John McCain byl možná největší mravní autoritou ve společenském životě USA. Myslím si, že třeba takový Václav Klaus není o nic horším politikem než George W.Bush a že si český národ onu blbou náladu pěstuje sám (za pomoci Čechobijců jako Jan Čulík, kteří přikládají polínka z Glasgow i odjinud). Možná úmyslně, možná fakt jen kvůli své hlouposti. Český národ by se ale rozhodně měl zbavit mýtu, že nadávání, rozladěnost a kritizování je nejdůležitější (či dokonce jedinou) složkou tvořivosti, racionality nebo demokracie. Nadáváním samotným ještě nikdo nic nevytvořil.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|