Kdo by měl sedět v Radě ČT?
Pozn.: Tohle povídání jsem psal o víkendu neznaje ani článek Jana
Čulíka, ani četné komentáře a názory pondělních novin. Pokud budu
kritizován za to, že preferuji odbornost před morálním profilem, pak bych
byl rád, kdyby nebyly přehlédnuty řádky, ve kterých osobnostní integritu
kladu na první místo jako základní a nezbytný předpoklad členství v Radě.
Tu úvahu jsem napsal spíše jako zamyšlení nad tím, jaký obsah by mohla či
měla míst slova "rozuměti médiím".
Odpověď na otázku uvedenou v titulku mne napadla, když jsem sledoval
sobotní kázání nováckého ředitele. (Ano, jsem profesně deformován, surfuji
s dálkovým ovládačem po televizních programech a dívám se i na formáty,
které mne osobně nezajímají. Na tohle Volejte řediteli jsem si však počkal,
chtěl jsem vědět, jak se Železný vyrovná s faktem, že Lauderovci zastrašili
soudem švédskou společnost MTG, která teď váhá, zdali ta práva na hokej
skutečně TV Nova prodá.)
A právě v okamžiku, kdy Železný mluvil o svých koláčích sledovanosti, mi
bleskla hlavou odpověď, kterou jsem měl dát, když se mne nedávno pan Šídlo
z Respektu ptal na to, jací lidé by měli být nominování do Rady ČT.
Já jsem mu tenkrát řekl, že by to měli být lidé s osobnostní integritou,
tedy lidé nezkorumpovaní ani byznysem ani politikou, kteří médiím a
televizi aspoň trochu rozumějí. Na dodatečnou otázku, co to znamená
"rozumět médiím a televizi", jsem stručnou odpověď zůstal dlužen.
Pak jsem si minulý týden 30.3. v MF DNES přečetl, že "V radě by měli
zasednout lidé, kteří rozumějí médiím. Z tohoto pohledu tam pan Herold
patří" (prohlásila poslankyně ODS Kateřina Dostálová), a znovu jsem
zauvažoval nad tím, jak se pozná, kdo médiím rozumí a kdo nerozumí, a zda
fakt, že někdo někdy v médiích pracoval (Karel Kříž) nebo navíc vykonával
funkci tiskového mluvčího ODS (Lukáš Herold), zda takováto praxe z člověka
učiní odborníka na mediální politiku. A pokud takovým odborníkem není, jak
mu to dokázat.
A byly to právě koláče sledovanosti Vladimíra Železného, které mi vnukly
nápad.
Já bych totiž každému z kandidátů Rady ČT položil několik kontrolních
otázek, z nichž jedna by například zněla: jaký je rozdíl mezi rating, share
a reach. (Odpověď lze získat na http://www.ato.cz.)
Proč by to měli vědět? Protože to jsou tři způsoby, jak vyjádřit
sledovanost televizní stanice nebo jednotlivého programu, a vysílatelé
(týká se to všech) s nimi manipulují vždy tak, aby ohlas svých pořadů
představili v tom nejpříznivějším světle.
A kdo tyhle věci pořádně nezná, kdo není schopen nahlédnout předkládaná
data v reálných proporcích, ten je na nejlepší cestě být zmanipulován
efektními grafy vytrženými ze souvislostí a stát se pouhým nástrojem v
rukou nejrůznějších manipulátorů.
Ono je toho víc, co by měl takový člen Rady ČT znát. Například by měl
být schopen odhalit, že analýza zpravodajství, kterou nedávno veřejnosti
představila agentura InnoVatio, je zdeformovaná účelovým výběrem kritérií a
dat, a že titulek materiálu Lidových novin "Zpravodajství všech televizí
vévodí kriminalita" (8.3.2000) je zavádějící.
Protože InnoVatio zřejmě chtělo dokázat svoji apriorní tezi, podle níž
prý není příliš velký rozdíl mezi veřejnoprávním a komerčním
zpravodajstvím, nejen upravilo měřítka grafů ČT1 a TV NOVA takovým
způsobem, aby ty grafy byly podobné, i když výskyt tématu kriminalita byl
na ČT méně než poloviční ve srovnání s TV NOVA, ale kromě toho nebyl uveden
fakt, že téma kriminalita je v metodice kódování zpráv agenturou InnoVatio
sdružené s tématem "kriminalita, bezpečnost" a jsou do něho nasypány
nejrůznější zprávy, třeba i o poměrech v BIS nebo na ministerstvu vnitra,
tedy nejen krádeže a vraždy.
To všechno by si měl takový člen Rady ČT zjistit a ověřit dříve než
začne vydávat nějaká prohlášení nebo zaujímat zásadová stanoviska. A třeba
by přišel i na to, že ve svém záměru postavit kriminalitu do popředí
zpravodajství ČT InnoVatio z uváděné statistiky zcela svévolně vypustilo
jednu kategorii, která by se jinak umístila na prvním místě, a to
"zahraničí bez vztahu k ČR".
Kdybych měl tedy stručně vyjádřit, jaké kvality by radní ČT měl mít,
řekl bych to takto: člen Rady ČT by měl znát věci spojené s televizí
natolik, aby ho nikdo nemohl opít rohlíkem.
Přál bych si, aby každý nový člen rady, když dostane další výroční
zprávu, v níž ČT znovu hrdě oznámí, jak zvýšila své výkony a celkovou
vysílací plochu při průběžném snižování stavu pracovníků, aby takový radní
byl schopen se v těch číslech rozebrat.
Pokud by to dokázal, mohl by například zjistit, že s tím růstem výkonů
to není vůbec slavné. Naopak, stále více se reprízuje, reprízovost v roce
1999 poskočila z 52 na 57 procent a to ještě těch 57 procent je třeba brát
s rezervou. Proč? Protože do premiér si ČT odjakživa (tedy i za Mathého)
započítávala noční vysílání teletextu, přebírání Euronews a slovenského
zpravodajství. Dnes už se sice otevřený teletext v noci nevysílá, ale zase
tu ráno zdarma panoramují kamery po horách. A kdybychom tyto beznákladové
"premiéry" schované spolu s programovými upoutávkami do kategorie "pořady
informativní" z premiér odečetli, došli bychom k alarmujícímu údaji 64
procent vysílaných repríz.
Ono to ani s tím snižováním pracovníků není tak jednoznačné. Samozřejmě,
"outsourcing" je dobrá věc, pokud ovšem je schopen snížit výrobní náklady.
Ale co když "outsourcing" se provádí tak, že v rámci politiky snižování
stavu pracovních sil někteří lidé (a také jejich činnosti) z organizace
odejdou a organizace pak jejich služby musí platit dráže, než kdyby je
dotyční pracovníci prováděli v úvazku. Neříkám, že právě tohle je případ
ČT, ale co kdyby náhodou?
Vždyť ten radní je tam dosazen hlavně proto, aby dohlížel na to, jak se
hospodaří s veřejnými penězi získanými z koncesionářského poplatku a ne aby
dělal cenzora pořadů.
V této souvislosti mne pak napadá ještě jedno kritérium: měl by to být
člověk, který je schopen nadhledu a určitého zobecnění, člověk, kterého
nerozčílí jednotlivý pořad vymykající se jeho vkusu či názorové orientaci
natolik, aby z toho udělal casus belli proti celé ČT (jako odstrašující
příklad takového postoje lze uvést vystoupení sociálně demokratického
poslance Vojtěcha Vymětala v rozpravě, která 10.3. vedla k odvolání celé
rady ČT - viz zde)
.
Tedy měl by to být člověk tolerantní, který umí pochopit jednotlivá
selhání, ale být i zásadový, pokud zjistí, že ta selhání jsou součástí
trvalých a záměrných trendů, člověk, který je schopen akceptovat názorovou
pluralitu, abstrahovat od svého osobního zájmu a pokoušet se hájit zájem
veřejný.
Nicméně všechny tyhle vlastnosti mu - podle mého názoru - nebudou k
ničemu, jestliže se nebude umět rozebrat v informacích, které k němu budou
proudit z nejrůznějších stran s jediným záměrem - ovlivnit ho tak, aby
zájmy lobbistických skupin, které mu ty informace dodávají, pokládal za
zájem veřejný.
A právě z tohoto důvodu bych alespoň nějakou tu televizní kvalifikaci od
něj vyžadoval. Pro začátek by mi stačilo, kdyby se naučil rozlišovat, co je
to rating, share a reach, aby mohl oponovat účelově sestaveným koláčům
sledovanosti.
P.S. Jestlipak víte, proč mezi nejsledovanějšími pořady ČT jsou
pravidelně nedělní Události (např. minulý týden na čtvrtém místě, 18,2%
rating, 41% share)? Že by v neděli ty zprávy byly lepší než ve všední den?
Nikoliv. Za to může statistika a její průměry. Ty nedělní Události se
dostávají tak vysoko do top ten jenom proto, že jsou kratší,
dvacetiminutové, a končí 19.35. V 19.30 lidé obvykle masově přepínají na
Novu, a ten odchod sráží průměrnou hodnotu sledovanosti Událostí. Pokud ta
konkurence trvá jen pět minut, pokles je nižší než v případech, kdy
Události jsou 25-30timinutové a v té druhé čtvrthodině jejich trvání jim
Televizní noviny TV NOVA seberou většinu diváků.
To opět jenom na okraj, až se znovu začnou vytahovat koláče
sledovanosti. Kdyby se totiž měřila jen první čtvrthodina Událostí,
procenta jejich sledovanosti by byla mnohem větší, než ukazují výsledky
celkové, zprůměrované. Kromě toho peoplemetry ukazují, že velká část diváků
- zvláště v neděli - se znovu na ČT1 vrací, a to v okamžiku, kdy se tam
vysílá sportovní zpravodajství.
Náš dluh Africe
Na okraj vrcholné schůzky Evropské unie s činiteli afrických
zemí, která právě probíhá v Egyptě, vyšel v neděli 2. dubna v týdeníku
Observer tento článek Andrewa Marra.
Afričané chtějí od Evropy peníze - odepsání dluhů, hospodářskou
pomoc, investice. Evropa zase chce Afričanům sdělit, že se musejí chovat
víc demokraticky, méně vraždit, a tak dál. Portugalci, kteří nyní zastávají
předsednictví Evropské unie, uvedli hrdě, že bude tato schůzka v Káhiře
historická, bude bodem obratu.
Bodu obratu je skutečně zapotřebí. Shodou okolností se na prvním
bodu obratu také podíleli Portugalci, když kapitál Diogo Cao v roce 1482
dorazil k ústí jedné z největších světových řek a prohlásil s pozoruhodnou
drzostí, kterou posléze napodobovali další Evropané, že bylo "objeveno"
dávno už existující království Kongo. V následujících pěti stoletích
pomohlo proměnit evropské obchodování s otroky, hospodářské
vykořisťování, masakrování, rasismus a budování impérií tento kromě
Antarktidy nejméně rozvinutější kontinent na světě v šířící se katastrofu,
od níž se nyní Evropané odvracejí s nechutí.
Existují ovšem okamžiky euforie a naděje, jako když byl propuštěn
Nelson Mandela a stal se pak prezidentem, ale je jich málo. Zprávy z
Afriky z minulého týdne - šílené řeči Roberta Mugabeho v Zimbabwe o "velmi,
velmi vážném násilí" [kterého je zapotřebí] proti bělošským farmářům v jeho
zemi , děsivý objev téměř 900 mrtvol v Ugandě, to je spíše to, na co jsme
zvyklí.
Obyvatelstvo Západu nyní v podstatě zase považuje Afriku za temný
kontinent, kde všechny inteligentní myšlenky, od tržních reforem až po
marxismus, nutně končí korupcí a násilím. Před příchodem Caa považovala
středověká Evropa Afriku za nepřístupnou oblast, kterou hlídají na severu
nepřátelští Arabové a která je na jihu místem, kde žijí příšery a je tam
nebezpečí, je to kontinent, který dál na jihu vede "mořem par a slizu" ke
konci světa. Dnes, kdy můžeme sledovat televizní kanály BBC World, CNN,
číst Le Monde a jezdit na safari, vědí Evropané o Africe trochu víc, ale
emocionální reakce Evropanů vůči Africe nejsou příliš odlišné od
středověku. Většina lidí se prostě otřese a dívá jinam.
Při nedávné přednášce v Britském společenství národů hovořil
generální tajemník OSN Kofi Annan trpce o "krutém nezájmu Západu" o oběti
afrických válek, válek, které, jak poznamenal, se už skoro nedostanou do
zpráv západních sdělovacích prostředků. Ale tyto války jsou jen částí
celého příběhu. V Africe je hladomor a AIDS - ze 36 milionů lidí, nemocných
AIDS, jich žije 23 milionů v subsaharské Africe - a katastrofy životního
prostředí, nejnověji v Mozambiku, v zemi, kterou předtím označil Economist
Intelligence Unit za nejrychleji se rozvíjející ekonomiku na celém
africkém kontinentě.
Skutečnost je taková, řekl Annan, že "Afrika trpí mnohonásobnými
krizemi - ekologickou, hospodářskou, sociální a politickou. Pitná voda,
lesy a orná půda jsou pod obrovským tlakem. Někteří vedoucí afričtí
politikové si nadále odebírají pro vlastní potřebu miliardy dolarů ze
státních fondů, přesto, že se rozpadají silnice, selhaly systémy
zdravotnictví, děti nemají ani učebnice, ani lavice, ani učitele a telefony
nefungují.
Proč? Proč Afrika a proč ne my? Dalo by se říct, že Evropa,
kontinent, který dal světu Ypres a Treblinku, Gulag a Drážďany, není zrovna
v pevném postavení na to, aby mohl někoho poučovat o násilí či o korupci.
Ale o to nejde. Indie, Čína, mnoho jiných asijských zemí, se připojilo ke
světové ekonomice. Proč ne Afrika?
Ze vzdálenější perspektivy je lehké vysvětlit rozdíl mezi Evropou a
Afrikou. Je to kontrast mezi velmi členitým evropským poloostrovem , který
oživovalo neustálé stěhování národů, kde se pěstovaly užitečné obiloviny a
kde vládla vnitřní konkurence mezi jednotlivými společnostmi, a Afrikou,
která je uzavřenou zemskou masou, , kde se dalo pěstovat jen málo
užitečných místních plodin a kde je menší množství půdy, vhodné pro
zemědělství.
Faktorům, které způsobily, že africký kontinent, na němž se poprvé
objevili lidé, se nestal vedoucí silou při rozvoji lidské civilizace,
historikové dobře rozumějí. Mezi ně patří i prostá smůla - na rozdíl od
Evropy a Asie neměla afrika dostatečné množství velkých divokých zvířat,
jako jsou koně, krávy a prasata, které by bylo možno domestikovat. Jak
napsal Jared Diamond ve své knize Guns, Germs and Steel. "Kdyby byli
afričtí nosorožci a hroši domestikováni a kdyby se na nich jezdilo jako na
koních, nejen že by nakrmili celé armády, ale stali by se nezastavitelnou
kavalérií... Kmeny Bantu na nosorožcích mohly porazit říši římskou. Nikdy k
tomu nedošlo."
Afrika zažila vzestup a pád vlastních impérií, vlastní vnitřní
migrace a náboženské změny, ale přišla o kritická staletí zemědělského a
sociálního pokroku. Tou dobou, kdy se Evropa začala rozvíjet opravdu
rychle, už byla technologická zaostalost Afriky tak velká, že se nutně
musela moderní Afrika stát evropskými humny - plnými podivných,
nedokončených projektů a nyní opuštěnými bývalými vlastníky.
Jeden příklad postačí. Nejhorší událostí posledního desetiletí bylo
genocidní vraždění rwandského národa Tutsi. V roce 1994 jich byl zavražděn
asi milion. Západ zůstal v kruté nečinnosti: mohl intervenovat a nezasáhl,
což vedlo zuřivé begické vojáky, kteří se nesmírně styděli, aby
demonstrativně zničili své barety OSN na protest proti zbabělství svých
pánů. (Nebo, vzhledem k tomu, že za to hlavně mohla Madeleine Albrightová,
své paní.)
Příběhy o zabíjení - o rodinách, které vojáci požádaly, aby se
sesedly dohromady, aby bylo možno na ně hodit granát, a kteeré to tiše
učinily, zdvořilé žádosti, aby si člověk mohl koupit kulku smrti a nemusel
být zavražděn mačetou - připomínají nacistickou Evropu. Ale v případě
Rwandy a mnoho dalšího se od toho distancujeme - tyto masakry, rozhodl
Západ, byly africké, kmenové, neměly nic společného s ideologií a tedy ani
s historií. Neměly žádný smysl.
A určitě ve rwandském případě to není vůbec pravda. Rwandská válka
mezi příslušníky národa Hutu a Tutsi, které mezi sebou žily v míru po
staletí, než do Afriky dorazili Evropané, měla svůj původ ve "vědecké"
belgické "etnické politice", která povyšovala "aristokratické" Tutsi nad
"bestiální" Hutu, podle tehdy nejnovějších evropských rasových teorií. Lze
se o tom informovat v knize od Philipa Gourevitche "We wish to inform you
that tomorrow we will be killed with our families." (Rádi bychom vám
sdělili, že zítra budeme se svými rodinami usmrceni.)
Rwandská genocida nebyla vůbec jedinečně africká, - stejně jako
apartheid, jako nynější krize v Zimbabwe, jako marxistické "experimenty",
které dopadly v sedmdesátých letech tak katastrofálně, - pocházela z
Evropy, zrodila se z belgické politiky a z evropské pseudovědy. Ani nebyly
strašlivé podrobnosti masakrů typicky "africké". Barbarský zvyk
shromažďovat useknuté ruce dodržovali o téměř sto let před tím masoví
vrazi z Konga Leopolda II., v sousedství, kde zahynuly miliony lidí.
Conradovo Srdce temnoty mělo bílou kůži.
Od Kapského města až po Eritretu jsou evropské vize pro příběh
Afriky ústředním tématem. Dokonce i podnebné změny, které vyvolaly povodně
v Mozambiku, byly pravděpodobně vyvolány v Evropě.
Takže proč o tom všem píšu? Protože tak lehce zapomínáme a při tom
děláme další chyby. Říkáme si, že my za to nemůžeme - že to jsou prostě
oni. Je to nevědomé, ahistorické, je to čin vražedného pesimismu. Jak také
řekl Annan nedávno, Afrika je plná zemí, které začínají fungovat,
pohraniční spory jsou řešeny, vlády prohrávají ve volbách a tiše odcházejí
bez násilí. Afrika potřebuje praktickou, neustálou a energickou pomoc z
Evropy - finanční, osobní, ne příliš ctižádostivou - skromný začátek.
Kdysi jsme zabíjeli, protože jsme byli chtiví po majetku a chtěli
jsme realizovat velké vize. Tentokrát hrozí nebezpečí, že budeme zabíjet
nudou. Pan Kurtz z Conradova Srdce temnoty? Ne, není mrtvý. Jen hraje golf
a zahraničněpolitické stránky v novinách nečte.
Odpověď Petra Štěpánka Janu Lipšanskému
Petr Štěpánek
Vážený pane Lipšanský,
omlouvám se, že na
Vaše otázky odpovídám se zpožděním. Měl
jsem trochu jiné starosti a povinnosti (viz Vaše otázka č. 5). Na většinu
Vašich otázek (BL 23.3.2000) sice
lze nalézt odpovědi v mém textu, který
v BL vyšel
již 22.3.2000, ale usuzuji, že jste své otázky psal, aniž jste můj
příspěvek četl.
Proc jste
nevystoupil trebas v Ceske televizi nebo na Prime ci
na Galaxii? Proc
zrovna v TV
Nova, ktera je ted samozrejme
diky trem arbitrazim v centru pozornosti medii?
Ale právě že vystoupil. Skupina Unisono účinkuje a i v minulosti
účinkovala ve všech Vámi zmiňovaných
televizích.
2) Vite, co to znamena
uplatek protisluzbou?
Vím. Kladu si však
otázku, co by z mé strany měla být ona protislužba? Svůj kritický názor
na bermudského
investora Novy a na zneužívání existence
tzv. servisních organizací jsem za posledních pět let
nijak nezměnil. Když si přečtete mé články z minulých let, zjistíte,
že jsem jeden z mála, kdo říká stále to samé.
Není můj problém, že Vladimír Železný své původně jiné názory,
kvůli kterým jsme se střetávali, změnil.
3) Byla by Vase skupina
nejak znama, kdyby nevystoupila v TV Nova? Takto se to brat i jako reklamni
kampan za Vasi skupinu.
Odpověď na první větu zní
ano. Podle logiky Vaší druhé věty jsou všechna vystoupení všech umělců
ve všech televizích reklamní kampaň.
4) Je pravda, ze Vase skupina existuje uz 10 let a nemela
valne uspechy, maximalne v regionalnim meritku?
Myslíte, že třeba
oblastní divadla, jenom proto, že
nemají věhlas těch pražských,
musí být automaticky
šmíra? Skupina Unisono existuje
(= vystupuje a lidé na ni chodí) nikoli
10, ale 13 let. Vydala šest alb, poslední dvě u renomovaných firem (Na
cestě u B & M Music, Nebezpečný svět u
Monitoru EMI). Pro klip Už pro mě
jdou (o popravených z padesátých let) nám pan režisér
Hynek Bočan svěřil svůj pozoruhodný film Bumerang. Na obou našich posledních CD
hostuje legenda českého folku Wabi
Daněk. Myslíte, že to dělají pro naše "nevalné úspěchy"?
Nebo je to
všechno trochu jinak?
Jinak, než píše (na zakázku?) nedostižná Jana Ciglerová.
Jen tak na
okraj: zajímavější než její
výplody jsou fotografie skupiny Unisono
doprovázející její článek
v Rolling Stonu
(1/2000). Jsou vyhotovené ze
záznamu našeho vystoupení, který má v archivu ČNTS. Týž snímek doprovázel
kompro v Blesku (24.11.99). Náhoda?
5) Skutecne minite kandidovat na senatora? Nedelate si pak
spise tzv. medialni tvar,
aby Vas lide vic znali?
Kandidatura do Senátu
nebyl můj nápad,
vybídla mě k ní chrudimská ODS.
28. března proběhly na volebním
sněmu primárky (obvod č. 44 - Chrudim, Havlíčkův Brod). Z 53 delegátů
dalo 33 hlas mě, pro mého
protikandidáta, bývalého poslance
ing. Františka Nováka,
CSc., hlasovalo 20 delegátů. Takže: ano, do Senátu budu kandidovat.
S tou mediální tváří ale nevím. Senát o muzice není.
Zdraví Vás
Petr Štěpánek
Moderní člověk a náboženství
Pane Culiku,
abych prispel k nazorove pestrosti BL, posilam svuj vyber z TGM: Moderni
clovek a nabozenstvi. VP
T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství
(otisk článků z Naší doby 1896-1898)
1934 vydal Jan Laichter v Praze
Úvodem
... Znám vůbec jen otázku náboženskou, vždy byla a bude. O tom jsem
nikdy nepochyboval ani okamžik, všecka životní zkušenost, všecko
poznávání a studování potvrzovalo mně přesvědčení to pořád a pořád
znova. Proto mně bylo vlastně záhadné to, že by lidé o tom doopravdy
mohli pochybovat a proč. A skutečně o tom ani nepochybují - jistě se
odpor proti náboženství skepsí nevyčerpává; vlastně běží o to, pochopit,
co je podstata boje proti náboženství a jaký je obsah života zdánlivě
beznáboženského.
Část první - Umdlené duše: Moderní sebevražednost
... je to sociální nemoc moderní, nemoc moderní civilisace. Hromadnost
případů sama již ukazuje, že je to skutečná nemoc, a ukazuje to stálé
stoupání čísel.
[Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der
modernen Civilisation, Wien, 1881]
Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď ročně kolem 180.000
sebevražd - jen se ptejte, co to znamená, když tak velký počet lidí rok
co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu - noci
nepočítajíc - asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše
století. Jaká je dnes agitace proti militarismu - ale sčítejte tyto
armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem
hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni,
nikdo si toho již nevšímá, jako by to musilo být. Co je tu hluku pro
řeže arménské, ale to není nic, když se ročně jen u nás v Rakousku
zabíjí asi 4.000 lidí - v českých zemích asi 2.000?
[Georg von Mayr napočítal, že za léta 1881-1893 v zemích, v nichž
se statisticky počítá, bylo sebevražd 454.689; počet je ovšem mnohem
větší, protože se mnohé případy nepočítají (zatajují se a podobně).]
A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takořka
prohlubuje: v Evropě ročně asi 2.000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí,
je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom: děti zoufají nad
životem a volí si smrt! Když se v Africe Boerové a Angličané potírají
a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou
- a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo
osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových "dětí", statistika
nám oznamuje, je mnoho a mnoho ...
... Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje;
co pak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje,
že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu
sebevražd. A počet těch případů ještě se zmenší, jestliže se náležitě
specifikují a analysují; ...
... Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou,
dá se vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu
přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý,
třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně
rozhoduje. Bída a nouze mají jistě, toho nepopírám, vliv veliký, ale
nejsou posledním rozhodčím. ...
... Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také
výklad jen zdánlivý a prozatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová - proč
je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie mediciny, statistika
psychos a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také
choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. ...
... Nemám před velikými mysliteli a tvůrci proto menší úcty, že jsou
mně nejvýznačnějším projevem moderního člověka. A proto si již dovolím
říci, že problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření
literárního - bezmála bych řekl problém jediný.
Co jiného je obsah "Fausta", nežli vývoj člověka nesoucího se k
nejvyšším cílům lidské vědoucnosti a moci a přece konečně odhodlaného
opustit to své bojiště životní - již již sahá po smrtícím nápoji, tu
však velikonoční zvony vracejí ho zemi. Vzpomínka na víru v dětství
takovou měla sílu. Problém "Faustův" z rozličných stran je osvětlován
ve "Wertherovi", "Wahlverwandschaften" a zejména také "Wahrheit und
Dichtung" (historie s dýkou).
Byron řeší týž problém v "Manfredovi", "Kainovi", a v jiných svých
pracích; Krasiňski v "Nebožské komedii", Tolstoj v "Anně Karenině",
v "Rodinném štěstí", Dostojevskij konečně v každém větším románě a ovšem
také ve svých filosofických statích (Dněvnik!). A nejinak: jako tito
velitelé moderní myšlenky, také důstojníci a řadoví vojáci svádějí
podobné duchovní bitvy; co jiného líčí Zola v "Díle"? Co chce Strindberg
sebevraždou malíře Olla? Co Hauptmann sebevraždou dra Vockerata? A
jak se končí Bourgetův "Žák"? Co chce Gram Garborgův? Co teď čteme v
"Triumfu smrti" u d'Annunzia? A tak dále a tak dále.
Co to? Všichni noví básníci-myslitelé, a právě největší, zabývají se
ve svých nejvýznamnějších dílech sebevraždou ...
... Myslím, že si teď i začátečník v psychologii a v sociologii řekne,
že tu skutečně máme veliký problém časový a že k jeho výkladu slepá
patrona historického materialismu nestačí. Nestačí ani na jeho
osvětlení. Vezměme si na příklad Garborgova Grama v "Umdlených duších",
a čteme:
"A pokolení podle cesty usedá a ruce spouští bezvládně. A pohled jeho
strhaný a prázdný, jak bývá u šílence. Temnota napřed, temnota vzadu.
Bezvýznamně, bezúčelně nad nekonečnými bařinami tančí vědy bludičky ..."
Co tu s historickým nebo s hospodářským materialismem? Bída - nouze?
Ano - ale jaká?
"Jest Bůh? - 'To nevíme.' - Je duše? - 'Nevíme.' - Potrváme, nebo
zemřeme? - 'Nevíme.' - Má život nějaký účel? - 'Nevíme.' - Proč žiju já?
- 'Nevíme.' - Žiju, existuju opravdu? - 'Nevíme.' - Co tedy víme? Lze
nám vůbec něco věděti? - 'Nevíme.' - A toto soustavné 'nevíme' nazývá se
vědou! A lidé ruce spráskají nad hlavou a s jásotem dí: Pokrok ducha
lidského jest nepochopitelný! To ani víry v Boha víc nám netřeba, neboť
věda vypozorovala, že voda v kotli kypící zdvihá víko, a že třená
pryskyřice přitahuje stéblo ... "
Není tedy div, že Gram-Garborg sám historický materialism zavrhuje:
"Máme-li vydržet život, musí být trochu zlý. Hladový nezabije se tak
snadno; doufá neustále, že přece najde příležitost, aby se najedl do
syta; ale bohatý, který žil každý den skvěle a v radosti, ten běží k
ďasu kvapem; nuda na jedné straně a protivné svědomí na druhé ..."
Nezdá se vám, že ta moderní duše skutečně není tak vyložená jako
houska na krámě?
... Vědecký a filosofický intelektualism, zejména jak se podává v
positivismu ("S Comtem to nejde") přivádí člověka svým neharmonickým
diletantismem k zoufání. Moderní vzdělanec se honí za štěstím, ale
zatím lapá smrt. Nabývá sice jasnosti, ale ztrácí klid: na místě žádoucího
plného vědění musí se konec konců spokojit skepsí, a s ní a jí dostavuje
se neklid, nervosnost, pomatenost, šílenství, touha po zničení ...
... Summa: Žádné bažení a dychtění po bohorovnosti, ale starý recept
Rousseauův:
"Když se to dobře uváží - nezáleží ono štěstí, jaké všichni hledáme,
vlastně v prostotě a skromnosti?"
... Nejen slabochové, ale i hrdinové v boji a seči pociťují bázeň, a
v hloubi duše klíčí otázka pochybnosti, nebylo-li by lépe bez boje ...
Boj se vede mezi přesilou lidí starších a četnou armádou mladších. Mladší
se staví proti náboženství a tím proti celému řádu sociálnímu a
politickému. Vzpoura jako vždy čelí Nejvyššímu. Je boj o Boha. Moderní
titanové, jako jejich předkové v řecké a semitské mythologii, ztéci
chtí nebe a posadit se na trůn Nejvyššího. Vede je Faust, ale zeslábl -
místo jeho zaujal Manfred a Kain ... k nim se připojili Gustav-Konrád,
Jindřich a Pankrác .... Nejmladší čety vzbouřenců vede Ivan Karamazov
a Razkolnikov ...
Však tu již slyšet hlas Aljoši, jenž v čele svých hochů vytrhl, aby
bratra Ivana a jeho spolutitany odvedl z bojiště prosáklého krví a
slzami a smířil zase s Nejvyšším - -
... Titan ve své bohorovnosti stává se násilníkem anebo se připojuje
k armádě zoufajících a umírajících ... Slabší hledají upokojení v
buddhismu, spiritismu, symbolismu, a v jiných a četných formách a
formalitách různorodého okultismu ...
... Všude a všude záhada táž: jak dobojovat svůj boj s starým, jak se
propracovat k jednotnému názoru na život, jak nalézti konečně uspokojení
duši své. Tisíce a tisíce bojů těch neznají, okolnosti vnější, vhodná
disposice duševní, snad i tupost a necitelnost mnohým a mnohým jsou
přirozenou hrází proti bouřím, které zmítají duší těch, kteří nemohou
nemyslit a necítit. A o ty právě běží, neboť sta a tisíce zase se řídí
příkladem jejich.
T. G. Masaryk, Moderní člověk a náboženství
(otisk článků z Naší doby 1896-1898)
1934 vydal Jan Laichter v Praze
Část druhá - Moderní filosofie a náboženství
Ještě donedávna v kruzích tak zvaných vzdělaných (a dnes do kruhů
těch hlásí se již kde kdo) o náboženství se nemyslilo; otázky náboženské
pro člověka inteligentního a pokrokového není, otázka je rozřešena,
dávno rozřešena - tak se říkalo. Dnes se o věci počíná mluvit jinak,
počíná se uvažovat, má-li náboženství v naší společnosti platnost
skutečně jen historicky dochovanou, přechodní, nebo je-li trvání jeho
také oprávněno věcně.
Obecné mínění (těch tak zvaných vzdělaných kruhů) bývalo, že
náboženství podlehlo moderní filosofii a vědě: moderní filosofie a věda
však mají jiné starosti než náboženství - problémy politické, sociální,
národnostní, to jsou problémy, ale co chcete s náboženstvím? A tou
měrou, kterou filosofie a věda zdály se být moderními, tou měrou
náboženství stávalo se lidem něčím nemoderním, zastaralým, starým,
přežitkem. Ještě tak pro děti a pro ženy ... pro baby -
Vždycky jsem chápal nesnadno, jak se toto mínění o protináboženské
podstatě filosofie a vědy mohlo tak rozšířit. Neboť pravý opak je
pravda: filosofie a věda (rozumí se filosofie a věda moderní a
nejmodernější) protináboženské nejsou.
Podívejte se přece do dějin filosofie a uvidíte, že největší
myslitelé proti náboženství nebyli - naopak byli pro. Přece si jen
vzpomeňte:
Descartes svými argumenty pro theism, Leibnitz theodiceí, Locke
úsilím o náboženství přirozené, a dále: Pascal, Rousseau, Kant, po
Kantovi Jacobi, Fichte, Schelling, Hegel - - všichni, všichni věnovali
spekulaci o náboženství své nejlepší síly ...
Kant pro náboženství v tomto století učinil snad více než všichni
jeho theologičtí odpůrcové.
A někteří filosofové náboženství a církve přímo zakládali - Comte na
příklad; a myslíte, že Nietzsche by měl toho vlivu, kdyby nebyl šel mezi
proroky? A jak se to má s vlivem Schopenhauerovým? Nepůsobil svým
mysticismem, jenž se přece obyčejně s náboženstvím přímo ztotožňuje? A
Spencer - nekáže usmíření vědy a náboženství?
Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití
je tak potřebné jako vzduch - právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak
nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých
městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se v nich hledá
nejúsilněji!)
"Všichni opravdu velicí duchové jsou nábožní" - čteme v
"Umdlených duších", a je to pravda. A přece je dnes lidí bez náboženství
dost a dost!
Není tu odpor? Není. Také věda, také umění, také mravnost patří k
duchovní podstatě člověka, a kolik máte lidí bez pravého vědeckého
vzdělání, bez uměleckosti, bez mravnosti - - tak jsou také lidé bez
náboženství anebo mají je ve způsobách a stupních divných a jinakých.
Náboženství, Náboženství - - co pak věda a filosofie nestojí proti
theologům, proti církvím a proti jejich náboženství? Náboženství in
abstracto přece není, ale jsou různá náboženství positivní, oficiální
- souhlasí moderní filosofie a věda s nimi? Hic Rhodus, hic salta!
Pravda. Ale není filosofie a věda také v boji proti - filosofii a
vědě? Není umění proti umění! Mrav proti mravu? Že by myslící člověk
dnes, po tolika bojích, neprokoukl tu máju oficiálnosti, hrob
opravdovosti? Positivní, oficiální věda, positivní, oficiální právo,
positivní, oficiální umění - positivní, oficiální náboženství ... Můj ty
Bože!
Avšak tak snadno, těmito několika slovy a tím srovnáním s ostatními
kulturními mocnostmi ona vážná námitka odčinit se nedá: o poměru a o
boji filosofie s náboženstvím musí se promluvit šíře a všestraněji. Chci
zatím jen tolik říci, že boj filosofie a vědy proti positivnímu
náboženství není důkazem, že filosofie a věda jsou eo ipso
protináboženské.
Naopak dal by se z toho boje - z jeho houževnatosti a odvěkého trvání
(je tak starý jako filosofie a náboženství) učinit vývod přímo opačný.
Právě proto, že filosofii a vědě náboženství lhostejné není, je mezi
oběma boj. Také v oborech jiných (na příklad v politice) nejpříkřeji
proti sobě stojívají strany a směry si blízké. Nejeden filosof potírá
náboženství proto, že sám je ho pln. A o atheistech bylo již nejednou
řečeno, že vlastně žádných není - jistě negace Boha není ještě
atheismem. Atheism skutečný, positivní opravdu je bylina řídká. Já
alespoň z celé filosofické literatury nevěděl bych z myslitelů
silnějších mimo oba Milly a snad Huma nikoho, jehož bych pokládal za
atheistu, a i o těchto mám některé pochybnosti. (Podškrtuji, že mluvím o
atheismu míněném doopravdy, o atheismu uvědomělém a positivním, nikoli o
negaci a třeba sebe radikálnější protibožské revoluci. Sto
ultraradikálních rebelantů-titanů nedá ani jedné části Huma!)
Zkrátka - jen pozorněji myslit, a moderní filosofie a věda ztratí tu
protináboženskou funkci, která se jí posud přičítá.
Ani moderní přírodověda není protináboženská.
Z moderní přírodovědy dělá se často enfant terrible, ale také
neprávem. Mužové jako Faraday, Thompson a jiní a jiní nebyli proti
náboženství. Ani Darwin - a právě darwinisté, jako na příklad sám
Haeckel, v nejnovější době vůči náboženství hodně slevují. Avšak neběží
tu o jednotlivá jména a autority, tvrdím více, a to, že přírodověda nemá
pro naše století toho významu, který jí přisuzují ti, kdo ji prohlašují
za vědu moderní po výtce, vidouce v ní projev našeho století
nejcharakterističtější.
Celkový obraz doby není přírodovědný. Kdo to říká, nezná právě těch
četných a rozmanitých oborů práce duchovědné. Jak úsilně se dnes pěstí
psychologie, sociologie, studium práva a historie politické, historie
literatury, věd a tak dále - historickou by se naše doba mnohem dříve
mohla zvát než přírodnickou. Podívejme se na množství a na obsah
literatury a umění - vždyť i hudbou se řeší problémy přímo filosofické a
náboženské, o moderně a o jejím překonávání naturalismu, o symbolistech
a podobně ani nemluvíc. Do politiky pořád více a více zasahují církve a
její (klerikální) strany, avšak i vedle toho proniká do ní pořád více
nový duch reformní; i nacionalism, jedna z mocností tohoto světa, hledá
oporu v náboženství, jak tomu dosvědčuje nejen náš humanitism, ale i
slavjanofilství, messianism a nacionalism německý (Lagarde a jiní). A co
znamená tak zvané ethické hnutí, třebaže výslovně beznáboženské? Nevolá
se na všech stranách po vzdělání jednotném, filosofickém, a nedoznávají
nejčelnější odborníci (právě přírodovědci), že bez filosofie nelze? Last
not least: jak úžasně intensivní je duchovní práce moderních theologů!
Na to právě se zapomíná, že přece v každé vísce je akademicky vzdělaný
duchovní a že celé to ohromné těleso církevní úsilně pracuje.
Nespravedlnost vůči (ministru) spravedlnosti
Mediální obraz "záměru ministra Motejla resignovat"
Miloš Štěpánek
Při debatách o nízké politické kultuře v Česku - a podílu médií na ní - by
měl být před závorku každé úvahy vytčen postulát: pojetí se může lišit,
ale fakta nikoliv. Ten je ovšem vtělen do imperativu - naneštěstí tak
neblaze často porušovanému - oddělení komentáře od zprávy, která se
má dostat občanovi nezkreslena, aby si na jejím základě mohl sám vést své
úvahy a dělat závěry. Zlepšení nelze dosáhnout obecnými výzvami, ale pouze
(konfliktní!) kritikou konkrétních sporných případů. Podporuji názor, že
významnou roli při tom mohou sehrát neviditelní (internetoví)
hlídací psi demokracie jak svojí přitažlivostí pro přemýšlivé elity,
tak možností vytvořit pro takovou debatu prostor. Vždyť elektronický
redaktor není spoután ani pevným rozsahem stránek, rubrik a sloupců, ani
drahotou papíru, tisku a distribuce a jen v menší míře ohledy ekonomickými
(jistě ne honbou za platící klientelou přímých odběratelů a nevím do jaké
míry závislostí na mohovitějších zadavatelích reklamy).
Většina z nás (ráda) zapomněla, jak za bolševismu byla média
zahlcována mnohastránkovými projevy generálních a jiných tajemníků, z nichž
nesmělo být ani slovíčko vynecháno. Škodlivý je ovšem i informační smog,
který podle Jakuba Patočky (Literární noviny 14/2000 - úvodník) vzniká
"prosytí-li mlhu všudypřítomných banálních informací zplodiny vypouštěné
tucty mediálních komínů". V jeho rámci nemůžeme být spokojeni s pravým
opakem, kdy se řadový občan musí pídit po uspokojivém výtahu podstatných,
klíčových myšlenek z důležitého prohlášení státníka, byť významně uváděl na
pravou míru různě dlouho opakované bludy či byl přímo tečkou za nějakou
efemérní kampaní.
V letošním roce se již podruhé setkávám s případem, kdy konfrontace
vytržených částí citátů zaslechnutých z rozhlasu a televizí i následných
útržků v tisku vyvolala mé podezření z manipulace veřejným míněním. To mne
v obou případech přimělo k pátrání na webových stránkách po úplném znění
prohlášení z tiskové konference a v obou případech se podezření potvrdilo.
Samotná média však své případné (ale spíše vzácné) omluvy v lepším případě
zašumlovala.
Poprvé šlo o prohlášení ministra Kavana v kauze exministra Zielence.
Moje - myslím neortodoxní - závěry vyšly (k mému překvapení) jako dopisy
čtenáře v časopise Týden č. 4 a 6/2000. Dovolím si zde menší exkurs: Moje
zkušenosti z účasti v mediálních debatách souznějí s dopisem čtenáře
Miroslava Kodeta (v Literárních novinách 14/2000), který píše, že žádná
významná tiskovina nezveřejní článek proti srsti své (či vydavatelovy)
jednosměrné ideologie, lépe zideologizovanosti, byť by byl traktát sebelépe
formulován, podložen fakty s brilantně logickými závěry. Neotiskne
sebechytřejší fejeton, pokud se dotýká božstev". M. Kodet dále rozvádí
jako božstva liberalismus, dříve ODS dnes US, USA. Podobně však jsou v řadě
dalších mediálních štábů naopak tabu racionálně kladné postoje k roli
státu, ústavních a státních orgánů, jakož i politických stran. Často není
salonfähig i jen zmínka o politické stabilitě a ujednáních (přes
jejich veškerou diskutabilnost) k ní směřujících, zmiňovaných výhradně pod
hanobícími přezdívkami: oposmlouva (smlouva o-pozicích) či toleranční
patent.
Další důvod k vyslovení pochybnosti o vyváženosti a férovosti
zpravodajství a komentářů našich médií mi dává nejnovější případ velmi
neúplného reportování a velmi zkresleného ohlasu tiskové konference
ministra spravedlnosti Motejla ze dne 27. března, jejímž smyslem bylo
ukončit kampaň daleko kratší.
První fámy o záměru ministra spravedlnosti resignovat se vklínily do
dlouhodobější ažiotáže kolem kritiky váhavé výměny členů vlády. Přes málo
pochopitelný a pro odvolávané ministry parně sotva přijatelný postup
předsedy vlády si jen velmi neobjektivní pozorovatel v této kampani
nepovšimne rysu cílené skandalizace, pramenící jednak z principiální (a
mnohými neskrývané) nenávisti k socanům a jednak zřejmě z touhy po
odvetě za premiérův nikoli přátelský vztah k žurnalistickému stavu, který
vyvrcholil v očividně provokujícím výroku o "pitomcích, hnoji a póvlu."
Zvěsti se objevily (tuším, že 23.3 v Právu) po Motejlově návštěvě na
hradě nejen bez jeho přičinění, ale proti jeho vůli. Závěrem svého
tiskového prohlášení mužně prohlásil: Vím, že jsem svými pochybnostmi o
mém vlastním osudu zpochybnil i svoji vlastní autoritu. A pro mnohé
patrně překvapivě dodal: Od počátku nebylo mým přáním, aby se tyto
pochybnosti staly věcí veřejně známou. Nestálo by novinářské branži,
bojující údajně jako jeden muž za zvýšení úrovně politické kultury, za
hlubší zkoumání proč došlo k úniku této informace a pranýřování toho, kdo
se jím provinil? Sláva autora sólokapra, který samozřejmě zdroj své
informace hrdinně utají, je za této situace velmi pokleslé kvality.
Jak uvádím v titulku, považuji za velkou nespravedlnost vůči
(ministru) spravedlnosti, že masové sdělovací prostředky neseznámily
širší veřejnost ve větším rozsahu a zejména do větší hloubky s tiskovým
prohlášením ministra, které je i svého druhu menším literárním a etickým
skvostem na úrovni úvah Senekových či spíše Epiktetových (doporučuji
přečíst na adrese www.justice.cz v
oddíle informace). Prohlášení má však především velký náboj politický, na
který níže poukazuji a pro který se širší citace patrně mnohým nehodila do
krámu tj. do rozehrané politikářské partie, či tažení proti sociální
demokracii (což pro mne není zcela totéž co ČSSD jako partaj) a zejména
jejímu premiérovi.
První polovina klíčové části tiskového prohlášení začíná větou:
Chápu, že politika je především politický boj, usilování o vliv na moc a
že svět politiky je světem kde platí trochu jiná pravidla. Připusťme,
že to nebylo nic horšího než komentátorská netrpělivost zpravodajů, proč
nepředložili ani občanům trpělivě sledujícím různé relace rozhlasu a
televize a listujícím různými tituly novin souvisle alespoň toto
originální občanské poselství (i zde poněkud krácené) a zejména jeho
podtržené jádro: Přesto jsem byl skutečně zaskočen politickým ujednáním
obsaženým v dodatku k tzv. opoziční smlouvě pokud se podmínkou existence
vlády a pokračujícího procesu stabilizace poměrů a zlepšení ekonomického
rozvoje stalo ujednání o rekonstrukci vlády spočívající ve výměně čtyř
jejích členů. Š I přes zmíněné připuštění zvláštností politiky a
jejích prostředků, by mělo zůstat všem politikům jako základní krédo
racionalita jejich kroků a především záměr absolutní přednosti zájmů
společnosti a státuŠa to vše by mělo rozhodně převažovat nad
malichernostmi a prestižními pocity.ŠChtěl jsem odchodem z vlády dát
najevo své jednoznačné ne politické hře, která se v souvislosti s
projednáním státního rozpočtu stala podmínkou existence této vlády. Učinil
bych tak zadost svým občanským pocitům.
Povšimněme si, jak daleko jsou podtržené části od permanentní
bezhlavé kritiky sociálně demokratické menšinové vlády a od nedávného
nesmyslného parlamentního vota "ČSSD škodí státu". To se mnohým nepříjemně
poslouchá od nestranického člena této vlády. Dílčí úryvky a
parafráze úvah z tohoto oddílu prohlášení o otázkách mravnosti se umně
vplétaly do pokračujících filipik proti "zrádné a nemravné" opoziční
smlouvě a zejména proti skutečně nechutným personálním souvislostem
tolerančního patentu, za něž však pilíře demokracie vypalují cejch
hanby stejně vyděrači jako vydíranému. Hraběcí rady tu přednášejí i
politické síly ochotné hnát národ do téměř sebevražedných (z hlediska
vstupu do EU) předčasných voleb.
Nemohu se zbavit dojmu, že mrzačení již těchto části citátu hlavně
spoluvytvářelo půdu pro zamlčení následující, nejdůležitější
politické části prohlášení. Nemám vyčerpávající výstřižkový archiv,
ale zatím se mi nikde (kromě webové stránky ministerstva) nepodařilo najít
podstatu, kterou uvádím bez krácení a mezer: S touto pohnutkou se střetl
jiný pocit odpovědnosti za splnění pracovních úkolů, které mi náleží
a které jsem na sebe dobrovolně vzal. Můj odchod z vlády by možná
poškodil vládu, možná, že by měl vliv i na obraz České republiky v
mezinárodním kontextu. Můj odchod z vlády by byl jakýmsi pokáráním
vůči jenom jedné straně (nepochybně ČSSD) oné nešťastné dohody
a byl by současně vítězstvím pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů
nejen reformě soudnictví, ale řadě rozumných kroků této vlády
nepřejí.
Neboli: Pic kozu do vazu! Nestranický státník překousl z
vlasteneckých důvodů svoje oprávněné morální skrupule, odsoudil kazisvěty a
i nadále podporuje pro společnost užitečnou linii dlouhodobě masově
skandalizované sociálně demokratické menšinové vlády. Při ocenění aspektu
morální tento aspekt nezaznamenal ve své nedělní ranní promluvě 2.4. ani
Pavel Tigrid. Kdo zorganizoval vyslepičení jeho intimních osobních úvah si
takovéto stanovisko nejen nemohl dát za rámeček, ale zdálo se, že spíše za
klobouk. Lidsky - nikoliv však z etického a profesionálně mediálního
hlediska - je snad pochopitelné, když šiřitelé takové kauzy od ní utečou
(byť jak malí kluci). Vůbec však nechápu, jak jedno neviditelné (s velkým
písmenem) médium mohlo tuto ministrovu argumentaci zamlčet, ale současně
glosovat, jako že "vyměknul". Za ministra jsem osobně rozhořčen a
jen-tak-tak se držím, abych na adresu autora takového titulku a glosy
nepoužil ono páně Svěrákovo (Lidové noviny 19. 1. 2000) jedno slovo
sprosté staré, tuhé a osvědčené na které si zatím netroufli
zneuživatelé nadávek.
Co čert nechtěl, martyriu ministra spravedlnosti ještě nebyl konec.
Dovedu si docela dobře představit po tiskovce houf nastražených mikrofonů
pro "exkluzivní" rozhovor, a lidsky i že v takové vřavě oslabené pozornosti
unikne provokačně formulovaný údajný obsah dálnopisu ODS. I jako oběť
tohoto (údajně nechtěného) mediálního podrazu se Otakar Motejl dokázal
obratem důstojně omluvit, při setrvání na svém stanovisku k vyděračům.
Tento omluvný dopis mimochodem JE na Neviditelném psu v plném znění.
Dovedu si představit tu radost, že média měla záminku, proč už
nerozpitvávat jakoby zastaralou podstatu vlastního kardinálního trapasu,
protože tu je již zbrusu nová novinka. Kdo by v takové situaci třeba jen
morálně soudil (a už vůbec odsoudil) kolegyni, která v nouzi nejvyšší
takový božidar zaonačila.
Odkazy jsou v textu úplné: kdo chceš, prověřuj. A posuď jak média zase pomohla zvýšit politickou kulturu.
Miloš Štěpánek
Poznámka JČ: Termín "politická kultura" označuje charakteristické
rysy, převládající v politickém životě daného společenství. Není to termín
hodnotící. Nehovoří se tedy normálně o "nízké" politické kultuře, to je
omyl.
Je sice pravda, jak píše Miloš Štěpánek, že eticky pracující a
profesionální novináři by měli poskytovat ucelené a objektivní, i když
kriticky zhodnocené informace o záležitosti, o níž píší, neměli by tedy
vytrhovat z kontextu útržky informaci a neférově jimi manipulovat. Je však
chybou požadovat, že by snad měl novinář respektovat politikovo přání, že
jeho určitý výrok "neměl být zveřejněn". Pokud si politik ten výrok nepřál
zveřejnit, neměl ho vypustit z úst. Novinář musí sám učinit úsudek, zda je
ve veřejném zájmu, aby byla informace zveřejněna, a to i proti vůli
politika. Jiná věc je, že pod bulvárním tlakem zveřejňují novináři často
informace z důvodů senzacechtivosti, které nutně veřejnému zájmu nijak
neslouží, spíše naopak.