Co je nového v České republice

Vlastne je to legrace. Pan Jansky rika: "Obcan Smid at si mysli, co chce; ale deti [?] at uci jen to, co mu nekdo nakazuje." Demokracie presne tak, jak si ji predstavovala reformni cast KSC.

Jeste ze nas pan Jansky pred komunisty varuje.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Včera v osmnáct hodin a pětačtyřicet minut tomu bylo přesně osmdesát let od chvíle, kdy poslanci Národního shromáždění Československé republiky zákonem číslo dvě stě padesát dva schválili podobu státní vlajky.

Tuto událost včera připomenul člen podvýboru poslanecké sněmovny pro Heraldiku Aleš Brožek s tím, že původně československá a nyní česká vlajka sice nepatří k nejstarším v Evropě, ale určitě k nejhezčím.

Je pikantní, že naše vlajka nevzešla z veřejné soutěže. Návrhy vytvářela i posuzovala znaková komise, ve které byli jak odborníci - heraldici, tak politici. Veřejnost ovšem byla s některými návrhy seznámena a například definitivní podoba modrého klínu, který sahá do poloviny vlajky, zatímco původně měl zasahovat pouze do její třetiny, je právě výsledkem tehdejší veřejné kritiky.

Tato historická reminiscensce je dokladem, že našim předkům nebylo lhostejné, jak bude vlajka vypadat. O to je smutnější, že v současnosti přenecháváme vyvěšování vlajky o státních svátcích institucím, zcela výjimečně ji vyvěšuje na svém domě jednotlivec. Příkladem země, kde občané svou vlajkou ozdobují vánoční strom, ale také narozeninový dort, je Dánsko.

Na otázku proč jsem dostal rozpačitou odpověď, že nespíš proto, že dánská vlajka je hezká.

Jestliže ovšem totéž podle ředitele ústecké Státní vědecké knihovny Aleše Brožka platí i o vlajce naší, pak určitě stojí za úvahu, proč nás vlajka zcela samozřejmě neprovází i při jiných, osobnějších příležitostech, než jsou okupace, revoluce, sportovní triumfy, anebo pochody skínů.

Argument, že při pohledu na stav země není co slavit je chybný. Kdybychom vyvěšením vlajky oslavovali narozeniny svých blízkých, určitě bychom měli vážný důvod změnit stav své země k lepšímu.

31. března 2000

Chybí shoda, jak reálně dosáhnout nápravy. Ani soustavnější dílčí praktické kroky (natož pak soustavnější proces) ke zlepšení se mi nedaří vysledovat. Většina novinářů má sklon jakoukoliv kritiku (zejména se strany politiků) považovat za útok na svobodu tisku, slova či na svobodu vůbec. Nemnohá sebeočistná opatření k prosazování etických standardů (kodexy, panely, komise) se zaměřují spíše jen proti zúženě chápané korupci (jako přímému střetu zájmů nebo úplatkářství) a ani zde na veřejnost nepronikly přesvědčivější výsledky (podobně jako je tomu při projednávání pochybení lékařského stavu). A přece zřejmě jediné možné řešení je ve slovu do vlastních řad - jakkoliv toto heslo chňoupkovsko-fojtíkovští normalizátoři zprofanovali.

Zatím jsme v tomto směru svědky značného zaostávání lidského faktoru za hmotnými možnostmi. Dnes technický pokrok (i ekonomické podmínky) umožňují souběžné vydávání nejméně dvou "jednomužných" deníků (počítám-li vedle Britských listů i Neviditelného psa). O takové periodicitě (a nákladu!) nemohl při své olbřímí editorské činnosti snít Kramerius. Ale ani celkem "nedávno" Masaryk v Času, Šalda s Tvorbou, Peroutka s Přítomností nebo třeba i jen Nejedlý s Varem. Dovedeme při dnešním ohlédnutí reálně ocenit autoritu těchto osobností a jejich tiskovin, nebo předválečných Lidovek? Jaký byl jejich dobový ohlas, skutečný vliv na společnost? Zářil tehdy jejich maják skutečně tak jednoznačně jasně, jak si to dnes představujeme? Nebo jen probleskoval v jinak málo přehledné aktuální životní vřavě a veřejné mínění bylo rozkolísané jako dnes? Možná se můžeme utěšovat, že mezi námi již velké novinářské osobnosti už vyrůstají jen z blízka nejsou tak patrné, jako na úpatí nám málo významné kopečky zastiňují ty pravé velikány. Může kvalifikovaná debata v internetových sítích (pokud se opravdu rozvine) mít kultivační vliv na média tradiční? V každém případě se nabízí otázka, proč v mnohem různorodějších a bohatších hmotně technických podmínkách dnešních papírových i elektronických mediích se nedaří vést mnohem účelnější dialog o správě věcí veřejných (což to je přece základní definice politiky).

Zlepšení politické kultury našich médií (jako příspěvek k zdravému rozvoji naší společnosti a její kultivaci) jistě nenastane automaticky, ani bezbolestně, ale bude se muset odpracovat. Na otázku jak konkrétně odpovídám: důsledným sledováním žurnalistické práce, zpětnou analýzou (pitvou?!) rozpoutaných kampaní a stavěním "teček nad i" také nad těmi, kde investigativní (?) záměry nevyšly. Předpokladem úspěchu je především přechod od efemérních politikářských kampaní k soustředěnému zkoumání reálných, věcných problémů společnosti a u každého z nich naplňování zájmů socio - demografických skupin občanů na jejich různých řešeních, na odvěké cui prodest. Což je teprve skutečná politika!

Odstrašující případ nepřipravenosti významných publicistů (pamatuji si, že vypovídali mj. M. Fendrych, F. Gál, I Hoffman) na řešení problému obrany vlastního žurnalistického stavu (a dokonce i sebe sama) zveřejnilo 29. března 2000 ostravské studio ČT v pořadu Klekánice. Na kameru si téměř plačtivě stěžovali, že jejich kolega a vlastně profesní představitel (zástupce syndičky!) Petr Žantovský vylákal bez autorských smluv snad na dva tucty příspěvků pro nadační mezinárodní konferenci a její sborník Média a moc, který pak vydal v nakladatelství Votobia komerčně. Pořad ve formě "slovo proti slovu" vyzněl sice v jednoznačný odsudek neetického postupu - ale bez rezolutních opatření - např. rázné soudní dohry i rozhodného kroku samotného Syndikátu (odstranění kozla ze zahradnického týmu). Jak možná věřit, že žurnalisté mohou účinně působit na problémy společnosti, třeba jen v prioritní oblasti vymatelnosti práva, když nedokáží promptně vyřešit křišťálově jasný (jak byl v Klekánici prezentován) problém vlastní?

Miloš Štěpánek

Daniela Macháčková

Začátkem března vyšla (viz též zde) v BL moje reakce na poslední číslo Mediažurnálu. Zatímco většinu lidí podnítila k oboustranně přínosné diskusi, našla se i osoba, která se rozhodla začít urážet a jejíž chování je dle mého názoru naprosto neomluvitelné - konkrétně Ivana Hudcová, předsedkyně redakční rady Mediažurnálu a členka Správní rady Syndikátu novinářů ČR. Proto tímto vyzývám ostatní funkcionáře Syndikátu novinářů, aby veřejně sdělili, jak je možné, že žena s chováním, které postrádá základní aspekty slušnosti, může vystupovat za prestižní (a jedinou) českou novinářskou organizaci.

Abych své tvrzení o aroganci a neslušnosti uvedené osoby podpořila argumenty, uvádím zde část naší e-mailové konverzace. Na úvod je třeba sdělit, že i když jsem to dělat nemusela, poté, co jsem se rozhodla uveřejnit svou reakci na reakci paní Hudcové (oponovala mému názoru na Mediažurnál), jsem tuto svou reakci zároveň s jejím zasláním do Britských listů poslala také této paní, aby věděla, co chci zveřejnit (připadalo mi to slušné, třebaže - jak jsem už zmínila - jsem to dělat nemusela). E-mail se mi z privátní adresy novinářky Hudcové (jak se paní podepisuje) vrátil domů, takže jsem se pokusila jí jej poslat na Syndikát novinářů. Vzápětí přišla odpověď:

Všimněte si prosím, milý čtenáři, absence základních prvků slušné mezilidské komunikace: Chybí oslovení, a i zmínka místa, kam chodí sám i král, je v případě, že se s autorkou mailu vůbec neznáme, přinejmenším udivující.

Nicméně pokračujme dál. Druhého dne mi přišel tento mail:

Opět několik poznámek ke stylu "novinářky Hudcové": Opětovně absentuje oslovení, vzápětí následuje několik urážek týkajících se mé osoby a mého případného kolaborování s předchozím režimem (v době jeho pádu mi bylo necelých osmnáct let - pozn. aut.) Obsažena je i faktická chyba: Dala jsem paní Hudcové možnost se bránit, a to dokonce několikrát. Jednak jsem jí poskytla adresu Britských listů, kterou si nebyla schopná obstarat, a navíc jsem jí i poslala text své reakce na její reakci - nemluvě o tom,že jsem zajistila, aby její text byl publikován zároveň s mým. V této souvislosti mě napadá - může mi prosím někdo sdělit, jak se dosud prakticky projevovala paní Hudcová, když se podepisuje jako novinářka? Jako funkcionářka SN ČR by zřejmě někde praxi mít měla, ale její jméno a podivuhodné stylistické a obsahovévyjadřování mi vůbec nic neříká. Prosím, zbavte mě někdo mé neznalosti!

Poté, co jsem několika maily (stále v dobré víře, že dojde k oboustranně slušnému jednání) navedla paní Hudcovou na to, jakou adresu mají Britské listy a že tam může po domluvě s panem Čulíkem uveřejnit svůj nesouhlas se mnou (ovšem její první, zmiňuji už poněkolikáté, jsem nechala uveřejnit já sama, aby bylo zřejmé, o jaký spor se jedná!) a věnovala jí ze své privátní kasy privátního mailu několik korun na odeslání objemných souborů s články, které vyšly v BL, mi přišla tato odpověď, která veškeré "snažení" paní Hudcové korunovala:

Kolegyně Macháčková,

Tolik tedy ona kapka, která dala přetéci poháru. Přestože jsem se - já hloupá - snažila vysvětlit paní Hudcové, odkud pocházím, jak jsem se dostala k novinařině a proč si zastávám svůj názor ohledně Mediažurnálu, byla jsem označena za novinářského outsidera a hlupáka.

Kdyby si paní Hudcová tímto způsobem vyřizovala účty s někým, s kým nesouhlasí, jako řadový občan, bylo by to pouze neslušné. Nechápu ale, jak může takového člověka schovávat pod svými křídly jediná organizace novinářů České republiky, která tuto osobu notabene navíc ještě uvedla do své správní rady!!??

Odkdy si funkcionáři SN ČR vyřizují účty s těmi, kdož s nimi nesouhlasí, tímto nevybíravým způsobem? Čeká takovéto chování každého člena SN, pokud si dovolí stát za svým názorem, pod nímž je podepsaný a který je jeho výsadním právem?

Doufám, že mi tuto skutečnost zástupci SN ČR vysvětlí. Jak čtenáři jistě pochopí, nepovažuji za smysluplné nadále kontaktovat p. Hudcovou - kdybych nadále vyhazovala své peníze na e-mailování s někým, kdo nezná ani tak stěžejní věc, jakou jsou zásady slušného chování, připadala bych si opravdu jako hlupák.

Mgr. Daniela Macháčková

Milan Pavlík

Cta príspevek pana Kverka, titulujícího se v textu coby bývalý skaut, woodcrafter a tramp, suse konstatuji, ze celý problém okolo clánku pana Jírovce nespocívá ve vztahu k bývalému rezimu, ale v psychice dotycného.

Antikomunistu ruzného razení je v BL dost. Podle mých, zcela privátních zkuseností, jde prakticky vzdy o lidi s výrazným nedostatkem tolerance k ostatním lidem, i ke spolecnosti, bez ohledu na to, o jakou spolecnost momentálne jde.

Nesnásenlivost k cizím názorum nepramení z toho, ze a zda byl kdosi kdysi skautem, ci trampem, kamaráde. Sám jsem býval aktivním trampem od roku 1965 zhruba 15 let. Býval jsem clenem nekolika osad mimo jiné i predválecné T.O. Riverside, která zanikla v roce 72. Jsem si vedom nejen svého vztahu ke spolecnosti, ale i toho, ze tramping v obecné forme byl vzdy výrazne apolitický. Odmítám tedy prijmout interpretaci, ze vztah k trampingu, woodcraftu, ci skautskému hnutí vyjadroval nejakou formu politického odporu ke spolecenskému zrízení, notabene ke komunismu. A pokud to odmítnu, k cemuz me vedou osobní letité zkusenosti s trampingem, i tím soucasným (úcastním se nekolika trampských konferencí na internetu, dopisuji si s mnoha starými kamarády, a obcas dokonce vyrazím nekam na vandr jako kdysi), co poté zbude z príspevku pana Kverka?

Jen individuální oportunismus ve forme sice pochopitelné, lec nevhodné .:-))

Nicméne, ani pan Jírovec jaksi není zcela z obliga. Naopak, jeho clánek byl výrazne netolerantní.

Vycítala, v oné legracní cepicce s ksiltem, na nemz by se daly pestovat kaktusy, jsem mel svého casu rád, nejen pro jeho kreslené vtipy, které spolu s Kantorkovými tvorily v druhé polovine 60. let duvod, proc lidé kupovali Dikobraz. Mel jsem ho rád i pro jeho trampské a folkové písne, které na rozdíl od jeho kreslených vtipu kupodivu bývaly naprosto apolitické. A jsem si vedom dobového nátlaku stovek kamarádu, kterí tehdy Vycítala doslova tlacili k tomu, aby se zverejnováním onech svých vtipu s "postavickou s dojízdákem v tlamce" pokracoval. Duvod je nasnade: v záplave vybraných politicky orientovaných nesmyslu, kterými byl normalisacní tisk zaplavován, to bylo vítané osvezení. Vycítat mu to tedy muze leda snad hlupák, nekdo, pro koho je dobový primitivní antikomunismus prednejsí nez troska té tolerance. Ono je jednoduché striktne odsoudit cloveka. Zejména, neznáte-li podrobne jeho motivaci. Coz pan Jírovec, a jak vidno, ani pan Culík, zarucene nezná..Do mrtvol se dobre kope, vidte, pánové?
Vycítal nebyl povahou nikdy zádný bojovník proti komunismu. Jen mel na vybranou - bud striktní zásadovost ve vztahu k rezimu, coz by melo za následek sankce, nebo labilní koexistenci, bez oboustranných zvlástních sympatií. Vybral-li si to druhé, jiste k tomu mel svuj duvod. Znovu podotýkám, ze vycítat mu to nemuze NIKDO. Ani pan Jírovec.
A pokud to tedy nekdo zkusí, projeví se sice kromobycejne antikomunisticky zásadove, ale také (v dusledku neznalosti motivu) kromobycejne neinformovane a hloupe. :-)))

Milan Pavlík

Poznámka JČ: Ale proč se tedy nyní pan Vyčítal definuje tak antikomunisticky?

Milan Krejčiřík

Útok Petra Jánského na Milana Šmída mi připadá nepřiměřený. Občan Šmíd vyjádřil veřejně svůj názor. Můžeme s jeho názorem polemizovat, ale neměli bychom autora skandalizovat výroky typu "jak si může dovolit vyslovit takový názor vysokoškolský učitel, který své názory předává mladé generaci" apod. Ať se na mě Petr Jánský nezlobí, ale podobným způsobem reagovali na věcnou argumentaci právě jím zmiňovaní nacisté a komunisté. Nezajímala je podstata argumentu, ale k odmítnutí postačilo, že autor byl židovského nebo buržoasního původu. Pokud jsem si povšiml, Milan Šmíd nikde nepropaguje knihu Mein Kampf, pouze prohlásil, že zákazem se problém nevyřeší a v tom má plnou pravdu.

Kdyby si Petr Jánský přečetl jeho příspěvek pozorně, neušlo by mu, že Milan Šmíd rozlišuje mezi svobodou projevu a podmínkami, které platí v politické demokracii a v politické demokracii autor zákazy připouští - "...privilegia politické demokracie mohou být odepřena těm, jejichž činnost směřuje k destrukci této demokracie..."

Jádrem problému tedy je, kde leží ta hranice ... kdy jde jen o vyslovení (otištění) názoru a kdy už jde o programově organizované šíření názoru se zcela určitým politickým cílem.

Vydání Mein Kampfu nebylo správné

Lydie Junková

Vydani M.Kampfu povazuji za pomylené, at uz byl vydan z jakehokoliv duvodu.

Tato kniha byla vydana s hlavní a primou výzvou, aby byli vyhlazeni Zidé a dalsi menecenné podrasy. Jak to nazvali nyní proti vydání protestujici Nemci: "Juden ausrotten". Bylo slibovano, ze nemecky narod dospeje k blahobytu a slave, coz se po válce za pomoci Marshallova planu skutecne postupne naplnilo. Takze - a opet protestujici hlas z Nemecka: nekteri Nemci nabyli presvedceni, ze se to vyhlazování vyplatí: "der Voelkermord lohnt sich". Dale: srovnavat uvedeny misty blabolivy text s Marxovym Kapitalem muze pouze clovek, ktery ma omezeny rozhled, nebo ho necetl, pravdepodobne oboji. "Kapitál" je teoretické dílo, ktere nevyzyva k zadnemu vyhlazování arijcu ani koho jineho, je urceno ctenarum myslicim a inteligentním, coz je fakt, at s jeho myslenkami souhlasime, ci nikoli.

Zneuzit byl Kapital az Leninem a Stalinem pri hlásání nekompromisniho tridniho boje, ke kteremu pak v casti sveta nakonec doslo. (Toto zneuziti melo ruzne podoby, napr. od nekompetentního filosofování Lenina v Materialismu a empiriokriticismu, az po primitivní falsovani historie Stalinovými spisky atd.. )

Nedomnivam se, ze po precteni Hitlerova "dila" nastane bezprostredni nebezpeci, avsak nekonci-li nas pohled na vec na spicce vlastniho nosu, pomysleme na urcite souvislosti:

v socialne demokraticke strane se projevuji urcite bolsevizujici tendence ( působici osoby, myslenky), existuji u nas politici, kteri (malem?) projevili souhlas s Haidrem, nikdo nevi, ceho jsou schopni, aby se udrzeli u moci, nebo ji ziskali.

Toto povazuji za inspiraci k vlastnimu premysleni.

Lydie Junková

Václav Pinkava

Dobry den pane Wagner,

Ad: http://blisty.intern et.cz/0003/20000331m.html#12

Nepodporuji sireni zadneho nabozenstvi, nebot prave fanaticke presvedceni o vlastni pravde a vlastnim poslani napachalo v dejinach nejvic zla. Jsem vsak proti sireni nihilisticke filosofie - 'nabozenstvi materialismu', o bezesmyslnosti, beztrestnosti sveta - (pro pousmati rikam sveta 'nahore bez- ').

Cisi z nej tak obludne prazdno, ze se lecktery clovek zacne podepisovat sprejem na zdech, jen aby vubec 'byl', a tyrat druhe je pro povyrazeni, aby nejak stravil cas. Ne kazdy clovek, ovsem. Nekteri si svou hodnotovou skalu vytvareji sami, negaci teto spolecenske negace ... Proc nebrat drogy? Proc je brat?

Soudim, ze v nazorech ohledne role odplaty a trestu v praxi lidskeho chovani se lisime proto, ze jsem vetsi skeptik nez Vy.

Skeptik ale neznamena cynik.

Napriklad jak me poznamky dokazala vnimat a dokonce "citovat" pani Leporska (a asi i jini) je jednim z duvodu, proc takovy skeptik jsem.

Pripomina mi to syllogistickou chybu, srovnejme Psi maji ctyri nohy : Alik je pes -> Alik ma ctyri nohy s chybnym Psi maji ctyri nohy: Alik ma ctyri nohy -> Alik je pes. V praxi vsak neplati ani to logicky spravne prvni tvrzeni, nebot Alik muze byt i trojnohy pejsek, po urazu, pateticky Alicek jeden :-{

Veda ma tu smulu, ze ac exaktni, je zavisla na modelovem schematu, ktery je prave uznavan. Vyklad leckdy trpi preciznosti na ukor trefnosti, abych to tak nazval. Chcete vedet vysku hory? Lze zmerit kolik je "metru nad morem" treba hodne precizne, ale take lze namitnout, ze v mori je priliv a odliv, jsou tam vlny atd. Tak co treba radeji merit barometricky tlak, nebo vzdalenost smerem k povrchu od nejake druzice, proste vybrat jiny referencni ramec. A ktera je nejvyssi hora na Zemi? Pokud myslite nad zemskym povrchem a ignorujete vodu, tak to neni Everest ale Mauna Kea.

I vira je jen ramec nad-ramec. Na teto zemi, v tomto tele a mozku se vzdy pohybujem v ramci sveho chapani, a to nam v praxi staci. Jen ten Smysl, ktery to nasemu ziti dava, je subjektivni, vlastni.

O co vlastne jde, neboli proc to chceme vedet, k cemu, ptejme se neustale. Jen tak, pro vedeni samo? Nebo pro vyklad zivota - a uz tu mate spojovaci mustek mezi vedou a filosofiii.

Zkratka, muj nazor je, ze kdyz chybi ramec spravedlnosti a moralky v lidske mysli, zaramuje nase chovani kdejaka ideologie. Nabozensky zalozeni lide by to popsali treba tak, ze si na prazde kreslo prisedne dabel...

Napadla mne zcela nova interpetace anglickeho porekadla "the Devil is in the details". (klasicky mysleno tak, ze podrobnosti daji pekelna prace)

Ale uz dost.

Václav Pinkava

Luboš Motl

Vladimír Wagner odpověděl Vlastě Leporské na její článek způsobem, pod který bych se prakticky mohl podepsat. Snad bych jen nesouhlasil s jeho rozhodným tvrzením, že věda nemůže být v rozporu s náboženstvím. Eticky ideální věda s eticky ideálním náboženstvím v rozporu být nemůže, ovšem fakt, že se do rozporu může dostat reálné náboženství s vědou, je zřejmý už třeba z trapného pronásledování Galilea, Darwina a mnohých dalších. Stejně tak je očividné, že špatná věda se může dostat do konfliktu s náboženstvím, míním-li špatnou vědou různé naivní snahy vědecky vyvrátit existenci jakéhokoliv Boha.

Chtěl bych se nejprve zastavit u úvah Leporské o tom, jak nás naše smysly klamou. Naše smysly jistě nejsou dokonalé, vzdálenou loď na oceánu můžeme například omylem považovat za ostrov. Ale chtěl bych zdůraznit pohled v jistém smyslu opačný: z hlediska vědy jsou naopak naše smyslové zážitky definicí pravdy a reality, zatímco popírání zážitků, přijímání drog a nakonec i mnohé meditační praktiky, navozující dojem fiktivní reality, můžeme z tohoto pohledu označit za sebeobelhávání. Jestliže na voltmetru vidíme údaj 9 voltů, potom to považujeme za experimentální potvrzení výroku, že voltmetr naměřil 9 voltů, a pokud tedy správně funguje, napětí mezi dvěma danými kontakty je opravdu 9 voltům rovno. Mnozí mudrlanti tento racionální pohled na pravdu nesdílejí a jsou schopni vám ukázat inkoustovou skvrnu a začít se s vámi hádat, že tam žádná inkoustová skvrna není.

Co to znamená "9 voltů", je poměrně komplikovaná otázka, každý zážitek a každý přístroj je postaven na určité naší představě o tom, jaké různé zážitky můžeme prožít a jaká různá napětí lze naměřit. Samotný pojem napětí je jen teoretickou konstrukcí, která nám umožňuje pochopit jisté stránky reality, která je ve skutečnosti mnohem komplexnější. Voltmetr je nástrojem na prodloužení našich smyslů, díky němuž můžeme vnímat věci, které s pomocí těch smyslů, které nám dala příroda, přímo vnímat nelze. Nic z těchto vlastností, které ukazují složitost světa a jeho vazeb na naše myšlení, ovšem nezmění na skutečnosti, že voltmetr konkrétní napětí naměří a správná teorie musí tuto hodnotu správně předpovědět.

Je třeba vždycky promýšlet všechna možná a přijatelná zdůvodnění našich smyslových zážitků, není však možné popřít jejich existenci. Je to jeden z aspektů, který vědu od jiných postojů k pravdě odlišuje. Náboženství jsou postavena na tom, že podstatná pravda o světě byla komusi zjevena a od okamžiku této velké události platí a je třeba pro ni hledat důkazy. Ve vědě je třeba postupovat jinak: poznané pravdy, výsledky pokusů a smyslové počitky z minulosti neztrácejí hodnotu úplně, ověření konkrétního tvrzení teď a zde má ovšem větší prioritu než dogmata zděděná z minulosti a ke smysluplnému pokusu je třeba vždy přistupovat nezaujatě.

Nyní se více zastavím u narážky Vlasty Leporské na atomisty. Filosofové kolem Démokrita se skutečně dovtípili, že svět je vytvořen z nedělitelných částeček, které proto nazvali atomy. Šlo tehdy asi o dvanáct druhů malých součástek, které se na sebe napojovaly svými háčky a vytvářely tak všechny možné děje, které na světě pozorujeme. Atomisté projevili velkou předvídavost. O 2000 let později stále věříme (a máme pro to neustále nezvratnější důkazy), že měli pravdu, ovšem totožnost oněch základních stavebních kamenů prošla za tu doba mnoha změnami a revizemi. Pan Wagner ale správně zdůrazňuje, že pro antické atomisty bylo jejich učení formou filosofie či náboženství a že věda přistupuje k takovým hypotézám jinak.

Před několika málo staletími si lidé povšimli pevných poměrů slučovacích při chemických reakcí a dovtípili se tak, že se chemické látky skládají z "nedělitelných" částic, které po vzoru antických filosofů nazvali "atomy". Z dnešního pohledu víme, že šlo o pojmenování chybné, jelikož atomy lze přinejmenším rozdělit na elektrony, protony a neutrony, ale atomová hypotéza sehrála v dějinách vědy velkou úlohu. Termodynamické jevy (související s teplem) byly vysvětleny pomocí statistické fyziky, která studuje chování velkých souborů vibrujících atomů a molekul: větší teplota například odpovídá tomu, že atomy plynu létají rychleji po místnosti a atomy pevných látek sebou více třesou.

Vědečtí odpůrci atomové teorie v podstatě vymřeli v roce 1905, kdy Einstein vysvětlil na základě atomové hypotézy Brownův pohyb, což je chaotický pohyb zrnek pylu ve vodě, který jako první pozoroval pod mikroskopem před několika staletími biolog Brown (a zprvu jej považoval za důkaz "živosti" pylu). Einsteinovo vysvětlení bylo jednoduché: do zrnka pylu náhodně vrážejí molekuly vody. Einstein dokázal spočítat, jak daleko se přibližně ta či ona malá částice za čas t dostane.

Už v minulém století byl také pozorován elektron, postupně se lidem vyjasnilo více detailů anatomie atomu a začali pozorovat a produkovat i nové částice - a částicová fyzika se stala jedním z prestižních vědeckých oborů. Je snad ale jasné, že metody nezbytné k tomu, abychom mohli na vědecké úrovni cokoliv tvrdit o struktuře hmoty, se přece jen od filosofických úvah starých atomistů liší.

Jak jsem již zmínil, ukázalo se, že atom se skládá z elektronů a z jádra, které je samo složeno z protonů a neutronů. Na přelomu 60. a 70. let 20.století vycházelo na povrch, že protony a neutrony samotné se skládají ze tří kvarků. V principu může tento proces pokračovat, ovšem podle všeho, co víme, jsou elektrony a kvarky opravdu nedělitelné. Existují vědecky dokazatelná a velmi přísná omezení toho, jak by musely vypadat částice, z nichž by se třeba mohl skládat elektron, a vedou nás k celkem jasnému přesvědčení, že elektron se z dalších bodových částic neskládá. Elektron je snad místo toho jednorozměrnou smyčkou, vibrujícím vláknem, které provádí charakteristický pohyb; kvark je struna kmitající jiným způsobem. Technické detaily teorie strun (či obecněji jakékoliv teorie, která jde za rámec dnešního "standardního modelu" kvarků a elektronů) nejspíše ještě přinesou mnoho nových překvapení a je od Vlasty Leporské velmi naivní myslet si, že osud částicové fyziky spočívá v neustálém dělení částic, které bude pokračovat navždy (mimochodem takto si částice představoval Voloďa Uljanov). Fyzika je místo toho velmi dynamická věda, v níž občas dojde ke skutečné revoluci, po níž se ukáže, že se pod povrchem věcí, o nichž jsme si mysleli, že je známe, skrývá zcela nový a překvapivý svět, a poznávání často namíří novým směrem, o němž nikdo do té doby netušil.

Vlasta Leporská také napsala zajímavou větu "Jaký div, že věda dochází k různým paradoxům". Věda je od toho, aby paradoxy řešila, a teorie je obecně akceptována jen v momentu, kdy všechny zdánlivé paradoxy objasní. Ujišťuji Vlastu Leporskou i ostatní, že pilíře dnešní vědy, jako třeba standardní model částicové fyziky, žádné podstatné paradoxy neobsahují. Život je možná paradoxů plný, ale ve vědeckých teoriích hodných toho jména nemají místo (pokud mluvíme v kontextu obecně přijímané vědecké teorie o "paradoxu", míníme tím jen něco, co se jako paradox jevilo v době, kdy tomu lidé pořádně nerozuměli); v matematice nepřipadají paradoxy do úvahy vůbec. Výjimkou potvrzující pravidlo byl snad jen Russellův paradox, který odhalil, že do té doby užívaná pravidla práce s axiomy o množinách byla rozporuplná. Dnešní matematici již pracují s axiomy, v nichž žádné podobné paradoxy nalézt nelze.

Ona prastará moudrost o třech slepcích a slonu se dnes většinou užívá jako názorné vysvětlení toho, jak fungují duality v teorii superstrun, z nichž plyne, že teorie, které se zdály být v osmdesátých letech "různé", fakticky popisují jen jeden "královský" fyzikální zákon z několika různých pohledů. Není úplně jasné, co touto bajkou chtěla vyjádřit Vlasta Leporská, snad kromě zakukleného tvrzení, že jsou vědci tupí a neschopní pitomci. Vědci mají jen určité nástroje, kterými mohou zkoumat realitu, ale je otázkou jejich zručnosti a inteligence, jak si i s těmito omezenými nástroji dokážou poradit. Šikovný slepec je schopen pomocí hmatu získat představu o tvaru slona. Stejně tak šikovní vědci dokázali zjistit chemické složení Slunce, aniž by k němu museli létat, a stejně tak pochopili složení atomu a atomového jádra, aniž by je svými zraky přímo zahlédli, jakož i statisíce dalších vědeckých poznatků. Věda není jen tupým osaháváním a civěním na ocas slona: způsoby (často nepřímé), kterými dnešní věda dokáže realitu studovat, jsou pestré jako dnešní moderní doba samotná.

Přistupme nyní k názorům Vlasty Leporské o důvodech napětí mezi vědou a náboženstvím. Zastávám názor, že se Vlasta Leporská v klíčových tvrzeních mýlí. Kupříkladu tvrdí, že nesoulad mezi církví a náboženstvím pramení ze snahy raného křesťanství distancovat se od všeho pohanského, kam byl zařazován i antický odkaz. Ačkoliv přesně nevím, zda středověk zapomněl mnohé pradávné poznatky z astronomie proto, že to byla těžká doba, nebo prostě kvůli hlouposti lidí, kteří tehdy ovládali společnost, vím celkem dobře, že středověká církev velmi stavěla na názorech antických filosofů, zvláště Aristotela. Křesťanství se přiživilo na jiných kulturách i v jiných ohledech: například je obecně známo, že datum Vánoc není odvozeno ode dne, kdy se skutečně narodil Ježíš Kristus, nýbrž ho rané křesťanství odvodilo ze starého pohanského svátku slunovratu, což pomohlo křesťanské kultuře se rozšířit i do "pohanských" národů. V Bibli samotné lze vystopovat mnoho jasných vlivů starších, zvláště orientálních textů, a proto tvrzení o tom, že rané křesťanství chtělo se vším začít na zelené louce, je jemně řečeno velmi jednostranné.

Chci také akcentovat to, že dnešní vědci se setkávají se zástupci dnešních náboženství, kteří mají na vztah mezi vědou a vírou přece jen větší vliv než nějaké příhody z koncilu v šestém století. A jak jsem již řekl, mezi dnešní vědou a dnešním náboženstvím to z mnoha pohledů jiskří. Není třeba chodit daleko, abychom nalezli příklady důvodů, proč to občas zajiskří. Vlasta Leporská třeba píše, že objevy v astronomii (heliocentrismus apod.) "zcela neoprávněně" pasovaly přírodní vědu do role tvůrce nové kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Není jasné, jestli si Vlasta Leporská dělá legraci, ale jelikož vím, že plno lidí dodnes ve středověku žije a Vlasta Leporská může být příkladem, raději tuto větu okomentuji.

Přírodní věda je na přelomu druhého a třetího tisíciletí nejen zcela oprávněně tvůrcem nové kosmologie: "kosmologie" dnes totiž označuje v podstatě výhradně jednu z přírodních věd, jejímž úkolem je zkoumat historii vesmíru a jeho vlastností na nejdelších vzdálenostech, a z tohoto titulu se pěstuje na fyzikálních a astronomických fakultách. Nevím, v jakém smyslu má dnes "kosmologie" co společného s náboženstvím. Možná někdy církevní mocipáni cítili, že jim kosmologie patří, ale takové doby jsou, Vlasto Leporská, již dávno pryč a měla byste se s tím smířit. Kdybych chtěl být na náboženství zlý, řekl bych, že výroky svou trapností srovnatelné s tím Vaším o kosmologii ukazují, že věda musí proti náboženství vést jakousi bitvu. Jelikož ale na náboženství zlý být nechci, přiznám, že si uvědomuji, že ta Vaše věta není žádným autentickým obrazem náboženství, nýbrž jen Vaší osobní "neinformovanosti", eufemisticky řečeno.

Teď k Vaší zmínce o Rudolfu Zahradníkovi: vědci nebo teologové jsou příklady lidí, pro které je důležitá pravda. Ekvivalentně řečeno, pro vědce nebo teologa je ctností a snad i povinností stát proti lži. Vědec od teologa se liší jen v "drobnosti", totiž v metodách, jakými se pravda poznává. Stejně tak přírodní věda se liší od středověkého náboženství jen v "detailu", že (většinou) má skutečně pravdu, zatímco církev ve středověku mnohem častěji pravdu neměla. Z prvních vět tohoto odstavce je jasné, že s Vámi souhlasím, že existuje jistá podobnost mezi vědcem a zástupcem církve - tkví totiž v důležitosti, jakou pro ně hraje "pravda", pod níž ovšem míní něco trochu jiného. Na rozdíl od Vás pozitivní vztah k pravdě (tedy negativní vztah ke lži, což je totéž), který Vy však nazýváte "omezeností, nesnášenlivostí a dogmatismem" považuji za veskrze pozitivní vlastnost. A pochopitelně Rudolfa Zahradníka si cením také proto, že se dokáže srozumitelně ozvat proti takovým nesmyslům jeho oboru se dotýkajícím, jako je třeba homeopatie, a to i přesto, že sklidí kritiku nejrůznějších lidí, kteří jsou z nejrůznějších mentálních či osobních důvodů přesvědčeni, že homeopatie funguje. Není divu, že s Vámi nesouhlasím ani v tom, že velké procento šarlatánů a podvodníků mezi homeopaty není důvodem k jejímu odmítání. Jestliže podvodnost nějakého způsobu obživy (který z nepochopitelných důvodů nazýváte metodou poznání) není důvodem k jeho zamítnutí, co pak může být důvodem k zamítnutí?

S Vlastou Leporskou souhlasím obecně v tom, že křesťanství není zárukou dobré morálky, ale lehce najdu i formulace, v nichž s ní nesouhlasím. Kupříkladu pro ní je z křesťanství nejdůležitější osobní vztah s Jéžou Kristem. Tím sama projevuje netoleranci uvnitř křesťanství samotného: jakkoliv s Václavem Pinkavou nelze souhlasit v tom, že je křesťanství nezbytná podmínka mravnosti, myslím si, že pokud křesťanstvím mám mínit cosi pozitivního, jistý mravní standard (zakotvený v desateru) k němu nepochybně patří. Křesťanství, které se redukuje na pouhý vztah ke Kristu, se od fanatické záliby v heavy-metalu liší pouze symbolikou. S dalším odstavcem o tom, jak má smysl být dobrým kvůli dobru samému a jak má být člověk v konání dobra důsledný (a že jinak se mu to snad i vymstí), v hrubých rysech souhlasím, a také ve výkladu Leporské o tom, že přechod od orientálních náboženství přes judaismus a křesťanství k islámu představuje jisté degenerativní přibližování obyčejným lidem, pro které je každodenní život cennější než principy kosmu, nacházím mnoho prvků, s nimiž lze vyjádřit souhlas.

Nesouhlasím ovšem v otázkách, v nichž se Vlasta Leporská s Václavem Pinkavou shodla. Odklon vědců od náboženství nemá přímo za následek cynismus a neúctu k životu. Snad i pravý opak je blíže pravdě. Pro různá náboženství má lidský život pramalou hodnotu - člověk je jen hříšníkem, kterého Bůh může kdykoliv obětovat. Tuto neúctu lze vystopovat nejen ve Starém zákoně, kde Židé ve jménu Božím vyvražďovali jeden sousední národ za druhým, ale často i v postojích dnešních křesťanů ke smrti (nedávno jsem slyšel celkem šokující reakci jednoho křesťana na smrt Josefa Luxe). V protikladu k tomu je moderní věda spojena s humanismem, pro který je úcta k člověku snad tím hlavním. Co se týká zvířat, podle Bible byla zvířata člověku darována a člověk si s nimi od té doby mohl dělat cokoliv. Věda naopak stále jasněji chápala, že jsme jedním z živočišných druhů a k ostatním tvorům nás váže velké množství společných znaků a společný původ. Příklad s laboratorními králíky je poměrně směšný: podobný výzkum často vede k objevům, které mohou zachránit velké množství lidí (a člověk je asi přece jen výše na žebříčku než králík).

Vlasta Leporská naříká, že vědci (?) snad téměř vyhubili život na Sibiři, když z jednoho jezera vylovili - a teď se držte - šestnáct ryb. Také nemám rád smrt a zabíjení zvířat, ale tomuto nářku se prostě zasmát musím. Dalším tématem je klonování. Leporská vysvětluje, že se prý v článcích o klonování ovcí dočetla, proč příroda od tohoto způsobu rozmnožování upustila. Asi ty články nečetla moc dobře, případně o nich nepřemýšlela. Nehledě na důvody, proč příroda sama tento způsob reprodukce opustila, k pochopení možných aplikací klonování není třeba dávné historii života a evoluční teorii příliš rozumět. Pokud si Saddám Husajn naklonuje armádu miliónu Rambů, výhodnost takového počinu bude asi každému zjevná. Stejně tak je každému jasné, k čemu asi mohou být dobré orgány, které na každého z nás někde mohou čekat. Ze všech podobných vyjádření Vlasty Leporské je jasné, že nerada o věcech přemýšlí. Někde se dočte, že příroda opustila klonování, to pro ní znamená znaménko "minus", a toto znaménko už přičte klonování v každém kontextu (a o genetických inženýrech řekne, že jsou "pošetilí" a "snaží se o nesmysl"), aniž by se trápila nad hledáním pravého důvodu, proč genetici (nepochybně úspěšně) usilovali o klonování.

Článek Vlasty Leporské končí reklamou na duchovní techniky; příkladem duchovně vyspělého člověka je Páral, který už několik let preferuje meditaci před recepcemi, a fotograf Drtikol, přičemž Leporská pro Julianu speciálně zdůrazní, že známá mystička Míla Tomášová je mikrobioložkou. Jelikož si myslím, že každý člověk by si měl správný postoj k životu nalézt sám, a jelikož jsem svým článkem neměl v úmyslu šířit mlhu a mystiku, nýbrž naopak věci vyjasnit, rozloučím se jen přáním hezkého dne. Zájemci o články nejen o fyzice si je jistě na stránce come.to/lumo najdou sami.

Luboš Motl

Dovoluji si pouze upozornit, ze ji doporucovanou trojdilnou knihu Neala Walsche: Dialogy s Bohem, povazuji za krajne problematickou. Prectete-li si laicke ctenarske recenze na amazon.com, tak zhruba pulka lidi ji poklada za skvelou, druha pulka, lide obeznameni s krestanstvim ji vesmes oznacuji za "Dialog se Satanem". Cynici pak za "Monolog", na kterem se dobre vydelava.

Nechci se poustet do nabozenske debaty a uz vubec ne v BL, ale ta kniha je skutecne krajne problematicka, da se radit do New Age, a ctenar by k ni mel pristupovat s mysli ve stavu krajni kriticke pohotovosti, asi jako kdyz cte Mein Kampf. Mimo jine Walschova kniha obsahuje tuto vetu: "Hitler sel take do nebe".

prosim o anonymitu