Co je nového v České republice

Ptati se, proc ten ci onen jedinec, ten ci onen stat "nenavidi" "ZAPAD", je presne totez, jako kdyz se v mediich pretrasaji otazky proc "Cesi" "nenavidi" Rusy, Nemce, Zidy, Romy, Anglicany, Francouze, Svedy..." etc etc etc...

Pojimani toho ktereho statu jako jednolitou masu nemyslicich blbu je nejen pitome, ale navic zlocinne, a obvykle ho pouzivaji ti, kdo chteji manipulovat verejne mineni ve svuj prospech. (Kdo z toho neco bude mit?)

Mohla bych zde snest stejny pocet dukazu o tom, ze Amerika neni "Zapad", nebo o tom, ze i v Americe nejsou jen zazobani vydridusi a krivi "imperialisti", ale i normalni, lidsti, laskavi, obetavi a soucitni lide...

Takovi se, ovsem najdou vzdy v KAZDEM STATE, v kazde zemi...

Shledavam verejne nactiutrhani Ameriky pojimane jako zlocinnou zemi s neskryvanymi umysly jinym zemim skodit (opak je pravdou, a byl po cele minule stoleti, napriklad!) autora clanku naprosto filosoficky zcestne, akademicky nepoctive, a lidsky naprosto neobhajitelne...

Pane Culiku,

Proc se pani/slecna/bytost Juliana nepodepise nejakou emailovou adresou? A co ty prispevky typu 'autor (anonym) je redakci znam' ?

Kdo mi namitne, ze prece jde o zajimavé/zajimavě vyjadrene stanovisko, ne o jeho puvod, o autora ?

Ano, kdo? Cili kdo se pod tento nazor troufa podepsat (byt treba pseudonymem) tak, abychom meli kam se obratit s pochvalou, dotazem, s reakci ?

Nazory utrousene neznamo kym jsou jako nalezy na chodniku, na zdech, na schodech.

At uz jde o perly, hovinka, nalezena nemluvnata nebo nazory, nepreji si byt tercem veci nezodpovedne vypustenych a opustenych.

Potud muj nazor.

Poznámka JČ: Co mám dělat. Přesvědčuju přispěvatele dávno, že se snad v demokracii nemusejí skrývat.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

Výběr textů z posledních dní:

Vít Novotný

Knihu Mein Kampf mam doma v anglickem prekladu. Koupil jsem si ji za svych studii v Kalifornii, protoze byla na seznamu knih v kursu, ktery srovnaval nemecky nacismus a historii rasismu ve Spojenych statech. Knihu jsem si sice koupil v universitnim knihkupectvi, ale byla dostupna komukoliv, nikoliv pouze studentum. Ackoliv jsem odpurcem zaslepeneho prejimani "zapadnich vzoru", v tomto pripade myslim, ze bychom se z americke zkusenosti meli poucit. Ve Spojenych statech se totiz zasadne netresta, co kdo rika, ale co dela. Mein Kampf je tam kniha volne dostupna; stejne tak nikdo netresta vydavani nacistickych a komunistickych tiskovin. Osobni utoky s rasistickym podtextem, a to i pouze verbalni, jsou vsak tvrde stihany, mnohem tvrdeji, nez v Cesku.

S pocinem nakladatele Zitka souhlasim. Argumenty nacistu a rasistu bychom meli znat, abychom s nimi mohli bojovat. Zitko ma pravdu, kdyz rika, ze kniha by mela byt vydana, abychom mohli nacismus poucene odsoudit, aby prestala byt "tajemnou a mytickou knihou". Jeji vydani nic nerika o Zitkove cynicismu ci naivite. Knihkupci si pri jejim prodeji nepocinaji o nic zvrhleji, nez si pocinali pred rokem 1989, kdyz prodavali ucebnice leninismu.

Je mozna pravda, ze kniha ozivuje Hitlerovy ideje, jak pise pan Hoffman. Mela by vsak byt volne prodavana, aby ozivila i schopnost lidi argumentovat proti nacismu. Jeji vydani neni urazkou vsech slusnych lidi, stejne jako ji neni uchovavani marx-leninskych textu v ceskych knihovnach. Dikybohu, nikoho zatim nenapadlo je vybilit, aby si snad nevyzrale ceske obcanstvo na zaklade jejich cetby nechtelo s milicionarskou cepici a se zbrani v ruce zopakovat Unor, ci organizovat pracovni tabory. 'Bezny obcan', nejenom student, si dnes nastesti muze v knihovne vypujcit Lenina ci Gottwalda. Doufam, ze nikoho nenapadne v ramci soucasneho boje proti propagaci fasismu a komunismu vybrat z knihoven vsechny Staliny a Nejedle, spalit vsechny vytisky Rudeho prava a dalsich novin z doby komunismu, pripadne jit primo do bytu a poslat drzitele nezadoucich tiskovin za katr.

Bohuzel, paleni knih by bylo v logice nesmyslnych paragrafu ceskeho trestniho prava proti propagaci "nebezpecnych myslenek". Meli bychom se zbavit iluzi o tom, ze zakazovanim usmernime neci mysleni do zadouciho smeru. Fasismus je jiste nebezpecna myslenka, ale cenzurou ji neporazime. Skutecne si myslim, ze kazdy by si mel udelat vlastni obraz, pokud ma zajem. Argument pro existenci knihy na volnem trhu neni, ze "by bylo obtizne prokazat vydavateli spachani trestneho cinu", jak podle Lidovych novin oznamili prazsti advokati, ale to, ze vlada proste nema pravo omezovat svobodu slova.

Cesti politici a ceska policie by si pocinali mnohem lepe, kdyby misto patrani po vydavatelich antisemitskych a rasistickych platku dusledne chranili obcany nabozenskych a etnickych mensin pred osobnimi utoky mladencu s vyholenymi hlavami. Nemeli bychom omezovat svobodu slova, pokud utok neni smerovan na konkretniho jednotlivce. V konkretnich pripadech bychom vsak meli postihovat sebemensi osobni utoky s rasistickym motivem. Obeti rasistickeho ci anti-semitskeho cinu nepomuze, ze Mein Kampf byl statem zakazan, nebo ze policie sebrala pred hospodou hajlujici skiny. Romove, zide, cernosi ci Pakistanci potrebuji jistotu, ze mohou bezpecne pohybovat po ulicich ceskych mest a vesnic. Neochotna ceske policie a netecni cesti politici jim v tom zatim moc nepomohli.

Tomáš Pecina

Tak tedy jednu věc vím zcela jistě: Hitlerův Mein Kampf si v žádném případě nekoupím. Už dávno ho totiž mám: v originále, jako soubor na disku svého počítače.

Když jsem otevřel středeční noviny, překvapilo mne, kolik "komentátorů" (promiňte ty uvozovky, to mám z přílišné četby opravdových - ne českých - novin) se vyslovilo nejen pro zákaz distribuce nekomentovaného vydání Hitlerova díla, ale i pro trestní stíhání vydavatele.

Toto intolerantní, totalitní myšlení mě nejvíc překvapilo (a zamrzelo) u Jiřího Hanáka, který by ve svém věku a při své životní zkušenosti měl cosi vědět o nedělitelnosti svobody.

Stále znovu mě udivuje naivita, s níž se tolik mých spoluobčanů domnívá, že proti hrozbě totality lze bojovat represí. Výsledek samozřejmě bývá právě opačný: češké fašisty neodstranil z Parlamentu administrativní zákaz nebo omezování publicity ve sdělovacích prostředcích, ale naopak zvýšený mediální zájem před minulými volbami. Obdobně je téměř jisté, že do tří let budou ve vládě České republiky zastoupeni komunisté, prostě proto, že v posledním desetiletí dostali ze všech parlamentních stran nejméně příležitosti se zkompromitovat.

Prosťáčci s titulem "politický komentátor" za jménem to ale zatím nevědí a svou hloupostí prokazují českému fašismu i komunismu neocenitelný mediální servis... Poděkování a lásku vám, udatní hrdinové pera!

Vzpomínám, jak jsem na podzim v roce 1995 informoval své kolegy a různé studenty na semináři na Glasgow University, jak jsem nezávislými názory šokoval české intelektuály, shromážděné v Teplé, a jak mě pan profesor Pinc tam srovnal s Hitlerem (možná že právě proto dnes prosazuju právo tisknout Hitlerův Mein Kampf, že...). Jedna britská postgraduální studentka se tehdy v Glasgow v následné diskusi nad poslechem těch nahrávek ozvala: "Proč se tak rozčilují, vždyť je to jen názor..."

Jde o, řekl bych, takzvaný "gottovský syndrom". Jistě si vzpomínáte, jak se před několika týdny rozhněval Karel Gott, protože kdosi o něm někde napsal něco nelichotivého a Gott se tedy rozhodl - protože ho zřejmě nemá jednomyslně rád celý národ (což snad požaduje?) že nevystoupí na zahraniční akci.

Nerad to říkám, ale představa a snaha, že všechny názory musejí být "přijatelné", se mi zdá pozůstatkem monolitního totalitního myšlení.

Právě kontroverzní názory, které nás vedou k přemýšlení, jsou motorem myšlení a pokroku ve společnosti. Kdysi byly považovány za šokující a podvratné například názory, že se země točí, že? Koncem devatenáctého století hromadně nenáviděl český národ Tomáše Garrigua Masaryka za to, že se dokázal postavit proti nespravedlivému antisemitského obviňování "žida Hilsnera" z rituální vraždy mladé dívky. Mnoho názorů, donedávna považovaných za "šokující", se během času stalo názory zcela konvenčně přijímanými.

Existuje ovšem protiargument: ale co lidi, které to uráží? Jak se na to dívají například lidé, kteří trpěli v koncentračních táborech, a teď musejí být svědky toho, jak se znovu vydává Mein Kampf?

Argumentuji, že právě pluralita společnosti zajistí, že už nevzniknou koncentrační tábory. Součástí té plurality je připustit i publikaci šíleného textu německého diktátora, aby si každý mohl sám posoudit, o co vlastně šlo.

Ale co lidi, kteří s informacemi manipulují anebo nevědomých lidí manipulačně zneužívají, neeticky je balamutí ve prospěch vlastního zisku? Neměla by se jim jejich manipulační činnost zakázat?

Nikoliv v oblasti publikační činnosti, kde vládne otevřená konkurence a každý si může, doufejme, tisknout, co chce. Jiná je přirozeně situace s celostátními terestrickými televizními okruhy, jichž je v každé zemi jen omezené množství a vydá-li stát (tj. společnost) nějakému Vladimíru Železnému televizní vysílací licenci, je to privilegium, za něž má právo stát očekávat a vynucovat, aby bylo televizní vysílání otevřené a pluralistické a dá-li prostor jednomu extrémnímu či manipulativnímu názoru, musí dát zároveň prostor opačným názorům či pohledům, které poukáží na jeho nedostatky.

To, že argumentuji, že v demokracii musí být prostor i pro publikaci hnusných názorů, neznamená, že bychom s nimi neměli polemizovat a že bychom je neměli co nejenergičtěji, věcně, racionálně odsuzovat. Nikoliv však je zakazovat.

Někteří diskutéři ovšem nalézají v této mé argumentaci rozpor. Poukázal na něj v e-mailech pan Julius Sigut, stejně jako na zdejším Fóru Britských listů Táňa Zajícová.

Jak je možné, že v Hitlerově případě se zastávám práva na volné vydání tohoto díla a přesto jsem loni podporoval bombardování propagandistické srbské televize?

Mé vysvětlení je asi toto:

Potíž je, že srbská televize vysílala své bezostyšné lži (byl jsem tou dobou ve Slovinsku a srbskou televizi jsem měl během bombardování možnost několik dní sledovat, byl to skutečný zážitek) během války. Mám dojem, že během válečných konfliktů jsou běžná pravidla demokratického provozu poněkud pozastavována. Nevím, jestli byl v Británii v době druhé světové války volně k dispozici Mein Kampf.

Válka je ošklivá věc a mnoho normálních skutečností se stává zbraněmi. Srbská televize se svou intenzivní, lživou propagandou (možná jste sami osobně neviděli, jakou nenávist ta televize šířila vůči kosovským Albáncům, přímo emocionálně a filozoficky poskytovala zázemí vražedným srbským polovojenským bojůvkám, jejichž členové pak tu nenávist realizovali v praxi vražděním a vyháněním bezbranného kosovského obyvatelstva) se stala mocnou vojenskou zbraní a troufám si argumentovat, že měli západní spojenci plné právo s ní jako s vojenským nástrojem naložit. Že to udělali neefektivně a televize začala vysílat hned za několik dalších hodin,. že asi nebylo kompetentní a etické poslat přitom na smrt noční směnu v televizi, jíž vedení srbské televize předtím nakázalo, že za žádných okolností nesmí budovu opustit, to je jiná věc.

O mrtvých jen dobré a v žádném případě bych si nedovolil tvrdit, že třeba západním leteckým útokem zavražděná maskérka se provinila natolik, že si zasloužila trest smrti. Nikoho nechci obviňovat, ale - pracovali vy byste s dobrým svědomím pro televizní stanici, která bezostyšně šířila výzvy k likvidaci jiné etnické menšiny? Co to asi bylo za lidi, kteří si prostě v mysli blokovali to, že ta stanice šíří zločineckou propagandu a do té práce chodili, jako by nešlo o nic jiného než třeba prodávat košile?

Ve svobodné a demokratické společnosti musí existovat právo šířit i tak hnusné názory, jaké šířila loni touto dobou srbská televize. Musí však být zajištěna rovnováha: argumentoval bych tedy, že tyto názory by neměly být šířeny bez opozice jedinou televizní stanicí. Hnusné názory musejí být šířeny v konkurenci s  názory opačnými, aby si každý občan mohl učinit vlastní nezávislý informovaný úsudek. Manipuluje-li někdo ve svůj vlastní prospěch polopravdami či lžemi, má mít právo to dělat, ale zároveň musejí být slyšeny jiné hlasy, které to třeba odsoudí. Argumentuji, že mezinárodní společenství mělo plné právo, ne-li povinnost, zajistit, aby v Srbsku v televizi nezněl jen jediný, monolitní, zločinecký hlas. (Kdyby to svět býval udělal už dávno a nedopustil, aby monolitní, štvavou propagandou nerozdělily jugoslávské sdělovací prostředky nenávistí své obyvatelstvo, k jugoslávským válkám by těžko došlo.)

Zlá slova, pokud nejsou bez korigující konkurence, se dost lehce proměňují v prolitou krev.

Jan Chleboun

Včera jsem se v BL v článku Romové, tolerance a svoboda projevu dočetl, že "práva nejpoctivějších lidí jsou zajištěna teprve tehdy, jsou-li ochraňována práva i nejodpornějších a nejhnusnějších osob".

Je to výrok provokující a bourající obvyklý stereotyp našeho myšlení. Cítím ho jako bonmot zapichující se pod kůži, ale ... ale ne jako pravidlo železného zákona. Ať totiž přemítám, jak přemítám, vždy při jeho důsledné aplikaci na svobodu projevu dospěji k popření nějakého jiného všeobecně uznávaného principu.

Ostatně tento rozpor v sobě nese i zmíněný článek. Tolerantní projev není totéž, co svobodný projev, tolerantní jsou jen některé ze svobodných projevů. Píše-li pan Čulík, a já se k němu přidávám, že "zejména sdělovací prostředky by měly systematicky nalézat v obou znesvářených komunitách v ČR, romské i gádžovské, stejné prvky lidství, jimž může druhá komunita dobře porozumět", už se tím snaží usměrňovat svobodu projevu. K té totiž patří i barvité líčení všech špatných zkušeností, které kdy kdo s Romy měl, ba i šíření nenávisti. A tady už narážíme na práva menšin, ochranu důstojnosti atd.

Jsou tato práva špatná, protože v principu omezují svobodu projevu? Nebo je špatná svoboda projevu?

Myslím, že ani jedno, ani druhé. Špatné je bezbřehé, tupé a zcela mechanické uplatňování jistého pravidla za všech okolností. Záhy totiž dojde ke střetu s pravidlem jiným, podobně železně prosazovaným.

Tvrdě pojímaná pravidla nejsou ničím novým. Židovští farizejští myslitelé (pozor, mám na mysli farizeje v původním významu přísných hledačů pravdy ctících Zákon, nikoli překroucený český význam symbolizující přetvářku a pokrytectví) usilovali o dovedení Zákona do nejmenších podrobností každodenního života. To je přivedlo až k otázce, zda je přípustné si o šábesu uvařit vejce. Jejich dobře míněné úsilí je zavedlo do slepých uliček. Byli tak zabednění? Naopak, příliš logičtí - na nepravém místě.

Je ovšem intelektuálně a mravně pohodlné mít železná pravidla, člověk se snadno zbaví odpovědnosti. Nemusí přemýšlet a zpytovat svědomí, jen dodržuje ustanovení - obvykle jednoduše formulovaná. Na složité otázky jednoduché odpovědi. A že se pravidla občas (ale zákonitě) vzájemně neřešitelně střetávají? Aspoň se jejich příznivci mohou houfovat do vzájemně stejně nesmiřitelných táborů.

Existuje nějaké řešení? Ne, aspoň ne všeobecně uspokojivé. Myslím, že nám nezbývá, než se smířit s tím, že je nutné posuzovat případ od případu a opírat se přitom o tak obtížně uchopitelné pojmy jako je moudrost, slušnost, soucit, mravnost ...

A ještě poznámka k USA. Je to kraj značně odlišný od naší hroudy a mnohému bychom se tam měli jezdit učit. Nicméně právě ve Spojených státech se, podle mého názoru, výrazně projevuje schematismus jednání, důraz na formální stránku věci a "odezdikezdismus". Důsledkem jsou soudní pře s (pro nás) absurdním sporem a průběhem nebo vehementní podpora kontroverzních projektů (výstřelky programů na pomoc menšinám). Ilustrativní je i prosté pozorování ze supermarketu: ve jménu zdraví nastalo velké tažení proti tuku v potravinách, ale kupodivu vládne neméně velké mlčení o cukru tamtéž, takže když si koupíte jogurt, bude kelímek pravděpodobně velkým písmem hlásat reduced fat, low fat nebo dokonce fat free a na nevýrazném místě se dočtete, že obsahuje 20% cukru. I když ... ty beztukové se sladívají aspartamem a chuť mají jako ... ale to by už bylo jiné povídání.

Poznámka JČ: Výzva, že by dobré sdělovací prostředky měly přispívat k civilizovanosti a k humánnosti prostředí neznamená cenzuru názorů, které to nedělají.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Ředitelka vězeňské služby rozhodla dočasně pozastavit příjímání osob, které byly odsouzeny za méně závažné trestné činy a do vězení by měly nastoupit z civilního života.

Tato dobrá zpráva ovšem asi není určena zlodějům, kteří se nedávno vloupali k manželce předsedy sněmovny a ke Karlu Gottovi.

Pětičlenný profesionální tým lupičů totiž kradl spíše ve velkém a ze série několika desítek dosud prokázaných vloupání si odnesl šperky a jiné vzácné předměty v hodnotě deseti a půl milionu korun.

Z prvních informací víme, že se nepotvrdilo podezření o napojení zlodějů na pracovníky bezpečnostní agentury, která neuhlídala vilu předsedy Sněmovny, a že manželka předsedy Sněmovny zatím nebyla na policii identifikovat zajištěné klenoty.

Podstatnější je ale zjištění, že populární zpěvák nebyl poškozen kvůli svému repertoáru a manželka politika že nebyla okradena kvůli politickému působení manžela.

Lupičům šlo pouze o peníze, šli prostě tam, kde se nabízela tučná kořist.

Dopadení zloděje je vždycky dobrá zpráva. Přináší naději, že jestliže byla policie úspěšná dnes, může být úspěšná i zítra. O tom, co u nás bylo ukradeno a rozkradeno se poměrně přesně ví.

Zbývá postupně odhalit zloděje a pak vyřešit problém, kam s nimi, když věznice praskají ve švech.

Je zde možnost alternativního trestu, který by slušel především prominentním zlodějům, kterým policie prokáže, že majetek nenabyli podle zákona. Proč je převychovávat za mřížemi, když můžeme vidět jak místo předvádění luxusních kravat a motýlků veřejně pracují v oranžové vestě?

23. března 2000

František Roček

Zajímavé je, že bezpečnostní rada státu nezaujala proti očekávání jednoznačné stanovisko a pouze vzala na vědomí dokument expertů, posuzujících varianty obrany vzdušného prostoru země. Rozpaky panují dál, protože po ekonomické stránce nákup nadzvukových stíhacích bombardérů bude (teoreticky) sousto investičně takřka k neužvýkání.

Lidové noviny k tomu napsaly: "Při nákupu nadzvukových stíhaček pro českou armádu zatím nehraje kvalita jednotlivých letadel příliš velkou roli. Velitel vzdušných sil Jaroslav Klíma včera sám přiznal, že se rozhodnutí vlády "bude řídit především ekonomickými a politickými ohledy".

To se předpokládá. Nejedná se o to, že Gripen zapadá do konceptu "Evropské armády" jako výrobek podporující evropský zbrojní průmysl. Jedná se spíše o to kdo koho finančně (nabídkově) převálcuje. Gripen má "symbolický" náskok, protože padl Blairovi a následně i Zemanovi do oka. Ale z gest se kšefty nevaří. Ekonomické rošády mohou pořadím kandidátů zamíchat.

Co to vlastně létá?

Diskuze, která se kolem tohoto tématu rozproudila, byla bohužel varovná. Nevěřil jsem vlastním očím, v Lidových novinách 15.3. na tématické stránce věnované nadzvukovým fóglům v Českomoravsku, jsem uzřel pasáž:

"Jeden kus L-159 přijde na 417 milionů korun. Přitom v zásadě jde o modernizovaný cvičný letoun Albatros L-39 ze sedmdesátých let." Autor z Lidových novin prostě neví nic a mudruje. L-159 je konstrukčně odlišný letoun využívající poznatků aerodynamiky z dlouhodobého provozu letounů řady L-39 a L-139. Dokonce i výrazně modernizovaný Albatros L-139 byl konstrukčně svým způsobem novým letounem v pohledově starém kabátě L-39. Autor také píše že Alca L-159 při jednom letu (přistání) si poškodila ocasní křídlo - místo ocasní plochu. Ale to autor nemusí vědět, to je názvoslovný detail proti tomu, že neví, že L-39 není ani omylem to, co L-159.

I v Hospodářských novinách v článku M. Kollera z ministerstva průmyslu a obchodu se objevuje podobná mytologie: "Cvičné letouny L-159 Alca, označované po ověšení výzbrojí za lehké bitevní (k ničení pozemních cílů) v operacích OSN, NATO, EU použít nelze bez předpokladu značných ztrát."

Alca je jednomístný ryze bojový letoun pro podporu pozemních sil, průzkum a stíhací mise kde není třeba letadel v nadzvukovém režimu letu. Pouze dvojmístná verze slouží jako bojový/cvičný, podobně jako dvojmístné verze jiných bojových letadel. Také mě mrzí, že jsem nepochopil proč by měl mít L-159 značné ztráty. Dochází mi jen jedno, že role letecké podpory pozemních vojsk znamená pro letoun nárůst rizika - ale v závislosti na použité výzbroji a režimu letu. (Výhodou L-159 je mj. pancéřování kabiny.)

Jinak je článek "Nákup letounů je obchod století" od Kollera zajímavý, ale hodnověrnost jeho ekonomických vývodů mohou posoudit jen profesionálové z oboru. Důvěřovat jeho vývodům paušálně bohužel nelze, když píše o nějakém letadle a neví podstatné - k čemu je letoun určen. Má však pravdu, že je možné výrobce válečných fóglů natahovat na skřipec a mačkat z nich 120 až 140 % offsety ještě před zahájením dodávky letadel. Ale umíme to?

Každý sám za sebe a potom spolu

Státy NATO by měly být schopny určité soběstačnosti v obraně. Slovo určité volím záměrně, protože soběstačnost je relativní - musí být vždy vztahována ke koalici, ve které stát působí. V současnosti ale není nepřítel přímo definován! Na tento fakt reagovaly také Lidovky (v článku Nové stíhačky: Drahá legrace, nebo nutnost?) sloganem: "Zatím bezvýsledně hledají čeští odborníci i politici odpověď na otázku, zda ČR potřebuje nadzvukové letouny."

Otázka nezní zda je ČR potřebuje, ale kdy si je může dovolit! O potřebnosti nadzvukových bojových letounů může pochybovat jen ten, kdo věří ve věčný mír.

A dostáváme se k Čulíkově poznámce k článku Stranické stíhačky se mi líbí z 14.3. v BL: "V Neviditelném psu před časem argumentoval z Ameriky Steve Prošek (jméno je pseudonym), Čech který má zřejmě dobré dlouholeté zkušenosti z amerického vojenského prostředí, že je pro tak "malou" zemi, jako je Česká republika, nesmyslné kupovat systémy stihaček, neboť sitaková země nikdy nemůže pořádně dovolit neobyčejně nákladnou infrastrukturu a technologii, kterou řádný provoz těchto stihaček vyžaduje."

Jedná se o sérii Proškových článků z ledna 1999. Prošek správně kladl důraz na profesionalitu profesionálů a na rozhodování politického managementu na profesionální, ne bahamské, úrovni. Tehdy se vedl spor zda, pokud by k tomu došlo, přijmout darem olétané americké F-16 (předpokládám nejstarší verzi F-16A z počátku osmdesátých let). Prošek to nedoporučoval. S tím souhlasím a v tom smyslu souhlasím i s Kollerem v článku v HN, že údržba a modernizace těchto letounů se může paradoxně prodražit - ve srovnání s nákupem nových letadel.

Prošek své meditace na toto téma doplňuje citací:

"Citat Strategickeho konceptu 1997 NATO: Nebezpeci nahleho vseobecneho utoku na vsech evropskych NATO frontach bylo efektivne odstraneno behem roku 1991. Od teto doby riziko a rearanzovani vojenskeho utoku ve velkem meritku jako nebezpeci je minimalni. Risk ve kterem se Evropska bezpecnost naleza je ze strany asymetrickeho utoku a lze tezsko charakterizovat. Konec citatu." (Nevid.pes, 29.1.1999)

Podle tohoto citátu je vlastně pro nás nadzvukový letoun luxusem?

Totéž lze říci i jinak: "Konvenční agrese proti Alianci je vysoce nepravděpodobná, v dlouhodobější perspektivě ji však nelze zcela vyloučit. Bezpečnost Aliance je vystavena široké škále vojenských a nevojenských rizik působících v mnoha směrech, z nichž jsou některá těžko předvídatelná a ve svých důsledcích mohou vést ke krizím (...) Globální šíření a rozvoj moderních technologií může usnadnit potenciálním protivníkům získání moderních zbraňových systémů všech kategorií." (Vojenské rozhledy č.1/2000, Alianční rozměr koncepčního rámce bezpečnostní a obranné politiky České republiky)

Prošek v Nev. psu 16. 3. 2000 na adresu vlády psal, že současný zakopaný pes není v bitevníku (správně měl uvést stíhací bombardér, protože bitevník je specializované letadlo - viz ruský Su-25 či americký A-10), ale v tom, že "Česká republika, tj. stát - společnost, administrativa, legislativa, dodnes nevyřešila a nepředložila rozumný politicko vojenský koncept obranné strategie... K zadání klíčového dokumentu vládou, a i bezpečnostní řadou státu nikdy nedošlo!"

Přiznám se, že Proškova slova jsou tak obecná, že jim nerozumím. Rozuměl bych tomu, že Bezpečnostní strategie ČR schválená bezpečnostním churalem státu v lednu 1999 je stejně obecná jako předpis, v němž se píše, že kůň má být k vozu připojen tak, aby kočí hleděl na koňský podsystém vocas + řiť.

Proškův nález zní: "Dokud vedoucí tým české republiky nevyřeší takové základní koncepční politicko vojenské vztahy v rámci české společnosti, nákupy čehokoliv od osobních zbraní, po strategické letectvo (nemáme strategické letectvo, ale letectvo pro plnění úkolů protivzdušné obrany státu a podpory pozemního vojska, tedy letectvo na taktické úrovni - pozn. autora) je trestuhodná nezodpovědnost."

Pokud se Prošek domnívá, že chybí koncepční politické a vojenské dokumenty a jasná koncepce výstavby (přezbrojování), hovoří o tom, co se nelíbí i střízlivě uvažujícím důstojníkům. Ale neznamená to, že musí považovat nákup stíhacích bombardérů kvůli tomu za ptákovinu, když použitelnost těchto strojů je dána horizontem deseti let, než budou dodávky uspokojeny a proběhne náročný výcvik pilotů. Letectvo má dnes ze všech zbraňových systémů armád největší odstrašující, preventivní i obrannou hodnotu. Rozmezí 24 až 36 letounů tohoto typu je pro armádu potřebné minimum.

Panují - li rozpaky nad tím, zda 72 letounů L-159 není zbytečně mnoho, lze na to říci jediné: stalo se, kontrakt je podepsán, dodávky začínají. Jistě se jednalo o to, aby bylo zachráněno Aero Vodochody. V blízké budoucnosti (do deseti let) se ukáže, zda se jedná o perspektivní letoun. Možná, že podzvukový univerzální letoun zvládající dvě třetiny činností daleko dražších nadzvukových stíhacích bombardérů, bude rozpoznán jako typ chybějící ve větším počtu ve spektrum vzdušných sil NATO.

Prošek dokazuje, že stíhací bombardéry nepotřebujeme také pozoruhodnou myšlenkovou konstrukcí: "Elementárním příkladem a diskuze nutným faktem funkčnosti českého letectva je samotná operace OAF nad Srbskem v minulém roce. Bude vláda republiky svolná dat rozkaz letecké armádě státu k účasti na takové operaci? Jestliže v myšlení českých politiku se formuje pro takovou situaci již dnes jedna z typický "českých únikových uliček", může dojít k velmi nemilému procitnutí se do reality! Letectvo AČR podle smluvních článku aliance, bude muset v takovém případě se operace zúčastnit."

Dramatizuje. Ve skutečnosti kontroverzi vzbudilo pouze bombardování Jugoslávie. A to nesvědčí v náš neprospěch, protože ač uplynul od této akce rok, dosud panují oprávněné pochyby, zda to, co NATO udělalo, bylo nejrozumnější řešení! Jinak akce našich vojáků v silách OSN - v Perském zálivu a dlouhodobě na území bývalé Jugoslávie jsou hodnoceny veřejností kladně. A jsou výkladní skříní naší armády. Z těchto důvodů se mi jeví Proškova reakce z 16. 3. jako přemrštěná.

Dva směry jednoho úsilí

Dnes se oficiálně přizpůsobují armády spíše akcím tzv. humanitárního charakteru, tzn. prevenci a zvyšování odolnosti vůči případným teroristickým akcím. Podle této logiky bychom měli před stíhacími letouny preferovat spíše jednotky pro rychlé reakce a pro humanitární nájezdy. Ve skutečností je nutné jít oběma směry zároveň, neboť nevíme, co bude za dvacet let. Již dnes se největší státy světa kromě předcházení regionálním konfliktům připravují technologicky na možný další válečný střet globálnějšího charakteru. Možná naše humanitární akce jsou jen iluzí o budoucností - při přerozdělování mocenských struktur možná již kolem roku 2015 - 2020 (?) se můžeme setkat s globalizujícím se konfliktem. Nikdo to nemůže vyloučit.

Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana buduje evropskou obranu ne pro zvýšení evropského ega, ale aby byla Evropa schopná samostatně vojensky působit, což se v nedávných balkánských příbězích ukázalo jako kámen evropského úrazu. Vojenské rozpočty členů EU činí asi 60 % rozpočtu na obranu USA, ale výkonnostně prý dosahují jen 10 až 15 % schopností a kapacit ozbrojených sil USA. Proto je na pořadu dne spojování evropských zbrojních firem a odprodej jejich státních podílů, aby mohly být vytvářeny silné evropské nadnárodní zbrojní firmy.

V průběhu nejbližších dvaceti let mohou nastat situace, kdy USA nebudou moci efektivně pomoci při řešení evropských problémů, budou-li vázány konfliktními situacemi na dvou či třech místech mimo Evropu.

Evropská obrana bude potom postavena na společném úsilí, kdy dnes zdánlivě nepodstatných 36 českých stíhacích bombardérů akceschopných na atlantické úrovni může znamenat malý, ale důležitý počet strojů. Neboť malé státy s desítkami letadel mohou dát dohromady nezanedbatelnou sílu několika set strojů.

Jedná se o dlouhodobý proces. Akceschopnost našeho letectva v roce 2015 je v letadlech, které se objeví v rozmezí následujících tří pěti let. Dodávka 12 stíhacích bombardérů může trvat od jednoho do tří let v závislosti na počtu objednávek u výrobce. A posléze trvá léta, než letci s těmito letouny plně srostou a dokáží plně využít potenciál stroje.

Pokud chceme mít v roce 2015 letectvo na atlantické kvalitativní úrovni, měly by první kvalitní, tzn. nové stroje 4. generace s dalším vývojovým potenciálem ve výzbroji již v rozmezí let 2003 - 2006. Ze strojů 4. generace se nabízí v současném okamžiku pouze velmi západoevropský Eurofighter (finančně na toto letadlo nedosáhneme) a lehčí Gripen (v možnostech ČR).

První bere vše?

Pro další směřování letectva bude důležité, které stroje budou vybraní jako první. Protože kromě letadel samotných musí být vybudované také rozsáhlé a nákladné logistické zázemí. Pokud, dejme tomu, dostaneme darem staré olétané F-16A nebo o něco modernější, ale přece jen z prvních výrobních bloků verze F-16C, po částečné modernizaci se časem budeme muset rozhlížet po letounech, které tyto, v té době již obstarožní stroje, nahradí. V tom případě by bylo vysoce pravděpodobné, že bychom zvolili asi opět F-16 a to z nejposlednější modernizované série (která ale nedosáhne na kvality letounů 4. generace), abychom mohli využít stávající logistické zabezpečení, do kterých se vrazí pěkných pár miliónů. Podobná analogie se vztahuje i k F-18.

Řecko např. objednalo 60 nejnovějších a velmi výkonných stíhacích bombardérů Eurofighter jako páteř svého letectva pro 21. století a pro další úkoly 50 F-16C (výrobní blok 50+) čili ve zdokonalené verzi s novými výkonnými elektronickými prostředky. Po F-16C v této zdokonalené verzi sáhli Řekové proto, že již mají vybudované zázemí pro tyto stroje - již používají 40 F-16.

Dodávky zadarmo či za symbolickou cenu prvních verzí letounů F-16 či F-18 mohou být způsobem jak připoutat zákazníka, poskytnout mu průběžnou modernizaci a následně i modernější verzi téhož stroje. A tak se šlechetná dodávka v budoucnu zaplatí...

Z hlediska budoucnosti je nejrozumnějším řešením nákup konstrukčně i elektronicky nejmodernějšího stroje, který má život (a inovace) teprve před sebou, zatím co F-16 a F-18 jsou v nejmodernějších verzích na vrcholu a jejich vývojová kapacita je do budoucna vyčerpána.

Letadla na slupce cibule

Ale potřebujeme vůbec stíhací bombardéry? My, ve středu Evropy?

Obrana státu musí připomínat cibuli. Na nejvzdálenější slupce - na hranicích Evropy (NATO a spřízněných států) a hranic zájmových oblastí (Středomoří obecně, přístupy k Atlantiku apod.) musíme být schopni se podílet na společných akcích letecky (stíhací bombardéry a víceúčelové L-159), český kontingent pozemního vojska je v objemu potřeb až na druhém místě.

Daleko méně pravděpodobná je nutnost nasazení českého vojska blíže k našim hranicím, což by byla především doména spolupráce L-159 a vrtulníků při podpoře pozemních akcí a vybraných praporů až "expediční" divize pozemního vojska. Zde by vstupovala do hry i raketová protiletadlová obrana, která teprve musí být doplněna o moderní prostředky (zase prachy!) schopné působit proti bojovým letounům 4. generace a také modernizované T-72, o jejichž osud se bojí pozemní vojsko a zainteresovaní výrobci, kteří vidí (oprávněně) v nákupu stíhacích bombardérů ohrožení modernizačního programu T-72.

Až blíže k jádru "cibule", na vlastní hranici (vysoce nepravděpodobné), by se dostávalo při střetu vážnosti vlastnímu pozemnímu vojsku a teritoriálnímu vojsku.

Pro NATO jsou přínosem vycvičené (z počátku značně omezené) "expediční" jednotky pro společné síly NATO a výkonné bojové letouny. Modernizace pozemního vojska by se tím zpomalila - vždyť také po dobu zhruba patnácti let se neočekává ohrožení dosavadního status quo v Evropě.

Pro Evropu v hypotetické ozbrojené krizi nebezpečí spočívá spíše ve zlomení mocenského potenciálu EU na přístupech k Evropě a v evropsky důležitých zájmových oblastech, než v ohrožení německých, belgických či českých pivovarů. Důsledky by přesto mohly být fatální, protože by tím došlo k degradaci mocenského postavení Evropy do ekonomicky vydíratelné role.

Suma sumarum: Armáda, která se nepřipravuje na všechny možné eventuality, jde vlastně proti duchu NATO. Nebo ne?

Čtenář z Moravy

Dobry den pane Culik,

ve vcerejsim cisle BL mne zaujaly dva clanky :

1/ Proč lidi ignorují závažnost bytové otázky? (Václav Špíka)

2/ a odkaz z tohoto clanku na kritiku ceskych studentu od pana Saxonberga

Oba dva clanky presne vystihuji dnesni podobu mysleni vetsiny ceskeho naroda v poslednich cca 10 letech.

Jeden priklad o neschopnosti diskutovat, kriticky myslet a na tomto zaklade se rozhodovat.

Pise se rok 1991. Nekde na stredni Morave prave probiha schuze clenu Jednotneho zemedelskeho druzstva. Na podiu sedi vedeni JZD, v cele samozrejme totacsky predseda, okolo jeho poskoci.

V hledisti sedi cca 500 vlastniku polnosti.

Ma se rozhodovat o tom co bude dal.

Predseda a spol. se samozrejme zuby nehty drzi svych koryt a proto cele obecenstvo masiruji recmi o jejich skvelych umyslech.

Z obecenstva se zveda jeden clovek, vystoupi na podium a navrhne zmenu : ano, ponechejme JZD, nechejme pudu tak jak je pohromade, ale zacneme si vladnout sami, na co je nam predseda, ktery to uz 10 let vede od 10 k 5.

Ale jake je jeho zdeseni, kdyz se z obecenstva, z rad lidi, kteri jsou ve zcela stejne pozici jako on, zacinaji valit na jeho adresu jedna urazka za druhou, ze on nikdy v JZD nedelal, ze on si chce jen "namastit kapsu na jejich ukor", co si to vubec dovoluje atd.

Po nekolika minutach "diskuse" a jeho snahy presvedcit o tom, ze on i oni jsou na jedne lodi a on bude jen jeden znich, vse konci sprostymi nadavkami (vypiskani je totiz proti tomu jen nadherne slovo) a nakonec nesmiritelnym nepratelstvim, ktere jeste DODNES prokazuji byvali velci kamaradi.

A predseda a spol se jen smali.

Myslim si, ze toto je klasicky cesky pristup k veci. Normalne uvazujici clovek jen tezko chape tento styl mysleni.

Asi prave proto ma dnes takovy uspech TV NOVA, zatimco CT 2 je i pro politiky jen problemem.

Tento styl mysleni je dnes zde v CR ale tak rozsiren, ze je prakticky nemozne s tim neco delat.

A nejhorsi na tom je to, ze i mlada generace, misto aby toto pomalu zacala napravovat, zacina se k tomuto stale vice priklanet.

I proto ma zde uspech pouze ten, kdo ma styky a znamosti a patri k nejakemu klanu a je bez skurpuli.

Takze namisto cesty na Zapad, jdeme cestou na Balkan.

A na konec, jak myslite ze nakonec dopadli ti vsichni z obecenstva, co tak vehementne branili tomu jednomu, co chtel dobro pro sebe i pro ne?

Ti rozumnejsi, co se ale nikdy proti nikomu a nicemu verejne nepostavi (tzv. bezpaterni) si nakonec sva pole a majetek z JZD vzali a pronajali jinym hospodarum.

A ti tupi, co se ridi necim, co rozumnym je zakazano poznat, dnes opet tvrde nadavaji na pomery a na to, jak je ten darebak predseda okradl ( ale kdyz ho uvidi, malem se mu nepokloni).

Ze je to nepochopitelne? V tomto state je toho ale daleko vice.

Vas ctenar Jirka z Moravy

Mají vědci nazývat názory jiných lidí blábolem?

Josefa Koutná

Není blábol jako blábol.

Před časem v BL proběhla diskuse o oprávněnosti vědců nazývat projevy druhých lidí blábolem.

Především je třeba říci, že by mělo být pod úroveň vědce, aby druhé lidi podobným způsobem osočoval.

Ale pojďme si to ukázat na příkladu. Pan Ptáček napsal: "Vzpomínám si na případ vysokoškolského kantora dbalého čistoty jazyka, který vyhazoval studenty od zkoušek za slovo "tranzistor", neboť máme krásné české slovo polovodič (zatímco dříve zavedené slovo "transformátor" mu nevadilo). Takových dvojic by se jistě našlo více; vzpomeňme si jen na rozhlas - rádio." Ten pan profesor musel být opravdu případem, pokud tím případem není pan Ptáček. Slovo tranzistor totiž nikdy nebylo synonymem ke slovu polovodič. Dokonce slovo tranzistor, pokud mi je známo, nemělo, stejně jako slovo transformátor, český ekvivalent, který by se jen sebeméně v češtině ujal. Od pana profesora (nebo pana Ptáčka?) to byla buď neznalost nebo ignorantství.

Blábol, a promiňte mi ten výraz, z toho udělal až pan Motl, který napsal: "Priklad pana Ptacka s tranzistorem ukazuje vyznamove odstiny, ktere ruzna slova nutne maji a kterymi se ceske vyrazy od prejatych casto lisi - a diky nimz je tak casto zadouci udrzet jak vyrazy ceske, tak i ty prejate: dnesni inzenyri nebo fyzici celkem urcite nepovazuji slovo "tranzistor" za synonymum slova "polovodic". Polovodic je podle dnesni terminologie material s vodivosti mensi nez kovy, ale vetsi nez izolanty, ktera muze zaviset na dalsich vnejsich fyzikalnich jevech; v protikladu k tomu slovo "tranzistor" oznacuje soucastku v polovodicovych obvodech, obvykle slozenou z emitoru, baze a kolektoru (trojice segmentu p-n-p nebo n-p-n, kde "n" resp. "p" vyjadruje material s elektronovou resp. derovou vodivosti). ....." Ano, pan Motl vyjádřil vcelku dobře to, jak jsou použita v dnešní terminologii slova polovodič a tranzistor, ale pan Motl vzbudil dojem, že dříve tomu tak nebylo. Tedy, pane Motle, inženýři nikdy!!! nepovažovali slovo tranzistor za synonymum slova polovodič.

V předchozím příkladu to bylo jednoznačné, dalo by se říci: na sto procent, protože veškerá slova v tomto případu definovali lidé.

Obtížnější to ale je ve fyzice, kde poznatky i těch nejlepších vědců stojí na nejistém základu. V této souvislosti musím oponovat názoru pana Nováka, který napsal: "Pro moderní fyziku je matematika jediným skutečně použitelným jazykem." Matematika je velice přesná, ale nedokáže popsat fyziku. O tom se přesvědčili ve středověku, kdy měli k dispozici krásný matematický model pohybu planet po obloze, ale až teprve Galileo se svým dalekohledem ukázal Jupiterovy měsíčky, které by do té oblohy musely udělat díru. Jak bylo škodlivé se spoléhat na matematiku nemusím zdůrazňovat.

Tedy nic proti matematice, ale vědu je třeba prosazovat s rozumem, a k tomu jistě patří i slušnost - vědomí toho, že ani mé poznání není nedokonalé, že existuje mnoho otázek, které nedokáži zodpovědět.

Josefa Koutná