Postgraduální stipendia na Glasgow University

Film televize BBC k prvnímu výročí začátku války o Kosovo

Stručně lze argumentaci filmu zrekapitulovat asi takto: Kosovské osvobozenecké armádě se systematicky podařilo využít nesmírné brutality srbské policie a armády k tomu, aby do svého konfliktu se srbskou státní správou úspěšně zatáhla Severoatlantické společenství. Od samého počátku reagovala KLA na srbský útlak v provincii Kosovo partyzánskými útoky na srbské policisty či pracovníky pošty, s tím, že velitelé KLA dobře věděli, že se za tyto krátkodobé útoky bude pokaždé srbská policie a armáda brutálně mstít na civilním albánském obyvatelstvu. (Jeden západní diplomat řekl na začátku konfliktu jednomu představiteli KLA: "Zájem, soucit a pomoc Západu nevzbudíte, dokud tady nebude usmrceno Srby alespoň pět tisíc civilistů.")

Západ měl velmi špatné svědomí z toho, že hrubě zanedbal bosenský konflikt a stál s rukama složenýma např. nad Miloševičovým vražděním Bosňanů. Zejména Madeleine Albrightová, nejen na základě bosenského konfliktu, ale také na základě své středoevropské zkušenosti s německými nacisty, požadovala intenzivní zásah proti zločinci Miloševičovi. Jenže situace byla dost jiná a byla podstatně složitější než v Bosně.

Složité peripetie konfliktu, které pozoruhodným způsobem postupně rozebral Littlův dokumentární film, lze snad jednoduše shrnout takto: NATO vstoupilo do války proti Srbsku v dobré (možná ze strany Albrightové zpočátku poněkud černobílé) víře a jakmile se ve válce jednou octlo, s hrůzou zjistilo, že neví, co činí. Bombardování nepřimělo Miloševiče za pár dní ke kapitulaci a asi šest dní po začátku bombardování byla na tom Madeleine Albrightová velmi špatně: všichni v americké vládě jí vyčítali, že zavlekla Spojené státy do "vlastní" války.

Bombardování Kosova bylo zpočátku zcela neúčinné, nejen proto, že "možná" v prvních dnech války mělo Srbsko v ústředí NATO vlastního špióna, ale také proto, že se NATO nikdy nepodařilo zlikvidovat srbskou protileteckou obranu, jeho letadla se nemohla odvážit bombardovat z nižších letových dráh a nemohla skoro nikdy najít své cíle.

Proto bylo posléze bombardování rozšířeno na vojenskou infrastrukturu i v Srbsku - a nakonec - v zoufalství, že válka nikam nevede - i na průmyslové cíle. Mezitím začínaly vznikat dosti ostré konflikty mezi jednotlivými spojenci v NATO. Zejména Francie požadovala omezení bombardování proti civilním cílům a systematickou kontrolu nad vojenským rozhodováním.

Celkový dojem z pořadu Allana Littla spočíval v tom, že navzdory vší nejmodernější vojenské technice vládl ve vedení NATO během války v podstatě chaos - Severoatlantické společenství nevedlo už padesát let žádnou válku a zapomnělo, jak se to dělá. (V jedné etapě války se britské premiér Tony Blair při návštěvě v Bruselu zoufale pokusil vládnoucí chaos a nedostatečnou prezentaci energicky zkoordinovat.)

Přitom NATO nechtělo působit zbytečné ztráty na životech a bylo neobyčejně zranitelné vůči lživé, sprosté a vysoce manipulativní propagandě srbské televize, která se volně šířila do světa. Mnoho televizních stanic přebíralo záběry RTS, protože jiné záběry nebyly k dispozici. (Zdá se, že když bylo rozhodnuto, že bude vybombardována budova srbské televize v Bělehradě, vedení srbské televize bylo sice pečlivě připraveno na zahájení alternativního vysílání hned po vybombardování z jiných prostor, ale schválně neevakuovalo svých patnáct nočních zaměstnanců v budově televize a nechalo je zemřít, aby měla posléze srbská propaganda velký emocionální trumf. Tak o tom alespoň hovořila ve filmu matka jedné mladé techničky, která při náletu v televizi zahynula: "NATO zavraždilo mou dceru, NATO je vrah, to je pravda. Ale vedení srbské televize se na tom plnou měrou podílelo.")

Miloševičovo rozhodnutí vyhnat z Kosova celé albánské obyvatelstvo a část ho vyvraždit západní politiky i vojáky naprosto zaskočilo: byli vůči tomu úplně bezmocní a nevěděli, co si s tím počít.

Nakonec se vedla válka podle pořadu Allana Littla nikoliv o Kosovo, ani o morálku, ani o Albánce či o lidská práva, ale už jen o to, aby se NATO nerozpadlo, což by vedlo k obrovské destabilizaci celého západního politického uspořádání.

A paradoxně, jak už to bývá, nakonec NATO zachránila v krizi ruská tajná služba, dědic KGB. Miloševič se nepoddával, protože neustále doufal, že ho Rusko zachrání. Na základě vyjednávání jednoho švédského podnikatele, jemuž vysocí činitelé ruské armády a tajné policie důvěřovali, vzkázala ruská tajná policie Miloševičovi, že ho Rusko nepodpoří, ať se vzdá. Teprve pak kapituloval, i když se Rusko na poslední chvíli rozhodlo vyslat do Kosova velké množství svých vojsk a Kosovo rozdělit, aby Miloševičovi zůstal alespoň sever provincie. Proto Rusové obsadili letiště v Prištině, ale v okupaci severního Kosova Rusku zabránili Rumuni, protože Rumunsko dalo ruské armádě nepokrytě najevo, že nedovolí přelet přes své území ruským vojenským transportérům.

Cíle války nebyly splněny. Bigotní nacionalistická nenávist, na jejímž základě utlačovali Srbové kosovské obyvatelstvo a na jejímž základě vyhnala srbská armáda a policie loni ze země téměř milion lidí a tisíce z nich usmrtila, pokračuje dál. Nyní mají vrch Albánci a zbylí Srbové žijí v Kosově v bojácných enklávách.

To, aby Britské listy přeložily do češtiny celý tento pořad, není v tomto týdnu v jejich silách - transkript by pravděpodobně vydal tak na padesát stran. Ale snad by Britské listy nemusely tolik suplovat práci českých sdělovacích prostředků. Je bezesporu, že by Česká televize měla tento pozoruhodný dvouhodinový film zakoupit a zařadit ho při nejbližší příležitosti do svého vysílání. Najde se někdo, kdo to rozhodnutí učiní a najde na to rychle příslušné finanční prostředky? JČ

Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

chtela bych Vas upozornit na zajimavou knihu:

Miroslav Hroch: Na prahu narodni existence, Mlada fronta 1999, edice Kolumbus

Nejsem odborne vybavena k tomu, abych posuzovala kvalitu knihy. V cem vidim coby laik jeji klad. Autor se vyjadruje jasne, logicky a velmi zajimave. Na rozdil od Podivena a autoru okruhu Stredni Evropy ma k problematice exaktni pristup. Nevybira si z dejin jen fakta, ktera se mu hodi, ale popisuje udalosti komplexne a vyuziva krome obecne znamych pramenu i archivni fondy Ceskeho gubernia, Vrchniho dozoru nad skolami, Gymnazialniho reditelstvi a archivu prazskeho arcibiskupstvi.

PS Studium historie muze byt uzitecne i kvuli ruznym analogiim. Cisar Frantisek I. pri navsteve Prahy 1824 projevil nespokojenost s prilisnym poctem studentu filosofie a upozornil, ze se nepotrebni studenti, kteri nebudou mit perspektivu zamestnani, mohou stat nebezpecim pro stat. (Vydesena fakulta mu vysla vstric a desetinu studentu nechala odvest na vojnu.). Vzpomnela jsem si na diskuse J. Sokola, ktery tez varoval pred tim, ze nezamestnani vysokoskolaci jsou nejvetsim nebezpecim pro establishment, a proto je treba mnozstvi studentu omezovat, se ctenari BL (myslim s Markem Housou).

Poznámka JČ: Celou tuto diskusi najdete zde v tematickém archívu Britských listů, viz příspěvky z června 1998.

Juliana pokračuje:

Co se tyka knih z humanitnich oboru, bohuzel se nelze orientovat podle recenzi otiskovanych v novinach. Hrocha jsem koupila proto, ze jsem nekde (asi v LtN nebo mozna v LN) cetla, ze se jeho pojeti odlisuje od beznych pristupu. Rekla jsem si: To je fajn. Bezny pristup je postmoderni blabol a "vypraveni pribehu", coz mi uz dlouho pije krev. Tuseni me nezklamalo. Hroch pise tak poutave, ze jsem pri cetbe jeho knihy minula svoji stanici a kdyby me pruvodci nevyhodil ze soupravy, dojela bych az do depa.

Myslim, ze "jine pojeti" zajima i dalsi lidi. Kdyz jsem knizku shanela, bylo mi nejdrive receno, ze uz ji nemaji, ale pro zajem kupujicich objednali novou zasilku, pak se prodavacce podarilo nalezt posledni exemplar.

Ale to uz je pristup jak za minula. Spoleham se bud na doporuceni pratel nebo jednam stylem, ze kdyz Kliment v Rudem pravu pohanel film, sla jsem koupit vstupenky.

Mám prosbu, až o nás budete příště psát - náš reportér se nejmenuje TULA ale TUNA a Martin Krpáč je ve skutečnosti Krpač. Děkuju.

Jana Kanisová, vedoucí vydání, TV Znova....pardon Nova

Poznámka JČ: Obávám se, že to celé vypovídá o jazykové kultuře reportérů této televizní stanice. Televizní noviny Novy jak známo neuvádějí na obrazovce jména svých reportérů titulkem, reportéři se na konci reportáže odhlašují vlastním hlasem. To, že nejsou schopni vyslovit ani své vlastní jméno tak zřetelně, aby ho recenzent dokázal přesně zaznamenat, je sice politováníhodné, ale těžko je to možno klást za vinu Britským listům. - Napadá mě ovšem, že paní Kanisová v ironické poznámce (že je z TV Znova) - podvědomě? - dává své televizní stanici velmi správné jméno: vyjadřuje to přesvědčivě, že tu stanici Vladimír Železný jaksi loni v srpnu původním zahraničním investorům vytuneloval... Skládáme paní Kanisové poklonu za upřímnost.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

F. Roček nemá pravdu ani v druhé otázce, nicméně zde je jeho omyl omluvitelný neznalostí fakt. Rozhodně nešlo o nedorozumění a zbytečnou dramatizaci, když jsem nazval postup vyšetřovatele vůči Janu Čulíkovi nátlakem. Podle Čulíkových informací (které jsem obdržel telefonicky a které se následně ve vydání BL objevily v poněkud redukované podobě) byl výslech veden způsobem, který vybočuje z běžné praxe, a podtón pokusu o zastrašení - aspoň podle toho, co mi J. Čulík sdělil - tu byl zřetelný. Časová shoda obou "nestandardních postupů" pak působí dojmem kampaně, při níž policie plní určitou politickou objednávku. Přesně tak jsem formuloval i  svůj fax Petru Uhlovi.

Přeji proto panu Ročkovi do dalších příspěvků více rozvahy a méně informačního šumu (a panu Zlatuškovi rychlou rekonvalescenci palce i rektorské důstojnosti, která, soudě dle televizního zpravodajství, doznala při incidentu srovatelné újmy).

Občanské sdružení Innovatio vydalo 8. března 2000 dokument "Tisková zpráva o analýze sdružení InnoVatio". V tomto materiálu je obsažena samostatná část, nazvaná "Zpravodajství o regionech", v níž pan Marek Prorok konstatuje, že "zpravodajství o regionech ČR je naprosto nedostačující, a to jak v televizi veřejné služby, tak i v soukromých televizích".

Z popisu metodiky však vyplývá, že zmíněná analýza sdružení InnoVatio je postavena pouze na frekvenčním rozboru témat některých zpravodajských relací. Pokud zkoumá v případě ČT 1 pouze agendu Událostí a v případě TV NOVA pouze agendu Televizních novin, pak je právě pro posouzení přístupu českých televizních stanic k regionálnímu zpravodajství nepoužitelná, neboť ignoruje skutečnost, že od září 1995 vysílá ČT 1 nepřetržitě každý všední den speciální regionální zpravodajskou relaci Večerník a TV NOVA od října 1995 obdobnou relaci Právě teď z regionů. Jejich agenda je výrazně odlišná od popisu, obsaženého v analýze InnoVatio.

Sdružení InnoVatio v citované analýze zcela ignoruje např. pořad Večerník na ČT 1, který jenom v lednu a únoru 2000 sledovalo denně v průměru jeden milión dvacet osm tisíc lidí, což v přepočtu představuje 12,2% všech diváků v České republice starších patnácti let a 37,73% těch, kteří v daný okamžik sledovali kteroukoli televizní stanici, vysílající v České republice. Z výše uvedených důvodů Česká televize upozorňuje, že zobecňující závěry této analýzy o regionálním zpravodajství televizí v České republice jsou pro posouzení skutečného stavu v této oblasti nepřijatelně paušalizující a mají zanedbatelnou vypovídací hodnotu.

Miroslav Jandora

Když jsem si přečetl 3. března LN, nevěřil jsem vlastním očím. Předseda vlády, která zavinila, že soukromá firma omylem začala pracovat na zakázce do Íránu, která má údajně poškodit stát, místo přiznání chyby a snahy dosáhnout dohody, uvedl v článku "Vlastník ZVVZ chce dvakrát víc, než je fér":

"Pokud vám někdo učiní takovou nabídku, pak mám téměř touhu učinit bonmot a majiteli této firmy panu Šmejcovi říci, že poslední písmeno jeho jména by mohlo být drobně modifikováno. Nicméně, neučiním tak," řekl Zeman.

Nemohu než parafrázovat: "Pokud takhle někdo vystupuje a je navíc předseda vlády, pak mám téměř touhu učinit bonmot a panu Zemanovi říci, že první tři písmena jeho jména by mohla být drobně modifikována. Nicméně neučiním tak.

Neznám pana Šmejce ani jeho firmu ani nechci řešit problém této zakázky.

Nicméně si myslím, že by se měla "drobně modifikovat" celá vláda a nejen taŠ.

informace uvadene v clanku F. Rocka nejsou uplne. Hledala jsem informace na Internetu a clanek z Prava 2. 3. 2000 (M. Zeman, M. Husek: Spor o zidovsky hrbitov v Praze: pro a proti) dava tusit, ze nekteri lide vedeli, ze hroby pod planovanou stavbou existuji a ze budou naruseny. Pravo uvadi, ze v breznu 1994 byla stavba z techto duvodu zakazana. Posudek vypracoval J. Fajmon z Prazskeho ustavu pamatkove pece. O tri roky tento clovek zmenil nazor a se stavbou souhlasil; kratce nato urad opustil.

Kdyz ted media (dokonce i komentator Prava P. Verner o par dnu pozdeji, jako by necetl clanky deniku, do nehoz pise) uvadeji, ze Ceska pojistovna zacala stavet garaze v dobre vire a o hrobech nic netusila, zda se mi, ze ponekud setri pravdou.

PS: Hledala jsem ve vyhledavaci nejake dalsi informace o J. Fajmonovi, ale neuspela jsem.

PPS: Mozna by se dalsi diskuse nemela ani tak tykat rozdilu mezi ortodoxnimi a reformovanymi Zidy, jak se o to snazi F. Rocek, ale dalsich necitlive znicenych lokalit. Myslim, ze supermarketu Delvita padlo za obet praveke pohrebiste, obchodnimu domu na Vaclavskem namesti stredoveka lekarna a tak by se bohuzel dalo pokracovat. Slepi a hlusi ke kulturnimu dedictvi?

František Roček

V BL byl dne 8.3. uveřejněn článek "Údajný rasismus: Jděte nám vzorem anebo nám se svým moralizováním dejte pokoj". Domnívám se, že se zde střetávají (v souvislosti s humanitární politikou, otázkou migrace a navazující zaměstnaností a práva na volný pohyb a konzumací místních požitků) dvě filozofie přístupu, které se naprosto liší v úhlu pohledu a nikdy nemohou dosáhnout shody, resp. kompromisu.

Toto dvojí vidění světa při svém střetávání čtenáře může obohatit především tím, že k tomuto střetu dochází. V mnoha bodech s panem Teplým i Čulíkem souhlasím, v některých ne - oba pohledy mají racionální jádro. Ale praktický výstup je u každého z nich jiný. Vidí svět v jiných souvislostech, protože ho také osobně zažívají v jiných souvislostech.

V minulých dnech jsem narazil na dvě témata s tím související: pozdvižení kolem židovského hřbitova ve Vladislavově ulici a telefon Čulíkovi od vyšetřovatele ze Zbirohu.

V případě židovského hřbitova hysterie ortodoxních židů:

1. buď se vyhoví jejich tlaku a nezhodnotí se cena pozemku a možnosti služeb v této lokalitě (ubude aut parkujících v místě na čerstvém vzduchu) a nebo
2. bude pokračovat záchranný archeologický průzkum, tzn., že pohřebiště bude kompletně zdokumentováno a tím se obohatí historie o další informace ze života židovské komunity v Praze. Nález přes 400 hrobů by pro archeologický výzkum znamenal velký zdroj informací. Již první část provedeného výzkumu přinesla zajímavé výsledky. Pokud bude ponechán hřbitov tam kde je, nebude proveden archeologický průzkum, hřbitov se opět pohřbí, ortodoxní židé budou spokojeni, nebude ani parkoviště ani zdroj dalších poznatků o židovském osídlení v této části Evropy.

Záleží jen na úhlu pohledu, zda běžné rušení starého hřbitova je vhodné či ne. Je rušení hřbitova necitlivost? Ruší se statisíce pohřebišť po celém světě.

Obě strany mají pravdu...

V druhém případě se jednalo o zvídavost policejního Vlčka co a proč otiskl Čulík v Britském listoví romských aktivistů. Jeden člověk může tento dotaz brát jako potenciální útok na svobodnou cirkulaci informací, druhý za rutinu, která je spojena s vyšetřováním, které musí Vlček vést, a tak se ptá.

Lišíme se od lahví od coca coly a od prezervativů tím, že máme individualitu, byť i my jsme masírováni velkovýrobou vzdělávání a informací. Čulík věří, že se dá ukočírovat volný pohyb všech a určitá vstřícná velkorysost přinese synergetické plody spolupráce. Teplý věří, že každá vstřícnost má své konkrétní hranice a po jejich překročení se dosavadní pozitivní výstupy deformují, stávají se kontraproduktivními.

Oba mají pravdu, protože v mnoha situacích lze dát za pravdu opatrnosti Teplého a z jiného pohledu lze v určitých ohledech spoléhat na širší čulíkovské absorpční schopnosti společnosti.

Nejedná se o to, kolik somálských dětí se vejde Čulíkovi do auta a kolik jich posnídají pouštní šelmy. Čulík svým neustálým specifickým šťouralstvím může pomáhat v procesu "zlidštění lidí" a zároveň v tom, co považuje čtenář osobně za přitažené za vlasy, jsou Čulíkovy názory recyklovatelné jako zdroj podnětů - může si při promýšlení toho s čím nesouhlasí zvyšovat svůj vlastní potenciál. Naopak Teplý např. ukazuje, že statistika je užitečná věc, protože má vypovídací hodnotu. Samozřejmě se dají statistické údaje použít nebo zneužít. Ale pokud nejsou, je to ještě horší - protože chybějí v okamžiku, kdy je jich nejvíce potřeba a ten náhle přijde a...

Narážím přitom na jedno tabu - data o romské populaci jsou důležitá - protože sociologické, ekonomické i policejní analýzy na základě přesných statistických údajů mohou být důležitým preventivním nástrojem. Pokud alejs ou informace k dispozici. Dokonce i P. Uhl připouští, že statistiky o Romech mohou pomoci při řešení romských problémů. Ale to jsem zaběhl do přílišného detailu.

Bude dobře na světě, pokud si bude Čulík s Teplým vjíždět názorově do vlasů, protože dokud je polemika, tak dýcháme. Oba se nikdy neshodnou, ale střet jejich vesmírů je přínosný. Doufám, že Teplého varovných článků bude ještě více a Čulíkova "moralizování" také tak. Vůbec se nemusí shodnout. Protipólné náhledy jsou důležité, neboť informací aneb sporů není nikdy dost.

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

posílám Vám příspěvek do diskuse o veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Myslím, že to, co se děje kolem CBC, má dosti obecnou platnost.

Přikládám rovněž překlad článku, který se týká případu pronásledování reportéra CBC. The Ottawa Sun je místní deník, který má pravicově bulvární nádech, ale často do něj přispívají renomovaní autoři. Allan Fotheringham normálně píše do seriózního týdeníku Maclean's.

JJ

Boj Canadian Broadcasting Corporation (CBC) o místo na slunci respektive o přežití

Co je CBC

CBC je veřejnoprávní televisní a rozhlasová společnost patřící pod jurisdikci kanadské federální vlády. Formálně jde o tak zvanou "crown corporation", tedy instituci, která je financovaná vládou, ale zároveň si od ní udržuje jistý odstup.

Protože v Kanadě neexistují koncesionářské poplatky, je provoz CBC hrazen ze státního rozpočtu. Zatím co rozhlas je (chvála bohu) bez reklam, televise si jimi musí částečně přivydělávat.

Vedle vlády, která určuje rozpočet a jmenuje presidenta CBC, je třetím do mariáše The Canadian Radio-Television and Telecommunications Commission (CRTC). Tato instituce je oprávněna určovat podmínky, které musí žadatel o licenci splnit, aby mu byla udělena.

Postavení CBC v kanadské společnosti

Ačkoli je řeč o CBC je nutné zmínit dvě dalších institucích, z nichž jedna již byla z části zlikvidována a druhou tento osud patrně časem očekává. Železnice a pošta, představovaly v minulosti významné pojítko obyvatelstva roztroušeného na ohromném kanadském území.

CBC v podstatě zůstala osamocena. V oblasti rozhlasu to platí stoprocentně. Pokud jde o televisi, CBC doplňuje "celostátní" soukromá společnost CTV.

Kvalita CBC

Jako divák a posluchač si myslím, že si obě složky CBC, radio i televise, nesporně udržují vysoký standard. Pomineme-li zpravodajství a sportovní přenosy, lze říct, že některé pořady mohou intelektuální náročností určitou část publika odradit.

Svoji programovou skladbou CBC jistě neoslovuje všechny pořád, ale má většině publika co nabídnout. V rámci individuální volby lze těžko najít pořad vysloveně slabý.

Objektivnost CBC

Zpravodajské a publicistické pořady CBC se mi zdají velmi objektivní. Výjimkou z nezaujatosti jsou některé pořady týkající se životního prostředí, jaderné energie a biotechnologií, ale tam se nedá kvůli politické korektnosti ani víc očekávat.

Podstatnější vzrušení způsobily v poslední době případy televisního reportéra Terry Milewkého a rozhlasového moderátora Michaela Enrighta.

Prvního obvinila ze zaujatosti federální vláda, když potřebovala zamlžit vyšetřování zásahu policie proti demonstrantům (proti presidentu Indonesie Suhartovi). Svůj protest založila na soukromé (!) elektronické korespondenci reportéra se studenty (demonstranty) v nichž nazval ottawskou vládu "temnými silami z Ottawy". Obvinění bylo posléze vyvráceno, ale to již byl nepohodlný reportér odvolán, takže vláda dosáhla svého.

Moderátor Enright naopak svoji zaujatost (u příležitosti debaty ohledně dostupnosti a registrace střelných zbraní v Kanadě) předem ohlásil a byl pak na základě protestů odpůrců registrace zbraní veřejně pokárán.

Jediný člověk, kterému zaujatost ve vysílání CBC trvale prochází, je bývalý hokejový trenér Don Cherry. V několikaminutových vstupech mezi třetinami pravidelných sobotních přenosů zápasů NHL (Hockey Night in Canada), v nichž komentuje zápas a dění kolem hokeje, se obvykle dopouští takového množství nehorázností, že se lidé dopředu těší, co zase řekne.

Nemá rád evropské hokejisty, protože technika a kombinační hra neblaze ovlivňuje druhdy oblíbený styl "ať jsem bit, jen když se peru" a snižuje možnost uplatnění kanadských pořízků. Zatím se dostal do dočasné klatby jen jednou, když se nelichotivě zmínil o Quebecu. Společnost Bell Canada si, nejspíš kvůli vlastní reklamě v Quebecu, postavila hlavu - buď ona, respektive její reklamy, nebo Cherry. CBC sáhla po penězích.

CBC má k dispozici značný počet velmi dobrých reportérů, kterým dává dostatek příležitosti k tomu, aby se rozvinuli ve skutečné osobnosti. V této souvislosti stojí za zmínku viditelný rozdíl mezi americkými a kanadskými reportéry - posledně jmenovaní jsou méně nápadní a nechají "story" vyniknout víc než vlastní jméno.

Zpochybňovaná neutralita CBC

Politicky je CBC neutrální, s pravicovou nálepkou levičáckého liberalismu. Ve sdělovacích prostředcích Nového světa se staré dělení na pravici a levici zjevně považuje za službu spotřebiteli, aby si nemusel příliš lámat mozek s tím, která myšlenka je pro něj přijatelná a která nebezpečná.

Současné kanadské politické spektrum se scvrklo na pravostředový proužek s takměř neznatelným rozdílem mezi sociálními demokraty (New Democratic Party) a konservativci (Progressive Conservative Party a Reform Party) mezi něž vmáčknutí liberálové přetékají pragmaticky na obě strany.

Pravicové sdělovací prostředky například obviňovaly CBC z levičáctví kvůli jejímu přístupu k problému výstavby bytů pro občany s nízkými příjmy. Na začátku devadesátých let totiž levice (Noví demokrati a Liberálové) předpověděla, že rozhodnutí tehdejší progresivně konservativní vlády zrušit program výstavby dostupných bytů povede ke katastrofě, kdežto pravice vyrukovala se známou poučkou, že se trh postará, občan nakonec ušetří a všechno bude OK.

Pravice se ale pomalu vytratila, protože neměla odpověď na otázku, kde se najdete náhrada za prostředky, které zatím do výstavby vkládá stát, kde vezmou lidé peníze na "normální", tedy zvýšené nájemné, které vlastníci bytů požadují, aby se jim investice vyplatila. Zůstala tedy "levicová" otázka, k níž oponenti CBC přišpendlili patřičnou cedulku.

Řeka politických frází od té doby zklikatěla natolik, že se těžko pozná, který břeh je levý a který pravý. Pravicový předák Joe Clark nedávno prohlásil, že to tehdy byl omyl, což lze interpretovat buď tak, že posouvá svoji pravicovou stranu do neozbrojenému oku těžko patrné idologické škvíry mezi NDP a Liberály nebo že CBC tehdy vlastně předčasně šířila názory pravicové.

Pokud tyto varianty nedávají čtenáři smysl, může opustit pravo-levost a dívat se na Clarkovo rozhodnutí jako na vítězství rozumu: daný problém nelze pominout a dokud se nenajde jiné řešení, je státní intervence lepší než tržní fráze.

Protivníci CBC

Není třeba pochybovat o tom, že mnohým politikům a soukromým mediím je CBC trnem v oku. Prvním kvůli jisté nezávislosti, druhým kvůli konkurenci při získávání reklam.

Nezávislost CBC se jeví alespoň navenek jako dvojstupňová. Na jedné straně je president, který hájí nezávislost této instituce jako celku. Na druhé straně jsou (alespoň ve zpravodajství) žurnalisté, kteří vystupují nezávisle jak vzhledem k politikům i k vlastnímu presidentovi. Tento přesah patrně do značné míry kompensuje skutečnost, že president CBC je do funkce dosazen politiky a jeho zavázanost za dobré bydlo nelze vyloučit.

Strategie a taktika protivníků CBC

Žádat otevřeně zrušení veřejnoprávní CBC je politicky málo schůdné, ledaže se to narazí na peníze. Strategie boje proti CBC tedy vychází z toho, že patřičné finanční oslabení této instituce povede k tomu, že nebude schopna plnit svůj mandát a tím bude vlastně ztrácet smysl své existence.

Finančně oslabené medium má navíc sklony k poslušnosti, protože se obává, že za rok může ztratit ještě víc.

Navíc slova o utahování opasků nalézají obvykle dosti úrodné půdy v uších obyvatelstva. Dírky na opasku představují okrajová studia, "drahé" hvězdy a vlastní produkce.

Důležité je zabalit údaje o rozpočtu (CBC) tak, aby ohromily. Za posledních deset let jsem slyšel mnohokrát, že nás daňové poplatníky stojí, považte, skoro miliardu dolarů ročně, ale ani jednou, kolik obnáší minimum, které tato instituce potřebuje, aby mohla plnit svoje poslání.

Taktika politiků, kteří se snaží o zrušení CBC, obsahuje prvek vyvolání odporu soukromého sektoru k veřejnoprávnímu mediu. Toho lze vcelku jednoduše dosáhnout prosazováním pravidla, že CBC musí být řízena jako "business", což v překladu znamená, že si chybějící peníze musí vydělat prodejem reklam, jako každý jiný.

Taková akce ovšem vyvolá reakci a soukromý sektor, který se cítí být v souboji o vcelku konstantní objem reklamních peněz v nevýhodě proti organizaci dotované státem, začne protestovat.

Klíčové je omezit atraktivnost CBC pro inserenty. Proto se lobbisté soukromého sektoru snaží přesvědčit CRTC, že sportovní přenosy a atraktivní filmy nemají s mandátem CBC nic společného.

Protože reklamní business je založen na sledovanosti pořadů, je jasné, že soukromému sektoru vlastně jde o snížení sledovanosti CBC, což je na oplátku dobrý argument pro politiky - proč za drahé peníze vydržovat CBC, když se na ni nikdo nedívá a soukromé stanice ji podle sledovanosti předčí.

Technický pokrok pak v poslední době přidává další argument. Výběr z ohromného počtu informačních zdrojů prý povede ke snížení sledovanosti současných medii do té míry, že se jejich vliv stane zanedbatelným a jejich existence vlastně zbytečnou. Tento argument, podle mě falešný, je používán i lidmi, kteří v nadšení nad možnostmi techniky zapomínají na to, že skrz ty nové cesty je třeba něco posílat a že již nyní je to "něco" začasté hodnoty značně pochybné.

Roztříštěnost sdělovacích prostředků se politikům vcelku hodí - nemusejí je brát na vědomí. Připoměňme si, že bývalá dvojka Dlouhý - Čermák mohla posílat reportéra Svobodné Evropy kamsi, protože dobře věděla, že se nic nestane.

Střet CBC - CRTC

V první polovině ledna 2000 uzavřela CRTC slyšení o obnovení licence CBC na příštích sedm let. Z jejího rozhodnutí je zjevné, že jde o vítězství soukromého sektoru.

Mezi nejrozporuplnější příkazy, které by CBC měla splnit do roku 2007 patří:

CRTC rovněž požaduje, aby bylo obnoveno regionální zpravodajství o weekendech (zrušené před deseti lety v důsledku drastického snížení rozpočtu CBC.

CBC navíc dostala příkaz najít prostředky pro vysílání bez opakování programů (non-repeat programming - 52 týdnů v roce), což je situace k níž se soukromé společnosti ani nepřibližují.

Původní reakce CBC byla dost ostrá. Pro zajímavost uvádím, jak situaci viděl redakční komentář týdeníku The North Renfrew Time:

"Tak, místo jednání v rukavičkách nastoupily holé pěsti, protože president CBC Robert Rabinovitch není ochoten přijímat nesmyslná rozhodnutí Francoise Bertrandové a její zmatené tlupy politickými stranami jmenovaných ouřadů souhrně nazývanými CRTC. (Podobnost s Radou ČT je jistě jen náhodná. Nicméně i zde vláda tvrdí, že CRTC je nezávislá. - poznámka JJ).

Zdá se, že CRTC nakazil jakýsi vylepšený smysl pro absurditu. Ačkoli lze argumentovat tím, že prostě dělá svoji práci a že tak nějak vychází ze zákona (Canadian Broadcast Act), zdá se, že v této federální instituci není něco v pořádku pokud jde o jednoduché počty a logické uvažování.

Pokud nebude vláda ochotna financovat přípravu velmi nákladných programů, které CRTC požaduje, CBC jednoduše není schopna požadavky splnit. Podle Rabinovitche chybí CBC 50 milionů, ale tento odhad je zjevně konservativní, protože pro uspokojení požadavků CRTC bude třeba zajistit a personálně a technicky vybavit základny po celé Kanadě. CRTC by si měla uvědomit, že CBC není soukromý podnik jehož jediným důvodem existence je zisk. Mandát CBC je daleko vznosnější, což by se mělo odrážet nejen v uvážlivějším jednání CRTC, ale i daleko pružnějším přístupu federální vlády k financování CBC.

Pokud spor mezi CRTC a CBC skončí na stole Sheily Coppsové (federální ministryně do jejíž kompetence CBC patří - poznámka JJ), bude zanedlouho jasno v tom, jaké jsou skutečné úmysly této vlády pokud jde o tuto, přes dlouholeté napadání významnou kanadskou instituci."

Poslední vývoj ovšem naznačuje, že Robert Rabinovitch změnil svoje stanovisko a proti rozhodnutí CRTC nepůjde. Zjevně mu došlo, co si v tom propletenci obchodních a politických zájmů může dovolit a co ne. Kanadský deník The National Post, jehož majitelem je Conrad Black, který nemá rád Liberály a již vůbec ne ministerského předsedu Chretiena, přinesl v souvislosti s Rabinovitchovým jmenováním dosti komplexní popis jak jsou ty liberálních kruhy propojené, kdo koho zná a kdo je komu zavázán. Informace byla zřejmě přesná.

Výjimkou z pravidla servilnosti se zdá být předpředposlední president CBC, který odstoupil na protest proti tomu, že vlády porušila slib, že rozpočet CBC dále neomezí. Na jeho místo byl jmenován bývalý konservativní ministr obrany Perrin Beatty, který liberální vládě posloužil, jak nejlépe uměl.

Rozhodnutí CRTC je po formální stránce samozřejmě v pořádku, protože její starostí není financování CBC, ale její programová skladba. Liberální federální vláda, která stejně jako její konservativní předchůdkyně rozpočet CBC systematicky okrajuje, tvrdí, že na rozhodnutí CRTC o licenci nemá vliv a tak je všechno na papíře v pořádku. CBC musí splnit podmínky a pokud to neudělá, nedostane licenci.

Otevřený závěr

Pokud se budeme na veřejnoprávní media dívat pouze jako na jeden z mnoha zdrojů informací a občas i zábavy odsoudíme je k zániku.

Domnívám se, že je nejvyšší čas změnit zorný úhel a začít považovat veřejnoprávní sdělovací prostředky za naprosto nezbytnou instituci, která umožňuje alespoň částečnou kontrolu moci. Vláda, parlament, soudy, místní úřady mají možnosti, jak si občana nevšimnout nebo ho průtahy a cenou znechutit natolik, že nad vším mávne rukou.

Nezávislé sdělovací prostředky jsou nejefektivnější ze všech (demokratických) institucí, na které se občan může obrátit. Proto se jich politikové bojí, proto předstírají, že omezováním jejich rozpočtu šetří šetří nás, daňové nebo koncesionářské poplatníky. To co chtějí šetřit je ve skutečnosti jejich vlastní kůže a moc.

Miliarda za nezávislou CBC není takový luxus, jak by se mohlo zdát. Přeměřeno pivním metrem to je skoro nic - 5 piv v levné hospodě na občana a rok.

Jiří Jírovec

Dobrý reportér s tupým pánem

Allan Fotheringham, The Ottawa Sun, 4.3. 2000

Idioti, kteří ovládají CBC se příliš neliší od idiotů, kteří vládnou v Ottawě. Ačkoli to zní neuvěřitelně, tyto dvě "Forces of Darkness" (výraz temné síly je narážka na okolnosti případu reportéra CBC o němž je dále řeč - poznámka JJ) se opět spojují aby se obuly do oné strašlivé hrozby národní bezpečnosti - reportéra jménem Terry Milewski.

V pondělí ráno (6. března) podstoupí právníci z Heenan & Blaikie, drahé firmy z Bay Street (jméno torontské obdoby Wall Streetu se často používá jako symbol pro příslušnost ke skutečné, tedy finanční moci - poznámka JJ), třídenní misi během níž se budou snažit přesvědčit arbitrátora Howarda Browna, že původní rozhodnutí CBC potrestat vlastního reportéra Terry Milewského bylo správné.

Pokračování bude v dubnu - tedy pokračování frašky, která začala tím že Úřad ministerského předsedy (Prime Minister's Office, PMO) začal nutit vyděšené vedení CBC, aby potrestalo reportéra, který se tohoto úřadu dotkl, když psal o jeho ochraně diktátorů, kteří navštívili schůzku APEC ve Vancouveru (na podzim roku 1997 - poznámka JJ).

Čtenáři utahaní touto aférou nepochybně předpokládali, že ten nesmysl skončil v okamžiku, kdy ombudsman CBC zbavil Milewského všech obvinění. Chyba! CBC nyní odmítá uznat rozhodnutí CBC.

Alenka v říši divů? Orwell? Ten je tomu blíž. V podstatě to ale je spojení myšlení CBC s myšlením PMO, což je životu nebezpečná kombinace.

Cech kanadských médií, k němuž Milewski patří - se odvolal proti osmnáctidennímu suspendování reportéra a nákladná firma Heenan & Blaikie (Roy Heenan sedí jakousi shodou okolností ve správní radě CBC) bude do posledního právníka proti odvolání bojovat.

Mezi vší byrokratickou stupiditou, jejíž rozměr je snadno k nalezení ve špičce CBC a v PMO, se ztrácí skutečnost, že takto prakticky skončila kariéra tvrdohlavého reportéra.

Kdo jde proti nadřízeným, nemůže očekávat povýšení nebo vyslání na příjemnou zahraniční štaci.

Když ta fraška začala, CBC obvinilo Milewského z přestupku za to, že poslal elektronický dopis jednomu z těch mladých lidí, kteří byli "zmáknuti" Jezdci (Kanadskou jízdní policií neboli Royal Canadian Mounted Police, RCMP) u příležitosti konference APEC ve Vancouveru, kde Jean Chretien přiznal, že použití pepřového spreje (proti lidem protestujícím proti přítomnosti diktátora Suharta) podporoval.

Zveřejnění zachyceného dopisu Milewského je zločinem spáchaným na každém žurnalistovi této země, protože naše živobytí je závislé na získání důvěry našich zdrojů. Autor tohoto článku by dávno seděl někde v baru, kdyby tento princip nebyl porušen.

Donašečem byl, jak se ukázalo, Chretiénův tiskový tajemník Peter Donolo, který předal informaci získanou od právníka RCMP Georga Macintoshe.

Milewski, obviněný, že dělal to, za co je placen (to znamená získat příběh) byl suspendován na tři dny bez platu. A pak - chápeš to Alenko? - na dalších 15 dní, protože měl tu drzost napsat o tom článek pro The Globe and Mail (patrně nejvýznamnější kanadský deník - poznámka JJ), v němž vysvětluje o co jde.

Zápletka se rozmotává. Ombudsman CBC Marcel Pepin, člověk s třicetiletou novinářskou a manažerskou zkušeností, rozhoduje po "čtyřech měsících vyšetřování", že Milewski neporušil ani pravidla CBC, ani žádná jiná. Což věděl každý blbec.

Ombudsman mimo jiné uvedl, že informace, kterou Milewski údajně sdílel se svými informátory, se již dříve objevila v dokumentárním pořadu, který vyhrál cenu Gemini (kanadský Oscar v publicistice - poznámka JJ).

"Tudíž", pokračoval Pepinův verdikt, "názor, který Craig Jones (vystudovaný právník, bývalý člen záloh Kanadské armády a ředitel Společnosti pro občanská práva v Britské Kolumbii) vyjádřil v pořadu vysílaném 18. prosince 1997 mu nemohl být vnuknut panem Milewským 18. února 1998."

To se zdá být logické všem s výjimkou vedení CBC, které odmítlo přijmout svoje vlastní rozhodnutí. Bylo by to velmi legrační, kdyby to nebylo tak vážné.

Tato fraška se táhne tak dlouho, že mezi tím všichni podezřelí zmizeli. Perrin Beatty podlehl Donolovým trikům a není již presidentem CBC. Donolo byl za odměnu jmenován "naším člověkem v Milánu". Jim Burt, vedoucí reportérů CBC odešel do pense, ombudsman Pepin zemřel a ministerský předseda odmítá vypovídat před bývalám soudcem Tedem Hugesem, který aféru APEC vyšetřuje.

Bob Culbert, tehdejší ředitel zpravodajství CBC uprchl do CTV (druhé největší kanadské televisní společnost - poznámka JJ) - kde by Milewsky zřejmě nebyl právě vítán. A která americká stanice chce 50-ti letého veterána se dvěma malými dětmi a hypotékou na dům?

Je to nechutná situace, v níž se tolik vystrašených lidí nahoře nelítostně očisťuje na úkor jednoho tvrdohlavého reportéra na dně.

Přeložil Jiří Jírovec

Jiří Šoler

Vazeny pane redaktore,

nemel jsem moznost detailne sledovat pripad Clinton - Lewinska, ale z meho pohledu vznikla medializace afery velmi proste:

1) Prokurator Starr vypracoval pro US kongres rozsahlou a podrobnou zpravu o celem pripadu. Zprava obsahovala i "lechtive" podrobnosti proste proto, ze spusob Clintonovy obrany v minulosti (napr. popreni dotyku intimnich partii Lewinske - soud uvedl dlouhy vycet - ktere Clinton poprel, a ke kteremu skutecne pri analnim styku technicky nemusi dojit), jejiz napadeni vyzadovalo uvedeni detailu. Smyslem obvineni pritom nebylo poukazovat na intimni styky presidenta, ale na jeho lez pres soudem a Velkou Jury. Zprava byla urcena pro kongres, ne pro verejnost, proto si prokurator nebral servitky.

2) Po dojiti zpravy do kongresu jeho clenove odhlasovali uplne uverejneni zpravy na Internetu (tedy na http://congress.org ). Tim se stala zprava verejne znamou a pristupnou (stahl jsem si ji i ja sam osobne) bez prispeni tisku.

3) Tiskova kampaň nastala az potom, proto nelze vinit tisk za primarni vznik skandalu, druhotne se na veci samozrejme prizivil.

4) Cela afera vznikla vlastne nedorozumenim mezi prokuratorem Starrem, ktery psal privatni zpravu pro kongres, a proto si nebral servitky, a jejim alibistickym plnym zverejnenim kongresem, kdy si jehoz clenove si proste nedovolili pred ocima verejnosti hlasovat proti. Hlasovani o publikaci Starrovy zpravy patrilo mezi onech nekolik dulezitych bodu, ktere jsou zduraznovany pri presentaci osoby kongresmana na http://congress.org (podrobnejsi zpravodajstvi je tam take, ale musi se hledat).

Proto se domnivam, ze primarni pricinou vzniku afery Clinton - Lewinska neni tisk a proto se nehodi jako priklad v diskusi o bulvarnosti tisku.

Lubomír Ptáček

Na internetu se diskutuje téměř o všem, bohužel není mi známo, zda také o češtině nebo o jazycích vůbec. Vítám počin pana Čulíka a chválím jej za objektivitu, řekl bych dokonce za nedostatek ješitnosti, když uveřejňuje diskusi o svém vlastním pochybení v české větě. Jednou mu to bude ve věčných lovištích žurnalistických přičteno k dobru a stane se tam nejméně šéfredaktorem anglosaského sektoru.

Nemohu však vůbec souhlasit s názorem pana Kastnera tamtéž o ničení vyspělosti jazyka přejímáním cizích slov. Pan Kastner píše o "zbytečném přejímání", což, dejme tomu, je na místě, jde-li opravdu o přejímání zbytečné. Avšak takových je ve skutečnosti velice málo a příklad anglického slova "sophisticated = důmyslný" je nevystihuje. Zdráhal bych se přeložit "sophisticated lady" jako "důmyslná žena" (i když nepochybuji o tom, že lidské tělo, a zvláště ženské, je zkonstruováno poměrně důmyslně).

Řekl bych, že schopnost jazyka přejímat cizí slova svědčí naopak o jeho vyspělosti. Případný český ekvivalent obvykle nebývá ekvivalentem stoprocentním. Téměř vždy lze nalézt určitý významový posun, zvláště, když se ono cizí slovo v češtině nějaký čas zabydlí. Jazyk se přejímáním cizích slov obohacuje přinejmenším o synonyma, častěji však o slova významově podobná. To, že v češtině takové slovo dříve nebylo, neznamená, že se čeština hodí leda do kuchyně. Je dobré v takové ponižující chvíli si uvědomit, že angličtina má nejméně třetinu slovní zásoby románského původu a maďarština stejný díl původu slovanského.

Vzpomínám si na případ vysokoškolského kantora dbalého čistoty jazyka, který vyhazoval studenty od zkoušek za slovo "tranzistor", neboť máme krásné české slovo polovodič (zatímco dříve zavedené slovo "transformátor" mu nevadilo). Takových dvojic by se jistě našlo více; vzpomeňme si jen na rozhlas - rádio. Dnes žijí slova česká i cizí podobného či téměř shodného významu klidně vedle sebe, někdy jsou nezaměnitelná, jindy jedno může nahradit druhé bez újmy na přesnosti vyjádření. Jazyk je jimi obohacen.

Poznámka JČ: V tematickém archívu Britských listů je pod hlavičkou "jazyk, český a styl" (a taky zde) přes dvacet článků o češtině.