KDY a KDE? 7. února 2000, Raisův sál vinohradského Národního domu
S KÝM? S diskusním panelem ve složení: Jana Bobošíková -
moderátorka, Jan Jirák - člen Rady ČT, Vladimír Železný - generální ředitel
CET 21 (domácí české verze televize Nova), Petr Šabata - šéfredaktor MF
DNES, Ladislav Jakl - poradce předsedy Poslanecké sněmovny. A také s
Raisovým sálem plným osob z mediálního světa včetně poslanců, zástupců
mediálních rad, známých novinářů a také četných mladých lidí, zřejmě
studentů.
Tolik objektivní faktografie a nyní mohou následovat subjektivní
poznámky. Prosím o toleranci, nejsem stenograf a tak jsem zachycoval hlavně
to, co mne ve vystoupeních zaujalo a co jsem si stačil zapsat.
nezávislost v ekonomicko-právní oblasti.
Prý se tyto dvě polohy často směšují a zaměňují. Pak se Jan Jirák pustil
do historického exkurzu, co se týče vztahů mezi státem/panovníkem a médii.
Hovořil o tzv. "čistém" modelu, který se vyskytoval v prostředí národních
států.
Poukázal na to, že v zemích s demokratickým vývojem se stát zřekl vlivu
na média a naopak stává se garantem jejich nezávislosti. Nezávislá média na
oplátku demokratickému státu slouží tím, že v něm vykonávají zpětnovazební
funkce.
Stát tudíž potřebuje nezávislá média, stát může a má vytvářet podmínky,
aby média mohla nezávisle jednat.
Nezávislost médií je spíše otázkou zakotvení do společenského systému
než otázka jejich obsahu...
Podle režie semináře měl po teoretikovi dostat slovo praktik a tak se
slova ujal Vladimír Železný, který prohlásil, že nebude mluvit o
nezávislosti, ale naopak o závislosti médií.
Podle něj dnes žijeme v době, kdy Evropa a svět se sunou směrem k
deregulaci a liberalizaci. Někdejší důvod regulace - nedostatek frekvencí -
je dnes překonáván technologickým vývojem směrm k digitalizaci, internetu a
perspektivě internetového vysílání v tzv. broadcast kvalitě. Počet
přenosových cest je prý už takový, že netřeba regulovat. U nás je však
vývoj v rozporu se světovým trendem.
A pak přišlo, co jsem od začátku očekával: na tapetu se dostal návrh
nového zákona o R a TV vysílání. Ale pozor - strategie útoku nebyla
tentokráte vedena proti regulátorům, ale proti ministerským úředníkům.
Takže ve zkratce: návrh je katastrofa, každý úředník si tam dal, na co
si vzpomněl, v zákoně jsou rozesety klacky na soukromé vysílatele, na které
je větší přísnost než na vysílatele veřejnoprávní. Politici sice říkají: my
ty klacky nepoužijeme, je to jenom nástroj regulace, ale ty možnosti
zvednout klacek tady jsou. Jak je možné, že takový zákon vznikl? Politici
jsou vystaveni informačnímu filtru úřednické vrstvy, na otázky, proč je v
zákoně uvedeno to či ono, se často odpovídá "Je to politická vůle".
Takže zdrojem závislosti komerčních médií jsou podle Železného:
a) úředníci - viz výše;
b) regulátoři - zde byl Železný na regulátory dosti mírný, bodejť by ne,
když je dnes potřebuje. V podstatě pravil: regulátoři jsou ve dvojím ohni -
na jedné straně jsou partnery médií, úzce s nimi spolupracují a na straně
druhé jsou úkolováni státem, často to nemají lehké;
c) politici - ale ti jsou v tom podle Železného také nevinně (další
úlitba mocným, které VŽ dnes potřebuje), protože je prý obluzují a
dezinformují mocichtiví úředníci;
d) vnější vlivy, zvláště ty, které dnes sedí v Bruselu. Naše vláda je
prý sice schopna zkrotit své vlastní úředníky, ale s cizími úředníky to
zatím ještě neumí a bojí se jich. Úředníkům EU v západní Evropě všechno
neprojde, a tak své nápady zkoušejí na panenské půdě kandidátů na členství
na Východě.
Návrh zákona podle Železného přichází v nešťastnou dobu protože:
a) je dva roky před volbami a politici si na volby chtějí připravit v
médiích půdu;
b) trefil se do doby konfliktu držitele licence TV NOVA s bývalým
zahraničním partnerem;
c) je tady tlak EU na přiblížení našeho práva evropským normám;
d) vyvolává pokušení úředníka ukázat, kdo je tady ten mocný.
A pak už to Železný hnal do finále: Návrh zákona uvádí sankce nebývalé
v Evropě - včetně možnosti zastavit vysílání - dokonce je možné zrušit
licenci a dohlížet nad hospodařením, včetně možnosti provádět kontroly
uvnitř podniků. U programových kvót evropské tvorby v textu našeho zákona
vypadlo slůvko "je-li to možné" (správně "where practicable and by
appropriate means" pozn.mš). Za všechno nás mohou potrestat. Etické prvky
(násilí, rasismus, ochrana dětí) se dostaly do zákona s návazností na
sankce, měly být jen v preambuli.
Zkrátka, my jsme dnes těžce závislé médium a zákonem se staneme
dvakrát, třikrát, desetkrát závislejší, protože politici na nás budou mít
vždycky v záloze nějaký klacek, končil Železný.
Ačkoliv Petr Šabata jako šéfredaktor MF DNES zastupoval tiskové
médium, také on se připojil ke kritice návrhu zákona o R a TV vysílání a
přihřál si i svoji polívčičku. Ale popořádku - Šabatům příspěvek se skládal
ze tří poznámek a tří podmínek nezávislosti.
První poznámka se vrátila do historie tiskového zákona, kdy "desetileté
úsilí vlády prostřednictvím tiskového zákona ovládnout média" bylo završeno
ostudným návrhem tiskového zákona (kontroverzní právo na odpověď, možnosti
zneužití sankcí - viz diskuse vloni v květnu na stránkách Britských listů),
který ministr Dostál dokonce označil zákonem o svobodě tisku. Nakonec se
podařilo kritizované paragrafy vyřadit. Totéž přeje Šabata i návrhu
vysílacího zákona, kde opět došlo k vazbě "gumového" paragrafu se sankcí
proti médiu (Šabata měl zřejmě na mysli paragrafy 56, 57 a 108, viz
sněmovní tisk č. 482 na www.psp.cz - dokumenty).
Na konkrétních příkladech z amerických médií (např. spolupráce Chicago
Tribune se sesterskou TV stanicí a internetovou odnoží média) Šabata ve své
druhé poznámce zabojoval proti paragrafům, které v návrhu vysílacího zákona
brání křížení vlastnictví rozhodujících celostátních médií. Tyto paragrafy
označil za překážku ve vývoji, návrh zákona je zákonem pro minulé
desetiletí. Návrh zákona sice může předepisovat, že voda by měla téci
vzhůru do kopce, leč Šabata věří, že rozumný parlament takový zákon nikdy
neschválí.
Rovněž třetí poznámka byla ryze účelová. Senát vrátil návrh tiskového
zákona poslanecké sněmovně a žádá rozšíření povinných výtisků do knihovem.
Povinné výtisky jsou prý zásahem do soukromého práva hospodařit svým
majetkem a tento zásah by měl být přiměřený okolnostem. MF DNES ty povinné
výtisky prý budou stát 1,5 milionu Kč ročně. (Tady mám problém, pokud jsem
se nepřeslechl a částku jsem zaznamenal správně, tak by pokryla nejméně 150
povinných výtisků ročně včetně poštovného a to se mi nezdá, že by tolika
knihovnám zákon povinný výtisk přisuzoval.)
Tři podmínky nezávislosti podle Šabaty jsou:
1. dobré zákony (zde poděkoval poslancům, kteří předělali tiskový zákon
a iniciovali přijetí zákona o svobodě informací);
2. rychlé soudy, které by chránily občany před médii a média před
politiky; a
3. profesionální nezávisle myslící novináři.
Ladislav Jakl se uvedl podobenstvím o médiích, která v podstatě
jsou rourou, jež je na jedné straně užší a na druhé straně rozšířená. Ta
roura má na obou stranách lidi a proto "je to především o lidech". Vznikají
představy, že buď lidé na užší straně roury jsou padouši, kteří se snaží
manipulovat a ovládat ty chudáky na druhé straně roury, nebo že na užší
straně roury jsou šiřitelé dobra a ty lidi na rozšířené straně roury je
třeba připoutat řetězem, aby to dobro mohli konzumovat. Obě představy jsou
prý scestné. Debatě o médiích by prý prospělo zjednodušení, zcivilnění, ba
i určitá bagatelizace.
Poté Jakl vytáhl knížku Média a moc a citoval její autory Karla
Hvížďalu (média spolurozhodují...), Ivana Brezinu (v USA po článku padne
vláda, u nás se nestane nic...), Viktora Dobala, Martina Fendrycha (můj
známý mi řekl: já už nemůžu Respekt číst, i když ho mám rád, ta bezmoc, nic
se nezmění...). Tomáše Škrdlanta (demokratická společnost kontroluje každou
rostoucí moc, ale ne televizi...).
Citované názory označil Jakl za defekt ve vidění, protože se v něm
nerozlišuje mezi mocí a vlivem. Pak se snažil vysvětlit svoji definici
moci, jež prý souvisí s kolektivním rozhodováním v zastupitelském systému.
Podle Jakla je moc vynutitelná násilím vždycky špatná a ještě horší, když
se takové násilí používá i tam, kde není nutné. (Příkladem takového násilí
je prý i placení rozhlasového a televizního poplatku.)
Podle Jakla média žádnou moc nemají, ale lidé, které on citoval, se
snaží svému okolí namluvit, že tu moc mají, chtějí být uznáváni jako
nositelé moci, což pak implikuje i požadavek kontroly této moci.
Regulátor si prý pomáhá trikem, že věc, kterou chce regulovat, označí
za veřejný statek. A to nejen u frekvencí k vysílání. Podle Jakla vlastně
celý tiskový zákon je založen na takovém triku, protože ta multiplikace,
širší okraj oné roury, se de facto označuje za veřejný statek, to je ten
hlavní důvod tiskového zákona, jinak by prý zákon vůbec nemusel existovat.
(Z této myšlenkové konstrukce jsme byl skutečně paf. Pokud jsem špatně
pochopil, rád se nechám opravit.).
V závěru Jakl prohlásil: Jenom mrtví jsou nezávislí, my všichni jsme
závislí na svých názorech, hodnotách, na známostech, kontaktech... Svět
nebude zničen nestvůrou médií, ale nebude ani spasen regulátory.
Do diskuse se nejprve přihlásil mladý odhodlaný muž, jenž se
představil jako Vavřinec Kryzánek. Jeho vystoupení bylo krátké: "Výrazy
"nezávislé veřejnoprávní médium" a "regulované svobodné podnikání" pokládám
za contradictio in adiecto, a regulace médií je stejným zlem jako
antimonopolní zákony. Dokažte mi, že nemám pravdu."
Toho se chytil Jakl s další tirádou proti regulaci ve věci
veřejnoprávních médií: jsou to státní média a tváří se jako veřejná
instituce.
Jirák ovšem namítal - klást rovnítko mezi stát a veřejnost je urážkou
veřejnosti. Regulaci by měla předcházet diskuse o úloze médií ve
společnosti.
Pak přistoupil k mikrofonu poslanec za ODS Jan Zahradil, kerý hovořil o
technologickém vývoji, který jistě povede k omezení regulace, ta situace tu
však zatím ještě není. Běhá mu prý husí kůže po těle, když si představí
diskusi o roli médií ve společnosti. Nechce se tím zabývat, nechce
normativně určovat nějakou roli média, neboť z toho by pak mohl vzniknout
nějaký předpis, co se smí a co ne, a to on nechce, protože by to omezilo
svobodu a vlastně také nezávislost médií. (Pokud moje parafráze není zcela
přesná, poslanci Zahradilovi se omlouvám, ale takhle jsem to vydoloval ze
svých poznámek - pozn. mš.)
Pak už se mi zápis diskuse vymkl z ruky, protože jsem se chystal také
vystoupit a dělal jsem si pro sebe pár poznámek. Nejprve Železný opět
prohlásil, že nedostatek frekvencí je jenom záminkou k regulacím a
koncentrace vlastnictví se na Západě bežně povoluje, vždyť podívejte: RTL
má 32 rozhlasových stanic a nikomu to nevadí.
(Někdy si myslím, že bych se uživil jako uvaděč výroků VŽ na
pravou míru, leč nikdo mne za to nechce platit. Nicméně z pilnosti jeden
příklad svých možností uvádím: Tak především - nikoli RTL, ale její
většinový vlastník CLT/UFA, nikoli vlastní, ale má pouze majetkové podíly,
a nikoli v 32, ale ve 25 rozhlasových stanicích. Zdroj: Media Perspektiven
7/99, str.352. Možná, že od té doby nějaké stanice CLT/UFA přibyly, ale co
je důležitější: z těch 25ti rádií, jen 11 je v Německu, zbytek je v
zahraničí, a z těch jedenácti německých rádií jen ve čtyřech má CLT/UFA
stoprocentní nebo většinový podíl, a z těch čtyř jen jedno rádio - RTL - je
provozováno celostátně. Pravda, tohle by u nás celostátní televizi
neprošlo, protože návrh zákona povoluje jen jedno celoplošné médium, ale
přesto, uvedení na pravou míru snad neuškodilo.)
Po Železném se chopil opět slova Jakl se svoji tirádou proti
špinavým trikům regulace. Neměl tak zcela pravdu, když tvrdil, že technický
vývoj a zmnožování komunikačních kanálů neovlivňuje regulaci, protože prý
tady vždycky byli, jsou a i v době digitální hojnosti stále budou
kolektivisté, kteří se budou snažit utlačovat individualisty.
(Panu Jaklovi bych mohl předložit dosti historických příkladů jak
z oblasti tisku, tak rozhlasu a dnes i televize, kdy věci kdysi striktně
regulované byly uvolněny, protože zmizel důvod. Mám na mysli někdejší
církevní a státní cenzurní úřady, ale i současnou deregulaci rozhlasu v USA
čiopuštění tzv. fairness doctrine tamtéž v podmínkách, kdy multikanálového
prostředí kabelové televize se stává obecně rozšířenou záležitostí).
Šabata se opět vrátil k údajné nesmyslnosti zákazu křížení
vlastnictví a tak jsem se začal usilovněji hlásit o slovo, aby panelistům
alespoň někdo oponoval. Leč seděl jsem vzadu a přednost dostali lidé z
přednějších řad. Nejdříve kdosi prohlásil, že není třeba zákonů
speciálních, že je nezbytné mít dobré zákony obecné a o ostatní se postará
dobrá konkurence.
Pak dostal slovo J. Sedlák, nezávislý publicista, a to už jsem věděl,
že se ke slovu asi hned tak nedostanu. Sedlák přišel s tezí závislostí
politiků na médiích a závislosti médií na jiných faktorech, než je stát. To
široce dokládal řadou konkrétních příkladů, leč jeho filipice proti
informování Lidových novin o nedávném setkání v Davosu jsem zcela
neporozuměl. Bobošíková musela dvakrát vyzývat Sedláka ke stručnosti.
Pak se dostavil k mikrofonu člověk, jehož jméno jsem přeslechl,
organizaci však nikoli: Česká pravice. A už to začalo: veřejnoprávní média
jsou zbytečná, v Americe žádnou veřejnoprávní televizi nemají a taky jsou
tam živi, náš rozhlasový a televizní poplatek je vyděračskou státní daní z
vlastnictví TV přijímače. Z těchto peněz pak stát financuje propagaci StB v
České televizi. A proč pan Šabata neustále zdůrazňuje nezávislost MF DNES,
když tento deník vidí jen tři priority - Brusel, Unii svobody a prezidenta.
Není divu, když MF DNES dnes vedou lidé...atd. atd. atd.
Jirák se ozval, že podle jeho názoru má major Zeman vhodně uvedený s
vysvětlujícími dokumenty a diskusemi katarzní účinek.
Železný vyslovil pochybnost o katarzi vyvolanou majorem Zemanem a
opravil zástupce České pravice odkazem na to, že i u v USA existuje
televize neziskové veřejné služby PBS a je podporovaná státem. (Jakl pak
ovšem přispěchal s tím, že do těch neziskových stanic plynou dotace
prostřednictvím soukromé společnosti.)
Další nezávislý publicista Rokytka z pléna položil Železnému dotaz ve
věci smlouvy, kterou podepsal kdysi se CME a nyní se o ní vyjádřil, že měla
neokolonialistický, ne-li přímo otrokářský charakter. Jak prý vypadá taková
nezávislost otroka.
Železný začal vysvětlovat, že ke spolupráci s CME byla CET 21
okolnostmi donucena. Řekl: Nikdo nás nechtěl financovat, nikdo nevěřil, že
se uživíme. Obcházeli jsme banky, nabízeli jsme spořitelně 65 procent, oni
byli ochotni dát 3 procenta, nakonec jsme to usmlouvali na 22 procent. A
vidíte, svůj podíl potom s velkým ziskem prodali, investovali 88 miliónů,
dostali miliardu... A tím svoji otrokářskou smlouvu zahrál do autu.
(Nicméně zde mohu posloužit ještě jedním uvedením na pravou míru.
On to zase nebyl tak dobrý kšeft, jak VŽ líčí. Česká spořitelna tu miliardu
totiž nikdy nedostala. Za prvé, část kupní ceny byla hrazena z
nerozdělených dividend, kterých se ČS vzdala zpětně za léta 1995-96. A
protože 85 procent toho kšeftu bylo financováno úvěrem z ČS, a protože
vloni v červnu chybělo ke splacení 548 miliónů Kč, a protože
nepředpokládám, že by od loňského léta Lauder se splácením svého dluhu po
roztržce s CET 21 a českým státem pokračoval, takže mám dosti dobrý důvod
předpokládat, že v České spořitelně leží něco kolem půl miliardy úvěru,
který konfliktem v TV NOVA se stal úvěrem rizikovým. Zda si to vzal na
triko český stát nebo ten úvěr postoupil Erste Bank Sparkassen, nevím.)
Ale to už se chopila slova Bobošíková a směřovala diskusi k
závěru posledními slovy panelistů.
Jan Jirák vyslovil svůj názor. že Česká televize požívá vysoký
stupeň politické nezávislosti.
Vladimír Železný rýsoval pochmurné vize toho, jak se TV NOVA
stane závislá. Například z toho důvodu, že návrh zákona nemá institut
automatického prodloužení licence, TV NOVA bude muset přestat před rokem
2006 utlumovat své činnosti, protože nebude mít jistotu návratnosti
vynaložených investic, program se bude zhoršovat a TV NOVA bude muset
pečlivě sledovat, co se děje ve stranických sekretariátech a poslaneckých
kancelářích, tomu se bude přizpůsobovat a tak ztratí svoji nezávislost.
Petr Šabata se vrátil k tiskovému zákonu. Je prý dobrý, ale
jenom relativně ve vztahu k původnímu návrhu. Nicméně ten současný návrh
vysílacího zákona je prý ještě horší než nejhorší verze návrhu tiskového
zákona v minulosti.
Ladislav Jakl se vyslovoval pro nezávislost lidí "na té užší
straně roury". Nezávislost lidí ve veřejnoprávním médiu označil za iluzi.
Nezávislosti před vlivem se nelze ubránit, deklarování takové nezávislosti
je alibismus. Jde o to zajistit nezávislost lidí v soukromých médiích.
Doslova: "Zvoní-li hrana lidem v soukromých médiích, zvoní hrana nám
všem."
A pak už Jana Bobošíková pozvala všechny přítomné na pohoštění ve
vedlejším sále. Po jednohubkách se jen zaprášilo.
A co si myslím o návrhu zákonu já? I když obvykle stojím na straně
regulátorů a odmítám přijmout paradigma diskutujících panelistů, pro něž
jsou prioritní zájmy mediálních byznysmenů a teprve potom zájmy veřejnosti
a publika masových médií, nemohu se zbavit dojmu, že ten zákon byl skutečně
psán od zeleného stolu, aniž by dostatečně zhodnotil zkušenosti z praxe,
které se tu za deset let nahromadily.
Největší problém vidím v tom, že právě ty pasáže, kde to navrhovatelé
zákona "přepískli" (sankce, zastavování vysílání, právo kontroly
provozovatelů na úrovni Nejvyššího kontrolního úřadu, přísné podmínky
křížení vlastnictví nezohledňující velikost našeho trhu apod.), umožní, aby
mocné lobby mediálního byznysu smetlo ze stolu i to, co by naše mediální
scéně mohlo prospět (např. méně živelnosti, která ve svých důsledcích
produkuje uniformitu nabídky, s níž se dnes na rozhlasových a televizních
frekvencích můžeme setkávat).
Poznámka JČ: Při nahlédnutí do předpisů britské Rady pro komerční
televizní vysílání je možno lehce zjistit, že mezi sankcemi je i odejmutí
licence - tím mimochodem před několika měsíci Rada pohrozila kurdskému
satelitnímu vysílání z Londýna na Blízký východ, protože zjistila, že
zpravodajství této televizní stanice není vyvážené, je silně prokurdské. -
Zákony zamezující křížovému vlastnictví existovaly v zájmu plurality v
Británii dlouhá léta, v posledních letech byly poněkud uvolněny kvůli u
argumentu, že v důsledku globalizace je třeba vytvořit silné britské
mediální koncerny, aby mohly celosvětově úspěšně konkurovat jiným médiím.
Tato otázka v ČR není aktuální, není tedy důvodu, proč by se zákon
omezující křížové vlastnictví, a tedy monopolní vliv nad obyvatelstvem,
neměl v zájmu veřejnosti dodržovat. (Je skutečně dobře, že např. skoro
všechny zpravodajské týdeníky vlastní jedna firma, nemluvě o vlastnictví
regionálních deníků jedinou firmou? Je skutečně dobře, aby televizní
stanice vydávaly vlastní časopis?) Nechápu skutečně, jaký má smysl zvát
na údajně odborné mediální semináře majitele či šéfredaktory velkých,
účelově zaměřených českých sdělovacích prostředků a nechávat je tam hovořit
uncontested, to je bez autoritativní oponentury. Je totiž přece
zcela zjevné, že tito majitelé či šéfredaktoři zneužijí veřejné platformy
jen k reklamnímu prosazování vlastních podnikatelských cílů a platformu
znehodnotí, zejména pokud jsou přitomni nebo dostanou rovný hlas jen lidé,
kteří mohou být tím marketingovým vystupováním snadno obalamuceni. na
takové semináře pak nemá vůbec cenu chodit. Jinak byl, jak se zdá, seminář
opět dobrým důkazem toho, jak destruktivní může být izolace domácího
českého kulturního prostředi: v domácím vydýchaném vzduchu si bez
mezinárodní konkurence (protože jen v češtině) můžeme v klidu a v pohodlí
mezi sebou opakovat své nehoráznosti, o nichž by bylo na otevřenějším fóru
okamžitě dokázáno, že jsou absurdní - mluvčí by museli odejít s posměchem
nejen kvůli své manipulativnosti, ale i kvůli své nedovzdělanosti.
Fascinuje mě, jak česká mediální obec neustále uctivě naslouchá např.
Vladimíru Železnému, od něhož se jí dostalo za posledních pět let tolika
rozporných výroků, že toho člověka přece nelze brát vážně snad ani, když
vám odpoví na dotaz, kolik je hodin - nemůžete si být na základě jeho
roztřepené osobní integrity vůbec jisti, zda odpověď nezmanipuluje ve svůj
okamžitý prospěch.
Utopie svobodného trhu
(Dovětek k semináři o médiích)
Hned po závěru semináře o nezávislosti médií jsem vyhledal mladého
sympatického muže Kryzánka, jenž zahájil diskusi, kterou jsem výše
popisoval. Chtěl jsem vědět, co ho vede k názoru, že antimonopolní zákony
jsou zlem. Setkal jsem se s člověkem jasných a přehledných idejí, které do
sebe krásně zapadaly.
Dotázal jsem se, zda dotyčný ví něco o Shermanově antitrustovém zákoně,
který v USA platí už od roku 1890, zdali je zlem, a pokud je antimonopolní
zákon zlem, proč teď probíhá proces s Microsoftem. Bylo mi odpovězeno, že
Microsfot není monopol. Proč? Protože prý nevznikl násilím, tj. zásahem
státu, ale svobodnou soutěží získal převahu nad svými konkurenty a tudíž mu
jeho místo náleží. A navíc je tu více firem v oboru a všechny měly a mají
stejnou šanci jako Microsoft. Opáčil jsem: ale i když Microsoft nemá možná
absolutní monopol, pokoušel se zneužít svého dominantního postavení na trhu
a bránit ostatním ve vstupu na tento trh, proto jsou tady ty antimonopolní
zákony, aby skutečně trh fungoval. Víte vy vlastně, co je to trh?
Dostalo se mi stručné odpovědi: směna zboží. A já se přiznám, že jsem
to vzdal. Mladíkovi jsem doporučil několik internetových míst, například www.fcc.gov, kde by se mohl přesvědčit, že
ono contradictio in adiecto, ono regulované svobodné podnikání existuje i v
Mecce svobodného trhu v USA. Možná by se divil, co si tam takový regulátor
vůči držiteli licence v USA dovoluje, když mu například poroučí, aby v
daných termínech zavedl paralelní terestrické digitální vysílání, což by
naši panelisté zajisté odsoudili jako "hrubý zásah do práva svobodně
podnikat", protože to jsou investice navíc, ze kterých ten vysílatel nemá v
podstatě žádný profit.
Ale jak už jsem napsal, diskusi s panem Kryzánkem jsem vzdal. Viděl
jsem, že by to bylo na dlouhé povídání, kdy bychom se museli dlouze
propracovávat od učebnic k realitám, se kterými se dotyčný ve svém životě
zřejmě ještě nesetkal, a tudíž o nich nemá ani potuchy.
A také jsem pochopil, že podobně jako před padesáti lety mnozí mladí
lidé jeho věku v naší zemi věřili utopii komunistické, dnes on i jemu
podobní věří v utopii svobodného trhu.
The Free-Market Utopia jsem si nevymyslel. Je to jedna z utopií, které
ve svém eseji, úvaze na začátku millenia, popisuje známý vědec-fyzik Steven
Weinberg v lednovém vydání amerického časopisu The Atlantic Monthly na t
éto adrese.
Weinberg svoji úvahu uvádí citátem z Čechovových Tří sester, které
vznikly vlastně přesně na počátku předchozího století, a kde plukovník
Veršinin říká (parafrázují z angličtiny): "Za sto, dvě stě, možná za tisíc
let budou lidé žít jinak, šťastněji. My to sice už nezažijeme, ale to je
důvod, proč tady jsme, proč pracujeme. A proč také trpíme. My tu budoucnost
tvoříme. To je smysl naší existence. Jediné štěstí, které můžeme poznat, je
pracovat pro takový cíl."
A poté se Weinberg ohlíží za tím, jaké to století bylo a s čím do
nového tisíciletí vstupujeme my. Definuje zde pět utopií, které si lidstvo
před sebe staví jako vizi lepší budoucnosti. Je to utopie volného trhu,
dále pak utopie osvícenecká, náboženská, "zelená" (tady SW cituje Václava
Havla) a utopie technologická.
Podle Weinberga utopie volného trhu vychází z následujících tezí:
"Státní překážky kladené svobodnému podnikání zmizí. Vlády ztrácejí většinu
svých funkcí a slouží už jenom k tomu, aby trestaly zločiny, vynucovaly
plnění smluv a zajišťovaly národní obranu. Osvobozen od těchto umělých
překážek svět se stane industrializovaným a prosperujícím."
Weinberg připomíná výhody i nevýhody této utopie. Výhodou je, že není
závislá na nějaké předpokládané změně lidské povahy k lepšímu. Počítá s
lidmi takovými, jací jsou. Vychází se tady ze zdůvodněného předpokladu, že
svobodné trhy umožňují maximální zvyšování toho, co si zvolíme. Ale ať už
je to cokoli - produktivita, hrubý národní produkt, efektivita výroby a
služeb - stejně nakonec musíme rozhodovat o tom, co vlastně chceme, aby se
maximalizovalo.
Weinberg se pak zamýšlí nad tím, že dvě věci prostřednictvím svobodného
trhu maximalizovat nelze. Jednak je to rovnost. Ano, nerovnost je
přirozená, každý jsme trochu jiný. Svobodný trh dokonce předpokládá
nerovnost jako systémovou podmínku. Problém ovšem je, že tato nerovnost
nezůstává pouhou ekonomickou funkcí pomáhající regulovat výrobu a efektivní
využívání zdrojů. A tak vzniká jedna slepá ulička této utopie, kterou ovšem
většinou neregistrují ti, kteří vyrůstali v dobrých podmínkách a
frustrující dopady nerovnosti nepociťují.
(Tady si Weinberg všímá i situace u nás, když konstatuje, jak se v
bývalých komunistických státech egalitarismus, který společnost zavedl k
rovnosti v chudobě, zdiskreditoval, a tudíž jakékoli volání po nějakém
rovnoměrnějším rozdělování bohatství se tady napadá jako snaha vracet se k
rovnostářským tendencím třídního boje.)
Druhým nedostatkem této utopie je podle Weinberga neschopnost volného
trhu maximalizovat civilizaci, tj. kulturu v tom nejširším slova smyslu. Do
této civilizace patří i výdaje na vědu a výzkum a to i na takový, jehož
výsledky nemohou přinášet zisk, nicméně pokrok si bez něj nelze
představit.
Představa, že svobodný trh automaticky vyřeší veškeré civilizační
problémy, je tudíž stejnou iluzí jako představa, že odumírání vlády a státu
osvobodí jedince od utlačování kolektivní mocí. Weinberg doslova říká: "Pro
mnohé Američany dnes nebezpečí tyranie nehrozí od vlády, ale od
zaměstnavatelů, od pojišťoven, od organizací zajišťujících lékařskou péči,
tam dokonce potřebujeme, aby nás vláda a stát chránily. Představa, že
dělník má svobodu uniknout utlačovatelskému zaměstnavateli tím, že ho
opustí a najde si jiné zaměstnání, je iluzorní..."
Ale přesvědčujte o tom zastánce liberální teorie v postkomunistické
zemi, aby se své utopie - zvláště je-li mladý, zdravý, silný a inteligentní
- vzdal.
Já mu ji tedy neberu, jenom bych si přál, aby od učebnicových pouček
někdy sestoupil k praxi. Co je platné, když učebnicová poučka praví:
"Soukromá firma, chce-li si udržet svůj podíl na trhu, musí zvyšovat
uspokojení zákazníků" (LN 4.11.1995, V.Klaus: Znovu o takzvané průmyslové
politice), když každý z praxe kolem nás ví a vidí, že chce-li se někdo
udržet na trhu, tak k tomu používá všech možných i nemožných prostředků, z
nichž zlepšování služeb přichází na řadu až tehdy, když všechny ostatní
metody selžou. Pražští taxíkáři a jejich "volný trh" budiž příkladem.
Takže contradictio in adiecto "regulovaný svobodný trh" z hlediska
sémantické logiky sice neobstojí, ale v praxi je to běžná věc, bez níž se
bohužel neobejdeme. Co s takovým trhem, který nectí žádná pravidla? Vždyť i
ten trhovec na Havelském náměstí, aby mohl otevřít stánek, musí přijmout
nějaká pravidla. Je to omezování jeho podnikatelské svobody? A co když to
není stánek na vyhrazeném tržišti na Havelském náměstí, ale vyhrazená
přenosová cesta v části kmitočtového spektra, vhodného k rozhlasovému nebo
televiznímu vysílání.
Vždyť svobodný trh ve vysílání je velice speciálním trhem. Jeho tržiště
je vymezené fyzikálními zákony (alespoň na terestrických frekvencích),
tudíž není sem neomezný přístup a navíc zákazník nemůže bezprostředně
ovlivňovat sortiment. Ten mu totiž ordinují spíše reklamní agentury se
zájmem o většinového diváka, jejichž přání se z existenčních důvodů
vysílatelé podřizují...atd. atd. Možná, že jsem tu diskusi s panem
Kryzánkem asi přece jen neměl vzdávat.
Práce za státní peníze omezuje nezávislost
Pan Tomáš Škrdlant se rozčiluje (též
zde) , že
ministerstvo zahraničí zcenzurovalo jeho pořad. Nechápu důvod jeho vzteku.
Zapomíná totiž, že tento pořad vznikl na zakázku MZV. Pan Škrdlant je tedy
placen z peněz ministerstva zahraničí. Jiná věc by byla, kdy pořad točila
Česká televize jen z peněz svých, bez příspěvků MZV. Doufám, že pan
Škrdlant tento rozdíl dokáže pochopit. Není důvod se rozčilovat, spíše se
lépe rozmyslet, než přijmu zakázku od státu. To zaprvé.
Tomáš Škrdlant, autor jednoho z dílů pořadu "Naskočíme?" mi zároveň
vytýká, že jsem poukázal pouze na týdeník Respekt, který spolupracoval s
MZV a ČT na výrobě tematického cyklu o Evropské unii. Vedle Respektu na
cyklu spolupracoval i veřejnoprávní rozhlas. "Kterým médiím by [Plesl]
vlastně dovolil, aby spolupracovala na tematickém cyklu o EU?" ptá se Tomáš
Škrdlant.
Tak tedy: veřejnoprávní televize si může hledat partnery, kde chce, ale
vždy bude v podezření, že někomu dělá reklamu. Nebude-li to právě třeba
veřejnoprávní rozhlas (proto jsem ho neuváděl). Tentokrát dělá ČT reklamu
týdeníku Respekt. Na tento časopis jsem poukázal proto, že má podle mého
názoru ve veřejnoprávní (sic) televizi nebývalá privilegia. ČT produkovala
pořad "Respektování", moderovaný blahé paměti šéfredaktorem Mlynářem (nyní
politikem). Minulý týden uváděla ČT pořad Sněží, který spolumoderoval
komentátor Respektu Martin Fendrych a jedním z diskutérů byl další
komentátor Respektu Jan Macháček. Upřímně řečeno, redaktora časopisu Týden
jsem ve veřejnoprávní televizi neviděl už hodně dlouho, o týdeníku Euro (v
němž pracuji, upozorňuji tedy preventivně na vlastní zájem!) ani nemluvě.
Proč tedy Česká televize nikdy nenabídla Týdnu "Týdnování", nebo Euru
"Eurování"? Možná proto, že by si to někdo mohl vykládat jako
reklamu...
Bude-li o tom rozhodovat internet, budeme mít méně zpravodajství než
nyní
Toto je shrnutí článku známého britského rozhlasového a
televizního novináře Johna Humphryse, který vyšel v neděli 6. února v
týdeníku Sunday Times.
Internet má nyní moc úplně zlikvidovat denní tisk i televizi, jak jsme
ji dosud znali.
Mám teorii o zpravodajství v rozhlase a v televizi: posloucháme zprávy ani
ne tak proto, abychom se dověděli, co se stalo, ale proto, abychom se
ujistili, že se nic nestalo.
Základní službou, kterou společnosti poskytují redakce zpravodajství
rozhlasových a televizních stanic už po dobu několika generací je, že
vytvářejí něco, co mohou všichni lidé vzájemně sdílet.
Chceme si zapnout svět, kde máme všichni společnou zkušenost, vzniká pocit,
že někam patříme. Chceme patřit na celostátní fórum. Zpravodajství nám v
tom pomáhá.
Dosud to fungovalo, protože existoval jen omezený počet novinářů. A
protože je v novinách omezený prostor pro tisk a v rozhlasovém a televizním
pořadu je omezený čas, redaktoři musejí rozhodovat o tom, čemu dát
přednost, a to s ohledem na čtenářskou, posluchačskou či diváckou
veřejnost. Jedna věc je společná všech novinám: rády by všechny chtěly mít
víc čtenářů.
Vstupujeme do éry, kde nebudou žádná časová omezení a zároveň vzniká
doba, v níž denní tisk a rozhlasové a televizní pořady mainstreamových
okruhů zaznamenají nevyhnutelný úpadek.
Předtím, než existovala televize, jsme se spojovali se společným
světem prostřednictvím denního tisku. Mnozí se domnívali, že televize
povede k zániku tisku: namísto toho vznikl mezi nimi vztah, který prospěl
oběma.
Avšak denní tisk silně závisí na tištěné reklamě a internet odlákává
inzerenty jinam. Je obtížné konkurovat něčemu, co je zadarmo.
Pro hlavní televizní zpravodajské pořady je konkurencí příliš mnoho
nových televizních okruhů, které nabízejí příliš mnoho alternativ. A to
jsme ještě nezažili, co bude znamenat příchod digitální televize. Budeme se
sice stále asi dívat na televizi, ale už to nebude sdílená zkušenost,
protože se všichni budeme dívat na něco jiného.
Bezpochyby budeme získávat stále větší množství zpravodajství z
internetu. Internet má nyní moc úplně zlikvidovat denní tisk i televizi,
jak jsme ji dosud znali. Mí optimističtější kolegové jsou přesvědčeni, že
se to nestane, protože jsou noviny tak pohodlné - vzali byste si s sebou
svůj čtecí internetový přístroj do metra? Odpovídám: proč ne, bude-li
dostatečně malý?
Už nyní si můžeme přečíst v mobilních telefonech přehled aktuálních
zpráv. Právě proto se stane konsorcium Vodafone-Mannesman takovým obřím
monstrem.
A pak jsou tady elektronické noviny. Už se na tom pracuje. Budete si
je moci složit a dát do kapsy, jako nynější noviny. Rozdíl je v tom, že je
po přečtení nevyhodíte do popelnice. Vezmete si je domů a stáhnete si na ně
zítřejší noviny. Nebo něco jiného.
Zásadním rozdílem je to, že vás nikdo nebude omezovat jen na to, co
pro vás vybere šéfredaktor určitých novin. Vy budete vlastním šéfredaktorem
a vaše volba informací a zábavy bude v podstatě neomezená.
To je všechno velmi hezké v tom smyslu, že to odstraňuje hranice a
umožňuje nám vybrat si nejen, co chceme vědět, ale kolik o každém
konkrétním tématu chceme vědět. Jistě jste si povšimli, jak často je nyní v
(britských) novinách na konci článku poznámka, že další, podrobné informace
jsou na internetu na té a té stránce. Ten proces už začal.
Ale pro sdílení informací, pro náš společný svět je to špatná
zpráva. Na internetu je člověk jako jeden atom ve vesmíru, kde je nekonečné
množství atomů.
Také je možné, že si budete vybírat informace pouze od jednotlivců
či organizací, které se vám názorově zamlouvají. Pokud jste severoirský
protestant z Portadownu, anebo severoirský katolík z Falls Road, za dvacet
let si možná zvolíte jako zdroj informací o nejnovější etapě severoirského
mírového procesu jen ten zpravodajský zdroj, s nímž budete souhlasit. Tak
je možné, že budou naše informace omezenější a bigotnější než dosud.
I ty nejzaujatější dnešní britské noviny nabízejí širokou škálu
informací, interpretací a dokonce i komentářů. Největší hodnotou tisku
či mainstreamových rozhlasových a televizních pořadů ve vzkvétající
demokracii je právě jejich schopnost informovat nás o věcech, o kterých
třeba nevíme, které nás nezajímají anebo na něž nemáme názor.
Možná, že si kupujete bulvární deník The Sun, abyste se podívali na
fotografie dívek nahoře bez na straně 3. Přesto si však přečtete pár
článků a podíváte se na úvodník. Denní tisk nám poskytuje společné
celostátní debatní fórum.
Takže moc nevěřte všem těm řečem, že nám internet poskytne nejlepší
fórum pro demokratickou debatu od dob starého Řecka. Není vyloučeno, že
efekt bude úplně opačný.
Změny ve vládě
Kolem výměny ministrů v české vládě panuje dokonalý chaos. Pouze se
spekuluje, kdo bude vyměněn, pouze se spekuluje kdy a pouze se spekuluje
proč. Někdo říká, že změny si vymínila ODS, jiní říkají, že dojde-li
k nim, pak z vůle sociální demokracie. Podle někoho budou k lepšímu, jiní
míní, že ničemu neublíží, a další že ničemu nepomohou.
Někomu ten
způsob, kdy se ministrům řekne, že budou odvoláni až poté, co se prezident
seznámí s jejich náhradníky, připadá etický, zatímco někomu jinému tentýž
přístup připadá problematický.
Nejhorší pak je to, že si na tuto situaci
zdá se zvykáme. Normální by přece bylo, kdyby ministr po nástupu do úřadu
řekl, co má v plánu, v čem míní pokračovat, co chce změnit. Pokud pak
v práci uspěje, není důvod ho měnit. Pokud se mu nedaří, omluví se a odejde
sám.
Pokud se mu nedaří a nedojde mu to, normální šéf ho upozorní, že
s jeho prací není spokojen. Jak ale máme rozumět tomu, že jeden
z místopředsedů vládní strany svěří novinářům, že (cituji): "Má tušení kdo
bude vyměněn", a o nejmenovaných náhradnících že "si myslí že to budou
plnohodnotné náhrady".
A jak máme rozumět jednomu z místopředsedů strany
opoziční, když sice neví, kdo z vlády odejde a kdo do ní přijde, a přesto
je přesvědčen, že pokud bude vyměněno ministrů pět, napomůže to pověsti
vlády a vzrůstu jejího kreditu, což je prý dobře pro tuto zemi.
Pro tuto
zemi by přece bylo dobré, kdyby v čele institucí stáli ti nejlepší
profesionálové, kteří jsou v této zemi k dispozici.
Praxe je ovšem
taková, že si u nás ministry, a to zpravidla bez konzultace se svou
stranou, vybírá její předseda z lidí, kteří na něj udělali dobrý dojem.
Pak by ale měl za ministry ručit a v případě, že v sedmi, či osmi
případech zjistí, že neměl šťastnou ruku, raději už nevybírat.
Vysílá se ve středu 9. února ráno.
Tříštivé bomby, NATO a Human Rights Watch
Pane Čulíku,
Chtěl bych Vás upozornit na rozličnou interpretaci a výběr
detailů v informaci o Zprávě americké Human Rights Watch.
Zatímco MfDnes uveřejnila pasáž, podle které Američané používali
tříštivé kuličkové bomby,( zbraň proti živé síle) které údajně do 13.května
zabily nejméně 150 civilistů do vydání zákazu používání těchto bomb
Američany právě v květnu.
Británíe těchto bomb používala i nadále, praví se dále. (Zřejmě
až do konce kampaně - ale to je můj výklad článku).
Nevěděli Britové o tomto americkém opatření ? Anebo prostě neměli
nic jiného k použití ?
Podle této organizace došlo k útokům na cíle, které neměly
naprosto žádnou vojenskou funkci.
Moje otázka - není za těchto okolností rozhořčování západu nad
ruskou kampaní v Čečensku obyčejné pokrytectví ? Co na to britský tisk ?
Anebo mojí mizernou latinou Co sluší Jovovi, nesluší volovi ?
Prostě se jednalo o kolektivní potrestání srbského národa za
Miloševiče zničením infrastruktury. Jak praví proroci politické
korektnosti, kolektivní tresty jsou nepřípustné.
Tato zpráva konstatuje, že se NATO dopustilo porušení
mezinárodního humanitárního práva.
Informace Hosp. novin byla daleko zdrženlivější - zmíněné bomby
nezmiňuje.
Nevím, jak si mám vysvětlit reakci G. Robertsona, který na jedné
straně tuto zprávu ( obviňující) přivítal, nicméně zopakoval, že Nato se
úzkostlivě a puntičkářsky snažilo zabránit zranění civ. obyvatelstva.
To použití protipěchotních bomb a zfušovaný průzkum ( čínská
ambasáda ) to opravdu dokazují.
Copak se ani trochu nestydí ? Anebo si brání svou kůži ?
Poznámka JČ: Zde je k této záležitosti překlad zprávy z
internetových stránek BBC ze 7.2. 2000:
Pochybnosti ohledně počtu mrtvých ve válce o Kosovo
Tuto zprávu BBC naleznete v angličtině s obrázky na této adrese.
Asi 500 civilních osob bylo usmrceno leteckými útoky NATO proti
Jugoslávii během loňského konfliktu o Kosovo, uvádí nezávislé vyšetřování.
Newyorská organizace Human Rights Watch konstatuje, že byli usmrceni
civilisté asi v devadesáti incidentech - je to asi trojnásobek počtu
incidentů, než kolik jich přiznává sama aliance NATO.
Zpráva Human Rights Watch odmítá tvrzení jugoslávských úřadů, že
bylo prý pravděpodobně usmrceno během leteckých úderů v Kosovu a v Srbsku
až 5000 civilistů.
Avšak konstatuje, že NATO mohlo učinit víc, aby minimalizovalo počet
nevojenských osob, usmrcených při náletech, a kritizuje užívání tříštivých
bomb.
Je pravděpodobné, že se zprávou obnoví kontroverze ohledně chování NATO během války a ohledně toho, že se NATO spoléhalo jen na bombardování z velké výšky.
NATO nikdy nezveřejnilo odhad, kolik civilistů bylo usmrceno jeho akcemi.
Avšak mluvčí Pentagonu už dříve přiznali, že mohlo dojít k tomu, co
nazývají "vedlejšími škodami" asi ve 20 až 30 incidentech.
Mnoho pozorovatelů je přesvědčeno, že je asi nemožné přesně zjistit,
kolik obětí na životech způsobila letecká kampaň.
Letecká kampaň kritizována
Zpráva organizace Human Rights Watch byla vypracována po návštěvách
do více než 90 jugoslávských měst a vesnic. Je to první nezávislé
zhodnocení, založené na podrobném průzkumu. Uvádí, že došlo k umrtím
civilistů asi v 90 samostatných incidentech. Asi ke třetině těchto
incidentů došlo v Kosovu a některé se vztahují na letecké útoky proti
silničním konvojům.
Zpráva uvádí, že piloti NATO měli učinit více, aby indentifikovali
své cíle pořádně, ale také poukazuje na důkazy, že nejméně v jednom případě
použila jugoslávská armáda civilistů na cestě jako lidských štítů.
Zpráva obzvláště kritizuje, že NATO užívalo tříštivých bomb nedaleko
obydlených oblastí. Tvrdí, že po jednom zvlášť politovánihodném incidentu,
kdy se v městě Nis tříštivé bomby minuly cílem, přestaly Spojené státy
těchto bomb používat, ale uvádí, že britská letadla je používala i nadále.
Zpráva Human Rights Watch také konstatuje, že malý počet cílů
leteckých útoků nebyla legitimní vojenská zařízení. Mezi ně počítá srbský
rozhlas a ústředí srbské televize v Bělehradě.
NATO trvá na tom - stejně jako to činilo během letecké kampaně - že
bylo učiněno všechno, co bylo v jeho silách, aby byly minimalizovány
civilní ztráty.
A konstatuje, že daleko větší počet úmrtí mezi civilními etnickými
Albánci způsobily jugoslávské polovojenské jednotky.
Selhání v důsledku bombardování z veliké výšky
Kritikové však už dlouho obviňují NATO z toho, že zacházela se
životy jugoslávských civilistů neopatrně.
I když se piloti NATO vyhnuli dostřelu srbské protiletecké obrany
tím, že létali ve velkých výškách, omezilo to přesnost jejich zaměřování a
zvýšilo to počet civilních mrtvých a raněných.
Mnoho komentátorů konstatuje, že byla tato taktika částečně vyvolána
obavami, že kdyby začali piloti NATO přicházet o život, ochromilo by to
jednotu členských zemí NATO při užívání vojenské síly k ukončení srbského
etnického očišťování v Kosovu.
Avšak důsledkem byla celá řada chyb, kdy NATO zasáhlo nemocnice,
civilní vlaky a konvoj uprchlíků.
Při nejtrapnějším incidentu bylo téměř úplně zničeno čínské
velvyslanectví v Bělehradě, i když totožnost budovy byla jasně označena na
mapách města.
NATO posléze popřelo následná tvrzení sdělovacích prostředků, že
zásah čínského velvyslanectví nebyla chyba a že cílem bylo zlikvidovat
srbské komunikační středisko, které Čína tajně povolila srbské armádě
umístit na území velvyslanectví.
Kosovo: Kdo sám jsi bez viny...
Přečetl jsem si v BL transkript
první části třídílného
dokumentárního filmu britského komerčního okruhu Channel
Four o válce v Kosovo a vidím, že se tam - zřejmě z
nevědomosti - té pravé příčině války opět vlastně
vyhnuli. Pak že prý se se dějiny neopakují: kdysi se také
tvrdilo, že to byl sarajevský atentát, který byl příčinou
první světové války. Záminkou jistě, ale příčinou?
Stejně tak to, že prezident Clinton potřeboval odvést pozornost od
svého skandálu - což je asi pravda - mohlo být snad záminkou, ale
rozhodně nebylo příčinou války v Kosovu. Root cause
- ta základní, pravá příčina - byla jinde. A jak známo,
chceme-li vyřešit problém, musíme odstranit právě tu pravou
příčinu. Na to bylo ale v případě Kosova značně pozdě - a
ještě je, jak dokazuje nynější situace. Válka možná
další střetnutí odsunula o deset, dvacet let, ale situaci
permanentně nevyřešila. Vsaďte se, že to jednou začne znova a
to nejen proto, že se jedná o Balkán, onen sud naplněný
střelným prachem. Také přesouvání celoevropské viny z
větší části na Američany je jen další kouřová clona.
Evropané mají svoji část viny a měli by ji přijmout, už
proto, aby poznali, co udělali špatně. A těmi Evropany
pochopitelně míním i Srby a Kosovany.
Také srbská strana argumentovala zcela nesprávně,
pravděpodobně s úmyslem klamat své vlastní lidi: nešlo totiž
jen o nějaké území, na které díky jedné bitvě (kde
tuším ještě navíc dostali na frak) získali nějaké
posvátné právo - rozuměj to srbské - likvidovat jeho obyvatele.
Ani akce kosovské povstalecké armády, která by samotná mohla
sotva odolávat regulérnímu a dobře vyzbrojenému srbskému
vojsku, mohla být důvodem k srbskému masovému řeznictví,
které zcela nepochopitelně dostalo už v Bosně jemný
voňavkářský název "etnické čištění".
A ani třetí strana, kosovská, nemá pravdu, když
vysvětluje srbské akce jen nenávistí Srbů proti Kosovanům.
Hlavním důvodem vražedných akcí Srbů byl totiž strach, docela
sprostý lidský strach, který se pak snažili přenést zpět na
Kosovany. Hlavní omyl kosovské strany totiž tkvěl v jejich
populační politice, populační explozi. Není to novinka:
tak už získali převahu v muslimských republikách bývalého
Sovětského svazu i jinde. Mí muslimští přátelé v Kanadě
se tím nijak netajili: "My se tam rozmnožíme, " říkali, "a pak to
vyhrajeme našimi hlasy ve volbách. Mírovými prostředky,
rozumíš."
Marně jsem jim vysvětloval, jak kontraproduktivní taková politika
je: každá akce totiž budí reakci (to mimochodem neobjevili
dialektici, ale předtím už i fyzici) a celá věc nutně eskaluje
do stadia, kde se druhá strana začne bránit zuby-nehty.
Neříkám, že to v Kosovu bylo tak plánováno, ale přesto tam
byl nárůst etnických Albánců opravdu markantní: z původních
čtyřiceti procent (možná ještě míň, čísla se liší)
obyvatelstva, kolik jich bylo dříve, narostli na celých devadesát
procent. I tak to ale nefungovalo: buď ta teorie opravdu neplatí, nebo
ani 90 procent na "mírový" přechod moci nestačí - a tak ke slovu
přišla povstalecká armáda.
Výsledek už známe. Pravidlo, že ty, kteří rozumí jen síle,
můžeme přesvědčit zase jen silou, je pravdivé - ale jen tam,
kde neexistuje rozum. Situace se nevytvořila přes noc a nevšímavost
světa způsobila, že se vyhrotila natolik, až došlo k zásahu.
Válka je podle definice vlastně jen selhání diplomacie a na
začátku se možná ještě něco dalo udělat a to jistě
chytřeji.
Co ale teď? Co se stalo, stalo se; jediné co zbývá je se z toho
správně poučit. První krok k tomu je přiznání viny všemi
stranami. Jak se říká: ukazuji-li na někoho prstem, ostatní prsty
mé ruky přitom ukazují na mě.
Jednostranná prezentace války na Balkáně
Vazeny pane Culiku,
Je to poprve, co jsem se rozhodl prispet do Britskych Listu.
Vyprovokoval me k tomu Vas preklad
serialu Channel Four o valce v Kosovu. Je
smutne, ze se situace na Balkane (a v podstate v celem svete, Cecnu nevyjimaje)
prezentuje tak zoufale jednostranne, bez jakehokoli pokusu o hlubsi a
nezavislou analyzu problemu.
Ale dejme si ruku na srdce: muzeme verit tomu, cim nas media denne
zavaluji?
Nemeli bychom si radeji polozit otazku kdo za nimi stoji a jake jsou jejich
skutecne cile?
Nenapadlo Vas nekdy, ze jedinym opravdovym cilem dnesni svetove
Elity je ten halasne vytrubovany New World Order, svetovy rad s jednou vladou,
jednou armadou a jednou polici pro vsechny? Ze to znamena pro vsechny staty (a
hlavne ty slabsi, pochopitelne) vzdat se sve narodni suverenity je nasnade.
Triky, ktere k tomu Elita pouziva uz nejmene 100 let, jsou jasne a
daji se
shrnout pod jeden hlavni termin: globalizace.
Pujdeme-li v nasem pruzkumu trosku hloubeji, zjistime, ze strategie pro
dosazeni globalizace je zalozena na teorii Machiavelliho a je propracovana
Elitou do nejrafinovanejsich detailu. Vytvorte problem (nenavist mezi
staty/narody, hospodarska deprese, ale muzete si dosadit podle chuti), pockejte
si na reakci (ozbrojene srazky, revoluce, terorismus, atd.) a pak prijdte s
nevinnou tvari jako spasitel a navrhnete reseni problemu (OSN, NATO, armada
sjednocene Evropy, povyseni principu humanity nad stanovy Charty OSN, atd.)
Pro uspech tohoto bohulibeho pocinani je ovsem zivotne dulezite, aby nikdo z
postizenych neprisel na to, ze ti, kdoz zpusobili horu lidskeho utrpeni, jsou
presne titez lide, kteri ted prinaseji "spaseni".
Zkuste se pane Culiku v nekterych Vasich komentarich oprostit od citovych
navalu (mozna jako u vetsiny normalnich lidi zpusobenych neustale opakovanymi
TV zabery placicich matek a trpicich deti ze svetovych bojist) a ukazte, jak ma
vypadat neuplatny a nezaujaty investigative journalism.
Na zaver chci dodat, ze Vase Listy delaji velkou a uzitecnou praci
uz tim, ze
oteviraji sve forum pro vsechny nazory, at bile, cerne, nebo rude. A doufam,
ze pro censuru nebude ve Vasich Listech nikdy misto. Jinak by se musel pan
Voltaire v hrobe obracet...
O údajném rasismu v ČR
Burjan
Přesto, že mám málo času, musel jsem reagovat na příspěvek
"Juliany". Zasílám osobní názor na problém rasismu. Nezlehčuji jej, ale
myslím si, že by nikdo neměl urážet celý národ, který nemá rasistické
kořeny.
Dvakrát měř a jednou řež!
Kritická reakce na článek
Juliany
Vážení dopisovatelé a čtenáři BL, chtěl bych všem popřát "Dvakrát měř a
jednou řež" při psaní svých příspěvků. Myslím, že člověk je obdařen
myšlením a neměl by vyvolávat emoce mezi etniky, ať už jej k tomu vede
cokoliv. Měl by hledat cesty jak dojít porozumění a ne tak jako "Juliana"
srovnávat německý rasismus s nedořešeným problémem Češi versus Romové a
nazývat jej rasismem. To je srovnání, které nemůže rozumně uvažující člověk
vů bec vyslovit, navíc pak vyjádřit psaným slovem.
Úvaha
V různých ujednáních (zákonech a chartách) , ale také již v bibli je psáno,
že jsme si všichni ( ) rovni, bohužel někdo je vždy rovnější. Lidem
schází tolerance a úsudek, že vlastně nikdo nemůže žít na úkor toho
druhého.
Lidé se navzájem liší hlavně tím, že uznávají odlišné hodnoty, podle
kterých pak také žijí. Toto je podle mě i jádrem nesvárů mezi národy, které
jsou zastoupeny Čechy a národem, který se nazval Romové. V podstatě se
nejedná o rasismus, i když někteří jedinci na obou stranách to tak
cítí.
Udělejme zde malou odbočku - v České republice žije i mnoho jiných národů,
kteří se snaží do naší společnosti zařadit, žít podle platných zákonů, ale
nedovolávají se výhod tak, jak to jsou zvyklí dělat v převážné míře
Rómové. Mám na mysli Vietnamce. Tito tady nejsou tak dlouho a přece více
respektují způsob života, který je vlastní naší kultuře, i když mám řadu
připomínek k jejich činnosti, bohužel jim to umožňují mezery v
našich zákonech.
Slovo do diskuse
Myslím si, že problémy s Rómy nemáme jenom my, ale i jiné státy kolem nás.
Proč jsou kolem nás takoví pokrytci. Proč se nejedná na mezistátní úrovnii?
Mohl by někdo jiný než Petr Uhl, který ještě není zaslepen svou
jedinečností, vážně se zajímat například tím, že společně umožníme Romům
jejich samostatné hospodaření na uceleném území, s jejich vládou a jejich
představiteli, podle jejich zvyků a zákonů. Peněz a zlata mají dost, navíc
společně z jinými národy bychom jim mohli udělat i dobrou cenu, aby si
mohli potřebné území na naší planetě koupit a tam svobodně hospodařit,
podle svých představ. Rozvíjet své zvyky, jazyk apod.
Když budou chtít cestovat k nám, pak jim to umožníme, jenom ale budou
povinni dodržovat naše zákony a my na oplátku zase u nich budeme žít podle
jejich zákonů. Myslím si, že tomu by se říkalo demokracie. Každý má právo
na sebeurčení. Příklad z historie - Židovský stát - Izrael. Nebo, že by to
taky nefungovalo a nebylo to pravé? Komu by to vyhovovalo a komu ne?
Podle mého cítění to není separace - to je právo na sebeurčení! (Tak
to cítím a tak bych to chtěl já.) Kdo mi na to uspokojivě odpoví?
Nový stát si mohou Rómové nazvat podle svých představ, nikdo jim nebude nic
určovat. Pouze při pobytu u nás, budou muset respektovat naše zákony, při
nedodržování zákonů budou vyhoštěni za naše hranice. Platí na celém světě
bez výjimky, že kdo nectí zákony dané společnosti je postaven mimo zákon
.
Proč se všechny státy, kde nyní Romové emigrují, brání jejich přijetí a
zcela pokrytecky kritizují naši zem? Asi mají své zkušenosti, stejné jako
my, navenek to nepřiznají a brání se jak umí!
Slovo na závěr
Nazývejme všechno kolem nás pravdivě a zaujímejme
věcná stanoviska ke všem problémům a hlavně je řešme bez zavření vrátek k
dalšímu jednání. Je velmi těžké začít jednat tam kde už řinčí zbraně. Tam
už je dobrá rada velmi drahá.
Květinářství aneb Návrat ke Kytkovi
Jan Čulík se již několikrát ohradil proti výpadkům, že núměrně šanuje
Ivana Kytku. Je to jistě otázka osobního názoru a zkušeností. Každý máme
na sítnici své slepé místo.
Nicméně, za usvědčující považuji Čulíkův argument v článku , který
vyšel v v Reflexu zde a v BL zde.
Mám na mysli tento výňatek, který je v Reflexu (redakčně?) nadepsán
'Návrat ke Kytkovi'.
"Snad nejdůležitější oblastí vysílání veřejnoprávní televize je oblast
zpravodajství. I tady nachází Chmelíček tytéž chyby jako v ostatních
částech struktury České televize. Je zajímavé, že ve snaze o nápravu přímo
vychází z reformního projektu Ivana Kytky, který byl donucen v důsledku své
snahy svůj projekt realizovat odejít z funkce šéfa zpravodajství ČT na jaře
roku 1998 už za rekordních sedm týdnů. Kytka, jak se zdá, měl pravdu. Bez
jeh o reforem zpravodajství ČT nepřejde do moderní éry. Je pozoruhodné, že
z Kytkova modelu v oblasti zpravodajství přímo vychází ve svém projektu
nejen Dušan Chmelíček, ale i druhý uchazeč o funkci generálního ředitele ČT
Petr Sládeček, který to i otevřeně ko n statuje. Je to asi logické, protože
struktury, které se pokoušel do zpravodajství zavést Kytka, jsou součástí
racionálního provozu každé moderní televizní redakce - není to nakonec nic
zas tak světaborného. Bez nich to prostě ani v ČT dál nepůjde. Hlavní z
měnou, kterou chtěl Kytka zavést do zpravodajství ČT, bylo vytvořit pro
každý zpravodajský pořad samostatný výrobní a redakční tým. "
1) Kytka je zde jmenován jako autor myšlenky, kterou, obrazně řečeno,
odkoukal odjinud, a "není to nakonec nic zas tak světaborného" . Vzpoměňme,
že Kytkovi kritici mu nepodsouvají, že by byl výrazně špatný, ale poukazují
na jakýsi nedostatek světobornosti, minimálně ve smyslu zacházet s lidmi
tak diplomaticky, aby dosáhl svého.
2) To, že se Chmelíček hlásí ke stejné koncepci, je v uvedeném textu
presentováno tak, že "přímo vychází z reformního projektu Ivana Kytky".
Pardón? Pokud je tato tzv Kytkova koncepce však " součástí racionálního
provozu každé moderní televizní redakce", proč připisovat nějaké prvenství
nebo autorství myšlenky právě Kytkovi. Ale byl to údajně Kytka, který, "jak
se zdá měl pravdu", ne skutečný anonymní autor této koncepcezpravodajství.
Jak pravil americký dramatik Wilson Mizner (1876-1933)"If you steal from
one author, it's plagiarism; if you steal from many, it's research." -
krást od jednoho autora zove plagiát; krást od mnoha je podstata
badatelství."
Chmelíček není plagiátor, ale student, tříditel převzatých myšlenek.
Není, dejme tomu, nikterak světoborný. Pokud ovšem dokáže v ČT nějakou tu
změnu provést - to už by bylo pozoruhodné, jak upozorňuje Jan Čulík
A je škoda, že z jinak zajímavé půdy na zamyšlenou trčí plevel zaujaté
nelogičnosti. Nelogičnost mi z principu vadí více než Čulíkova snaha
rehabilitovat Ivana Kytku jakožto neuznaného novátora zásadního významu, po
jehož odkazu šplhají druzí.
I v argumentační nouzi poznáš přítele, neboť pod vlivem emocí se
chybička do logiky snadno vloudí.
Co takhle něco o budoucnosti ČT, bez toho nekonečného květinářství?
Však trochu symbolické botaniky na závěr :- Chmelíček je zdrobnělina
popínavé rostliny, a pivo slouží k oblouznění velké části české populace.
Poznámka JČ: Už jsem si zvykl od některých čtenářů, že
usoudili, že jsem údajně nekritickým propagátorem "všeho kytkovského", a
musím říci upřímně, že je mi to srdečně jedno - pokud někdo prokazuje
takový nedostatek soudnosti, že nevidí, že nejde o osobu, ale o hodnoty,
které zastává, případně prosazuje, tak se nedá nic dělat. Shodou okolností
redaktor Reflexu poznal okamžitě, že souvislost mezi Kytkovým projektem a
projektem Chmelíčkovým je zjevná a průkazná a že to prostě je zpráva.
Kromě toho, druhý kandidát na funkci šéfa ČT Petr Sládeček uvedl ve svém
projektu zcela otevřeně, že v něm vycházel z myšlenek Ivana Kytky.
Ve
světovém kontextu nebyly Kytkovy myšlenky skutečně nijak světaborné, v
českém kontextu je však jako první nikdo nezformuloval, ani se je nepokusil
prosadit - neexistuje výraznější tradice české profesionální zpravodajské
televizní praxe.
Objedná-li si ode mne týdeník Reflex článek o projektu
nového ředitele ČT a zjistím-li při jeho studiu, že některé jeho součástí
téměř doslova odpovídají projektu člověka, který za pokus o realizaci téhož
byl z České televize vynesen v zubech za pouhých sedm týdnů, ať se na mě
pan Pinkava nezlobí, ale podle mě je to zpráva - bylo by neetické
a neprofesionální na to nepoukázat, zvláště proto, že nikdo jiný na to
nepoukáže, neboť, jak mě bylo před časem stalinsky řečeno, Kytka patří v
České republice k "bývalým lidem" - holt takovým odborníkem na sdělovací
prostředky, jakámi jsou pánové Jakl či Zahradil, Sedlák či Kryzánek (viz
příspěvek Milana Šmída na jiném místě těchto dnešních BL) Ivan Kytka holt
asi není.
Není pravda, že kritici Kytkovi nepodsouvají, že byl "výrazně špatný" -
podsouvají mu manipulativně ve vlastním zájmu cokoliv, jen aby se
neporušené udržely dosavadní kamarádšoftské, nepříliš profesionální metody
práce ve zpravodajství České televize. Nikdo nepřišel po Kytkově odchodu s
žádným jiným projektem, Šámal a Puchalský konstatovali, že budou dále
realizovat právě Kytkův projev. Nepohnuli s tím za dva roky zřejmě vůbec,
jinak by Chmelíček nemusel po dvou letech jako úplně na začátku poukazovat
znovu na totéž. V zájmu objektivní historie vývoje české veřejnoprávní
televize je to třeba zaznamenat.
V Kytkovi měla česká mediální scéna osobu, která dobře rozuměla mediální
problematice na základě přibližně šestileté zkušenosti z televizní práce
uprostřed silné konkurence v Londýně, v jednom z nejvýznamnějších center
světové televizní žurnalistiky a byla schopna tuto zkušenost v modifikované
formě ve prospěch České republiky přinést do Čech. Kytka měl nové, neotřelé
nápady a v Británii se naučil, jak funguje demokracie a jaká má být
role sdělovacích prostředků v ní.
Ze sobeckých individuálních, partikulárních zájmů bylo v
realizaci tohoto projektu zabráněno a důvody byly zamlženy. Nevidím důvodu,
proč by se na to nemělo poukazovat, zvlášť pokud vyjde najevo, že Kytkův
vliv byl v českém kontextu tak výrazný, že ještě půldruhého roku po jeho
odchodu píší uchazeči o post šéfa České televize projekty podle jeho
reformních textů. Nevím, proč bych to nezdůraznil, zejména vzhledem k tomu,
že Kytka nemá žádné ambice nadále zasahovat do české televizní scény. Až se
dovím něco skutečně záporného o Ivanu Kytkovi, Václav Pinkava může být
ujištěn, že budou Britské listy první, kdo to zveřejní.