Válka v Evropě
Transkript první části třídílného dokumentárního filmu britského
komerčního okruhu Channel Four o válce v Kosovo. Tato první část "Cesta k
válce", se vysílala v neděli 30. ledna 2000. Film uváděl Michael Elliot,
novinář z časopisu Newsweek International. (Druhá část se vysílala v neděli
6. 2., transkript přineseme co nejdříve.)
Komentář: Loni na jaře hlídkovala americká válečná loď ozbrojená
střelami s plochou dráhou letu, v Jaderském moři. Evropa se připravovala na
válku. Byla to válka o region, který dokázal málokdo najít na mapě, ale šlo
o mnoho.
Tony Blair: Říkal jsem si, what is the bottom line, kde je hranice.
A hranice byla: tuhle válku nesmíme prohrát.
Komentář: Byla to válka, vedená proti muži, který, jak se zdál,
rozuměl jen násilí.
Richard Holbrook: Miloševič mi řekl: "Jste dostatečně šílení na to,
abyste nás bombardovali?" Odpověděl jsem mu: "Tím si můžete být jist, že
jsme dostatečně šílení na to, abychom to udělali. "
Komentář: Byla to válka, která vyžadovala plnou politickou pozornost
vedoucího světového politického představitele, který tou dobou bojoval o
svůj politický život.
Bob Dole: Myslím, že Kosovo byla první obět aféry s Monikou Lewinskou.
Komentář: Byla to válka, vedená americkou armádou, ale nikoliv
způsobem, jak by ji bývali chtěli vést někteří američtí generálové.
Americký generál: Dříve, než spadla první bomba, Spojené státy měly
říct velmi jasně: my tuhle válku vyhrajeme. Ale podmínkou za to mělo být,
Spojené státy budou plně rozhodovat.
Komentář: O rok později zůstává země, o niž se válčilo, rozbitá a
nejednotná.
Americký generál: Vítězství je určitou formou přijatelné porážky,
ale nutně to neposkytuje uspokojivé odpovědi.
Komentář: Toto je příběh této války o Kosovo, vyprávěný těmi, kteří
tu válku museli vytrpět, těmi, kdo ji naplánovali a těmi, kdo v ní
bojovali.
1. Cesta k válce
Komentář: Kosovo. Region, o nějž se vedly spory. Pro Srby, kteří tam
měli veškerou moc, to byla posvátná země. Ale většinové kosovské
obyvatelstvo se stavělo ostře nepřátelsky vůči srbské represívní vládě.
(Záběry násilných demonstrací v Prištině, 5. 3. 1988.) Před dvěma lety
dosáhlo hlavní město této provincie bodu varu. Na ulicích potlačovala
srbská policie nesouhlas. (Záběr zkrvaveného staršího muže: "Ne, ne,
prosím, já jsem univerzitní profesor!") Mimo město se začínali ozbrojení
muži proti útlaku bránit. Požadovali plnou nezávislost. Nebyl to
diplomatický svět kompromisů a ovládání se. Britský ministr zahraničních
věcí přicestoval do Bělehradu jménem moderní Evropy snášenlivosti na
schůzku s prezidentem Miloševičem:
Robin Cook: Naléhal jsem na něj velmi ostře. Řekl jsem mu, že jeho
chování, jaké jsme viděli v Kosovu, je nepřijatelné a že musí s námi
spolupracovat při hledání autonomie pro kosovské Albánce, aby se
rozptýlilo napětí a aby se ukončil konflikt.
Komentátor: Hezké cíle. Příštího dne však nebyly zrovna viditelné,
když britský kameraman nenápadně vystoupil na kopec u vesnice jménem
Prakaš.
Kameraman Vaughan Smith: (Skrze větve stromů na kopci záběry
hořících domů a policistů vyhánějících lidí z domovů.) Šel jsem dopředu a
dal jsem kameru nad ty větve, takže zabírala to malé údolí. Pamatuju se, že
slunce bylo přímo přede mnou, tak jsem se bál, že záblesk objektivu by mě
mohl prozradit. (Pauza, záběry srbských policistů, prohledávajících
vesnici, tanky bourající obytné domy.) Ničili vesnici a hledali lidi, kteří
ještě žili.
Komentátor: V Bělehradě byla Cookovými zbraněmi pouze slova.
Miloševič měl skutečné zbraně. Srbská policie zaútočila na Prakaš, domov
šéfa albánského klanu, identifikovaného pouze příslušností k nejasné
skupině, která zahajovala partyzánské útoky na srbskou policii, po nichž se
vždycky rychle stáhla. Jmenovala se Kosovská osvobozenecká armáda. Byl to
Adin Jašari. Jugoslávská špionáž byla přesvědčena, že se účastnil
partyzánských útoků na policii.
Začaly tři dny bojů.
Dvanáctiletá dívka Besarta Jašari: Slyšeli jsme střelbu a tanky.
Strýček Adin nám řekl, abychom se nebáli, a šli jsme se schovat do sklepa.
Leželi jsme tam na podlaze a přikryli jsme se dekami.
Komentátor: V bojích Adin Jašari a většina jeho bojovníků při obraně
vesnice zahynuli. Na konci toho všeho se Besarta s babičkou, s matkou a s
bratry a sestrami stále ještě skrývaly ve sklepě.
Besarta Ješari: Hodili do sklepa granát. Babičku do hodilo do druhé
místnosti. Téměř všichni byli usmrceni. Moje sestra začala prosit o vodu.
Volala "Maminko, maminko!" (Záběry hořícího domu.)
Komentátor: Ale maminka byla mrtvá. Dvanáctiletou Besartu nalezli,
jak dělá ve zničeném sklepě mrtvou. Byla jedinou členkou rodiny, která
přežila.
Besarta Ješari: Jeden policista byl lékař a chtěl mi dát injekci,
protože viděl, že jsem celá zakrvavená. Řekla jsem: Nejsem zraněná. A
začala jsem brečet. Řekla jsem: Vy jste zabili celou mou rodinu.
Komentátor: Celkem bylo usmrceno více než padesát členů klanu.
Srbské úřady uvedly, že to byli teroristé, ale pro Albánce se stali
okamžitě hrdiny. Kosovská osvobozenecká armáda nyní vešla ve známost.
Srbové byli rozhodnuti ji rozdrtit. A tak začaly tikat hodiny směrem k
další válce na Balkáně.
Komentátor před Downing Street: Tou dobou trápily západní vedoucí
představitele vzpomínky na válku v Bosně. V té válce zahynulo více než 200
000 lidí a zpochybnilo to tvrzení Evropy, že je schopna řídit své vlastní
záležitosti. Ztrapnilo americké vlády. A nyní se objevovala v pracovnách
politiků, jako je Downing Street, hrozba nové balkánské války: představy
dalších proříznutých hrdel, zoufajících si matek. Téměř jasně bylo slyšet
reakci: Proboha, snad ne totéž znovu:
Tony Blair: Opravdu jsem se velmi silně snažil, aby došlo
prostřednictvím vyjednávání k dohodě, protože jsem věděl, jaké by to bylo,
pokud se nám to nepodaří. Ale věděli jsme, že máme nakonec povinnost užít
síly, pokud to bude nutné.
9.3. 1988, protisrbská demonstrace v Londýně. Komentátor: Tři dny po
Prakaši předsedal Cook v Londýně setkání západních ministrů zahraničních
věcí. Koncem bosenské války se Západu podařilo přimět Srby bombardováním,
aby přišli k jednacímu stolu. Pro americkou minstryni zahraničních věcí
bylo poučení jednoduché. Tvrdost se vyplácí.
Madeleine Albrightová u předsednického pultu: Musíme pamatovat na
to, že prezident Miloševič rozumí jen takovému tlaku, který omezuje jeho
nepřijatelné chování. Takže...
Madeleine Albrightová: Myslím, že jsme všichni věděli, že pokud
nebudeme připraveni užít síly, nebo pokud nebudeme mít k dispozici sílu,
bude obtížné jednat s někým, kdo rozumí jen síle.
Komentátor: Albrigtová se narodila v Československu. Uprchla před
nacisty a říká si "dítě Mnichova". Věděla moc dobře, co znamená
mnichovanství, a zastávala názor, že se Západ zachoval v bosenské válce
převážně ostudně. A tohle byla její chvíle. Zapomeňme na jemný přístup.
Dáma byla jestřáb.
Madeleine Albrightová: Nestává se často, že dostanete druhou šanci.
Byl jsem přesvědčena, že je velmi důležité říct jasně, že takové věci, jaké
Miloševič dělá, totiž protože nejste součástí jeho etnické skupiny, tak
nemáte právo existovat, že to je nepřijatelné.
Komentátor: Nastal čas pro další cestu do Bělehradu. Tentokrát to
byla známá tvář: Muž, který v roce 1995 vyjednal s Miloševičem dohodu o
Bosně. Richard Holbrook. Soupeřící partneři byli zpět v ringu. Holbrook měl
poselství a Miloševičovi se nelíbilo. O vánocích roku 1992 varoval
Washington Miloševiče, že jestliže bude zasahovat v Kosovu, uslyší americké
bombardéry. Mysleli jsme to vážně tehdy, řekl Holbrook, myslíme to vážně
nyní.
Richard Holbrook: Měl jsem instrukce, abych Miloševičovi opakovaně
zdůraznil to vánoční varování. Jeho reakce byla: "Kosovo je naše vnitřní
záležitost." My jsme řekli, že akceptujeme skutečnost, že je Kosovo
součástí Jugoslávie, ale to vám nedává právo likvidovat jeho obyvatelstvo.
Komentátor: Ale obyvatelstvo Kosova naprosto nemělo v úmyslu se
nechat zlikvidovat. Jak se blížilo léto, partyzánská válka se
zintenzivňovala. Pro KLA byl toto boj ve spravedlivé věci. Její taktika
byla jemná. Albánci věděli, že Srbové vždycky reagují na provokaci
nepřiměřeně silně. Někdy přímo před zraky světových televizních kamer.
Uvnitř Kosova už dávno pominul čas na rozhovory a diplomacii.
Hasim Thaci: Dospělo to do situace otevřené konfrontace. Diskuse o
tom, zda je či není možné vyhnout se válce, už skončila. teď už to byla
otevřená válka mezi KLA a jugoslávskou armádou a policií.
(Hořící domy)
Komentátor: Srbské jednotky pálily vesnice a vyháněly jejich
obyvatelstvo do kopců a do náruče KLA. Znovu se odehrávalo etnické
očišťování balkánským stylem. Schválením těchto vojenských akcí zvýšil
Miloševič výrazně napětí. Bylo pravděpodobné, že tváří v tvář těmto útokům
splní Washington své varování a bude bombardovat?
Samy Spojené státy to neučiní. To alespoň byl skeptický názor
Sandyho Bergera, protřelého poradce prezidenta Clintona pro národní
bezpečnost.
Sandy Berger: Byli jsme přesvědčeni, že to musí být akce celého
NATO. Ne jen americká akce. Protože bylo nejasné, jestli bychom byli mohli
za existujících okolností provést proti Miloševičovi akci sami.
Komentátor: Tak vstoupilo na scénu NATO, nejmocnější světová
vojenská organizace. No, jen do určité míry. Protože jestliže se Spojené
státy nebyly schopny rozhodnout, co učinit, jaká mohla existovat naděje, že
se dohodne 16 ministrů obrany? Moc velká ne. Takže, v naději, že se mu
podaří tygra zastrašit, se NATO rozhodlo nebojovat, ale hlučně válku
plánovat.
Klaus Naumann, šéf vojenské rady NATO: Kdyby viděl, že politikové ho
kritizují, ale vojensky se nic nepřipravuje, dospěl by k závěru, že je to
jen bluff.
Generál Wesley Clark: Začali jsme plánovat leteckou alternativu.
Zkoumali jsme, co by se dalo dělat, kdybychom provedli letecké útoky a on
pořád nechtěl kapitulovat, a co by se dělo, kdybychom vyslali pozemní
vojska a on pořád nechtěl kapitulovat. Měli jsme celou řadu plánů, víc než
deset.
Komentátor: Ale plánováním jak rozbíjet vajíčka se omeleta neuvaří.
Tšch šestnáct členů NATO se dohodlo ještě o jedné věci. Ukazovali svůj
arzenál. Vyslali letadla na hranice Jugoslávie. Na Miloševičovy generály to
dojem neudělalo.
Generál Nebojsa Pavkovič, vrchní velitel jugoslávské armády v
Kosovu: Co se týče hrozeb NATO, neměli jsme přesvědčivé důvody jim věřit.
Neměli důvodu, proč ochraňovat teroristy. Neměli důvodu zasahovat do
vnitřní politiky jiné země. Z těchto důvodů jsme jim prostě nevěřili.
Komentátor: Po celé léto roku 1998 zintenzivňovali Srbové své útoky
proti KLA. Partyzáni prchali. Celé vesnice byly vyprázdňovány od lidí.
Rodiny byly vyháněny z domovů. Washington vyslal do Kosova delegaci na
vysoké úrovni, aby se podívala, co se tam vlastně děje.
Bob Dole, bývalý americký senátor: Jeli jsme z vesnice do vesnice.
Nebylo slyšet vůbec nic, jediný lidský hlas, jen štěkot psů. Nikde nebyla
známka jediné lidské bytosti. Nic se nepohnulo. Bylo nám naprosto jasné, že
tady vzniká tragédie.
Komentátor: Dole šel do Bílého domu. Miloševič, uvedl, si myslí, že
Západ blufuje.
Bob Dole: Řekl jsem panu prezidentovi, že už bylo tolik prázdných
gest, že Miloševič je přesvědčen, že se Západ nikdy k ničemu nezmůže. To
byla moje zpráva.
Komentátor: Avšak hádejme: Americký prezident to příliš nevnímal.
Prezident Clinton měl, abychom tak řekli, onoho léta jiné starosti.
(Záběry Moniky Lewinské, pokřikují na ni novináři: "Moniko, měla jsi
s prezidentem sexuální styky?")
Komentátor: Balkán nyní vyžadoval stoprocentní pozornost.
Bob Dole: Stoprocentní pozornost mu nikdo nevěnoval. Prezident se
zabýval intenzivně Monikou Lewinskou. Myslím, že mohu zveřejnit, že jsme
hovořili o tom. Takže celá věc s Lewinskou zaměstnávala jeho pozornost.
Myslím, že Kosovo bylo první obětí aféry s Lewinskou.
(24. 9. 1998. Obrija. Záběry zoufale plačícího mladého muže,
opřeného o strom v lese.)
Komentátor: Ale Clinton se nemohl Kosovu vyhnout. Během několika
týdnů byly ve světové televizi další strašlivé záběry.
Kameraman Vaughan Smith: Podařilo se mi dostat se do Obrije. To bylo
uprostřed území ovládaného KLA. Vesnice v této oblasti byly naprosto
zničené. Viděl jsem jednu ženu, které bylo nařízeno, aby odešla z vesnice,
a ona pořád opakovala: "Děti, děti. Proč děti." (Záběry zoufale plačících
žen.)
Kameraman Vaughan Smith: Diplomaté mi soukromě sdělili, že Západ
nechce v Kosovu zasáhnout, protože přece Srbové nikoho moc nevraždí. Tato
událost dokázala, že to není pravda. Skutečně jsem se rozhodl nafilmovat to
co nejlépe, jak jsem dovedl, a natočit co nejemocionálnější záběry.
(Záběry cesty lesem.) Kameraman Vaughan Smith: Prošel jsem kusem
lesa a pak jsem uviděl mrtvoly
(Záběry mrtvých dětí, nikoliv obličeje: záběry dětských nohou v
ponožkách, malých mrtvých rukou, atd. Sedají na ně mouchy. )
Komentátor: Byly zavražděny celé rodiny. Granáty a střelbou z
automatických zbraní zavraždili Srbové více než dvacet žen, dětí a
dospělých mužů.
Umery Delidaj: Nejstarší dítě, o které jsem přišel, byl můj
devítiletý syn Jeton. Pak tam byla Valna, kterému bylo osmnáct měsíců.
Ještě měl v puse dudlík. Pak tam byla čtyřletá Menda, Kentiana, které bylo
pět, Donieta, které bylo šest. Bylo obtížné pohřbívat ta poničená těla.
Našel jsem svou dceru, šest týdnů starou Deturiu. Byla ještě živá.
Byla pod mrtvolou mé ženy. Byla celá od krve, ale nebyla to její krev. Byla
to krev její matky. Zvedl jsem ji a šel jsem říct přátelům, že jen ona
zbyla z celé mé rodiny.
Než otec přišel, Deturia tam ležela bez jídla a bez vody. Zemřela o
dva měsíce později.
Madeleine Albrightová: Když se objevily tyto záběry, měla jsem
dojem, že to potvrzuje, co jsem pociťovala od samého začátku. Že nemůžeme
dovolit, aby se tyto věci děly. Tak - vždycky jsem se cítila hrozně, že se
nám nepodařilo těmhle věcem zabránit.
Robin Cook: My jsme věděli, že je Miloševič nemilosrdný. Věděli
jsme, že je brutální. Byli jsme svědky úmyslného a brutálního potlačování
kosovských Albánců.
Komentátor: Uplynulo šest měsíců od doby, kdy Cook žádal Miloševiče
v Bělehradě, aby projevoval snášenlivost a aby působil ve prospěch kompromis
u. Byla to ztráta času. Srbský vedoucí představitel se nyní NATO vysmíval -
byl přesvědčen, že nikdy neučiní nic.
30. 9. 1998. Komentátor: Prezidentův tým pro zahraniční záležitosti
se sešel v Bílém domě k debatě o blížící se bouři. Kosovo se nedalo
ignorovat. New York Times toho dne otiskl na titulní stránce velkou
fotografii jedné oběti z Obrije.
Richard Holbrook: Timesy ležely na stole uprostřed operační
místnosti. Ta strašlivá fotografie toho mrtvého člověka v té vesnici byla
připomínkou reality a mělo to velmi silný vliv na naše jednání.
Komentátor: Během té schůzky chtěli prezidentovi poradci pohrozit
Miloševičovi bombardováním, pokud nebude souhlasit s příměřím. Ale Západ
neměl v Kosovu žádné vojáky a bylo nemožné si představit, jak by za takové
situace mohlo být příměří mezi KLA a srbskou armádou a policií
trvalejšího rázu. Uprostřed aféry s Lewinskou byla Clintonova autorita v
Kongresu zoufale nízká, takže nebyla naděje, že by bylo možno do Kosova
vyslat ozbrojené vojáky.
Richard Holbrook: Bylo jasné, že Kongres nepodpoří vyslání pozemních
vojsk NATO, jaká jsou v Bosně. Což, jak ministryně Albrigtová i já jsme
argumentovali, bylo nezbytnou podmínkou pro dodržení příměří. Takže naše
vyjednávací instrukce byly: pohrozit užitím síly, ale vyslat do Kosova jen
civilní jednotky, neozbrojené civilisty.
Komentátor. Holbrook jel zpět do Bělehradu. Miloševič musí dovolit
uprchlíkům, aby se navrátili do svých domovů a musí snížit počet srbských
jednotek v Kosovu. Příměří budou verifikovat civilní dohlížeči a špionážní
letadla U2. Jinak dojde k bombardování. A Holbrook si s sebou přivezl muže,
který bude bombardovat.
Generál Mike Short, vrchní velitel letectva NATO: Miloševič se
naklonil dopředu a řekl: "Takže vy jste ten člověk, který mě bude
bombardovat." Já jsem odpověděl: "Pane prezidente, v podstatě máte pravdu.
Mám na jedné straně letadla U2 a na druhé straně bombardéry B 52 a volba je
na vás."
Richard Holbrook: Miloševič mi řekl: "Jste dostatečně šílení na to,
abyste nás bombardovali? Ohledně těch otázek, o nichž jednáme, a jen pro to
všivé malé Kosovo?" - Odpověděl jsem mu: "Tím si můžete být jist, že jsme
dostatečně šílení na to, abychom to udělali."
Komentátor: Pro Miloševiče byla volba jednoduchá. NATO tlačilo na
otevřené dveře. Jeho ofenzíva v létě téměř úplně zlikvidovala KLA. Teď měl
mít jen neozbrojené pozorovatele z NATO. Mohli mu dokonce být užiteční, jak
vojáci rychle pochopili.
Generál Wesley Clark: Vypadalo to, že Spojené státy ohrozí
bezpečnost neozbrojených pozorovatelů. Amerika se chystala vyslat do Kosova
neozbrojené jedince, jichž bylo možno lehce využívat jako rukojmích. Tím by
býval Miloševič mohl zabránit leteckým útokům.
Komentátor: S velkými pochybnostmi se generál Wesley Clark vydal na
cestu z vrchního velitelství NATO v Bruselu. Jeho úkolem bylo vyjednat
přesný časový rozvrh pro snížení počtu srbských vojsk v Kosovu. Jedinou
sankcí, kterou měl Clark k dispozici, byl tzv. NATO aktivační rozkaz, jimž
by byly jednotky NATO uvedeny do stavu pohotovosti pro bombardování.
Wesley Clark: Řekl jsem: "Pane prezidente, stáhnete přece své
jednotky, které tam nepatří, nebo ne?" On odpověděl: "Žádné takové jednotky
tam nejsou." Já jsem řekl: "Slyšel jste někdy o ozbrojené brigádě č. 211?"
Odpověděl: "Ne, neslyšel." Podíval se na generála Piru, to je šéf vrchního
velení srbské armády, a ten řekl, "Ano, ta brigáda tam je, v Srbsku."
Miloševič tedy zařval: "Dobře. Máme takovou jednotku. Bude stažena. Ale co
uděláte vy s tím aktivačním rozkazem?" Protože se mu ten aktivační rozkaz
nelíbil: "Je to hrozba. Vy mé zemi vyhrožujete!"
Komentátor: Takže kdo byl víc ve výhodě? NATO v minulosti
ustupovalo. Mohl Clark Miloševiče přesvědčit, že tentokrát, čestně, se to
nestane?
Wesley Clark: Vzal jsem Miloševiče stranou a povídám mu: "Pane
prezidente, musíte pochopit, NATO tohle myslí opravdu vážně. Budete muset
přístupové jednotky stáhnout. Jestliže to neučiníte, existuje aktivační rozk
az. A jestliže mi nařídí, abych vás bombardoval, budu vás bombardovat, a to
pořádně." Miloševičovi se to nelíbilo a začal jednat oním balkánským
způsobem velkého muže: "No, pane generále, tak holt ať si NATO poslouží - "
Já jsem ho přerušil: "Ne, pane prezidente, vážně. Nemůžete si přát, aby vás
bombardovalo NATO . Řekněte svým generálům, aby spolupracovali. Nechte
stáhnout ta vojska."
Komentátor: Po dlouhých dnech a nocích rozhovorů, pití a smaženého
vepřového nakonec Miloševič s dohodou souhlasil. Válka nebude. Budeme teď
trochu oslavovat.
Wesley Clark: Jednal sebejistě a důrazně. Podal nám každému sklenici
koňaku. A řekl, takovým způsobem, s jakým pohlíží na západní vojáky: "No
víte, pane generále Clarku, musíte pochopit, my víme, jak nakládat s těmi
Albánci. Už jsme to vyřešili jednou, předtím. A já jsem řekl: "Kdy to bylo
a jak jste to vyřešili?" A on odpověděl: "V Drenici, v roce 1946. Byli to
vrazi a banditi. Zabíjeli vlastní lidi." - "A co jste tedy udělali, pane
prezidente?" - "Zabili jsme je. Zabili jsme je všechy. Trvalo to pár let,
ale zabili jsme je všechny." A pak šel a podepsal sliby organizaci NATO, že
nebude užívat ničeho jiného než normální policejní práce.
Komentátor: Začátkem listopadu 1998 přijeli civilní dohlížeči na
příměří, ale KLA se snažila dát se znovu dohromady. Šance na skutečné
příměří byly mizivé.
Robin Cook: Byla to jediná dohoda, jakou jsme měli. Bylo to jediné
show ve městě, tak jsme se snažili to plnit. Od samého začátku jsme měl
velké pochybnosti, zda je to bez vojenské přítomnosti v Kosovu realistické.
Komentátor: Cook měl dobré důvody k pesimismu. O dva měsíce později,
nedaleko vesnice jménem Račak, usmrtila KLA čtyři srbské policisty. Reakce
byla předpověditelná a brutální.
(Záběry Račaku, ofenzíva srbských vojsk a policie.)
Emine Bequiri: Asi o půl sedmé začali střílet těžkým
dělostřelectvem. Opustili jsme dům a začali jsme utíkat do kopců.
(Dělostřelecká střelba.) Můj manžel byl okamžitě usmrcen. Můj třináctiletý
syn byl trochu níž v kopci, ležel tam. Myslela jsem, že je živý. Teprve
když jsme začali znovu utíkat před kulkami, jsem si uvědomila, že je mrtvý.
Neodvážila jsem se zastavit se a podívat se na něho. (Pláče.) Nechala jsem
ho tam v tom stavu. Nechala jsem ho tam. Schovali jsme se v blízkém domě.
Byla jsem zraněná, schovala jsem se pod schody a zůstala jsem tam osm
hodin.
Komentátor: Srbská policie vstoupila do vesnice a začala zatýkat
muže. (Záběry zdaleka, jak jde srbská policie od domu k domu.)
Rame Shabani: Oddělili nás. Vytáhli nás ven. Začali nás bít.
Nadávali nám. Bili nás klacky. Pořád mě ještě bolí ruka, protože ji zlomil
policista svou botou. Pak nás dali do řady a řekli nám, že máme jít do
vedlejší vesnice, kde má KLA základnu. Že prý máme jít k nim. Ulehčilo se
nám, protože jsme mysleli, že nás pustili.
Komentátor: (Záběry venkovské cesty.) Jak muži šli touto cestou,
policisté na ně začali střílet.
Rame Shabani: Dva muži vedle mě zemřeli, pak čtyři nebo pět dalších.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Došli jsme k prohlubni v zemi a tam jsme se
schovali. Kulky provrtaly mou bundu, mé kapsy, zasáhly můj pásek, kulky
dokonce mi zasáhly obočí, ale nezasáhly mě. Byl to můj osud, abych přežil.
Komentátor: Následujícího rána dorazil do Račaku Bill Walker, šéf
mise západních pozorovatelů v Kosovu.
Bill Walker: (Dobové dokumentární televizní záběry toho, co
popisuje. Bill Walker v záběru viditelně otřesen.) Ušli jsme asi pět set
metrů a uviděli jsme první mrtvolu. Byla to mrtvola muže, tam, kde měl mít
hlavu, byla malá deka. Zvedli tu deku a viděl jsem, že má roztříštěnou
lebku.
(Bill Walker v televizním záběru: Ježíši Kriste. Dobře. Poskytněte
mu důstojnost tím, že ho přikryjete.)
Bill Walker: Byl jsem tím trochu otřesen, když jsem viděl, že má
ustřelenou hlavu. Šli jsme dál do kopce a každých dalších deset nebo
patnáct metrů byla zase mrtvola. V groteskních pozicích. Všechno to byli
zjevně vesničané. (Záběry mrtvol ve zkrvavených a proděravělých civilních
šatech.) Žádné uniformy tam nebyly. Ani žádné zbraně. (Zoufale plačící
lidi.) Nakonec jsme došli na místo, kde byla hromada mrtvol, možná
sedmnáct osmnáct, devatenáct, byla to velká hromada. Všechno to byli lidé
ve vesnických šatech, jaké lidi nosí do práce na poli.
Generál John Drewienkewicz, z verifikačního týmu: Začali tam chodit
lidi a zjišťovat, že to byl jejich otec, jejich manžel. Byl jsem rozhněván
a dost jsem nevěděl, co si vlastně máme v této situaci nyní počít.
Komentátor: Srbské úřady posléze tvrdily, že byli mrtví vojáci z KLA
během noci převlečeni do civilních oděvů.
Bill Walker: Nic z toho, co jsem viděl, nemělo nic společného s tím,
co tvrdila srbská vláda, totiž že šlo o uniformované příslušníky KLA a že
jich bylo usmrceno patnáct. Všechno, co jsem viděl, odpovídalo tomu, co mi
řekli vesničané.
Generál John Drewienkewicz, z verifikačního týmu: Když jsme přišli z
toho kopce, uvědomili jsme si, že se všechno změnilo. Tohle úplně změnilo
celou situaci, co se týče naší mise. Sám jsem si zcela zjevně uvědomil, že
je tohle bod obratu.
Tony Blair: V důsledku toho byli všichni šokováni. Jak barbarské to
je. Došlo nám, že jednáním to už asi nevyřešíme.
Komentátor: Nicméně byl učiněn ještě jeden pokus o vyjednávání. O
tři dny později cestovali Wesley Clark a jeho kolega z NATO, Klaus Nauman,
znovu do Bělehradu.
Wesley Clark: Řekli jsme: "Jednejme o tom masakru." - "Žádný masakr
to není," řekl. "Naši lidé by nic takového neudělali."
Komentátor: Ještě jednou se tým pokusil přesvědčit Miloševiče, že
tentokrát to Západ opravdu, ale opravdu myslí vážně.
Klaus Naumann: Miloševič začal být velmi emocionální. Řekl nám, že
si je plně vědom, že větší plodnost Albánců změní během času demografickou
rovnováhu a že z toho důvodu musí najít řešení, aby Albánci neměli početní
převahu nad Srby. Říkal nám znovu a znovu, že jsou tito Kosovci vrazi,
násilníci a zmije. Byl opravdu strašně emocionální.
Wesley Clark: Několikrát jsme ho přerušili: "Pane prezidente, my
tady ani o Albáncích nemluvíme. Mluvíme o vašich povinnostech vůči NATO." A
on vždycky přestal a pak začal znovu nadávat na Albánce. Měl v sobě černý
hněv.
Komentátor: Ve Washingtonu došlo po dalším zvěrstvu k další schůzce.
Madeleine Albrightová: Začínala jsem být už hodně frustrovaná. Byli
jsme jak křečci v kole, běhali jsme kolem dokola a nic jsme nebyli schopni
vyřešit. A situace se zhoršovala. Museli jsme něco podniknout.
Komentátor: Albrightová ale začínala se svým pojetím vítězit.
Amerika sice možná nechtěla do války, ale vypadalo to, že ve válce skončí.
Sandy Berger, Clintonův poradce: Račak vedl k vystřízlivění. V
Evropě i tady vznikl daleko silnější pocit, že musíme něco dělat.
Komentátor. Srbská brutalita, taktika KLA, nejistá diplomacie NATO a
nyní - zoufalství pozůstalých (záběry plačících lidí). Evropa klopýtala k
válce. Za jakým účelem a proč - to byly otázky, na něž se raději nikdo
neptal.
Komentátor: (Záběry pohřbu a obrovské zástupy v zasněžené krajině):
Jednoho balkánského zimního dne byly oběti masakru v Račaku pohřbeny. Teď
už byla v sázce samotná důvěryhodnost NATO. Zdálo se, že válka začne jen za
pár dní. Neměla by být odvrácena? Neměla být odvrácena?
Tony Blair: Pořád jsem byl přesvědčen, že je ještě možné přivést
Miloševiče k rozumu. Neviděl jsem, jaký by to mělo z jeho hlediska smysl,
dostat se do války s NATO, do války, kterou nemohl vyhrát, pokud budeme mít
rozhodnost to dovést do konce.
Komentátor: Prezident Clinton s Tonym Blairem souhlasil. A tak pod
tlakem od Američanů a Evropanů souhlasili srbští a albánští představitelé,
že se sejdou k jednání v Rambouillet nedaleko Paříže. Optimisté stále ještě
doufali v dohodu, která by poskytla Kosovu autonomii, podporovanou
mezinárodními jednotkami, které by zabránily dalšímu srbskému násilí. Pokud
nedojde k dohodě, válka se zdála být nevyhnutelná. Situace nevypadala
dobře.
Jak partyzáni z KLA sešli z kosovských kopců, aby letěli do Paříže, nervęně se ohlíželi.
Dugagani Gorjani, poradce KLA: Letiště v Prištině bylo opravdu
blízko hlavnímu stanu srbské armády a policie. Letiště nebylo vůbec
bezpečné.
Komentátor: Albánci měli víc než jen pasy.
Dugagani Gorjani: Delegace se bála o život. Všichni měli zbraně.
Komentátor: Mnozí albánští delegáti se dosud ještě nikdy osobně
nesetkali.
Dugagani Gorjani: Lidi měli obrovský pocit odpovědnosti. Že píšeme
historii vlastního národa, teď máme tuto obrovskou odpovědnost.
Komentátor: Cílem byl známý francouzský zámek, kde měly být delegace
ponechány o samotě a při troše štěstí by se mohly dohodnout. Vládla naděje,
že Rambouillet může být elegantní evropskou verzí jednání na letecké
základně v Daytonu v Ohiu, která ukončila bosenskou válku.
Robin Cook: Setkáváme se dnes na krásném a pokojném místě, ale
musíme změnit scénu násilí a strachu.
Robin Cook: Obě strany přišly k rozhovorům s velmi odlišnými
stanovisky. Během předchozího roku bylo mezi nimi prolito mnoho krve. Bylo
jasné, že to nebude lehké.
Komentátor: Bylo to strašlivě obtížné. Albánci chtěli od NATO
ochranu, ale srbská delegace se skládala jen z nevýznamných osob a dělala
jen to, co jí nařídil Miloševič z Bělehradu. Miloševič požadoval, aby jeho
delegace nesouhlasila s ničím, co by znamenalo mezinárodní vojska na
jugoslávském území.
Robin Cook: Miloševič odmítal ozbrojená cizí vojska. My jsme nikdo
nebyli ochotni vrátit se k Holbrookově dohodě, podle níž měli být přítomni
neozbrojení pozorovatelé, které bylo možno zastrašovat a chovat se vůči nim
násilně.
Komentátor: Albánci také nespolupracovali. I oni byli závislí na
přáních domova. Autonomie nestačila. Albánci nesměli souhlasit s ničím, co
nepovede k plné kosovské nezávislosti.
Hasim Thaci: Nesmíme zapomínat, že jsem měl v Kosovu asi 20 000
ozbrojených lidí. Ti požadovali vysvětlení. Byly to obtížné okamžiky.
Osobně to bylo pro mě velmi obtížné.
Komentátor: Ze Západu přicestovala Albrightová a riskovala tím
vlastní osobní prestiž. Doufala, že se blíží diplomatický triumf. Přinesla
také špionážní zprávu, o níž doufala, že přiměje Albánce, aby se začali
chovat rozumně.
Madeleine Albrightová: Věděli jsme, že Srbové připravují jarní
ofenzívu. Měli jsme informace od špionáže, že shromažďují vojska na
hranicích Kosova.
Komentátor: Čelným členem delegace byl Ibrahim Rugova, už dlouhou
dobu pacifistický vedoucí představitel kosovských Albánců.
Ibrahim Rugova: Paní Albrightová se nás zeptala: "Chcete tuto dohodu
s NATO ohledně Kosova nebo ne? V tom případě zůstanete pod útlakem Srbů a
jim na milost a nemilost. "
Komentátor: Albrigtová začínala vidět, že šance na dohodu mizí, a
tak učinila veřejné prohlášení:
"Ráda bych řekla, že jestliže se rozhovory rozloží, protože Srbové
odmítnou souhlas, budeme bombardovat. Jestliže se rozhovory rozloží,
protože Albánci odmítnou souhlas, nebudeme je moci podpořit a budeme muset
přerušit veškerou pomoc, která je jim poskytována z vnějšku."
Komentátor: Konečná lhůta byla určena na 23. února. Když přijela
albánská delegace, byla připravena podepsat. Zdálo se, že Albrightová něco
z rozhovorů zachránila. Ale pak dostali muži z KLA další zprávy z Kosova,
že podepsat by bylo zradou.
Dugagani Gorjani: Byli jsme na záchodě. Protože to bylo v určitou
dobu nejbezpečnější místo k rozhovorům. A řekl nám: Musíte si uvědomit, že
jestliže se vrátím s něčím, co moji lidé nechtějí, dostanu kulku do hlavy.
Komentátor: Blížila se konečná lhůta. Vypadalo to, že nepodepíše ani
jedna strana. Thaci sdělil svým kolegům, že se musí vrátit do Kosova a
poradit se s tvrdými muži v horách, než cokoliv podepíše. Frustrovaná
Madeleine Albrigtová přišla do chodby před pokoji albánské delegace.
Dugagani Gorjani: Ukázala se ve dveřích. A jeden člen delegace,
který si neuvědomil, kdo je, a pravděpodobně si myslel, že je to nějaká
uklízečka, protože bylo po půlnoci, jí prostě řekl: "Dejte nám pět minut a
jděte pryč." Paní Albrightová začala používat velmi explicitního jazyka,
který nemohli překladatelé přeložit do albánštiny.
Komentátor: Od Srbů nezískala nic a od Albánců jen slib. Vrátili se domů s
tím, že se vrátí do Paříže a podepíší dohodu, pokud jim to bude dovoleno.
Robin Cook: Využili toho intervalu mezi rozhovory v Rambouillet a
mezi rozhovory v Paříži tím, že své lidi přesvědčili, že je dohoda
nosná.Thaci navštívil velitele jednotlivých regionů a získal dohodu, že to
bude představovat pro Kosovo cestu kupředu. Srbové využili téhož intervalu
k zaujetí tvrdšího postoje a k tomu, že připravili své lidi na odmítnutí.
Komentátor: O tři týdny později podepsali Albánci v Paříži dohody z
Rambouillet. V podstatě se stali partyzáni z KLA spojenci NATO.
Madeleine Albrightová: Jakmile řekli Srbové ne a Kosovci ano, byla
to jasná volba a bylo jasné, že je nutné užití síly.
Komentátor: 19. března byli staženi civilní monitoři, dohlížející na
neexistující příměří. Báli se, že by mohli být zadržení jako rukojmí.
Srbové byli velmi rádi, že tito monitoři odcházejí.
William Walker: Poslední lidi, kteří odcházeli, říkali, že hned
těsně za námi jedou srbské tanky a ozbrojené transportéry. A bylo zjevné,
že jugoslávské jednotky měly plán okamžitě po našem odchodu zaujmout místo
v Kosovu, aby mohli začít dělat to, co chtěli dělat - a pak to začaly
dělat.
Komentátor: Následujícího dne, v sobotu 20. března zahájily srbské
jednotky novou mohutnou ofenzívu proti albánským postavením, největší
ofenzívu od předchozího léta. Přesně to předpověděla americká špionáž.
Bill Filman, plukovník špionáže NATO: Viděli jsme jasné známky toho,
že se koná velká vojenská operace proti Kosovu. Očekávali jsme, že budou
Srbové s kosovským obvyvatelstvem zacházet velmi krutě.
Komentátor: Clinton dal Holbrookovi pokyn, aby se naposledy pokusil
dohodnout se s Miloševičem. V pondělí 22. března se Holbrook znovu vrátil
do Miloševičova paláce. Podepište teď, anebo bude válka.
Richard Holbrook: Jel jsem tam s naším týmem a předložili jsme
Miloševičovi ultimátum. Jestliže nepodepíše dohodu, bude zahájeno
bombardování.
Generál Mike Short, velitel letectva NATO: Začal dlouze vyprávět o
tom, jak Srbsko učinilo všechno správně a že mezinárodní společenství,
zejména Spojené státy, Srbsko podvedly. Říkal, že si uvědomuje, že jsme na
hranici války, a nebyl ochoten s námi žádným rozumným způsobem jednat.
Komentátor. Holbrook odešel ze setkání a zatelefonoval Albrightové.
Madeleine Albrightová: Mluvila jsem s velvyslancem Holbrookem a bylo
mi zjevné, že Miloševič s námi hraje hry. Bylo zjevné, že si z nás dělá
legraci.
Komentátor: Byla to vyslancova poslední noc v Bělehradě.
Richard Holbrook: Vrátil jsem se sám a seděl jsem tam sám s
Miloševičem. Řekl jsem mu: "Chápete, že jestliže odsud odjedu bez dohody,
začne bombardování téměř okamžitě?" A on řekl: "Ano, chápu to." A já jsem
řekl: "Chápete, že bude rychlé, silné a soustředěné?" Použil jsem ta tři
slova. velmi pečlivě, po konzultacích s Pentagonem. A on řekl: "Vy jste
velká země, jste mocná země, můžete si dělat, co chcete. Nemůžeme vám v
tom zabránit." Říkal to svým způsobem rezignovaně. Řekl jsem: "Je vám
absolutně jasné, k čemu dojde, až odjedeme?" A on odpověděl, velmi tiše:
"Ano. Budete nás bombardovat."
Komentátor: A to bylo všechno. To byla válka. Po dlouhých měsících
zpytování svědomí byla síla NATO puštěna ze řetězu. Politikové pořád ještě
doufali, že bude stačit krátké bombardování. Víc totiž nemohla politika
NATO snést. Muž, který měl řídit leteckou operaci, kdysi plánoval
intenzivní bombardování na stovky cílů. Ne, to je nemožné. To se nedá
provést. Není to zapotřebí.
Generál Mike Short, vrchní velitel letectva NATO: Nevím kolikrát mi
všichni pořád říkali: Miku, bude ti dovoleno bombardovat jen dvě, možná tři
noci. Víc toho Washington nesnese, víc toho někteří členové NATO nesnesou.
A proto máš jen devadesát cílů. Za tři noci bude po všem.
Komentátor: A pak došlo k poslednímu pozoruhodnému pokusu odvrátit
válku. Někdo z NATO zatelefonoval na mobilní telefon vrchního velitele
srbské armády v Kosovu:
Generál Nebojsa Pavlovič, vrchní velitel srbské armády v Kosovu:
Řekl mi hlas, že za několik okamžiků začne agrese proti naší zemi a že mám
šanci zachránit srbský národ. Samozřejmě jsem mobilní telefon vypnul.
Komentátor: Clinton vystoupil v televizi a učinil další hazardní
krok. Řekl, že půjde jen o leteckou válku.
Bill Clinton v televizi: Moji američtí spoluobčané! Dnes se spojily
naše armádní jednotky se spojenci v NATO při leteckých útocích proti
srbským jednotkám, odpovědným za brutalitu v Kosovu.
Komentátor: Do balkánských bažin však neměla být vyslána pozemní vojska.
Bill Clinton v televizi: Ale nezamýšlím vyslat do Kosova naše
vojska, aby tam vedla válku.
Sandy Berger, Clintonův poradce: Kdyby tou dobou vznikla debata o
vyslání pozemních vojsk, v čemž neexistoval konsenzus, vznikla by
nejednotnost, neexistovala by jednotná fronta.
Komentátor: Avšak v ústředí NATO to poslouchali někteří, kdo
nevěřili svým uším. Vsadit všechno jen na leteckou kampaň, to se zdálo být
příliš velkým rizikem. Politicky bylo možná logické odstranit nebezpečí
pozemní války, ale říct do veřejně byla naprostá hloupost.
Klaus Naumann: Neváhám říct, že všichni ti politikové, kteří veřejně
vyloučili pozemní invazi, použití pozemních jednotek, ulehčili
Miloševičovi, aby si vypočítal riziko. To ho pravděpodobně povzbudilo, aby
se pokusil letecké útoky vydržet a prodloužilo to válku.
Nejintenzivnější a nejnákladnější válka za posledních padesát let
v Evropě začala.
Příští týden: Jak se plán NATO rozložil. Měla to být krátká válka,
která měla přimět Miloševiče, aby se vrátil k jednacímu stolu. Stalo se to
epickou lidskou tragédií.