Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, dále v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

V projektu, který minulý pátek poskytl IPortu a Britským listům, Chmelíček dosti přesvědčivě argumentoval proti neformálním mocenským vztahům uvnitř České televize a nedal za "selhání Puchalského ředitelské éry" vinu výlučně Puchalskému.

Chválíme Chmelíčkovu otevřenost: jako jediný kandidát dal k dispozici na internet svůj dosti racionální projekt, takže nyní vzniká možnost ho kriticky analyzovat.

Držíme Dušanu Chmelíčkovi palce, aby se mu v jeho nové přeobtížné funkci podařilo alespoň s některými svými myšlenkami uspět.

Umístění jména Kamila Čermáka do užšího výběru kandidátů byla pozoruhodná nehoráznost a je potěšitelné, že se Rada České televize na poslední chvíli vzpamatovala. Jistě k tomu přispěla i dobrá práce Radiožurnálu, který zjistil a zveřejnil, že Čermák ještě před jmenováním už obíhá politiky.

Jak ukázaly Britské listy, Kamil Čermák má narušenou integritu osobnosti a alespoň jednou bylo přesvědčivě zdokumentováno, že při prosazování svých profesionálních cílů nepokrytě lhal. Jak mohla za takových okolností vůbec Rada ČT uvažovat o jeho kandidatuře, je nepochopitelné. Pravděpodobně ji zaujala Čermákova manažerská zkušenost. O ní bych osobně dosti pochyboval. Má Kamil Čermák skutečně rozsáhlé zkušenosti z moderního managementu, z motivování lidí, má dobrou znalost moderních demokratických manažerských technik? Obávám se, že je to spíše protekční dítě: v mládí ho do "závratných výšin" vyzdvihl Vladimír Dlouhý a pak už byla jeho kariéra nasměrována pevně. Je to velmi sebevědomý mladý podnikatel (Rusové mají pro takovéto lidi ironický výraz "novyj Russkij", Britové "yuppie"), na něhož především dělá, jak zjevno, dojem jeho vlastní úspěch. Svého ředitelského úspěchu dosáhl protekcí a leštěním klik, nikoliv, zdá se, příliš vlastním úsilím. O leštění klik se pokusil - protože mu to fungovalo předtím - ještě těsně před volbou ředitele ČT.

Přemýšleli jsme včera s kolegyní na Glasgow University, jak je možné, že se Čermák v předvečer volby rozhodl navštívit české politiky. Je snad tak pošetilý, že si neuvědomil, že mu to musí uškodit? Anebo se rozhodl, že veškerou kritiku bude ignorovat, protože jeho mecenáši v politických stranách ho podrží, a proto je pro něho výhodnější riskovat a jít Klause a Zemana navštívit?

Zajímavá otázka. V každém případě patří pochvala Radě České televize, která zřejmě na poslední chvíli dospěla k názoru, že si nemůže dovolit veřejně vytvořit otevřený dojem, že je v kapse politiků..Budeme sledovat Chmelíčkovu práci bedlivě. Začneme podrobnějším rozborem jeho projektu řízení České televize.

Vlasta Leporská

Slava, trikrat slava, hosana atd..., ze se televizní odbory a rada profesních sdružení, zkratka vsichni ti lide, co by do toho meli mluvit, konecne rozhoupali a ve veci se takto angazuji. Ze se rozhodli se spojit a spolecne intervenovat! Ze jim uz snad dochazi, ze pouzivat metod a postupu obvyklych v demokratickem systemu je lepsi nez drzet hubu a krok, pripadne intrikovat nebo podlezat mocnym.... Take bychom si my, co do toho stourame, meli poblahoprat, ze se nam to konecne podarilo rozhybat! Tedy zejmena blahopreju vam, ale dovoluju si zminit i nas, co vam s radosti a zadostiucinenim sekundujeme.

Vase skarohlidska poznamka na zaver toho odstavce, ze "V ceských pomerech ovšem vydávání takovýchto prohlášení casto nic neznamená..." je sice na miste, ale ja uz jsem optimistka. Pokud se ti lide uz aktivizovali v takove mire (srovnejte hluboke mlceni o CT cca jeste pred rokem), ponese to dlouhodobe vysledky. Oni v tom vytrvaji a spis budou nabalovat dalsi nespokojence. I kdyby ti darebaci vyhrali prvni kolo = podarilo by se jim jmenovat nekoho z tech sasku generalnim reditelem, hodne lidi mu odepre poslusnost, budou delat dusno, podryvat pozici atd..., takze nakonec si vynuti nejake rozumne reseni. No nevim, o kolik bych se vsadila, ale tipuju ze to tak bude.

Vlasta Leporská

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Slovu koalice a slovu obchod.

Přitom se ani v jednom případě nejedná o slovo neslušné.

Z nejasných důvodů se pro jasnou a přehlednou dohodu o tom, jak se v této zemi bude příští dva roky vládnout, hledá nějaký pracovní název, a podobně se úplně zbytečně zamlžuje fakt, že v politice je pochopitelně vždycky něco za něco.

Chtěl-li Miloš Zeman setrvat ve Strakově akademii, potřeboval podporu. A nechtěl-li Václav Klaus opustit kancelář předsedy sněmovny, nemohl mu tu podporu odepřít.

A jako při každé riskantní transakci šlo o to, kdo má lepší nervy, kdo je lepší vyjednavač a kdo se víc obává neúspěchu.

Na tyto tři otázky pak včera podepsaná dohoda dává srozumitelnou odpověď: Lepší nervy měl Václav Klaus, který se ukázal být také lepším vyjednavačem.

Miloš Zeman pak z obavy, že neuspěje, zaplatil za dohodu víc, než musel. Neplatil ovšem ze svého. Pro ČSSD nevýhodnou dohodou zatíží firmu.

Jasné je to asi v ČSSD kdekomu, srozumitelně to ovšem demonstrovala Petra Buzková, když oznámila, že nemíní být místopředsedkyní svého předsedy.

Ale zpět k těm nepopulárním slovům. Nemá-li se dohodě ČSSD a ODS říkat koaliční, nemohou se její signatáři divit, že ji politolog Michal Klíma označil za "kartelovou".

A jestliže odmítli mluvit o politickém obchodu, že se ujalo jadrné "politický handl". To, že si ČSSD a ODS písemně upřesnily vzájemné vztahy, je třeba ocenit, nicméně to, jak se za to sami hezky pochválili, je dobré brát s velkou rezervou.

Za dva roky mohou společně hodně udělat, ale také společně leccos zavinit. Pro ten první případ se hodí přísloví "ve dvou se to lépe táhne" pro druhý pak metafora "společně chyceni, společně oběšeni".

Vysílá se ve čtvrtek 27. ledna ráno.

Poznámka JČ: Často uvažuju o postoji Václava Žáka, který zdůrazňuje, že má-li politika v zemi fungovat, musí být založena na umění kompromisu, a že právě opoziční smlouva ODS-ČSSD je základem takového kompromisu. Václav Žák má možná pravdu, jenže, jak poznamenal jeden náš pražský pozorovatel, není si vědom dostatečně silně, jak velký odpor mají voliči právě proti této opoziční smlouvě. A proč? Domnívám se, že je to právě proto, že před volbami v červnu 1998 i dlouho předtím byla česká politika založena na ostře konfrontačním stylu. Obviňuje-li Klaus Zemana z komunismu a Zeman Klause z politiky spálené země a po volbách se pak dají dohromady, není divu, že mají lidé pocit, že si někdo z nich udělal legraci.

Ota Ulč

Desetitisíce cizinců odjíždí na studie do USA, země, o jejímž školství se lze dozvědět všelicos, kontrasty až k neuvěření. Mají tam prý ty technicky nejlíp vybavené školy, jejichž graduanti jsou však jen pramálo obeznámeni s gramotností. Domorodé dítě v Botswaně, chudičkém pouštním státu, má ve čtvrté třídě základní školy víc znalosti cizího jazyka či jazyků než má průměrný americký absolvent tzv.high school. Proč ale Američané posbírávají rekordní počet Nobelovy ceny? V Kalifornii žije víc těchto znamenitých nositelů než v kterékoliv zemi na světě. Buď tedy jedno nebo druhé.

Nikoliv. Obojí je pravda. Račme brát jméno této země doslova: Spojené státy. Jsou to nejen jejich značné geografické a klimatické rozdíly; liší se jejich tradice, historická zkušenost, ekonomický výkon, etnické složení. Značné procento jakkoliv patriotických Američanů se dívá na federální vládu ve Washingtonu s podezíráním vůči politikům a byrokratům, bažícím po stále větší centrální moci. Vynucovaná jednota, maximální centralizace charakterizují nejen diktatury, ale vyskytují se - či, přesněji, donedávna se ještě vyskytovaly i v některých poctivě demokratických státech. Na Nové Kaledonii, francouzské državě mezi ostrovy Fidži a Novými Hebridami (dnešní Vanuatu) v Pacifiku mi učitel ukazoval maturitní otázky: přesně takové jako v Paříži u protinožců.

V USA mají školství na starost úřady v jednotlivých padesáti státech, ale i ty nechávají správu v rukách místních školských výborů (school board). Je to založeno na principu, že pravomoc mají mít především ti, kteří školu financují - a to jsou vlastníci nemovitostí. Poněvadž mám dům, musím platit školní daň, několik tisíc dolarů ročně, a vůbec nezáleží, zda mám či nemám školou povinná dítka. Plodní občané posílají do školy třeba deset svých potomků, ale pokud bydlí v nájmu, neplatí ani krejcar.

Okusil jsem oba systémy. V někdejším Československu od první třídy obecné školy až k promoci na Karlově univerzitě. V Americe jsem sice základní vzdělání opakovat nemusel, ale doktorská studia ano. Do těch jsem se pustil v jiném oboru. Kolumbijská univezita v New Yorku mě přijala podmínečně, jako prozatímního studenta, s tím, že o přijetí definitivním rozhodne výsledek prvních zkoušek - takže nebylo třeba čekat, až mi někdo z ČSSR diplom jako důkaz propašuje. Protrpěl jsem se ke zdárnému výsledku, napsal a obhájil doktorskou dizertaci. Pak se dal na kantořinu, ideální emigrantskou kariéru (plno volného času a nevyhoditelnost, socio-ekonomické záruky, na něž jsme byli zvyklí v socialismu, odkud jsme pak upláchli). Odučil jsem si celkem 34 let na státní univerzitě téhož státu New Yorku v městě jménem Binghamton.

V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem. Stát si počíná jako přísný rodič, neustále dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. To vše si člověk značně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Přijel jsem do Ameriky, můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy "Chau ár jú" a co že mám v úmyslu se sebou započít. Zareagoval jsem otázkou, na kterou školu mě míní poslat, a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Tady mi dává tlustou knihu, v níž je podrobný popis více než dvou tisíc adres vysokého učení, ať si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

Pobýt semestr, rok nebo i celá studia v zahraničí má už solidní tradici a absolventi si zpravidla nestěžují - pokud se ovšem za touto zkušeností nevypravili v nerozumném směru. Podílím se na hodnocení a výběru zájemců o studia a stipendia v našem oboru politologie. Čteme žádosti a doporučující dopisy, líčící kandidáty báječně, nezřídka v těsném sousedství geniality. Zkušenost nás přiměla brát takové chvalozpěvy značně skepticky. Před několika lety jsem se vyskytl v Číně v roli jakéhosi kádrováka. Já, běženec ze světa komunismu do světa kapitalismu, jsem měl v zemi komunismu hodnotit zájemce o cestu kapitalistickým směrem. Z deseti kandidátů jsme měli peníze jen pro dva. Vítězům se život radikálně, nepochybně k lepšímu změní, kdežto jejich konkurentům, kteří nebyli vybráni, byť třeba byli schopnější, hodnotnější, se tak šance, možná jen jedna jediná za život, zhatí - čili nepříjemné, sakramentské dilema. (Dopadlo to jinak, než jsme očekávali. Oba naši vítězové, jen co se v Americe trošku rozkoukali, se na politické vědy vykašlali, dali se na byznys a oba teď vydělávají velké peníze na Wall Streetu.)

Evropana, zejména toho, který prošel budováním vědeckého socialismu, překvapí ochota a trpělivost americké mládeže disciplinovaně stát ve frontě a nepředbíhat. Bude tomu asi proto, že oni stát zas tak moc často nemusí.

Tvrzení, že každý je strůjcem svého štěstí, lze v Americe doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, nikdo není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů, může si vybírat. Ó, jak bych se byl rád na gymnáziu vyhýbal přírodním vědám a pak na právech mnohým nepřirozeným pavědám! Tam jsem nemohl, tady se může.

Žák - konzument si vybírá s ohledem na několik krirérií. Nepominutelnou podmínkou výběru je synchronizace: nelze si přece vybrat čtyři přednášky probíhající v týž den a hodinu. Do některých kurzů se nedostane, poněvadž jsou přeplněné. Je-li mu brzké vstávání proti srsti (případ většiny), hodina začínající v osm hodin ráno příliš populární nebude. Při volbě se řídí nejen předmětem, ale i reputací přednášejícího - jak je záživný, jak je přísný.

To zjistí rychle a dost spolehlivě. Studenti pravidelně známkují učitele, výsledky spočítá kompjútr a lze se s nimi seznámit v podrobné brožuře, vydávané školou. Otázky typu "Zásluhou tohoto učitele můj zájem v tomto předmětu vzrostl značně - poněkud - nepatrně - vůbec ne." Zájemce se dozví, zda učitel byl vždy připraven, jak přednáší, známkuje, zda v porovnání s jinými pedagogy je vynikající - velmidobrý - dobrý - jakž takž ujde - je špatný. Brožura obsahuje i podrobnější komentáře, takže se lze dočíst o proslulém vědci na proslulé univerzitě, že jeho schopnost slovního vyjadřování je na úrovni duševně zaostalého nosorožce. Zkušenost mě vede k závěru, že ohleduplnost a ne zavilost charakterizuje tyto studentské soudy. Mně se vždy dostávalo až lichotivě příznivého hodnocení: mnoha věcí prý znalý cynik se smyslem pro humor, ale při známkování krutá evropská bestie.

Nemáme tu reparáty. Když někdo dostane "F" (failure) čili nedostatečnou, za bídný výkon nezíská žádný kredit. Horší se mu ale jeho známkový průměr, na němž hodně záleží s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřují, že jsou to trivia. Namítám jim, že nemohou stavět dům, aniž by byli obeznámeni s cihlami.

Evropští studenti, s nimiž jsem se tu potkal a přečasto trávil plno času debatami ve své kanceláři, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale neméně zpravidla nedovedli při zkouškách uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Jako student na Kolumbii jsem je také měl. Než jsem se do této země přistěhoval, žil jsem v přesvědčení, že písemné zkoušky jsou přece svou prapodstatou snazší než zkoušky ústní. Mám víc času přemýšlet, nikdo mě nemůže chytit za slovo a pak se pervezrzně radovat z mé neznalosti.

Chyba, chyba, velký omyl. Ústně lze sice mnohé okecat, z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet - jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se na značně obsažnou zkoušku v oboru History of Political Philosophy. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zdolám oblafnutím, pepřením citátů v latině, ba i ve starořečtině. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan, cítím - bude to výborná?

Jedna minus, zhodnotil jsem se.

Houby. Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné (ona scripta manet) se ale vůbec nepovedlo. Poprvé (a naposled) jsem kdy dostal kardinální pětku.

Ústní zkoušky jsou výjimkou, nutno se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se na něm pásl, topil, zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbii nedovedl zvládnout otázku, profesor přispěchal s ujištěním, že si z toho nemám co dělat, že ani ten nejmoudřejší neví všechno, a přesedlal na jiné téma. Hanebně se tehdy z oněch závěrečných pěti examinátorů zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však je to Evropan.

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

Posílám Vám překlad článku, který vyšel v týdeníku The North Renfrew. Toto periodikum s okruhem asi 5000 čtenářů patří nevýdělečné organizaci (The Deep River Community Association). Jeho domácí stránka není sice příliš bohatá, ale obsahuje linky na kanadský tisk.

Čtenáře BL by článek mohl zajímat jako ukázka psaní malých kanadských novin. Jde ovšem i o důkaz, že úvahy o smyslu lidského počínání (vlastně podnikání) a obavy z impotence zdravotnictví, školství a sociálních služeb jsou universální.

Článek napsal Jock Carisle pro svoji pravidelnou rubriku Brainstorms. Ačkoli nemůže vědět, jak s jeho textem naložím, souhlasil s jeho otištěním v BL, zejména když jsem mu slíbil poslat odkaz na Central Europe Review.

JJ

Pro a proti

The North Renfrew Times

Jock Carisle

Často jsem zmaten, když poslouchám zprávy z bursy o tom, jak se zjevně dobré věci stávají špatnými a malé změny působí na trhu paniku.

Politikové, pomýšlející na panování (narážka na kanadského ministra financí Paula Martina, který je považován za nástupce současného ministerského předsedu Chretiena - poznámka JJ), jsou přehnaně štědří a ochranářští pokud jde o velké korporace a ospravedlňují to tím, že "co je dobré pro big business, je dobré pro všechny Kanaďany".

Skutečnost, že velké korporace vzkvétají, zatím co obyčejný Kanaďan v průměru chudne, je nevede k tomu, aby písničku, kterou zpívají, změnili.

Snižování národního a provinčních dluhů se pokladen korporací sotva dotklo, ale silně nahlodalo prostředky obyčejných Kanaďanů a přivedlo školství, zdravotnictví a sociální služby, které jsou z jejich daní placené, na úroveň impotence.

Mnohé z toho, co je dobré pro obyčejné Kanaďany je špatné pro korporace a naopak, bez ohledu na to, co o tom říkají ekonomičtí a političtí šarlatáni (v originále spin-masters).

Je to, co je dobré pro big business, vždy dobré pro Joea a Jill? Kdo komu co namlouvá?

Ústupky velkým kanadským korporacím teoreticky zvyšují počet kanadských pracovních příležitostí, ale mnoho obchodníků prostě řekne "díky za peníze" a přesunou podnik do Mexika nebo na jiné místo, kde je ochrana životního prostředí minimální, daně nízké a pracovní síla levná.

Svoje zisky zasyslí prostřednictvím obskurních holdingových společností, vyhýbají se placení kanadských daní a spokojeně operují se zámořskými bankami.

Nebo zadávají práci v zemích, kde pracující vydělávají tak málo, že skoro hladoví. Proto vidíte americké a kanadské oblečení s cedulkami "Made in China", nebo "Made in Maladives nebo Bombay". Jediná pracovní místa, která takto vzniknou jsou administrativní.

Povšimli jste si, že kdykoli se procento nezaměstnaných snížuje, a food banks (zařízení rozdávající darované potraviny chudým - poznámka JJ) a tichá zákoutí pro přespání na ulici přestávají být zapotřebí, trh začne panikařit ze strachu z inflace, půlprocentního zvýšení úrokové míry a snížení zisků?

Povšimli jste si, jak obchodní gurové panikaří, když úrokové míry maličko vzrostou a zvýší tím cenu půjčování peněz - což na druhé straně umožní, aby si drobní střádalové pomohli k pár dolarům navíc za peníze vložené do kanadských obligací?

Povšimli jste si, jaký povyk spustí obchodní sektor, kdykoli jsou zveřejněny statistiky o chudobě a jak o nich tvrdí, že jsou nepřesné a že hranice chudoby je stanovena příliš vysoko? Jelikož závažnost problému chudoby není uznána těmi kteří by mohli pomoci, protože mají peníze, nedělá se takměř nic a ti, kdož se snaží pomoci dostávají nálepky dobrodějců a socialistů s krvácejícím srdcem.

To, co krátkozrakému, socialismu se obávajícího sektoru nedochází, je, že právě způsob, jímž ti kdo mají prostředky a moc zacházejí s chudými, je nejlepší cestou ke zvýšení rizika (nástupu) socialismu. Každý kdo žil v doktrinářském socialistickém systému - s jeho znárodňováním, vysokými daněmi, tuhou kontrolou pohybu peněz a lidí, placenými fízly atd. - ví, že nefunguje a že stará příkoří byla nahrazena novými. Jenže lidé nevydrží všechno.

Průmyslová revoluce v 18. a 19. století přinesla velké množství pracovních příležitostí, ale díky propastnému rozdílu mezi bohatými a (pracujícími) chudými docházelo k bouřím a sociálním nepokojům. Tato situace trvala do té doby než průmyslníci pochopili, že spokojení pracující nejen zvyšují výrobu a zisk, ale i odbyt mohou-li výrobky sami kupovat.

Protože jen málo politiků a podnikatelů zná historii, nemohou se z ní poučit.

Nápěv "co je dobré pro big business, je dobré pro normální lidi" je součástí trendu privatizovat vězení, zdravotní služby, školství a mnoho dalších sociálních služeb. Děje se tak pod tlakem smlouvy o volném obchodování (Free Trade Agreement mezi Kanadou, USA a Mexikem - poznámka JJ) a různých návrhů na uspořádání mezinárodního obchodu.

Na (přiměřeném) systému svobodného trhu není v zásadě nic špatného; lidé si však musejí uvědomit, že cílem soukromého sektoru je maximální zisk, docilovaný tak, že se oplátkou za stržené peníze dáva zpět co nejméně, ke spokojenosti investorů.

Nic proti tomu jde-li o obchod s časopisy, cukrovím, obuví, oblečení atd. Nicméně princip poskytnout co nejméně za co největší cenu je naprosto nevhodný pro nepostradatelné sociální služby, jejichž poskytování není motivováno ziskem.

Je-li nutné sociální programy privatizovat, měly by je převzít neziskové organizace.

Přeložil Jiří Jírovec

Ondřej Hausenblas

Když jsme se přistěhovali do malé vesnice kilometr od Prahy, hned jsme si požádali o telefon. Ve vsi ho tehdy měl zrušený národní výbor, kádrovák Čs. obchodní banky, který se násilně domohl zdvojení linky slušného souseda, pár fízlů, komoušů a milicionářů a sotva pět slušných lidí. Budka byla u nádraží, věčně rozbitá, druhou spolkla místní fabrika, aby měla víc linek, a na slib daný obci, že se bude moci telefonovat ve dne v noci z vrátnice, brzy zapomněla, a my jsme byli při žádosti o přístup k telefonnímu přístroji vystaveni hulvátství imbecilních nočních vrátných.

Čekali jsme tedy na zavedení telefonu 1 km od Prahy (při opakovaných urgencích) od roku 1978 do roku 1995. V mezičase devadesátých let nám vypomohl laskavý soused odnaproti tím, že nám dovolil si k němu (legálně) natáhnout individuální mezidomovní linku, kterou nám zatelefonoval, když k němu někdo zavolal s hovorem pro nás, a my těch pár desítek metrů k jeho telefonu přeběhli přes ulici. (Zdvojený kádrovák se snažil nás nějak udat, posílal své kamarády montéry na fingované kontroly, jestli jsme si neudělali ilegální odbočku dvojlinku, protože pochopitelně přibylo telefonátů a jeho větev dvojlinky byla občas hluchá, takže bolševicko-milicionářská buňka si nemohla volat, kdy se sejdou v hospodě.

Někdy v tom 95. roce Telecom - tlačen kompromisním ujednáním o zachování jeho monopolu - zavedl radiostabilní telefony mizerné kvality. Někdy ani nezvonily, jindy se nedovolaly ven, většinu času přijímaly každé třetí slovo.

V roce 1997 natáhla firma kabely do každého domu, do krabičky pod oknem, a ticho po pěšině. Připojení žádné, prý není ústředna - přesně jak nám bolševik vysvětlil už roku 1979. Od roku 1998 se v okolí začaly objevovat telefony připojené na kabelu - tedy na jakousi novou ústřednu. I poslal jsem na jaře 99 urgenci, že povaha zaměstnání a léta čekání nás snad opravňují k tomu, aby aspoň jedno z našich dvou čísel bylo na kabelu. Ani slůvko odezvy. Před Vánoci 99 se někdo z vlády nebo z Telecomu zase vytahoval, že všude telefony do několika dnů - přesně jako bolševici, kteří telefonizovali v roce 1985 kohokoliv v Česku do měsíce od žádosti, akorát nás do dvaceti let. I napsal jsem výhrůžný dopis, opakující mou žádost z jara, akorát s dovětkem, že to jinak už dám s ostudou do tisku. A za dva týdny přišel dopis, že nás přijdou připojit na kabel, a že nové číslo bude to a ono. Ani slovo omluvy.

Ani slovo omluvy nebylo později taky za to, že nám sdělili nové číslo o pár stovek vyšší, než jaké nám přidělili, takže ti, které jsem předem varoval o změně, se stejně nedovolali.

Je to dobré, telefon jde krásně, slyšet je všecko, na internet se připojit je prachsnadné, akorát jsem zvědav na účty. Jeden ještě radiostabilní bezdůvodně vyletěl před Vánoci na trojnásobek obvyklé sumy, druhý o půl níže než jindy. V lednových dvou účtech je taky rozdíl 400,- korun. Holt kabel už mají, tak ať mají zas o čem přemýšlet, řekli si asi soudruzi v Telecomu.

Je dost těžké si nemyslet, že si jedna firma koupila monopol u mocnářů. Tak mizerné služby, dlouhé lhůty, arogance, a jediná konkurence jsou drahé a dotěrné mobilní telefony.

Co s tím budeme dělat?

Neuvádím konkrétní jména, protože nakonec: hrozba tiskem zafungovala, někdo v Telecomu měl aspoň tuto zodpovědnost, jako by snad hanba v tisku u nás něco znamenala, anebo snad tam byla jedna slušná osoba, kteráse slitovala...

Kdybych tedy chtěl být pozitivní, psal bych takto: paní XY z oblastní správy telekomunikací se ujala smutného dědictví bolševické a postkomunistické doby, a dohlédla, aby se splnil víc než dvacetiletý příslib zavedení telefonu do vesničky 1 kilometr od Prahy. Hezký příklad pro všecky úředníky, vyzývající k následování.

Nemohu se však zbavit dojmu, že by to vyznělo nějak ironicky.

Ondřej Hausenblas

Vladan Crha, tiskový mluvčí

Vazeny pane Lipsansky,

dekuji za Vas e-mail.

Dovolte, abych se pokusil poopravit Vas nazor na CESKY TELECOM, s kterym samozrejme problemy mam - sam vim, ze ne vsechno je u nasich sluzeb vzdy dokonale. Nicmene povazuji za nutne reagovat na zjevne nepravdy.

ad 1) V dopise, ktery spolu s uctem zaslal dne 1. 12 .1999 generalni reditel SPT Telecom (tak to v dopisu je) RNDR. Premysl Klima, CSc. se pise o strategii v oblasti telekomunikacnich sluzeb v roce 2000. Ani slovo o Vami uvadenem detailnim vypisu z uctu.

Duvod je jenom jeden - dopis, o kterem mluvite informoval o novych cenach, ja jsem se zminoval o predchozi priloze k uctu, podepsane panem Cermakem, reditelem pro prodej a marketing, ve ktere jsme nase zakazniky informovali prave o zmene uctovani a priprave sluzby detailniho vypisu.

ad 2) Kdyz bydlim v pronajmu, MUSIM mit kvuli nahlednuti do detailniho vypisu PLNOU MOC majitele telefonni stanice (kvuli utajeni). Netvrdte mi, ze kdyz bych si zavolal po telefonu, tak utajeni neplati.

Reagoval jsem na tvrzeni, ze k REKLAMACI je treba se z cele CR dostavit na jakysi "telefonni urad" do Prahy, coz je samozrejme nesmysl. Pokud byste reklamaci podaval po telefonu, zadne utajeni neplati (reklamaci muze podat kazdy) - vysledky reklamace (a detailni vypis) vsak dostane pouze osoba, ktera je "vlastnikem" telefonni stanice. Duvod je nasnadne - ochrana soukromych dat zakaznika. Jen ten ma pravo pristupu k informacim kam a jak dlouho bylo volano.

K pilotnimu projektu: hned v dalsi vete jsem uvedl, ze detailni ucet je jiz standardne poskytovan prvnim firmam - to znamena, ze tato sluzba je jiz zavadena.

Pilotni projekt rozpisu telefonnich uctu na jednotlive hovory jiz funguje, nemylim-li se, asi dva roky. Slozitost sluzby nespociva v ziskani dat a jejich zuctovani, ale v jejich zpracovani do formy, kterou je mozne distribuovat 4 milionum zakaznikum mesicne.

Proc stale vznikaji tahanice ohledne tarifu Internet, a proc nevyjde Telecom uzivatelum Internetu vstric (a to i tem, kteri se pripojuji na dobu kratsi nez 5 minut)?

Nevim, ktere tahanice mate na mysli - na podobe sluzby I 2000 (viz www.telecom.cz) jsme se shodli jiz 17. prosince, v soucasne dobe ji uz zacinaji nabizet prvni provideri. Tam kde jeste nefunguje, plati docasne I99. I 2000 nema sestavovaci poplatek - je vyhodnejsi pro vsechna (i kratka) pripojeni, diky celorepublikovemu cislu se k internetu mohou za zvyhodneny tarif pripojovat i zakaznici z telefonnich obvodu, kde neni zadny PoP (doposud by museli platit mezimestky tarif) a z vynosu I 2000 dostavaji provozovatele od CESKEHO TELECOMU, a.s., podil od 3 do 15 procent z "protelefonovane" castky. Rekl bych, ze jsme vstric docela vysli.

Proc se opozdila slibena celkova digitalizace telefonni site, ktera podle smluv mela byt letos hotova?

Digitalizace se neopozdila, jeji ukonceni je a bylo planovano na rok 2002. V soucasne dobe je digitalizovano jiz vice nez 75% telefonnich stanic.

Proc si Telecom na dalsi dva roky ponechava dohled nad tzv. posledni mili?

CESKY TELECOM si dohled nad "posledni mili" nechava proto, ze je to jeho infrastruktura (majetek), do ktere investoval nemale prostredky. Vy ale spise narazite na nedavnou reportaz v CT, tykajici se pripravovaneho telekomunikacniho zakona. Ten je vsak vypracovavan vladou (schvalovan parlamentem), nikoliv CESKYM TELECOMEM. Na nich zalezi, jakym zpusobem bude upravena moznost volby dalsiho operatora a propojovacich dohod s konkurenci.

Proc nefunguje moznost zpetne zavolat na urcene cislo a zjistit tak, kdo mi naposledy volal?

Nejsem si jisty, myslim, ze to bude souviset se zakonou upravou ochrany soukromych dat. Mate-li zajem, zjistim Vam to presne.

Proc Cesky Telecom neuvadi do provozu telefonni budky jak na chipové, tak na magneticke (bezne platebni) karty, jako je tomu ve svete?

Zruba od poloviny tohoto roku by mely byt postupne uvadeny do provozu, moznosti noveho systemu budou vyhledove jeste sirsi - placeni krome bankovni kartou take napriklad kartou CCS a podobnymi, naopak placeni telefonni kartou v automatech na jizdenky, na napoje atd.

Proc Ceskemu Telecomu vsechny inovace tak neskutecne dlouho trvaji?

Nemyslim, ze by nam inovace neskutecne dlouho trvaly - tempo jakym jsme modernizovali nasi sit nema v Evrope obdoby. Pokud jsme vsak v zavadeni nekterych sluzeb pozadu za vyspelymi zememi, troufam si tvrdit, ze se na tom podepsalo tricet let, kdy se do telekomunikaci v CR (Ceskoslovensku) neinvestovalo temer nic.

Doufam, ze se brzy sam presvedcite o tom, ze dokazeme vic, nez jen vysvetlovat.

Vladan Crha

Poznámka JČ: Zbývá ještě jedna otázka: Kdy umožní Český telecom uživatelům internetu napojení bez telefonického poplatku, jak to nabízejí v Británii po 18 hodině např firmy localtel.com (screaming.net)? Odpovědi na tuto otázku se pan Crha vyhnul.

Co si počít v demokracii? Úvaha k otázce Martina Hrbka

Vlastimil Obereigner

Martin Hrbek, spolu s mnoha našimi spoluobčany si zoufá, že sled vývoje v zemi nejde podle jejich představ a přání. Nelíbí se mu politici, všichni se mu zdají "zabydlení" a zkorumpovaní a neposlušní, když neposlechnou dobře míněné výzvy a neodejdou, nelíbí se mu tisk, který píše jinak, než by se patřilo, a ani prezident, který by měl být všemi uznávaný a není. Upadá do beznaděje, když si stěžuje, že v tom nemůže nic zmoci a ptá se, co tedy dělat?

Takováto skepse není českou specialitou. Znám řadu lidí, zde v USA, kteří smýšlí podobně. Martinovi Hrbkovi musíme přiznat k dobru, že se nad tím aspoň zamýšlí, a vypadá to, že by byl rád, kdyby tomu mohlo být jinak. Zde většině lidí politika leze krkem a je jim zcela lhostejná až do chvíle, kdy narazí na nějaký zákon, který se jim nelíbí, nebo musí platit daň, která se jim nezdá.

Je důležité si uvědomit a smířit se s tím, že existuje a má právo existovat i jiný názor než ten můj, který považuji či jsem přijal za správný, a že v demokracii je uvolněn prostor téměř celému spektru názorů. Žít v demokracii znamená respektovat názory druhých, obzvláště když "můj" politik, kterého jsem s důvěrou volil, je přehlasován, či když můj názor nezískal podporu většiny ostatních a volby dopadly jinak, než jsem si představoval. Kdyby bylo vše tak jednoduché a jednoznačné, nebylo by třeba politiků. Nebylo by třeba voleb. Politiky volíme proto, aby dbali na tvorbu zákonů v souladu s Ústavou, aby se snažili prosadit zákony, které, podle jejich svědomí nejlépe vyhovují zájmům nás občanů. Ústava je souborem vžitých a všeobecně přijatých a přijatelných zásad v souladu s normou výhodnou pro většinu občanů. Ústavní zákon není jednoduché a ani by nemělo být jednoduché, měnit. Každý projednávaný zákon je posuzován právě s ohledem na jeho ústavnost.

Pan Hrbek se zmiňuje o svobodě ve smyslu, že mu není nic platná, neboť nemůže zasahovat do veřejného dění. Jak by asi chtěl zasahovat? Nemá trpělivost čekat na další volby. Co tedy zbývá? Snad nějaký ten atentát, nebo defenestrace? Existuje velmi snadně pochopitelná zásada, princip rozměru svobody: "Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhých."

Tvůrci výzvy "Děkujeme, odejděte" si toho snad jsou vědomy. Vyjádřili svůj postoj a nelibost s některými politiky a snad nečekali, že tito se omluví a odejdou. Mají mandát voličů a možnost jejich výměny je dána ústavními zákony. Jinak tomu nemůže být. Občan má právo vyjádřit svůj nesouhlas a odpor k svému poslanci, ministrovi, či prezidentovi, ale tam to asi končí.

V příštích volbách si prostě musí dát větší pozor na to, koho volí. Ale velmi často se může stát, že se názorově octnul v té "špatné" konvici a nezbývá, než útrpně pozorovat, jak to ti "lepší" dělají. Jestli někdo tvrdí, že je to stejné, jako za vlády jedné strany, přehlíží ten nejpodstatnější rozdíl, že za toho režimu vládli samozvanci, nebylo voleb, které by umožnily jejich výměnu a nebyl prostor ani média k projevu veřejné kritiky. Vládla skupina mocných a ti, s množstvím kolaborantů a patolízalů se těšili z výhod moci a ostatním nezbývalo nic, než trpně přihlížet.

Ještě na závěr: Situaci v naší vlasti jistě neprospívá, když její občané propadají pesimismu a blbé náladě. Nemůžu se zbavit pocitu, že problémy, jak se prezentují, jsou velmi často nafouknuté, že média propadají negativismu, šíří jej a libují si v něm. Je třeba si uvědomit, co jsme zdědili po diletantech minulosti, mít více porozumění pro problematiku, se kterou naši politici zápasí a omluvit jejich případnou omylnost. Je dobře si uvědomit i příčiny, nedostatky v zákonech a jejich kontroly, které umožnily různým podvodníkům využít situace. Všimnout si a přiznat, co dobrého se udělalo a dát kredit těm, kteří se o to zasloužili. Bilance potom není zdaleka tak špatná, jak by se na první pohled zdálo. Po listopadovém převratu se říkalo, že to bude trvat dvacet let a víc, než se z toho srabu dostaneme. Dovoluji si tvrdit, že je vše na dobré cestě.

Jan Kyncl

Jan Lipšanský píše, že "se bojí teologicko-ateistických disputací" a dále, že tyto "jsou zbytečné, marné a k ničemu". A prý jsou k ničemu "protože nepřinesly odpověď ani po několika tisících let".

Třetí argument pro diskusi o theismu a atheismu je její hodnota o sobě: už to, že ani já, ani papež nemá v demokracii patent na rozum a moc diskusi zakázat, je -alespoň podle mě- dobré.

Jenže můj příspěvek nebyl "o Bohu" a myslím, že příspěvek paní Juliany také primárně ne. Mně například vůbec nejde o to, klást si otázku mají-li pravdu theisté a atheisté; tu otázku po bytí Boha považuji za zmatečnou a tudíž vhodnou leda tak k pivu, když už je práce hotova.

Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, můžeme otázku bytí Boha pominout. Praktických otázek je tolik, že na to ani nebude čas.

Dnešní doba je složitá-nelze zakázat Newtonovi být děkanem, protože byl unitář, nejde přikázat víru ani nevíru. Tenhle komfort je dán mnoha zdánlivě zbytečnými diskusemi v minulosti.

Musíme najít způsob, jak učit geologii, když někteří trvají na stvoření před cca 6000 lety, co s výchovou k rodičovství, když co církev či sekta, to jiná sexuální obscese, pracovat v sobotu či v neděli, nebo nepracovat, povolit indoktrinaci dětí v mateřských školkách -křesťanstvím nebo islámem, z mého pohledu je to jedno-, evoluce ano či ne, atd. atd. Je potřebná demokratická debata. Církve, denominace, sekty ale i atheistická veřejnost má právo se takovýchto diskusí zúčastnit.

Protože ti omezenější z nás dali před minulý režim prostě znaménko mínus a tak je to podle nich v pořádku, z propagandy atheistické se stala asi ještě primitivnější propaganda theismu.

Václav Havel na jedné demonstraci těsně po revoluci volal: "...učili nás, že prvotní je hmota. My víme, že prvotní je duch".

Jedno zjednodušení nahradíme jiným a bude dobře. (Mimochodem, atheismus není ekvivalentní materialismu, ale to opravdu jen na okraj.) Komunisté byli špatní, hlásali atheismus, dokonce s přívlastkem vědecký, takže je špatně atheismus ....a asi i ta věda. Jenže komunista může mít pravdu; obecněji: v občanském demokratickém světě nezáleží pravda na tom, kdo ji říká. A každý se může mýlit.

A tak je dnes theistický přístup ve výhodě. V seriálech vyhánějí katoličtí exorcisté nečisté duchy /moji generaci ještě učili, že duchové nejsou; pro pobyt ve tmě je to docela výhodný názor/. Na ČRo 6 jsem za poslední rok slyšel mnoho pořadů zjevně a prvoplánově propagujících křesťanství a mnoho dalších, které tak činí skrytě. Ani jeden pořad nehlásal atheismus, dobrá... ale ani jeden pořad ani nepřipouštěl diskusi theismus kontra atheismus. Je hlásáno kultura = křesťanská kultura. Morálka = křesťanská morálka. Atheista = primitiv, obraz atheisty estébáka - "badmana"- je klasickou kýčovitou figurkou ČRo 6. Používají se nejrůznější demagogie: desatero je pěkné, tudíž my křesťané máme ve všem pravdu.

Léčitelé mluví s duchy stromů a senzibilové pomocí duchů a spirály z pérové oceli léčí vše možné i nemožné. Astrální síly hrozí koncem světa, pomalu je čas nasednout na kometu a odletět.

V soukromých médiích mají majitelé právo psát o setkáních s duchy a podobně. Veřejnoprávní média by však měla znát míru a poskytnout prostor atheistickému i theistickému pohledu na svět rovnou mírou. Tvrdím, že se tak neděje.

Atheisté a theisté se musí naučit vedle sebe žít. Jinak nás čekají rozličné formy fundamentalismu: theistického, nebo atheistického. Obojí je špatně.

Poznámka JČ: Ve Svobodné Evropě (ČRo 6) jste, pane Kyncle, slyšel protiateistické pořady, protože šéfredaktorka Olga Kopecká je velmi náruživá katolička a nepřípustně ovlivňuje svým přesvědčením celé vysílání.

Vlastimil Obereigner

Docela jsem přivítal střet názorů o této věčné otázce. Nemám zde (v Oregonu) v širém okolí nikoho, kdo by se do takovéto debaty pustil. Patřím k pěti procentům Američanů, kteří na tu otázku mají jasnou odpověď a nebojí se ji vyslovit. Naposledy pamatuji vášnivé diskuse mezi spolubojovníky na vojně v roce 1954 až 1956. Vím, že jsme jeden druhého nepřesvědčili.

Na nelibost nad poznámkami ateistů pana Lipšanského jsem napsal poznámku, ale než mělo dojít k odeslání, pan Čulík uveřejnil brilantní reakci pana Jana Kyncla, která to vyjádřila v podstatě stejně, ale mnohem lépe, než to zvládám já. Tudíž jsem od odeslání upustil. Mezitím však se ozvali pan Ferdinand, Pinkava, Lipšanský a Juliana a to ve mě vzbudilo pár myšlenek.

Je jasné, že musíme souhlasit s tím, že pokud někdo věří, že nějaká vyšší moc existuje a věří tak silně, že mu není třeba důkazů - které ostatně neexistují ani pro ani proti - že tam jakákoli diskuse končí.

Diskutovat je možné ale o jiných aspektech příbuzných této otázce. O logice víry v různé legendy a všelikých pověr, které obsahuje Svaté písmo, o zázracích a dogmatech, na kterých církve staví, o fanatické disciplíně mnohých věřících, o mnohdy kriminálních důsledcích tohoto fanatismu, o jeho krvavé historii a tak dále... prostě o naprosto nevyvratitelném negativním působení existence náboženství. Pan Lipšanský píše, že ateisté mají "jedinou berličku - vědu..." Tak to je rána! Věda je berlička? Věda, na rozdíl od náboženství, se neopírá o berličky legend, vymyšlených a nepodložených pověr. Věda, než něco prohlásí za zákon, pečlivě si jej ověří, aby to mohl skeptikům dokázat! Pokud důkazů nemá, nebojí se říci, že se jedná o teorii.*

Co měla Juliana na mysli, je projev snah vtěsnat náboženství do prostoru politiky státní moci, což odporuje demokratickým zásadám. Náboženství musí zůstat soukromou záležitostí jedince a jakékoli prosazování a předurčování by nemělo být připuštěno, naopak by mělo být odsouzeno. Pro mě je hrůza si představit život v islámské republice, nebo ve státě, kde by ortodoxní židé prosadili své archaické zákony, ale i vládu tzv. Křesťanské koalice, která zde, v USA usiluje o znásilnění demokratických principů podsouváním myšlenky fiktivní "křesťanské Ameriky."

Je zábavné slyšet názor, že víry v Boha je třeba k udržení morálky a dobrých vztahů. Ústup od těchto hodnot je prý důsledkem zvýšené kriminality. Všimněme si, že v každé věznici je kaple s pravidelnými bohoslužbami, dám za to krk, že človíček, než vejde do banky, aby ji vykradl, se řádně napřed pomodlí, na opascích Wehrmachtu bylo "Gott mitt uns" , pamatuji i plakáty "Gott strafe England". Čteme každou chvíli, co se ve jménu Boha děje a činí. Desatera je nám třeba! Často slyším, že je jej třeba vyvěšovat ve školách, úřadech, domácnostech... Není třeba "Desatera"! Ostatně, těch přikázání je moc a lidi si jich tolik nepamatují. Na neštěstí, ještě k tomu těch prvních 5 je nejméně potřebných a těch nejpodstatnějších si lidi nestačí v rychlosti vzpomenout. Já tvrdím, že by byl mír a pokoj, kdyby lidé do puntíku dodrželi jen jedno : "Nečiň druhému, co by se nelíbilo tobě samému!"

* Tu se musím pozastavit nad tvrzením pana Ferdinanda c/o Kurta Goedela, že každé tvrzení je možné zároveň dokázat i vyvrátit. Chápu na příkladu holiče, ale je možné vyvrátit fysikální zákony, či matematické poučky? ( Archimedův zákon, nebo Pythagorovu větu) Podařilo se mi teď toto tvrzení právě vyvrátit?

Miroslav Rechcígl

The Czechoslovak Society of Arts and Sciences (SVU) will hold its anniversary, 20th in number, World Congress on August 9-13, 2000 in Washington, DC where the Society got its start in 1958 and where its first SVU World Congress was held in 1962.. This will be an extraordinary event which will feature prominent speakers and visitors from both sides of the Atlantic. It will be co-sponsored by the American University where the meetings and other activities will take place in cooperation with the Embassies of both the Czech and Slovak Republics.

The central theme of the Congress will be "Civil Society and Democracy into the New Millennium." The aim of the proceedings will be to look at our society, with all its pluses and minuses, from various angles, with the perspective of the future in the new Millennium. There will be a complementary plenary session which will address the topic "Czechs and Slovaks Who Made the Difference in the Last Millennium," with participation of major scholars.

Apart from the major themes, the program will include numerous discussion panels and symposia covering practically every aspect of human endeavor, from various disciplines in humanities, social sciences, arts, and science and technology to business, law, journalism, library science, education medicine, agriculture and so forth. Of particular interest should be a discussion panel on "Civil and Human Rights in Czech and Slovak Republics," featuring Czech and Slovak Ambassadors in the US and the American Ambassador in Prague, and several other distinguished speakers from government and academia. Special attention will also be paid to the question of the vitality of Czech and Slovak communities abroad and preservation of Czech and Slovak cultural identity and heritage, as well as the mutual relations of Czech and Slovak Americans with the Czech Republic and Slovakia. . We call on all scholars, scientists, artists, educators, students, ethnic community leaders, businessmen, lawyers, clergy, social and cultural workers, journalists, computer experts and anybody else who is interested in these matters to send us suggestions for specific topics and possible speakers. Young people are particularly welcome.

Apart from numerous discussion panels and symposia, including two plenary sessions with public figures and distinguished personalities, there will be an exciting and entertaining social and cultural program. The highlight of the social events will be a banquet-cruise down the Potomac, past the illuminated Washington monuments on the beautiful 3-deck air-conditioned cruise ship, The Spirit of Washington, with a sumptuous buffet, a festive show, and dancing to an excellent live jazz band. The next day there will be an exciting bus excursion to Monticello, the famed residence of President Thomas Jefferson and a visit to the University of Virginia.

To defray costs of housing, accommodations have been reserved in the newly renovated American University dormitories. These are available on a first come basis. Because of the relative shortage and expense of Washington hotels you should reserve your dormitory room promptly. We welcome any suggestions or offers to help, either with the logistics or the program. We are interested in additional speakers and organizers of subject panels and topical symposia..

Points of Contact:

SVU Ex VP (Program) - Anton Novacky, 311 Crown Point, Columbia, MO 65203; tel.:573-449-5992; FAX: 573-882-0588; e-mail: AntonJN@aol.com