Co je nového v České republice

To by mne zajimalo, kdyz pan Mathe minil uvest prvni digitalni vysilani do provozu v r. 1998, co mu v tom zabranilo. V te dobe snad jeste v CT byl, pripadne musely byt pripravy v takovem rozsahu, ze novemu rediteli stacilo doslova jen "stisknout knoflik", napsal Jan Lipšanský.

Zaujala me poznamka pan Justa v Katovne, ze na v zadne zapadni TV nejsou kvoty pro zastoupeni polit. stran v debatach. Ja ale mam pocit, ze v BBC neco takoveho je. Nevite, jestli je to pravda?

Odpověď Jana Čulíka: V předpisech pro provoz BBC (Producers' Guidelines) je výslovně uvedeno, že BBC musí dát v debatách prostor všem podstatným názorům a všem zúčastněným stranám. Sdělovací prostředky se snaží v Británii projevovat svou objektivnost tím, že v pořadech poskytují dosti rovnoměrné zastoupení všem politickým stranám. V pravidelném týdenním televizním pořadu Question Time, kde dává otázky panelu osobností sociologicky vybrané publikum (aby nebyly otázky zaujaté) vystupují většinou zástupci tří britských hlavních politických stran a jedna nepolitická osobnost. Sekretariáty britských politických stran počítají minuty v rozhlasových a televizních studiích stejně bedlivě jako v ČR, takže by pro hlavní elektronické sdělovací prostředky bylo sebevražedné, kdyby nerespektovaly politickou vyváženost pořadů. Když založila v roce 1982 Margaret Thatcherová komerční kulturní celostátní okruh Channel Four (o tom více v prvním článku dnešních Britských listů), úkolem Channel Four bylo právě narušovat existující politický konsenzus, podle něhož musel být každý rozhlasový či televizní pořad politicky vyvážen a musely v něm být slyšeny všechny strany. Channel Four měl naopak ve své chartě, aby vysílal kontroverzní pořady obsahující nové myšlenky, které nutně nebudou v daném programu zpochybněny z opačného hlediska. Myslím, že Vladimír Just není o této problematice přesně informován: v každém případě je jasné, že vysílá-li se Katovna a přítomní debatéři v ní např. tvrdě zkritizují knihu Johna Keana o Václavu Havlovi, aniž by byl dán prostor opačnému názoru, je to naprostý amatérismus v novinářské práci, jejímž úkolem je neustále zpochybňovat vše, co je řečeno. Channel Four si mohl v zájmu různorodosti dovolit luxus toto nečinit, neboť v Británii existuje množství jiných sdělovacích prostředků, které to systematicky činí. V ČR je - zejména mezi intelektuály - ovšem situace jiná: mnoho z nich trpí černobílým politickým viděním a mají tendenci se sešikovat do obrany, zejména, pokud hrozí příchod necenzurovaných a svobodných myšlenek zvnějšku.

Vazeny pane Culiku,

v clanku o chripkovem viru asi doslo k zamene terminu "geneticky kod" a "genom". Prekladate, ze vedci chteji z mrtvych horniku urcit geneticky kod chripkoveho viru.

Geneticky kod urcuje, jaky triplet nukleotidu koduje urcitou aminokyselinu pri synteze bilkovin. Je az na male vyjimky (napr. nektere kodony mitochondrii, Candida a Mycoplasma) u vsech zivych tvoru stejny. Tedy napr. triplety (kodony) UGU  nebo UGC budou vzdycky kodovat cystein. U zivocichu i u rostlin. 

Takze vedci spis budou chtit znat genom (soubor vsech genu) chripkoveho viru a zjistit, ktere z nich urcuji vetsi virulenci.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je k dostání v internetovém knihkupectvi Eliška, (knihy.cz, informace o knize je na tomto místě), v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. Určitý počet výtisků by nyní měl být k dispozici znovu v internetovém knihkupectví Kosmas. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Ve včerejších Britských listech k tomuto textu zveřejnil Milan Šmíd svůj komentář.

(V úvodu Michael Grade, šéf programu Channel 4, konstatuje, že se britská televize ocitá před změnami, které budou největší v celé její padesátileté historii. Před podobnými změnami budou stát i další televizní společnosti v Evropě, což se projeví i na obrazovkách evropských diváků. Grade uvádí, že příčinou jsou dva paralelní procesy, které probíhají. Ten první spočívá v technické oblasti.)

Až dosud vysílaly veřejno právní organizace jen programy sankcionované státem. K dispozici byl jen omezený počet kmitočtů a kanálů. V uplynulých padesáti letech se podařilo Britům od jednoho veřejnoprávního televizního programu dojít až k celkem čtyřem programům. V ostatních zemích se s menšími změnami uskutečnil podobný proces. Toto programové omezení, spectrum shortage (nedostatek vysílacích kmitočtů), jak tomu říkají v britských odborných kruzích, vedl až dosud k tomu, že rozhlasové a televizní organizace byly ve vysoké míře kontrolovány či reglementovány. Byly pokládány, a platí to zcela právem do dneška, za cenný celonárodní majetek. Ať už byly financovány přímými daněmi, rozhlasovými a televizními poplatky nebo reklamou, tyto pověřené instituce mohly nárokovat pro sebe téměř výhradní monopol na využívání těsného éteru, ovšem za cenu jistého poručníkování ze strany státu.

Ale nyní technika tento jednoduchý systém zcela uvedla do pohybu, čas totiž nestojí. Přenos pohyblivých obrázků pozemními vysílači již není jedinou možností, jak přenášet obrazový signál do jednotlivých domácností. S pomocí kabelu, a zvláště kabelu s optickými vlákny, lze nabízet programy po tuctech, v pravém smyslu tohoto slova. Družice nabízejí ještě lepší vyhlídky: jejich prostřednictvím se mohou obrazy přenášet přes nesmírné vzdálenosti a při tom mohou bez problémů překračovat zeměpisné hranice a nestarat se o státní licence.

Ode dneška to tedy nebudou mít vlády při předepisování a prosazování celostátní programové politiky tak lehké. Zde se jedná o destabilizující působení vývoje, který v podstatě není ničím jiným nežli technickým pokrokem, změnou. Musíme se vyrovnat se skutečností, že náš současný systém vysílacích organizací byl vybudován na základě technických omezení.

V současnosti teď prožíváme likvidaci těchto omezení a náhle stojíme před problémem, jak se přizpůsobit nové situaci. Toto přizpůsobení si však nepřejí jen vysílací organizace. Tato otázka má také politické, komerční a kulturní souvislosti. Tento druhý důležitý faktor v současné krizi vysílacích organizací se však sestává ze všech tří uvedených součástí. Jedná se o stále silněji zaznívající politické volání po všeobecné liberalizaci.

Jestliže už není nezbytné rozhlas a televizi z technických důvodů regulovat - tak zní tento argument - proč se potom musí vláda tak silně na nich podílet? Jestliže do konce století mají existovat desítky nových televizních programů, proč bychom potom neměli mít možnost jít vlastní cestou?

Proč není možné zacházet s televizí jako s každým jiným zbožím a přenechat ji tržnímu mechanismu, jako se zbožím, které trh může buď potvrdit nebo odmítnout podle preferencí platícího publika?

(Dále Michael Grade konstatuje, že vývoj v oblasti televize je ovlivněn současnými hospodářskými trendy, které dávájí přednost privatizaci v průmyslu i ve službách všude tam, kde je to možné a účelné. Dokládá to na britských příkladech v oblasti telekomunikací, plynárenství, letecké dopravy. Také tam se zpočátku zdála být privatizace nemyslitelná, výsledky jsou však přesvědčivé a dávají argumenty do rukou stoupencům privatizované televize.)

Do konce století se bude podle jejich předpovědí přenášet vzduchem i po kabelu tolik televizních programů, že státní reglementace se stane zcela překonanou a nesmyslnou věcí...

Technika a hospodářský trend tak společně poznamenaly představu o budoucím rozhlase a televizi, v níž se pokládá pořad za normální zboží jako každé jiné, a který se bude ve všech podstatných bodech odlišovat od systému, jenž jsme až doposud znali.

Ale ještě před tím, než začneme uvažovat, jak by tato budoucnost - pokud se vůbec uskuteční - mohla vypadat, snad by bylo rozumné se ještě jednou zamyslet nad výhodami a nevýhodami omezovaného a reglementovaného vysílání rozhlasu a televize. Protože i když tvrdá budoucnost vysílání je zcela, nebo alespoň částečně, nevyhnutelná, bude přece jen jednodušší si o ní udělat nějakou představu a analyzovat ji, jestliže si chceme udělat jasno o výchozí situaci. Budu sice většinou hovořit o poměrech ve Velké Británii, ale ty se ve zbytku Evropy, s výjimkou Itálie, od nich příliš neliší a také Francie dnes rychle spěje k liberalizaci.

Ve Velké Británii se vytvořil systém čtyř veřejnoprávních programů, z nichž dva patří BBC, zatímco na zbývající dva dohlíží nezávislá vysílací autorita. Všechny čtyři nabízejí široké programové spektrum od lehké zábavy přes zpravodajství až k náročným kulturním příspěvkům. Těžiště jednotlivých programů je sice různé, ale každý program nabízí pestrou rozmanitost rozdílných témat. Široce založeným a pravidelným diváckým průzkumem se zjistilo, že jak kvalita, tak šíře nabídky programů nacházejí kladnou odezvu a těší se velké úctě. Diváci sce hodnotí zvlášť vysoce některé určité pořady, ale také - a to je dost podstatné - velký existující výběr pořadů, který vysílání poskytuje.

Britský televizní divák tráví před obrazovkou téměř 26 hodin týdně: to je nejvyšší "televizní konzum" v Evropě, jenom v USA se na televizi lidé dívají ještě déle.

Tento výsledek jistě není náhodný. Jeden určitý systém vysílání nemusí bezpodmínečně přihlížet ke všem faktorům, na které publikum klade důraz. V britském systému soupeří dva programy financované účastnickými poplatky se dvěma programy financovanými reklamou o přízeň diváků. Oni se spolu nesvářejí o stejný zdroj příjmů. Také oba komerční programy jsou chráněny před vzájemným soupeřením o existenční finanční základ dohodou, neboť podle této dohody se reklama prodává společně. Takto vzniklá finanční jistota dala vysílacím organizacím tvůrčí svobodu k riskování, mohou si dovolit nabízet spektrum pořadů, jež je přizpůsobeno jak nejširšímu publiku tak i těm nejmenším skupinám diváků. Umožňuje pomalé a nepřetržité rozvíjení programových myšlenek, které potřebují nějaký čas k tomu, aby se dostaly do povědomí veřejnosti. Umožňuje velkorysé vysílací časy pro zpravodajství, aktuální publicistiku a dokumentární filmy. Tyto čtyři veřejnoprávní programy spolu sice soupeří v každém ohledu co do kvality a šíře své nabídky, ale nesoupeří o stejné finanční zdroje. Finanční zajištění však také umožnilo přesný dohled nad komerční televizí. Neboť jinak by se mohla pokoušet o zvýšení své rentability tím, že nebude vysílat pořady pro relativně malé skupiny diváků.

A právě proto, že britská komerční televize je finančně zajištěná, může vyhovět požadavkům na ni kladeným, a ona také svými nejdůležitějšími produkcemi nejednou dosáhla kvality pořadů BBC.

Tyto přednosti nelze nikdy dostatečně ocenit. Jsou měřítkem úrovně programové kvality, kterou britští televizní diváci dnes od své televize prostě očekávají.

To, jak bude vypadat budoucí vývoj tohoto média, se bude vždy podřizovat tomuto měřítku, a podle něho by se mělo posuzovat všechno ostatní. Musíme se proto neustále při tom ptát: budou moci nadcházející změny, ať už jsou jakkoli žádoucí či nevyhnutelné, nabídnout našim divákům něco lepšího nebo alespoň rovnocenného ve srovnání s tím, co se mu již nabízí?

(Dále popisuje Michael Grade diskusi, která ve Velké Británii probíhala. V roce 1985 jmenovala britská vláda výbor, který měl prozkoumat, jak dále financovat BBC. Jeho předsedou se stal Alan Peacock. Očekávalo, že výbor navrhne dalekosáhlé změny, byla zde i myšlenka vyslovená v roce 1984, že BBC by měla být financována výnosy z reklam, a že zajištěné příjmy z licenčních poplatků nepodněcují BBC k žádoucí efektivitě a výkonnosti.)

K překvapení mnoha lidí Peacockova zpráva, která vyšla v roce 1986, kategoricky odmítla reklamu jako možný nástroj financování BBC. Podle Peacocka neexistuje ve Velké Británii dostatečný reklamní potenciál. BBC a komerční televize by se dostaly do vzájemného konkurenčního boje o skromné příjmy z jednoho finančního zdroje. Ale to nebyl jediný důvod. Peacock zároveň spatřoval nebezpečí v tom (na což upozorňovala i BBC), že konkurence tohoto druhu by měla pustošivý účinek na rozmanitost existující programové nabídky. Argumenty BBC mnozí lidé odmítali s tím, že jsou diktovány pudem sebezáchovy. BBC se prý zasazuje o zachování statu quo, co jiného lze od ní očekávat?

Peacock systematicky pracoval s fakty, s hospodářskými prognózami, se všemi argumenty a došel k závěrům, že systém vysílání, v němž konkurující programy soupeří o stejný zdroj příjmů z reklam, nakonec omezí rozmanitost programové nabídky.

Praktický příklad USA nám při tom uděluje poučnou lekci. Proč má nejbohatší národ světa televizi, která má v průměru tak nízkou kvalitu? Proč tři největší televizní programy nabízejí téměř nepřetržitě jen banality? Proč jediná seriózní televizní instituce PBS (Public Broadcasting Service), která je financována z veřejných prostředků, se stala ghettem v izolaci? Věrný svému poslání svědomitého ekonomického vědce Peacock analyzoval příčiny, jež za tím stojí, do nejmenších podrobností.

Při tom odhalil jeden z nejrozšířenějších a nejnebezpečnějších bludů, které celou debatu svádějí do špatného směru. Peacock rozpoznal, že financování televize prodejem vysílacích časů pro reklamu není žádným homogenním trhem. Reklamní lobby již dříve argumentovalo, že zavedením reklamy v BBC by se vytvořily lepší možnosti poskytnout divákům to, co skutečně chtějí vidět. Systém koncesionářských poplatků podle nich dovoluje vysílací instituci ukazovat divákům jen to, co by podle jejích elitářských tvůrců měli vidět. Ne nepodstatná část takzvané veřejnoprávní nabídky je prý předkládána publiku proti jeho vůli. Vysílací instituce prý brzy pochopí, že se mohou udržet jen tehdy, budou-li mít pořady, se kterými se ztotožní jak odborníci na reklamu, tak publikum, to znamená takové pořady, které s obstojnou pravidelností a jistotou budou dosahovat nejvyšší sledovanosti.

O tom ovšem Peacock nechtěl nic vědět. Prodej vysílacího času pro reklamu - tak zněl jeho závěr - není trhem, který odráží preference diváka, ale trhem, v němž se spíše odrážejí preference reklamy, a ty často nebývají totožné.

(Michael Grade dále vyjadřuje uspokojení nad tím, že výbor, který měl rozhodnout pro reklamu v BBC, se nakonec rozhodl proti ní. Jedním z argumentů byly i sociologické výzkumy diváckých skupin a jejich zájmů. Zjišťovalo se v nich, že reklamní zájmy - pořady s maximální sledovaností - a zájmy diváků nejsou totožné.)

Provedli jsme totiž rozsáhlé dotazníkové akce u diváků a došli jsme k nanejvýš zajímavým závěrům. Za prvé: v současném systému čtyř televizních programů, v němž si divák může každou hodinu a každou minutu vybírat, se britský divák rozhoduje pro to - a to zcela dobrovolně - že stráví 40 procent svého sledování televize u náročnějšího vysílání, to znamená, že se dívá na zprávy, aktuální publicistiku, inscenace dramat atd. Tedy na ty pořady, které jen zřídka dosahují nejvyšší sledovanost. Zbylých šedesát procent přechází na pořady s jednoznačně vyšší sledovaností, jakými jsou například lehká zábava, komedie, hrané filmy atd. Tento poměr 40:60 není v žádném případě vynucený. Na náročnější pořady se diváci nedívají proto, že by neměli žádnou alternativu. Není to ani v tom, že by nějaký elitářský šéf programu jim téměř polovinu vysílacího času nic jiného nenabízel. U čtyř televizních institucí, které souběžně vysílají čtyři programy, vlastně totiž vždy existuje výběr pořadů, jež stojí za zhlédnutí. V jednom televizním dni je jen málo okamžiků, ve kterých by se britský televizní divák nemohl dívat na něco lehčího, méně náročného nebo navýsost populárního.

Naopak se pak vysílají téměř vždy nejméně na jednom programu alespoň nějaké náročné příspěvky. Existuje tu tudíž vždy možnost výběru. Jestliže tedy velká většina diváků dává přednost nejen lehčím zábavným pořadům, proč jim tedy nevěnují větší část svého televizního času? Proč se tyto pořady podílejí jen asi na třech pětinách jejich televizního konzumu? Jednoduchá odpověď zní: protože každý jednotlivý divák se chce dívat na  rozdílné pořady. A mám na mysli každého jednotlivého diváka. Poměr 40:60 se dá aplikovat - s menšími odchylkami - na jakoukoli skupinu obyvatelstva ve Velké Británii. Totéž platí pro skupiny s vysokými i nízkými příjmy. Totéž platí i pro více a méně vzdělané televizní diváky, stejně jako pro mladé i staré.

Zcela jasně každý z nich dokáže ocenit široce založenou nabídku nejrůznějších pořadů, z nichž si pak dělá individuální výběr. Posledním faktem, který nakonec BBC přesvědčil o správnosti svých údajů, byl poznatek, že průměrný divák se dívá asi jen na dva až třiz deseti nejsledovanějších pořadů týdne. Reklama si přirozeně libuje v přesvědčení, že velká většina obyvatelstva je žádostivá svých "Top Ten". Ale zase tak překvapující to pro ně není. I když se na jednom programu vysílá mimořádně populární pořad, ve Velké Británii můžeme očekávat, že celkem přibližně stejný počet lidí se dívá na tři jiné pořady na třech dalších programech.

Tato fakta znamenala pro Peacocka a vysílací instituce konec naivních tvrzení o tom, že zájmy reklamy a zájmy diváků jsou vždy stejné...

...Soupeření o příjmy z reklam mezi jednotlivými televizními organizacemi ohrožuje rozmanitost pořadů, jež tyto mohou nabízet. Reklama se sice zaklíná tím, že to není jejím záměrem. Ale televize je nanejvýš citlivou záležitostí a snadno může dojít k úhoně, i když nebyla způsobena úmyslně. A co je nejdůležitější: druh financování televize rozhoduje o tom, co se nakonec na obrazovce objevuje.

Až dosud největším úspěchem britské televize je způsob, jakým byly v posledních třiceti letech integrovány nově vznikající programy do celkové struktury, aniž by byly vystaveny otevřené hrozbě vzájemné soutěže o své financování. Channel 4 je pro to nejlepším příkladem, který si může činit nárok na přívlastek "nejlepší ze všech možných". Vysílací čas Channel 4 je prodáván televizními stanicemi ITV, které za něj odvádějí pevný podíl celkových příjmů z obou svých programů (ITV, C4). Channel 4 tudíž za svoji existenci vděčí reklamnímu vysílání, na druhé straně však žije bez licence k vysílání, která je založena na finančních dostizích o zisky. Reklama muziku platí, ale nikdo nemusí tancovat podle toho, jak se mu píská.

Channel 4 má s přihlédnutím ke svým úkolům v oblasti inovací a kvality při vytváření pořadů volnou ruku. Při těchto úvahách stojí v popředí divák a nikoli reklama.

Rád bych při tom řekl, že navrhovaná směrnice Evropských společenství o televizní reklamě by mohla Channel 4 a jeho pořadům uškodit. Zavedení reklamních bloků by naše příjmy bezpochyby jenom zmenšilo. Reklama v britské televizi se v průběhu posledních třiceti let rozvinula do podoby zcela vyzrálého trhu. Publikum je zvyklé na jednotlivé umisťování reklam i do přirozeně vzniklých přestávek. Reklamní bloky by byly pro diváky mnohem méně atraktivnější. Reklama by potom platila méně a příjmy televizních společností z reklamy by hluboce klesly.

Takový systém by podstatně negativně ovlivnil naši schopnost udržet vysokou programovou úroveň a značně by omezil naše možnosti financovat nové, kvalitativně náročné pořady. Vůbec by to nebylo ve prospěch britského televizního diváka, byl by to další otřes ve směru omezení programové nabídky na pořady s nejnižším společným jmenovatelem...

Profesor Peacock si byl vědom nebezpečí konkurenčního boje o příjmy z reklam, a proto je odmítl jako prostředek financování BBC. To ovšem neznamená, že Peacock se vyslovil pro status quo. Byl víceméně pevně odhodlán, že vtiskne svoji pečeť utváření vysílací politiky zbytku století. A při tom vstoupil jeho výbor na onu fascinující technologickou panenskou půdu, o které jsem již na začátku krátce hovořil.

Peacock rázem rozpoznal, že nové technologie ve své nejširší a nejpropracovanější podobě by mohly teoreticky vést k pravému trhu mezi těmi, co televizi dělají, a těmi, kteří ji "konzumují". Peacock pozoroval před svými osvícenými zraky svět, v němž existující televizní organizace budou násilně vytlačovány novými stanicemi.

Technika otevře nové možnosti - jako Pandořinu skříňku. Nová podnikatelská generace se chopí iniciativy a záplava nových kabelových a družicových kanálů poskytne přenosové cesty pro stovky nových programů. Dohled nad vysílaným obsahem bude patřit minulosti a televizní vysílání se při tom bude stále více podobat tisku. Samozřejmě, že staré instituce při tomto vývoji, poháněném silami svobodného tržního hospodářství, ztratí svůj nárok na finanční příjmy z daní nebo z účastnických poplatků. Dokonce i příjmy z komerční reklamy se stanou stále spornější alternativou, ale budou vymýšleny stále nové možnosti okamžitě vystavit účet divákovi za určitý pořad, na který se bude dívat. V jistém slova smyslu připomíná tato představa televize 21. století science-fiction: televize z družic, televize z kabelu s optickými vlákny, televize prostřednictvím spousty nových přenosových a vysílacích způsobů. Tato science-fiction je však základem řešení v rámci tržního hospodářství. Konzument se stane svobodným, konzument se stane suverénním, jak krásně to zní. Jen on/ona si určí, na co on/ona se budou dívat a za co on/ona zaplatí. Jenom spotřebitel určí rozsah i tarify vysílání. Konečně se trh stane svobodným a vysílání se osvobodí od svých téměř středověkých okovů státního omezování a reglementování.

Televizní obrázky se budou vyrábět, kupovat a prodávat přesně tak jako knihy. Cenzura ve svém původním slova smyslu se stane přebytečnou a budou se vyrábět stále lepší pořady a ve větším výběru, aby skutečně naplnily ta nejhlubší přání spotřebitele, zákazníka.

V téměř každém ohledu zdůrazňuje Peacockova představa stálé nebezpečí, že vznik nových televizních technik může být zneužit k prosazování určitých hospodářských záměrů.

Tyto záměry, toto pojetí vychází z možností trhu, s největší pravděpodobností přeceňuje praktické využití nové techniky, a - což je mnohem důležitější - vychází z toho, že stanovení kulturních záměrů může být podřízeno každodenním obchodním praktikám.

Již na zcela praktické úrovni je přirovnání televize k tisku omylem. Větší část z nové nabídky programů se totiž na budoucí trh vícekanálové televize vůbec nedostane. Mluví proti tomu prostá nauka o tržním hospodářství. Vstupní náklady jsou totiž nesmírně vysoké. My všichni máme teoretickou svobodu otevřít si ocelárnu nebo postavit si letadlo. Ale ne všichni máme k tomu dostatek peněz. A náklady na televizi se pohybují řádově spíše na úrovni nově otevírané ocelárny nežli na úrovni vydání knížečky poezie. I s pomocí nové techniky zůstane výroba a vysílání náročných televizních pořadů nadále nákladnou záležitostí. Ti, kteří si mohou dovolit vstup do tohoto obchodu a jeho podnikatelské riziko, musejí být vskutku dobře finančně zajištěni. Pokud se vůbec dá použít srovnání s tiskovými výrobky, pak jedině v případě vydávání novin....

Představovat televizní budoucnost tak, že v ní svobodný trh vytvoří stovky nových programů s fantastickými novými pořady pro žádostivé a osvobozené publikum, je - upřímně řečeno - romantická pitomost.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že zavádění družic, optického kabelu a dalších přenosových cest tímto směrem nepovede. Velice rychle se vytvoří monopoly a kartely. Několik, a to zcela málo, velkým mezinárodních společností rychle ovládne trh stejně jako siňor Berlusconi v Itálii. Aby si zajistili své komerční přežití, budou muset vysílat jen takový typ pořadů, který "vymetá ulice", náklady se budou krátit na nejnutnější minimum, podstatnou část svého vysílacího času budou muset vyplňovat reprízami. Budou nuceni uzavírat mezinárodní obchody a nakupovat zahraniční produkci. Soustředění příjmů, finančních prostředků a talentů, které tak prospívá kreativitě veřejno právních televizí, se rázem zlikviduje. Systém, který nastoupí na jejich místo, nebude v žádném případě svobodnější, lépe financovaný nebo bohatší na nápady. Skutečností se stane sice tvrdší, ale omšelejší konkurenční boj, při němž větší počet programů nabídne publiku méně než nabízely staré programy. V mnoha ohledech znamená "více" prostě jenom "horší" a iluze o svobodě skončí nakonec u omezenějšího výběru.

V oběhu sice bude více zboží, ale toto zboží bude méněhodnotné. Stejně jako neomezovaná reklama rdousí nabídku náročnějších pořadů, stejně tak neomezované rozšíření nových programů omezí televizní produkci na levnější, vypočitatelné a bezprostředně populární látky. Peacock stejně jako mnozí jiní je fascinován zdánlivě liberalizující silou nových technologií šíření signálu. Při tom však zapomíná, že se zde jedná pouze o nové způsoby distribuce, a existence distribučních kanálů v žádném případě nezaručuje připravenost zboží k rozdělování, nemluvě už o nějakých zvláštních požadavcích na jeho kvalitu.

Takovéto názory budeme zcela jistě v dohledné budoucnosti slýchávat často. Technika stále nabízí obzvláštní kouzlo. Staromódní instituce jsou vždy jen na obtíž, zvláště tehdy, když se střetávají s chytrými, ale ještě neprověřenými myšlenkami. Ale jedno je jisté: aplikace zjednodušených teorií tržního hospodářství na televizi bude mít ničivé účinky na její nabídku. Všechna fakta shromážděná praxí ukazují, že nevázaný trh nemůže poskytnout všechny služby, které naše publikum od něj samozřejmě očekává. Také Peacock musel ve své zprávě přiznat, že i v jeho novém světě by byla žádoucí jedna státní instituce, která by se měla starat o vysílání určitých publicistických relací a pořadů s vysokou kulturní úrovní, jakými jsou například dobrá dramata, drahé opery apod. Protože my takový systém, který nabízí pořady s velkým citem pro potřeby a přání diváků, již máme k dispozici, proč by se pak měla tato nádherná stavba bořit, abychom později na jejím místě postavili něco horšího?

V každé evropské zemi mezitím televizní magnáti klepou na dveře a dožadují se vstupu. Věří, že v liberalizovaném televizním obchodu se dají vydělat peníze. Družice a kabel jim nabízejí velké, ale též rizikové možnosti pro ty, kteří jsou dostatečně silní a odvážní, aby toto riziko podstoupili. Jediné, co jim při tom překáží, je úspěch dosavadních televizních organizací. Je to jednouše tím, že právě my můžeme nabídnout rozmanitý a úspěšný program, který oni ani nebudou vyrábět ani nakupovat za laciné ceny, jež by jim umožnily zisk. Jakmile bychom jim ustoupili z cesty, měli by volné pole působnosti. Evropské vysílání by brzy vypadalo jako televize ve USA - ryze komerční podnik.

Pak by neexistovala žádná veřejnoprávní organizace, která by si kladla za cíl uspokojit zbývajících 40 procent diváckých potřeb. Programová nabídka by se stala omezenější a pro diváka paradoxně i dražší. Proti těmto hrozivým vyhlídkám pomůže jenom silná, tvrdošíjná a promyšlená obrana.

Bylo by však pošetilé budoucnost ignorovat. Jeden člen našeho Peacockova výboru rád opakuje svůj výrok, že "status quo není žádnou reálnou alternativou". V jistém ohledu má pravdu. Družicová televize je už tady a překračuje hranice. Vyhnula se reglementujícím zásahům státu. Mezinárodní opatření směřující k její kontrole se budou velmi obtížně dohadovat a potom prosazovat. Některé programy, které družice nabízejí se skutečně stanou populárními a úspěšnými.

Umím si docela dobře představit programy, které nabízejí výhradně sport, hudbu, premiéry filmů nebo dětské pořady, a o které se bude zajímat dobře platící publikum. Ale jedná se při tom vždy pouze o dodatečnou nabídku, která pouze doplňuje to, co nabízejí současné celostátní terestriální televizní systémy. Tyto nové programy nebudou schopny získat takové příjmy a soustředit tolik talentů, aby dosáhly dostatečného podílu na televizním konzumu, který je - podle mého názoru - stále doménou existujících programů...

Moje obhajoba proto zní takto: Organizace jako BBC, ITV a Channel 4 se v daném časovém období rozvinuly tak, že poskytují vysokou úroveň za relativně nízké náklady.

Vždy jsou schopny něco nabídnout nejrozmanitějšímu vkusu a jsou - jak je to jen možné - osvobozené od státního a komerčního vměšování. Tento princip funguje. Publikum využívá nabízené programy a umí je také ocenit. Nové formy televizních programů se zatím ještě neosvědčily; pokusy podniknuté v tomto směru nevzbuzují důvěru v to, že budou nabízet kdy něco lepšího nebo hodnotnějšího. Tyto pokusy by však měly dále pokračovat. Proč by se mělo někomu bránit ve snaze o nabídku čehosi lepšího, jesltliže je toho schopen? Ale my bychom se neměli odvracet od toho, co máme, a to do doby, dokud tady nevznikne skutečně něco lepšího, co by se dalo brát v úvahu. Ani fascinovaný pohled na techniku budoucnosti, ani falešné sliby svobodného tržního hospodářství by neměly diváka dovést do situace, v níž by musel slevovat z úrovně, které veřejnoprávní televize dosáhly, nebo z možností této nabídky v budoucnosti.

Tuto otázku si dnes staví každá evropská země. Nejde při tom jen o techniku a není to také žádná čistě hospodářská záležitost. Je to přinejmenším stejně významná kulturní otázka a otázka národní identity a sebedůvěry. Jestliže ztratíme schopnost dělat kvalitativně náročnou televizi v celostátním měřítku, potom tento kulturní statek již nikdy neobnovíme. Jestliže tato televize jednou podlehne lacinému mezinárodnímu televiznímu trhu, pak současná centra národní televizní produkce brzy provždy zmizí z obrazovek. Britský filmový průmysl například nebyl schopen uhájit svoji svébytnost a nyní je z větší části americkou filiálkou v zahraničí. Nesmíme připustit, aby televize ve větších evropských státech nastoupila podobnou cestu...

Překlad a krácení: Milan Šmíd

13. prosince 1990

Rád bych učinil ještě dvě poznámky k článkům, které ve včerejších Britských listech zveřejnil Milan Šmíd k problematice České televize. V článku pro časopis Týden psal Milan Šmíd, jak Rada České televize zpanikařila, když zjistila po zavedení peoplemetrů, že lidé nesledují Události ČT v tak velkých počtech, v jakých sledovali Železného zpravodajství na Nově. Milan Šmíd napsal:

Krátce nato, v červnu 1997, nově zaváděný peoplemetrový výzkum přináší šokující výsledky sledovanosti večerního zpravodajství ČT, podle nichž na Události ČT v 19.30 se dívalo jen 8-10% diváků, zatímco Televizní noviny TV NOVA ve stejném čase dosahovala 30-35% sledovanosti. Od tohoto okamžiku bylo jasné, co se stane onou "oblastí klesající pod průměr", které chtějí členové rady podle svého programového prohlášení věnovat svou pozornost a "podílet se na hledání způsobů a strategií, jak podporovat dosaženou úroveň v dalším růstu,"

Nejen rada, ale i někteří politici zpanikařili při pohledu na nízký rating Událostí ČT, ačkoliv například lidé v BBC z 15 procent sledovanosti svých večerních zpráv nedělají žádnou tragedii. Politici i rada začali Mathému čím dál tím častěji vyčítat, že se zpravodajstvím něco neudělá, nechápajíce, že Ivo Mathé je především producent, manažer, osoba navýsost odborná a spíše nepolitická, která respektuje rozhodovací pravomoce svých podřízených a radikální řezy dělá teprve tehdy, když je přesvědčen, že neohrozí systém a přinesou žádané výsledky.

K této věci se ozval z londýnské redakce české sekce BBC Ivan Kytka. Poukázal také na to, že sledovanost Událostí nebyla nijak špatná. Konstatoval, že ve Šmídově článku chybí otevřenější kritika Rady České televize, že se nechala mesmerizovat číselnými údaji a hodnotila sledovanost a nikoliv v první řadě kvalitu zpravodajství České televize.

Byla chyba, pokračuje Kytka, že teoretikové jako Milan Šmíd se tou dobou neozvali dostatečně hlasitě a nepoukázali na to, že je pošetilé usilovat o to , aby Česká televize doháněla ve sledovanosti zpravodajství televizi Nova.

Šmíd a jeho kolegové v České republice měli poukazovat na to, že se Česká televize nesmí nechat mesmerizovat závodem s televizí Nova v oblasti sledovanosti, a měli objektivně a systematicky hodnotit kvalitu zpravodajství. Měli asi vyžadovat od Rady České televize, aby činila totéž.

2. Na jiném místě citoval Milan Šmíd ze zdrojů bruselských autorit, jaká má být podle nich televize veřejné služby. Polemizoval s tím, s mým údajně příliš přehnaným přikládáním důležitosti zpravodajství a publicistice. Citoval tyto tři charakteristiky, do nichž vpisoval své poznámky (charakteristiky uvádím znovu, bez poznámek):

Úkolem evropským veřejnoprávních televizí je

Už jsem psal, že si nemusíme nutně sedat na zadek jen před tím, co hlásají bruselské autority, jen proto, že jsou to bruselské autority: že je třeba hodnotit všechny argumenty, ať pocházejí odkudkoliv, samostatně. Jenže po úvaze je zřejmé, že výše uvedený citát asi nelze použít jako argument proti tomu, aby se nepřeháněl v české veřejné televizi význam zpravodajství a publicistiky. Spíše se mi zdá, že první dva odstavce citátu ("poskytovat orientační body pro všechny příslušníky veřejnosti, být faktorem sociální soudržnosti a integrace všech jednotlivců, ... , poskytovat prostor pro veřejné diskuse, vyjadřovat názory a náhledy co nejširšího spektra lidí ...") jsou obecně vyjádřenými zásadami, jejichž konkrétní realizací je pak možná zásada "vysílat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře." Jak už jsem také víceméně napsal, nezdá se mi totiž, zda by televize veřejné služby dokázala poskytovat orientační body a  prostor pro veřejné diskuse například tím, že vysílá Eurovizní písňovou soutěž či Baywatch... Zdá se mi, že tyto zásady, jejichž plnění předpokládá Brusel, naplňuje televize veřejné služby především zpravodajstvím a publicistikou.

Jiná věc je, že s příchodem digitálního vysílání hrozí velmi reálné nebezpečí, že dojde k rozkladu celonárodní soudržnosti, kterou dosud, po posledních padesát let, podporovala celostátní televize (většina národa se dívala předchozího večera na totéž - taková celková národní zkušenost v blízké budoucnosti v důsledku silné fragmentace televizního vysílání zřejmě nebude existovat.)

Jan Lipšanský

Předminulý týden jsem se dočetl v Hospodářských novinách, že pan Ivo Mathé podává stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada) a žádá o zrušení licence TV Nova kvůli lživým výrokům, které Vladimír Železný při své tradiční sobotní polední one man show opět pronesl. Držím panu Mathé (pokud vím, jde o nesklonné příjmení) palce. Sám jsem kdysi něco podobného zkusil. Odpovědí mi bylo, že Rada nemá kompetence v této záležitosti rozhodnout.

Dnes, když platí zákon o poskytování informací, by možná stálo za to, aby Rada zveřejnila počet stížností podobného druhu, které se proti TV Nova snesly, a zveřejnila i svá rozhodnutí a výsledky svých šetření. Z neosobního dopisu, který jsem tehdy od Rady dostal, soudím, že na nějaké prošetřování žádostí Rada zvysoka kašle. Ostatně, když jeden její člen může vystoupit v silvestrovské show této komerční televize, je to jednoznačně úplatek formou protislužby (proč by třeba nemohli vystoupit mí přátelé z Brna se svou skupinou Bullerbyn, která v Praze hrála i se zpěvačkou Björk, nebo jiné méně známé a méně populární skupiny?).

Pořad Volejte řediteli je proti podmínkám licence minimálně v jednom bodě: v každém pokračování je skrytá reklama na minerální vodu, kde Železného jiný podnik vlastní podíl. Jde o neetický a z reklamního hlediska podpásový čin, protože skrytá reklama není v televizi povolena.

A souhlasím i s důvody, pro něž podal svoji stížnost pan Mathé. Pan Železný nikdy nepodá pravdu celou, ale buď mírně přikrášlenou, nebo řekne polopravdu - řekne a, avšak nikoliv b, protože toto "b" už by pro něho nevyznělo příznivě. Zásadně také neodpovídá na otázku přímou odpovědí, ale zeširoka, přirovnáním nebo oklikou.

Toto všechno by Rada po obdržení minimálně dvou stížností měla začít prozkoumávat a vydat své stanovisko opřené o perfektní a věcnou analýzu. Místo toho odesílá nicneříkající dopisy, které svědčí o její lenosti, neschopnosti a hlavě v písku. A pokud nemá tato Rada žádné pravomoci, jež by jí umožnily zásahy do české komerční mediální scény, je zbytečná jako ztracená sonda na Marsu.

Jan Lipšanský

Tomáš Horyna

"Tak nám začalo nové tisíciletí paní Mullerová", povídá paní Nováková v pondělí ráno paní Mulerové, ve frontě u pokladny místní samobsluhy. " No a co - chleba levnější nebude, všecko bude zase dražší, elektřina, plyn, nájem, nevím z čeho bych se teda měla radovat..". " Poslouchala jste projev pana prezidenta ?" - zkouší to paní Nováková z jiného konce.". "Ne.." zní stručné odpověď. Paní Mullerová nemá zřejmě náladu na další komunikaci. Paní Nováková je zjevně překvapena, že ani toto téma nezabralo. Teď ale vážně.

Jak si povšiml pan Jiří Jírovec až kdesi daleko v Kanadě, přelomový novoroční projev prezidenta příliš nezabral ani v českému tisku. " Valné části českého tisku nestálo za to prezidentův projev otisknout, natož rozebrat " - zjišťuje Jiří Jírovec na počátku svého komentovaného vydání předmětného projevu, v BL z 10.ledna 2000. Pokud jste již nečetli velmi doporučuji. I když nesouhlasím se vším tak, jak to vidí pan Jírovec v Deep River. Obávám se ale přesto, že mnohé z toho co říká Jiří Jírovec je velmi blízko pravdě, nebo chcete-li, nepříliš veselé skutečnosti.

Nechci opakovat co už velmi zřetelně formuloval Jiří Jírovec, případně v komentáři doplnil nebo krigoval J.Č. Nabízím jen pohled z poněkud jiného úhlu, bohužel o nic veselejší nebo nadějnější. Nejprve ale ještě k projevu prezidenta Havla, přesněji k jeho věcnému obsahu.

Prezidentův projev

Při souvislém poslechu nebo čtení si nelze nevšimnout dvou odlišných vyjadřovacích poloh, a to v prvé třetině a další části projevu. Svou odlišností navozuje tušení, že se na přípravě textu podílely různé osoby. Po několika úvodních větách začíná v projevu charakteristika situace světa, " jehož jsme dnes - ať chceme, či nechceme - nedílnou součástí ". Charakteristika varovná, v mnohém odrážející současné módní kritické trendy, ale charakteristika věcná, zasvěcená, konkrétní. Charakterika navozující očekávání, že namísto standardního, nepříliš konkrétního, povině mírně kritického, avšak jinak optimistického projevu hlavy státu, ozdobeného v závěru voláním po vyšších principech morálních, přijde něco zcela převratného, nebo alespoň závažného.

Boužel - očekávání se nenaplní. Projev stále více sklouzává do mlhavé, nekonkrétní, moralistní roviny, v níž se řečník sice pozitívně stylizuje do polohy varujícího myslitele, humanisty, ale výsledkem jsou jen stále méně adresné všeobecnosti, stále frázovitější, stále méně přesvědčivé. " Nesmí nám být jedno, co se děje kolem nás, jakou tvář má naše země a její krajina, naše města a obce; nemůžeme myslet jen na to, abychom měli dobrý dům a garáž " .. říká Václav Havel, dříve skromný disident, dnes opět multimilonář, o kterého se navíc stará štáb sloužících, pomocníků, lékařů. "Mít peníze a majetek není samozřejmě žádná hanba" ujišťuje se Václav Havel a pokračuje " Naopak: může to být a měl by to být znak úspěchu ".

A je po ideálech. Znakem úspěchu a hodnot člověka jsou peníze, majetek, bohatství. Mnoho zde nepomůže ani opatrně volený podmiňovací způsob, připouštějící nepřímo, že bohatství a morálka není vždy totéž. Každodenní skutečnost nám stále více a častěji ukazuje, že spíše opak je velmi často pravdou. Už za dob mého mládí jsem slýchával, že z poctivé práce nikdo nezbohatne. Dnes bych do této lidové moudrosti doplnil snad jen slovo převážně. Tím ovšem netvrdím, že k nahromadění bohatství nemusí mnozí vynaložit mimořádné úsilí, um a chytrost. Jiným spadne do klína, ještě jiní musí k chytrosti přidat dobré známosti a minimální morální zábrany, nebo něco ještě horšího. To je jen část obrazu současné lidské společnosti.

Lidé na počátku třetího tisíciletí

Tato skutečnost má některé důležité důsledky. Jedním z nich je určitá samoregulační schopnost a schopnost vytvářet v lidské populaci stále složitěji organizované struktůry. Paralelně s tímto modelem můžeme sledovat postupné narůstání vědomostí a vývoje společenského vědomí, nebo chcete-li, filozofie, inteligence a moudrosti jedinců i lidských společenství. Někdy se používá paralela z technologie počítačů. Člověk, jedinec ve svém genovém kódu získává něco jako podklady pro základní hardware a záklaní operační systém. Postupně si pak zaplňuje svoji paměť informacemi zvenčí. Informacemi užitečnými, neužitečnými, pravdivými, ale i nepravdivými až po nejrůznější naprosté nesmysly. Nesmysly často tradiční, tradující se a žijící ve společenství které ho obklopuje. Pravdy, polopravdy, nesmysly i záměrné lži na něho dnes účinně a trvale chrlí tzv. sdělovací prostředky.

Jen u nepatrného zlomku obsahu své paměti se může jedinec přesvědčit o pravdivosti, např. exaktním důkazem, dedukcí z již ověřených skutečností. Pokud si ovšem dá tu námahu. Jednodušší než hledat pravdu a poznání je věřit. Třeba horoskopům, léčitelům, politikům, politologům, zázračným ekonomům, reklamám a všem nejrůznějším vykladačům víry pravé. To je jen velmi zjednodušený obraz základních principů funkce lidských společenství. Principů, fungujích téměř nezávisle na tzv. společenském zřízení. To jsou jen určité vnější podmínky, řízené zpravidla z nadřízených systémů a k jejich obrazu. Lidé ve střední Evropě mají v tomto směru své zkušenosti. Zvláště ti starší.

Stručný závěr

Jaký je z toho všeho možné učinit závěr ? Jednoduchý závěr neexistuje. Jsme sice už dost daleko v poznávání světa ve kterém žijeme, ale i na prahu třetího tisíciletí stále ještě na začátku vývoje. Lidstvo je technicky i vědomostně vyspělejší než kdy jindy, ale jinak teprve ve stadiu, který před lety nazval Thorstein Veblen " the predatory phase ". Rozhodující slovo mají ti nejsilnější, dravci. Další osud lidstva závisí na dravcích, na tom jak kromě schopnosti udržet si moc dokáží být i moudří. Lidstvo jako celek je stále ještě nedospělé. Hlavně se chce bavit, pokud ovšem není mocnými vmanipulováno do sebevražedných válečných aktivit. Užitečným činnostem se věnuje v průměru nejvýše asi 20 % využitelného času. Některé odhady jsou ještě pesimističtější. Další osud lidstva závisí stále na těch nejsilnějších. Volání moudrých se naslouchá jen málo.

Možná že něco takového jsem čekal v projevu hlavy státu na prahu třetího tisíciletí.. Po úvodu tak slibném možná dokonce něco mnohem fundovanějšího než mohlo být naznačeno v krátké poznámce. Současný svět jako celek není stále moudrý ani spravedlivý. Naštěstí v něm i přesto žije mnoho slušných, moudrých a spravedlivých lidí. Bohužel si však ani na prahu třetího tisíciletí ještě nelze dělat do budoucna velké iluze. V tom souhlasím i s Václavem Havlem.

Michal Sojka, ČLK

Sponzoring je také dobrovolný, nesmí se na pacientech vymáhat - i znění plakátu je prosbou. Musí být sepsána smlouva, kterou přikládám. Samozřejmě musí být dar zdaněn. Nejdůležitější je věta o tom, že dar nesmí být v souvislosti s poskytnutou lékařskou péčí. To by bylo nezákonné. Jde tedy o příspěvek na provoz, stejně jako se sponzorují nemocnice atd.

Michal Sojka

"Pomozte svému lékaři,

pomáháte především sobě"

Vážení spoluobčané, naši pacienti,

vláda České republiky rozhodla, že Váš ambulantní lékař dostane méně za provedenou péči a spotřebovaný materiál včetně léčiv.

Jistě pro Vás není žádným tajemstvím, že ceny všeobecně stoupají.

Přesto vláda rozhodla, že platby pojišťoven budou reálně nižší než ve srovnatelném období loňského roku při stejném počtu ošetřených pacientů.

Jednoduchou matematikou tedy zjistíte, že péče musí být nutně horší než ve srovnatelném období.

Dále vláda rozhodla o velice tvrdých regulacích, které jsou ve skutečnosti "pokutami" pro Vaše lékaře, pokud Vás budou léčit moderně a tedy dle vlády draze.

Lékař dostane také "pokutu" i za to, když Vás bude posílat na další specializovaná vyšetření.

Tyto "pokuty" se odvíjejí od jakéhosi celostátního průměru, který však Váš lékař nezná a bude tedy muset šetřit za každou cenu.

Vláda odmítá své rozhodnutí změnit a lékaři zase odmítají nést riziko za pokles kvality péče.

Z tohoto důvodu Vás žádáme o pochopení a pomoc.

Pokud chcete, aby úroveň zdravotní péče byla zachována, zvažte prosíme finanční pomoc, kterou poskytnete svému zdravotnickému zařízení.

Váš případný sponzorský dar nesmí být vázán na konkrétní lékařskou službu, ale je příspěvkem na chod, rozvoj a udržení úrovně Vašeho zdravotnického zařízení.

Jeho výše by kupříkladu mohla být minimálně 100 Kč při jednorázové návštěvě a 50 Kč při každé další kontrole. Váš lékař s Vámi sepíše jednoduchou darovací smlouvu.

Rovněž bychom přivítali, abyste svůj názor na rozhodnutí vlády snížit kvalitu péče tlumočili svým poslancům a ministrovi Vladimíru Špidlovi (adresa: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na poříčním právu 1, Praha 2, 128 00).

Sponzorská smlouva soukromého lékaře

Darovací smlouva dle par. 628 a násl. občanského zákoníku

Dárce:

Jméno, příjmení, bydliötě, popř. název firmy, sídlo, IČO

Obdarovaný:

MUDr., nestátní zdravotnické zařízení

IČO:

se sídlem

uzavírají tuto smlouvu:

I.

Dárce poskytuje obdarovanému peněěitý dar ve výöi Kč ...... na pokrytí nákladů a rozvoj vybavenosti jeho ordinace.

II.

Obdarovaný tento dar přijímá a pouěije jej k účelu uvedenému v čl. I. této smlouvy.

III.

Dárce je oprávněn vykázat shora uvedenou částku ve svém daňovém přiznání jako sponzorský dar ve prospěch zdravotnictví ve smyslu ß 15 odst. 8 (v případě právnické osoby ß 20 odst. 8) zák. č. 586/1992 Sb. v platném znění.

IV.

Tato smlouva je vyhotovena ve dvou výtiscích, přičemě kaědá smluvní strana obdrěí jedno vyhotovení. Smlouva nabývá platnosti dnem podpisu obou smluvních stran.

V ......... dne ........

................. ...............

Dárce Obdarovaný

Karel Svoboda

Jeden postřeh z města na moravsko-slovenském pomezí.

Dne 30. 2., kdy předseda vlády České republiky jel na dvojstranné jednání s nejvyššími představiteli Slovenské republiky došlo na 25 Km dálnice D2 u Hustopečí u Brna k vážné dopravní nehodě se šťastným koncem. Vládní kolona včetně vozu premiéra dostala smyk na neočekávaně namrzlém mostu nedaleko Hustopečského krematoria.

Tatra 613 našeho nejvyššího představitele jedoucí rychlostí přes 170 km v hodině opustila vozovku a po téměř 80 metrovém skoku zdemolovala noční klub Michna-music. Díky dobré koordinaci záchranných prací a troše štěstí však dopadlo vše dobře. Jelikož bylo půl dvanácté dopoledne ve zdemolovaném nočním podniku se nikdo nenacházel.

Rozbitý vůz, který znemožňoval průjezd téměř okamžitě zajistila městská policie nasazením botičky. Zraněný premiér byl z vozu vystříhán místními hasiči a převezen na JIP Městské nemocnice Hustopeče.

Ač sestry proti předpisům zapíjely žal nad budoucím zrušením svého pracoviště k případným zákrokům bylo vše připraveno. Vzhledem ke své důležitosti byl pacient dotázán, zda Hustopeče řád zlaté stříkačky in memoriam.

Na tiskové konferenci novinářům sdělil: " Jak sami vidíte z úsporných opatření neustoupíme ani v případě, že smrt jde vládě po krku."

Otázky pro čtenáře:

Jak daleko je z nemocnice do obřadní síně u dálnice?

Zachovala se městská policie správně?

V kterém klubu lze nejsnáze sehnat drogy?

Kolik je nejvyšší povolená rychlost na dálnici?

Kde byste se nechali ošetřit vy?

Karel Svoboda

Jan Lipšanský

Juliana se ve své poslední poznámce projevila jako náboženský fanatik. Skutečně. Málokdo si totiž uvědomuje, jak mnoho mají teisté a ateisté společného. Víra v existenci Boha na jedné a víra v neexistenci Boha na druhé straně bazírují na něčem, co je těžko vědecky prokazatelné. Současnými vědeckými prostředky se existenci Boha dokázat nepodařilo. Ale logicky to bohužel neznamená, že Bůh neexistuje. Před sto lety se např. tehdejšími vědeckými prostředky nepodařilo také ještě prokázat existenci atomu.

Ostatně, slovo víra je odvozeno od věřit. Teisté věří, že Bůh existuje. Ateisté věří, že neexistuje. Ani jedna strana však nemůže své tvrzení spolehlivě prokázat. (Pamatujete si "teologickou disputaci" ve filmu Kurvahošigutntág, kde Bolek Polívka dokazuje advokátce v podání Ivany Chýlkové, jak mylná je její představa, že Bůh neexistuje, protože ho nikdo neviděl? Argumentuje tím, že on její, ehm, přirození, také neviděl, přesto věří, že existuje.)

Proto tvrdím, že se Juliana projevila jako náboženský fanatik ateistické vědecké komunity, a využila přitom jedinou berličku své komunity - vědu. Vědu omylnou, která ještě nedávno tvrdila, že létat se nedá, že vlak nemůže jezdit příliš velkou rychlostí, protože by se lidé zbláznili, že kameny nemohou padat z nebe, že nemůže existovat drát mezi Evropou a Amerikou atd. (viz Ludvík Souček: Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.).

Navíc se projevila jako neinformovaný fanatik. Nevšimla si, že v České televizi se přenášejí bohoslužby různých církví, nejen katolické, že Křesťanský magazín ze studia Praha vede Michal Otřísal z církve evangelické, a že v Lidových novinách, v příloze Orientace, vycházejí každý týden studie, rozhovory, historické přehledy apod. o všech církvích, které na území České republiky existují.

Jan Lipšanský

Pavel Trtik

Sportovni tematika neni obvyklym tematem stranek Britskych listu., a tak se pokusim o prvni prispevek letosni prispevek na tuto notu.

Musim predeslat, ze jsem fotbalovy fanousek, fotbal jako sport mam rad a obecne sport hraje v mem zivote nemalou roli. Presto, pocituji zde v Britanii k fotbalui cim dal tim vetsi apatii. Nazval bych to temer otravou fotbalem. Fotbal je proste vsude. Neni dne, kdy by se nehral nejaky fotbalovy zapas, a pravdepodobnost toho, ze posledni strana novin bude o fotbale je, dle meho odhadu cca 80%. Mozna je to tim, ze ziji v okoli Glasgow, kde je fotbal uzasne popularni. Nenavist mezi priznivci konkurencnich Rangers a Celtic je posazena na nabozenskem zaklade a dosahuje bigotni obludnosti. Rivalita mezi Spartany a Slavisty se z mistniho pohledu da prirovnat k postuchovani capartu na piskovisti materske skolky.

Kazdopadne zpet k te zprave. Zminenym fotbalistum samozrejme nejde o to, aby nikdo neokopiroval jejich gol a neskoroval stejnym zpusobem. Jejich cilem jsou samozrejme tucne provize od telviznich spolecnosti za prava k odvysilani zaznamu takoveho golu.

1. pro fotbal (jako hru) - nemohu si pomoci, ale zda se mi, ze z fotbalovych hrist se ztraci nezistne prihravky lepe postavanemu spouhraci, na ukor pokusu o individualni akce. Fotbal je kolektivni hra, a pokud by copyright na gol patril strelci (coz je verse, kterou hraci fotbaliste navrhuji), znamenalo by to pouze podporu individualnimu hamouneni. Fotbal jako hra by, dle meho nazoru, utrpel. Mimochodem, jsem zvedav jak se s faktem, ze gol je vysledkem snazeni kolektivu 11 hracu na hristi, -a nikolive tedy pouze jeho strelce-, vyrovanaji pravnici.
2. pro fotbal (z heldiska ekonomickeho) - samozrejme vice penez pro hrace. Trochu mi to pripomina pohadku O rybari a rybce. Fotbaliste se chovaji presne jako rybarova zena. Tydenni plat mnoha fotbalistu v anglicke nejvyssi ligove soutezi prevysuje prumerny rocni vydelek prumerneho Brita.
3. pro televizni divaky - Bude-li napr. BBC chtit odvysilat gol Michala Owena z posledniho MS ve fotbale, bude muset za to Owenovi zaplatit, coz povede bud ke zvyseni koncesionarskych poplatku, nebo ke snizeni rozpoctu, potazmo kvality, jinych aktivit BBC (napr. zpravodajstvi).

Doufam, ze britsky soudni system vezme zdravy rozum do hrsti a hodi to cele hodne rychle do kose.

Pokud ne, tak se muzeme dockat doby, kdy zde v Britanii budou lide platit Geoffu Hurstovi za "copyright jeho vitezneho golu" z finale Mistrovstvi Sveta 1966. Gol pravdepodobne nebyl, jelikoz mic nepresel celym objemem brankovou caru. A budeme-li pokracovat ad absurdum, tak se muze stat, ze argentinsky podvodnik Diego Maradona bude mit v Britanii dozivotni prijem za gol vstreleny prave anglickemu narodnimu tymu na MS v Mexiku 1986 - za gol umyslne vstreleny rukou.

S počátkem roku 2000 se návštěvníkům Internetu představují v novém i webovské stránky Dětí Země. Především jsou umístěny na nové adrese: http://www.detizeme.cz/. K roku 2000 se hodí i číslovka v počítadle návštěvníků stránek - přesáhla hodnotu 20.000. Prostřednictvím stránek Dětí Země můžete vcelku jednoduše podat své návrhy do anket "Ropák roku 1999" anebo "Zelená perla roku 1999". Jejich úzávěrka se kvapem blíží (polovina března 2000).

V adresáři jedné ze sekcí Dětí Země - Centra pro podporu občanů (http://www.detizeme.cz/cepo/") pak návštěvníci najdou návody, jak žádat o informace o životním prostředí anebo rady, co dělat na ochranu zeleně ve svém okolí. Své nové stránky prezentuje také Tým Bořena - jeden z klubů Dětí Země zaměřený na ochranu přírody v západní části Českého středohoří (http://www.detizeme.cz/borena/). Novinářům pak slouží přehled vydaných tiskových zpráv, kde najdou také dva dosavadní návrhy Dětí Země na udělení titulu Ropáka roku 1999 - Dr. Jiřímu Hanzlíčkovi (poradci ministra Grégra) a ing. Jiřímu Drdovi (exprimátorovi Liberce a poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR).

Na stránkách věnovaných malešické spalovně odpadů Děti Země předstihly zákon o přístupu k informacím - zveřejnily zde úplné a aktuální hodnoty výsledků měření emisí dioxinů a dalších škodlivých látek z tohoto velkého zdroje znečištění ovzduší. Dioxiny a toxické látky jsou tématem speciálních stránek Econnectu spravovaných Dětmi Země (http://www.ecn.cz/dioxin).

David Trunec

Můj článek o časopisu Bezjaderný region, který vydává Hnutí DUHA, kritizoval pan Vavruška ve svém příspěvku do BL. Posléze na můj článek reagoval pan Beránek, předseda Hnutí DUHA, ve svém článku. Rád bych oběma pánům odpověděl a obhájil svá tvrzení. Na některé nedostatky v argumentaci pana Vavrušky a pana Beránka již poukázali ve svých článcích panové Jírovec a Novotný, zde a zde. Rozhodně jsem si nemyslel a ani jsem netvrdil, že se v jaderných reaktorech může používat uranová ruda. Když jsem psal, že jaderné reaktory mohou pracovat s přírodním uranem, myslel jsem tím uran s právě tím izotopovým složením, v jakém se vyskytuje v přírodě. Termín "přírodní uran" se běžně používá, viz. učebnice, kterou jsem citoval ve svém původním článku.

To, že se uran musí získávat z rudy, není vůbec nic neobvyklého. Železo a hliník, dva nejpoužívanější kovy, se taky nepoužívají v přesně té podobě, v jaké se nachází v přírodě. A nezdá se mi, že by to představovalo nějaký problém. Ve skutečnosti věcí, které se nacházejí v přírodě a které člověk používá bez jakékoli úpravy, je minimálně. Snad pouze plody lesních rostlin (borůvky, maliny, jahody atd.) používá člověk bez jakékoli úpravy. Podle kolegy chemika jsou postupy používané při výrobě chemicky čistého uranu či jeho vhodné sloučeniny běžné chemické postupy a výroba uranu je tedy stejně složitá jako výroba jiných kovů. Radioaktivita uranu nepředstavuje zase tak vážný problém, protože uran je pouze slabě alfa - radioaktivní a toto alfa záření má velmi slabou pronikavost. Můžete tedy klidně vzít čerstvý (tj. nevyhořelý, před použitím v reaktoru) palivový článek do ruky a prohlédnout si ho, aniž by jste obdrželi nějakou dávku radioaktivního záření. Rovněž si nemyslím, že by někdo chtěl krást neobohacený uran, ten se totiž nehodí k ničemu jinému než k použití v jaderných reaktorech. Pro výrobu atomové bomby je potřeba vysoce obohacený uran. Výroba uranu je tedy srovnatelně obtížná jako výroba jiných kovů.

Co je však specifické, je obohacování uranu. To je náročný proces. Na druhou stranu, jestliže je něco náročné, nevyplývá z toho, že bychom to neměli dělat. Výroba křemíku a následovně výroba integrovaných obvodů, např. procesorů a pamětí do PC, je technologicky velmi náročná. Přesto počítače všichni používáme a těžko někdo bude tvrdit, že bychom se jich raději měli vzdát.

Jak jsem však uvedl ve svém původním příspěvku, pro použití uranu v jaderných reaktorech není třeba uran obohacovat. Reaktory mohou pracovat i s neobohaceným uranem. To není čistě teoretická možnost, existují energetické rektory, které používají neobohacený uran. Uran se tedy nemusí obohacovat a tím se lze vyhnout nehodám jako byla nehoda v Tokai. Samozřejmě nic není zadarmo nebo, jak uvedl pan Jírovec, neexistují jednoduchá řešení. Jestliže se v reaktoru použije neobohacený uran, nelze již jako moderátor použít obyčejnou vodu.

To, že při spalování dřeva nevznikají skleníkové plyny, není pravda, což přiznává i pan Beránek. Další problémy, spojené se spalováním dřeva či biomasy již popsal pan Jírovec, takže je zde nebudu znovu diskutovat.

Pokud Hnutí DUHA nechce prokázat špatnou službu přírodnímu prostředí a ekologii, musí informovat veřejnost přesně a nestranně. Nelze se vymlouvat na to, že ve krátkém článku nelze zmiňovat všechny detaily, či že z kontextu je jasné, co vlastně autor chtěl říci.

Přeji Hnutí DUHA lepší články v novém tisíciletí.

Universum

Pozvanka na I. celostatni konferenci Ceskeho klubu skeptiku SISYFOS

v patek 21. ledna 2000 v dobe od 8 do 18 h v zasedaci mistnosti 206 [II.patro] v budove Akademie ved CR, Narodni 3, Praha 1

8:15 Zahajeni

8:30 - 10:00 h Skepticke hnuti

J. Grygar: Pet let pote

J. Hert: Svetove a evropske skepticke organizace

V. Mornstein: Cile a aktivity brnenskeho klubu Sisyfos

P. Jirku: Racionalita a logika

10.30 - 12:00 h Sporne jevy z hlediska fyziky

L. Paty: Metody fyzikalniho mysleni a sporne jevy

L. Pekarek: Zneuzivani kvantove fyziky

J. Grygar: Astrologie a zatmeni Slunce

J. Plasek: Proc svetlo (ne)leci ?

14:00 - 15:30 Alternativni medicina

J. Bures: Alternativa jako prirozena soucast mediciny

J. Hnizdil: Elektroakupunktura dle Volla a jeji dnesni boom

P. Lemez: Zkusenost s leciteli v praxi

V. Mornstein: Postoje studentu k alternativni medicine - anketa

R. Licenik: Pohled studenta na alternativni medicinu

16:00 - 18:00 Ruzne

Z. Zeman: Pravni aspekty klamave reklamy a lecitelstvi

V. Noskova: Paranormalni svet ceskych medii

P. Vachtl: Informacni a dezinformacni potencial Internetu

O. Kracikova: Psychologicke triky sarlatanu

Vstup volny do vycerpani kapacity salu.