S rolemi divno hrát
Ještě k zamyšlení nad protihradní kampaní
Vladimíra Dvořáková
Jan Jařab v čísle dvě letošních Listů má v mnohém pravdu, když poukazuje na některé podivné rysy současných
útoků proti prezidentovi republiky, často zjednodušených až bulvárních. O vypovídacích schopnostech otázek,
které bývají kladeny v šetřeních veřejného mínění, zejména v souvislosti s popularitou politiků či podporou
institucí, je také možné často úspěšně pochybovat (a co s tím pak provádějí komentátoři v tisku či v televizním
zpravodajství, si raději nechme na jindy). A lze souhlasit i s tím, že pokles popularity není výraznou vypovídací
hodnotou samou o sobě, ale zcela běžným jevem v případech delšího vládnutí.
Nicméně v Jařabově zamyšlení chybí to podstatné. Pro nás totiž není tak důležité, z jakých osobních či ideových
důvodů nebo politických cílů někdo prezidenta kritizuje, interpretuje či dezinterpretuje, ale zajímá nás, jaké jsou
skutečné problémy "vládnutí" Václava Havla. Fakt, že značná část kritik je hloupá, osobně či jinak motivovaná,
neznamená, že některé z nich neobsahují racionální jádro.
Hodnocení činnosti Václava Havla nesporně připadne historikům a nebude to snadný úkol, když uvážíme zlomový
charakter situace a komplexní, místy až chaotický průběh celé společenské transformace. Hodnocení však
bezpochyby nebude moci obejít několik rysů, které jsou patrné již dnes.
Václav Havel si především nikdy nehodlal připustit, že "pracovní zařazení" hlavy státu klade tituláře do postavení
zcela se lišícího od role umělce nebo aktivisty politického disentu. Obvyklé obhajoby před touto výtkou ve stylu, že
Havel je prostě Havel a že upírat mu tyto rozměry znamená zbavovat se toho nejcennějšího, co nám jiné státy
závidí, tehdy jeho integrální a mnohavrstevné osobnosti, pomíjejí, že právě tyto rysy prodlužují zakladatelskou fázi;
onen čas nevypočitatelnosti, kdy jsou slabě fungující články přetvářených a dosud málo zavedených institucí
nahrazovány okamžitou improvizací klíčových osobností. Zcela pochopitelná je okázalá neúcta k režimu, který je
bourán, méně omluvitelná je však nedbalost vůči tomu, co se buduje, vůči některým základním rysům fungování a
legitimace zastupitelské demokracie.
Připomeňme jen Havlovo volání po druhé revoluci v srpnu 1990 - po prvních svobodných volbách! Po více než
čtyřiceti letech měl parlament legitimitu odvozenou ze svobodných voleb - skutečnost, která by si zasloužila být
"hýčkána" (bez ohledu na ono podivné chování poslanců, kteří si schválili platy a odešli na dovolenou). Volbami
mělo končit období, kdy nejasně legitimované instituce (kooptovaný parlament) se rozhodovaly na základě nejasně
formulovaných pravidel a improvizovaných procedur a také pod tlakem shromáždění občanů na náměstích, občas ve
zřetelném konfliktu s celou sférou politiky i mezi sebou (například v Brně - které OF bylo "to pravé"? Cibulkovo,
nebo to druhé?)
Volbami mělo tedy skončit jedno z nejkritičtějších období transformace, které se opírá o nedostatečnou legitimitu a
podléhá výkyvům "nálad" v masách. Nebylo zapotřebí výzev k druhé revoluci, ale obrovského úsilí pro budování
nových forem komunikace mezi společností a politikou. To znamená vytváření politických stran, budování státních
institucí, ale také skutečnou diskusi o pravidlech politické hry, tj. o ústavě.
Lze pochopit Havlovu nechuť být pouhým "kladečem věnců" - ovšem jeho aktivity by se měly odehrávat nejen v
rámci striktní interpretace ústavy (byť i ta současná má mnoho nedostatků), ale také v rámci její logiky ve
vytvořeném systému parlamentní demokracie a v rámci určitých ústavních tradic. Jen tak může hlava státu přispět ke
konsolidaci demokratického systému. Vzpomínám si na paměti španělského krále Juana Carlose, na situaci, kdy
plukovník Tejero zadržoval v Kortesech poslance i členy vlády. Jediným ústavním činitelem, který mohl situaci řešit,
byl král. Jeho velkou starostí v této kritické situaci bylo, aby nepřekročil ústavní rámec, který je mu jako monarchovi
vymezen.
U Václava Havla byla vždy patrná snaha interpretovat ústavu s maximalizací politické úlohy prezidenta republiky.
Připomeňme jen jeho vyhlášení před volbami, že nemusí požádat o sestavení vlády představitele nejsilnější strany
(ústava to skutečně přímo nepřikazuje, je to však běžný úzus a také vyjádření úcty k voličům); vystoupení v před
poslanci (Rudolfinum 1997) s projevem, se kterým nebyl předem seznámen předseda vlády (již za první republiky
zde byla tradice - běžná v parlamentních systémech - že prezident svůj projev konzultuje), svolávání schůzek
parlamentních stran k relativně běžným problémům (s apriorním vyloučením jedné strany).
To, co je přirozené v prezidentských režimech, kde sám prezident tvoří vládu a ona realizuje jeho záměry, a co je
skutečností v poloprezidentských režimech, v případě, že prezident má na své straně zároveň parlamentní většinu,
již neplatí, když o tuto většinu v parlamentu přijde - pak je pouhým moderátorem politických konfliktů. A pouze
tato úloha mu přísluší v režimech parlamentních, což je případ ČR. Pokud si tuto roli neosvojil, sestupuje vlastně do
politického konfliktu jako jeden z jeho účastníků, a hovořit potom v příslušném výčtu o stranách ODS, ČSSD aj.
také o straně Hradu, není až tak velkou nadsázkou. Funkce hlavy státu se tím ovšem degraduje.
Nejde o to, aby se aktivita prezidenta zúžila na "kladeče věnců", ale o to, že prezident jako určitý symbol zůstává v
parlamentním systému mimo sféru politického dohadování (onoho často kritizovaného "kupčení", hledání
pragmatických kompromisů, které, ať chceme nebo nechceme, je nezbytnou součástí každého politického rozhodování
a jehož těžiště spočívá v politických stranách zastoupených v parlamentě). To mu ovšem ponechává větší prostor
pro určitou "vizi", posilování hodnot systému, pro pojmenování závažných společenských problémů v obecné
podobě. Může to být impulsem i pro veřejné mínění a zdrojem nátlaku na politické strany, aby těmto otázkám
věnovaly pozornost.
Zdálo by se, že tato úloha by mohla Václavu Havlovi vyhovovat. Jeho novoroční i jiné projevy vždy jakousi vizi
prezentovaly, a přesto se i ony staly terčem mnohé kritiky a výtky o nadměrném moralizování.
Zde je hodnocení složitější. Hlubší analýza u nás doposud chybí (je příznačné, že ve větším počtu pocházejí z per
zahraničních badatelů a literátů). Ve všech významných středoevropských zemích (Polsko - Walesa, Maďarsko -
Antall, ČR - Havel) po roce 1989 nalezneme u vrcholných představitelů jakýsi morální diskurs, který má po pádu
komunismu dovést ke katarzi. Tento diskurs je ovšem v mnohém jakýmsi návratem k hodnotám před komunistickou
závorkou vývoje, do meziválečného období. Proto ten důraz na občanskou společnost, demokracii jako způsob života,
tradici a konzervativní morální hodnoty, ale bez důrazu na procedury, výstavbu institucí, pravidla hry.
Kombinace tohoto diskursu zároveň s přijetím neoliberálních koncepcí ekonomické transformace (také s ignorováním
institucí apod.) přispěla k občanské schizofrenii, kdy moralistní hlásání jsou každodenně konfrontována s realitou
"gründerského kapitalismu". V Polsku a Maďarsku na to občané reagovali zvolením postkomunistů (volby 1993,
1994), v Čechách jednoznačnou volbou neoliberalismu.
Bohužel konflikt Václav Havel verzus Václav Klaus nebyl pro nás konfliktem produktivním, z něhož vyplývá
pozitivní řešení, protože obě pojetí se pohybovala v minulosti. Vyspělé kapitalistické státy totiž od meziválečného
období - tj. s analýzou příčin velké hospodářské krize, nástupu fašimu i komunismu, to znamená s analýzou příčin
selhání liberalismu - prošly obrovským vývojem, kdy mimo jiné hledaly nové institucionální formy zprostředkování a
zprůhledňování trhu, informací apod.
Nikoli náhodou byl například při demokratizaci Německa kladen takový důraz na aspekt sociálně-tržního
hospodářství, legitimaci nového systému i novým pojetím "sdílené spravedlnosti" apod. Jsou to nesmírně složité
otázky. Vývoj poté nebyl jednosměrný; prosazení neoliberální politiky bylo vyvoláno i nutností určitých korekcí. Ale
neoliberalismus na Západě a na východě se lišil především tím, že na Západě se realizoval v podmínkách
fungujících institucí, právního systému, určité "etiky" trhu. O těchto otázkách však již bylo na stránkách Listů
napsáno mnohé.
Takže snad jen dodám: již v roce 1970 upozornil D.Rustow, že demokracie může vzniknout jen tehdy, pokud se
zavedou procedury a mechanismy, jimiž lze úspěšně řešit konflikty. Není nezbytně nutné, aby je zaváděli
demokraté, hodnotou se stávají až později. Znamená to uznání legitimity konfliktů v demokratické společnosti a
důraz na procedury a instituce. Jak říká Adam Przeworski, v demokracii je vláda "pro tempore", dočasná. Každá nová
vláda může prosadit jiné a nové řešení problému, což do každodenní politiky vnáší neustálé dohadování, možná i
pletichaření. Klíčovým se stává procedurální rámec, sehrávání odpovídajících rolí v rámci pravidel, vedoucích ke
stabilitě a konsolidaci systému.
Je pravda, že mnozí naši aktéři (jednotlivci i celé strany)
svěřené role zatím nezvládají, Václav Havel však svůj part bohužel poněkud přehrává.
Autorka je politoložka.
Strašidla s odchodem nespěchají
Jiří Kunc
"Víte, co je horší než strašidlo komunismu? - No přece postkomunismus."
Anekdotě se zasmáli všichni účastníci
konference Komunismy na Východě a na Západě, ač ji znají z domova, i když v různých obměnách. Třeba "Co je
horší než socialismus? - To, co po něm následuje."
Pobavení však tlumil obecně sdílený náhled: je problematické
zahrnovat pod jedno společné pojmenování - komunismus - roztodivnou mozaiku životních zkušeností, historických
situací, politických režimů, ideových konceptů. Kde končí komunismus a začíná postkomunismus? A kde začíná něco
úplně jiného? Historický komunismus prošel mnoha krizemi, ale ta dnešní nemá obdoby. Některé charakteristiky jsou
společné všem komunistickým stranám: dramatický úbytek členů, ale mnohem méně výrazný pokles voličů, někde
naopak střídaný patrným vzestupem; celkově hrozící politická marginalizace a paradoxně spolu s tím stále příznivější
obraz v širší veřejnosti, doprovázený méně konfliktním začleňováním do národních stranických systémů.
Každý, kdo nosil rudou knížku
To stále ještě nenapovídá, proč se některé strany transformovaly více a jiné méně; nic o skutečné diverzifikaci. John
Ishiyama se pokusil vymezit jako ex-komunistické všechny strany, které mají ve svém dědictví bývalý komunistický
majetek, členstvo či politickou elitu, nebo které jsou legálními nástupnickými stranami bývalé autokratické strany. Jinde
se pracuje s volnějším výkladem, redukujícím mnohotvárnou skutečnost na jediný rozměr minulého počínání: do
fenoménu současného komunismu patří všichni, kdo někdy vlastnili členský průkaz.
Často se sem zahrnují ti, kdo se sami nazývají komunisty (v rodině, ve stranickém okolí) nebo jsou za ně svým okolím
považováni, bez ohledu na název strany. Takové je převažující kritérium německé politologie. Bulharští komunisté se
přejmenovali na "socialisty", ale část členstva se okamžitě odtrhla: vzniklo několik navzájem rozhádaných ministran. V
Polsku se za komunisty nedeklaruje nikdo, je tam však strana "proletářská".
Údajně má asi dvacet členů, kteří se
dohadují, zda navazovat na Lenina nebo na Trockého. Štěpánova Strana československých komunistů je na tom podobně,
byť hlásá, že má 19 tisíc členů.
Striktně vzato, všude jsou již jen reformovaní komunisté, pád berlínské zdi byl nejviditelnějším mezníkem jejich
zdlouhavé adaptace na měnící se svět. Klasický leninský nebo stalinský koncept není nikde životaschopný, ačkoli i takové
pokusy se vyskytují. Charakteristický je vývoj italské Strany komunistické obnovy (PRC), jejíž jádro vzniklo
odštěpením od reformující se Strany demokratické levice (PDS, dnes Levicoví demokraté DS). Mateřská strana pro ni
nejdříve znamenala "přirozeného spojence", pak "konkurenta na levici", dnes již jen "politického protivníka".
Typický jev - úbytek členů
S výrazněji reformovanými a poměrně vlivnými stranami (především Francouzskou KS a KSČM), je to složitější. Pod
tlakem převážně antikomunistického politického prostředí si chtějí uchovat alespoň svým názvem zbytky někdejší
identity; stopy po tom, čím byly a čím žily. Někdy je to pro ně zdroj hrdosti, jako v opakovaných protestech M.
Ransdorfa: "Není pravda, že bývalí komunisté se přelili do všech, i oficiálně antikomunistických stran včetně ODS.
"Znám stranu, v níž není ani jeden bývalý komunista - KSČM"
Nikdo neočekává, že pouhá změna názvu může zamezit ostrakizaci. Prosadit svou nálepku protivníkovy povahy je
centrálním prvkem politického diskursu, a třeba italská PDS (DS), o jejíž propastné odlišnosti od někdejší IKS může
málokdo pochybovat, byla často napadána výroky typu: "Říkají, že se stali liberálními demokraty, ale není to pravda.
Jejich lidé, jejich mentalita, kultura a nejhlubší představy... jsou stále stejné. Nevěří trhu a soukromé iniciativě, nevěří
jednotlivci. Nezměnili se..." (Silvio Berlusconi).
V čem se krize, jíž tyto strany procházejí, projevuje navenek? Francouzská KS si až do roku 1958 udržovala postavení
první strany s průměrným volebním ziskem 24-26%. Následoval pokles a stabilizace, od Mitterrandova vítězství roku
1981 nadále pak s drobnými výkyvy už jen takřka nezadržitelný sestup. Důležitá okolnost: propad hlasů se datuje od
okamžiku, kdy Mitterrand přizval do své vlády komunisty, ač nemusel; mohl klidně vládnout jen se svými socialisty.
Prozatím se pokles FKS zastavil na devíti procentech, s připočtením spřízněných poslanců je to něco přes deset
procent a i pro nejbližší budoucnost zůstává cílem uchování "dvouciferného skóre". Ve vládě dnes mají dva ministry a
jednu státní tajemnici. Bude se opakovat vývoj z 80. let?
Nikoli nezbytně, protože straně vždy odváděli hlasy socialisté, donedávna také Národní fronta (Le Pen a Maigret), lovící
ve stejných vodách. Zhruba řečeno: v lidovém prostředí, mezi všemi, jež spojuje strach - ze stáří, z nemoci, z
nezaměstnanosti, z přistěhovalců, z Evropské unie, z války... Dělnická základna FKS dnes představuje jen 26% a
skladba se výrazně mění ve prospěch svobodných profesí, podnikatelů a také učitelů všech stupňů. Ani to nemusí být
nezadržitelný trend, neboť roztržka v Národní frontě mezi Le Penem a Maigretem komunistům opět otevírá ztracený
prostor (analogicky jako v ČR rozkol republikánů zvýraňuje opoziční úlohu komunistů). Všechny strany bez rozdílu
postihuje drastická redukce členstva, jev zřejmě nevratný. Nepochybná je také finanční nouze. Protože FKS početně
slábne, stárne a chudne, je jejím hlavním finančním zdrojem pouze státní příspěvek, který ve Francii dostávají všechny
politické strany.
Mezi vlivnými západoevropskými stranami patřila FKS spíše ke konzervativnímu křídlu. Všechny reformní projekty
a kritiky senilního vedení koncem 80.let (Pierre Juquin) byly chápány jako pokus o rozbití strany. Dnešní vedení
(Robert Hue) postupuje zcela opačně; míra autonomie základních organizací nemá v komunistické tradici obdoby. Asi
třetina z nich vyvíjí aktivitu bez jakéhokoli kontaktu s vedením. Také otevření jinými směry je překvapivé: na
kandidátkách FKS do Evropského parlamentu se snad nenajde jediný její člen. Říká se tomu komunismus bez břehů.
Zpomalená krize
Vývoj KSČ byl poněkud odlišný. Dlouholetá krize a definitivní ztráta monopolního postavení v listopadu 1989 po sobě
zanechala mamutí byrokratickou organizaci, která vykazovala 1 700 000 členských legitimací (dohromady v ČR i SR).
Všeobecně se předpokládalo, že se rozpadne i v případě, nebude-li zakázána. O jejím přežití, dokonce v podobě
masové strany, paradoxně rozhodl frontální a nediferencující antikomunismus v nekomunistickém okolí. Otvory k úniku
všemi směry neprodyšně uzavřel, nebo ponechal jen minimální prostupnost. Nejpřirozenější únikovou cestu - k
sociální demokracii - znemožnil syndrom fierlingerismu, tedy obavy, že nově příchozí by ČSSD rychle ovládli zevnitř.
Vnější tlak kompenzoval odstředivé tendence, zahnal komunisty do ghetta a v jeho nitru podpořil trendy k potvrzení
někdejší identity, nikoli k proměně. Ve vnitrostranickém referendu roku 1991 o změně názvu (asi prvním relativně
svobodném, nezmanipulovaném volebním aktu, neboť centrum poskytlo základním organizacím a klubům argumentaci
pro i proti), se drtivá většina vyslovila pro zachování názvu. Následující rozkoly (Krausův, Mečlův atd.) odvedly z
KSČM pouhé stovky členů. O něco víc jich odpadlo jen tam, kde si je přetáhl odcházející okresní předseda.
V roce 1993 vykazovala KSČM 317 tisíc členů. Veřejnost se smířila se scénářem postupného úhynu komunistů
přirozenou cestou; při informování o komunistických mítincích či svátcích média obligátně hovořila o "převážně
starších občanech", televize zabírala stejně obligátní detaily dvou či tří stěží se pohybujících staříků. Výzkumy
veřejného mínění ukazovaly také na nižší průměr dosaženého vzdělání u členů i voličů.
Nebylo to nepodložené. V dnešní skladbě (počátek 1999) tvoří ze 137 tisíc členů plných 49 tisíc občané nad 70 let, ale
stále jsou to počty úctyhodné. Vysokoškoláků je 10% mezi členy, podstatně víc však mezi voliči KSČM.
Prosadit kontinuitu KSČM, byť značně otřesenou, se podařilo díky alianci dvou skupin. Dělila je sice hluboká propast,
ale spojoval odpor k sociální demokratizaci. Skupina vizionářů a teoretiků (Ransdorf) proklamovala souběžný konec
všech historicky přežitých forem společenskopolitického zprostředkování (tedy jak konec klasického komunismu, tak
všech podob liberalismu a sociáldemokratismu), a výzyvala k hledání nového paradigmatu společenské racionality a nové
identity. "Skalní" kontinuisté (Klanica), případně aparátníci (Balín) již z tradice nahlíželi na stoupence pluralismu nebo
podstatnějších reforem jako na úchylkáře a renegáty.
Od takto roztodivné aliance lze stěží očekávat ohromující výsledky. Hledání nového paradigmatu spíše ustrnulo,
programy se inovují velmi skromně. Po vstupu ČR do NATO, s nímž KSČM zásadně nesouhlasila, zazněly především
z řad aparátníků signály, že vzhledem k nové situaci by se dosavadní postoje měly přehodnotit. S kosovskou krizí
však vzaly za své, stejně jako úvahy, zda by se strana přecejen neměla přejmenovat.
Provizorní závěr tedy může znít: českým komunistům se vleklý krizový vývoj nepodařilo zastavit, jen zpomalit. Není to
však strana mrtvá a nemusí svou budoucnost nahlížet černě. To, co odplynulo jako členové, se vrací jako voliči a
současné preference vykazují vzestupný trend. Jistě se na něm promítne sama existence opoziční smlouvy ODS a ČSSD.
Co se týče projektované změny volebního systému: komunisty by jistě víc znevýhodnil sociálnědemokratický návrh
dvoukolového většinového systému, než plán ODS na ryzí jednokolové volby s relativní většinou. V každém případě
by to přineslo výsledek, který plánovači volební reformy dosud netuší: tlak na spolupráci sociálních demokratů s
komunisty a definitivní východ KSČM z ghetta.
Souboj o výklad minulosti
Příliš nepřekvapil fakt, že po zhroucení komunistických režimů se některé nástupnické strany udržely při moci
(Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Jugoslávie) - prostě se předpokládalo, že demokratizace se odkládá a bude
povlovnější. Více šokovalo, že v některých zemích se dostala k vládě politická opozice, budovaná za starého režimu
(Litva, Maďarsko, Polsko). Otazníky, zda to není pokus o restauraci, podpořil pocit již viděného, tedy obnovení
sloganů a praktik drsně materialistického rázu, stavěných na zájmových skupinách bez valného ohledu na jejich minulost.
Už za Kádára a Gierka jsme přece zažili, jak staré elity výrazně formují elity nové; s tím, že souhlas s politickými
reformami si kompenzují privilegovaným přístupem k privatizaci...
Jistěže to není restaurace, nicméně je jisté, že ve skutečné bitvě o interpretaci minulosti může mít obecný trend v líčení
říše zla, privilegované memoáry obětí, převažující výklad jako deviace a falešná dějinná cesta atd. v některých zemích
konkurenci. Třeba v podobě vyprávění těch, kdo byli "úspěšní" dříve i dnes, nechuť ke glorifikaci obětí,
"pozitivnější" výklad ve stylu, že šlo o bolestnou, ale nutnou etapu modernizace, překonávání zaostalosti atd.
V Polsku, kde v 80. letech kladně hodnotilo Jaruzelského převrat jen 5-8 % veřejnosti, s ním dnes souhlasí kolem 50%
občanů. A to za vlády, která zvítězila pod hesly dekomunizace a lustrace. Nástupnickou stranu polských komunistů,
stejně jako maďarské socialisty, volí v rostoucí míře nikoli lidé v předkremačním věku a nostalgikové, ale mladí,
dynamičtí a vcelku spokojení lidé.
Výchozí postavení k přeměnám bylo vždy podstatné a v našem regionu uniformní. H. Kitschelt hovořil o třech
subregionech a třech typech komunismu: patriarchálním (Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Albánie), charakterizovaném
slabou úrovní jak zájmové reprezentace, tak racionálně byrokratických institucí; byrokraticko-autoritárním (NDR a
české země) se slabou zájmovou reprezentací, ale silnými byrokratickými institucemi, a konečně o komunismu národním
či konsenzuálním (Polsko, Maďarsko a Slovinsko) se střední úrovní zájmové reprezentace i střední úrovní
byrokratických institucí. Národní a konsenzuální tu neznamená přijímání komunismu, ale naopak jednotu společnosti
proti dané formě komunismu (Kádárovým "šťastným kasárnám" nebo Gierkovu "konzumnímu komunismu").
Modernizace bez ideologického balastu
Výchozí postavení ovlivnilo i směr, jímž se transformovaly strany nástupnické. V zásadě do dvou hlavních typů -
modernizačního a nacionalistického. Modernizace spočívá na kontrolování celého procesu shora (čili existují
modernizátoři a ti, kdo mají být modernizováni). V tomto smyslu měly postkomunistické nástupnické strany
výhodnější startovací podmínky v autoritární tradici, byť ne výlučně. (Musíme si stále připomínat, říkají Poláci i
Maďaři, že na autoritární tradice u nás nemá komunismus monopol. Jsou i jiné, stejně významné).
Tým Kwasniewski-Oleksy i Gyula Horn museli reagovat na katolickou a nacionalistickou rétoriku předchozích vlád
Solidarity i Antalovu vypjatou ideologizaci politického procesu. Sice dočasně, zato výrazně uspěly proti pravicové vizi
historické kontinuity a "křesťanské Evropy" s pragmatickým a do budoucna orientovaným programem "Evropa jako
modernizace".
"Pragmatický" tu znamenalo, že není na výběr, že nelze uskutečňovat nějakou klasickou sociálnědemokratickou politiku
blahobytu, ale je možné modernizovat bez "zbytečné ideologické zátěže". I proto byla jejich ekonomická politika
"kapitalističtější" a méně nacionalistická než politika vlád předchozích a následujících. Maďarskému filozofovi G.
Tamásovi vnukla paradoxní příměr, že "antikomunismus dnes znamená antikapitalismus".
V zemích, kde si bývalí komunisté dokázali udržet moc i po zhroucení státního socialismu, získala nástupnická strana
nacionalistický obraz. Svou náhlou a nepříliš přesvědčivou konverzi k demokracii mohli kapitalizovat jen po krátkou
dobu, proto neváhali použít agresívní nacionalismus. Instrumentální, respektive cynický charakter nacionalismu
nejnázorněji ztělesňuje Miloševič. Jediná opozice, kterou střídavě využíval a potlačoval, byla rovněž silně
nacionalistická (Šešelj, Draškovič, Rugova).
Přechodné varianty mezi nacionalistickým a modernizačním postkomunismem, ať již s podílem na vládě (Slovensko)
nebo bez ní (východní spolkové státy SRN) jen dotvářejí komplexní a velmi pestrý obrázek jevu, který ani zdaleka
nemůžeme odkázat do ticha pracoven historiků. Strašidla komunismu a zhoubného nacionalismu nespěchají s
odchodem ze světové scény. Vítejme debatu, k níž vyzývají Listy.
Morální klacek na Němce?
Bedřich Loewenstein
Lidé jsou odjakživa vynalézaví, když se snaží ututlat nepříjemná fakta z vlastní minulosti, individuální i kolektivní. Náš
narcismus se jen těžko smiřuje s minulými situacemi, kdy jsme se nezachovali skvěle, a Nietzsche má pravdu, tvrdí-li, že
ve sporu s naší sebeláskou a naší pamětí obvykle vyhrává sebeláska. Je těžké najít světský ekvivalent církevních
praktik zpovědí, pokání a odpuštění, a málokdy také fungují kulaté stoly pachatelů a obětí. Lidé ponechaní sami sobě
tíhnou k tomu, aby mlčeli, zapírali, vymlouvali se ("taková byla doba"), relativizovali ("ostatní nebyli lepší") nebo
vytěsňovali minulost ("tlustými čarami"); prožité hrůzy, ponížení nebo vlastní selhání je pak pronásledují v podobě
nočních můr.
K obranným mechanismům ovšem náležejí i mýty a legendy (o jednomyslném odporu proti tomu či onomu režimu) a
koneckonců i veřejné rituály, zpravidla prolhané nebo k ničemu nezavazující. Bolestnější je freudovská "práce
vzpomínání", třebaže ani ona nemá patent na řešení. Dala by se však přeložit jako pracné vyrovnávání se s minulostí
formou autentické beletristické nebo vědecké rekonstrukce, publicistiky a pedagogické osvěty, politických a právních
aktů nápravy zla.
Tíživost minulosti je dozajista různá: jiné je kolektivní selhání a jiná individuální vina, jiná je situace skutečného pachatele
a jiná situace lidí, kteří zlému přihlíželi a nepokusili se mu zabránit. V jistém smyslu však máme všichni "máslo na
hlavě": totalitními mechanismy a válečným barabarstvím byly smazány hranice mezi pachateli a obětmi v tom smyslu, že
jsme byli jedním i druhým. Stali jsme se spojitými nádobami, kterými kolovala kolektivní pomatenost a morální
otupělost. Osvětim a gulag, Drážďany a Ústí nad Labem, Oradour a Alžírsko nejsou samozřejmě totéž, ale žádný z
evropských národů nemá právo hrát si na morálního apoštola. Všichni se máme zač stydět a máme proč vracet se ke
svým "kostlivcům ve sklepě". Ne proto, abychom potěšili poťouchlé kritiky, nýbrž kvůi sobě a svému morálnímu a
politickému zdraví.
Když vlastní selhání
bylo příliš čerstvé
Začátkem 60. let jsem se začal zabývat přepoklady nacismu v Německu, a byl jsme překvapen množstvím nové kritické
literatury na toto téma, pravdaže původně napsané emigranty a jejich žáky. Neuniklo mi dále, že vědecký diskurz je věc
jedna a stav veřejného mínění věc druhá. Pokud jde o převažující postoje Němců, byl nacismus sice hned po válce
zkompromitovaný a mrtvý, ale velká byla i nechuť se tímto obdobím kriticky zabývat. Nejenže byla veškerá energie
zaměřena na přežití v troskách, ale vlastní selhání bylo ještě příliš čerstvé. Pád z velikášských snů byl spjat s
"narcistním příkořím". Bolel.
Demokratická převýchova Němců měla asi zpočátku hodně rysů mimikry, vnějšího podřizování se západním
vítězům, kteří se záhy změnili v ochránce před Stalinem. V poválečné bídě a beznaději zářil zvláště maják Ameriky,
zprvu asi spíš její bohatství a volnější životní styl než její politické instituce. Konrád Adenauer, který tvrdošíjně
prosazoval západní integraci Německa, získával většinu nejen heslem "žádné experimenty", ale i poměrně blahovolným
postupem vůči bývalým nacistům a kolaborujícím elitám z hospodářství, soudnictví a univerzit. Politickým maralistům
se tato "zapomnětlivost" nelíbila a řada znechucených antinacistů z prý restaurativní Spolkové republiky odcházela.
Úspěšná demokratická konsolidace, která nebyla jen průvodním jevem "hospodářského zázraku", však nakonec
vychytralému prvnímu kancléři dala za pravdu.
V polovině 60. let jsem jel poprvé do západního Německa na studijní pobyt. Ovzduší republiky se začalo měnit,
europeizovat či spíše amerikanizovat. S troskami měst postupně mizelo plačtivé obranářství, s rostoucím blahobytem a
mobilitou a také s časovým odstupem od války přibývalo ochoty vyrovnávat se se zločiny hnědé diktatury - byť spíše
ochoty obecného morálního odsouzení než zkoumání "fašismu všedního dne". Ještě nedávno poukázal Wolfgang
Benz na skutečnost, že úspěch Deníku Anny Frankové souvisí s tím, že končí dříve než mohl popsat vlastní hrůzy
táborů smrti. Ale nebylo to teď už jen svědectví obětí ani jen kritiky ze zahraničí: mnichovský ústav soudobých dějin
soustavně prosvětloval všechny aspekty neblahé minulosti a přes studenty se kritické vědomí dostávalo do médií a
škol; ludwigsburský úřad pro dokumentaci nacistických zločinů (sice založený až v roce 1958) sbíral materiály proti
nepotrestaným pachatelům; v letech 1963-1965 probíhaly procesy s osvětimským personálem; fischerovská debata
historiků (po roce 1961) otevřela nepohodlnou otázku, nejsou-li kořeny zla značně starší než v "přivandrovalém
Rakušáku" Hitlerovi.
Soumrak nacionalismu
Současně se začal rýsovat generační konflikt, který roku 1968 vyústil tzv. studentskou revolucí. Na první pohled sice
účtovala se zbabělostí a s hnědou minulostí rodičů, především však s jejich konvencemi. Studentské hnutí ve
skutečnosti signalizovalo pokročilou integraci západního světa, podobnost pocitů mládeže, podobnost jejich protestů a
pseudorevolučních rituálů. Nová svoboda netkvěla jen v ležérnosti chování a oblékání, v zavrhování autorit a tabu, nýbrž i
ve svobodě od minulosti, kterou mladí lidé právem či neprávem pociťovali jako balvan. Snad i proto, že jim byla dlouhá
leta předkládána v podobě posvátné či monumentalizované. Pervertovaný vlastenecký idealismus byl teď s chutí odvržen
jako jediný blud. Nevyústily německé dějiny Hitlerem?
Později byla šířena legenda, že až rokem 1968 se Němci začali vyrovnávat s nacismem. Ve skutečnosti levicová rétorika
fašistické etikety využívala jako obušku, kterým si vyřizovala účty se stávajícími represivními poměry, tj. moralistně,
denunciačně a bez skutečné snahy pochopit historické skutečnosti. Byl v tom jistě i potřebný pokus překonat
restaurativní ovzduší poválečné společnosti, distancovat se od jejích kompromisů a kontinuit, ale pokud šlo o
nacismus, bylo příliš pohodlné po způsobu druhého německého státu odsunout veškerou vinu na kapitál, junkery a
rodiče. Jak bylo možné cítit spoluodpovědnost a stud za zločiny minulosti, když kritická mládež emigrovala z národního
"souručenství" a za fašistické považovala současné poměry?
Větší smysl mělo přijímat rozdělení Německa jako trest za hitlerovskou hubris: Brandtovo symbolické pokleknutí u
památníku varšavského ghetta bylo třeba vidět v souvislosti s jeho novou východní politikou, tj. uznáním evropského
statu quo. Jeho kritici namítali, že přílišným moralizováním a sebeobviňováním se Německo stane politicky
vydíratelným, neschopným se domáhat svých oprávněných zájmů. Demokratický emigrant v čele nového Německa byl
však větším realistou a jeho nezpochybnitelný antinacismus, osobní integrita a odvaha vykročit z poválečné
nehybnosti byly vstupenkou Německa do klubu civilizovaných národů. Přesvědčil i většinu Němců. Také jeho méně
vizionářský nástupce Helmut Schmidt roku 1968 proti raikálním kritikům a nacionálním nihilistům prohlásil: "Toto je
nejsvobodnější německá společnost, která kdy v Německu existovala." Místo "permanentního stavu obžaloby"
zasluhuje, aby se mladí lidé pro ni pozitivně angažovali.
Kennedyovská výzva nalezla ohlas. Tehdy se ujal termín ústavní vlastenectví; přesto spolkový prezident Heinemann,
který se kdysi vzdal křesla ministra vnitra, protože nesouhlasil s plány znovuvyzbrojování, pokládal za nutné říci, že
nemiluje svůj národ, nýbrž svou ženu. Vlastenectví mělo především hledět vpřed.
Vědomí historické
odpovědnosti
Ve skutečnosti Německo nepřestalo hledět i vzad. Byla to doba, kdy desetitisíce mladých Němců se hlásily na práci do
izraelských kibuců nebo do památníků bývalých koncentráků, kdy vědomí napáchaného zla nevedlo k rezignované
zkroušenosti, nýbrž k aktivnímu napravování a souběžně k budování mezinárodních vztahů založených na vzájemné
důvěře. Sám vyhozen z Čs. akademie věd, jsem se živil překládáním českého tisku pro západoněmecké zastupitelství v
Praze. Přitom jsem téměř denně cítil, jak se komunistická "protirevanšistická" agitace čím dál víc míjí cílem.
Německo
(západní) bylo stále evropštější, Východ byl pro mladé lidi nezajímavý; nejen nacistická éra jim byla vzdálená, ale i
národní stát 19.století jako normativní rámec politiky. Přirozeně neumlkly docela hlasy o "výprodeji národních zájmů",
ale už jen z politické periferie, účelově, mimo hlavní proud politických diskurzů. Původně komunistický sympatizant,
spisovatel Martin Walser, byl téměř volajícím na poušti, když v roce 1979 kritizoval vzdávání se národní orientace a
vyjadřoval naději v historickou nedefinitivnost útvaru zvaného SRN.
Úspěšný experiment s občanskou společností bez nacionálního tmelu pokořoval i po pádu charismatického kancléře
Brandta a po vyčerpání sociálnědemokratických reformních impulzů začátkem 80.let. Za intelektuálně méně náročného
Helmuta Kohla se duchovní klima a politika příliš nězměnily, třebaže se někteří publicisté přimlouvali za
"normalizaci" německých dějin jako prý nutné opory zdravé politické sebedůvěry; také za historizaci nacistické éry.
Mezitím se však někdejší klíčový význam národních dějin pro kolektivní identitu značně zmenšil, zatímco čtyři
desetiletí po válce kupodivu spíš ještě stouplo vědomí singularity nacistických zločinů (s odpovídajícími "rituály
zaraženosti"). Weizsäckerův památný projev z 8.května 1985 věrohodně tlumočil nemizející německou historickou
odpovědnost za mnohamilionovou smrt a utrpení způsobené jeho jménem. Souhlas byl téměř obecný.
Dosti jednomyslně byl také o několik let později odražen pokus známého filozofujícího historika Ernsta Nolta historicky
relativizovat holocaust vzhledem ke zkušenosti organizovaných masových vražd mimo nacistický kontext. Nešlo mu o
to, nacistické vraždy omluvat, jak mu podsouvali jeho odpůrci, nýbrž postavit je do dobových souvislostí, zejména
stalinismu, místo jejich negativního privilegování a instrumentalizace ve službách politické korektnosti. Nolte byl
obviněn z nahrávání neonacistickým tendencím a takřka vyobcován z německé intelektuální komunity, nakladatel mu
vypověděl smlouvu (píšu o něm v Historických studiích, K sedmdesátinám Milana Otáhala, Praha ÚSD 1998, str.
97-109).
Osvětim jako
"morální klacek"?
Nadešel rok osmadesátý devátý a s ním překvapivé, historicky už dosti nepravděpodobné německé sjednocení. Navrátí
se Německo, propuštěné z kontroly bývalých vítězů, ke své tradiční hegemoniální politice, jak očekávali někteří
západní politici typu "železné lady" Thatcherové? Nezapomene na půl století vzdálenou historickou lekci holokaustu? Je
ještě realistické očekávat kajícné gesto od národa, jehož naprostá většina na druhou světovou válku už nemá vlastní
vzpomínku? Neskončila teď definitivně doba poválečná?
Patrně skončila, a přesto se skutečná normálnost ve smyslu nepředpojatosti, historie "sine ira et studio", nechce v
Německu dostavit. Když Daniel Goldhagen prezentoval svou více než spornou knihu o Hitlerových ochotných
vykonavatelích, historici ji sice zavrhli. ale knihkupecky byla obrovským úspěchem. Přes určité potíže se zhroucenou
ekonomikou a zhroucenými hodnotami východních Němců sjednocené Německo bylo dosud pokračováním zdrženlivé a
evropsky korektní bonnské republiky; zřejmě jím bude i za Schrödrovy vlády zmoudřelých osmašedesátníků.
Tento konsenzus teď podrobil zkoušce známý romanopisec, již zmíněný Martin Walser. Ve svém říjnovém projevu ve
Frankfurtu n.M. se přiznal k hříchu vytěsňování nesnesitelného, také k odhlížení od zla, kterému není s to zabránit -
tabuizovaným postojům bonnské politické kultury. Navíc si dovolil vyjádřit svou nechuť k lidem, kteří si rádi hrají na
veřejné svědomí morálně a politicky zpustlého národa; svědomí je vždy individuální a nedá se delegovat. Walser šel
ještě dál a zpochybňoval trvalou prezentaci německé hanby v médiích nejen jako kontraproduktivní, ale i jako
nepřípustný pokus těchto kritiků vystupovat jako lidé s méně zpustlým svědomím a přejít ze strany obviněných na
stranu obětí: instrumentalizovat Osvětim na "morální klacek".
Spisovateli jistě nikdo nebrání v idiosynkraziích vůči veřejným symbolickým aktům (i jiní publicisté občas památníky
kritizovali jako místo na rutinní odkládání věnců a nepříjemných vzpomínek). Zajisté to nenahradí individuální smutek a
osamocené svědomí. Podobně nemusí stoupat kvalita básníka a myslitele, vystupuje-li v póze vojáka v boji za správné
smýšlení, s vypůjčeným jazykem a v kostýmu svědomí národa. Přesto Walser kromě obrany ze strany lidí nijak
nepodezřelých z národního revizionismu, jako je sociálnědemokratický politik Klaus von Dohanyi nebo spisovatelka
Monika Maronová, vyvolal bouři kritiky.
Ignatz Bubis, předseda ústřední rady židovských náboženských obcí v Německu, Walserovi přímo vytkl "duchovní
paličství" a proti právu na zapomínání konstatoval, že truchlit nad nacistickými zločiny by nemělo být ponecháno
židovské komunitě. (Kdosi poznamenal, že Bubis svými slovy ilustroval přesně to, co Walser označil za "morální
klacek".) A historik Michal Wolffsohn, sám žid, Bubisovi vytýká, že svým reflexem na projev přeceňovaného literáta
vnímá lepší dnešek brýlemi hrozného včerejška. Nejde o to, vytěsňovat minulost, avšak o to, neupadnout do její
pasti.
Spor nabyl značné emocionality. Spiegel vyšel s titulkem "Je vina promlčena?", a mnoho lidí zřejmě soudilo, že
padesát let sebeobviňování bylo dost. Jiní namítali, že promlčet lze jen vinu právní, nikoli zpochybněné dědictví. Stát se
dospělým, plnoletým, normálním, znamená právě schopnost vzít na sebe zkušenost konkrétní minulosti, ať jako
svědek, nebo jako dědic. A toto dědictví, soudí Robert Leicht v Die Zeit, nelze ponechat soukromé libovůli.
Samozřejmě je také individuální svědomí vždy formováno svým kulturním prostředím, ukazuje egyptolog Jan Assmann:
Walserovo dělení na vnitřek a vnějšek nevychází. Jde jen o to, jak tradovat vzpomínku mezi generacemi, a k tomuto
tradování patří nezbytně i rovina symbolicko-politická, kterou nemusíme stigmatizovat jako od počátku prolhanou.
Je společnost, která se odvrací od své minulosti, je společnost bez paměti normální?, ptá se izraelský historik Saul
Friedländer, a není morálně pochopitelné, že normální společnost vzpomíná na nenormální minulost mimořádným
způsobem, tj. netruchlí jen nad vlastními mrtvými? Památník holokaustu uprostřed Berlína nemusí jen zraňovat, nemusí
být jen poamátníkem kolektivní hanby, nýbrž i výzvou, možností překročit hranice kolektivní senzibility.
Pod režií Frankfurter Allgemeine Zeitung se teď sešli oba jedenasedmdesátiletí protagonisté - Walser a jeho kritik Bubis.
Ten bere zpět své nařčení z duchovního paličství, ale trvá na možnosti zneužití Walserových tezí. Walser se dovolává
práva na mnohoznačnost literárního textu a nedomestikované svědomí. Dohodli se, že se nelze dohodnout.
Smířlivý závěr vzrušené debaty pochází z pera maďarsko-židovského spisovatele György Konráda, tč. prezidenta
Berlínské akademie umění. Samozřejmě je každá paměť individuální, samozřejmě nejsme s to hledět denodenně hrůze a
smrti do tváře, praví Konrád. Existuje i právo průměrného člověka na lhostejnost a zbabělost; sebemučení nemůže být
požadavkem vzneseným na Němce zvenčí. Naopak skutečnost, že někdo byl obětí, nevytváří ještě právo na
cenzurování projevů svých spoluobčanů. Každý rozhoduje koneckonců na svou pěst, jak intenzivně se bude dívat na tu
či onu epizodu minulosti, ale vzpomínka není vymahatelná daň. Pocit lítosti za zločiny jiných je vzácné koření: kdo nic
neudělal (nebo nemohl udělat) se přirozeně nemusí cítit vinen.
Dodejme, že demokratická společnost má sice v sobě samoregulativní mechanismus, ale i nutně svá pravidla hry, která
nejsou k dispozici. Němci v uplynulém půlstoletí udělali mnoho pro to, aby se stali slušnou společností s vysokými
mantinely politické kultury. Sousedé se nemusí znepokojovat, opustí-li teď v rámci evropské normálnosti občas svou fixní
ideu vzorného žáka, pokud jde o "zvládání minulosti".
Autor je český historik žijící v Německu.