|
4.10.2004
Dnešek a zítřek sociálního státu v éře globalizace
Odpůrci sociálního státu hlásají, že v éře globalizace světa zanikají, nebo alespoň se podstatně omezují podmínky pro působení sociálního státu. Je to pravda ?
Co se děje v éře globalizace ?Motorem globalizace je velký technický skok - informační a technická revoluce. Propojením informačních, komunikačních a mediálních technologií vzniká celosvětová, globální informační infrastruktura. Vznikají nové výrobky a celá nová odvětví, nové technologie výroby, nové formy marketingu a obchodu, nové způsoby řízení podniků. Tato revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje. Ten - na rozdíl od éry průmyslové revoluce - nezvyšuje již produktivitu práce hlavně zvyšováním množství výrobků na jednotku vynaložené práce, ale především kvalitativními faktory - zdokonalováním, resp. intelektualizací výrobků a služeb. Tržní ocenění míry intelektualizace výrobků výstižně charakterizují docilované kilogramové ceny vývozu. Regresní analýza přitom prokázala vysokou těsnost závislosti úrovně produktivity práce na této charakteristice intelektualizace výrobků (korelační koeficient dosáhl 0,9) i vysokou strmost této závislosti (regresní koeficient závisle proměnné dosáhl 1,5). Zvýšením této charakteristiky intelektualizace výrobku (kilogramových cen vývozu) o jeden procentní bod se tedy zvýší produktivita práce o 1,5 procentních bodů (viz graf). Umožňuje tak i souběžné zvyšování produktivity kapitálu. Tím zrychluje růst souhrnné (totální) produktivity výrobních faktorů, práce i kapitálu, jak se to projevuje zejména v zemích, úspěšně rozvíjejících tuto revoluci. V Irsku v první polovině devadesátých let činil roční růst totální produktivity 2,3% a v letech 1995-2001 se zvýšil na 2,8%, ve Finsku z 1,3% na 2,1% (Commission of EU/2003, str. 77). Otvírá i možnosti nehmotného, ekologicky šetrného, trvale udržitelného rozvoje. Je to ekonomicky i ekologicky, a tedy i celkově úspornější, šetrnější typ technického rozvoje. Jsme možná i na prahu převratné změny ve vztahu výrobních činitelů. Na rozdíl od éry převážně fyzické práce, která musí být vybavena ohromným fyzickým kapitálem, mnohonásobně převyšujícím roční mzdu (v ČR v roce 2002 v průměru více než desetinásobně), k duševní práci "stačí" počítač v ceně desetiny roční mzdy. Vznikají předpoklady zcela nového podílu kapitálu a "mozků" na vlastnictví, rozhodování a zisku podniků. Jestliže v USA ve dvacátých letech se na ceně automobilu z 85% podílel zisk kapitálu a mzdy dělníků, dnes se na ceně polovodičového čipu podílejí jen desetinou, ale 85% činí podíl tvůrčí duševní práce "mozků" (Reich/1995, str. 119). Tato revoluce zásadně mění celou strukturu ekonomiky a společnosti. V éře post- průmyslové revoluce docházelo ve vyspělých zemích k rozvoji terciárního sektoru, tj. sektoru odvětví služeb, jehož podíl na celkové zaměstnanosti přesáhl 70%. Nyní však nastupuje nová éra, v níž se z odvětví služeb vydělují intelektualizované služby, věda, výzkum, školství, zdravotnictví atd. Jestliže dnes podíl těchto služeb na hrubém domácím produktu - spolu se sociálními službami a transfery - dosahuje ve vyspělých zemích Evropské unie kolem 30% - 40%, díky jejich další expanzi stojíme před epochou společnosti znalostí. V ní budou převažovat právě tato odvětví kvartérního sektoru, t.j. odvětví intelektualizovaných služeb. Hrozbou globalizace je však její společenská konfliktnostPrvní závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi liberalizací a monopolizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení ve světovém, globálním měřítku. Padají skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu obdobně jako na přelomu devatenáctého a dvacátého století (Giddens/2001, str. 34) a navíc dochází k tomu, co nikdy nebylo, k téměř absolutně převažující liberalizaci kapitálových toků ve světovém měřítku. Na druhé straně dochází zejména se vznikem multinacionálních společností k takové monopolizaci ekonomik, že dvě třetiny světového obchodu (v USA přes 90% exportu - Reich/1995, str. 131) přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností. Z části přímo jako svůj vnitropodnikový trh, zčásti nepřímo formou kooperační závislosti. Světová ekonomika ještě nezažila takovou míru monopolizace. Ta došla nesrovnatelně dál, než panovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy světová ekonomika dospěla do monopolního stadia. To znamená, že základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky - soutěžní trh - je vytlačen na okraj trhem s "nerovnými" cenami a s "nerovným" postavením jednotlivých podniků. Místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty je dána volná ruka hrstce multinacionálních společnosti k uplatnění jejich převahy. Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že při liberalizaci světového obchodu je uplatňován dvojí metr. Méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci. Okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout jen extrémním cenovým podbízením - mimořádně nízkými mzdami i daněmi a zejména extrémně nízkým kursem měny, který musí překlenout násobkové rozdíly v míře zaostávání produktivity práce u rozdílných výrobků (nákladněji, než celní a necelní ochrana). To na jedné straně vytváří gigantické přerozdělování výsledků z méně vyspělých do vyspělých zemí. Na druhé straně to vyspělým zemím přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má svou odpověď. Buď stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou, nebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami. To přináší volbu jen mezi dvěma hrozbami - nazrávající lavinou "outsourcingu" a extrémní polarizací bídy a bohatství nejen mezi Jihem a Severem, ale i "uvnitř" Severu. Vyspělé země přitom bez okolků uplatňují svůj protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Symbolickým příkladem je subvencování zemědělství ve vyspělých zemích - dotace na jednu krávu v EU dosahují asi 2,2 USD denně, zatímco téměř polovina lidstva má na celé živobytí méně než 2 USD denně (Evropská strana sociálně demokratická, Kinnocková/2003, str. 34). I současné, t. zv. katarské kolo liberalizace WTO přináší jen dílčí zlepšení; proto i přínos pro chudé země, odhadovaný Světovou bankou na 500 miliard USD, je jen špičkou přetrvávajícího ledovce. Místo toho, aby postup liberalizace zahraničního obchodu dával méně vyspělým zemím čas na přizpůsobení, je naopak zesilována převaha vyspělých zemí. Třetí konflikt přináší prohloubení mezinárodní dělby práce tím, že vstupuje "dovnitř výrobku" a je stále více rozčleněna i podle jeho segmentů, součástí a výrobních fází. To z jedné strany zostřuje polarizaci specializace zemí - úměrně jejich ekonomické, technologické a zejména kvalifikační vyspělosti - podle složitosti a náročnosti na znalosti a kvalifikaci nejen výrobků, ale i jejich segmentů. To se projevuje i ve vysoké míře sofistikovaných, technologicky náročných kooperačních dovozů pro výroby multinacionálních společností v méně vyspělých zemích. Ve zpracovatelském průmyslu ČR podniky zahraničních vlastníků spotřebují na korunu přidané hodnoty dvě koruny dovozů, dvojnásobek proti podnikům domácích vlastníků (Pick/2003, str. 50). Na vyšším stupni abstrakce bychom tedy snad mohli odhadovat, že tento vliv zdvojnásobuje mezinárodní obchod a dopravu. Z druhé strany to vede k přebujelosti protisměrné dopravy, poškozující životní prostředí: vnitrozávodní specializace, kooperace a doprava se rozvírají do celosvětových rozměrů a tím se násobí. Jaké to má důsledky ?V éře globalizace, která se rozvíjí od doby ropných krizí dodnes, dochází především ke zpomalení světového ekonomického růstu, a to navzdory ohromným možnostem, které přináší informační, technická revoluce a globální propojování světových trhů a ekonomik. V předchozí poválečné éře, až do ropných krizí, v t.zv. "zlatém Keynesiánském věku", zhruba ve třetí čtvrtině dvacátého století, docházelo naopak ke zrychlení růstu světové ekonomiky - ekonomická úroveň (hrubý domácí produkt na obyvatele) rostla asi o 3% ročně (Maddison/1995, str.60, 2001, str. 126). Tento růst byl přitom vyšší v méně vyspělých zemích. Tím docházelo ke zmenšování rozdílů v ekonomické úrovni mezi vyspělými a méně vyspělými zeměmi. Obdobně docházelo i ke sbližování životní úrovně mezi sociálními skupinami "uvnitř" zemí. Nyní je tomu naopak. Ekonomická úroveň roste ročně jen asi o 1%. Obnovuje se extrémní polarizace nejen mezi zeměmi, ale i uvnitř zemí. Dnes je denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudších zemích, zatímco před čtyřiceti lety tento poměr činil "jen" dvacetinásobek (Evropská sociálně demokratická strana, Guterres/2003, str.124). Odhaduje se, že 20-30 milionů lidí v chudých zemích ročně umírá hlady. Polarizace tedy dosahuje až genocidní úrovně. Ještě v osmdesátých letech rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA nepřesahovaly čtyřicetinásobek. Dnes jsou to až čtyřistanásobky (Samuelson/2003, str. 1, 10). Dochází i k zostření globálních problémů, které již existovaly. Zejména roste napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a přerůstá v ozbrojené konflikty. Neoliberální přístup ke globalizaci vede svět k ekonomickým krizím a k ekologickému ohrožení. Socialistická internacionála schizofrenii vývoje světa charakterizovala tak, že lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností technicky, ekonomicky i společensky překonávat odvěké neduhy jako nerovnost, hlad, nemoci, nedostatek vzdělání. A ještě nikdy těchto možností tolik nevyužívalo k prohlubování těchto neduhů. Kde jsou příčiny ?Neoliberální globalizátoři vnucují jiným zemím podle svých představ nejen hospodářskou politiku, ale i změnu ekonomických systémů. Pro deregulaci méně vyspělých ekonomik a pro transformaci postkomunistických ekonomik byl přijat Washingtonský konsensus (Pick, Ungerman/2004, str. 32, 33). To bylo společné doporučení ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tato strategie je, zjednodušeně řečeno, zaměřena na "trojúhelník" opatření: okamžitá liberalizace včetně zahraničního obchodu, rychlá privatizace a přísná makroekonomická restrikce poptávky. Začalo to v sedmdesátých letech v Latinské Americe a pokračovalo v devadesátých letech v postkomunistické střední a východní Evropě. Vrhlo to ekonomiky těchto zemí většinou o deset až dvacet let zpátky. Vedlo to v nich již na počátku k tzv. transformačním krizím, z kterých se až po dekádě vracely na předchozí úroveň. 
Snad největší katastrofu představovalo Rusko. Jeho hrubý domácí produkt se při této terapii propadl asi na polovinu své předchozí úrovně a ostatní postsovětské ekonomiky na 40 i méně procent. To asi nemá v ekonomické historii světa obdobu nejen v mírových dobách, ale ani v nejhorším období nejhorší války dějin. Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, dovnitř Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70% předválečné úrovně. Je přitom příznačné, že Putinovi stačilo obnovit elementární funkce státu a ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, včetně celní ochrany, aby došlo k "zmrtvýchvstání" Ruska. Ani to není výjimečná náhoda. Obdobně v Chile diktátor Pinochet nejprve horlivě uplatnil Washingtonský konsensus. Když se však pod náporem vyspělejší zahraniční konkurence začala ekonomika hroutit, zavedl dlouhodobou celní ochranu domácího trhu a tím začal chilský hospodářský zázrak. V ČR je hrubý domácí produkt po patnácti letech o necelých 10% vyšší než před ekonomickou transformací, v roce 1989. Ekonomická úroveň (HDP na obyvatele) dosahuje asi 63% v poměru k úrovni EU, tedy asi o 8 až 10 procentních bodů méně, než před transformací. Není to žádná katastrofa. Ale ani žádný hospodářský zázrak. Přitom i v středoevropských postkomunistických ekonomikách - díky uvedené strategii transformace - se stalo hluboké cenové podbízení hlavním nástrojem konkurenceschopnosti vůči vyspělejší konkurenci. Náklady práce na jednotku výroby - v přepočtu kursem měny - jsou zde stlačeny na velmi nízkou úroveň. Koeficient úrovně jednotkových nákladů práce v poměru k úrovni Západu Německa (vyjádřené jako 1) dosahoval v roce 2002 v Polsku jen 0,4, v ČR a v Maďarsku 0,3 a na Slovensku 0,2. To ČR umožňuje v tuzemsku vyrobené části vyvážených výrobků - jejich přidanou hodnotu - vyvážet do vyspělých zemí jen za poloviční ceny ve srovnání s jejich cenami. Tím jim "přerozděluje" asi 15% svého hrubého domácího produktu. Mnohem více, než se jí v ideálním případě může vrátit vnější pomocí, ale mnohem méně, než v nevyspělých zemích. Po méně vyspělých latinskoamerických i postkomunistických ekonomikách "přišel na řadu" evropský sociální stát, který je objektem neoliberálního náporu, protože je prý příliš nákladný a dlouhodobě neudržitelný. Není sporu, že i tyto země EU musí čelit vysoce nákladným novým výzvám technické revoluce a globalizace, jako je zejména rozšiřování vzdělávání, prodlužování lidského života, technologická revoluce ve zdravotnictví a ochrana životního prostředí. Hlavním předpokladem dlouhodobé životaschopnosti ekonomických a společenských systémů - včetně úhrady uvedených nákladů - není však utahování opasků, ale především růst produktivity výrobních činitelů, v tom zejména produktivity práce. Ten umožňuje přiměřeně zvyšovat zdroje úhrady těchto nákladů při růstu životní úrovně všech generací a bez snížení konkurenceschopnosti země v mezinárodní soutěži. Kdyby se však růst produktivity zpožďoval za vývojem uvedených nákladů, bylo by nutno je přibrzdit. Je to však již dnešní stav, když i důsledky nejčastěji uváděného důvodu - stárnutí obyvatelstva - se projeví až v této dekádě? Ve druhé polovině devadesátých let minulého století státy EU masivně proškrtaly výdaje svých veřejných rozpočtů v průměru asi o čtyři procentní body v poměru k hrubému domácímu produktu. Příčina však byla zcela jiná než exploze sociálních výdajů. Bylo to vyvoláno požadovaným snížením rozpočtových schodků v přípravě na společnou měnu. Od počátku této dekády přibyla další příčina, snižování daňových příjmů veřejných rozpočtů. Míra celkového zdanění se za pouhé dva roky snížila v průměru EU asi o jeden procentní bod v poměru k hrubému domácímu produktu. Stalo se tak především pod tlakem cenového podbízení nesociálních států, zejména USA, na světových trzích. Pro soutěžení mezi USA a EU v úrovni konkurenceschopnosti je přitom charakteristické, že po celou éru globalizace až do poloviny devadesátých let dvacátého století měly USA nejpomalejší růst hodinové produktivity práce (hrubého domácího produktu na odpracovanou hodinu) za celých 125 let - jen jedno procento ročně, zatímco "plýtvavá sociální" EU dosahovala dvou procent. Podle analytiků OECD je to právě tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti. USA naopak soutěžily především defenzivní cestou cenového podbízení - zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením. Na zpomalování růstu produktivity práce působí obdobně i podbízení v úrovni podmínek práce, propagované pod hesly flexibility pracovní síly. Především se projevuje tendencemi k degradaci pracovního poměru spíše na určitou formu pohotovosti, která je aktivována i desaktivována jen podle okamžité potřeby - umožněním okamžitého rozvázání pracovního poměru nebo uzavíráním pracovních poměrů jen na dobu omezenou. Obdobně jsou ve zvýšené míře místo plných pracovních úvazků uplatňovány kratší pracovní úvazky podle zásady kratší úvazek s kratší produktivitou a s ještě kratší mzdou (Pick/2004). Do poloviny devadesátých let vyspělé jádro EU dosáhlo úrovně produktivity USA. I po částečném zpomalení růstu v druhé polovině devadesátých let dosáhla v roce 2001 v průměru EU úroveň hodinové produktivity práce téměř 90% úrovně USA (Havlík/2003, str. 4, Commission of the EU/2003, str. 37). Přitom v roce 2001 byla v Lucembursku a Belgii úroveň hodinové produktivity práce vyšší než v USA asi o 11%-12%, ve Francii o 5%, v Irsku, v Západu Německa a v Nizozemí asi o 2%. V obráceném pohledu znamená, že předstih USA před EU v úrovně produktivity již nepřesahoval asi jednu desetinu. Přesto proti sociálnímu a daňovému dumpingu USA se sociální EU jevila jako příliš nákladná. Podíl všech daní a odvodů na HDP totiž v roce 2001 činil v USA jen 29%, kdežto v průměru EU 41% a v malých zemích s "velkým" sociálním státem dokonce 45%-50%. I když reálná čistá mzda, odhadovaná podle poměrů ve zpracovatelském průmyslu, byla v USA asi o čtvrtinu vyšší než v EU, v důsledku nižšího zdanění a nižších ostatních nemzdových, sociálních nákladů práce byly celkové náklady práce v USA přibližně stejné jako v průměru EU (Fassmann, Pelc, Vintrová/2003, str.47). Z přibližného porovnání těchto údajů vyplývá, že náklady práce na jednotku výroby byly v USA v přepočtu paritou kupní síly asi o desetinu nižší než v EU. Od té doby však dochází i ke značnému snižování směnného kursu USD pod úroveň parity kupní síly. Podle odhadu jsou cenové hladiny (parita v poměru ke kursu) v USA v roce 2004 asi o desetinu nižší než v EU, ačkoli relacím úrovně produktivity by odpovídal spíše opačný vztah. V tomto poměru jsou nyní v kursovém přepočtu jednotkové náklady práce v USA oproti EU nižší, než v paritě kupní síly. V důsledku obou vlivů jsou tedy v USA proti průměru EU-15 nižší asi o pětinu K tomuto dumpingu USA se připojují i některé nové členské země Unie. Evropská centrální banka - na rozdíl od Japonské centrální banky - však kursovému dumpingu nečelí. Důsledkem je proto krátkozraký tlak podnikatelů v sociálních státech EU na snižování daní a tím na "zeštíhlování" sociálního státu. Tento dumping ohrožuje nejen cenovou konkurenceschopnost sociálních států EU, ale i solidární financování jejich sociálních systémů a postupně i intelektualizovaných služeb. Jejich financování se dostává pod dvoustranný tlak. Na jedné straně se nevyhnutelně zvyšují jejich náklady, na druhé straně jim tímto dumpingem jsou odřezávány zdroje. Tím je konec konců vytvářen tlak na privatizaci těchto sociálních systémů. V pozadí stojí i mocné finanční skupiny, pro něž by tato privatizace byla lukrativní. Přitom současný "nájezd" daňového a kursového dumpingu je spojen s masivní "výrobou" mýtů a iluzí. Prvním mýtem je tvrzení, že hlavní příčinou obtíží ve financování sociálních systémů není ani objektivní růst nákladů na uvedené nové výzvy civilizace, ani uvedený sociální dumping nesociálních států, ale především plýtvavost solidárně financovaných sociálních systémů. Přitom však jde o dvojité zkreslení. Jednak náklady na plýtvání a zneužívání sociálních systémů činí jen zlomek jejich nákladů. Dobrovolná nezaměstnanost se podle průzkumů podílí asi pětinou na soudobé nezaměstnanosti (její sociální dávky činí v ČR asi 0,2% HDP). Podíl pojištěnců zdravotního pojištění na plýtvání léky je odhadován rovněž asi na 0,2% HDP. Tomuto plýtvání je nutno čelit, nelze ale přeceňovat výsledky. A prodlužování lidského života za plýtvání považovat nelze. A jednak - a hlavně - soukromé sociální systémy jsou ještě nákladnější (mají vyšší transakční náklady) a jsou méně účinné. U soukromých penzijních systémů je kupní síla budoucích penzí nejistá, režijní náklady pojišťoven pohltí asi 30% pojistného, zatímco u solidárních systémů jen 3% až 5% a pro chudé je tak drahé pojištění nedostupné. Převážně soukromé zdravotnictví v USA je dvojnásob nákladné než solidární systémy v EU. Systémy školného na vysokých školách, i při sebesofistikovanějším poskytování úvěrů, znamenají určitou příjmovou selekci přístupu ke studii a tedy určitou diskriminaci s hlediska schopností ke studiu. Druhým mýtem je tvrzení, že daňové zatížení (složená daňová kvóta) je v ČR vysoké, přestože činí (v roce 2002) jen 35% a patří - po Slovensku, Kypru, Maltě a Pobaltí - k nejnižším v EU (European Commission/2003/2004, st.27). Třetím, navazujícím mýtem je tvrzení, že snižování daní je hlavní cestou urychlování hospodářského růstu. Provedené analýzy (Šujan/2004, str. 4 -7) však naznačují, že to je cesta vysoce nákladná a málo účinná. Nižší podíl daní a odvodů na HDP o 10% by vedl k vyššímu ročnímu růstu HDP jen asi o 1%, a to převážně extenzivní cestou vyšší zaměstnanosti, kdežto k vyššímu růstu produktivity práce - která je hlavním předpokladem dlouhodobého růstu - by přispěl dokonce jen asi o 0,35%. Mohli bychom tedy přibližně odhadovat, že kdyby na příklad ČR snížila podíl daní a odvodů na HDP na úroveň USA, t. j. asi o 7 procentních bodů, umožnilo by jí to zvýšit roční růst HDP jen o 0,7% a růst produktivity práce dokonce jen o 0,3%, ale "stačilo" by to k plné likvidaci sociálního státu. Je přitom příznačné, že neoliberálové - včetně našich "pilných žáčků" - předkládají tyto mýty k věření jako zjevenou pravdu bez sebemenšího pokusu o analytické ověření. Tím spíše je iluzorní představa, že vyspělé země mohou účinně čelit extrémnímu cenovému dumpingu nevyspělých zemí snižováním svého daňového zatížení o několik procentních bodů. Východiskem musí být překonávání příčin tohoto dumpingu - diskriminační strategie Světové obchodní organizace. Ve druhé polovině devadesátých let se USA podařilo urychlit růst produktivity mnohem účinnější a méně nákladnou cestou - rozvojem informační, technické revoluce. Proto i EU přistoupila k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu produktivity a na svém summitu v Lisabonu vyhlásila svůj program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří malým skandinávským státům s velkou úlohou státu (a obdobně Irsku díky výjimečným podmínkám pro vysoký příliv zahraničního kapitálu), a to i v intelektualizovaných službách, kde se "produkují" znalosti. V letech 1996-2001 investice do informačních a komunikačních technologií přispívaly k celkovému růstu produktivity v USA asi o 0,6% ročně, v Irsku, Finsku, Švédsku a Dánsku o 0,5%-0,7% ročně kromě dalšího nepřímého vlivu vyšší produktivity těchto investic. Také míra intelektualizace výrobků (dosahované kilogramové ceny vývozu) zde patří k nejvyšším (viz graf). Hodinová produktivita práce rostla ročně v USA celkem o 1,7%, v Dánsku a Švédsku rovněž o 1,7%, ve Finsku o 2,7% a v Irsku o 5,4% (Commission of the EU/2003, str. 43,48,77). Přitom zrychlení růstu produktivity práce touto kvalitativní cestou je mnohonásobně levnější, než cestou snižování míry zdanění. Na jeden procentní bod zrychlení růstu produktivity práce zde stačí zvýšení investic v rozsahu 0,2 procentních bodů hrubého domácího produktu (Vintrová, Pick/2004, str. 11). Vnucuje se otázka, zda malým zemím s "velkým sociálním státem" nepomohl k úspěchu i nediskriminační přístup mozků ke znalostem. Jaká jsou východiska ?Hrozbou sociálního státu nejsou ani uvedené vysoce nákladné nové civilizační výzvy, ani technická revoluce, ani globalizace, ale její neoliberální podoba a zneužívání. "Neviditelná" ruka trhu může znásobit sílu člověka, jen když je osedlána viditelnou rukou státu. Bez toho se může stát naopak silou zkázonosnou. Hrozbou je zejména neexistence regulace kapitálových toků a multinacionálních společností i přiměřené ochrany zahraničního obchodu nevyspělých zemí. Negativně působí i nečinnost a kapitulace sociálních států - a jejich integrace, EU - proti nájezdu sociálního dumpingu. Sociální státy EU jsou zatím více ohroženy "zvenčí" než "zevnitř". Pokusme se posoudit toto hodnocení v hlubším historickém nadhledu. V "dlouhém" devatenáctém století - do začátku první světové války - po tisícileté stagnaci evropského feudalismu přinesla industrializace dnešním vyspělým zemím západní Evropy více než jednoprocentní roční růst ekonomické úrovně na obyvatele a v USA byl růst ještě o polovinu vyšší. Tím se v průběhu uvedeného století zvýšila ekonomická úroveň těchto zemí asi na troj až čtyřnásobek. Odborům se dařilo krok za krokem prosazovat i částečnou participaci životní úrovně dělníků na tomto ekonomickém rozvoji. První polovina "krátkého" dvacátého století - od začátku první světové války - byla naopak převážně dobou krizí, světových válek za znovurozdělení světa a občanských válek i revolucí včetně následné obnovy. Růst ekonomické úrovně byl nejpomalejší z celého období posledních dvou století a blížil se stagnaci. Poslední čtvrtstoletí přineslo světu éru globalizace a s ní - kromě asijských "tygrů" - nejen pomalý růst ekonomické úrovně, ale i polarizaci bídy a bohatství. Jediná, třetí čtvrtina století byla érou nejen ekonomických, ale i sociálních "zázraků", kdy se ekonomická i životní úroveň rychle zvyšovala - v západní Evropě o čtyři procenta ročně (Maddison/1995, str. 60, 2001, str. 126). Západní Evropa toho dosáhla především díky "sociálnímu státu". Jeho úspěšnost byla založena na tom, že jednak solidárním přerozdělováním rozvíjel participaci zaměstnanců a handikapovaných vrstev obyvytelstva na výsledcích ekonomického vývoje . Rozvinul však i své další funkce svými regulačními a intervenčními zásahy do působení trhu, kterými jej "zkrotil". A využíval i pluralitu vlastnických forem kapitálu. Soudobé civilizační výzvy, technická revoluce i globalizace ke svému "osedlání" vyžadují ještě dále posílit sociálního stát, zejména zvýšit míru solidarity (přerozdělování) a přitom jeho regulační funkce pozvednout na nadnárodní úroveň. Místo toho přichází naopak tažení za jeho oslabení. Ještě nikdy lidstvo tolik nepotřebovalo posílit sociální stát. A ještě nikdy jej tolik neoslabovalo. Jaká jsou tedy racionální řešení a východiska?Za prvé a především, globalizaci je nutno zkrotit, aby se místo neoliberální hrozby lidstva stala jeho služebníkem. Proto je nezbytné, aby zejména byly regulovány kapitálové toky a multinacionální společnosti a byla přehodnocena dosavadní politika znevýhodňující zahraniční obchod méně vyspělých ekonomik. Dále je žádoucí rozvinout i globální zdanění, jehož jádrem by byly především ekologické daně, které by zejména výrazně zdražily energie a dopravu. Mělo by nejen motivovat k omezování jejich ekologicky škodlivých forem, ale orientovat k celkovým úsporám energie a dopravy včetně "stlačení" dělby práce do menších vzdáleností. Regulaci je přitom žádoucí uskutečnit ve dvou krocíchV první fázi na regionální úrovni, jako je třeba Evropská unie. Regionální integrace vytvářejí dostatečnou sílu a prostor k účinnosti regulace na nadnárodní úrovni vůči nadnárodním tržním silám a subjektům. Totéž platí o velkých zemích, Rusku, Číně, Indii, které mohou být dostatečným subjektem regulace. Na celosvětové úrovni je však zatím hlavní zábranou účinné regulace monopolární svět. I zde je nutno prosazovat regulační kroky včetně požadavku, aby k tomu byly vytvořeny specializované orgány, jako je zejména Rada ekonomické a sociální bezpečnosti a aby dosavadní orgány - zejména Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace - byly k plnění těchto regulačních úkolů přiměřeně reformovány. Účinnost tohoto postupu je však do značné míry závislá na překonávání monopolarity světa. Za druhé, rozvoj společnosti znalostí je již ve vyspělých zemích v plném proudu - v EU na základě Lisabonského programu. To především vyžaduje posílit rozvoj vědy a výzkumu, vzdělávání i výrob a služeb náročných na znalosti (high-tech). Tedy vytváření, osvojování a uplatňování znalostí. I při přiměřeném využívání partnerství se soukromým sektorem je nejúčinnější solidární cesta, umožňující nediskriminační přístup mozků ke znalostem. Je nejen sociálně nejspravedlivější, ale i ekonomicky nejracionálnější. To - za třetí - otvírá kardinální otázku, kde na to má sociální stát a společnost vzít. Dlouhodobé zdroje uspokojování těchto nových civilizačních výzev jsou hlavně ve zvyšování produktivity výrobních činitelů, a to především produktivity práce - v soutěži s "nesociálními" státy o prvenství v úrovni produktivity. Není to pouhé přání, sociální stát se opírá o prvenství při rozvíjení nových faktorů růstu produktivity - k tržní motivaci podniků má navíc nejen motivační sílu sociální soudržnosti, ale i širší, solidární přístup k intelektualizaci člověka. V nejbližší perspektivě se tato soutěž může prolínat s defenzivními faktory konkurenceschopnosti - se sociálním a cenovým podbízením. I když přechod ke zvyšování produktivity na základě rozvíjení jejích kvalitativních, znalostních faktorů místo cenového podbízení může být jen postupný, zápas mezi oběma přístupy se může přiostřovat. Nelze vyloučit, že Evropská unie bude donucena použít i dočasné ochrany svých trhů před vnějším sociálním i cenovým, v tom zejména daňovým dumpingem - včetně aktivní kursové politiky a možná i protidumpingových cel. A na obdobné problémy "uvnitř" EU bude její vyspělé jádro patrně odpovídat zejména zesílenou snahou o harmonizaci daní. Teprve po vyčerpání těchto faktorů konkurenceschopnosti by bylo možno určit, zda a v jaké míře je odůvodněné i dočasné zbrzdění růstu uvedených nových výdajů sociálního státu. Přitom by měla být citlivě rozlišována hranice, za kterou již převážně nejde o dočasné překlenutí důsledků skluzů v soutěži o prvenství v produktivitě a v boji proti sociálnímu a cenovému dumpingu, ale kde již začíná kapitulace před ním. Sotva lze považovat za modernizaci sociálního státu takové jeho "zeštíhlování", které by bylo vyvoláno ustupováním vůči daňovému dumpingu. Nebo dokonce privatizací a potržněním solidárních systémů sociálního státu pod hesly jeho modernizace. To bude možná i politicky výbušná součást zápasu o programovou identitu socialistických a sociálně demokratických stran. Čtvrtou, poslední, ale ještě širší strategickou otázkou, která rozhoduje i o tom, zda soutěž společenských systémů a přístupů ke globalizaci se může uskutečňovat mírovou cestou ekonomického soutěžení nebo půjde cestou konfrontací, je vytvoření mocenské rovnováhy světa. K tomu je třeba, aby byl překonán monopolární svět, aby vznikl multipolární svět, aby supervelmocí bylo více než jediná, aby byly i další, počínaje Evropskou unií. Hlavní prameny
|