Pokusím se některé skutečnosti vysvětlit na základě své - nepřenosné - zkušenosti z více než pětadvacetiletého života v Británii. Apeluji na jiné Čechy, kteří už léta žijí v zahraničí, aby do této diskuse přispěli i svými názory a zkušenostmi o tom, co to znamená integrovat do "cizí" společnosti.

Tak zaprvé: rázem se integrovat se do místní "cizí" společnosti je pro přistěhovalce z jiné kultury nemožné. Pokusy různých zemí, jako třeba Spojených států, nutit přistěhovalce, aby při přijetí amerického občanství přísahali na vlajku či slibovali loajalitu (americkému) prezidentu, jsou směšné, protože vždycky zůstanou povrchní - přistěhovalec bude loajalitu vždy předstírat.

Co tím chci říci: Ani po pětadvaceti letech života ve Skotsku jsem se nestal Skotem a i když si tisíckrát mohu při oslavách na sebe vzít skotskou sukni (mimochodem pekelně drahý kus oděvu), nikdy se Skotem nestanu. Jenže skotská společnost, aspoň v tom prostředí, v němž se pohybuji, je na mě hrdá - přestože je malá (5 milionů obyvatel) cení si toho, že se v jejím lůně - v důsledku její otevřenosti a snášenlivosti - usadily "odlišné" osoby, které považuje za zajímavé a přínosné.

Co tím chci říct: Můžete samozřejmě v budoucnu v České republice nutit přistěhovalce z jihovýchodní Asie, aby se ve škole učili o Masarykovi a o Komenském, to by jistě měli znát nejen jako obyvatelé tohoto středověkého prostoru. Ale nemůžete jim bránit, aby se sami neučili o vlastní kultuře! Jinak to budou dělat tajně sami a vaší vlastní, vnucované kultuře se budou jen vysmívat. Kdybyste se vy odstěhovali do nějaké jiné země, nikdo vás žádným dekretem nepřiměje, abyste se přestali zajímat o své vlastní kulturní zázemí.

Představte si, třeba, že byste se jako Češi odstěhovali například do Finska - a to by vám zakázalo hovořit na veřejnosti česky a ve škole byste se směli učit jen o Kalevale. Asimilace a integrace je věc nesmírně pozvolná - čím odlišnější kultury, tím je pomalejší. Už druhá generace přistěhovalců je však částečně asimilována a třetí generace už je v podstatě místní. Proto si například nemyslím, že by dlouhodobě usazení přistěhovalci z třetího světa byli pro západní země problémem. Když se dnes zeptáte černocha či Pákistánce s londýnským či glasgowským přízvukem, odkud je, řekne vám: z Londýna, z Glasgowa.

Obrovskou výhodou západních společností je to, že si víceméně vypracovaly velmi spolehlivý mustr k tomu, jak v nich mohou vedle sebe snášenlivě přežívat příslušníci nejrůznějších ras a zastánci nejrůznějších věr a náboženství. I pro nejbigotnějšího muslima je atraktivní, může-li žít v zemi, kde ho úřady vůbec neobtěžují, kde si může soukromě podnikat a dělat si ve svém privátní životě, co chce. Nebyl jsem v Británii na žádném úřadě už snad patnáct, ne-li dvacet let! - a totéž platí pro kohokoliv, kdo se tam usadí. Úřady vás nechávají na pokoji.

Británie je pro mě jako přistěhovalce skutečným domovem, protože mi dává existenční jistotu a svobodu. Vím, že je velmi nepravděpodobné, že by mě tam někdo chtěl zničit, ožebračit nebo podvést.

Velký britský politolog maďarského původu Arthur Koestler, autor antitotalitního románu Tma o polednách, se kdesi kdysi vyjádřil o tom, že v Británii se cítí být Maďarem, ale že se začne jeho "britskost" po mnoha letech života v Británii projevovat až ve vztahu k příslušníkům jiných států. Zejména vždycky tehdy, když se vrací odněkud ze zahraničí. Přílet na britské letiště je pro něho úlevou. Vrací se do země, která je bezpečná. Vládne tam slušnost a právní stát. Rozumím Koestlerovým pocitům stoprocentně a ztotožňuji se s nimi.

Možná, že jsem měl v životě zvláštní štěstí (zpočátku jsem to tak nepociťoval, první léta na Západě jsem žil - jako mnoho přistěhovalců - v existenční nejistotě), avšak jsem skutečně v Británii doma proto, že mi postupem času umožnila - jako většině "cizinců" - svobodně realizovat své schopnosti podle svého uvážení a dělat to, co považuju za důležité. Dělám si už léta v Británii, co já chci. Britské listy bych nemohl vydávat v České republice. Umožnila mi to "fešáckým" způsobem života právě Velká Británie. Svým způsobem je to její "dar" České republice, i když o tom (většinou) neví. :)

Co tím chci říci? Pluralitní soužití lidí z nejrůznějších kultur je možné, pokud k němu dochází ve společnostech, které si vypracovaly efektivní struktury k tomu, aby povzbuzovaly rozvoj talentů u lidí z nejrůznějších zemí. Británie asimilovala množství přistěhovalců z nejrůznějších kultur, ať už to byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století a pak znovu koncem třicátých let vlny židovských imigrantů, v sedmdesátých letech statisíce Asijců z Ugandy, nyní množství lidí z celého světa. Dala jim možnost se realizovat a zbohatnout. Naprosto je přijala do svých struktur. I muslimové z arabských zemí vědí velmi dobře, že se jim na Západě vede daleko líp než v nějaké fundamentalistické zemi. Byli by to pitomci, kdyby se chtěli vracet do diktatury na Blízkém východě.

Schopnost západních zemí přijímat lidi z jiných kultur je pozoruhodná. Komisař Evropské unie Leon Brittain je původem z pobaltských zemí, jeho rodiče byli tuším Estonci. Současný šéf britské Konzervativní strany Michael Howard je Rumun ! Jeho rodiče se do Británie přistěhovali z Rumunska.

Myslím si, že tohle zůstává obrovskou silou Západu a že tyto tolerantní struktury "třetí svět" ještě dlouho nerozmetá. Přistěhovalci se totiž brzo zcela ztotožní se západní kulturou, i když si zachovávají své vlastní kulturní odlišnosti, tak, jak jsem to, doufám, v tomto sloupku ukázal na svém vlastním případu.

Český, jungmannovský obrozenecký projekt z devatenáctého století je v dnešní době velmi sporný: nepočítal s globalizací. Uzavřel českou společnost do prostředí malého jazyka, v němž mělo spočívat "speciální", "české" lidství. Definoval českou národnost jazykově - kdo byl Čech, byl jaksi "lepší", než kdokoliv jiný - předtím byla na českém prostoru národní a státní příslušnost definována teritoriálně - Čechem, nebo spíše "Bohémem" (boemisch) byl ten, kdo žil na území Českého království.

Ten, kdo žije trochu déle mimo hranice České republiky (a vědí to i mnozí dnešní mladí lidé, Češi v Praze, se zahraničními styky), pozná, že to, zda je někdo zajímavý či slušný člověk, se nedefinuje příslušností k jazyku, ale něčím úplně jiným. Jsem si jist, že české společenství i česká kultura v českém prostoru ještě dlouho přežije a není zapotřebí se k vnějšímu světu stavět poraženecky a defenzívně.