Má stížnost v roce 1986 byla věcná. Nenazval jsem Adieovou lhářkou, dodal jsem suše věcnou analýzu, která podrobně srovnávala zpravodajství BBC a komerční televize ITN na toto téma.

Nynější konflikt mezi vládou a BBC je pozoruhodný ostrostí útoku a hněvu. To pochází, jak se děje často, z mocných pocitů zrady a vlastní viny. BBC totiž nacpali spoustou sympatizantů s Labouristickou stranou a lidí, o nichž se domnívali, že to jsou slaboši. BBC vláda ochraňovala a dávala jí výsady. Takže jedním prvkem Blairova rozčilení je to, že po všech těch výsadách BBC kousla do ruky, která ji krmí.

BBC svými pořady před útokem na Irák, během tohoto útoku i po něm, byla sice kritická vůči Blairově politice, ale zastávala přitom zcela mainstreamovou politiku Labouristické strany. Podle názorů kolektivní mysli v BBC se nynější britská vláda uchýlila divoce doprava a sleduje linii neokonzervativního, křesťansky fundamentalistického prezidenta Bushe. Ovšem členové Labouristické strany se za to neodváží Blairovu vládu kritizovat, protože se obávají, že by toho využili opoziční konzervativci a vyhráli by volby. Takže BBC hovořila jako svědomí zreformované, centristické labouristické strany (New Labour).

Zuřivost Blaira a Campbella je důsledkem selhání jejich politiky vůči Iráku. Britský premiér nikdy nezamýšlel jít do války bez rezoluce OSN. Toto selhání vedlo k publikaci druhé, kontroverzní vládní zprávy o Iráku a k "zdramatizování" suchých údajů výzvědných analýz. Podpora válce, kterou poskytl šéf britské Konzervativní strany Iain Duncan Smith, a názor britského generálního prokurátora, že válka je legální, byly založeny na premise, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a že je má připraveny pro užití mimo vlastní hranice.

Bez důkazů, že ZHN jsou připraveny k útoku, by generální prokurátor nepřijal argument, že Irák tak flagrantně porušuje rezoluci 1441, že nebude protizákonné jít do války. Vzhledem k tomu, že jsem prostý a zavilý starý konzervativec, zastávám názor, že každá válka, kterou schválí parlament, je zákonná, bez ohledu na to, co říkají cizinci. Ale Blair potřeboval podporu britského generálního prokurátora, bez jeho souhlasu, že tato válka nebude porušením zákona, by musel Bushe opustit.

Jako v řecké tragédii sledují události cestu, kterou nevyhnutelně vytvořil charakter hlavní postavy. Blair není ani tak lhář, jen je fantasta a lehce se přesvědčil o tom, čemu sám chtěl věřit.

To, že BBC neprojevovala příslušné nadšení nad válkou, kterou vedly Spojené státy a proti níž se stavěla OSN a Brusel, bylo sice rozčilující, ale po vítězství v Basře a v Bagdádu se to zdálo být nedůležité.

Jenže válka skončila, ale mír nezavládl, ani nevznikla prosperita, ani nebyla nalezena jediná zbraň hromadného ničení a reportáže Andrewa Gilligana, zpochybňující pravdomluvnost Tonyho Blaira zahrály v Downing Street č. 10 na hodně citlivé nervy.

Vládní propaganda začala fungovat na plné obrátky. Přesně podle Goebbelsovy zásady: "Nikdy nepřiznejte, že jste lhali - prostě tu lež pořád opakujte" odsoudil úřad premiéra reportéra Gilligana za to, že se spolehl jen na informace z jediného zdroje. Zní to a vypadá to jako farář, přistižený v posteli s varhaníkovou manželkou, který za to viní kaplana, že se díval klíčovou dírkou.

Musím v této věci podpořit BBC, píše autor. To mnohé jistě překvapí. Samozřejmě, že je svou podstatou labouristická a potřebuje zásadní rekvalifikaci, aby pochopila, co to znamená být politicky nezávislý. Ale až na vzácné výjimky (a tentokrát o takovou výjimku nejde) si BBC nevymýšlí proti vládě složité lži - a už vůbec ne proti vládě, které pomohla ke zvolení.

Při mém největším sporu s BBC - při té libyjské aféře - jsem protestoval proti tomu, co jsem považoval za zaujatost při informování o americkém bombardování. Abych řekl pravdu, stěžoval jsem si tak silně do určité míry částečně proto, že jsem měl pochybnosti (a myslím, že ospravedlnitelné) o procesech ve vládě, které vedly k tomu, že jsme se na tomto libyjském incidentu podíleli, a měl jsem i pochybnosti (ty se neprokázaly) o samotné té politice. Takže dobře chápu, proč Blair a Campbell tolik zuří - protože vědí sami velmi dobře, že nejsou schopni obhájit to, co udělali. Jejich vztek není jen důsledkem toho, že jsou přesvědčeni o vině BBC, ale i důsledkem jejich jistoty o jejich vlastní vině.

Svým způsobem je tato kontroverze pro ně nápomocná. Zakrývá, že je BBC tradičně zaujatá proti konzervativcům, a odvádí pozornost od zkoumání válečné politiky této vlády vůči Iráku. Nebezpečím pro ně je, že tato kontroverze posiluje argumentaci, že je Blair nedůvěryhodný, autoritářský fantasta.