Velmi dlouho mi to leželo v hlavě, protože svůj jazykový problém zdůvodňoval pro něho těžkým zjišťováním, co všechno je mužský rod životný a kdo má ve větě přednost. Zaujalo mě to proto, že strojní technologie je jeho koníček, tudíž dotyčný student není žádný hlupák. Trochu mi napověděla poznámka, že nechápe, proč se dívky strojní technologie bojí, když jeho přítelkyně je v tomto oboru lepší nežli on. V pohlaví to asi nebude. Každopádně se postoj studenta k ženám velmi lišil od běžného myšlení většiny českých mužů.

Já se od té doby nemohu zbavit dojmu, že mužské příčestí minulé tolik podobné vztyčenému penisu nebo jedničce už od školních let učí muže, že jsou na světě vyňati ze souboru všeho ostatního, že jsou tudíž natolik výjimeční, že nemají s ostatními ani stejné příčestí. Slovy dnešního ekonomického vnímání světa bych řekla, že muži mají nějakou bohem přidanou hodnotu, a mají tudíž právo na své vlastní i. Zatímco ženy a děti mají stejné příčestí jako neživé věci, stejně jako zvířecí samice s mláďaty, vše co je samčí, je to jediné, co má právo na život a proto také na měkké i. Nemusí to být samo o sobě ani živé, stačí stejná mužská životná koncovka. Někdy ale zase naopak životná koncovka nestačí. Dodnes si pamatuji, jak nám tuto psychiku učitelka českého jazyka na základní škole vtloukala do hlavy. "Je to živé a mužské, proto je tam měkké I , VŠECHNO OSTATNÍ JE TVRDÉ."

Nemůžeme se pak divit, že si mnozí (netvrdím, že všichni) muži pletou dítě s autem a manželku s robotem. Nejsem psycholog, ale stejně si dodnes myslím, že zmíněný student měl problémy s českým příčestím minulým právě kvůli své přítelkyni. Nemohl nejspíš pochopit, proč on by měl být jednička a přítelkyně natvrdlá, když jeho zamilovaný obor ovládá lépe nežli on, takže logicky by tomu mělo být naopak.

Jazyk český nám o příčestí minulém říká, že : "Je-li více nositelů děje, řídí se psaní i-y životností jednotlivých nositelů. Jediný mužský životný nositel znamená psaní --i." Asi jako paša v harému. Tedy, je-li v celém kolektivu jediný muž, budeme psát v příčestí minulém --i, i kdyby ten muž byl dávno mrtvý. Největší problémy dělají dětem draci, strašáci a sněhuláci, tedy kromě těch oživlých v amerických filmech. V dnešních animovaných pohádkách ale žije téměř všechno, jak potom má dítě poznat, co je životný a co neživotný rod, když papíroví draci mají příčestí minulé --i, zatímco živé stromy --y ? Řídíme se proto podle koncovky nositele děje bez ohledu na to, zda je živý nebo neživý. Naopak takoví rodiče s neživotnou koncovkou, ale za to s živým mužským, se píší s --i. Takže někdy to pravidlo platí a někdy zase ne. Ale jak to třeba takový cizinec pozná ?

Proč tedy neustále mluvíme o rodu životném a neživotném, a to pouze ve smyslu mužském? Nemělo by se už konečně něco změnit ? Má snad žena a dítě stejnou hodnotu jako neživé věci a každý býk, pes a kůň mají před ženami a dětmi přednost? Kdysi to tak u sedláků bylo, ale to vyžadovaly tvrdé životní podmínky. Dnes už to snad nemáme zapotřebí. Jak má neznalý člověk poznat správné i-y u slov, která mají koncovku jak životnou, tak neživotnou (třeba takový slaneček nebo ledoborec) ? Ještě komplikovanější to máme u některých slov, která aniž by se měnila, mají oba rody -- životný i neživotný. Například papírový drak je životný, ale kovový drak letadel je neživotný. Dřevěný kůň je ale na rozdíl od papírového draka neživotný, přestože papír se vyrábí ze dřeva a kůň jako takový je životný. Takové lesy plné živých stromů, zvěře, ptáků a rostlin jsou také neživotné. Vidí v tom někdo nějakou logiku ?

Ještě lepší je to ve smyslu neurčitého podnětu a ve smyslu pádovém. Jsme-li to my, píšeme měkké i tak nějak pro jistotu, že by tam nějaký ten muž mohl být, pouhý předpoklad možné přítomnosti muže je důležitější nežli skutečnost. A kolem mužů se svět točí. To ovšem neplatí, když jsme si naprosto jistí, že pod slovem my jsou samé ženy nebo věci. Pak má slovo my úplně jinou hodnotu, než když je přítomen alespoň jeden muž nebo se jeho přítomnost předpokládá. Stejně tak anonym je vždycky měkký, což mě vždy potěší, protože to vzbuzuje předpoklad, že žena je statečnější a podepíše se. Ve smyslu pádovém už docházíme k takovým nesmyslům, že si někdy můžeme i-y dokonce vybrat a obojí je správné, stačí přehodit slova a někdy ani to ne. Posuďme tato pravidla :

"Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být vyjádřen též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar přídavného jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při vyjádření souřadném."

Tedy, když maminka s tatínkem šli do kina jako pár, je tatínek důležitější, třebaže je až za podmětem a možná ještě k tomu gentleman, ale spolu tvoří několikanásobný podmět ve vyjádření souřadném s předností muže. Tatínek je holt mužský živý, zatímco maminka je sice také živá, ale přeci jenom pouhá žena, které muži rádi pomohou do kabátu a dají ji přednost ve dveřích, ale právo na její --y ji podle českých pravidel pravopisných musí upřít. Pokud ale vezmeme v úvahu, že maminka šla do kina s tatínkem, protože klidně mohla jít s milencem nebo se sousedem, pak to samé platí i pro množné číslo, tedy že sestry šly s bratry do kina, protože tady bratři netvoří se sestrami několikanásobný podmět, ale stávají se nedůležitým doprovodem a pak bratři nemají nárok na shodu v přísudku. Ale pozor, když sestry s bratry šli do kina, pak platí pravidlo první, ale jenom někdy, protože: "Jsou-li obě jména v čísle množném, je možná i shoda podle jména v předložkovém pádě." Je tudíž možná, nikoliv nutná, tady už slova ani nemusíme přehazovat. Tak na to už základní škola nestačí.

S podstatným jménem, kterého se užilo ve větě předcházející v jiném nežli v l. pádě je to ještě lepší. Jestliže maminka píše úkoly se svými syny, kteří se neučili, píšeme --i, přestože ten, kdo se neučil nebyl podmět, ale přísudek tady vyjadřuje přirozený rod slova, k němuž se váže v nadcházející větě. Příčestí minulé jasně říká, kdo je tady uličník. Následuje-li ale podmět až za přísudkem, platí shoda přísudku s prvním jménem v podmětu. Platí tedy, že kadeřnice s kadeřníky se zúčastnili soutěže, ale že kadeřnice se zúčastnily soutěže s kadeřníky. Někdy se uvádí, že i v druhém případě je --i možné považovat za správné. Vůbec se moc nedivím, že na něco takového nestačí ani vysoká strojní technologická škola.

Marně hudrujeme nad neznalostí českého pravopisu dnešní mládeže, když tento pravopis postrádá jakoukoliv rozumnou logiku.

Někteří dnešní mladí lidé znalí cizích jazyků mají velký problém se slovy mami a babi, nemohou pochopit, proč se píše měkké i, když je to rod ženský. Plete se jim s anglickými slovy mummy a baby. Musím se přiznat, že logiku pátého pádu slova máma a bába nechápu ani já. Oslovení podle vzoru žena, tedy mámo a bábo, je trochu drsné a neslušné, slova mami a babi znějí opravdu měkce, mile a něžně. Proč se ale píší stejně jako tati, když tatínkové jedli, zatímco maminky, babičky a děti jedly, to skutečně nechápu. Možná, že jsme ve společenském vývoji došli již tak daleko, že je na čase, aby se jazykovědci zamysleli a též jazykovědkyně zamyslely nad tím, zda nejsme přeci jenom stejně plnohodnotní lidé a jestli náhodou nevykonávají stejně hodnotnou práci a tudíž, zda nemají právo na stejně hodnotné příčestí minulé asi jako na stejnou mzdu.

Souhlasím s názorem, že jazyk je živý a vyvíjí se. Měla by se vyvíjet i jeho gramatická pravidla. Vždyť ani my už dávno nemluvíme jako čeští spisovatelé národního obrození a rozhodně nepíšeme kudrnatým krasopisem našich babiček a dědů, natož abychom používali jazyk vytvořený Janem Husem. Je nejvyšší čas na modernizaci českého jazyka a nejenom v genderovském příčestí minulém. Dávno si již neonikáme a rodičům nevykáme, sousedi už pro nás nejsou tety a strýcové ani každý důchodce bábinkou a dědou. Dnes se novým partnerům rodiče dokonce říká křestním jménem.

Tvrdohlavým konzervativním setrváváním na zastaralém pravopisu dosahujeme pouze toho, že mladí si se starými vůbec nerozumí. Jazyk mladých se dnes tak mnoho liší od jazyka starých lidí, že se ve významech a pravopise nemohou někdy vůbec domluvit. Rychle se vyvíjející technologie a mezinárodní vnímání mladých lidí mění význam slov i jejich psychologii. Těžkopádnost českého jazyka je velkým problémem v učení cizích jazyků, protože mladí lidé si složitá pravidla českého jazyka zjednodušují natolik, že už nejsou schopni používat například trpný rod nebo přechodníky. Není to tak dlouho, co se upravilo psaní s na z v některých slovech jako prezident nebo gymnázium, upravilo se psaní velkých písmen kvůli zmatkům v adresách. Bez ohledu na pravidla českého pravopisu už dnes téměř nikde neslyšíme tvar slovesa bychom, ale zásadně se říká bysme. Dokonce se tento tvar spolu s tvarem bysem místo bych objevuje i v psaném projevu nejenom u mládeže, ale ve všech generacích. Jednotné i-y v příčestí minulém by bylo pouze logickým krokem do budoucna. Buď --i pro vše živé a --y pro vše neživé, nebo --y pro všechny a všechno. Stejně si už dnes každý píše, co se mu právě více líbí, a stále dokola omílaná kritika to už nemůže zachránit.

Rozhodně netvrdím, že za všechny genderovské problémy může příčestí minulé. To je nesmysl, spíše si myslím, že je důsledkem mužské nadřazenosti. Češi jsou obvykle papežštější nežli papež a nejspíše proto je česká gramatika tak důsledná i v genderovském rozlišení příčestí minulého, a jak to v Čechách bývá zvykem, nadělalo se s tím více škody nežli užitku.. Není na čase s tím něco udělat ?